VII.

Stížnost.

Počínaje tuto hlavu, pokládá vydavatel zápisek nebožtíka

Alexandra Petroviče Gorjančikova za svou povinnost podati

čtenářům následující sdělení:

V první hlavě „Zápisek z mrtvého domu" bylo pověděno několik slov

o jistém otcovrahu, rodem šlechtici. Byl mimo jiné uveden za

příklad, jak bezcitně mluvívají trestanci o zločinech, jichž se

dopustili. Bylo též řečeno, že se vrah při soudu nepřiznal k

svému zločinu, ale že, soudě dle řečí lidí, kteří znali všechny

podrobnosti jeho historie, fakta byla v té míře jasna, že nebylo

možná nevěřiti, že se zločinu dopustil. Titéž lidé vypravovali

skladateli „Zápisek", že život zločincův byl úplně nepořádný, že

nadělal dluhů a zabil svého otce, dychtě po dědictví po něm.

Ostatně celé město, v němž onen otcovrah býval dříve úředníkem,

vypravoval jeho historii také tak. Že tomu skutečně tak, o tom má

vydavatel „Zápisek" dosti spolehlivé zprávy. Konečně bylo řečeno

v „Zápiskách", že v káznici býval otcovrah vždy v nejlepší,

nejveselejší duševní náladě; že to byl rozmazlený, lehkomyslný, v

nejvyšší míře nepředložený člověk, ačkoli nikoli hloupý, a že

spisovatel „Zápisek" nikdy při něm neshledával zvláštní nějaké

surovosti. K tomu byla připsána poznámka: „Rozumí se, že jsem

nevěřil v onen zločin."

Nedávno obdržel vydavatel „Zápisek z mrtvého domu" zprávu ze

Sibiře, že trestanec byl opravdu úplně nevinen a že deset let

trpěl v káznici úplně za darmo; že nevinnost jeho byla dokázána

soudně, oficiálně. Že se praví vinníci našli a přiznali se a že

byl nešťastný už propuštěn z káznice. Vydavatel nemůže nikterak

pochybovati o pravdivosti této zprávy...

Netřeba k tomu ničeho dodávati. Není třeba mluviti a šířiti se o

hlubokém tragismu v onom fakte, o pohubeném hned z mládí životě,

stráveném za tak hrozného obvinění. Faktum to jest příliš

pochopitelno, příliš ohromující samo o sobě.

Máme za to, že vyšla-li na jevo možnost takového fakta, tedy sama

tato možnost přidává ještě novou, neobyčejně ostrou črtu k

charakteristice a úplnosti obrazu Mrtvého domu.

A nyní pokračujeme.

Pravil jsem již výše, že jsem se konečně vpravil do svého

postavení v káznici. Ale ono „konečně " dostihovalo se velmi z

tuha a bolestně a příliš pomaloučku. Ve skutečnosti jsem

potřeboval skoro rok času na to a to byl nejtěžší rok mého

života. Proto se celý se všemi podrobnostmi vtiskl do mé paměti.

Zdá se mi, že si každou hodinu onoho roku pamatuju po pořádku.

Také jsem pravil, že i jiní trestanci nemohli přivyknouti k onomu

životu. Pamatuju se, jak jsem v onom prvním roce často uvažoval

sám u sebe: „Což oni? Jak je jim? Je-li možno, aby byli klidni?"

A otázky ty velice mne zajímaly. Připomenul jsem již, že tam

všichni trestanci žili, jako by nebyli doma, nýbrž kdesi v

zájezdní hospodě, kdesi na cestě, na zastávce nějaké. I tací

lidé, kteří sem byli poslaní na celý život, spěchali kamsi, nebo

se jim stýskalo, a každý bez výjimky blouznil o něčem nemožném.

Tento věčný neklid, vyjadřovaný třebas mlčky, ale patrně; tato

podivná náhlost a nedočkavost v nadějích, časem bezděky

projevovaných, někdy tak bezdůvodných, že se podobaly horečnému

blouznění, a — což nejvíce překvapovalo — vznikavších nezřídka v

hlavách, na pohled nejpraktičtějších: vše to dodávalo

neobyčejného vzezření a charakteru onomu místu, a sice tak

neobyčejného, že snad právě tyto črty tvořily jeho nejvíce

charakteristickou vlastnost. Člověk cítil jaksi skoro hned na

první pohled, že něco podobného není za káznicí. Zde všichni byli

blouznílkové a to bilo do očí. Pociťovalo se to bolestně právě

proto, že blouznivost dodávala většině káznice zasmušilého a

mračného vzezření, jakéhosi nezdravého vzezření. Ohromná většina

byla mlčenlivá a zlostná až k nenávisti, nerada vystavovala své

naděje na odiv. Prostomyslnost, upřímnost byly v opovržení.

Čím nemožnější byly naděje a čím více pociťoval tuto nemožnost

sám blouznílek, tím zatvrzeleji a přísněji je tajil sám pro sebe,

ale vzdáti se jich nemohl. Kdo ví, snad se některý styděl za ně

sám před sebou. V povaze ruské je tolik positivního a tolik

střízlivosti v názorech a tolik vnitřního sarkasmu nad samým

sebou... Dost možná, že pro tuto stále v sobě tajenou

nespokojenost se samým sebou bylo v oněch lidech tolik

netrpělivosti při každodenním jich styku mezi sebou, tolik

nesmířlivosti a tolik posměchu jednoho nad druhým. A stalo-li se,

že na příklad vyskočil z nenadání někdo z nich, kdo byl více

naivní a nedočkavý, a prohodil někdy na hlas to, co všem jim

vězelo na mysli, pouštěl se do blouznění a nadějí, tu ho ihned

hrubě zakřikovali, přerušovali a vysmáli se mu; ale zdá mi se, že

nejhorlivějšími mezi pronásledovateli byli právě ti, kteří sami

ve svých snech a nadějích zabíhali ještě mnohem dále než on.

Na lidi naivné a prostosrdečné pohlíželi u nás, jak jsem již

pravil, všichni vůbec jako na nejprostší hlupáky a chovali se k

nim s opovržením. Jeden každý byl na tolik mrzutý a samolibý, že

počínal přezírati člověka přívětivého a prostého samolibosti.

Kromě těchto naivných a přihlouplých mluvků všichni ostatní, to

jest mlčenliví, dělili se na dobré a zlé, na mrzuté a přívětivé.

Mrzutých a zlých bylo nepoměrně více; byl-li který z nich náhodou

již od přírody mluvkou, byli to zcela jistě samí znepokojující

klevetníci a pobuřující závistníci. Do všeho cizího se míchali,

ačkoli své vlastní duše, svých vlastních tajemství nikomu

nevystavovali na odiv. Nebylo to v modě, zvykem to nebylo.

Dobří — jich byl neveliký houfek — byli tiši, mlčky tajili pro

sebe své naděje a ovšem byli náchylnější k nadějím a víře v ně,

než mrzutí. Ostatně, zdá se mi, že byl v káznici ještě jeden

druh, to jest takoví, kteří pozbyli nadobro vší naděje. Takovým

byl na příklad i stařec ze Starodubských osad; ale na všechen

způsob takových bylo velmi málo. Stařeček byl na pohled spokojen

— však jsem již o něm mluvil — ale dle některých známek soudím,

že duševní jeho stav musil býti hrozný. Ostatně on měl něco, co

ho mohlo spasiti, co ho mohlo vyvěsti z takového stavu: totiž

modlitbu a domněnku, že jest mučedníkem. Trestanec, jenž se

pomátl na bibli a přišel o rozum, o němž jsem se již zmínil, a

který se vrhl s cihlou na majora, byl bezpochyby také jeden z

těch, kteří zoufali, kteří úplně pozbyli vší naděje; a protože

úplně bez naděje žíti nelze, proto si vymyslil způsob, jak by

vyšel z takového nemožného stavu, a východem tím mu bylo

dobrovolné, skoro nastrojené mučednictví. Vyznalť, že se vrhl na

majora, aniž měl čeho proti němu, a sice pouze proto, že si přál

podstoupiti mučednictví. A kdo ví, jaký psychologický process se

odehrál tehdá v jeho duši! Bez jakéhosi cíle a snahy po dosažení

toho cíle nežije ani jeden živý člověk. Ztratil-li člověk cíl a

naději, obrátí se ze stesku nezřídka v netvora... Cílem všech

našich byla svoboda a odchod z káznice.

Ostatně i nyní se snažím rozděliti celou naši káznici na různé

druhy; je-li to však možno? Skutečnost jest nekonečně různorodá v

poměru ke všem, i sebe chytřejším důsledkům abstraktní mysli a

nepřipouští ostrých a makavých rozdílův. Skutečnost směřuje k

rozdrobování. My jsme přece také měli svůj život; ať si byl

jakýkoliv, ale přece to byl život, ne pouze oficiální, nýbrž

vniterný, svůj vlastní život.

Ale jak jsem již z části připomenul, nemohl jsem a ani jsem

neuměl proniknouti do vnitřních hlubin onoho života na počátku

mého pobytu v káznici, a proto všechny vnější projevy tamního

života trápily i mne tehdá nevýslovnou stísněností. Počínal jsem

časem prostě nenáviděti své soudruhy, kteří byli právě takovými

trpiteli, jako já. Závidíval jsem jim dokonce, že jsou přec jenom

mezi svými, ve své společnosti, rozumějí si na vzájem, ačkoli se

jim ve skutečnosti zhnusila všem, právě tak jako mně, a všechny

je omrzela ona společnost, udržovaná pohromadě důtkami a holí,

tedy ono vynucené družstvo, a každý sám o sobě hleděl někam ode

všech stranou. Opakuju opětně, že ta závist, která padala na mne

v okamžiku hněvu, měla svůj zákonný důvod. Vždyť opravdu se

rozhodně klamou ti, kdo tvrdí, že šlechtici, vzdělanému člověku

atd. jest rovněž tak těžko v našich káznicích a trestnicích, jako

kterémukoli mužíku. Vím a slýchal jsem o takové domněnce za

poslední doby, čítal jsem o tom.

Zásada oné ideje jest správná, humánní. Všichni jsme lidé,

všichni smrtelní. Ale idea ta jest příliš abstraktní. Spouští se

při ní se zřetele příliš mnoho praktických podmínek, jež možno

pochopili nejinak, než v samé skutečnosti. Pravím to nikoli

proto, že šlechtic a vzdělanec jako by cítili jemněji, byli

citlivější, proto že jsou rozvitější. Duši a její rozvoj těžko

měřiti jakýmsi společným, středním měřítkem. Ani samo vzdělání

nemůže v tomto případě býti měřítkem. Já první jsem hotov

dosvědčiti, že jsem i v nejméně vzdělaných, nejvíce uhnětených

massách, že jsem i mezi takovými trpiteli shledával příznaky

nejjemnějšího duševního rozvoje. Přiházelo se v káznici, že

člověk znal trestance po několik let a domníval se o něm, že je

to zvíře a ne člověk, že jím opovrhoval. Náhle přijde náhodou

okamžik, ve kterém duše jeho bezděčným hnutím vystoupí na povrch

a člověk v ní spatří takové bohatství, city, srdce, tak jasné

srozumění svého vlastního i cizího strádání, že jako by se mu

náhle oči otevřely a v prvním okamžiku ani nechce věřiti, že to

sám uviděl a uslyšel. Stává se i naopak: Vzdělanost srovná se

někdy s takovým barbarstvím, s takovým cynismem, že se vám

zhnusí, a ať jste sebe lepšími anebo sebe více předpojatými,

nenaleznete v srdci svém ani omluvy, ani ospravedlnění.

Nemluvím též o změně zvyků, způsobu života, stravy atd., což je

všechno pro člověka z vyšších tříd společenských ovšem těžší než

pro mužíka, jenž nezřídka na svobodě trpíval hlad, kdežto v

káznici vždycky se nají do syta. Nebudu se ani o to příti. Dejme

tomu, že pro člověka, obdařeného jen trochu silnější vůlí,

všechno to je hloupost u porovnání s jiným nepohodlím, ačkoli

změna zvyku není ve skutečnosti vskutku nijaká maličkost, ani

poslední věc. Ale jsou nepohodlí, před nimiž vše to bledne v

takové míře, že si člověk nevšímá ani špinavého obydlí, ani

útisků, ani hubené, nečisté stravy. Nejrozhýčkanější mazlíček,

nejrozněženější choulostivec, když popracuje v potu tváří tak,

jak nikdy nepracovával na svobodě, bude jisti i černý chléb, i

šči se šváby. K tomu se dá ještě přivyknouti, jak připomíná

humoristická trestanecká píseň o bývalém mazlíčku, jenž se dostal

do káznice:

Kyselé mně zelí s vodou dají, a já jím, až za ušima praští.

Nikoliv, nejdůležitější jest to, že každý z nově příchozích za

dvě hodiny po svém příchodu stává se v káznici právě takovým,

jací jsou všichni ostatní, on je tu doma, stává se rovnoprávným

hospodářem v trestaneckém družstvu, právě takovým hospodářem,

jako každý jiný. Všichni mu rozumějí, i sám on všem rozumí, všem

je známý a všichni ho pokládají za svého. Avšak zcela něco jiného

je člověk urozený, šlechtic. Buď si jakkoli spravedliv, dobr,

rozumen, přece ho budou celá léta nenáviděti a přezírati všichni,

celými massami; jemu neporozumějí a hlavně — nebudou mu věřiti.

Není jim soudruhem ani přítelem, a třebas by dostihl po letech

toho, že mu nebudou ubližovati, zůstane přece mezi nimi cizím, a

věčně bude s bolestí seznávati svou odloučenost a svou osamělost.

Tato odloučenost vzniká někdy zcela bez zlého úmyslu se strany

trestanců, jen tak prostě, bezděčně. Není to člověk jejich

společnosti, a dost. A nic není hroznějšího, než přebývati v cizí

společnosti. Mužík, přivedený z Taganroga do Petropavlovského

přístavu, ihned tam najde právě takového ruského mužíka, ihned se

s ním domluví a dohodne, a za dvě hodiny snad už budou žíti spolu

co nejspokojeněji v jedné jizbě, nebo v jednom staně.

Jinak se to má s člověkem urozeným. Jeho dělí od prostého lidu

hluboká propast, a poznává se to ve vší úplnosti teprv tehdy,

když urozený náhle sám působením vnějších okolností, ve

skutečnosti, opravdově pozbude svých dřívějších práv a převrátí

se v prostého člověka. Nestane-li se to, obcujte třebas po celý

svůj život s lidem, scházejte se s nimi třebas po čtyřicet let

každodenně, na příklad v úřední povinnosti, tedy v úředně přijaté

formě, anebo třebas jen tak, prostě po přátelsky, jako dobrodinec

a v některém smyslu jako jejich otec — nikdy nepoznáte vlastní

podstaty. Všechno bude samý optický klam a nic více. Vždyť já

vím, že všichni, rozhodně všichni, kdo budou čísti tyto mé

poznámky, řeknou, že nadsazuju. Ale já jsem přesvědčen o jich

správnosti. Přesvědčil jsem se o nich ne z knih, ne úvahami,

nýbrž ze zkušenosti, a měl jsem hrubě dosti času, abych

prozkoumal správnost svého přesvědčení. Snad zvědí svým časem

všichni, do jaké míry jest mé tvrzení správné...

Události jako by naschvál potvrzovaly hned při prvním kroku má

pozorování a působily na mne dráždivě a bolestně. Toho prvního

léta bloudil jsem po káznici skoro sám jediný. Pravil jsem již,

že jsem byl v takém stavu duševním, že jsem ani nemohl oceniti a

rozlišiti ony trestance, kteří by mne mohli později náviděti,

třebas by nikdy nemohli zaujíti téhož stanoviska, jako já. Mel

jsem tu ovšem i já soudruhy původu šlechtického, ale tito

soudruhové nesnímali s mé duše vší tíhy. Zdálo se mi, že bych na

nic nehleděl, ale utéci nebylo kam.

Hle na příklad jeden z těch případů, které mně hned na ponejprv

daly nejvíce na srozuměnou, jak jsem tu osamocen, jak zvláštní je

mé postavení v káznici. Kdysi onoho prvního léta, již v srpnu, v

jasný a horký všední den před jednou hodinou s poledne, kdy

obyčejně všichni spali přeď odpolední prací, náhle se zdvihla

celá káznice jako jeden člověk, a počala se řaditi na nádvoří

trestnice. Já nevěděl o ničem až do posledního okamžiku. Za oné

doby tak jsem býval časem zahloubán do samého sebe, že jsem skoro

ani nepozoroval, co se děje kolem mne. A káznice byla zatím už

plné tři dni vzrušena. Snad počalo ono vzrušení již mnohem dříve,

jak jsem se domyslil později, připomínaje si mimoděk různé

rozhovory trestancův, a zároveň i zvýšenou svárlivost trestanců,

rozmrzelost a zvláště zlostnou náladu, kterou jsem na nich

pozoroval za poslední doby. Připisoval jsem to těžkým pracím,

nudným, dlouhým letním dnům, bezděčným snům o lesích a volné

svobodě, krátkým nocem, za nichž těžko se bylo vyspati do vůle.

Možná dost, že vše to se nyní spojilo dohromady, v jeden výbuch,

ale záminkou onoho výbuchu byla strava. Již po několik dní

stýskali si hlasitě za poslední doby, rozhorlovali se po

kasárnách, a zvláště když se scházeli do kuchyně k obědu a k

večeři, byli nespokojeni s kuchaři, ano pokusili se i sesaditi

jednoho z nich, ale hned zas vyhnali nového a dosadili starého.

Slovem všichni byli v jakési nepokojné duševní náladě.

„Práce je těžká a nás krmí slabiznami," zabručí někdo v kuchyni.

„Když ti nechutná, tedy si objednej blamanžé," prohodil druhý.

„Šči se slabiznou jím velmi rád, braši," dodal třetí; „neboť jsou

velice chutný."

„A budou-li tě krmit po celou dobu jen slabiznami, také ti bude

chutnat?"

„Inu ovšem, je nyní masová doba," mínil čtvrtý; „my se v cihelně

dřeme, dřeme a když je člověk s úkolem hotov, chce se žrát. A

jakéž pak jídlo je maso od slabizny?"

„A když ne se slabiznou, tedy s osrdím."

„Nu ano, vezmeme-li třebas tohle osrdí. Slabizna a osrdí, pořád

jen to jedno zpívají. Což je to za jídlo! Mám pravdu, nebo ne?"

„Ovšem, strava je špatná."

„Kapsu si asi mastí."

„Tomu ty nerozumíš."

„A kdo jiný? Břicho je moje. Kdybychom si takhle všichni společně

posteskli, bylo by pomoženo."

„Stěžovati si?"

„Ano."

„Což jsi málo byl ještě bit za tyhle stížnosti? Počkáš si!"

„Ono je pravda," dodal bručivě jiný, jenž až doposud mlčel; „bude

to honem, ale málo to vydá. Co budeš mluvit, až se tě optají? To

nám napřed pověz ty hlavo s týlem."

„Nu, povím to. Kdyby šli všichni, mluvil bych také spolu se

všemi. Nouze je nouze. Někteří tady jedí svou stravu, ale někteří

se musí spokojiti s pouhou komisní."

„Aha, závistník bystrooký! Oči se mu rozhořely na cizí majetek."

„Na cizí sousto hubu neotvírej; raděj si přivstaň a své sobě

chystej!"

„Chystej!.. Do šedých vlasů se budu o to s tebou příti. Ty's tedy

boháč, chceš-li seděti se složenýma rukama?"

„Hlehle boháče Jerošku; má psa a kočku!"

„Ne, opravdu, braši, co tak sedět! Přestaňme se říditi tam těmi

blázny. S nás kůži derou. Proč bychom nešli?"

„Proč? Tobě aby napřed rozžvýkal a do huby položil; přivyk' jisti

žvýkané. Tady je káznice — to je to proč?"

„Inu jako vždycky; ať pán Bůh rozvadí národy, jen když nakrmí

vévody."

„V tom to vězí. Ztloustnul osmioký". Pár běloušů si koupil."

„To proto, že nerad se napije."

„Tuhle se při kartách popral se zvěrolékařem. Celou noc

trumfovali. Našeho prý dvě hodiny držel v pěstích. Feďka

vypravoval."

„A proto máme šči s osrdím."

„Ach vy hlupáci! Co pak spravíme my v našem postavení."

„Jen kdybychom šli všichni, uviděli bychom, jaké by našel

ospravedlnění. Na tom bychom měli státi."

„Ospravedlnění! Dá ti pěstí do zubů a odejde."

„A k tomu tě vezmou ještě do vyšetřování..."

Slovem, všichni byli vzrušeni. Té doby jsme měli vskutku špatnou

stravu. A mimo to nabralo se toho více dohromady. Hlavně však

všeobecná rozmrzelost, věčně tajená strázeň. Trestanec je

svárlivý a spurný již dle své povahy; avšak zřídka se zdvihnou

všichni najednou, aneb aspoň ve velkých zástupech. Příčinou toho

stálá různost mínění. Každý z nich to sám cítil; to je příčinou,

proč bývalo u nás více nadávek než skutků. Avšak tentokrát

vzrušení neminulo marně. Počali se scházeti do hromady, radili se

v kasárnách, nadávali, připomínali si s hněvem veškeru správu

majorovu, pátrali po všech jeho špatnostech.

Zvláště se rozčilovali někteří. V každé podobné záležitosti se

vyskytnou podněcovatelé a vůdcové. Vůdcové v těchto případech,

totiž když se má přednésti stížnost, jsou lidé vysoce

pozoruhodní, a sice nejen v káznici, nýbrž ve všelikých

družstvech, četách a pod. Jest to zvláštní typ, jenž si jest

všude podoben. Jsou to lidé ohniví, dychtiví po spravedlnosti, a

nanejvýš naivně a poctivě přesvědčení o její nezbytné,

neodvratné, a hlavně okamžité možnosti. Lidé ti nejsou hloupější,

než jiní, bývají mezi nimi i velice rozumní, ale jsou příliš

horkokrevní, aby mohli býti dosti

chytrými a vypočítavými. Najdou-li se ve všech podobných

případech lidé, kteří dovedou obratně říditi massy a vyhráti věc,

jsou to lidé zcela jiného typu vůdcův lidových a přirozených jeho

náčelníkův, typu, jenž je u nás velice vzácný.

Avšak ti, o nichž nyní mluvím, totiž začínatelé a vůdcové při

stížnostech, skoro vždycky prohrávají svou věc, a rozmnožují za

to obyvatelstvo trestnic a káznic. Pro svou horkokrevnost

prohrávají, ale pro tutéž horkokrevnost mají značný vliv na massy

lidu. Táhnou za nimi konečně s ochotou. Jejich oheň a spravedlivá

rozhorlenost působí na všechny, a posléze přimykají se k nim i

nejnerozhodnější. Jejich slepá důvěra v úspěch svádí i

nejzarytější skeptiky, nehledě na to, že ona důvěra mívá časem

tak vratké, tak dětinské důvody, že se divíš, jak mohli za nimi

jíti. A hlavní věcí jest, že jdou napřed, a jdou, ničeho se

nebojíce. Jako býci vrhají se v před se spuštěnými rohy, často

bez náležitého pochopení věci, bez opatrnosti, bez onoho

praktického jezuitství, jehož pomocí nezřídka i nejpodlejší a

nejnekalejší člověk dobude úspěchu, dostihne cíle a vyjde suchý z

vody. Oni však si nezbytně zpřerážejí rohy. V obyčejném životě

jsou to lidé z horka nakvašení, pohrdaví, dráždiví a nesnášeliví.

Nejčastěji však velice na duchu obmezení, což ostatně tvoří z

části jejich sílu. Nejmrzutější je pak na nich to, že místo

přímého cíle, vrhají se často na stranu, místo hlavní věci na

malichernosti. A to právě bývá jejich záhubou. Avšak massy lidu

je chápou, a v tom záleží jejich síla... Ostatně musím pověděti

ještě dvě slova o tom, co je to stížnost? . . . . . . . . . . . .

.

V naší trestnici bylo několik takových trestanců, kteří tam

přišli pro stížnosti. Ti byli nyní nejvíce rozčileni. Zvláště

jeden, Martynov, jenž sloužíval v husarském pluku, ohnivý,

nepokojný a podezřívavý člověk, jinak poctivý a pravdivý. Druhý

byl Vasilij Antonov, člověk jaksi chladnokrevně se rozčilující, s

drzým vzezřením, s hrdopyšným sarkastickým úsměškem, neobyčejně

rozvitý, jinak však také poctivý a pravdivý. Ale všechny nemohu

vyjmenovat; bylo jich mnoho. Petrov mimo jiné stále probíhal sem

tam, naslouchal u všech skupin, málo mluvil, ale patrně byl

rozechvěn a první vyskočil z kasárny, když se počali řaditi.

Náš káznický poddůstojník, jenž u nás zastával hodnost

šikovatele, vyšel ihned ulekaný. Když se trestanci seřadili,

požádali ho zdvořile, aby oznámil majorovi, že káznice si přeje s

ním mluviti a osobně ho poprositi za některé věci. Hned za

poddůstojníkem vyšli i všichni invalidové a seřadili se na druhé

straně naproti trestancům. Vzkaz, svěřený poddůstojníkovi, byl

neobyčejný a přivedl ho v úžas. Avšak nemohl si dovoliti, aby jej

okamžitě neoznámil majorovi. Předně, když už se trestanci

shlukli, mohlo se státi i něco horšího. Všichni naši představení

měli z trestanců jaksi zpřílišněný strach. Za druhé, i kdyby se

nic nestalo a všichni si to rozmyslili a hned se rozešli, i tu by

byl poddůstojník povinen okamžitě oznámiti veliteli všechno, co

se přihodilo. Bledý a strachy se třesa vypravil se honem k

majorovi, ani se nepokusiv, aby se trestancův optal, co by rádi,

a domluvil jim. Věděli, že by s ním nyní ani nemluvili.

Nemaje ani nejmenšího ponětí, oč jde, vešel jsem také do řady. O

všech podrobnostech zvěděl jsem až později. Nyní však jsem si

myslil, že bude nějaká přehlídka. Ale nevida stráží, jež obyčejně

konávaly přehlídky, podivil jsem se a počal jsem se rozhlížeti

kolem sebe. Obličeje byly rozčilené a podrážděné. Někteří byli

dokonce bledi. Všichni byli starostlivi a zamlklí, jsouce

žádostivi, jak promluví před majorem. Spozoroval jsem, že mnozí

na mne pohlíželi s neobyčejným podivením, ale mlčky se odvrátili.

Bylo jim patrně divno, že jsem vstoupil s nimi do řady. Bylo

vidět že nevěří, abych také měl v úmyslu žalovat si. Ale brzy

skoro všichni, kdo stáli kolem mne, opět se počali ke mně

obraceti. Všichni pohlíželi na mne tázavě.

„Nač ty jsi sem přišel?" optal se mne hrubě a hlasitě Vasilij

Antonov, jenž stál ode mne dále, než jiní, dosud mne říkal

vždycky vy a choval se vůbec ke mně zdvořile.

Pohlédl jsem na něho s podivením, snaže se pořád ještě pochopiti,

co to znamená, a tuše již, že se děje cosi neobyčejného.

„Nu opravdu, co tu budeš stát? Jdi do kasárny," promluvil jeden

mladý hoch, bývalý voják, s nímž jsem nebyl dosud vůbec znám,

jinak dobrý a tichý hoch. „Tomu ty nerozumíš."

„Vždyť se strojí do řad," odvětil jsem mu; „myslil jsem, že je

přehlídka."

„Vida ho, také vylez'," zvolal jeden.

„Železný zobák," promluvil druhý.

„Muchodavy!" prohodil třetí s nevýslovným opovržením. Tato nová

přezdívka vyzvala všeobecný smích.

„V milosti se nalézá v kuchyni," dodal ještě kdosi.

„Oni mají všude nebe. Tady je káznice a oni jedí koláče a

podsvinčata si kupují. Vždyt jíš svoji stravu; nač sem lezeš?"

„Tady není místo pro vás," promluvil Kulikov, přistoupiv směle ke

mně; vzal mne za ruku a vyvedl mne z řady.

Sám on byl bledý; jeho černé oči jiskřily a dolejší ret byl

zkousán. Nemohl chladnokrevně očekávati majora. Dodám při té

příležitosti, že jsem velmi rád pozoroval Kulikova ve všech

podobných případech, to jest ve všech takových případech, kde měl

za nutno, aby se ukázal. On se hrozně vystavoval na odiv, ale při

tom byl i činným. Zdá se mi, že by šel i na popravu s jakýmsi

chicem, švihácky. Nyní když mně všichni tykali a nadávali mně,

zdvojnásobil patrně naschvál svoji zdvořilost, ale slova jeho

byla při tom jaksi zvláště, skoro až hrdě důtklivá, netrpíce

nijaké námitky.

„My jsme zde pro svou záležitost, Alexandře Petroviči, a vy zde

nemáte co dělat. Odejděte zatím někam, posečkejte... Hleďte vaši

všichni jsou tamhle v kuchyni, jděte k nim."

„Pod devátý pilíř, kde Antipka bezpatý ostává!" dodal kdosi.

Skrze nadzdvižené okno v kuchyni spatřil jsem opravdu naše

Poláky; ostatně mně se zdálo, jako by tam kromě nich bylo ještě

mnoho lidu. Pln pochybnosti vstoupil jsem do kuchyně. Smích,

nadávky a ťúkání, jež mezi trestanci zastávalo úkol hvízdání,

ozvalo se mi v zápětí.

„Nezalíbil se!.. Ťú —ťú — ťú! Vezmi si ho! —"

Nikdy jsem ještě nebyl v káznici před tím tak uražen, a proto mně

to bylo tentokrát velice za těžko. Ale přišel jsem v nešťastnou

chvíli. V síni u kuchyně mne potkal T...vský, bývalý šlechtic,

pevný a velkodušný mladý člověk bez obzvláštního v dělání, vřele

milující trestance B. Jeho rozlišovali trestanci ode všech

ostatních, ano měli ho z části trochu rádi. Byl statečný, zmužilý

a silný, což vycházelo jaksi na jevo při každém jeho pohybu.

„Co to děláte, Gorjančikove," zvolal na mne; „pojďte sem!"

„Ale co se to tam děje?"

„Chtějí přednésti stížnost, což pak nevíte? Ovšem ničeho

nepořídí; kdo pak uvěří trestancům ? Budou pátrati po původcích,

a budeme-li mezi nimi, rozumí se, že na nás na první svedou vinu

tohoto nepokoje. Vzpomeňte si, proč jsme se sem dostali. Jim

proste nařežou, ale nás by vzali do vyšetřování. Major nás

všechny nenávidí a s radostí by nás všechny zahubil. Na nás by

svedl vinu se sebe."

„Ostatně i trestanci by na nás svedli," dodal M...cký, když jsme

přišli do kuchyně.

„Ano, o to se nestarejte; nebudou litovati!" chopil se opět slova

T...vský.

V kuchyni kromě šlechticů bylo ještě mnoho lidí, všech asi třicet

osob. Všichni tu zůstali proto, že nechtěli podávati stížnost,

jedni z bázlivosti, druzí z rozhodného přesvědčení, že všeliké

žalování je zhola marné. Byl tu též Akim Akimyč, zarytý a

přirozený nepřítel všech podobných stížností, jež překážejí

pravidelnému běhu služby a pořádku. Mlčky a neobyčejně klidně

vyčkával, čím to skončí, aniž ho výsledek sebe méně znepokojoval;

naopak on byl úplně přesvědčen, že nezbytně zvítězí pořádek a

vůle představeného. Byl zde též Isaj Fomič, jenž byl velice

zaražen a pln rozpačitosti poslouchal dychtivě a bázlivě náš

rozhovor. Byl velice znepokojen. Byli tu i všichni prostí Poláci

z káznice, kteří se připojili ke svým šlechticům. Dále tu bylo

několik bázlivých osob původu ruského, lidí to vždycky zamlklých

a zastrašených. Aby vstoupili do řad s ostatními, k tomu se jim

nedostávalo odvahy, a nyní tesklivě očekávali, čím to skončí.

Konečně tu bylo i několik mrzutých a vždycky přísných trestanců,

lidí to nebojácných. Zůstali zde z tvrdošijného a pohrdavého

přesvědčení, že je to všechno bláhovost a nic kromě zla z toho

nevyjde. Ale zdá se mně, že jim přece bylo nyní jaksi nevolno,

neboť vyhlíželi ne zcela jistě. Ačkoli si byli vědomi, že mají

zcela pravdu, co se týče žaloby, což se potom také ukázalo, ale

přece seznávali, že se stávají jaksi odštěpenci, že opustili své

družstvo, ba skoro jako by byli zradili své soudruhy majorovi.

Octnul se zde také Jelkin, onen chytrý mužík Sibiřan, jenž přišel

do káznice za falšování peněz a jenž odloudil Kulikovu

zvěrolékařskou praxi. Stařeček ze Starodubských osad byl zde též.

Kuchaři všichni do jednoho zůstali v kuchyni, bezpochyby z

přesvědčení, že tvoří také část správního personálu a proto že se

nesluší, aby si na něj stěžovali.

„Avšak," počal jsem nerozhodně, obraceje se k M...ckému, „kromě

těchto zde všichni se postavili do řad."

„Co je nám do toho?" zabručel B.

„My bychom se vystavili stokrát většímu nebezpečí, kdybychom

vyšli; a nač? Je hais les brigands. A což myslíte třebas jen na

okamžik, že vskutku dojde ke stížnosti? Že se vám tak chce

míchati se do takové pošetilosti?"

„Nebude z toho nic," vmísil se do řeči jeden z trestanců,

tvrdošijný a zlostný stařec. Almazov, jenž zde také byl, honem mu

přisvědčil:

„Vyjma, že jich asi padesát bude bito, nic z toho nevyjde."

„Major přijel!" zvolal kdosi a všichni se dychtivě vrhli k oknům.

Major přiletěl rozzlobený, vzteklý, červený, s brejlemi. Mlčky,

ale směle přistoupil před řadu. V takových případech opravdu byl

smělý a neztrácel duchapřítomnosti. Ostatně on býval skoro vždy

poloopilý. Ba i jeho zašpiněná vojenská čapka s oranžovým okolkem

a špinavé stříbrné epauletty měly do sebe cosi zlověstného. Za

ním kráčel písař Ďatlov, neobyčejně důležitá osobnost v naší

káznici, neboť on vlastně řídil všechno v káznici a mel i jistý

vliv na majora; byl to člověk chytrý, rozuměl svému prospěchu,

takto však nebyl zlý člověk. Trestanci jím byli spokojeni. Hned

za ním šel náš poddůstojník, jenž patrně už dostal hroznou důtku

a očekával ještě desetkrát větší; za ním stráž, asi tři nebo

čtyři vojáci, ne víc. Trestanci, kteří stáli bez čapek, tuším již

od samé té chvíle, co poslali pro majora, všichni se nyní

vzpřímili a srovnali; každý z nich přestoupil s nohy na nohu a

pak všichni jako by ztrnuli na místě, čekajíce na první slovo, či

lépe řečeno na první křik nejvyššího představeného.

Tento se ozval ihned; počínaje druhým slovem major zařval z

plného hrdla, až mu tentokrát přeskakovalo: bylť nad míru

rozvzteklen. Z oken jsme viděli, jak běhal podél řady,

přiskakoval, vyptával se. Ostatně otázek jeho, jakož i odpovědí

trestancův jsme pro vzdálenost místa neslyšeli. Jen to jsme

slyšeli, jak křičel pisklivým hlasem:

„Vzbouřenci!... ulicí... Původcové! Ty's původce! Ty's původce!"

vrhl se tam na někoho.

Odpověď nebylo slyšeti. Ale za okamžik jsme viděli, jak trestanec

vystoupil z řady a odcházel na strážnici. Za chvilku se odebral

za ním ještě druhý, potom třetí.

„Všechny před soud! Já vás! Kdo je to tam v kuchyni?" vzkřikl,

spatřiv nás otevřenými okny. „Všechny sem! Hnát je okamžitě sem!"

Písař Ďatlov odebral se k nám do kuchyně. V kuchyni mu řekli, že

nemají nijaké stížnosti. On se ihned vrátil a oznámil to

majorovi.

„Á, nemají!" zvolal o dva tony níže, patrně potěšený. „To je

jedno; všechny sem!"

Vyšli jsme ven. Cítil jsem, že vycházíme jaksi se studem. Však

šli všichni trochu se sklopenými hlavami.

„A, Prokofjev! Jelkin také; to's ty Almazove... Postavte se, sem

se postavte dohromady," poroučel nám major jakýmsi zrychleným,

ale měkkým hlasem, laskavě se na nás dívaje. „M...cký, ty's tu

také...; všechny je sepsat. Datlové! Ihned všechny sepsat,

spokojené zvlášť a všechny nespokojené také zvlášť, všechny do

jednoho, a seznam přinésti ke mně. Všechny vás udám k soudu! Já

vás, darebáci!

Papír se neminul účinku.

„Jsme spokojeni!" mrzutě zvolal náhle jeden hlas ze zástupu

nespokojených, a jaksi ne hrubě rozhodně.

„Á, spokojeni! Kdo je spokojen? Kdo je spokojen, ať vystoupí."

„Spokojeni, spokojeni!" ozvalo se o několik hlasů více.

„Spokojeni! Tedy vás sváděli? Tedy byli podněcovatelé, buřiči ?

Tím hůře pro ně!..."

„Bože, nu, co je to!" ozval se něčí hlas v zástupu.

„Kdo, kdo to křiknul, kdo?" zařval major, vrhnuv se v tu stranu,

odkud se ozval hlas, „To ty, Rastorgujeve, ty jsi křiknul? Na

strážnici!"

Rastorgujev, přitloustlý, vysoký mladý člověk, vystoupil z řady a

zvolna se odebral na strážnici. On nekřiknul, ale protože ukázali

na něho, nevzpíral se.

„Dobré bydlo vám nedá posedět!" houknul za ním major. „Vida ho,

tlustohubého; za tři dni ho ne... Však já vás všechny vypátrám!

Spokojení ať vystoupí!"

„Jsme spokojeni, vaše vysokoblahorodí!" ozvalo se mrzutě několik

tuctů hlasů; ostatní tvrdošíjně mlčeli. Ale major patrně na to

čekal. Bylo mu patrně samému výhodno, aby se věc rychle ukončila

a sice, aby se ukončila dorozuměním.

„Á, nyní jsou všichni spokojeni!" zvolal kvapně. „Já to věděl...

viděl jsem to. To ti podněcovatelé! Patrně jsou mezi nimi

pobuřovači!" pokračoval, obrátiv se k Ďatlovu; „musí se to

důkladněji vypátrat. A nyní... Nyní je čas do práce. Bubnuj!"

Zůstal sám také na prostranství před strážnicí, dokud nebyli

trestanci rozesláni na různé práce. Trestanci se mlčky a smutně

rozcházeli po práci, spokojeni alespoň tím, že mu čím dřív, tím

líp sešli s očí. Ale, když se trestanci rozešli, major ihned

zašel na strážnici, a uložil tresty „pobuřováčům", ostatně

nehrubě kruté. Chvátal až při tom. Jeden z provinilců, jak potom

vypravovali, poprosil za odpuštění a major ihned mu odpustil.

Bylo vidět, že se major necítí dosti pevným a snad že i dostal

trochu strach. Stížnost jest na každý způsob věc choulostivá, a

ačkoli žaloba trestancův nemohla býti vlastně nazvána stížností

na majora, protože se s ní obrátili nikoli k vyššímu

představenému, nýbrž k majorovi samému, ale přec jen bylo jaksi

nepohodlno, nepěkně. Zvláště ho zarazilo, že vystoupili skoro

všichni do jednoho. Bylo nutno potlačiti onu věc za každou cenu.

„Pobuřovače" brzy propustili ze strážnice. Na zítřek byla strava

lepší, ač ne ostatně na dlouho. Major počal v první době častěji

navštěvovati káznici a častěji shledával nepořádky. Náš

poddůstojník chodil plný starostí a nevěda kudy kam, jako by se

dosud nemohl vzpamatovati z leknutí. Co pak se týče trestanců, ti

se dlouho potom ještě nemohli upokojiti, ale již to nezmítalo

jimi jako dříve, nýbrž byli jen mlčky rozčileni a jaksi zaražení.

Někteří dokonce svěsili hlavy. Jiní mrzutě, ač málo slovy

posuzovali celou tu záležitost. Mnozí se jaksi vztekle a hlasitě

smáli sami nad sebou, jako by se trestali za stížnost.

„Tu máš, brachu, vezmi, pochutnej si!" řekne jeden.

„Nad čím se zasměješ, nad tím se i potrudíš!" dodá druhý.

„Kde je ta myš, která se odváží pověsiti kocourovi zvonek na

krk?" poznamenává třetí.

„Našince bez hole nepřesvědčíš, to víme. Ještě dobře, že nám

nedal napráskati všem."

„A ty podruhé více uměj a méně žvaň, lépe bude!" zlostně podotýká

kdosi.

„Co pak mne chceš učiti; učitel, vida ho!"

„Právě, že chci učit."

„A co pak jsi za zvíře?"

„Já jsem posud ještě člověk, ale co's ty?"

„Ohryzek psí, to jsi."„To's ty sám."

„Nu, nu, přestaňte! Co řvete?" volají se všech stran na hádající

se...

Téhož večera, to jest v den stížnosti, setkal jsem se po návratu

z práce s Petrovem za kasárnami. On mne již hledal Když přišel ke

mně, zabručel cosi jako dvě nebo tři neurčitá zvolání, ale brzy

se roztržitě zamlčel a šel mašinálně vedle mne. Celá ta událost

ležela raně ještě bolestně na srdci, a mně se zdálo, že mně

Petrov něco vysvětlí.

„Řekněte mně, Petrove," optal jsem se ho; „vaši se na nás

nezlobí?"

„Kdo se zlobí?" otázal se, jakoby byl procitnul.

„Trestanci na nás... na šlechtice."

„A proč by se na vás zlobili?"

„Nu, proto, že jsme si měli také stěžovat s nimi."

„A proč vy byste si měli stěžovat?" optal se, jako by se snažil,

aby mne pochopil; „vždyť vy jíte svou vlastní, zvláštní stravu."

„Ale můj Bože! Vždyť i z vašich jsou mnozí, kteří jedí zvlášť, a

přece šli. Proto jsme i my měli jíti... jako soudruzi."

„Tak... a co pak jste vy náš soudruh?" otázal se mne zaraženě.

Pohlédl jsem rychle na něho; Petrov mne opravdu nechápal,

nechápal, na čem mně záleží. Ale zato já jsem ho pochopil v onen

okamžik úplně. Poprvé tu jistá myšlénka, která se už dávno

neurčitě ve mně ozývala a mne pronásledovala, vysvětlila se mně

úplně, a já najednou pochopil to, co jsem dosavad jen špatně

tušil. Pochopil jsem, že mne nikdy nepřijmou za svého soudruha,

třebas bych byl odsouzen do káznice na věky věčné, třebas i do

zvláštního oddělení. Ale zvláště památným mně zůstal výraz tváře

Petrova v onom okamžiku. V otázce: „... co pak jste vy náš

soudruh?" zněla taková nelíčená naivnost, takové prostosrdečné

podivení. Myslil jsem si, není-li v jeho slovech nějaká ironie,

zlý úmysl, posměch? Ale nebylo pranic takového. Nebyl jsem prostě

jejich soudruhem a dost. Jdi si svou cestou a my také půjdeme

svou; ty máš svoje záležitosti, a my také svoje.

A vskutku. Domníval jsem se, že po stížnosti nás prostě utrýzní,

že s nimi neobstojíme. Ale dokonce ne. Ani sebe menší výtky, ani

sebe menší narážky na výtku jsme nezaslechli, nijaké zvláštní

nepřízně proti nám nepřibylo. Prostě nás kousali pomaloučku, když

se hodilo, jako nás dříve kousávali, a víc nic. Ostatně nehněvali

se ani dost málo ani na všechny ty, kteří nechtěli přednésti

stížnost a zůstali v kuchyni, podobně jako i na ty, kteří první

zvolali, že jsou vším spokojeni. Ani jim to nikdo nepřipomenul.

Zvláště toto poslední jsem nemohl pochopiti.