Útěk.
Brzy po odstranění našeho majora staly se důkladné změny v naší
káznici. Nucené práce byly zrušeny a místo nich zřízena
trestanecká rota s vojenským představenstvem na způsob
trestaneckých rot v evropském Rusku. To znamenalo, že odsouzených
k nuceným pracím druhé třídy do naší trestnice více nepřiváděli.
Od té doby počala se trestnice osazovati jedině trestanci stavu
vojenského, tedy osobami, jež nebyly zbaveny všech občanských
práv, právě takovými vojáky, jako všichni vojáci, jen že
potrestanými, přicházejícími sem na krátkou dobu (na nejvýš na
šest let), a po odchodu z trestnice opět se vracejícími ke svým
praporům jako vojáci, jakými bývali i dříve. Ostatně ti z nich,
kteří se vraceli do trestnice pro nové přestupky, bývali
trestáni, jako i dříve, dvacetiletým pobytem v trestnici.
Bylo u nás ostatně i do té změny zvláštní oddělení trestanců
stavu vojenského, ale bydleli s námi pohromadě proto, že jinde
neměli místa. Nyní pak se stala celá trestnice tímto vojenským
oddělením. Samo sebou se rozumí, že dřívější trestanci, praví
odsouzenci k nuceným pracím stavu občanského, zbavení všech svých
občanských práv, znamenaní a na půl hlavě oholení, zůstali v
trestnici, pokud by úplně neuplynula jich lhůta; noví
nepřicházeli a staří ponenáhlu odbývali svou lhůtu a odcházeli,
tak že po desíti letech neměl v naší trestnici zůstati ani jeden
trestanec stavu občanského. Zvláštní oddělení zůstalo i nadále
při naší trestnici, a do něho ob čas pořád ještě byli posýláni
vojáci, kteří se dopustili zvláště těžkých zločinů, a sice na tak
dlouho, dokud by nebyla zřízena v Sibiři káznice se zvláště
těžkými nucenými pracemi.
Náš život zůstal tedy vlastně i na dále právě takovým, jakým byl
dříve: týž způsob života, tatáž práce a skoro tytéž pořádky; jen
správa se změnila a stala se složitější. Štábní důstojník byl
pojmenován velitelem roty a kromě něho čtyři vyšší důstojníci,
kteří měli po pořádku službu v trestnici. Odstraněni byli též
invalidové; místo nich bylo dosazeno dvanáct poddůstojníkův a
profos. Trestanci byli rozděleni na desítky, ze samých trestanců
vybráni svobodníci, ovšem jen nominální, a Akim Akimyč ovšem sám
sebou se stal svobodníkem. Celé to nové zařízení a celá trestnice
se všemi jejími představenými, a trestanci, zůstala jako i dříve
pod vrchní správou velitele pevnosti jakožto hlavního
představeného. To jest tedy všechno, co se změnilo.
Rozumí se, že trestanci byli zprva velice vzrušeni, posuzovali,
odhadovali a zkoumali nové představené; ale když poznali, že
zůstalo vlastně všechno při starém, ihned se uspokojili a náš
život vlekl se jako dříve. Ale hlavní bylo to, že všickni byli
zbaveni bývalého majora; všichni jako by si byli oddechli a stali
se bodřejšími. Zmizelo polekané vzezření; každý nyní věděl, že v
případu nouze mohl všechno vysvětliti představenému, a nevinný že
může býti leda jen z nedorozumění potrestán místo vinného. Ba i
kořalku prodávali u nás dále právě za týchž podmínek, jako dříve,
nehledě na to, že na místo bývalých invalidů přišli nyní
poddůstojníci. Tito poddůstojníci ukázali se po větším díle
slušnými a rozumnými lidmi, kteří chápali své postavení. Někteří
z nich ostatně jako by si byli chtěli z počátku zafuriantit a
smyslili si, ovšem z nezkušenosti, jednati s trestanci tak, jako
s vojáky. Ale brzy i ti se dovtípili, oč tu běží. Jiným pak,
kteří se příliš dlouho nemohli dovtípiti, vysvětlili už sami
trestanci vlastní podstatu věci. Bývaly dosti ostré srážky; na
příklad: svedou poddůstojníka, napojí ho vodkou a potom mu
oznámí, ovšem svým způsobem, že pil spolu s nimi a tedy...
Skončilo to tím, že poddůstojníci lhostejně se dívali, či lépe
řečeno snažili se neviděti, jak přinášejí do kasáren měchýře a
prodávají vodku. A nejen to: jako bývalí invalidové, tak i oni
chodili na trh a přinášeli trestancům preclíky, maso a všechno
ostatní, totiž takové věci, které mohli obstarati bez většího
zahanbení. Proč se staly všechny ty změny, proč káznici změnili v
trestaneckou rotu, to již nevím. Přihodilo se to již za
posledních let mého pobytu v trestnici. Ale ještě dvě léta mně
bylo souzeno stráviti za nových pořádků.
Mám zapisovati celý ten život, všechna má léta v káznici? Myslím,
že ne. Kdybych chtěl psáti po pořádku, jedno za druhým všechno,
co se přihodilo a co jsem viděl a zkusil za ta léta, mohl bych,
jak se samo sebou rozumí, napsati ještě třikrát, čtyřikrát tolik
hlav, než co je jich doposud napsáno. Ale takové popisování stalo
by se nezbytně na konec příliš jednotvárným. Všechny příhody byly
by příliš jednoho a téhož rázu, zvláště jestliže si čtenář z těch
hlav, které jsou doposud napsány, utvořil již jakýs takýs
dostačující pojem o životě odsouzenců k nuceným pracím druhé
třídy. Měl jsem v úmyslu vylíčiti celou naši káznici, a vše, co
jsem zažil za ta léta, v jednom názorném a jasném obraze. Dosáhl-
li jsem onoho cíle, nevím. Částečně nemohu o tom ani souditi. Ale
jsem přesvědčen, že možno na tom již přestati. A k tomu mne
samého se časem vzmáhá tesknost při těchto vzpomínkách. A konečně
sotva bych si mohl připamatovati všechno. Pozdější léta jaksi se
v mé paměti setřela. Mnohé okolnosti, jsem o tom přesvědčen,
zapomněl jsem úplně. Pamatuju se například, že všechna ta léta,
ve své podstatě tak podobná jedno k druhému, plynula mdle,
tesklivě. Pamatuju se, že ty dlouhé, nudné dni byly tak
jednotvárné, jako by po dešti voda kapala se střechy po kapkách.
Pamatuju se, že jedině vášnivá touha po vzkříšení, znovuzrození,
novém životě sílila mne, abych čekal a doufal. I dodal jsem si
posléze síly: čekal jsem, odpočítával jsem každý den, a nehledě
na to, že jich zbývalo tisíc, s rozkoší jsem odpočítával po
jednom, provázel, pohřbíval jsem jej a při počátku příštího dne
byl jsem rád, že zbývá už ne tisíc, nýbrž jen devětset devadesát
devět.
Pamatuju se, že po celou tu dobu, přes to, že jsem měl sta
soudruhův, byl jsem strašně osamělým a že jsem si nakonec oblíbil
ono osamění. Duševně osamělý zkoumal jsem celý svůj minulý život,
procházel jsem všechno do nejmenších podrobností, vmyslíval jsem
se do své minulosti, soudil jsem sám sebe neúprosně a přísně, a
někdy jsem až děkoval osudu za to, že mně seslal ono osamění, bez
něhož by nebylo došlo k onomu soudu nad samým sebou, ani k oné
přísné revisi dosavadního života. A jakou nadějí zatlouklo tehda
mé srdce! Myslil jsem, rozhodl jsem se, zapřisáhl jsem se, že
nebude již v mém budoucím životě takových chyb, ani takových
poklesků, jako dříve. Načrtal jsem si program svého budoucího
života a ustanovil jsem se, že se ho budu přísně držeti. Zrodila
se ve mně znova slepá víra, že to všechno splním a mohu
splniti... Očekával jsem, přivolával jsem svobodu, aby přišla co
nejdříve; chtěl jsem se znova zkusiti v novém zápase. Chvílemi se
mne zmáhala křečovitá nedočkavost... Ale mně jest nyní bolestno
vzpomínati si na tehdejší můj duševní stav. Ovšem týká se to
všechno pouze mne samého... Ale zapsal jsem to proto, poněvadž se
mně zdá, že to každý pochopí, protože se musí totéž přihoditi
každému, upadne-li do žaláře na jistou dobu za květu svých let a
sil.
Ale což o tom mluvit!... Raději budu ještě něco vypravovati,
abych neskončil příliš náhlým úsekem.
Napadlo mne, že se snad někdo optá: Což opravdu nebylo možno
nikomu z káznice uprchnouti a za všechna ta léta nikdo u vás
neuprchl? Napsal jsem již, že trestanec, jenž strávil dvě nebo
tři léta v káznici, počíná si již ceniti ona léta a nevolky
začíná počítat, že lépe bude dožiti zbývající léta bez namáhání,
bez nebezpečenství a vyjiti posléze zákonitým způsobem z káznice
jako osadník. Ale takový rozpočet směstná se jen ve hlavě
trestance, odsouzeného na dobu nepříliš dlouhou. Odsouzený na
dlouhou dobu snad by byl hotov odvážiti se... Ale u nás se to
jaksi nepřiházelo. Nevím, měli-li snad příliš velký z toho
strach, nebo dohled že byl příliš přísný, vojenský, či že
místnost našeho města byla ve mnohém vzhledě nepříznivá — holá
rovina, otevřená? Těžko říci. Mám za to, že všechny ty příčiny
měly svůj vliv. Opravdu uprchnouti od nás bylo pořádně těžko. Ale
přece i za mne se přihodil jeden takový případ: dva se odhodlali
a sice dva z nejdůležitějších zločincův...
Když byl odstraněn náš major, tu A...v (týž, který mu sloužil za
vyzvědače v káznici) zůstal úplně na holičkách, bez protekce. Byl
ještě velmi mladý člověk, ale povaha jeho se upevňovala a
ustalovala s lety. Vůbec to byl člověk drzý, odhodlaný, ba i
dosti důvtipný. Třebas by se i nyní zaměstnával vyzvědačstvím a
různými jinými podobnými živnostmi, jež se vykonávají jen potají,
kdyby mu dali svobodu, ale už by nevlezl do pasti tak hloupě a
nepředloženě, jako prve, když za svou hloupost zaplatil káznicí.
Cvičil se u nás z části také v padělání průvodních listův. Ale
určitě to ostatně tvrditi nemohu. Vypravovali mně to naši
trestanci. Říkali, že pracoval v tom oboru ještě tehda, když
chodíval k majorovi do kuchyně, a že toto zaměstnání náležitě
vykořistil. Slovem on, zdá se, mohl býti schopen všeho, jen aby
změnil svůj osud. Měl jsem příležitost poznati z části jeho duši:
cynismus jeho dostupoval do podivuhodné drzosti, do
nejchladnějšího posměchu a budil nepřekonatelný odpor. Zdá se mi,
kdyby dostal příliš velikou chuť na sklenku vodky, a kdyby oné
sklenky nebylo možná dostati jinak než zavražděním někoho, že by
ho zcela jistě zavraždil; ovšem kdyby se to dalo učiniti tajně,
aby se nikdo o tom nedověděl. V káznici se naučil uvažovati. Na
tohoto člověka tedy obrátil svou pozornost trestanec zvláštního
oddělení, Kulikov.
Mluvil jsem již o Kulikovu. Byl to člověk ne mladý, ale vášnivý,
čilý, silný, s neobyčejnými a různorodými schopnostmi. Cítil v
sobě sílu a rád by si byl ještě požil; takovým lidem až do
nejhlubšího stáří pořád se chce žíti. Kdybych se chtěl diviti,
proč u nás neprchali, rozumí se, že bych se podivil prvnímu
Kulikovu. Ale Kulikov se k tomu odhodlal. Kdo z nich měl na koho
větší vliv, A...v-li na Kulikova, či Kulikov na A...va, nevím.
Ale oba byli sebe důstojni a k onomu podniku hodili se navzájem.
Spolčili se. Mně se zdá, že Kulikov očekával, že A...v přichystá
průvodní listy. A...v pocházel z rodu šlechtického, z dobré
společnosti, což slibovalo některou různotvárnost v budoucích
dobrodružstvích, jen proberou-li se do evropského Ruska. Kdo ví,
jak se smluvili, a jaké měli naděje; ale to jest jisté, že jejich
naděje přesahovaly přes obyčejný rámec sibiřského tuláctví.
Kulikov byl rozeným hercem, mohl si voliti mnohé, a různorodé
role v životě; mohl se ledačehos nadíti, a při nejmenším stálých
proměn v živobytí. Takové lidi káznice ovšem musila tlačiti.
Smluvili se tedy, že prchnou.
Ale bez vojenského průvodce utéci nebylo možno. Bylo nutno
přemluviti též vojáka, aby prchl s nimi. V jednom z praporů,
ležících v pevnosti, sloužil jakýsi Polák, energický člověk, a
zasluhující snad lepší osud, člověk už obstárlý, statný, vážný. Z
mládí, když byl právě poslán do služby na Sibiř, uprchl z
hlubokého stesku po domovu.
Chytli ho, potrestali a dvě léta ho drželi v trestanecké rotě.
Když ho poslali nazpět k praporu, vzpamatoval se a počal sloužiti
horlivě, ze všech sil. Za odměnu ho povýšili za svobodníka. Byl
to člověk ctižádostivý, troufalý a vědomý své ceny. Potkával jsem
ho několikrát za ta léta mezi vojenskými průvodci. Ledaco mně
vypravovali o něm i Poláci. Zdálo se mně, že bývalý stesk obrátil
se v něm v nenávist, tajenou, mlčelivou, ale neustálou. Tento
člověk byl všeho schopen a Kulikov se nezmýlil, zvoliv si jeho za
soudruha.
Příjmení jeho bylo Koller. Smluvili se a určili den. Bylo to v
červnu za parných dnů. Podnebí jest v onom městě dosti rovné; v
létě dodržuje počasí stálé, horké; a to právě je tulákovi vhod.
Rozumí se, že se nemohli pustiti přímo z místa, z pevnosti; celé
město jest viděti se všech stran, odevšad jest otevřeno. Kolkolem
na dosti velikém prostranství není lesa. Bylo zapotřebí převléci
se do občanských šatů, a za tím účelem bylo zprva nutno dostati
se na předměstí, kde měl Kulikov ode dávna skrýši. Nevím, byli-li
jejich přátelé na předměstí úplně zasvěceni do jejich tajemství.
Sluší míti za to, že byli, ačkoliv potom při přelíčení úplně to
dokázáno nebylo.
Toho roku v jednom zákoutí na předměstí právě zahájila svou
činnost jistá mladá a velmi hezká holčina, zvaná Vaňka-Taňka, jež
podávala veliké naděje a z části je později také uskutečnila.
Také jí říkali oheň. Zdá se, že i ona byla jaksi súčastněna.
Kulikov tratil na ni poslední groš už celý rok.
Naši chlapíci vyšli ráno na prostranství před strážnicí a
ustrojili si obratně věc tak, že je poslali s trestancem
Šilkinem, kamnářem a zedníkem, omítat prázdné kasárny řadového
praporu, jenž dávno již odešel do letního ležení. A...v a Kulikov
šli s ním jako podavači. Koller se přidružil jako vojenský
průvodce, a poněvadž se třemi trestanci bylo nutno poslati
průvodce dva, svěřili Kellerovi, jako starému zkušenému vojáku a
svobodníkovi, ochotně mladého novobrance, aby mu dal návod a
poučil ho o službě průvodce trestaneckého. Musili tedy míti naši
uprchlíci velmi silný vliv na Kollera, a musil jim svatě uvěřiti,
když po dlouholeté a za posledních let šťastné službě odhodlal se
on, člověk rozumný, vážný a vypočítavý, že prchne s nimi.
Přišli do kasáren. Bylo šest hodin z rána. Kromě nich nebyl tam
nikdo. Když asi hodinku popracovali, řekli Kulikov a A...v
Šilkinu, že půjdou do dílny, předně že se tam mají sejíti s někým
a za druhé, že při té příležitosti vezmou odtud hned jakýsi
nástroj, jehož se jim tu nedostávalo. Se Šilkinem musili jednati
opatrně, t. j. co možná nejvíce přirozeně. On byl z Moskvy,
vyučený řemeslu kamnářskému, pocházel z moskevské měšťanské
rodiny, byl chytrý, důvtipný, rozumný a málomluvný. Zevnějškem
byl vyzáblý a spitý. Mohl by po celý život choditi ve vestě a v
županu po moskevsku, ale osud rozhodl jinak, a po dlouhém
putování uvázl u nás na vždycky ve zvláštním oddělení, t. j. v
oddělení nejstrašnějších vojenských zločincův. Čím si zasloužil
takového povýšení, nevím; ale nikdy nebylo pozorovati, že by byl
nějak obzvlášť nespokojen; choval se klidně a stejně; jen časem
se spil jako švec, ale tu se choval dobře. Do tajemství ovšem
zasvěcen nebyl ale oči měl bystré. Rozumí se samo sebou, že
Kulikov na něho mrknul, že jdou vlastně pro kořalku, která jest
přichystána v dílně už od, včerejšího dne. To pohnulo Šilkina;
rozešli se bez jakého koliv podezření. Šilkin zůstal sám s
novobrancem, a Kulikov, A...v a Koller odebrali se na předměstí.
Minulo půl hodiny; nepřítomní se nevraceli; tu teprv Šilkina něco
napadlo a počal rozmýšleti. Byl to chlapík, jenž, jak se říká,
prolezl měděnými trubami. Počal si připomínati: Kulikov byl jaksi
zvláště naladěn, A...v jako by mu byl dvakrát cosi pošeptal,
alespoň Kulikov dvakrát na něho mrknul, což on viděl; nyní si to
všechno připomínal. Na Kollerovi také cosi pozoroval; aspoň když
odcházel s nimi, počal dávati poučení domobranci, jak se má
chovati za jeho nepřítomnosti, a to bylo jaksi nezcela přirozeno
zejména od Kollera. Slovem, čím dále se Šilkin rozpomínal, tím
více se v něm zmáhalo podezření. Čas zatím utíkal, oni se
nevraceli a rozčilení jeho dosáhlo krajních mezí. Chápal velmi
dobře, jak velice šlo při tom též o jeho vlastní kůži; mohloť na
něho padnouti podezření představených. Mohli si pomysliti, že
propustil soudruhy, věda, oč jde, dorozuměv se s nimi dříve, a
kdyby neoznámil v čas, že Kulikov a A...v zmizeli, podezření to
stalo by se tím více pravděpodobným.
Nesměl tratiti času. Vzpomněl si ještě, že za poslední doby
Kulikov se jaksi zvláště sblížil s A...vem, že si často spolu
šeptali, často chodívali spolu za kasárnami, vzdáleni ode všech
očí. Napadlo ho, že už tehda si něco pomyslil o nich... Pohlédl
pátravé na svého dozorce; ten zíval, stoje opřen o pušku, a
nejnevinnějším způsobem čistil si prstem nos, tak že ho Šilkin
neuznal ani za hodna, aby mu sdělil své domněnky, nýbrž krátce mu
jen řekl, aby šel za ním do inženýrské dílny. V dílně bylo nutno
se optati, nezašli-li tam? Ale ukázalo se, že jich tam nikdo
neviděl. Všechny pochybnosti Šilkina zmizely. „Aby si byli šli
prostě popit, vyhodit si z kopýtka na předměstí, což si Kulikov
někdy dovoloval" — pomyslil si Šilkin — „ale ani to se nedalo
předpokládati. Byli by mu to nějak sdělili, protože nebylo
příčiny, aby to před ním tajili." Šilkin zanechal práce, nevrátil
se více do kasáren, nýbrž obrátil se přímo k trestnici.
Bylo již skoro devět hodin, když předstoupil před šikovatele a
oznámil mu, oč jde. Šikovatel se zalekl a nechtěl z počátku ani
uvěřiti. Rozumí se, že i Šilkin mu to oznámil všechno jen jako
svou domněnku, podezření. Šikovatel běžel přímo k majorovi. Major
ihned k veliteli pevnosti. Za čtvrt hodiny učiněna již všechna
nezbytná opatření. Oznámili to samému generálnímu gubernátorovi.
Zločinci byli důležití a za ně se jim mohlo pořádně dostati z
Petrohradu. Ať již to bylo správné, nebo ne, ale A...v byl
počítán mezi zločince politické; Kulikov byl ze „zvláštního
oddělení", tedy arcilotr, a k tomu ještě vojenský. Nebylo doposud
příkladu, aby prchl někdo ze „zvláštního oddělení". Vzpomněli si
při té příležitosti, že podle řádu ke každému zločinci ze
„zvláštního oddělení" patří při práci dva vojenští průvodci,
nebo. alespoň jeden ke každému. Pravidla toho nebylo šetřeno.
Byla to tedy náramně nepříjemná záležitost. Byli rozesláni
schvální poslové po všech volostech, po všech okolních
městečkách, aby oznámili útěk a zanechali všude popis uprchlíkův.
Vyslali kozáky, aby je pronásledovali, chytali; dopsali i do
sousedních újezdův a gubernií... Slovem dostali pořádný strach.
Zatím u nás v trestnici počalo se vzmáhati rozčilení jiného
druhu. Trestanci jak se vraceli z prací, ihned se dovídali, co se
přihodilo. Zpráva, ta již všechny obletěla. Všichni přijímali onu
zprávu s jakousi neobyčejnou, zatajenou radostí. Všem jaksi srdce
poskočilo... Neboť kromě toho, že ona událost přerušila
jednotvárný život káznice a rozryla mraveniště, útěk, a sice
takový útěk nalezl jakýsi příbuzný ohlas ve všech duších a
rozechvěl v nich dávno zamlklé struny; cosi jako naděje,
bujarost, možnost změny ve svém osudě, zachvělo se ve všech
srdcích. „Vždyť uprchli odsud lidé, proč by tedy?..." A každý se
při takovém pomyšlení stával bodřejším a s vyzývavým pohledem
zíral na ostatní. Aspoň všickni se stali najednou jaksi hrdými a
s vysoka počali pohlížeti na poddůstojníky.
Rozumí se, že do káznice ihned přiletěli představení. Přijel i
sám velitel pevnosti. Naši si dodávali mysli a hleděli směle, až
i trochu pohrdavě a s jakousi mlčelivou, přísnou vážností, jako
by říkali: „Vidíte, že dovedeme provésti lecjaký kousek." Také se
rozumí samo sebou, že se ihned dovtípili, že všichni představení
přijedou do káznice, dovtípili se ihned, že budou všeobecné
prohlídky a kdo co měl, všechno v čas uschoval. Věděli, že v
takovém případě představenstvo vždycky silně „zmoudří po radě".
Tak se také stalo: byl veliký poplach; všechno přeházeli, všechno
prohledali, a — rozumí se, ničeho nenašli. Na odpolední práce
poslali trestance pod zvýšeným vojenským dozorem. Na večer hlídky
přicházely do káznice každou minutu; přepočítali trestance o
jednou více než obyčejně; při tom se přepočítali o dvakrát více
než obyčejně. Z toho vznikl opět poplach; vyhnali všechny na dvůr
a počítali znova. Potom přepočítali ještě jednou v každé kasárně
zvlášť... Slovem bylo mnoho běhání a starostí.
Ale trestanci toho nedbali. Všichni vyhlíželi nad míru
samostatně, a jak už vždycky bývá v takových případech, chovali
se po celý ten večer neobyčejně slušně. „Aby nikomu nemohli nic
vytknouti," pravili si trestanci. Naše představenstvo si myslilo
ovšem, nezůstali-li v káznici spoluvinníci uprchlíkův, a
poručilo, aby se pátralo a dával se pozor na řeči trestancův. Ale
trestanci se jen posmívali. „Je to zrovna taková věc, aby
zanechali v trestnici spoluvinníky!" „Taková věc se koná tichými
kroky a nikdy jinak." „Což je Kulikov takový člověk, anebo je
A...v takový člověk, aby v podobné záležitosti nezametli za sebou
stopu? Mistrovsky to provedli, nikdo neměl ani potuchy. Jsou to
lidé, kteří měděnými trubami prolezli; skrze zavřené dvéře
projdou!" Slovem Kulikov a A...v rostli ve slávě; všichni byli na
ně hrdi. Tušili, že hrdinský kousek jejich bude podáním zachován
v nejpozdějším potomstvu trestancův, jež přežije káznici.
„Mistrovský lid!" tvrdili jedni.
„Vida, myslili si, že od nás nelze prchnouti. A prchli!" dodali
druzí.
„Prchli!" nášel se třetí a jaksi velitelsky se rozhlédl kolem
sebe. „Ale kdo prchl?... Ty se chceš k nim rovnati?"
V jinou dobu trestanec, jehož se týkala tato slova, byl by zcela
jistě odpověděl na ono vyzvání a obhájil by svou čest. Ale nyní
skromně pomlčel. „Vždyť opravdu nejsou všichni tací, jako Kulikov
a A...v; člověk musí napřed dokázati, co umí..."
„A opravdu, braši, proč pak tu vlastně jsme?" přeruší mlčení
čtvrtý, sedící skromně v kuchyni u okna, a mluvící trochu
zpívavým hlasem, jsa příliš dojat, ale tajně jsa naplněn radostí
a dlaní si podpíraje tvář. „Co jsme zde? Žijeme? — nejsme lidé;
umřeli jsme? — nejsme nebožtíci. E-ech!"
„Naše záležitost není střevíc. S nohy neshodíš. Jaké tu e-ech!"
„Ale vždyť Kulikov..." vpletl se do řeci jeden z ohnivých, mladý
hoch s mlékem na bradě.
„Kulikov!" skáče mu ihned do řeči druhý, opovržlivě skroutiv oči
na nezkušeného mladíka; „Kulikov!..."