X.

Odchod z káznice.

Vše to se přihodilo již za posledního roku mého vězení. Tento

poslední rok zachoval se také tak živě v mé paměti, jako první

rok, zvláště poslední doba mého pobytu v káznici. Ale nač pak

mluviti o podrobnostech. Jen se pamatuju, že toho posledního

roku, nehledě na moji nedočkavost, abych si honem už odbyl svou

lhůtu, žilo se mně přece lehčeji, než za všechna předešlá léta

mého žaláře. Předně měl jsem mezi trestanci už mnoho soudruhů a

přátel, kteří nabyli úplného přesvědčení, že jsem hodný člověk.

Mnozí z nich mně byli oddáni a upřímně mne milovali. Pionér div

se nedal do pláče, když provázel mne a mého soudruha z káznice, a

když jsme potom, již po odchodu z trestnice, zůstávali ještě celý

měsíc v onom městě v jedné erární budově, přicházel k nám skoro

každý den jen proto, aby se na nás podíval. Byly však mezi

trestanci osobnosti surové a nepřívětivé až do konce, jimž, zdá

se, že bylo za těžko promluviti se mnou slovíčko —Bůh ví proč.

Zdálo se, jako by mezi námi stála nějaká přehrada.

V poslední době měl jsem vůbec více úlev, než za celou dobu mého

vězení. V onom městě mezi vojenskými důstojníky našli se moji

známí, ba i bývalí moji spolužáci. Obnovil jsem styk s nimi. Jich

prostřednictvím mohl jsem si opatřovati více peněz, mohl jsem si

dopisovati s příbuznými, ano mohl jsem dostávati i knihy. Již

několik let jsem nečetl ani jediné knihy a těžko podati zprávu o

tom podivném a spolu vzrušujícím dojmu, jejž způsobila na mne

první kniha, kterou jsem přečetl v káznici. Pamatuju se, že jsem

počal čísti s večera, když zavřeli kasárna, a četl jsem celou noc

až do svítání. Bylo to číslo jednoho měsíčníku. Zrovna jako by

byla ke mně zalétla zvěst z onoho světa; celý předešlý život

jasně a světle vyvstal přede mnou a já se snažil uhodnouti z

přečteného, jak daleko jsem zůstal po zadu za oním životem?

Mnoholi prožili oni tam beze mne, co jimi tam hýbe nyní, které

otázky je nyní zajímají? Chytal jsem se jednotlivých slovíček,

četl jsem mezi řádky, snažil jsem se vynajíti tajemný smysl,

narážky na minulost; vyhledával jsem stopy toho, co dříve za mé

doby bouřilo lidi, a jak smutno mně bylo nyní, když jsem poznal

ze skutečnosti, v jaké míře jsem se stal cizím novému životu,

jakým jsem se stal kusem, odříznutým od celku. Bylo nutno

přivykati k novému, seznamovati se s novým pokolením.

Zvláště jsem se vrhl na stať, pod kterou jsem nalezl jméno

známého, blízkého mně druhdy člověka... Ale již se ozývala i nová

jména; objevili se noví pracovníci a já chvátal, abych se s nimi

seznámil, a mrzel jsem se, že mohu dostati tak málo knih a že je

tak těžko k nim se dobrati. Dříve, za předešlého majora, bylo až

i nebezpečno přinésti knihu do káznice. V případě, že by ji byli

našli při prohlídce, nastal by zcela jistě výslech: „Odkud jsou

knihy? Kdes je vzal? Máš tedy styky?.. A co bych byl mohl

odpověděti na podobné otázky? A proto, zůstávaje bez knih,

nevolky jsem se zahloubával do sebe samého, dával jsem si otázky,

snažil jsem se je rozřešiti, trápíval jsem se jimi časem... Ale

vždyť se to nedá ani všechno pověděti...

Do káznice jsem přišel v zimě, proto jsem musil býti též v zimě

propuštěn na svobodu, a to téhož dne v měsíci, kdy jsem přišel. S

jakou netrpělivostí jsem čekal na zimu, s jakou rozkoší jsem

pozoroval koncem léta, jak vadne listí na stromech a bledne tráva

na stepi! Však hle léto již prošlo, zavyl podzimní vítr; hle již

se počal prášiti první sníh... Nastala konečně zima, dávno

vytoužená! Mé srdce počínalo časem dutě a silně bíti z veliké

předtuchy svobody. Ale divná věc: čím více uplývala doba a čím

více se přiblížila lhůta, tím jsem se stával trpělivějším a

trpělivějším. Za nejposlednějších dnů až jsem se podivil a činil

jsem si výčitky. Zdálo se mně, že jsem se stal úplně lhostejným a

chladnokrevným. Mnozí trestanci, s nimiž jsem se po práci

setkával na dvoře, dávali se se mnou do řeči a pozdravovali mne:

„Tak vida, báťuško Alexandře Petroviči, brzo, brzo už vyjdete na

svobodu. Necháte nás zde samotné ubožáky."

„Nu co, Martynove, vám už brzy vyprší lhůta?" odpovídám jemu.

„Mně! Ale marně mluvit! Sedm let se tu budu ještě soužit..."

I vzdychne si, odmlčí se, a vzhlédne roztržitě, jako by se díval

do budoucna... Ano, mnozí mně přáli štěstí upřímně a s radostí.

Zdálo se mně, že i všichni ostatní jako by se počali ke mně

chovati přívětivěji. Patrně jsem pro ně už přestával býti „svým

člověkem"; loučili se už se mnou. K...činský, Polák, rodem

šlechtic, tichý a skromný mladý člověk, chodíval také rád, jako

já, za svobodného času po dvoře. Chtěl čistým vzduchem a pohybem

zachovati své zdraví a nahraditi všechen škodlivý vliv dusných

nocí v kasárnách. „Čekám s netrpělivostí, až odejdete z káznice,"

pravil mně s úsměvem, potkav mne kdysi na procházce. „Až vy

odejdete, budu věděti, že mně zbývá zrovna rok do propuštění na

svobodu."

Podotýkám zde mimochodem, že následkem blouznivosti a dávného

odvyknutí svoboda se zdála u nás v káznici jaksi svobodnější, než

skutečná svoboda, t. j. ta, která jest ve skutečnosti. Trestanci

zveličovali pojem skutečné svobody, a to jest tak přirozeno, tak

vlastní každému trestanci. Ledajaký otrhaný důstojnický sluha byl

u nás pokládán div ne za krále, div ne za ideál svobodného

člověka u porovnání s trestanci jen proto, že chodil neoholený,

bez pout a bez vojenského průvodu.

V předvečer nejposlednějšího dne za soumraku jsem obešel na

posledy všechna břevna naší ohrady. Kolik tisíckrát obešel jsem

ona břevna za všechna ta léta! Zde za kasárnami bloudíval jsem v

prvním roce svého vězení sám, osiřelý, zničený. Pamatuju se, jak

jsem tehda počítal, kolik tisíc dní mně ještě zbývá. Bože můj,

jak dávno to bylo! Hle zde, v tomto koutku, zdržoval se v zajetí

náš orel; hle tady mne často potkával Petrov. On mne nezapomínal

ani nyní. Přiběhne, a jako by uhodl mé myšlénky, kráčí mlčky

vedle mne a jako by se sám u sebe něčemu divil. V myšlénkách jsem

se loučil s těmi zčernalými břevnovými sruby našich kasáren. Jak

nepřívětivě mne překvapily tehdá v první době! Sestárly asi také

od té doby; ale já toho nepozoroval. A kolik mladosti je v těch

stěnách nadarmo pohřbeno, kolik velikých sil zde zhynulo bez

příčiny! Vždyť se sluší, aby se řeklo všechno: vždyť oni lidé

byli neobyčejní lidé. Vždyť je možno, že to jest nejnadanější,

nejsilnější lid ze všeho našeho lidu. Ale zhynuly darmo mohutné

síly, zhynuly nenormálně, nezákonitě, nenávratně. A kdo je vinen?

Ano, kdo je vinen?

Příštího rána časně, ještě před odchodem na práci, sotva že

počalo svítati, obešel jsem všechny kasárny, abych se rozloučil

se všemi trestanci. Mnoho mozolovitých, silných paží vztáhlo se

ke mně přívětivě. Někteří mně tiskli ruce docela po přátelsku,

ale takových nebylo mnoho. Jiní velmi dobře chápali, že se ihned

stanu zcela jiným člověkem, než oni. Věděli, že mám ve městě

známé, že se odeberu odsud ihned k pánům a zasednu vedle těch

pánův, jako jim rovný. Rozuměli tomu a loučili se se mnou třebas

i laskavě, ale daleko ne jako se soudruhem, nýbrž jako s bárinem.

Jiní se ode mne odvraceli a ve své přísnosti neodpovídali na mé

pozdravení na rozloučenou. Někteří pohlédli na mne dokonce s

jakousi nenávistí.

Zarachotil buben a všichni se odebrali na práci, já však zůstal

doma. Sušilov vstal toho rána snad časněji než všichni ostatní a

ze všech sil se snažil, aby mně mohl připraviti čaj. Ubohý

Sušilov! dal se do pláče, když jsem mu daroval své obnošené

trestanecké šaty, košile, podkladky pod pouta a něco peněz.

„Vždyť já ne pro to, já ne proto !" opakoval, násilím jen zdržuje

své chvějící se rty. „Jak mně bude, až vás ztratím, Alexandře

Petroviči? S kým já zde zůstanu bez vás!" Naposledy jsme se

rozloučili i s Akimem Akimyčem.

„Vždyť vy také už brzy!" pravil jsem mu.

„Já ještě dlouho, pane; mně ještě velmi dlouho zbývá zde

zůstávat," mumlal, tiskna moji ruku. Vrhl jsem se mu na krk a

políbili jsme se.

Deset minut po odchodu trestancův vyšli jsme i my z káznice,

abychom se nikdy do ní nevrátili — já a můj soudruh, s kterým

jsem přišel. Bylo nám jíti přímo do kovárny, aby rozkovali naše

okovy. Voják s puškou nás už nedoprovázel: šli jsme s

poddůstojníkem. Okovy nám rozkovali sami naši trestanci v

inženýrské dílně. Počkal jsem, až sejmou pouta příteli, a pak

jsem přistoupil i sám ke kovadlině. Kováři mne obrátili zády k

sobě, zdvihli ze zadu mou nohu a položili ji na kovadlinu...

Chvátali, chtěli to vykonati co možná obratněji, lépe.

„Nýt, nýt obrať především!"... poučoval je starší; „nadstav jej,

tak, dobře... Udeř nyní kladivem..."

Okovy spadly. Já je zdvihl... Chtělo se mně podržeti je v ruce,

pohlédnouti na ně na posled. Až mně připadalo divným, že před

okamžikem byly ještě na mých nohou.

„Nu s Bohem! s Bohem!" volali trestanci trhanými, hrubými, ale

jako by něčím spokojenými hlasy.

Ano s Bohem! Svoboda, nový život, vzkříšení z mrtvých... Jaký to

slavný okamžik!