VIII.

Soudruhové.

Mne ovšem více poutali moji soudruhové, totiž „šlechtici",

zvláště za první doby. Ale ze tří bývalých ruských šlechticů,

kteří se nacházeli u nás v káznici (Akima Akimyče, vyzvedače

A...va, a onoho, jehož pokládali za otcovraha), znal jsem se a

mluvíval jsem pouze s Akimem Akimyčem. Abych se přiznal, utíkal

jsem se k Akimu Akimyčovi tak říkaje ze zoufalství, v okamžiku

nejsilnější nudy a když už nikdo jiný nezbýval kromě něho, ke

komu bych přistoupil.

V předešlé hlavě jsem se pokusil roztříditi všechny naše

trestance na druhy, ale nyní, když jsem si vzpomněl na Akima

Akimyče, myslím, že by bylo možno přidati ještě jeden druh. Ovšem

patřil by k onomu druhu on sám. Byl by to druh úplně lhostejných

trestancův. Úplně lhostejných, to jest takových, jimž by bylo

všechno jedno žíti na svobodě, nebo v trestnici, u nás, toť se

rozumí, nebylo a býti nemohlo, avšak Akim Akimyč byl tuším

výjimkou. Zařídil se v káznici dokonce tak, jako by se chystal

stráviti v ní celý život; všechno kolem něho, počínaje matrací,

poduškami, nářadím ulehlo jaksi pevně, trvanlivě, na dlouhou

dobu. Něčeho dočasného, jako bývá za odpočinku na pochodu, nebylo

u něho ani stopy. Zbývalo mu ostávati v káznici ještě mnoho let,

a sotva asi kdy pomyslil na svůj odchod odsud.

Ačkoli se tedy spřátelil se skutečností, sluší přece míti za to,

že nikoli z lásky, nýbrž leda ze subordinace, což bylo ostatně

pro něho jedno a totéž. Byl to dobrý člověk, ba pomáhal mně na

počátku radou a ledajakými úsluhami; ale časem, přiznávám se,

ovanul mne mimoděk, zvláště za prvních dob, neobyčejnou

teskností, která ještě více zvětšovala mou tak již velice

tesklivou náladu. A já se právě ze stesku dával s ním do řeči.

Bývaly chvíle, že jsem zrovna dychtil po nějakém živém slovíčku,

třebas zlostném, netrpělivém, třebas nějaké vzteklé poznámce;

abychom se třebas pozlobili spolu na svůj osud; ale on mlčí,

klíží své lampiony, anebo počne vypravovati, jak měli přehlídku

toho a toho roku, kdo byl velitelem divise, jak se jmenoval

jménem křestním a otcovským, a byl-li spokojen přehlídkou, či ne,

a jak byly změněny signály pro přední stráže a pod. A vše to

takovým jednostejným, takovým zaměstnaným hlasem, jako když voda

kape po kapkách. Ba nevzrušilo ho skoro ani to, když mně

vypravoval, že za účastenství v jakési bitvě na Kavkaze byl uznán

za hodna řádu sv. Anny na kord.*) Jenom hlas jeho se stal v onu

minutu jaksi neobyčejně vážným a solidním; trochu jej snížil, tak

že se stal jaksi tajemným, když pronášel slova „svaté Anny", a

pak se stal asi na tři minuty jaksi zvláště zamlklým a vážným...

*) Nejnižší, totiž čtvrtý stupeň ruského řádu sv. Anny, jenž se

udílí za statečnost na bojišti, záleží v červenožluté stužce, jež

se ovíjí kolem rukojeti kordu.

V onom prvním roce přicházely na mne hloupé chvíle, že jsem— a

sice vždy znenadání — počínal skoro nenáviděti Akima Akimyče,

aniž vím proč a zač, a mlčky jsem proklínal svůj osud za to, že

mne umístil na narách tak, že jsme se stýkali hlavami. Obyčejně

za hodinu již jsem si činíval proto výčitky. Ale to bylo pouze v

prvním roce; později jsem se v duchu úplně spřátelil s Akimem

Akimyčem a stydíval jsem se za své dřívější hlouposti. Zřejmě,

pokud se pamatuju, nikdy mezi námi nebylo sváru.

Kromě těchto tří Rusů bylo u nás za mé doby osm osob jiných

šlechticů. S některými z nich jsem se seznámil dosti blízce, ba i

s radostí, ale ne se všemi. Nejlepší z nich byli jaksi chorobní,

všeho se straníci a nesnášeliví v nejvyšší míře. Se dvěma z nich

přestal jsem později vůbec mluviti. Vzdělání měli z nich pouze

tři: B...ský, M...ský, a stařec Ž...ský, jenž býval dříve kdesi

profesorem mathematiky, stařeček hodný, dobrý, veliký podivín, a

nehledě na vzdělání, velice tuším ohraničený člověk. Zcela jinací

byli M...ský a B...ský. S M....ským jsem se spřátelil hned při

prvním setkání, nikdy jsem se s ním nepomrzel, vážil jsem si ho,

ale zamilovati si ho, přilnouti k němu nemohl jsem nikdy.

Byl to hluboce nedůvěřivý, rozmrzelý člověk, ale uměl se ku

podivu dobře ovládati. A právě toto příliš veliké umění se mně

nelíbilo na něm; cítil jsem jaksi, že nikdy a před nikým neotevře

své duše do kořán. Ostatně možná, že se mýlím. Byla to povaha

silná, a v nejvyšší míře ušlechtilá. Neobyčejná, skoro až trochu

jezuitská obratnost a opatrnost jeho při obcování s lidmi

dokazovaly jeho tajený, hluboký skepticismus. A přece to byla

duše, jež trpěla právě pro tuto rozdvojenost: skepticismus a

hlubokou, ničím nevývratnou důvěru v některá svá zvláštní

přesvědčení a některé naděje. Ale přese všechnu svou obratnost v

obcování nalézal se v nesmiřitelném nepřátelství s B...ským a

jeho přítelem, T...ským.

B...ský byl churavý, k tuberkulose trochu náchylný, popudlivý a

citlivý člověk, ve své podstatě však předobrý a i velkomyslný.

Podrážděnost jeho přecházela až do neobyčejné nesnášelivosti a

tvrdošijnosti. Nemohl jsem snésti jeho povahy a posléze jsem se

rozešel s B...ským, ale zato jsem ho nikdy nepřestal milovati; s

M...ským jsem neměl sice nikdy nijaké rozmísky, ale nikdy jsem ho

nemiloval. Když jsem se rozešel s B...ským, přinutily mne

okolnosti, že jsem se musil rozejiti i s T...ským, oním mladým

člověkem, o němž jsem se zmínil v předešlé hlavě, když jsem

vypravoval o naší stížnosti. Toho mně bylo velice líto. T...ský,

ačkoli byl člověk bez hlubšího vzdělání, byl přec dobrý,

statečný, slovem hodný člověk. Příčina byla ta, že tak miloval a

tak si vážil B...ského, tak hluboce ho ctil, že ty, kdo jen

trochu nesouhlasili s B...ským, pokládal div ne za své nepřátely.

Zdá se, že i s M...ským se později rozešel k vůli B...skému,

ačkoli se dlouho tomu bránil. Ostatně všichni oni byli mravně

chorobní, zlostní, popudliví, nedůvěřiví. Jest to pochopitelno;

jim bylo velice za těžko, mnohem tíže, než nám. Byli daleko od

své vlasti. Někteří z nich byli sem posláni na dlouhou dobu, na

deset na dvanáct let, a hlavní věc, že na všechny, kdož je

obkličovali, pohlíželi s hlubokým předpojetím, viděli v

trestancích pouze zvířecí náklonnosti a nemohli, ba ani nechtěli

v nich zpozorovati ani jediné dobré vlastnosti, pranic lidského,

což také bylo velice pochopitelno; na toto nešťastné hledisko

byli postaveni silou okolností, osudem. Bylo zřejmo, že stesk je

hnětl v káznici. K Čerkesům, Tatarům, k Isaji Fomičovi chovali se

laskavě a přívětivě, ale s opovržením se vyhýbali všem ostatním

trestancům. Jediný Starodubský starověrec získal si jejich úplné

vážnosti. Pozoruhodno jest ostatně, že z trestanců v prodlení

celé té doby, co jsem byl v káznici, nikdo jim nevytknul ani

jejich národnost, ani víru, ani smýšlení jejich, což se časem

přihází mezi naším prostým lidem vzhledem k cizincům, hlavně

Němcům, ačkoliv ostatně velmi zřídka. Ostatně Němcům se leda

posmívají; Němec představuje cosi velice komického pro prostého

Rusa. K našim však se trestanci chovali dokonce i s úctou, mnohem

více než k nám Rusům a nikdy se jich netknuli. Ale Poláci

nechtěli to tuším pozorovati, nechtěli to vzíti na vědomí.

Promluvil jsem o T...ském. To on, když je převáděli z původního

místa, kde byli internováni, do naší pevnosti, nesl B...ského na

rukou div ne celou cestu, když tento, jsa slabého zdraví a

tělesného složení, pozbýval síly skoro na polovici každodenní

cesty. Byli posláni z počátku do U...gorska. Tam, jak

vypravovali, vedlo se jim dobře, to jest mnohem lépe, než v naší

pevnosti. Ale vznikla tam jakási, ostatně zcela nevinná

korrespondence s přátely, kteří byli internováni v jiném městě, a

za to představenstvo shledalo nutným převésti je tři do naší

pevnosti, aby byli blíže na očích vyšších úřadův. Třetí soudruh

jejich byl Ž...ský. Před jich příchodem byl M...ský v káznici

sám. Jak mu asi musilo býti teskno za prvního roku jeho

vyhnanství!

Tento Ž...ský byl onen stařeček, jenž se věčně Bohu modlil, a o

němž jsem se už zmiňoval. Všichni naši političtí zločinci byli

mladí lidé, někteří velmi mladí; pouze Ž...skému bylo už přes

padesát let. Byl to člověk ovšem čestný, ale trochu podivný. Jeho

soudruhové B...ský a T...ský velice ho neměli rádi, ba ani s ním

nemluvili, vyjadřujíce se o něm, že je tvrdošíjný a vzdorovitý.

Nevím, nakolik měli pravdu v onom vzhledě. V káznici, jako i v

každém jiném místě, kam se lidé shromažďují ne ze své vůle, nýbrž

násilně, snáze jest možno, jak se mi zdá, se znesvářiti, ba i

vznenáviděti se vespolek, než na svobodě. Mnoho okolností tomu

napomáhá. Ostatně Ž...ský byl opravdu dosti tupý člověk a dost

možná i nepříjemný. Též všichni ostatní soudruhové nacházeli se v

napjatém poměru k němu. Já jsem se s ním sice nikdy nepohněval,

ale také jsem se s ním nespřátelil. Svůj předmět, mathematiku,

tuším znal důkladně. Pamatuju se, že se neustále snažil,

vysvětliti mně svým poloruským jazykem jakousi zvláštní, jím

samým vymyšlenou astronomickou soustavu. Bylo mně sděleno, že to

kdysi vytiskl, ale že se mu v učeném světě jen vysmáli. Zdá se

mi, že byl trochu raněn na rozumu. Po celé dni se na kolenou

modlil Bohu, čímž si získal všeobecnou úctu celé káznice a těšil

se jí až do své smrti. Zemřel v naší nemocnici po těžké nemoci

před mýma očima. Ostatně vážnosti trestancův získal si hned při

prvním vkročení do káznice pro svůj výstup s naším majorem.

Cestou z U...gorska do naší pevnosti jich neholili, tak že jim

narostl plnovous, a když je přivedli přímo k majorovi, zmocnil se

tohoto zuřivý vztek pro takové porušení subordinace, ačkoliv oni

tím vůbec nebyli vinni.

„Jak to vypadají!" řval major; „to jsou tuláci, loupežníci!"

Z...ský, jenž tehda ještě špatně rozuměl po rusky a domníval se,

že se jich vyptává, co jsou zač, tuláci-li, nebo loupežníci,

odpověděl:

„Nejsme tuláci, nýbrž političtí zločinci."

„Jakže! Hrubjánit, hrubjánit!" zařval major, „na strážnici! Sto

ran pruty, ihned, v ten okamžik!"

Starce potrestali. Lehl pod metly bez námitky, zaťal zuby do ruky

a vytrpěl trest bez sebe menšího křiku nebo stenání, ani sebou

nepohnul. B...ský a T...ský vstoupili zatím už do káznice, kde

M...ský na ně už čekal u vrat a přímo se jim vrhl na krk, ač jich

doposud nikdy ani neviděl Celí vzrušeni majorovým přivítáním,

pověděli mu všechno o Ž...ském. Pamatuju se, jak mně M...ský o

tom vypravoval: „Byl jsem celý bez sebe," pravil mně, „nechápal

jsem, co se se mnou děje a třásl jsem se jako v horečce. Čekal

jsem Ž...ského u vrat. Měl přijíti přímo ze strážnice, kde ho

trestali. Náhle se otevře branka: Ž...ský, na nikoho se nedívaje,

s tváří bledou a chvějícími se bílými rty prošel mezi

shromážděnými na dvoře trestanci, kteří už zvěděli, že trestají

šlechtice, vešel do kasárny přímo k svému místu, a nepromluviv

ani slova, padl na kolena a počal se modliti Bohu. Trestanci byli

překvapeni, ba až pohnuti. „Když jsem spatřil onoho starce,"

vypravoval M...ský, „šedého, jenž zanechal doma ženu, děti, když

jsem ho spatřil na kolenou, hanebně potrestaného a modlícího se,

vrhl jsem se za kasárny a celé dvě hodiny jsem byl jako bez sebe;

byl jsem ztrnulým." Trestanci počali si velice vážiti Ž...ského

od té doby a chovali se k němu vždy uctivě. Zvláště se jim

zalíbilo, že nekřičel, když byl trestán.

Sluší však pověděti celou pravdu. Z toho příkladu nedá se

nikterak souditi o jednání představených v Sibiři s trestanci

původu šlechtického, ať si byli tito trestanci kdokoliv, Rusové

nebo Poláci. Příklad tento dokazuje pouze, že jest možná padnouti

na bujného člověka, a ovšem, bude-li tento bujný člověk někde

podřízeným nebo vyšším velitelem, tu osud trestancův v tom

případě, když by ho onen bujný velitel zvláště vznenáviděl, byl

by velmi špatně opatřen. Ale nelze zneuznati, že nejvyšší

představenstvo v Sibiři, od něhož závisí tón a nálada všech

ostatních představených, jest, co se týče šlechticů, velmi

opatrné a v některých případech se dokonce snaží poskytnouti jim

úlevu v poměru k ostatním trestancům prostého stavu. Příčiny toho

jsou jasné. Oni nejvyšší představení sami jsou také šlechtici; za

druhé se stávalo již dříve, že někteří ze šlechticů nedali se

bíti, nýbrž se vrhali na vykonavatele, z čehož vznikala hrůza; a

za třetí —a to se mně zdá býti hlavním — již dávno, před třiceti

pěti lety přibylo na Sibiř nenadále najednou veliké množství

deportovaných šlechticů*) a tito trestanci prodlením třiceti let

dovedli se zaříditi a odporučiti po celé Sibiři tak, že

představenstvo již ze starého, zděděného zvyku pohlíželo nevolky

za mých časů na šlechtické zločince jistého druhu**) jinýma

očima, než na všechny ostatní deportované.

Hned za vyššími představenými přivykli hleděti též takovýma očima

i nižší velitelově, přejímajíce ovšem tento vzhled a tón s hora,

podřizujíce a podrobujíce se mu. Ostatně mnozí z těchto nižších

velitelů pohlíželi tupě, kri-

*) Rozumí se tak zvaní dekabristé, trestaní pro vzpouru proti

caři Mikulášovi 14. pros. 1825.

**) Totiž politické zločince.

tisovali po svém vyšší rozkazy, a rádi, velmi rádi by byli

učinili opatření dle svého mínění, jen kdyby jim v tom nebyli

překáželi. Avšak to jim ne vždycky dovolovali. Mám pevné důvody

pro tyto své domněnky a sice z následující příčiny. Druhá třída

káznice, v níž jsem se nalézal já a která záležela z trestanců na

pevnosti pod vojenským velitelem, byla mnohem těžší, než ostatní

dvě třídy, totiž třetí s pracemi v závodech a první s nucenou

prací v dolech. Těžší byla nejen pro šlechtice, nýbrž vůbec pro

všechny trestance, zejména proto, že představenstvo a všechno

zařízení oné třídy káznic všechno bylo vojenské, velice podobné k

trestaneckým rotám v evropském Rusku. Vojenské představenstvo

jest přísnější, pořádky více tísnící, vždy v řetězech, stále pod

stráží, vždy pod zámkem, ale toho není v takových rozměrech při

prvních dvou třídách. Tak aspoň vypravovali všichni naši

trestanci a mezi nimi byli znalcové té věci. Všichni by s radostí

přišli do káznice prvé třídy, která se dle zákona pokládala za

nejtěžší, a vskutku mnohokrát blouznívali o tom.

O trestaneckých rotách v evropském Rusku všichni naši, kteří v

nich bývali, vypravovali s úžasem a dokazovali, že na celé Rusi

není místa těžšího, než trestanecké roty v pevnostech, a že na

Sibiři je ráj u porovnání s tamním životem. Následovně jestliže

při tak přísných řádech, jaké byly v naší káznici, při zřízení

vojenském, před očima samého generálního gubernátora a konečně i

vzhledem k takovým případům (jež se přiházely časem), že některé

vedlejší sice, ale přece úřední osobnosti buď v rozzlobenosti

nebo pro horlivost v úřadě byly vždy schopny poslati tajné

denunciaci, kam se sluší, že zločincům toho a toho druhu ti a ti

nespolehliví představení poskytují úlevy: jestliže tedy v takovém

místě pohlíželi na šlechtické zločince trochu jinýma očima, než

na ostatní trestance, tedy tím více na ně pohlíželi mnohem

shovívavěji v káznicích první a třetí třídy. A proto se mně zdá,

že dle onoho místa, kde jsem se já nacházel, mohu ve vzhledě tom

souditi i o celé Sibiři.

Všechny pověsti a zprávy, jež mne ve vzhledě tom docházely od

deportovaných první a třetí třídy, potvrzovaly mou domněnku. A

skutečně na nás šlechtice na všechny pohlíželo představenstvo v

naší káznici pozorněji a opatrněji. Úlevy v práci a ve způsobu

života v káznici nedostávalo se nám rozhodně nijaké; tytéž práce,

tytéž okovy, tytéž závory, slovem všechno právě tak, jako u

ostatních trestancův. Ale nebylo ani možno poskytnouti nám úlevy.

Vím, že v onom městě za těch nedávno, a přec uz dávno minulých

dob*) bylo tolik udavačů, tolik úkladů, tolik lidí, kteří jeden

druhému kopali jámu, že velitelové se přirozeně báli denunciace.

A co mohlo býti za oné doby strašnějšího, než udání, že se

trestancům jistého druhu**) poskytují úlevy!

Všichni se tedy báli a my jsme žili stejně jako všichni

trestanci, ale při tělesném trestání byla jakási výjimka. Ovšem,

že by nám velmi klidně dali nasekat, kdybychom toho zasloužili,

to jest dopustili se nějakého přestupku. Vyžadovalať toho

povinnost služby a rovnost v tělesných trestech. Ale tak pro nic

za nic, lehkomyslně by nás přece nebili; s prostými zločinci

ovšem se přiházelo, že se ve vzhledě tom zacházelo dosti

lehkomyslně, zvláště za některých podřízených velitelů, kteří

rádi zjednávali pořádek a dávali pociťovati svou moc při každé

vhodné příležitosti.

Bylo nám známo, že vrchní velitel, když zvěděl o tom, co se

přihodilo starému Ž...skému, velice se rozhorlil na majora a

přikázal mu, aby pro příště ráčil své ruce držeti více při těle.

Tak mně to vypravovali všichni. I to bylo u nás známo, že sám

generální gubernátor, jenž měl důvěru v našeho majora a měl ho z

části i rád jako výkonnou sílu a člověka s jistými schopnostmi,

když zvěděl o oné události, také mu dal důtku. A náš major to

vzal na vědomí. Jak by se byl na příklad rád dostal na kůži

M...skému, jehož nenáviděl následkem klepů A...vových,

*) Za panování Mikulášova.

**) Totiž politickým.

ale nikterak se mu nepodařilo, aby mu dal nasekat, ačkoliv

vyhledával záminku, pronásledoval ho a probíral se k němu. O

události s Ž...ským zvědělo brzy celé město, a všeobecné míněni

bylo proti majorovi; mnozí mu proto domlouvali, někteří dokonce s

nepříjemnými poznámkami.

Vzpomínám si nyní i na své první setkání s majorem. Nás, totiž

mne a druhého deportovaného šlechtice, s nímž jsem zároveň

vstoupil do káznice, poděsili již v Tobolsku vypravováním o

nepříjemné povaze onoho člověka. Staří, již dvacet pět let ve

vyhnanství se nacházející šlechtici, kteří se tam v onu dobu

zdržovali a kteří nás přivítali s hlubokou soustrastí a udržovali

s námi spojení po celou dobu, co jsme seděli v tamním domě pro

deportované, vystříhali nás před budoucím velitelem naším a

slibovali, že učiní vše, co jen mohou prostřednictvím známých

osobností, aby nás ochránili před jeho pronásledováním. A vskutku

tři dcery generálního gubernátora, jež přijely z evropského Ruska

a byly v tu dobu návštěvou u otce, obdržely od nich dopisy a zdá

se, že se u otce za nás přimluvily. Ale co mohl učiniti? Řekl

pouze majorovi, aby byl trochu opatrnější.

Po druhé hodině odpoledne přišli jsme, totiž já a můj soudruh, do

onoho města a vojenský průvod nás odvedl přímo k našemu veliteli.

Stáli jsme v předsíni, čekajíce na něho. Zatím už poslali do

káznice pro poddůstojníka. Jakmile přišel tento, ukázal se i

major. Rudá, uhrovitá, zlá tvář jeho způsobila na nás neobyčejně

tesklivý dojem; jako by byl zlý pavouk vyběhl na ubohou mouchu,

jež upadla do jeho pavučiny.

„Jak se jmenuješ?" otázal se mého soudruha. Mluvil rychle, ostře,

trhaně a patrně chtěl způsobiti na nás dojem.

„Tak a tak."

„A ty?" pokračoval major, obraceje se ke mně a upřev na mne své

brejle.

„Tak a tak."

„Poddůstojníku! Hned s nimi do káznice, oholiti jim na strážnici

po způsobu občanském ihned půl hlavy; okovy přeměnit zítra. Jaké

jsou to pláště? Odkud jste je vzali?'' optal se náhle, všimnuv si

šedých plášťů se žlutými kroužky na zádech, které nám byly vydány

v Tobolsku a ve kterých jsme předstoupili před jeho světlé oči.

„To je nový kroj ! To je dojista nějaký nový kroj... Teprve se

chystá... z Petrohradu ..." mluvil obraceje nás jednoho po

druhém. „S sebou nemají nic?" otázal se najednou žandarma, jenž

nás provázel.

„Své vlastní šaty mají, vaše vysokoblahorodí," odpověděl žandarm,

jaksi z nenadání se vzpřímiv, až se i trochu při tom otřásl.

Majora znali všichni, všichni o něm slýchali, všechny už poděsil.

„Všechno odebrat. Ponechat jim pouze prádlo, a sice jenom bílé,

mají-li také pestré prádlo, tedy odebrat. Ostatní všechno prodat

veřejnou dražbou. Peníze zapsat mezi příjmy. Trestanec nemá

majetku," pokračoval, přísně na nás pohlédnuv. „Hleďte mi chovat

se dobře! Ať nic neslyším! sice... tělesné potres-tání! Za

nejmenší přestupek prrruty!..."

Celý ten večer byl jsem pro neočekávanost tohoto přivítání skoro

nemocen. Dojem se zvýšil mimo to i tím, co jsem pak spatřil v

káznici, ale o svém vstoupení do káznice jsem už vypravoval.

Zmínil jsem se již, že nám neposkytovali a nesměli poskytovati

nijakých úlev, nijakých výhod před ostatními trestanci při

nucených pracích. Avšak jednou zkusili to učiniti; já a B...ský

chodili jsme celé tři měsíce do inženýrské kanceláře jako písaři.

Ale učinili to tajně a sice učinil to sám náčelník inženýrského

oddělení. Vlastně všichni ostatní, komu se slušelo, snad o tom

věděli, ale stavěli se, jako by nevěděli. Stalo se to ještě za té

doby, když byl přednostou inženýrského oddělení G...kov.

Podplukovník G...kov jako by byl k nám s nebe spadl, strávil u

nás nedlouhou dobu, nemýlím-li se, tedy ne více než půl léta,

snad i méně, a odejel do Ruska, způsobiv neobyčejný dojem na

všechny trestance. Trestanci ne že ho milovali, nýbrž přímo

zbožňovali, možno-li jen užiti zde onoho slova. Jak toho dosáhl,

nevím; ale podmanil si je hned na prvníkrát. „Otec, otec! Jako

otec rodný!" tvrdili každý okamžik trestanci po celou dobu, co

byl přednostou inženýrského oddělení. Takto byl, zdá se, hrozný

hýřil. Byl nevysoké postavy, smělého, sebevědomého vzhledu. Ale

při tom byl laskav k trestancům, div ne až něžný, a opravdu

doslovně je miloval, jako otec. Proč měl tak rád trestance, říci

nemohu, ale on nemohl viděti trestance, aby k němu nepromluvil

laskavého, veselého slovíčka, aby se s ním nezasmál, nezažertoval

s ním, a hlavně nebylo v tom ani potuchy ničeho velitelského, ba

ani nic takového, co by prozrazovalo nerovnou nebo prostě

velitelskou lásku. Byl to přítel, byl to soudruh v nejvyšší míře.

Ale přese všechen jeho instinktivný demokratismus trestanci se

před ním ani jednou neprovinili nějakou neuctivostí nebo

familiárností. Naopak. Jenom celá tvář trestancova rozkvetla,

když se setkával s podplukovníkem, sňal čapku a už hleděl s

úsměvem, jak se tento blížil k němu. A když tento na něho

promluvil, jako by mu byl rubl daroval. Bývají tací populární

lidé. Vyhlížel junácky, chodil přímo, statně. „Orel!" říkávali o

něm trestanci. Uleviti ovšem nemohl jim v ničem; spravovalť jen

inženýrské práce, které i za všech ostatních přednostů se konaly

svým obyčejným, jednou pro vždy zavedeným pořádkem. Leda že když

potkal náhodou skupinu trestanců při práci a viděl, že jsou s

prací hotovi, nezdržoval jich zbytečně a posýlal je domů dříve,

než se ozval buben. Ale líbila se jeho důvěra v trestance, líbilo

se, že nebylo v něm malicherné choulostivosti a popudlivosti, a

vůbec nijakých jiných urážlivých způsobů v jeho velitelském

chování. Kdyby byl ztratil tisíc rublů, myslím že první zloděj z

našich trestanců, kdyby je byl našel, byl by mu je vrátil. Ano,

jsem přesvědčen, že by se to bylo stalo.

S jakým hlubokým účastenstvím přijali naši trestanci zprávu, že

jejich orel přednosta na smrt se pohádal s naším nenáviděným

majorem! Přihodilo se to hned první měsíc po jeho příchodu. Náš

major byl dříve jeho soudruhem ve službě. Setkali se po dlouhé

rozluce jako přátelé a společně si zahýřili. Ale náhle se

rozešli. Pohádali se, a G...kov se stal jeho úhlavním nepřítelem.

Bylo též slyšeti, že se za té příležitosti i poprali, což se s

naším majorem mohlo státi; právalť se často. Jakmile to zaslechli

trestanci, radosti jejich nebylo konce. „Kdepak se může osmioký

srovnati s takovým. To jest orel a náš..." a tu připojili

obyčejně slovíčko, jež se nehodí do tisku. Velice zajímalo u nás

to, kdo z nich koho stloukl. Kdyby se ukázalo, že zpráva o jejich

pračce byla klamná, (a tak to asi bylo), zdá se, že by to naše

trestance velice mrzelo. „Ne, dojista zvítězil přednosta,"

tvrdili mezi sebou; „jest sice malý, ale zralý; a major asi

zalezl před ním pod postel."

Avšak G...kov brzy odejel a trestanci opět zmalomyslněli.

Inženýrští přednostové byli u nás, pravda, všichni hodní. Za mne

se jich vystřídalo tré nebo čtvero. „Ale přece se už nedočkáme

takového," stýskali si trestanci; „orel to byl, orel a záštita

naše." Nuže tento G...kov velice miloval všechny nás šlechtice a

na konec poručil mně a B...skému, abychom přicházeli někdy do

kanceláře. Když pak odejel, stalo se naše zaměstnání v kanceláři

jaksi pravidelným. Mezi inženýry byli lidé (zvláště jeden), kteří

s námi velice sympatisovali. Přicházeli jsme, opisovali jsme

listiny, i rukopis náš se již stával úhlednějším, když tu přišel

náhle od vyššího velitelství rozkaz, aby nás okamžitě poslali

zase na předešlé práce. Někdo to již na nás udal! Ostatně bylo to

dobře. Kancelář nás oba počala brzy velice mrzeti. Pak jsme

chodili s B...ským skoro dva roky společně na tytéž práce,

nejčastěji do dílen. Rozmlouvávali jsme spolu, mluvívali jsme o

svých nadějích, o svém přesvědčení. Byl to výborný člověk; ale

názory jeho bývaly časem velice podivné, výlučné. V jisté třídě

lidí, velice rozumných, vznikají časem úplně paradoxálné pojmy.

Ale za ně bylo tolik v jich životě vytrpěno, tak drahou cenou

byly vykoupeny, že vzdáti se jich bylo by už příliš bolestno,

skoro nemožno. B...ský přijímal s bolestí každou námitku a

odpovídal mně kousavě. Ostatně ve mnohých věcech měl snad spíše

pravdu než já — nevím; ale posléze jsme se rozešli a toho mně

bylo velice líto; mnohoť jsme si už byli sdělili.

Zatím M...ský stával se s každým rokem jaksi smutnější a

mračnější. Tesknota ho zmáhala. Dříve, za první doby mého pobytu

v káznici byl sdílnější, duše jeho přec jen častěji a více se

snažila proniknouti na venek. Byl už třetí rok v káznici, když já

jsem tam přišel. Z počátku ho zajímalo mnohé z toho, co se za ta

dvě léta přihodilo ve světě a o čem neměl ponětí, sedě v káznici,

vyptával se mne, poslouchal, rozčiloval se. Ale posléze, po

letech, počalo se to všechno soustřeďovati v něm uvnitř, v srdci.

Uhlí se pokrylo popelem. Hněv vzrůstal v něm víc a více.

„Je hais ces brigands," říkával mně často, pohlížeje s nenávistí

na trestance, které jsem zatím už poznal blíže, a nijaký můj

důvod v jejich prospěch na něho nepůsobil. Nechápal, co mluvím;

časem sice souhlasil se mnou jaksi roztržitě; ale zítřejšího dne

opakoval znova: „Je hais ces brigands." *) Podotknu při té

příležitosti, že jsme často spolu rozmlouvávali po francouzsku, a

za to nás jeden dozorce při pracích, ženijní voják Dranišnikov,

nevím z jakého důvodu, nazval „feršely". M...ský oživoval jen

tehdy, když si vzpomínal na matku. „Je stara, nemocna," říkal

mně, „miluje mne více než všechno na světě, a já zde ani nevím,

je-li živa nebo ne? Jí dostačí už to, že věděla, že jsem musil

běhali ulicí..." M...ský nebyl původu šlechtického a prve než byl

deportován, byl potrestán tělesně. Když na to vzpomínal, stiskal

zuby, a snažíval se pohlížeti stranou. V poslední době počínal

stále častěji a častěji choditi sám. Kdysi dopoledne po jedenácté

hodině ho zavolali k veliteli pevnosti. Velitel mu vyšel vstříc s

veselým úsměvem.

*) Nenávidím ty lotry.

„Nu, M...ský, co pak se ti zdálo dnes?" otázal se ho.

„Já se celý zachvěl," vypravoval nám M...ský, když se vrátil k

nám. „Jako by mne do srdce bodl."

„Zdálo se mi, že jsem obdržel psaní od matky," odpověděl

veliteli.

„Něco lepšího, mnohem lepšího!" namítnul velitel. „Jsi svoboden!

Tvoje matka za tebe prosila... její prosba byla vyslyšena. Zde

máš její psaní a tu je rozkaz, tebe se týkající. Ihned budeš

propuštěn z káznice."

Vrátil se k nám bledý, ještě se nevzpamatovav od své zprávy. My

mu přáli štěstí. On nám tiskl ruce svýma chvějícíma se,

zchladlýma rukama. Mnozí trestanci také mu přáli a byli rádi jeho

štěstí.

Stal se osadníkem a zůstal v našem městě. Brzy tu obdržel místo.

Z počátku často přicházel k naší káznici a když mohl, sděloval

nám různé novinky. Zvláště politické noviny velice ho zajímaly.

Z ostatních čtyř, totiž kromě M...ského, T...ského, B...ského a

Ž...ského, dva byli ještě velmi mladí lidé, poslaní sem na

krátkou dobu, málo vzdělaní, ale poctiví, prostí, přímí. Třetí,

A...čukovský, byl už příliš prostý člověk a ničeho zvláštního v

sobě nechoval; ale čtvrtý, B...m, člověk obstárlý, působil na nás

na všechny praošklivý dojem. Nevím, jak se dostal mezi zločince

tohoto druhu, a i sám popíral své účastenství v něm. Byla to

hrubá, drobně měšťácká duše, se zvyky a pravidly kramáře, jenž

zbohatl z kopejek, o něž ošidil kupující. Neměl nijakého

vzdělání, a nic ho nezajímalo kromě jeho řemesla. Byl malířem,

ale za to už malířem vynikajícím, malířem velkolepým. Velitelství

zvědělo brzy o jeho schopnostech a celé město počalo si

zjednávati B...ma, aby jim maloval stěny a stropy. Za dvě léta

omaloval skoro všechny erární byty. Držitelé bytů platili mu sami

a proto mohl žíti daleko ne chudě. Ale nejlepší bylo to, že na

práci s ním počali posýlati též druhé jeho soudruhy. Ze tří,

kteří s ním chodili stále, dva se naučili od něho řemeslu, a

jeden z nich, T...řevský, počal pak malovati nic hůře než on.

Náš major, jenž také obýval v erárním domě, povolal k sobě též

B...ma a dal si vymalovati všechny stěny a stropy. Nu zde se

B...m již přičinil; ani u generálního gubernátora nebylo tak

vymalováno. Dům byl dřevěný, přízemní, dosti vetchý, a hrozně

zvětralý z venku; ale uvnitř bylo všechno vymalováno jako v

paláci a major byl u vytržení... Třel si ruce a říkal, nyní že se

jistě ožení. „Má li člověk takový byt, není možná, aby se

neoženil;," dodával zcela vážně. B...mem byl čím dál, tím více

spokojen a skrze B...ma i druhými, kteří pracovali spolu s ním.

Práce trvala celý měsíc. Za ten měsíc major úplně změnil své

mínění o všech trestancích našeho druhu a počal s nimi jednati

milostivěji. Došlo až na to, že kdysi z nenadání povolal k sobě z

káznice Ž...ského.

„Ž...ský!" zvolal major; „já jsem tě urazil. Dal jsem tě sesekat

bez příčiny, vím to. Já toho nyní lituju. Chápeš to? Já, já, já —

toho lituju!"

Ž...ský odvětil, že to chápe.

„Ale chápeš-li to náležitě, že já, já, tvůj velitel, dal jsem si

tě zavolati proto, abych tě poprosil za odpuštění! Cítíš-li to?

Co jsi ty přede mnou? Červ! Ještě méně, než červ; jsi trestanec!

A já — z boží milosti*) major. Major. chápeš-li to?"

Ž...ský odpověděl, že chápe i to.

„Nu, tedy, nyní se s tebou smiřuju. Ale cítíš-li, cítíš-li to

úplně, v celé velikosti? Jsi-li jen schopen, abys to pochopil,

abys tomu porozuměl? Představ si jen: já, já major... atd."

Ž...ský líčil mně sám celý ten výstup. Měl tedy i tento opilý,

vzdorovitý a nepořádný člověk lidský cit v těle. Uváží-li se jeho

názory a jeho duševní rozvoj,

*) Doslovný výraz, jehož za mých dob užíval ostatně nejen náš

major, nýbrž i mnozí nižší představení, zvláště takoví, kteří

byli z prostých řadových vojáků povýšeni za důstojníky.

bude možno pokládati takový jeho čin skoro za velkomyslný.

Ostatně dost možná, že tu mnoho spolupůsobilo opojení.

Tužba jeho se však nesplnila: neoženil se, ačkoli byl k tomu

úplně odhodlán, když byla úprava jeho bytu dokonána. Místo

ženitby upadl do vyšetřování a bylo mu poručeno, aby podal žádost

za přesazení do výslužby. Tu mu připočítali i všechny staré

hříchy. Býval v onom městě, nakolik se pamatuju, dříve policejním

ředitelem... Rána padla na něho neočekávaně. Zpráva o ní

způsobila v trestnici nesmírnou radost. Byl to svátek, slavnost!

Major, pravilo se, řval jako stará baba, až mu slzy tekly. Ale

ničeho nepořídil. Vstoupil do výslužby, pár šedých koní prodal,

po nich celý svůj majetek a upadl až v nouzi. Potkávali jsme ho

potom v občanském, obnošeném kabátě s čapkou s vojenskou

kokardou. Zlostně patříval na trestance. Ale všechen význam jeho

minul, sotva svlékl vojenskou uniformu. V uniformě byl hrůzou,

bohem. V kabátě se stal najedoou holé nic a podobal se lokaji.

Jest ku podivu, jak důležitou bývá uniforma pro takové lidi!