V.

Letní doba.

Však hle, už duben počíná, již se blíží Velkonoce. Znenáhla

počínají i letní práce. Slunce jest den ode dne teplejší a

pronikavější; vzduch voní jarem a dráždivě působí na organismus.

Blížící se krásné dni rozčilují i spoutaného člověka, rodí i v

něm jakási přání, jakési snahy, stesky. Zdá se, že se člověku

ještě silněji stýská po svobodě pod jasným slunečným paprskem,

než za pošmourných zimních nebo jesenních dnů, a lze to

pozorovati na všech trestancích. Zdá se, jako by jednak byli rádi

světlým dnům, ale zároveň se v nich zvyšuje jakási nedočkavost,

netrpělivost. Opravdu jsem zpozoroval, že na jaře jako by se

častěji u nás v káznici přiházely sváry. Častěji bylo slyšeti

hluk, křik, rámus, vznikaly rozepře; a při tom zpozoruje člověk

náhodou někde při práci něčí zádumčivý pohled, upřený do modravé

dáli, tam někam na druhý břeh Irtyše, kde počíná jako nekonečný

ubrus přes půl druhého tisíce verst volná kirgizská step;

zpozoruje něčí hluboký povzdech z plných prsou, jako by zrovna

cosi táhlo člověka, aby si podýchal tím dalekým, svobodným

vzduchem, a ulehčil jím stísněné, spoutané duši.

„Eh!" zvolá konečně trestanec, a náhle, jako by setřásl se sebe

sny a dumy, netrpělivě a zasmušile se chopí rýče neb cihel, jež

má přenésti s jednoho místa na druhé. Za minutu již zapomene na

svůj nenadálý pocit a buď se dá do smíchu nebo do spílání, dle

toho, jaké jest povahy, anebo se dá najednou s neobyčejným, zhola

zbytečným zápalem do uložené mu práce, byl-li mu dán určitý úkol,

a počíná pracovati, pracovati ze všech sil, jako by chtěl obtíží

práce potlačiti v sobě něco takového, co ho samo tísní a tlačí

uvnitř. Jsou to vesměs lidé silní, z větší části v květu let a

sil... Těžký jsou okovy v tu dobu! Nepoetisuju v tomto okamžiku a

jsem přesvědčen o pravdě své poznámky. Kromě toho, že v teple,

uprostřed jasného, slunečného světla, když slyšíš a pociťuješ

celou duší, celou bytostí svou, jak se příroda vůkol tebe

probouzí s neobsáhlou silou, ještě těžšími se stávají zavřený

žalář, vojenský průvod a cizí vůle; kromě toho všeho za této

jarní doby po celé Sibiři a po celém Rusku s prvním hlesnutím

skřivánka počíná se tulácký život: prchají lidé boží ze žalářův a

hledají spásy po lesích. Po dusné jámě, po soudech, okovech a

prutech toulají se úplně po své vůli, kde se jim zachce, kde se

jim více líbí, kde se jim zdá pohodlněji; pijou a jedí, kde se co

trefí, co Bůh dá, a v noci mírně usínají někde v lese nebo na

poli bez veliké starosti, bez žalářní tesklivosti, jako lesní

ptáci, loučíce se na noc pouze s hvězdami nebeskými, usínají před

okem božím. Což povídat! Bývá i těžko, i hlad bývá; a zmoří

člověka „služba u generála Kukuškina". Celé dni člověk někdy

nespatří chleba; před každým aby se skrýval, schovával; časem

nezbude než krásti, loupiti a někdy i vražditi. „Osadník jest

jako dítě; nač se podívá, už se toho chápe," říkají v Sibiři o

tamních osadnících z přinucení. Přísloví toto v celé jeho síle a

ještě s některým doplňkem může býti užito také o tulácích. Tulák

jen zřídka není lupičem, a skoro vždycky je zlodějem, ovšem více

z nouze, než z povolání.

Jsou zatvrzelí tuláci. Někteří prchají, když už si odbyli svou

lhůtu nucených prací v káznici a byli usazeni v některé vsi jako

osadníci. Zdálo by se, že je spokojen jako osadník, je

zabezpečen, ale ne! Stále ho to někam táhne, někam láká! Život v

lesích je život bídný a hrozný, ale volný a plný dobrodružství,

má v sobě cosi svůdného, jakousi tajemnou vnadu pro ty, kdo jí už

jednou okusili a hle, uprchne člověk, někdy dokonce skromný,

řádný, jenž podával naději, že se stane dobrým osedlým člověkem a

čilým hospodářem. Mnohý se i ožení, má děti, prožije třebas pět

let na jednom místě a znenadání jednoho krásného jitra zmizí

někam k velikému ustrnutí ženy, dětí i celé volosti, k níž byl

připsán.

U nás v káznici mně ukázali jednoho z takových běhounů.

Nedopustil se nijakého zvláštního přestupku, aspoň nebylo

slyšeti, že by se o něm vypravovalo něco podobného, ale neustále

prchal, celý svůj život strávil na útěku. Býval i na jižní

hranici ruské za Dunajem, i ve stepi kirgizské, i ve východní

Sibiři, i na Kavkaze, všude se zdržoval. Kdo ví, za jiných

okolností snad by se byl stal z něho nějaký Robinson Kruzoe při

jeho vášnivé touze po cestování. Ostatně vše to mně o něm

vypravovali jiní; sám on v káznici málo mluvil, a když už

promluvil, tedy jen nejnutnější věci. Byl to velmi malinký

mužíček, již asi padesátiletý, neobyčejně tichý, s nápadně

klidným, ba až tupým obličejem, až blbě klidným, V létě si rád

poseděl na sluníčku a nezbytně si při tom bručel pro sebe nějakou

písničku, ale tak tiše, že na pět kroků od něho už jí není

slyšet. Tahy jeho obličeje byly jaksi zdřevěnělé; jedl málo,

nejvíce jen chlebíček; nikdy si nekoupil ani jediného preclíku,

ani sklenky kořalky; a ostatně sotva měl asi kdy jaké peníze; on

sotva asi uměl počítat. Ke všemu se choval úplně klidně. Káznické

pejsky krmíval někdy ze své ruky, kdežto u nás v trestnici psy

nikdo nekrmíval. Vůbec Rus nerad krmívá psy.

Povídalo se, že byl ženat, a sice dvakrát; pravilo se, že má

někde děti... Zač se dostal do káznice, nevím dokonce. Naši

neustále čekali, že ufoukne i od nás; ale buď že ještě nepřišel

jeho čas, anebo že jeho léta prošla, on si žil a požíval, chovaje

se jaksi zpytavě k oné podivné společnosti, jež ho obklopovala.

Ostatně spoléhati se nebylo možná; pravda, mohlo by se zdáti, nač

by mel prchati, čeho tím dosáhne? Ale přec jen, vezme-li se věc

kolem a kolem, lesní, tulácký život je ráj proti životu v

káznici. To je pochopitelno, a nemůže býti nijakého porovnání. Ač

je to těžký osud, ale přec jen svoje vůle. Toť příčina, proč

každý trestanec na Rusi, ať si sedí kdekoliv, stává se jaksi

nepokojným z jara, při prvních pozdravech jarních paprsků

slunečních. Třebas daleko ne každý má v úmyslu prchnouti; neboť

možno s určitostí říci, že se k tomu pro obtíž a odpovědnost

odhodlává ze sta jeden; ale zato ostatních devadesát devět aspoň

si zablouzní o tom, jak by bylo možná prchnouti a kam by se mělo

prchnouti; aspoň se u srdce uleví pouhým projevem přání, pouhým

zdáním možnosti. Některý si aspoň vzpomene, jak dříve kdysi

uprchl...

Mluvím nyní pouze o odsouzených. Avšak rozumí se, že nejčastěji a

nejvíce se odhodlávají k útěku trestanci, nacházející se ve

vyšetřování. Ti, kdo byli odsouzeni na určitou dobu, prchají leda

počátkem svého uvěznění. Když si však odbyl dvě nebo tři léta

káznice, počíná si trestanec let těch už vážiti a ponenáhlu

přichází k přesvědčení, že je lépe, dokončiti zákonitým způsobem

svou robotní lhůtu a vyjiti potom z káznice jako osadník, než se

odhodlati k takovému odvážnému podniku a k takové záhubě v tom

případě, nezdaří-li se útěk. A vždyť nezdar je tak možný! Leda

jen desátému se podaří zjinačiti svůj osud.

Z odsouzených odhodlávají se k útěku také častěji než jiní ti,

kdo jsou odsouzeni na příliš dlouhou dobu. Patnáct, dvacet let se

zdá věčností a odsouzený na takovou lhůtu stále je hotov k

blouznění o změně osudu, třebas si už odseděl deset let v

káznici. Konečně i vypálená znamení překážejí z části, aby se

člověk odhodlal k útěku.

Zjinačiti si osud jest výraz technický. Potom i při výslechu,

byl-li trestanec usvědčen, že prchl z káznice, odpovídá, že chtěl

zjinačiti svůj osud. Tento z části knihový výraz hodí se však

úplně k věci. Každý uprchlík má na mysli ne snad osvoboditi se na

vždy — víť, že je to skoro nemožno — nýbrž buď že se dostane do

jiného ústavu, nebo že bude odsouzen pouze k deportaci za

osadníka, anebo že se dostane znova do vyšetřování, a sice pro

nový přestupek, jehož se dopustí už za tuláctví — slovem, že se

dostane, kam je libo, jenom ne na staré místo, jež ho omrzelo,

jenom ne do předešlé káznice.

Všichni ti uprchlíci, nenajdou-li si v prodlení léta nějakého

nahodilého, neobyčejného místa, kde by mohli přezimovati,

nepadnou-li na příklad na některého přechovávatele uprchlíků,

jemuž je to výhodno; a neopatří-li si konečně, někdy třebas i

vraždou, nějakého průvodního listu, se kterým by se mohli usaditi

kdekoliv: všichni na podzim, nebyli-li polapeni už dříve, z větší

části sami se dostavují v zástupech do měst a trestnic jako

tuláci a usazují se v žalářích na zimu, ovšem nikoliv bez naděje,

že se jim v létě opět podaří prchnouti.

Vesna působila i na mne svým vlivem. Pamatuju se, jak jsem

dychtivě časem patříval skrze štěrbiny mezi břevny v ohradě a

dlouho jsem stával s hlavou skloněnou ku plotu, upřeně a

nenasytně pohlížeje, jak se tráva zelená na našem pevnostním

vale, jak se neustále tmavěji a tmavěji modrá daleké nebe.

Nepokoj a tesknost má rostly s každým dnem a káznice se mně

stávala stále víc a více protivnou. Nenávist, které jsem jako

šlechtic v prodlení prvních let stále zakoušel od trestanců,

stávala se mně nesnesitelnou, otravovala život můj jedem. Za těch

prvních let často jsem odcházel, ač mně nic nescházelo, poležet

si do nemocnice jedině proto, abych nebyl v káznici, jen abych se

zbavil té úporné, ničím nesmiřitelné všeobecné nenávisti.

„Vy jste ocelové zobáky, vy jste nás zaklovali," říkávali nám

trestanci, a jak jsem závidíval tehdá prostému lidu, jenž

přicházel do káznice! Ti se ihned se všemi přátelili. A proto

jaro, přelud svobody, všeobecné veselí v přírodě působily na mne

jaksi truchlivě a dráždivě.

Na sklonku postu, tuším šestého postního téhodne, přišla na mne

řada, jíti ke zpovědi. Celá káznice byla hned od prvního téhodne

rozdělena od staršího poddůstojníka na sedm skupin, podle počtu

nedělí, kdy měli jíti ke zpovědi. V každé skupině bylo tedy asi

třicet osob. Můj kající týden velmi se mně zalíbil. Ti, kdo

činili pokání, byli osvobozeni od práce. Chodili jsme do chrámu,

jenž byl nedaleko káznice, dvakrát i třikrát denně. Já už dávno

nebyl v chrámě. Velkopostní obřady, tak známé z dávných dob

dětství, z domu otcovského, velebné modlitby, zemní poklony — vše

to vzbudilo v mé duši dávnou, dávnou minulost, připomínalo dojmy

ještě z dětských let a pamatuju se, jak mně bylo velmi příjemno,

když nás z rána po zmrzlé za noci zemi vodili pod stráží s

nabitými puškami do domu božího. Stráž ostatně do chrámu

nevstupovala. Ve chrámě stávali jsme hustým hloučkem u samých

dveří, na nejposlednějším místě, tak že bylo slyšeti leda jen

hlasitého jáhna a jen zřídka možno bylo zpozorovati skrze zástup

černou řízu a lysinu duchovního.

Vzpomínal jsem si, jak jsem za dob dětských, stoje ve chrámě,

patříval časem na prostý lid, hustě se tlačící u vchodu a uctivě

se rozstupující před plukovnickými epoletami, před tlustým

bárinem, nebo před naparáděnou, ale velice nábožnou báryní, kteří

procházeli nezbytně až na první místa a byli připraveni každý

okamžik se pohádati o první místo. Tam u vchodu, jak se mně

zdávalo tehda, ani se tak nemodlili, jako my, modlili se

skroušeně, bedlivě, k zemi se ukláněli, a to s jakýmsi plným

vědomím své poníženosti.

Nyní přišla i na mne řada, abych stál na témž místě, ba ani ne na

témž; byli jsme spoutáni a zostuzeni; nás se všichni stranili,

nás se všichni skoro i báli, nás pokaždé podíleli almužnou, a

pamatuju se, že mně to bylo až i jaksi příjemno; jakýsi

rafinovaný, zvláštní pocit se ozýval v onom podivném potěšení.

„Nechať, jsem-li zde!" myslil jsem si. Trestanci se modlili velmi

horlivě a každý z nich pokaždé přinášel do chrámu svou žebráckou

kopějku na svíčku, nebo ji kladl do chrámové pokladničky. „Vždyť

jsem také člověk," myslíval si snad nebo pociťoval, když

odevzdával svou kopějku; „vždyť před Bohem všichni jsou si

rovni..." Ku přijímání jsme šli při ranní mši. Když duchovní s

kalichem v rukou odříkával slova:„... ale jako na lotra na

pravici vzpomeň si na mne," skoro všichni padli na zem, řinčíce

okovy, snad že vztahovali ta slova přímo na sebe.

Avšak již nastal velkonoční týden. Od správy káznice bylo nám

uděleno po vajíčku a po kousku pšeničného velkonočního mazance. Z

města opět zasypali káznici milodary. Opět návštěva duchovního s

křížem, opět návštěva představenstva, opět tučné šči, opět

opilství a vrávorání — všechno právě tak, jako o vánocích, s tím

rozdílem, že nyní bylo možno procházeti se po dvoře káznice a

hříti se na sluníčku. Bylo jaksi světleji, prostorněji než v

zimě, ale jaksi teskněji. Dlouhý, nekonečný letní den stával se

jaksi obzvláště nesnesitelným o svátcích. Ve všední den aspoň se

čas krátil prací.

Letní práce opravdu se ukázaly býti mnohem těžšími, než zimní.

Pracovalo se stále nejvíce při inženýrských stavbách. Trestanci

stavěli, kopali půdu, kladli cihly; jiní se zabývali

zámečnickými, truhlářskými a natěračskými pracemi při opravách

erárních budov. Třetí chodili do cihelny dělat cihly. Tato

poslední práce pokládala se u nás za nejtěžší. Cihelna byla od

pevnosti tři nebo čtyři versty vzdálena. Každý den v prodlení

léta ráno v šest hodin ubírala se celá skupina trestanců, asi

padesát osob, dělat cihly. Na tu práci vybírali nádenníky, to

jest ne řemeslníky, a osoby nepřináležející k nějakému řemeslu.

Brali s sebou chléb, protože pro vzdálenost místa bylo nevýhodno

přicházeti domů k obědu a proběhnouti za tou příčinou o osm verst

více; obědvali tedy až večer, když se vrátili do káznice. Úkol se

ukládal na celý den a sice takový, že jedva za celý pracovní den

mohl jej trestanec vykonati. Předně bylo zapotřebí nakopati a

vyvézti hlínu, samému nanosit vody, samému prošlapati hlínu v

jámě na míšení hlíny a konečně nahotoviti z ní jaksi velmi mnoho

cihel, cosi jako dvě stě, ne-li dokonce půl třetího. Já sám byl

pouze dvakrát v cihelně.

Vraceli se z cihelny již večer, unavení, utýraní, a neustále celé

léto vyčítali druhým, že konají nejobtížnější práci. To bylo

tuším jejich útěchou. Ale nehledě na to, někteří tam chodili

skoro s jakousi zálibou; předně pracovalo se za městem; místnost

byla otevřená, svobodná, na břehu Irtyše. Přec jen radostněji

rozhlédnouti se vůkol; není to stále tatáž pevnostní erárština!

Možno bylo svobodně si zakouřiti, ba i poležeti si půl hodinky s

velikou rozkoší. Já pak chodíval jako dříve buď do dílny, nebo na

alabastr, anebo mne konečně užívali za nosiče cihel při stavbách.

V této poslední funkci přihodilo se mi jednou, že jsem musil

nositi cihly se břehu Irtyše ke stavbě nové kasárny na sedmdesát

sáhů daleko a to přes pevnostní val. Práce ta trvala celé dva

měsíce. Mně se skoro líbila, ačkoli provaz, na němž jsem nosil

cihly, neustále mně dřel ramena. Ale mně se líbilo to, že

následkem práce zřejmě se ve mně rozvíjela síla. Z počátku jsem

mohl nositi pouze po osmi cihlách, a každá cihla měla po dvanácti

librách. Ale potom jsem došel do dvanácti a do patnácti cihel,

což mně působilo velikou radost. Fysická síla je nutná v káznici

neméně než mravní síla, má-li člověk snésti všechna hmotná

nepohodlí tamního prokletého života.

A já chtěl ještě užiti světa, až vyjdu z káznice...

Ostatně nenosil jsem rád cihly jen proto, že od té práce sílilo

mé tělo, nýbrž proto, že se práce konala na břehu Irtyše. Zmiňuju

se z té příčiny tak často o tomto břehu, poněvadž jedině odsud

bylo viděti boží svět, čistou,jasnou dáli, neobydlené, volné

stepi, působící na mne podivný dojem svou pustotou. Jenom na

břehu bylo možná státi zády k pevnosti a neviděti jí. Všechna

ostatní místa, kde se konaly naše práce, byla v pevnosti, nebo

podle ní. Od nejprvnějších dnů pojal jsem nenávist k oné pevnosti

a zvláště některým její budovám. Dům našeho majora zdál se mně

jaksi proklatým, odporným místem a pokaždé jsem pohlížel na něj s

nenávistí, kdykoli mně bylo jíti mimo. Na břehu však bylo možno

zapomenouti se; hledíš tak někdy na ten neobsáhlý, pustý prostor

jako vězen z okna svého žaláře na svobodu. Vše zde bylo pro mne

drahé a milé: i jasné, palčivé slunce na bezedném siném nebi, i

daleká píseň Kirgizova, zaléhající k nám z kirgizského břehu.

Upíráš dlouho oko a konečně rozeznáš nějakou chudobnou začazenou

jurtu nějakého bajguše; rozeznáš kouř u jurty, Kirgizku, která

tam cosi kutí se svými dvěma berany. Vše tam je chudobno a

divoko, ale svobodno. Zpozoruješ nějakého ptáka v modrém,

průzračném vzduchu, a dlouho upřeně sleduješ jeho let: hle tam

proletěl nad samou vodou, tam zmizel v sinavé dáli, a hle opět se

ukázal jedva se kmitající tečkou... I chudobný, zakrslý kvítek,

který jsem nalezl záhy z jara ve štěrbině kamenitého břehu, i ten

jaksi bolestně připoutal k sobě mou pozornost.

Tesknota celého toho prvního roku mého vězení byla nesnesitelná,

a působila na mne dráždivě a hořce. V ten první rok následkem oné

tesklivosti mnohé věci jsem nezpozoroval kolem sebe. Zavíral jsem

oči a nechtěl jsem si všímati. Uprostřed mezi zlými, nenávistnými

svými soudruhy trestanci nepozoroval jsem lidí dobrých, lidí

způsobilých k myšlení i cítění, nehledě na tu odpornou kůru, jež

je pokrývala na zevnějšek. Mezi jízlivými slovy přeslechl jsem

leckdy přívětivé a laskavé slovo, jež bylo tím dražší, že bylo

proneseno bez jakéhokoli úmyslu a nezřídka přímo z duše, jež snad

více vytrpěla a zkusila, než já.

Ale nač se o tom šířiti? Byl jsem nad míru rád, když jsem se

vrátil domů silně unavený: snad usnu! Nebot spaní bylo u nás v

létě mučení, div ne ještě horší, než v zimě.

Večery, pravda, bývaly někdy velmi pěkné. Slunce, jež po celý den

nemizelo ze dvora káznice, konečně zapadlo. Nastal chládek a po

něm skoro studená (ovšem poměrně), stepní noc. Trestanci, než je

zavrou do kasáren, procházívali se v zástupech po dvoře. Největší

část jest ovšem shromážděna v kuchyni. Tam vzniká vždycky nějaká,

pro káznici důležitá otázka, mluví se o tom a onom, rozbírá se

časem nějaká nová pověst, často pošetilá, ale budící neobyčejnou

pozornost těchto zavržených od světa lidí! Tu přišla na příklad

zpráva, že našeho velitele majora sesadí. Trestanci jsou

lehkověrní jako děti; vědí sami, že zpráva ta je hloupost, že jí

přinesl známý tlučhuba a pošetilý člověk, trestanec Kvasov, jemuž

dávno si uložili nevěřiti a který co slovo, to mluví lež; ale

přece se všichni chápou oné zprávy, posuzují, pořizují, sami sebe

těší, a věc končí tím, že se sami na sebe dopálí, sami se před

sebou zastydí, že uvěřili Kvasovu.

„Ale kdo pak ho sesadí!" volá jeden; „panečku, má tlustou šíji,

ledacos snese!"

„Však i nad ním, myslím, je představený!" namítá druhý, ohnivý a

nehloupý chlapík, jenž viděl kus světa, ale příč, jakého svět

neviděl.

„Vrána vráně oči nevyklube!" zasmušile, jako by jen sám pro sebe

prohodí třetí, člověk už šedivý, o samotě dojídající v koute své

šči.

„A představení, myslíš, že se tě přijdou ptát, mají-li ho

sesaditi nebo ne?" dodal lhostejně čtvrtý, drnkaje zlehka na

balalajce.

„A proč by ne mne?" rozjařeně namítá druhý; „rozumí se, že

všechno ubožactvo prosí; všichni si tehdy stěžujte, až se začnou

vyptávat. Ale to je tak: všichni u nás křičí, a když dojde k

věci, tak honem nazpátek."

„A co's ty si myslil?" praví balalaječník. „Na to je káznice."

„Tuhle," pokračuje rozohněný příč, neposlouchaje ho, „zbylo

trochu mouky. Poškrabky sebrali, nu to nejposlednější; poslali to

prodat. Kde pak! dověděl se; dozorce mu donesl; sebrali jim to;

hned je úspora. Je to spravedlivé či ne?"

„A komu chceš žalovati?"

„Komu! Samému levizorovi, co sem jede."

„Jakému že levizorovi?"

„To je pravda, braši, že levizor jede," promluvil mladý, čiperný

hoch, grámotný, bývalý písař, jenž čítal „Vévodkyni Lavaliére"

nebo cosi tomu podobného. Býval vždycky veselý a byl šprýmař, ale

pro jisté vědomosti jeho a pro zběhlost si ho vážili. Nevšímaje

si více všeobecné zvědavosti na budoucího revizora ubírá se přímo

ke kuchaři a žádá na něm játra. Naši kuchaři často prodávali něco

podobného. Koupí na příklad za své peníze veliký kus jater,

upekou je a prodávají za maličkost trestancům.

„Za troník nebo za dva?" ptá se kuchař.

„Řež za dva: ať mně svět závidí!" odpovídá trestanec. „Generál,

braši, takový generál z Petrohradu jede, celou Sibiř bude

prohlížet. To je jisté. U velitele to vypravovali."

Zpráva ta působí neobyčejné vzrušení. Čtvrt hodiny trvají otázky,

kdo vlastně jede, jaký generál, jaké hodnosti, a je-li vyšší než

zdejší generálové? O hodnostech, o představených, kdo z nich je

vyšší, kdo kým může zatočit a kdo z nich sám se poddá, trestanci

náramně rádi rozprávějí, ba prou se a nadávají si pro generály,

div že se nepoperou. Mohlo by se zdáti, jaký mají z toho zisk.

Ale dle podrobných vědomostí o generálech a vůbec o představených

měří se stupeň vědomostí, kloudnosti a dřívějšího významu člověka

ve společnosti, než se dostal do káznice. Vůbec rozmluva o

nejvyšších představených pokládá se za nejkrásnější a

nejvzácnější rozmluvu v káznici.

„Tedy vidíte, braši, že bude pravda, že sem jedou, aby majora

sesadili," hájí se Kvasov, malinký červený človíček, z horka

nakvašený a při tom velice bláhový. On první přinesl zprávu o

majorovi.

„Podplatí ho!" úsečně namítá zasmušilý, šedý trestanec, jenž

zatím dojedl své šči.

„Ba že ho podplatí," souhlasí druhý. „Což tu málo peněz nakradl!

Než přišel k nám, byl už velitelem praporu. A nedávno se chtěl

oženiti s dcerou protopopovou."

„Ale neoženil se; ukázali mu dvéře. Nezámožný tedy. Je to nějaký

ženich! Vstal se stolice a celé bohatství na něm. O velkonocích

všechno v karty prohrál. Feďka to povídal."

„Ano; hošík nehýří, ale penízky lítají jako pýří."

„Eh brachu, i já byl ženat. Špatně je se ženiti chuďasovi; oženíš

se, i noc je ti krátká!" prohodil Skuratov, jenž se také namanul

k rozprávce.

„Jak pak by ne! Právě o tobě je tu řeč," sekl ho čiperný chasník,

jenž býval písařem. „A ty, Kvasové, řeknu ti, že jsi notný

hlupák. Což pak si myslíš, že major může podplatiti takového

generála, a že takový generál schválně pojede z Petrohradu, aby

revidoval majora? Hlup jsi, synku, víš co ti povím!"

„A co? Když je generálem, tedy myslíš, že nebere?" skepticky

poznamenal kdosi v tlupě.

„Ovšem že nebere, a vezme-li, tedy už pořádně."

„Vímeť, že pořádně; podle hodnosti."

Generál vždycky vezme, rozhodně podotýká Kvasov.

„Snad i ty jsi ho podplácel?" s opovržením prohodil Baklušin,

jenž právě přichází. „Vždyť jsi generála sotva kdy viděl."

„A vidíš, viděl jsem."

„Lžeš."

„Sám lžeš."

„Tedy hoši, když viděl, ať hned přede všemi poví, kterého

generála zná? Nu povídej, protože já znám všechny generály."

„Já jsem viděl generála Zíberta," odpovídá jaksi nerozhodně

Kvasov.

„Zíberta! Takový generál nikdy nebýval. Do zád se ti asi

zakoukal. Zíbert byl tehda snad leda podplukovníkem, a tobě z

leknutí se zdálo, že je generálem."

„Ne, jen mne poslechněte," křičí Skuratov, „protože já jsem

člověk ženatý. V Moskvě skutečně byl takový generál, Zíbert, byl

rodem Němec, ale ruský. U ruského popa každý rok se zpovídal o

hospožinkách*) a pořád, hoši, jen vodu pil, jako kachna. Každý

den čtyřicet sklenic Moskvořecké**) vody vypil. Říkali, že se od

jakési nemoci léčí vodou; sám jeho „kamardin" mně to povídal."

„To si mohl karasy nasadit do břicha do vody," zažertoval

trestanec s balalajkou.

„Nu, přestaňte! Jde o důležité věci, a oni... Jaký prý to

levizor, braši?" starostlivě se vyptává jeden neposedný

trestanec, Martynov, už letitý, z vojenského oddělení, bývalý

husar.

„Ale vždyť si to všechno jen vymyslili!" poučuje ho jeden ze

skeptiků. „Odkud to jen berou a kam to jen kladou? A vždyť je to

samá smyšlénka."

„Ne, to není smyšlénka!" promluvil přísně Kulikov, jenž dosud

slavnostně mlčel. Byl to člověk, jenž požíval vážnosti, asi

padesátiletý, s tváří velice slušnou a s jaksi pohrdavě

vznešenými způsoby. Je si toho vědom a vynáší se tím. Je trochu

cikán, zvěrolékař, vydělává si v městě peníze léčením koní, a u

nás v káznici má obchod s kořalkou. Jest to chlapík chytrý, jenž

mnoho viděl. Slova šetří, jako by ruble rozdával.

„Je to svatá pravda, braši," pokračuje klidně. „Slyšel jsem to už

minulého téhodne; přijíždí generál, jeden z nejvyšších, a celou

Sibiř bude revidovat. Jeť známo ovšem, že ho budou podplácet; ale

kam pak našemu osmiokému: ten se k němu nesmí ani přiblížit.

Není, braši, generál jako generál. Jsou všelijací. Ale tolik vám

povídám, náš major na každý způsob na svém místě zůstane. To jest

jisté. My jsme lid bez jazyka, a z představených svůj na svého

žalovati nebude. Revizor nahlédne do trestnice a

*) Jinak uspenský půst v první polovici srpna.

**) Voda z Moskvy řeky.

tak i odejde. Oznámí potom, že nalezl všechno v pořádku..."

„Takové je to, braši. Ale major dostal strach; vždyť od rána je

už opilý."

„A večer si naloží podruhé. Feďka to povídal."

„Černého psa na bílo neumyješ. Však není opilý ponejprv."

„Což jest to tedy, když ani generál ničeho nepořídí! Dejte pokoj

s jejich hloupostmi," mluví vespolek vzrušení trestanci.

Pověst o revizorovi roznesla se v okamžiku po celé káznici. Lid

přechází po dvoře a nedočkavě jeden druhému sdělují novinku.

Někteří schválně mlčí, snažíce se zůstati chladnokrevnými a tím

se patrně snaží zdáti se vážnějšími. Třetí zůstávají lhostejní.

Na zápraží před kasárnami usedli si trestanci s balalajkami. Jiní

rozmlouvají dále. Někteří spustí píseň, ale vůbec jsou všichni

toho večera v neobyčejně rozechvělém stavu.

Před desátou hodinou všechny u nás přepočítali, zahnali do

kasáren a zavřeli na noc. Noci byly krátké; budili nás před pátou

ráno, a usínali všichni ne dříve než o jedenácté hodině. Do té

doby ještě dováděli, rozmlouvali, a někdy, jako v zimě, se

utvořily majdany. V noci se udělá nesnesitelně parno a dusno.

Ačkoli vane noční chládek oknem, v němž jest zdvižen rám, ale

trestanci se zmítají celou noc na svých narách jako v horečce.

Blechy se hemží myriádami. Drží se u nás i v zimě a sice v dosti

značném počtu, ale počínaje vesnou, rozmnoží se v takovém

množství, o němž jsem sice slýchal dříve, ale nezakusiv ve

skutečnosti, nechtěl jsem uvěřiti. A čím dále k létu, tím se

stávají dravějšími. Pravda, k blechám jest možno přivyknouti, sám

jsem to zkusil; ale přec jen jest s nimi těžko. Tak někdy člověka

utýrají, že leží posléze jako v horečce a sám cítí, že nespí, že

jen pozbyl jaksi vědomí. Konečně, když před samým ránem i blechy

na konec dají pokoj, jako by usnuly a když člověk za vlivu

jitřního chládku opravdu sladce usne, ozve se náhle nelítostný

třeskot bubnu u vrat káznice a začíná buzení. S proklínáním

slyší, zalézaje pod kožich, hlasité, zřetelné zvuky, zrovna jako

by je počítal a ještě v polusně zalézá do hlavy nesnesitelná

myšlénka, že totéž bude i zítra, i pozejtří a několik let za

sebou až do samého osvobození. A kdy pak — pomyslíš si — nastane

ta svoboda, a kde že je? Ale již jest nutno procitnouti; počíná

každodenní běhání, strkání... Lidé se oblékají, spěchají do

práce. Ovšem bylo možno si pospati hodinku také ještě v poledne.

Pověst o revizorovi nebyla lichá. Potvrzovala se den ode dne více

a konečně už zvěděli všichni na určito, že jede z Petrohradu

jistý vysoký genenál revidovat celou Sibiř, že už přijel, že už

je v Tobolsku. Každý den přicházely nové zprávy do káznice.

Přicházely pověsti též ze města; bylo slyšeti, že všichni mají

strach, všichni se činí, aby své zboží ukázali lícní stranou.

Mluvilo se, že vrchní velitel chystá příjem hostí, plesy,

slavnosti. Trestance celými houfy posýlali rovnat ulice v

pevnosti, skopávat hromádky, malovat ploty a sloupky, omítat,

bílit, slovem chtěli v jedné chvíli spraviti všechno, co se mělo

ukázati lícní stranou. Naši velmi dobře tomu rozuměli a neustále

ohnivěji a směleji rozsuzovali mezi sebou. Fantasie jejich

dostupovala do ohromných rozměrů. Chystali se dokonce, že

přednesou stížnost, až se jich generál bude ptáti, jsou-li

spokojeni. A zatím se přeli a hádali mezi sebou. Major byl

rozčilen. Častěji přijížděl do káznice, častěji křičel, častěji

se vrhal na lidi, častěji dával odváděti trestance na strážnici a

silně dohlížel na čistotu a pořádek. V tu dobu jako naschvál

přihodila se v káznici maličká příhoda, která ostatně nikterak

nerozčilila majora, jak by se bylo dalo očekávati, nýbrž naopak

ještě mu způsobila potěšení. Jeden trestanec ve rvačce bodnul

druhého šídlem do prsou, skoro pod samé srdce.

Trestanec, jenž spáchal zločin, nazýval se Lomov; toho, jenž

dostal ránu, zvali u nás Gavrilkou; byl to jeden ze zatvrzelých

tuláků. Nevím ani, měl-li nějaké jiné jméno ještě; u nás ho

jmenovali vždy Gavrilka.

Lomov býval zámožným sedlákem v T...ské gubernii, v K...ském

újezdě. Všichni Lomovi žili u jednoho krbu: stařík otec, tři

synové a strýc jejich, Lomov. Byli bohatými sedláky. Vypravovalo

se po celé gubernii, že měli na třista tisíc assignačních rublů

kapitálů. Zabývali se rolnictvím, vydělávali kůže, vedli obchody,

ale nejvíce se zabývali lichvařením, přechovávali tuláky a

kradené zboží a páchali podobná umění. Sedláci z polovice újezdu

byli jim dlužni, nacházeli se v jejich osidlech. Měli pověsť lidí

rozumných a chytrých, ale konečně příliš zhrdli, zvláště když

jistá velmi vážená osobnost z onoho kraje počala se cestou u nich

zastavovati a seznámila se osobně se staříkem, jenž se jí zalíbil

pro svůj důvtip a obratnost. Pomyslili si najednou, že není už na

ně soudu, a počali se čím dál, tím více odvažovati na různé

nezákonné podniky. Všichni na ně reptali, všichni jim přáli, aby

se provalili skrze zemi; ale oni vypínali nos pořád výš a výše.

Okresní hejtman, policejní komisaři nebyli jim už ničím.

Ale konečně praskli a zhynuli, avšak nikoli pro něco zlého,

nikoli pro své tajné přestupky, nýbrž pro hloupost. Měli v deseti

verstách od vesnice velký dvorec, po sibiřsky zajímku. Tam

bydlelo u nich jednou na podzim šest nádenníků Kirgízů, které se

jim dávno už podařilo lapiti do svých osidel. Jedné noci všichni

tito Kirgizové byli povražděni. Počalo vyšetřování. Táhlo se

dlouho. Za vyšetřování vyšlo na jevo mnoho jiných nekalých věcí.

Lomovi byli obžalováni pro usmrcení svých dělníků. Sami to

vypravovali a celá káznice to věděla; upadlo na ně podezření, že

byli dělníkům již příliš mnoho dlužni, a protože, nehledě na jich

veliké jmění, byli skoupi a lakotni, povraždili Kirgizy, aby jim

nemusili zaplatiti mzdu. Prodlením vyšetřování a soudního řízení

celé jich jmění přišlo na zmar. Stařík umřel. Děti byly rozeslány

po káznicích. Jeden ze synů a jeho strýc dostali se do naší

trestnice na dvanáct let nucené práce. A věříte-li? Vždyť byli

úplně nevinni smrtí Kirgízův. Po čase přiznal se v naší káznici

Gavrilka, známý podvodník a tulák, takto veselý čiperný hoch,

jenž bral celý ten zločin na sebe. Neslýchal jsem ostatně, zdali

se k tomu přiznal sám, ale celá káznice byla úplně přesvědčena,

že Kirgízově jeho rukou neminuli. Gavrilka ještě za tuláctví

býval ve styku s Lomovými. Dostal se do káznice na krátkou dobu

jako vojenský sběh a tulák. Kirgízy povraždil spolu se třemi

jinými tuláky; doufali, že si hezky pomohou ve dvorci a hodně že

tam uloupí.

Lomovy neměli u nás rádi, nevím proč. Jeden z nich, synovec, byl

statný, rozumný hoch a snášelivé povahy; ale strýc jeho, jenž

Gavrilku bodnul šídlem, byl hloupý a svéhlavý sedlák. S mnohými

se už dříve pohádal a býval pořádně bit. Gravrilku měli všichni

rádi pro jeho veselou, přívětivou povahu. Ačkoli Lomovi věděli,

že on je vrahem, a že sem přišli za jeho zločin, přece se s ním

nehádali; nikdy se ostatně ani nestýkali; a on také si jich

pranic nevšímal. A z nenadání vznikla hádka mezi ním a strýcem

Lomovem pro jakousi nejohavnější holku. Gavrilka se počal

vychloubati její přízní; mužík se stal žárlivým a jednoho

krásného poledne bodnul ho šídlem.

Lomovi, ačkoli za vyšetřování přišli na mizinu, žili v káznici

přece jako boháči. Měli patrně peníze. Měli svůj samovar, pili

čaj. Náš major o tom věděl a nenáviděl oba Lomovy v nejvyšší

míře. Bylo každému zřejmo, že se chápal každé maličkosti, jen aby

se jim dostal na kůži. Lomovi to vysvětlovali tím, že si major

přeje, aby ho podplatili. Ale oni mu úplatku nedali.

Bylo jasno, že, kdyby byl Lomov jen trochu hlouběji vrazil šídlo,

byl by Gravrilku zabil. Ale věc končila tím, že si Gavrilka

odnesl jen nepatrné poranění. Oznámili to majorovi. Pamatuju se,

jak přijel celý udýchaný a s patrnou radostí. S Gavrilkou

zacházel ku podivu laskavě, zrovna jako s vlastním synem.

„Co, můj milý, můžeš jíti do nemocnice tak, či ne? Ale ne, raději

ať mu zapřáhnou koně. Koně honem zapřáhat!" křiknul

poddůstojníkovi, jedva dechu popadaje.

„Vždyť já, vaše vysokoblahorodí, pranic necítím. On mne jen

trošíčku píchnul, vaše vysokoblahorodí."

„To nevíš, to nevíš, můj milý; potom budeš vidět... Je to v

nebezpečném místě; všechno závisí od místa; pod samé srdce

bodnul, loupežník! A tebe... já ti—" zařval, obrátiv se k Lomovu;

„nu, ted se na tebe dostanu!... Na strážnici!"

A vskutku se na něho dostal. Lomová soudili, a jakkoli byla rána

uznána za velmi lehké bodnutí, úmysl přece byl patrný. Zločinci

prodloužili lhůtu nucených prací a odsoudili ho k tisíci ranám v

ulici. Major byl úplně spokojen...

Konečně přijel revizor.

Druhého dne po příjezdu do města zajel i k nám do káznice. Bylo

to ve svátek. Již několik dní před tím bylo u nás všechno umyto,

uhlazeno, ulízáno. Trestanci čistě oholeni. Oblek měli na sobě

bílý, čistý. V létě podle předpisu chodili všichni v plátěných

bílých kazajkách a kalhotách. Na zádech měl každý zašitý černý

kruh, dva veršky v průměru. Celou hodinu cvičili trestance, jak

odpověděti kdyby je vysoce postavená osobnost náhodou pozdravila.

Konaly se zkoušky. Major lítal jako ztřeštělý.

Hodinu do příjezdu generálova všichni stáli na svých místech,

jako dřevění panáci a drželi ruce na švech kalhot. Konečně o

jedné hodině s poledne generál přijel. Byl to vysoký generál,

takový vysoký, že tuším srdce všech představených po celé západní

Sibiři musila se při jeho přichodu zatřásti. Vstoupil přísně a

vznešeně; za ním se přivalila veliká družina provázejících ho

místních představených; několik generálů, plukovníkův. Byl mezi

nimi také jeden v občanském obleku, vysoký a krásný pán ve fraku

a střevících, jenž také přijel z Petrohradu a jenž se držel

neobyčejně nenuceně a nezávisle. Generál často se k němu obracel

a sice velmi zdvořile. To trestance velice překvapilo: člověk

občanského stavu a taková čest, a k tomu ještě od takového

generála! Později se dověděli jeho příjmení a co je zač; ale řečí

bylo o něm plno.

Náš major, upjatý do uniformy s oranžovým límcem, s očima

zalitýma krví, s rudou, uhrovitou tváří, neučinil, jak se zdá,

zvláště příjemného dojmu na generála. Ze zvláštní úcty ke

vznešenému hosti byl bez brejlí. Stál opodál, natažený jako

struna, a celou bytostí svou zimničně očekával okamžik, kdy ho

bude k něčemu zapotřebí, aby letěl vyplnit přání jeho excellence.

Ale nebylo ho k ničemu zapotřebí. Mlčky obešel generál kasárny,

podíval se i do kuchyně, tuším i ščí okusil. Ukázali mu na mne:

ten a ten — oznamují — původu šlechtického.

„Á!" prohodil generál. „A jak se nyní chová?"

„Doposud uspokojivě, vaše excellenci," odpověděli jemu.

Generál pokynul hlavou a za dvě minuty vyšel z káznice. Trestanci

ovšem byli oslepeni a překvapeni, ale přece zůstali v některých

pochybnostech. O nějaké stížnosti na majora nemohlo býti ovšem

ani řeči. Ostatně i major byl o tom již dříve úplně přesvědčen.