IV.

Akulčin muž.

(Vypravování.)

Bylo už pozdě v noci, okolo dvanácti hodin. Usnul jsem a náhle

jsem procitnul. Mdlé, nepatrné světélko vzdálené noční svítilny

jedva osvěcovalo komnatu... Skoro všichni už spali. Spal i

Usťjancev a v nočním tichu bylo slyšeti, jak se mu těžce dýše,

jak mu při každém dechu hlen hrčí v hrdle. Daleko na chodbě

ozvaly se najednou těžké kroky přicházející střídající se stráže.

Cvaknula pažbou o podlahu ručnice. Otevřely se dvéře; svobodník

tiše kráčeje, přepočítal nemocné. Za minutku zavřeli pokoj,

postavili novou hlídku ke dveřím, stráže se vzdálila a zavládlo

opět předešlé ticho. Tu jsem teprv spozoroval, že nedaleko ode

mne po levé straně dva nemocní nespali a pošeptmu o něčem spolu

rozprávěli. Stávalo se to v nemocnici; někdy leží dva vedle sebe,

celé dni a měsíce nepromluví spolu slova, a najednou se

rozpovídají za lákavé noční hodiny a jeden počne před druhým

odhalovati celou svou minulost.

Povídali si dle všeho už dlouho. Počátek jsem nezaslechl, však i

nyní jsem všechno dobře neslyšel; ale ponenáhlu jsem přivykl a

počal jsem jim rozuměti. Spáti se mně nechtělo, což dělati

jiného, než poslouchat?... Jeden vypravoval ohnivě, leže napolo v

posteli se zdviženou hlavou a s krkem nataženým ve směru k

soudruhovi. Byl patrně roznícen, vzrušen; chtělo se mu

vypravovati. Posluchač jeho seděl zasmušile a zcela lhojstejně na

své posteli s nataženýma nohama, zřídka jen zabručel něco jako za

odpověď, anebo na důkaz soucitu s vypravujícím, ale to jen jaksi

ze zdvořilosti a ne opravdově, při tom si každou minutu cpal z

růžku tabák do nosu. Byl to voják z „polepšovacího oddělení"

Čerevin, člověk asi padesátiletý, mrzutý pedant, chladný resonér

a samolibý hlupák. Vypravovatel Šiškov byl ještě mladý člověk,

asi třicetiletý, trestanec z našeho občanského oddělení,

zaměstnaný v krejčovnách.

Doposud jsem mu věnoval málo pozornosti; však i potom, po celou

dobu mého života v káznici jaksi mne nelákalo, abych si ho

všímal. Byl to prázdný, potrhlý člověk. Někdy mlčí, chodí mrzutý,

chová se hrubě, celé neděle nepromluví. A najednou se vplete do

nějaké historie, počne roznášet klevety, rozčilovati se pro

hloupost, vláčí se z kasárny do kasárny, sděluje zprávy,

pomlouvá, činí se, jen což. Seřežou ho, a on opět umlkne. Byl to

človíček bojácný a slabý. Všichni s ním zacházeli jaksi nedbale.

Byl nevysoké postavy, hubený; oči měl jaksi nepokojné, ale časem

jaksi tupě zádumčivé. Přihodilo-li se, že něco vypravoval, počne

horkokrevně, s ohněm, i rukama hází, ale najednou jako když utne,

nebo přejde na jiný předmět, dá se unésti novými podrobnostmi a

zapomene, o čem počal vypravovati. Často nadával, a kdykoli se

dal do nadávání, tu pokaždé vytýkal něco svému soupeři, něco, čím

tento ublížil jemu, mluvíval s citem, div se nerozplakal... Na

balalajku nehrál špatně a hrál rád, o svátcích dokonce i

tancoval, a tancoval pěkně, když ho k tomu přiměli... Ne, že by

snad byl tak poslušným, ale rád si zjednával přátel a z

přátelství jim byl po vůli.

Dlouho jsem nemohl pochopiti, co to vypravuje. Také se mně zdálo

z počátku, že se neustále vzdaluje od předmětu a dává se unášeti

vedlejšími věcmi. Snad pozoroval, že Čerevina jeho vypravování

málo zajímá, ale zdá se, že si chtěl schválně namluviti, že jeho

posluchač je vtělená pozornost, a snad by ho velice zabolelo,

kdyby se přesvědčil o opaku.

„....Vyjde-li někdy na trh," pokračoval Šiškov, „všichni se

uklánějí, úctu vzdávají, slovem boháč."

„Obchody, povídáš, vedl?"

„Nu, ovšem, obchody. Mezi měšťanstvem je u nás nouze. Hotová

nuzota. Báby nosí vodu z řeky, ech, jaký kus cesty k dolině, aby

mohly zahrady zaliti; lopotí se, lopotí, a napodzim nesklidí zelí

ani na šči. Bída. Nu statek měl veliký, půdu najatými dělníky

vzdělával, tři měl; k tomu ještě své včelnice, med prodával, s

dobytkem obchod vedl, a v našem místě, vímeť, byl u veliké úctě.

Byl už hrozně stár, sedmdesát let, kosti ho tížily, šedý byl,

takový veliký. Když tak vyjde v lisí šubě na bazár, hned mu

všichni vzdávají čest. Vímeť, vědí co znamená. „Zdrástvujte

báťuško Ankudime Trofimyči!" — „Zdrástvuj — on na to — i ty!"

Nikým vám nepohrdá. „Buďte dlouho živ, Ankudime Trofimyči!" —

„Nu, jak se ti vede?" optá se on. — „Ech, nám jako nahému v trní.

A jak vám, báťuško?" — „Tak, tak — vece — dokud Bůh hříchy trpí,

také nebe zakuřujeme." — „Dlouho buďte živ, Ankudime Trofimyči!"

— Jak povídám, nikým nezhrdne, a když promluví, každé jeho slovo

platí jako rubl. Byl písmák, čtenář, samé nábožné věci jen čítal.

Usadí stařenku před sebou: „Nu, poslouchej, ženo, dávej pozor!" a

začne vykládat. A stařenka jeho nebyla zrovna stará, s ní se

oženil už podruhé, pro děti, vímeť; od první neměl dětí. Nu, a od

druhé od Marje Štěpánovny měl dva syny, ještě nedospělé; mladší,

"Vasja, se mu narodil, když mu bylo šedesát let. A Akulka, dcera,

byla ze všech tedy nejstarší, bylo jí osmnáct let."

„Totiž tvoje, tvá žena?"

„Počkej. Zprva tam Filka Morozov natropil neplech. Ty, povídá

Filka Ankudimovi, budeme se dělit; vyplať mně všechny čtyři sta

rublů; což myslíš, že jsem tvůj pacholek? Nechci s tebou společně

vésti obchod, a Akulku tvou, povídá, si nevezmu. Já jsem nyní

svým pánem. Moji rodičové, povídá, nyní umřeli, já peníze propiju

a potom se dám najati, na vojnu se dám, a za deset let přijedu

sem k vám jako polní maršálek. Ankudim mu peníze vyplatil, všecko

do kopějky mu vyplatil — protože ještě jeho otec se starým vedli

obchod na společné peníze. — „Jsi člověk ztracený," povídá mu. A

on na to: „Nu, ztracený-li nebo ne, to se ještě neví, ale s

tebou, brado plesnivá, naučí se člověk sídlem mléko nabírat. Ty,

povídá, z halíře chceš kapitál udělat, všelikou chamraď sbíráš,

nehodí-li se do kaše. Já ti na to naplivat chtěl, povídá.

Schráníš, schráníš a čerta koupíš. Já, povídá, mám svou hlavu. A

tvou Akulku si přece nevezmu; já, povídá, i tak jsem s ní

spával..."

„Jak, povídá Ankudim, smíš ty hanobiti poctivého otce poctivou

dceru? Kdy jsi s ní spal, hadí sádlo ty, psí krev ty;" a celý se

při tom zatřásl. Filka mně to sám vypravoval.

„A víte-li, povídá, já způsobím, že se Akulka nejen za mne, nýbrž

vůbec za nikoho neprovdá, nikdo si jí nevezme, ani Mikita

Grigorjič si ji teď nevezme, protože ztratila poctivost. Já už od

podzimka s ní žil. A nyní ani za sto raků nesvolím. Nu, dej

třebas ihned na zkoušku sto raků — nesvolím..."

„I zahýřil u nás, chlapík! Inu, tak, až se země otřásá, a město

plno hluku. Přátel si nabral, peněz hromada, tři měsíce hýřil,

všecko prohýřil. „Já — říkával — až budu hotov s penězi, prodám

dům, všecko prodám a potom buď se dám na vojnu, nebo se půjdu

toulat světem!" Od rána do večera opilý, párem koní s rolničkami

jezdil. A holky jak ho měly rády, nu až hrůza. Pěkně hrál na

kytáru."

„Měl tedy s Akulkou už před tím něco?"

„Mlč, počkej! Já jsem také tehdá otce pochoval, a mátuška moje

perníky pekla, na Ankudima jsme pracovali, tím jsme se živili.

Živobytí naše bylo bídné. Měli jsme ovšem také políčko za lesem,

obilí jsme seli, ale po smrti otcově všechno jsme prodali,

protože jsem si také vyhodil z kopýtka, brachu milý. Na matce

peníze ranami jsem vymáhál ..."

„To nebylo pěkné, jestli že ranami. Veliký hřích."

„Býval jsem nachmelen, brachu milý, od rána do noci. Dům jsme

měli ucházející, ještě jakž takž, třebas maličký, ale svůj. Ale v

jizbě třebas zajíce hoň. Často jsme sedávali o hladu, celý týden

není co dát do huby. Matka mne kárala, kárala; ale což mně!... Já

jsem tehda, brachu, od Filky Morozova ani neodcházel Od rána do

noci s ním. „Hraj mně — říkával — na kytáru a tancuj; já budu

ležet a na tebe peníze házet, protože jsem nejbohatší člověk." A

co jen všechno nevyváděl. Jen kradených věcí nepřijímal. „Já —

říkával — nejsem zloděj, nýbrž poctivý člověk. Ale pojďme,

říkával, Akulce vrata mazat dehtem; protože nechci, aby se Akulka

vdala za Mikitu Grigorjiče. To je mně nyní dražší, než kyselo,"

povídá."

„Ale za Mikitu Grigorjiče chtěl starý již před tím dceru

provdati. Mikita byl už také letilý, vdovec, s brejlemi chodil,

také měl obchod. Jakmile uslyšel, ze vznikly řeči o Akulce, jde a

povídá přímo: „Mně — povídá — Ankudime Trofimyči bude to veliká

hanba, a potom ani se nechci ženiti na stará leta." Tu jsme

Akulce pomazali vrata dehtem. Nu tak ji bili, tak ji za to doma

bili... Marja Štěpanovna křičí: „Se světa tě sprovodím!" A starý:

„Za starých dob — povídá — za ctihodných patriarchu, já bych ji —

povídá — na hranici rozsekal, ale nyní — povídá — je svět plný

tmy a hniloby." Sousedé přes celou ulici slýchali, jak Akulka řve

z celého hrdla; mrskali ji z rána do noci. A Filka volá po celém

trhu: „Znamenitá holka je Akulka — povídá — ráda se povyrazí při

sklence. Čistě si chodíš, bíle se nosíš, pověz koho miluješ! Já —

povídá — jsem jim tam utřel nos, budou si pamatovat."

„V tu dobu potkal jsem i já jednou Akulku; šla s vědry pro vodu.

A já křičím: „Zdrástvujte Akulino Kudimovno!Čest vaší milosti.

Čistě chodíš, kde to bereš; ukaž lístek, s kým to žiješ ?" Jen to

jsem řekl. Ale jak se ona na mne podívala; takové veliké oči

měla! Ale sama zhubeněla, jako štěpina. Nu povídám, tak se na mne

podívala! Ale mát její myslila, že se mnou žertuje a křičí na ni

ze vrat: „Co tam zuby ceníš, nestoudnice!" A ten den opět byla

bita. Celou hodinu ji někdy mlátila. „Zabiju ji — křičela matka —

protože teď už není mou dcerou."

„Nu ano, že byla lehká!"

„A ty jen poslouchej, strejčku. Když jsme tak s Filkou pořád

tehdá pili, přijde ke mne jednou matka, a já ležím. „Co ty

darebáku ležíš, povídá, ty lotře jeden — povídá. Spílá mně,

vímeť. Ožeň se, povídá, tamhle s Akulkou se ožeň. Nyní i tobě ji

rádi dají, tři sta rublů jen na penězích dostane." A já jí na to:

„Vždyť — povídám — je nyní už na celý svět zostuzena." — „Ty's

hlupák— povídá — svadebním věncem všechno se pokryje; tobě samému

bude výhodnější, bude-li pro celý život před tebou vinna. A my

bychom si jejich penězi pomohli; já už mluvila o tom— povídá — s

Marjí Štěpanovnou. Ráda to slyšela." A já na to: „Peníze na stůl

— povídám — dvacet rublů, potom se ožením." A věříš-li mně? Do

samé svadby jsem z opice ani nevycházel. A k tomu ještě Filka

Morozov hrozí: „Já ti, povídá, ty muži Akulčin, všechna žebra

přemlátím a s tvou ženou, když budu chtít, každou noc budu spát.

" A já mu povídám: „Lžeš, psí maso!" Nu, tu on mne zostudil po

celé ulici. Já přiběhl domů: „Nežením se, povídám, jestliže mně

nevysázejí ihned ještě padesát rublů!"

„A což ji chtěli provdati za tebe?"

„Za mne? A proč by ne? Já byl člověk poctivý. Můj otec upadl v

nouzi teprv na konec života následkem požáru; před tím jsme žili

bohatěji než oni. Ankudim tedy povídá: „Vy — povídá — jste hotová

žebrota." A já mu odpovídám: „Což ještě málo — já řku — vaše

vrata dehtem mazali." A on na to: „Což ty — povídá — nad námi

furiantíš? Dokaž napřed, že ztratila čest; každou hubu šátkem

nezacpeš. Tamhle je Bůh a tamhle — povídá — jsou dvéře; nech být.

Ale peníze, které jsi dostal závdavkem, musíš vrátit." Tu jsem se

Filky zbavil; vzkázal jsem mu po Mitrijovi Bykovu, že ho zostudím

nyní na celý svět, a do same svadby, brachu milý, jsem nevycházel

z opice. Teprve před svadbou jsem vystřízlivěl."

„Když nás přivezli od oddavek, posadili nás a Mitrofán

Štěpanovič, totiž ujec její, povídá: „Třebas ne se ctí, povídá,

za to pevně vykonáno a ukončeno." Starý, Ankudim, také se opil a

dal se do pláče; sedí a slzy mu tekou po bradě. A já, brachu, víš

co jsem tehdá udělal? Vzal jsem do kapsy s sebou důtky —

přichystal jsem si je ještě před svadbou — a měl jsem pevný

úmysl, že si spravím nyní chuť na Akulce, aby věděla, co to je

nepoctivým způsobem se vdávat, a aby lidé také věděli, že mne

neoženili jako hlupáka."

„Docela dobře! Aby totiž i budoucně si pamatovala..."

„Ne, strejčku, ty jen poslouchej. V naší krajině vedou

novomanžely z kostela hned do komory, a ostatní zatím pijí.

Zanechali nás tedy s Akulkou v komoře. Ona sedí celá bílá, ani

kapka krve ve tváři. Bála se patrně. Vlasy měla taky jako len

bílé. Oči měla veliké. A stále mlčívala, ani jí slyšeti nebylo v

domě, zrovna jako by němá byla. Podivná taková. A mohl bys si to

brachu pomyslit? Já si přichystal důtky, tam u samé postele jsem

si je položil, a vidíš, brachu milý, vždyť ona neměla ani za mák

viny na sobě."

„Není možná!"

„Ani za mák; zcela poctivá z poctivého domu. A zač ona, brachu

milý, musila snášeti taková muka ? Zač ji Filka Morozov před

celým světem zostudil?"

„Ano."

„Padl jsem před ní tehda hned tam u postele na kolena, ruce jsem

sepjal: „Mátuško — povídám — Akulíno Kudimovno, odpust mně

hlupáku, že jsem tě také za takovou pokládal. Odpusť mně,

povídám, darebovi!" A ona sedí přede mnou na posteli, dívá se na

mne, obě ruce mně položila na ramena, usmívá se a z očí jí slzy

kanou; pláče a směje se... Když jsem tehda vyšel k ostatním,

povídám: „Nu, až potkám nyní Filku Morozova, nebude více žíti na

světě!" A rodičové, ti ani nevědí, kterému svatému se mají

modliti; matka div jí k nohám nepadla a pláče. A starý povídá:

„Kdybychom byli znali a věděli, nevyhledali bychom ti takového

muže, dcero ty naše rozmilá." A když jsme vyšli spolu v první

neděli do chrámu, měl jsem na sobě beránkovou čapku, kaftan z

tenkého sukna, plyšové šaravary; ona v nové zaječí šubce, šáteček

hedbávný — to jest já se k ní hodím, ona ke mně; tak si kráčíme!

Lidé se dívají na nás se zálibou; já byl chlapík, a Akulinušku,

třebas se nemohla vynášeti před jinými, ale haněti také nebylo

možno; byla tak prostřední, jakých jde dvanáct na tucet ..."

„A to je právě dobře."

„Tak tedy poslechni. Druhý den po svadbě, ačkoli jsem byl

nachmelen, utekl jsem od hostí; vyklouznu jim a běžím. Dejte sem

— povídám — nestoudného Filku Morozova, dejte ho sem, podlce! Tak

křičím na trhu! Nu, opilý ovšem jsem byl; až vedle Vlásových mne

chytli a mocí tři lidé domů mne přivedli. A po městě jdou řeči.

Holky si na trhu povídají: „Holčičky, umnice, víte-li pak? Akulka

se jako poctivá vdala." Ale Filka mně krátce na to povídá před

lidmi: „Prodej ženu — napiješ se. U nás — povídá — voják Jáška

proto se jen oženil; se ženou nespal a po tři léta byl opilý." Já

mu povídám: „Ty's podlec!" „A ty — povídá — hlupák! Vždyť tě

ženili nestřízlivého. Co pak jsi v takovém stavu mohl poznati?"

Přišel jsem domů a křičím: „Vy jste mne oženili opilého!" Ale

matka se hned do mne pustila. „Ty matičko — povídám — máš zlatem

uši zavěšené. Dej sem Akulku!" I počal jsem jí třepat. Třepal

jsem jí, brachu, třepal, dvě hodiny jsem jí třepal, až jsem se

sám svalil; tři neděle nevstávala s postele."

„Je pravda ovšem," poznamenal flegmaticky Čerevín, „nebudeš-li je

bít, tedy... A což pak jsi ji zastal s milovníkem?"

„Abych ji zastal, ne, nezastal jsem ji," promluvil po krátké

pomlčce a jako by s namáháním Šiškov. „Ale mrzelo mne to velice;

lidé nás dočista oklevetali, a všeho toho příčinou byl Filka. „Ty

máš ženu — říkal — za model, aby každý na ní hleděl." Pozval nás

k sobě a tu se do mne pustí: „Jeho žena, povídá o mně, je

milosrdná duše, šlechetná, uctivá, chování má, všechno je na ní

hezké; takhle si jí nyní váží. A zapomněl, chlapík, jak jí sám

vrata dehtem mazal!" Já tu sedím opilý. A tu on mne chytne za

vlasy, a jak chytne, sehne mne dolů: „Tancuj, povídá, muži

Akulčin, já tě budu takhle držeti za vlasy, a ty tancuj a mne

bav!" — „Ty's podlec," křičím. A on mně na to: „Já k tobě přijedu

s kamarády a Akulce, tvé ženě, před tebou metlou nasekám, co se

mně bude líbit." Věříš-li, že jsem se potom celý měsíc bál z domu

vyjíti? Přijede, myslím si, zostudí mne. A právě za to jsem ji

počal bíti. .

„Co je plátno bít? Ruce svážeš, ale jazyk nezavážeš. Bít mnoho

také se nehodí. Potrestej, pouč, ale potom k ní buď laskav. Na to

je žena."

Šiškov chvíli mlčel.

„Když mne to hrozně mrzelo," počal opět vypravovati; „a potom už

jsem to měl ve zvyku. Některého dne z rána do večera ji mlátím:

vstane ne tak, jak bych si přál, chodí ne tak, jak bych si přál.

Nenabiju-li jí, jako by mi něco scházelo. Sedávala mlčky, oknem

se dívala a plakala... plakala někdy celý den. Bývalo mně jí líto

a přece jí nabiju. Matka mne proto kárávala, kárávala: „Darebáku,

říkávala, lotr jsi hotový!" — „Zbiju vás — křičím na to — nikdo

ať se mi neopováží slova promluvit; protože jste mne podvodně

oženili." Stařík Ankudim z počátku se jí zastával, sám přijde a

říká: „Však nejsi Bůh ví co za zvíře; najdu na tebe

spravedlnost!" Ale potom toho zanechal. A Marja Štěpanovna, ta

zkrotla úplně. Jednou přišla a se slzami prosila: „Přišla jsem tě

znepokojit, Ivane Seményči; věc je neveliká, ale prosba veliká.

Dopřej nám světla božího spatřiti, báťuško," a při tom se mně

uklání; „buď mírný, odpusť jí! Zlí lidé naši dcerku oklevetali;

vždyť sám víš, že's si ji bral poctivou..." Na kolena přede mnou

upadla, uklání se, pláče. A já furiantím: Ani vás slyšet nyní

nechci! Co se mi líbí nyní, to s vámi se všemi udělám, protože

nemám už vlády nad sebou; a Filka Morozov — povídám — je mým

přítelem a prvním soudruhem ..."

„Tedy opět jste se spolu spustili?"

„Ale kde! S ním nebylo žádné řeči. Nadobro se spil. Všechno, co

mel, utratil, a dal se jedním měšťanem najati, že půjde za jeho

nejstaršího syna na vojnu. V našem kraji jest už takový obyčej,

je-li kdo najat za vojáka, tedy do samého toho dne, kdy ho

odvezou na vojnu, všechno v celém domě musí před ním ležeti, a on

je nade vším úplným pánem. Peníze při odvodu obdrží v celosti, a

před tím bydlí v domě hospodářově, třebas půl léta tam bydlí, a

čeho jen za tu dobu nevyvádí s domácími! Nu taková spousta, že

aby svaté z domu vynášeli! Já jdu za tvého syna na vojnu — křičí,

jsem tedy váš dobrodinec; všichni si mne tedy musíte vážiti; ne-

li, odřeknu se. Zahýřil tedy Filka v domě měšťanově, až Bůh

brání; s dcerou spí, hospodáře za bradu každý den po obědě tahá —

vše to činí pro své vyražení. Každý den aby mu topili lázeň, a

aby páry přibylo, místo vody musí kořalku líti na žhavý kotel, a

do lázně aby ho ženské nesly na rukou. Vrátí se domů z vyražení,

stane na ulici: „Nechci jíti vraty, rozbírejte plot!" Musí mu

tedy v jiném místě vedle vrat plot rozebrati, a on tudy projde.

Konečně přišla doba, odvezli ho k odvodu, dali mu vystřízlivěti.

Lidu, Bože můj, co tu lidu bylo na ulici. „Filku Morozova vezou

na vojnu!" On se uklání na všechny strany. A Akulka šla v tu

chvíli ze zahrady; jak ji Filka uviděl — u samých našich vrat,

vykřikl „Stůj!" vyskočil z vozu, na kolena před ní a až k zemi se

jí poklonil. „Dušinko moje, — volá — jahůdko má, dvě léta jsem tě

miloval, a nyní mne s muzikou na vojnu vezou. Odpusť mne — povídá

— poctivého otce poctivá dcero, neboť já jsem podlec před tebou,

já jsem vším vinen." A podruhé se jí poklonil až k zemi. Akulka

se zastavila, jako by se byla ulekla z počátku, a potom se mu

poklonila po pás a pravila: „Odpusť i ty mně, dobrý junáku, a já

zlého na tebe ničeho nevím." Já za ní do světnice: „Co's mu

řekla, ty psí maso?" A ona, nu věříš-li mně, nebo ne, pohlédla na

mne: „Abys věděl — povídá — já ho miluju nyní více nežli světlo

očí svých!"

„Ale, ale!..

„Toho dne neřekl jsem jí po celý den ani slova... Až na večer:

„Akulko, já tě zabiju," povídám. V noci nemohu spát. Vyšel jsem

do síně napít se kvasu a tu začínalo už svitati. Vrátil jsem se

do jizby. „Akulko, povídám, vstávej, na pole pojedeme." Já už

před tím jsem se chystal na pole, matička také věděla, že

pojedeme. „Nu, to ráda slyším — povídá — V poli plno práce a

nádenník tam prý už třetí den leží na břiše." Zapřáhl jsem do

vozu, mlčím. Když se z našeho města vyjede, hned začne borový les

a táhne se na patnáct verst; za lesem je naše pole. Projeli jsme

tři versty lesem a já zastavím koně. „Vstávej, povídám, Akulíno,

tvůj konec se přiblížil." Ona kouká na mne, lekla se, vstala

přede mnou a mlčí. „Omrzela jsi mne, povídám; modli se Bohu!" A

chytnu ji za vlasy; vrkoče měla takové tlusté, dlouhé. Okolo ruky

jsem si je ovinul, ze zadu s obou stran jsem ji koleny přitiskl,

vytáhl nůž, hlavu jsem jí zahnul nazpět a tak jí přejedu po hrdle

nožem... Jak tu ona vykřikne, krev jak stříkne, já nůž odhodil,

obchvátil jsem ji zpředu rukama, lehl jsem na zemi, obejal ji, a

křičím nad ní, řvu z celého hrdla. Ona křičí i já křičím; celá se

zachvívá, trhá se mi z rukou a krev stříká na mne, její krev, i

do tváře, i na ruce se mně valí. Tu jsem ji nechal, neboť strach

se mne zmocnil, i koně jsem nechal, a sám utíkám, utíkám; humny

jsem přiběhl domů a do lázně. Lázeň jsme měli starou, dávno už

nesloužila; zalezl jsem pod podlážku a sedím tam. Do noci jsem

tam proseděl."

„A což Akulka?"

„A ona podle všeho se zdvihla za mnou a také se vydala na cestu

domů. Tak ji potom našli sto kroků od onoho místa."

„Nedořezal jsi ji tedy."

„Ano..." Šiškov se na chvilku zamlčel.

„Je to taková žíla" — podotknul Čerevin, „že když ji, tu samou

žílu, hned na ponejprv nepřeřízneš, člověk bude sebou neustále

hýbat, a ať mu vyteče co chce krve, přece neumře."

„Ale ona umřela. K večeru ji našli mrtvou. Oznámili to, jali se

mne hledat a už v noci mne našli v lázni... A nyní jsem tady už

čtvrtý rok," dodal po malé pomlčce.

„Hm... Pravda, nebudeš-li bíti, nebude dobře!" poznamenal

chladnokrevně a methodicky Čerevin, vytahuje opětně růžek s

tabákem. Počal šňupati dlouze a s přestávkami. „Ale zase, hochu,

když se to vezme" — pokračoval Čerevin — „jsi podle všeho hrozně

hloupý. Já jsem také tak jednou zastal svou ženu s milovníkem.

Zavolal jsem ji tedy do kůlny, oprať jsem složil na dvě. „Komu —

povídám — jsi přísahala? Komu jsi přísahala?" Nu, řezal jsem ji,

řezal opratí, řezal, řezal, půldruhé hodiny jsem ji řezal. A tu

prosí: „Tvé nohy budu mýtí a tu vodu piti." Avdoťja se

jmenovala."