VI.

Zvířata v káznici.

Koupě Hnědáka, jež se přihodila brzo na to v káznici, zajímala a

bavila trestance mnohem příjemněji, než vznešená návštěva.

Káznice mela právo držeti si koně pro přivážení vody, odvážení

odpadků a pod. K poklizeni byl ustanoven trestanec. On s ním i

jezdil, ovšem v průvodu vojáka. Práce měl náš kůň více než dosti

i ráno, i večer. Hnědák sloužil u nás již velmi dávno. Kůň byl

dobrý, ale byl již sedřený. Jednoho překrásného jitra, před samým

svátkem Petra a Pavla, Hnedák přivezl večerní sud, padl a za

několik minut zdechl. Politovali ho, všichni se shromáždili kolem

něho, rozmlouvali, přeli se. Nalézající se u nás vysloužilí

kavaleristé, cikáni, zvěrolékaři a podobní dávali při tom na jevo

i mnoho zvláštních vědomostí, co se týče koní, ba i pohádali se

vespolek, ale Hnědáka nevzkřísili. Ležel mrtvý s nabubřelým

životem, do něhož, všichni pokládali za svou povinnost šfuchnouti

prstem. Oznámili majorovi, že se stala vůle boží, a on rozhodl,

že se má koupiti ihned nový kůň.

Právě na svatého Petra dopoledne, po mši, když naši byli všichni

pohromadě, počali přiváděti koně, které byly na prodej. Samo

sebou se rozumí, že koupě měla býti svěřena samým trestancům. U

nás byli skuteční znalci, a ošiditi dvě stě padesát osob, které

se samy výhradně tím dříve zajímaly, bylo těžko. Sešli se

Kirgízové, koňaři, cikáni, měšťané. Trestanci s netrpělivostí

očekávali příchod každého nového koně. Byli veselí, jako děti. Ze

všeho nejvíce jim lichotilo, že, vida, i oni, jako svobodní lidé,

jako by opravdu ze své vlastní kapsy, kupují pro sebe koně a mají

úplné právo jej koupiti.

Tři koně byly přivedeny a zase odvedeny, nežli se při čtvrtém

podařilo uzavříti koupi. Přicházející k nám konaři s jakýmsi

podivením a jako by s ostýchavostí rozhlíželi se kolem, ba

ohlíželi se časem i na vojáky, kteří je přiváděli. Dvoustový

zástup takových lidí, oholený, znamenaný, v řetězech a k tomu u

sebe doma, ve svém žalářním hnízdě, přes jehož práh nikdo

nepřestupuje, vnucoval jim úctu jistého druhu. Naši pak

vykořistili všech možných chytrostí při zkoušení každého

přivedeného koně. Kam jen se mu nedívali, co mu neomakali, a to s

takovým dělným, vážným, s takovým přičinlivým vzezřením, jako by

od toho záviselo blaho celé káznice. Čerkesové— ti i do sedla na

koně skákali; jejich oči planuly a rychle rozmlouvali ve svém

nesrozumitelném nářečí, odhalujíce své bílé zuby a kývajíce svými

snědými, hrbonosými obličeji. Některý z Rusů zrovna jako by se

byl přikoval veškerou pozorností k jejich sporu, jako by jim do

očí chtěl vskočit. Poněvadž nerozumí slovům, chce se dle výrazu

jejich očí dovtípiti, jak rozhodli, hodí-li se kůň, nebo ne?

Některému cizímu pozorovateli mohla by se taková křečovitá

pozornost zdáti až podivnou. Zdálo by se, proč by se měl tak

zvláště namáhati mnohý z trestancův, a sice mnohý trestanec tak

leda bylo, tichounký, nesmělý, který snad před některým ze svých

vlastních soudruhů trestancův ani muknouti si nedovolí? Zrovna,

jako by pro sebe kupoval koně, jako by mu opravdu nebylo zcela

lhostejno, jakého koupí koně. Kromě Čerkesů nejvíce se

vyznamenávali bývalí koňaři a cikáni; jim také ponechali první

místo a první slovo. Vznikl za té příležitosti dokonce i jistý

šlechetný zápas zvláště mezi dvěma, mezi trestancem Kulikovem,

bývalým cikánem, konokradem a koňařem, a samoukem zvěrolékařem,

chytrým sibiřským mužíkem, jenž nedávno teprv přišel do káznice,

ale již za tu krátkou dobu dovedl připraviti Kulikova o celou

jeho městskou praxi. Věc jest totiž ta, že našich káznických

samouků zvěrolékařů velmi si vážili v celém městě, a nejen

měšťané a kupci, nýbrž i vysocí úřadníci obraceli se do káznice,

když se jim rozstonaly koně, přes to že bylo ve městě několik

skutečných zvěrolékařů. Do příchodu Jelkina, sibiřského mužíka,

neměl Kulikov soupeře, měl velikou praxi a rozumí se, že vděčnost

se mu projevovala penězi. On silně podváděl a šarlatánil, a uměl

mnohem méně, než udával. Dle důchodu byl aristokratem mezi

trestanci. Svými zkušenostmi, rozumností, smělostí a odhodlaností

dávno již vnutil nevolnou k sobě úctu všem trestancům v káznici.

Jemu u nás naslouchali a jeho poslouchali. Ale on mluvíval málo;

vypustí slovo, jako když rubl daruje, a to vždy jen v důležitých

případech. Byl to rozhodný hrdopýšek, ale měl mnoho skutečné,

nelíčené energie. Byl už letitý, ale velmi krásný a velmi

rozumný. K nám šlechticům choval se jaksi rafinovaně zdvořile a

zároveň neobyčejně důstojně. Myslím, kdyby ho oblekli a přivezli

pode jménem nějakého hraběte do některého residenčního klubu, že

by se ani tam nezahodil, sehrál by si ve vist, výborně by

pohovořil, ne mnoho, ale každé slovo by mělo svou váhu a po celý

večer by se snad nikdo nedovtípil, že není hrabě, nýbrž tulák.

Mluvím vážně: tak byl rozumný, vtipný a bystroduchý.

Mimo to i chování jeho bylo uhlazené, švihácké. Musil za svého

života mnoho vídati. Ostatně minulost jeho byla zastřena mrakem

neznámosti. Byl u nás ve zvláštním oddělení. Ale po příchodu

Jelkina, třebas jen mužíka, ale za to nejchytřejšího mužíka, asi

padesátiletého rozkolníka, zvěrolékařská sláva Kulikova se

zatměla. Za nějaké dva měsíce odloudil mu skoro všechnu městskou

praxi. Vybojoval, a sice velmi lehce, i takové koně, jichž se

Kulikov již dávno úplné vzdal. Vyléčil i takové, jimž nevěděli

rady ani městší zvěrolékaři. Tento mužík dostal se k nám spolu s

jinými za falšování peněz. Měl toho zapotřebí, aby se na stará

léta vpletl jako spolupodnikatel do takové záležitosti! Vždyť nám

sám se smíchem vypravoval, jak ze tří pravých zlaťáku fabrikovali

všeho všudy jeden falešný.

Kulikov byl trochu uražen jeho zvěrolékařskými úspěchy; počalať i

jeho sláva mezi trestanci blednouti. Vydržoval si na předměstí

milenku, chodil v plyšovém dlouhém kabátě, nosil stříbrný prsten,

náušnici a své vlastní boty s lemováním, a najednou pro ztrátu

důchodů byl přinucen státi se krčmářem, a proto všichni

očekávali, že nyní při koupi nového Hnědáka soupeřové se, dost

možná, ještě poperou. Čekali se zvědavostí. Každý z nich měl svou

stranu. Náčelníci obou stran již se počali rozčilovati a

ponenáhlu si počínali vyměňovati nadávky. Sám Jelkin svraštil už

svůj chytrácký obličej v nejsarkastičtější úsměšek. Ale vypadlo

to jinak. Kulikova ani nenapadlo, aby nadával; za to i bez

nadávek se zachoval mistrně. Započal ústupkem, ba vyslechl i

uctivě kritické mínění svého soupeře, ale chytiv ho za jedno

slovo, upozornil ho skromně, ale důrazně, že se mýlí zejména v té

a v té věci. Slovem Jelkin byl poražen velice neočekávaně a

uměle, i ačkoliv prvenství zůstalo i na dále jemu, byla přec i

Kulikovská strana spokojena.

„Ne, braši, je vidět, že ho tak lehce neporazíte; dovede se

brániti; kde pak!" tvrdili jedni.

„Jelkin umí víc!" namítali druzí, ale namítali to jaksi ústupně.

Obě strany počaly najednou mluviti v neobyčejně smířlivém toně.

„Ne že by víc uměl, ale ruku má lehčí. A co se týče zvířete, také

se Kulikov nelekne."

„Ba nelekne, hochu!"

„Nelekne..."

Nového Hnědáka konečně vybrali a koupili. Byl to dobrý koník,

mlaďoučký, pěkný, pevný, a neobyčejně milého, veselého vzezření.

Rozumí se, že i ve všech ostatních částech nebylo na něm

poskvrnky. Počali smlouvati; vycenili ho za třicet rublů; naši

dávali dvacet pět. Smlouvali se ohnivě a dlouho, slevovali a

přidávali. Konečně se dali sami do smíchu.

„Což pak budeš peníze brát ze své kapsy?" namítali jedni; „nač

pak se smlouvat?"

„Státní pokladny budeme litovat?" volali druzí.

„Přec jen, braši, přec jen to jsou peníze, naše společné..."

„Naše společné! Nu, jest vidět, že nás hlupáky nesejou, ale my se

sami rodíme..."

Konečně se shodli na dvacetiosmi rublech. Oznámili majorovi a

koupě byla potvrzena. Rozumí se, že ihned přinesli na dvůr chleba

a soli a nového Hnědáka s poctivostí uvedli do káznice. Zdá se,

že nebylo trestance, jenž by ho při té příležitosti nepopleskal

po šíji, aneb ho nepohladil po tlamě. Hned téhož dne zapřáhli

Hnědáka, aby vozil vodu, a všichni se zvědavě dívali, jak nový

Hnědák potáhne svůj sud. Náš vodovoz Roman pohlížel na nového

koníka s neobyčejnou samolibostí. Byl to mužík asi padesátiletý,

mlčelivé a usedlé povahy. Vůbec všichni ruští kočí bývají nadmíru

usedlé, ba i mlčelivé povahy, jako by vskutku bylo pravda, že

stálé zacházení s koňmi sděluje člověku jakousi zvláštní

usedlost, ba i vážnost. Roman byl tichý, ke všem laskavý, ne

mnohomluvný, šňupal z růžku tabák a neustále od nepamětných dob

obíral se káznickými Hnědáky. Nově koupený byl už třetí.

U nás byli všichni přesvědčeni, že káznici sluší hnědá barva, že

prý to sluší k našemu stavení. To potvrzoval i Roman. Strakatého

nekoupili by na příklad za nic na světě. Povinnost vodovoza

zůstávala jakýmsi právem neustále na Romanovi a nikdy nikoho by u

nás ani nenapadlo, aby mu upíral onoho práva. Když padl starý

Hnědák, nikomu nepřišlo na mysl, ani samému majorovi, aby dával v

něčem vinu Romanovi; vůle boží a konec! Ale Roman je dobrý kočí.

Brzy se Hnědák stal miláčkem káznice. Trestanci, ač jsou lidé

suroví, často k němu přistupovali a hladili ho. Když Roman,

vrátiv se od řeky, zavíral vrata, jež mu otevřel poddůstojník,

Hnědák, jenž už vjel do dvora káznice, zastavil se se sudem a

čekal, šilhaje po něm očima. „Jdi sám!" zvolá na něho Roman, a

Hnědák ihned veze sám, dojede ke kuchyni a zastaví se, čekaje, až

přijdou kuchaři a parášníci s vědry, aby načerpali vody. „Chytrý

Hnědák !" volají na něho; „sám přivezl!... Poslouchá!"

„A vždyť opravdu: hovado a rozumí!"

„Chlapík Hnědák !"

Hnědák vrtí hlavou a frká, jako by opravdu, rozuměl a byl

spokojen pochvalami. Při takové příležitosti pokaždé mu někdo

přinese chleba se solí. Hnědák žere a opět zakývá hlavou, jako by

říkal: „Znám tě, znám! já jsem hodný koníček, i ty jsi hodný

člověk!"

Také jsem Hnědákovi rád přinášel chléb. Bylo jaksi příjemno

dívati se na jeho hezkou tlamu a cítiti na dlani jeho měkké,

teplé pysky, obratně sbírající dárek.

Vůbec naši trestanci by mohli milovati zvířata, a kdyby jim

dovolili, s radostí by si zavedli v káznici množství domácího

dobytka a ptactva. Zdálo by se, co může více změkčiti, ušlechtiti

surovou, zvířecí povahu trestancovu, když ne takové zaměstnání?

Ale to se nedovolovalo. Ani řády naše, ani místo toho

nedovolovalo.

Avšak v káznici po celou dobu mého pobytu zdržovalo se náhodou

několik zvířat. Kromě Hnědáka měli jsme psy, husy, kozla Vásku, a

jednu dobu zdržoval se u nás orel.

V hodnosti stálého káznického psa zdržoval se u nás, jak bylo už

výše řečeno, Šárik, rozumný a dobrý pes, s nímž jsem žil v stálém

přátelství. Ale protože se pes u všeho prostého lidu pokládá za

zvíře nečisté, jemuž se nesluší ani pozornost věnovati, proto i

Šárika si skoro nikdo u nás nevšímal. Žil milý pes, spával na

dvoře, žral zbytky z kuchyně a v nikom nebudil zvláštního zájmu

pro sebe, avšak všechny znal a každého v káznici pokládal za

svého pána. Když se trestanci vraceli z práce, na pouhé volání na

strážnici: „Svobodníka!" přiběhl k vratům, laskavě vítal každou

skupinu, vrtěl chvostem, a přívětivě se díval do očí každému

příchozímu, čekaje sebe menšího zalichocení. Ale v prodlení mnoha

let nedočkal se od nikoho laskavého slovíčka, od nikoho, leda

snad ode mne. Za to však mne také miloval více, než každého

jiného.

Nevím, jakým způsobem se vyskytl potom u nás v káznici ještě

druhý pes, Bělka. Třetího, Kulťapku, jsem přinesl kdysi sám z

práce; bylo to ještě štěně. Bělka byla podivný tvor. Kdosi ji

přejel vozem a její hřbet byl prohnut dovnitř, tak že, když

utíkala, zdálo se z pozadí, že běží jakási dvě bílá zvířata,

srostlá spolu. Kromě toho celá byla jaksi prašivá a oči se jí

hnojily; ohon měla oblezlý, skoro celý lysý a neustále schlípený.

Cítíc, že jí bylo ublíženo osudem, rozhodla se patrně býti

zkroušenou. Nikdy na nikoho neštěkala ani nevrčela, jako by

nesměla. Zdržovala se nejvíce pro chléb za kasárnami; spatřila-li

někoho z našich, ihned, ještě na několik kroků, převalila se na

důkaz pokory na záda, jako by řekla: „Dělej se mnou, co je ti

libo, vždyť já, vidíš, ani nepomýšlím na odpor." A každý

trestanec, před kterým se převalila, kopnul ji obyčejně botou,

jako by to pokládal za svou nezměnitelnou povinnost. „Eh, ty

mrcho!" volávali přitom trestanci. Ale Bělka si nedovolila ani

zakňučet, a když už cítila příliš velikou bolest, jen jaksi hluše

a žalostně vyla.

Taktéž se pokaždé překotila před Šárikem a před každým jiným

psem, když za svými záležitostmi vyběhla za ohradu. Přiházívalo

se, že se překotila a ležela tiše, když se na ni některý veliký

vislouchý pes rozběhl s rykotem a štěkotem. Ale psům se líbí

zkroušenost a pokora u tvorů jim podobných. Zuřivý pes okamžitě

krotnul zastavoval se s jakousi zádumčivostí před pokornou

Bělkou, ležící před ním nohama vzhůru a zvolna, s velikou

zvědavostí počínal ji očichávati na všech částech těla. Co si asi

v tu chvíli mohla mysliti Bělka, jež se třásla po celém těle? „A

což, jestliže mne lotr chňapne?" kmitlo jí bezpochyby hlavou. Ale

hafan, když ji bedlivě očichal, zanechal jí konečně, nenacházeje

v ní bezpochyby ničeho lákavého. Bělka ihned vyskočila a opět se

pustila svým kulhavýna během za dlouhou řadou psů, kteří

provázeli nějakou Žučku. A ačkoli věděla zcela jistě, že se s

Žučkou nikdy blíže neseznámí, přece jí bylo útěchou v její

neštěstí, když mohla aspoň z povzdálí pokulhat si za ní. Na poctu

přestala asi dávno již pomýšleti. Pozbyvši všeliké naděje do

budoucna, žila pouze pro ten kus chleba a byla si toho úplně

vědoma.

Pokusil jsem se kdysi přivnaditi ji; to bylo pro ni něco tak

nového a neočekávaného, že nenadále všechna přisedla k zemi, na

všechny čtyři tlapy, celá se zachvěla a hlasitě počala skoliti

radostí. Ze soustrasti častěji jsem ji pak pohladil. Zato kdykoli

mne potkala, ihned se vždy dala do kňučení. Sotva že mne zdaleka

pozoruje, už kňučí, kňučí jaksi bolestně, až k pláči. Skončila

tím, že ji za ohradou na valu roztrhali psi.

Zcela jiné povahy byl Kulťapka. Proč jsem ho přinesl z dílny do

káznice, když byl ještě slepým štěnětem, sám nevím. Bylo mně

příjemno ho krmit a vychovávat. Šárik ihned přijal Kulťapku pod

svoji ochranu a spal vedle něho. Když Kulťapka povyrostl,

dovoloval mu, aby ho kousal do uší, aby ho trhal za chlupy a hrál

si s ním, jak si obyčejně hrávají staří psi se štěňaty. Podivno,

že Kulťapka vlastně nerostl do výšky, nýbrž jen do délky a do

šířky. Srsť měl lochmatou, jakési světle popelavé barvy; jedno

ucho mu rostlo dolů, druhé vzhůru. Povahy byl ohnivé a nadšené,

jako každé štěně, jež radostí, že vidí svého pána, obyčejně se

rozkňučí, rozkřičí, leze ho lízat do samé tváře, a zároveň hned

před vámi není s to. aby zadrželo i své ostatní city. „Jen aby

bylo viděti nadšení, a na slušnost netřeba se ohlížeti!"

Ať jsem byl kdekoliv, jakmile jsem zvolal „Kulťapko!", z nenadání

se objevil někde za rohem, jako by ze země vyskočil, a s

radostným kňučením letěl ke mně, vale se a kutáleje cestou jako

klubko. Hrozně jsem si zamiloval toho maličkého netvora. Zdálo

se, že mu osud chystá pro život hojnost samé jen radosti. Ale

jednoho překrásného dne obrátil na něho zvláštní pozornost

trestanec Neustrojev, jenž se zabýval šitím ženských střevíců a

vyděláváním koží. Cosi ho z nenadání překvapilo. Zavolal k sobě

Kulťapku, omakal jeho srst a laskavě ho převalil na hřbet.

Kulťapka, jenž ničeho nepodezříval, kničel radostí. Ale

následujícího rána zmizel. Dlouho jsem ho hledal, ale jako by do

vody padl. Teprve po dvou nedělích se všechno vysvětlilo.

Kulťapkova kožešina se Neustrojevu velice zalíbila. Stáhl ji s

něho, vydělal a užil jí za podšívku do aksamitových zimních

botek, které si objednala u něho paní auditorová. Botky mně

ukázal, když byly hotovy. Srsť byla podivuhodna. Ubohý Kulťapka!

V naší trestnici mnozí se zabývali vyděláváním koží a trestanci

často přiváděli s sebou psy s pěknou srstí, kteří pak okamžitě

zmizeli. Některé ukradli, některé i kupovali. Pamatuji se, jak

jsem kdysi za kuchyní spatřil dva trestance. Radili se spolu o

něčem a velmi se činili. Jeden z nich držel na provaze krásného,

velikého, černého psa, patrně drahého plemene. Jakýsi dareba

lokaj odvedl ho svému pánovi a prodal našim příštipkářům za

třicet kopějek stříbra. Trestanci se chystali psa pověsiti. To se

dělo velmi pohodlně; kůži stáhli a trup hodili do veliké a

hluboké jámy na pomeje, která se nacházela v nejzadnějším koutě

naší káznice, a která v létě za silného parna strašně zapáchala.

Čistili ji zřídka. Ubohý pes jako by byl tušil, jaký osud se mu

chystá. Zpytavě a nepokojně pohlížel na nás tři, na jednoho po

druhém a zřídka jen si dovolil zavrtěli svým huňatým, spuštěným

ohonem, jako by nás chtěl obměkčiti tímto důkazem své důvěry v

nás. Honem jsem odešel, a oni ovšem dokončili své dílo šťastně.

Husy se u nás objevily také jaksi náhodou. Kdo si je zavedl a

komu vlastně náležely, nevím; ale po jistou dobu působily veliké

potěšení trestancům a byly známy dokonce i ve městě. Vylíhly se v

káznici a chovali je v kuchyni. Když hejno povyrostlo, přivykly

všechny, celým hejnem choditi spolu s trestanci na práci. Sotva

že zarachotil buben a káznice se přihrnula ke vratům, naše husy

vyběhly s křikem za námi s roztaženými křídly, jedna za druhou

přeskakovaly přes vysoký práh u dvířek, a pokaždé se ubíraly na

pravé křídlo, kde se seřadily, čekajíce, až bude po přehlídce.

Připojovaly se vždy k největšímu zástupu a při práci se pásly

někde na blízku. Jakmile se trestanci hnuli s práce nazpět do

káznice, zdvihaly se i husy. Po pevnosti se roznesla pověst, že

husy chodí s trestanci na práci. „Hleďte, trestanci táhnou se

svými husami!" říkávali lidé na potkání; „a jak pak jste je k

tomu přiučili?" — „Tu máte pro husy!" prohodil jiný a dal

almužnu. Ale přese všechnu jejich oddanost všechny je pobili k

jakémusi svátku, jímž se končil půst.

Zato našeho kozla Vásku nebyli by zabili za nic na světě, kdyby

se nebyla přihodila zvláštní okolnost. Také nevím, odkud se vzal

u nás a kdo ho přinesl, ale z nenadání octnul se v káznici

malinký, běloučký, hezoučký kozlík. Za málo dní stal se obecným

miláčkem všech a zároveň všeobecným předmětem zábavy, ba i

radosti. Našli si i příčinu, proč ho chovati; je prý nutno držeti

v káznici při konírně kozla. *) Ale kozel se nezdržoval v

konírně, nýbrž z počátku v kuchyni, a potom v celé káznici. Byl

to velice graciósní a velice čtverácký tvor. Přibíhal na

zavolání, vyskakoval na lavici, na stoly, trkal se s trestanci,

byl vždycky veselý a zábavný. Jednou, když už mu prokukovaly

pořádné růžky, napadlo kdysi z večera Lezgína Babaje, jenž seděl

před kasárnou na zápraží v zástupu

*) Ruská pověra. V noci prý přicházívá do konírny skřítek a

projíždí se na koních, od čehož slábnou. Aby nechal koně na

pokoji, staví do konírny kozla, na němž se pak skřítek projíždí.

Pozn. překl.

druhých trestancův, aby se s ním potrkal. Dlouho se již sráželi

čely — bylať to zamilovaná zábava trestanců s kozlem — když tu

Váska najednou vyskočil na nejvyšší schůdek zápraží, a sotva že

se Babaj uhnul stranou, v okamžiku se zdvihl na zadní nohy,

přitiskl k sobě přední nožky a ze vší síly trknul Babaje do týla,

tak že tento sletěl střemhlav se zápraží k nesmírné radosti všech

přítomných a přede vším samého Babaje. Slovem Vásku měli všichni

velice rádi.

Když povyrostl, vykonána na něm po všeobecné a vážné poradě známá

operace, kterou naši zvěrolékaři výborně uměli prováděti. „Jináče

bude všude smrděti kozlovinou," vysvětlovali trestanci. Následkem

toho počal Váska náramně tloustnouti. Ovšem také ho krmili jako

na jatky. Konečně z něho vyrostl krásný veliký kozel, s

předlouhými rohy a neobyčejně tlustý. Kráčel-li, zrovna se

převaloval se strany na stranu. Také se naučil choditi s námi do

práce na potěchu trestancův i potkávajícího nás obecenstva.

Všichni znali káznického kozla Vásku. Někdy, když pracovali ku

příkladu na břehu, natrhali trestanci ohebných vrbových proutků,

k tomu ještě nějakého listí, nasbírali na valu kvítí a tím vším

vyzdobili Vásku; rohy mu opletli proutky a květinami, celé tělo

ozdobili věncovím. Pak se Váska vracíval do trestnice — vždycky v

čele trestanců — ozdobený a okrášlený, a trestanci kráčeli za

ním, jako by se jím vychloubali před mimojdoucími.

Tak daleko zašla tato jejich láska ke kozlovi, že některým z nich

jako dětem přišla do hlavy myšlénka, „nebylo-li by dobře,

pozlatiti Váskovi rohy?" Ale jen si tak o tom promluvili, ale

nevykonali toho. Ostatně, pamatuju se, že jsem se ptal tehdáž

Akima Akimyče, po Isaji Fomičovi našeho nejlepšího pozlacovače,

možno-li skutečně kozlovi rohy pozlatití? On si nejprve pozorně

prohlédl kozla, důkladně všechno uvážil a pak odpověděl, že by

bylo možno, „ale dlouho to držeti nebude, a mimo to by to bylo

zhola zbytečno". Tím ta záležitost byla vyřízena.

A dlouho by byl Váska ještě prožil v káznici, a byl by skonal

leda od zádechu; ale jednou, vraceje se v čele trestanců z práce

vyzdobený a okrášlený, setkal se s majorem, který jel v drožce.

„Stůj!" zařval major; „čí je kozel?" Řekli mu. „Jakže! V káznici

jest kozel a bez mého dovolení! Zavolat poddůstojníka!" Přišel

poddůstojník a hned bylo poručeno kozla okamžitě zařezati, kůži

stáhnouti, prodati na trhu a stržené peníze připojiti k erárním

trestnickým penězům, maso však dáti trestancům do ščí. V káznici

o tom pohovořili, politovali kozla, ale neposlechnouti nesměli.

Vásku zařízli nad naší jamou na pomeje. Maso koupil jeden z

trestanců všechno najednou, zaplativ káznici půl druhého ruble.

Za ty peníze nakoupili preclíků a ten, jenž koupil Vásku,

rozprodal ho po kusech svým soudruhům na pečeni. Maso bylo

vskutku velice chutné.

Zdržoval se u nás nějaký čas v káznici také orel karaguš z rodu

stepních nevelkých orlů. Kdosi ho přinesl do káznice raněného a

ztýraného. Celá káznice ho obstoupila; nemohl lítati; pravé

křídlo jeho vláčilo se po zemi, jedna noha byla vymknuta.

Pamatuju se, jak se hněvivě rozhlížel kolem, dívaje se na zvědavý

zástup, a rozvíral svůj zakřivený zobák, hotově se prodati svůj

život co nejdráž. Když se na něho nadívali do syta a počínali se

rozcházeti, odbelhal se pokulhávaje a poskakuje o jedné noze,

mávaje při tom zdravým křídlem, do nejvzdálenější části káznice a

schoval se do kouta, přituliv se až k samé ohradě. Zde strávil u

nás tři měsíce a za celou tu dobu nevyšel ani jedenkrát ze svého

koutka.

Z počátku přicházeli často dívat se na něho a štvali na něho

psa.Šárik se vrhal na něho vztekle, ale patrně se bál přistoupiti

blíže, což velice bavilo trestance. „Zvíře," říkávali; „nedá se!"

Později však i Šárik mu bolestně ubližoval; jeho strach minul a

když ho trestanci štvali, dovtípil se chytati ho za raněné

křídlo. Orel se bránil ze všech sil drápy a zobákem, a hrdě i

divoce, jako raněný král, přituliv se do svého koutka, rozhlížel

se po zvědavcích, kteří se přišli na něho dívat. Ale konečně

všechny omrzel; všichni jím povrhli, zapomněli na něho, avšak

každého dne možno bylo viděti vedle něho kousky čerstvého masa a

střípek s vodou. Někdo přece ho tedy ošetřoval. Orel z počátku

ani jísti nechtěl, nejedl několik dní; ale pak přece počal

přijímati potravu, nikdy však přímo z ruky, nebo za přítomnosti

diváků. Hodilo se, že jsem ho mohl nejednou pozorovati zdálí.

Když nikoho neviděl a domníval se, že je sám, odhodlal se časem

vyjiti nedaleko ze svého kouta, belhal podél břeven asi na dvacet

kroků od svého místa, pak se vracel nazpět, pak si opět vyšel,

jako by se snažil pohybovati se. Když mne spatřil, spěchal ihned

ze všech sil, kulhaje a poskakuje, na své místo, a pohodiv nazpět

hlavou, rozevřel zobák, rozježil se, jsa v okamžiku hotov k boji.

Nijakým lichocením jsem ho nemohl obměkčiti; kousal a bil sebou,

masa ode mne nepřijímal, a po celou dobu, co jsem nad ním stával,

upíral svůj zlý, pronikavý pohled přímo mně do očí. V samotě a

plný hněvu očekával smrt, nedůvěřuje nikomu a nesmiřuje se s

nikým. Konečně trestanci jako by si byli na něho vzpomněli, a

ačkoliv se nikdo o něho nestaral, nikdo si ho nevšímal skoro dva

měsíce, najednou ve všech jako by byla vznikla soustrast k němu.

Smluvili se, že by měli orla vynésti. „Ať třeba zdechne, jen ne v

káznici," tvrdili trestanci.

„Toť víme, je to pták volný, surový, k ohradě ho nepřiučíme,"

souhlasili druzí.

„Je vidět, že není takový, jako my," dodal kdosi.

„Nu, tys na to padl! Vždyť to je pták a my jsme lidé !"

„Orel, braši, jest cař lesů..." počal vykládati Skuratov, ale

nikdo ho tentokrát neposlouchal. Jednou po obědě, když buben

zavolal do práce, sebrali orla, stiskli mu zobák rukou, protože

se počal zuřivě práti, a nesli ho z káznice. Přišli k valu. Asi

dvanáct osob, jež se nacházely v oné skupině, byly zvědavy, kam

se obrátí orel. A divná věc: všichni byli čímsi potěšeni, jako by

sami z části obdrželi svobodu.

„Vidíte, psí maso! My mu činíme dobře a on jen kouše !" podotknul

trestanec, jenž ho držel, dívaje se skoro s láskou na zlého

ptáka.

„Nu, pusť ho, Mikitko!"

„Ba pravda, jemu jest málo slibovati třebas čerta ve vaku. Vůli

mu dej, opravdovou volnou svobodu."

Hodili orla s valu do stepi. Bylo to pozdě na podzim, za

chladného, soumračného dne. Vítr svištěl po holé stepi a šelestil

zežloutlou, vyschlou, chomáčovitou stepní travou. Orel se pustil

přímo, mávaje zdravým křídlem a jako by chvátal utéci od nás, kam

ho oči ponesou. Trestanci zvědavě sledovali, jak se míhala ve

trávě jeho hlava.

„Vidíte ho!" zadumčivě prohodil jeden.

„A neohlédne se!" přidal druhý. „Ani jednou, braši, se neohlédl.

Jen běží!"

„A ty's si myslil, že se vrátí, aby nám poděkoval?" poznamenal

třetí.

„Inu vímeť, svoboda! Svobodu ucítil."

„Ba ano, svobodu."

„Už ho není vidět, braši..."

„Což tam stojíte? Hýbejte se!" zvolali průvodčí a všichni se

mlčky loudali do práce.