III.

Nemocnice.

(Dokončení.) **)

Dal jsem se nyní do řeči o trestech, rovněž i o různých

vykonavatelích těchto zajímavých povinností vlastně proto, že

přestěhovav se do nemocnice, obdržel jsem tehdáž teprve první

názorné ponětí o všech těch záležitostech. Až do té doby věděl

jsem o tom jen z doslechu. Do našich dvou pokojů přiváděli

všechny metlami trestané obžalované ode všech praporů, ze všech

trestaneckých oddělení a z jiných vojenských čet, jež byly

posádkou v našem městě i v celém jeho okolí. Za té první doby,

kdy jsem ještě všechno, co se dělo kolem mne, tak dychtivě

pozoroval,

*) Manilov — jeden z typů Gogolových „Mrtvých duší".

**) Všechno, co zde píšu o trestech a bití, bývalo za mých časů.

Nyní, jak jsem slyšel, všechno to se změnilo a mění se ještě.

Pozn. spisovatele.

Zápisky z mrtv. domu byly psány r. 1860. Pozn. překl.

všechny ty pro mne podivné pořádky, všichni ti potrestaní i k

trestu se chystající přirozeně na mne činili velmi silný dojem.

Byl jsem vzrušen, zaražen a poděšen. Pamatuju se, že jsem hned

tehda počal najednou a netrpělivě vnikati do všech podrobností

oněch nových zjevů, počal jsem poslouchati rozprávky a

vypravování druhých trestancův o tomto předmětě, sám jsem jim

dával otázky a domáhal se vysvětlení.

Přál jsem si mimo jiné znáti za každou cenu všechny stupně

přisuzovaných trestův a jich vykonávání, všechny odstíny tohoto

vykonávání, náhledy samých trestancův o všech těchto věcech;

snažil jsem se představiti si psychologický stav těch, kdo se

ubírají k potrestání. Pravil jsem již, že před trestem zřídka kdo

bývá chladnokrevným, nevyjímaje ani těch, kteří už dříve bývali

mnoho a nejednou biti. Tu na odsouzence vůbec napadá jakýsi

příkrý, ale čistě fysický strach, bezděčný a neodvratný, tísnící

veškeru mravní bytost člověka. Všímal jsem si nevolky i později,

po celých těch několik let mého vězeňského života, těch

obžalovaných, kteří, když si byli po první polovici trestu

poleželi v nemocnici, vyhojili si svá záda a odcházeli z

nemocnice, aby zítra odnesli druhou polovici ran holí,

přisouzených jim rozsudkem. Toto dělení trestu na dvě pololovice

děje se vždy po dobrém zdání lékaře, jenž je přítomen při trestu.

Je-li počet ran, přisouzených za zločin, veliký, takže by

trestanec všechno najednou nesnesl, dělí mu onen počet na dvě, ba

i na tři části, soudě dle toho, co řekne lékař v době samého již

trestu, t. j. může-li trestaný probíhati ulicí dále, aneb bylo-li

by to spojeno s nebezpečím pro jeho život.

Obyčejně pět set, tisíc, ba i půl druhého tisíce proběhnou se

najednou; ale je-li komu přisouzeno dva, tři tisíce, dělí se

vykonání trestu na dvě i na tři části. Ti, kteří po vystání první

polovice trestu s vyhojenými zády vycházeli z nemocnice, aby se

podrobili druhé polovici trestu, bývali v ten den, kdy odcházeli,

i den před tím obyčejně zasmušilí, mrzutí, nemluvní. Bylo na nich

pozorovati jistou otupělost mysli, jakousi nepřirozenou

roztržitost. Do řeči se takový člověk nepouští a více mlčí;

nejzajímavější je to, že s takovým člověkem ani sami trestanci

nikdy nerozmlouvají a snaží se nemluviti o tom, co ho očekává.

Ani jediného zbytečného slova, ani útěchy; ano snaží se vůbec

málo si takového trestance všímati. Je to ovšem lépe pro

odsouzeného. Bývají výjimky, jako na př. Orlov, o kterém jsem již

vypravoval. Po první polovině trestu mrzelo ho pouze to, že se mu

záda nehojí dosti rychle a že nemůže odejíti dříve z nemocnice,

aby si honem odbyl zbývající část ran, byl vypraven s oddílem

trestanců do určeného pro jeho deportaci místa a cestou aby mohl

prchnouti.

Ale toho bavil účel a Bůh ví, co měl v úmyslu. To byla vášnivá

povaha, plná života. Byl velice spokojen, byl v silně vzrušeném

stavu, ačkoli potlačoval své city. Příčinou bylo to, že před

početím první polovice trestu se domníval, že zpod prutů

nevyvázne živ, a že musí zemříti. Zalétaly k němu už dříve různé

pověsti o opatřeních představenstva, ještě když byl ve

vyšetřování; již tehda se připravoval k smrti. Ale když si odbyl

první polovinu, nabyl zase ducha. Přivedli ho do nemocnice

sbitého napolo do smrti; nikdy jsem ještě nevídal takových jizev;

ale přišel k nám s radostí v srdci, s nadějí, že zůstane živ, že

pověst byla klamná, že vyvázl přece nyní zpod prutů, takže nyní

po dlouhé vyšetřovací vazbě počínal již blouzniti o cestě, útěku,

svobodě, polích a lesích... Za dva dni po vyjití z nemocnice

zemřel v téže nemocnici na své předešlé posteli, nevydržev druhé

poloviny trestu. Ale zmínil jsem se již o tom.

Avšak titíž trestanci, kteří trávili tak těžké dni a noci před

samým trestem, snášeli trest sám mužně, nevyjímaje ani

nejmalomyslnějších z nich. Zřídka jsem slyšel zastenání i za

první noci po jich příchodu; nezřídka i od takových, kteří byli

velmi těžce zraněni; lid vůbec umí snášeti bolest. Co se bolesti

týče, mnoho jsem se na to vyptával. Chtěl jsem určitě zvěděti,

jak veliká jest ta bolest, s čím ji konečně možno srovnati?

Opravdu ani nevím, proč jsem se toho domáhal. Jen tolik se

pamatuju, že nikoliv jen z prosté zvědavosti. Opakuju, že jsem

byl vzrušen a rozechvěn. Ale ať jsem se ptal kohokoliv, nikterak

jsem se nemohl dopátrati odpovědi, která by mne uspokojila. Pálí

to, jako když oheň pálí — toť vše, co se mně podařilo zvěděti, a

byla to jednostejná odpověď ode všech. Pálí to — a dost.

Za té první doby, seznámiv se s M...m, vyptával jsem se i jeho.

„Bolí to," odpověděl, „velice a pocit je takový, že to pálí jako

oheň, jako oheň; jako by se záda pekla na nejprudčím ohni."

Slovem, všichni svědčili jednostejně. Ostatně pamatuju se, že

jsem tehda zpozoroval jistou věc, za jejíž správnost však mnoho

neručím; ale souhlas výpovědí samých trestanců velice jí

nasvědčuje: totiž to, že ostrý prut, je-li přisouzen ve velikém

množství, je nejtěžším trestem ze všech, jichž se u nás užívalo.

Zdálo by se na první pohled, že je to pošetilé a nemožné. Ale

pěti sty, ano čtyřmi sty ranami prutem možno sesekati člověka do

smrti; více než pěti sty ranami skoro najisto. Tisíc švihnutí

nesnese najednou ani člověk nejsilnější konstrukce. Naproti tomu

pět set ran holí možná vydržeti bez všelikého nebezpečenství

života. Tisíc ran holí může vydržeti bez nebezpečenství života i

člověk ne příliš silného složení. Ba ani dvěma tisíci ran holí

nelze zabiti člověka prostřední síly a zdravého složení.

Trestanci všichni souhlasili, že pruty jsou horší než hůl. „Prut

lépe přilehne," tvrdívali, „bolesti je více." O tom ovšem nemůže

býti pochybnosti, že pruty jsou bolestnější než hůl. Silněji

dráždí, silněji působí na nervy, rozčilují je přes míru,

rozechvívají víc, než je možno. Nevím, jak nyní, ale za nedávných

dob byli gentlemani, jimž možnost dát nasekati své oběti působila

něco, co připomínalo markýza de Sada a Brinviliera. Mám za to, že

v pocitu onom jest něco takového, od čeho oněm gentlemanům srdce

se svírá, jest jim sladko a bolestno zároveň.

Jsou lidé jako tigři, kteří dychtí po tom, aby mohli líznouti

krve. Kdo zakusil jednou této moci, této neobmezené nadvlády nad

tělem, krví a duchem člověka, právě takového, jako on sám, taktéž

Bohem stvořeného a bratra po zákonu Kristově; kdo zakusil té moci

a úplné možnosti, ponížiti nejhlubším ponížením druhou bytost,

nosící na sobě obraz boží, ten již nevolky pozbývá jaksi vlády

nad svými city. Tyranství je zvyk; je nadáno schopností rozvoje,

a rozvíjí se na konec v chorobu. Stojím na tom, že i nejlepší

člověk může zvykem zhruběti a otupěti až na stupeň zvířete. Krev

a moc opájejí; rozvíjí se zhrubělost, prostopášnost; rozumu i

citu se stávají přístupnými a nakonec i příjemnými nejvýše

abnormálné zjevy. Člověk a občan mizí v tyranovi navždy, a návrat

k lidské důstojnosti, k pokání, k znovuzrození stává se pro něho

skoro již nemožným. Kromě toho příklad, možnost takové svévole

působí též na celou společnost nakažlivě; taková moc je svůdna.

Společnost, pohlížející chladnokrevně na takové zjevy, sama už je

nakažena ve svých základech. Slovem právo k tělesnému trestání,

dané jednomu člověku nad druhým, jest jizvou společnosti, jest

jedním z nejsilnějších prostředků na potlačení v ní každého

zárodku, každého pokusu k dosažení práv občanských a spolu jistou

příčinou její nezbytného a neodvratného rozkladu.

Kata se ovšem štítí ve společnosti, ale kata gentlemana dokonce

ne. Teprve nedávno se objevilo opačné mínění, ale objevilo se jen

v knihách abstraktně. I ti, kdo je pronášejí, nedovedli ještě

všichni potlačiti v sobě onu potřebu samovlády. I každý továrník,

každý podnikatel musí nezbytně pociťovati jakousi rozčilující

rozkoš následkem toho, že jeho dělník závisí někdy celý se vší

svou rodinou jedině od něho. Je tomu vskutku tak; ne tak rychle

se pokolení lidské zříká toho, co v něm tkví dědičně; ne tak

rychle se zříká člověk toho, co vniklo do jeho krve, co bylo

vpraveno do něho tak říkaje s mateřským mlékem. Nedějí se takové

náhlé převraty. Seznati vinu a děděný hřích jest ještě málo, tuze

málo; jest nezbytno úplně mu odvyknouti. A to se neděje tak

rychle.

Zmínil jsem se o katovi. Schopnosti katovské v zárodku se

nacházejí skoro v každém člověku naší doby. Ale zvířecí

vlastnosti člověka se nerozvíjejí stejně. Jestliže v některém

člověku zahluší svým rozvojem všechny ostatní jeho schopnosti,

stane se takový člověk ovšem hrozným a pravou nestvůrou. Jsou dva

druhy katů: jedni bývají dobrovolní, druzí nevolní, z povinnosti.

Dobrovolný kat stojí ovšem v každém vzhledě níže než nevolný,

jehož se tak štítí lid, tak si ho oškliví, až se mu hnusí, má

před ním hrůzu, jakýsi nevysvětlitelný, div ne mystický strach.

Odkud se bere tento skoro pověrečný strach před jedním katem, a

taková lhostejnost, div ne schvalování druhého? Naskytují se

příklady v nejvyšší míře podivné. Znával jsem lidi dobré, čestné,

ba i vážené ve společnosti, a přece nemohli na příklad lhostejně

snésti, když trestaný nekřičí pod metlou, neúpí a neprosí o

smilování. Trestaný má nezbytně křičeti a prosit o slitování. Tak

je to zavedeno; pokládá se to za slušné a nezbytné, a když jednou

oběť nechtěla křičeti, tu vykonavatel, jehož jsem znal, a jenž za

jiných okolností mohl býti pokládán třebas i za dobrého člověka,

byl až osobně uražen oním případem. Měl zprvu v úmyslu potrestati

provinilce zlehka; ale když se neozvalo obvyklé: Vaše blahorodí,

otče rodný, slitujte se, učiňte, abych se věčně za vás modlil k

Bohu a pod., rozvzteklil se a přidal mu padesát ran prutem,

chtěje dosáhnouti křiku a proseb — i dosáhl toho.

„Nelze, je to hrubost," odpovídal mně zcela vážně.

Co však se týče skutečného kata, nevolného kata z povinnosti, je

známo, že jím bývá odsouzený trestanec, jenž měl býti deportován,

ale byl ponechán na svém místě, aby vykonával povinnosti kata.

Vstupuje nejprve do učení k druhému katovi, a když se u něho

vyučil, zůstává na vždy při trestnici, kde bydlí zvlášť, ve

zvláštní světnici, mívá i své hospodářství, ale nachází se skoro

neustále pod vojenským dozorem. Živý člověk ovšem není stroj; kat

mrská třeba z povinnosti, ale někdy se také rozjaří; a ačkoliv je

mu bití snad i příjemným, přece nikdy skoro nechová osobní

nenávisti k své oběti. Dovednost rány, znalost svého umění, snaha

ukázati se před svými soudruhy a před obecenstvem, podněcují jeho

samolibost. Namáhá se jen pro umění.

Kromě toho kat ví dobře, že je vyvrhelem celého světa, že

pověrečný strach všude ho vítá a provází, a nelze ručiti za to,

že by to na něho nepůsobilo, že by to nezvyšovalo jeho vzteku,

jeho zvířecích náklonností. I děti vědí, že se „odříká otce i

matky". A podivná věc; všichni katové, co se mně přihodilo jich

viděti, všichni byli lidé duševně rozvití, rozšafní, chytří a

neobyčejně ješitní, skoro hrdí. Nevím, rozvíjela-li se v nich ona

hrdost na vzdor všeobecnému k nim opovržení, zvyšovala-li se

vědomím hrůzy, již vnukají svým obětem a vědomím své moci nad ní.

Dost možná, že slavnostní a divadelní způsob, jak vystupují na

pranýř před obecenstvo, spolupůsobí na rozvoj jisté domýšlivosti

v nich. Pamatuju se, že se mně kdysi přihodilo setkávati se

prodlením času velmi často a z blízka pozorovati jednoho kata.

Byl to chlapík prostřední postavy, svalovitý, hubený, asi

čtyřicetiletý, s dosti příjemnou a rozumnou tváří a kučeravou

hlavou. Býval vždy neobyčejně vážný, klidný; zevně se choval po

gentlemansky, odpovídal vždy krátce, s rozvahou, ba i laskavě,

ale jaksi domýšlivě laskavě, jako by se něčím přede mnou vynášel.

Důstojníci od stráže často se s ním přede mnou dávali do řeči a

vskutku jako by s jakousi úctou k němu. On si toho byl vědom a

před představeným schválně zdvojnásoboval svou zdvořilost,

prostotu a pocit vlastní důstojnosti. Čím laskavěji s ním

rozmlouval představený, tím nepoddajnějším se zdál sám a ačkoli

nevystupoval ani za mák z mezí nejjemnější zdvořilosti, nicméně

jsem přesvědčen, že se v ten okamžik pokládal za něco nepoměrně

vyššího, než představený, s kterým rozmlouval. Bylo to napsáno na

jeho obličeji. Stávalo se, že ho někdy za velmi parného letního

dne posýlali s vojenským průvodem do města, bíti dlouhou, tenkou

žerdí psy. V onom městečku bylo velmi mnoho psů, kteří nikomu

nepatřili a neobyčejně rychle se plodili. Za doby letních

prázdnin stávali se nebezpečnými a z rozkazu představenstva

posýlali kata je hubit. Ale ani tato ponižující povinnost pranic

ho na pohled nesnižovala. Stálo za podívanou, jak si vážně

vykračoval po městských ulicích v průvodu unaveného strážníka,

lekaje pouhým zjevem svým děti a báby na potkání, jak klidně, ba

i s vysoka pohlížel na každého, kdo ho potkal.

Katům se ostatně žije lehce. Mívají peníze, jedí velmi dobře,

pijí vodku. K penězům přicházejí pomocí podplatků. Odsouzenec

stavu občanského, jenž má býti dle rozsudku potrestán, obdaruje

napřed kata aspoň něčím, třebas to byl poslední jeho majetek.

Avšak od jiných, od bohatých odsouzenců berou sami, určují summu,

poměrnou k domnělým prostředkům trestancovým, berou i po třiceti

rublech a někdy i více. S velmi bohatými se pořádně smlouvají.

Příliš slabé kat ovšem nemůže trestati; odpovídáť za to svými

vlastními zády. Ale za určitý plat slíbí své oběti, že ji nebude

bíti tuze silně. Jeho nabídka se skoro vždy přijímá; ne-li, bije

opravdu barbarsky, což je skoro úplně v jeho moci.

Stává se, že uloží značnou summu i velmi chudobnému odsouzenci;

příbuzní přicházejí, smlouvají se, klanějí se mu, a běda,

nevyhoví-li mu. V podobných případech mnoho mu napomáhá pověrečný

strach, jejž jim nahání. Jakých divných věcí o katech

nevypravují! Ostatně sami trestanci mne ubezpečovali, že kat může

zabiti jedinou ranou. Ale přede vším kdy se to zkusilo? Avšak

možná dost. Tvrdilo se to všeobecně. Kat sám pak se mně

zaručoval, že to učiniti může. Také se říkalo, že může udeřiti ze

vší síly po zádech provinilcových, ale tak, že nenaskočí po ráně

ani sebe menší jizva a trestaný nepocítí ani dost malé bolesti.

Ale o všech takových kouscích a fortelích je známo již příliš

mnoho pověstí.

Avšak i když kat vezme podplatek, aby trestal mírně, první ránu

zasadí přece z celého rozmachu a ze vší síly. Stalo se to mezi

nimi jaksi zvykem. Následující rány zmírňuje, zvláště když mu

napřed zaplatili. Ale první rána, ať si mu zaplatili, nebo ne,

patří jemu. Opravdu nevím, proč to činí? Proto-li, aby rázem svou

žertvu přiučili k dalším ranám, majíce za to, že po velmi kruté

ráně nebudou se zdáti tak bolestnými rány lehčí, aneb je k tomu

vede jen snaha, aby ukázali své oběti, co mohou, aby jí nahnali

strachu, zkrušili ji z prvního rázu, aby se dovtípila, s kým má

co činiti, slovem aby si zafuriantili. Vůbec před početím trestu

cítí se kat v pohnutém stavu, pociťuje svou sílu, je si vědom, že

je pánem; je v tom okamžiku hercem; jemu se diví a jeho se hrozí

obecenstvo a ovšem ne bez jisté rozkoši volá na svou oběť před

první ranou: „Drž se, spařím tě!" — obvyklá to a osudná slova v

tomto případě. Je si těžko představiti, do jaké míry možná

znetvořiti povahu lidskou!

V ty první doby v nemocnici poslouchal jsem s dychtivostí všechna

taková vypravování trestancův. Ležeti bylo nám všem hrozně nudno.

Každý den jest tak podoben jeden druhému. Ráno nás ještě bavily

návštěvy lékařův a pak brzy po nich oběd. Oběd jest za takové

jednotvárnosti ovšem vítanou zábavou. Jídla byla různá,

přizpůsobená chorobám nemocných. Někteří dostávali jen polévku s

nějakou krupicí; jiní pouze kaši, třetí dokonce jen kaši z

krupičky, na kterou bylo mnoho milovníků. Trestanci se od

dlouhého ležení rozněžili a rádi si smlsli. Těm, co se již

uzdravovali, aneb už byli skoro zcela zdrávi, dávali kousek

vařené hověziny, „býka", jak se u nás vyjadřovali. Nejchutnější

jídla dostávali ti, co měli kurděje: maso s cibulí, křenem a pod.

a časem i sklenku kořalky. Chléb se také rozdával dle druhů

nemocí, buď černý nebo polobílý, řádně vypečený.

Tato oficiálnost a určitost v předpisování stravy byla nemocným

jen k smíchu. Ovšem při některých nemocech člověk sám ničeho

nejedl. Zato ti nemocní, kteří cítili chuť k jídlu, jedli co

chtěli. Někteří si vyměňovali jídla, tak že pokrm, přizpůsobený k

jedné nemoci, přecházel k docela jiné. Jiní, kteří měli jisti

pouze slabá jídla, kupovali si hovězí maso nebo oběd, určený pro

kurdějovité, pili kvas, nemocniční pivo, kupujíce je od těch,

jimž bylo předepsáno. Někteří jídali i dvě porce. Tyto porce se

prodávaly, a to i z druhé ruky, za peníze. Porce hovězího masa

cenila se dosti vysoko; stála pět kopějek assignačních.*) Nebylo-

li v našem pokoji kde koupiti, posýlali hlídače do druhého

trestaneckého pokoje, a když ani tam, tedy i do místností, kde

leželi vojáci, do „svobodných", jak u nás říkali. Vždy se našel

někdo, kdo byl ochoten prodat. Musili se pak spokojiti pouhým

chlebem, zato si ušetřili peníze. Nuzota byla ovšem všeobecná,

ale ti, kdo měli penízky, posýlali si až na trh pro koláče, i pro

mlsky atd. Naši hlídači konali ty objednávky zcela nezištně.

Po obědě počínala nejnudnější doba; někdo z dlouhé chvíle spal,

někdo žvástal, někdo se přel a někdo vypravoval něco nahlas.

Nepřivedli-li nových nemocných, bylo ještě nudněji. Příchod

nováčka způsobil skoro pokaždé jistý dojem, zvláště byl-li úplně

neznámý. Prohlíželi si ho, snažili se zvěděti, co je zač, proč,

jak, a odkud sem přichází. Zvláště je zajímali v tom případě

deportovaní; ti vždycky uměli něco vypravovali, ostatně nikoliv o

svých intimných záležitostech; na to, nedal-li se člověk do

vypravování sám, nikdy se nevyptávali, nýbrž jen tak: odkud

přicházejí? s kým šli? jaká byla cesta? kam půjdou odsud? a pod.

Někteří, slyšíce nové vypravování, vzpomínali jako mimochodem o

něčem ze svých zkušeností, o různých pochodech, skupinách

trestaneckých, o vykonavatelích, o náčelnících skupin.

Ti, kdo běhali ulicí, přicházeli také okolo toho času, pod večer.

Působili vždycky dosti silný dojem, jak jsem ostatně již

připomenul; ale nepřiváděli jich každodenně, a v ten den, když

nepřišli, bývalo u nás jaksi mdlo, jako by všechny ty osoby

strašně se navzájem omrzely a počínaly i hádky. U nás byli rádi i

šílencům, jež k nám přiváděli k lékařskému pozorování.

Obžalovaní, aby se zbavili tělesného trestu, jen zřídka připadali

na myšlénku, stavěti se šílenými. Některé z nich brzy usvědčili,

aneb lépe řečeno, sami oni se odhodlávali ke změně politiky ve

svém jednání;

*) Asi dvě kopějky stříbra.

trestanec dva nebo tři dni tropí, bláznovství a najednou pro nic

za nic nabude opět rozumu, ztichne a se zasmušilou tváří se hlásí

jako uzdravený. Trestanci ani lékaři mu to nevytýkali,

nezahanbovali ho připomínáním nedávných jeho kousků; mlčky ho

zapisovali mezi uzdravené, mlčky ho provázeli a za dva nebo tři

dni objevil se u nás opět, ale již jako potrestaný. Takové

případy bývaly však vůbec řídké.

Ale skuteční šílenci, které k nám přiváděli na zkoušku, bývali

pravou metlou Boží pro celý pokoj. Některé šílence, veselé, živé,

křičící, tancující a zpívající, vítali trestanci zpočátku div ne

s nadšením. „To je vyražení!" říkávali, hledíce na některého

právě přivedeného blázna. Ale mně bylo hrozně obtížno a těžko

dívati se na ony nešťastníky. Nikdy jsem se nemohl dívati

lhostejně na šílence.

Ostatně neustálé kroucení se a nepokojné dovádění šílence,

přivedeného a uvítaného se smíchem, brzo omrzelo u nás rozhodně

všechny, a za nějaké dva dni pozbývali naskrze všichni

trpělivosti. Jednoho z nich drželi u nás tři neděle a nezbývalo

než prostě utéci z nemocnice. Jako by naschvál přivedli v tutéž

dobu ještě jednoho šílence. Tento způsobil na mne zvláštní dojem.

Přihodilo se to již v třetím roce mého vězení. V prvním roce, či

lépe řečeno, za prvních měsíců mého života v káznici chodil jsem

z jara na práci se skupinou kamnářů jako podavač do cihelny,

vzdálené asi dvě versty. Bylo zapotřebí spraviti pece k budoucím

letním pracím v cihelně. Toho rána seznámili mne v cihelně

M...cký a B. s přebývajícím tam vrchním dozorcem, poddůstojníkem

Ostrožským. Byl to Polák, stařec asi šedesátiletý, vysoký,

hubený, velice slušného, ba i vznešeného zevnějšku. V Sibiři byl

od dávných dob ve službě, a ačkoli byl původu selského a přišel

sem jako voják s vojskem v třicátém roce, M...cký a B. ho přece

měli rádi a vážili si ho. Četl si neustále katolickou bibli. Dal

jsem se s ním do řeči a on mluvil tak laskavě, tak rozumně, tak

zajímavě vypravoval, tak dobrosrdečně a poctivě hleděl. Od té

doby jsem ho neviděl po dvě léta, jen jsem slyšel, že byl vzat

pro jakousi záležitost do vyšetřování, a znenadání ho přivedou do

našeho pokoje v nemocnici jako šílence. Vešel s výskáním,

chechtem a s nejneslušnějšími, sprostými posuňky se pustil do

tance po pokoji. Trestanci měli hroznou radost, ale mne se

zmocnil veliký zármutek...

Za tři dni už jsme nikdo nevěděl, co s ním počít. Hádal se, pral

se, výskal, prozpěvoval písně, i v noci, vyváděl každou chvíli

takové protivné kousky, že se všem dělalo až na nic. Nikoho se

nebál. Oblékali mu blázineckou kazajku, ale to bylo pro nás ještě

horší, ačkoli bez kazajky se pouštěl do hádek a byl by se sepral

bezmála se všemi. Za ty tři neděle někdy celý pokoj prosil jedním

hlasem hlavního lékaře, aby dal převésti naše neštěstí do druhého

trestaneckého pokoje. Tam za dva dni už prosili, aby ho zase

odvedli k nám. A protože byli u nás najednou dva šílenci, oba

nepokojní a zuřivci, proto si oba pokoje vyměňovali po řadě své

šílence. Ale ukázalo se, že byli jeden horší druhého. Všichni si

oddechnuli svobodněji, když je konečně někam od nás odvedli...

Pamatuju se ještě na jednoho podivného blázna. Přivedli jednou v

létě jednoho obžalovaného, zdravého a na pohled velmi

neohrabaného chlapíka, starého asi čtyřicetpět let, s tváří

zohyzděnou od neštovic, se zalitýma červenýma malýma očima a s

neobyčejně zasmušilým a mračným vzezřením. Umístili ho podle mne.

Ukázalo se, že je to velice klidný člověk, s nikým se nedával do

řeči, a seděl jako by o něčem přemýšlel. Počalo se smrákati a tu

se nenadále obrátí ke mně. Přímo, bez jakéhokoli úvodu, ale s

takým vzezřením, jako by sděloval se mnou neobyčejné tajemství,

počal mně vypravovati, že má tyto dni dostat dva tisíce, ale že

se to nyní nestane, protože se dcera plukovníka G. přimlouvá za

něho.

Pohlédl jsem udiveně na něho a odpověděl jsem, že v tomto

případě, jak se mi zdá, plukovníkova dcera nevyřídí ničeho. Neměl

jsem ještě tušení o ničem; přivedli ho k nám ne jako blázna, ale

jako obyčejného nemocného. Otázal jsem se ho, co mu schází? On

mne odpověděl, že neví, a že ho sem poslali za jakousi příčinou,

ale že je docela zdráv a dcera plukovníkova že je do něho

zamilována; že jela jednou, budou tomu dvě neděle, okolo hlavní

stráže a on v týž okamžik vyhlédnul ze zamříženého okna. Jakmile

ho spatřila, ihned že se do něho zamilovala. Od té doby byla za

různými záminkami již třikrát na strážnici; ponejprv přišla spolu

s otcem k bratru důstojníkovi, jenž byl v tu dobu právě na

stráži; po druhé přišla s matkou rozdávat almužnu, a když šla

okolo něho, pošeptala mu, že ho miluje a vysvobodí ho. Bylo ku

podivu, s jakými jemnými podrobnostmi vypravoval mně celou tu

pošetilost, jež se ovšem ve vší své celosti zrodila v jeho

chorobné, ubohé hlavě. Věřil svatě, že bude zbaven trestu. O

vášnivé lásce oné slečny k němu mluvil klidně a s přesvědčením, i

nehledě na veškeru bláhovost této historie, tak bylo hloupo

poslouchati takové romantické vypravování o slečně, zamilované do

člověka, starého padesát let, s takovou unylou, rozhořčenou a

znetvořenou tváří. Ku podivu, co mohl provésti strach před

trestem s tou bojácnou duší.

Dost možná, že vskutku někoho uviděl z okénka, a šílenství, jež

se v něm rodilo ze strachu, vzrůstajícího s každou hodinou, našlo

si z nenadání svůj východ, svou formu. Tento nešťastný voják,

jenž si snad ani jednou nevzpomněl na slečny, vymyslil si

najednou celý román, pudem jaksi se chápaje aspoň tohoto stébla.

Vyslechl jsem ho mlčky a podal jsem o něm zprávu ostatním

trestancům. Ale když se druzí počali vyptávati, on cudně umlk'.

Druhého dne se ho lékař dlouho vyptával, a poněvadž mu oznámil,

že je zdráv a při prohlídce vskutku se ukázal zdravým, propustili

ho z nemocnice. Ale o tom, že mu na lístek napsali „sanat",

dověděli jsme se teprve, když lékaři odešli z pokoje, tak že jsme

jim už nemohli pověděti, co mu vlastně schází. Ostatně ani my

jsme tehdá ještě zcela netušili, oč tu hlavně běželo. A zatím

celá věc záležela v pochybení představenstva, jež ho k nám

poslalo, aniž udalo příčinu, proč ho posýlá. Přihodila se tu

jakási nedbalost. A možná dost, že i ti, co ho k nám poslali,

také jen hádali, ale nebyli ještě zcela přesvědčení o jeho

šílenosti, zakročili následkem nejistých pověstí a poslali ho k

nám na zkoušku.

Ať již se věc měla jakkoli, nešťastníka za dva dni na to vyvedli

k potrestání. To zdá se velice ho překvapilo svou neočekávaností;

nevěřilť do posledního okamžiku, že bude potrestán, a když ho

táhli podél vystrojené řady, počal křičeti „pomoc!" V nemocnici

ho uložili tentokrát už ne do našeho pokoje, kde nebylo svobodné

postele, nýbrž do druhého. Ale vyptával jsem se na něho a zvěděl

jsem, že po celých osm dní nepromluvil s nikým ani slova, byl

zaražen a neobyčejně truchliv... Potom ho poslali někam pryč,

když se mu zahojila záda. Já aspoň ničeho jsem víc již o něm

neuslyšel.

Co pak se vůbec týče léčení a léků, tu nakolik jsem mohl

pozorovati, lehce nemocní skoro nikdy neplnili, co jim bylo

předepsáno, a nepřijímali léků; ale těžce nemocní a vůbec

opravdově nemocní velmi rádi se léčili, přijímali pravidelně své

mixtury a prášky; ale nejvíce měli u nás v oblibě vnější

prostředky. Baňky, pijavky, horké obkladky a pouštění krve, jež

tak miluje a jemuž tolik věří náš prostý lid, přijímalo se u nás

s ochotou, ba i s radostí. Zajímala mne jedna podivná okolnost.

Titéž lidé, kteří byli tak trpělivi při snášení nejtrapnějších

bolestí při bití holemi a pruty, nezřídka si stýskali, krčili se,

ba i stenali, když jim sázeli baňky. Buď že se příliš rozněžili,

anebo se tak jen stavěli: opravdu nevím, čím to vysvětliti.

Pravda naše baňky byly zvláštního druhu. Přístroj, jímž se

prosekne okamžitě kůže, ranhojič kdysi za dávných dob ztratil

nebo pokazil, anebo se snad sám pokazil, takže bylo nutno

prováděti nezbytné zářezy do těla lancetou. Pro každou baňku

dělají okolo dvanácti zařezů. Přístrojem to nebolí. Dvanáct

nožíčků sekne najednou okamžitě, a bolest není cítiti. Ale

prořezává-li se kůže lancetou, to je něco jiného. Lanceta řeže

poměrně velmi pomalu; bolest je cítiti; a poněvadž ku příkladu

pro deset baněk je zapotřebí učiniti stodvacet takových zářezů,

bylo to všechno vzato dohromady ovšem bolestno. Zakusil jsem to,

ale ačkoli to bolelo a bylo mrzuté, přece ne v takovém stupni,

aby se člověk nemohl zdržeti od stenání.

Bývalo někdy až směsno dívati se na některého otevřhubu a siláka,

jak se krčí a počíná fňukat. Vůbec bylo to možno srovnati s tím,

když některý člověk pevný, ba i klidný, při nějaké důležité

záležitosti stává se mrzutým a svéhlavým doma, když nemá co

dělat, nejí, co se mu podává, vadí se a nadává; nic mu není vhod,

všichni mu překážejí, všichni jsou k němu hrubi, všichni ho

trápí; slovem dobré bydlo mu nedá posedět, jak se říkává někdy o

podobných pánech, s nimiž se setkáváme ostatně i mezi prostým

lidem; v naší káznici pak za příčinou všeobecného společného

přebývání, až příliš často.

Stávalo se, že v nemocnici sami soudruhové se počali posmívati

takovému choulostivci, a některý z nich mu proto vyhubuje; a

vida, hned umlkne, jako by byl vskutku jen na to čekal, aby mu

vyhubovali, by umlk'. Zvláště Usťjancev to neměl rád a nikdy si

nedal ujiti příležitost, aby nevynadal choulostivci. On vůbec si

nedával ujiti příležitost, aby se mohl dáti s někým do sporu.

Bylo to jeho potěšením, jeho potřebou, ovšem následkem nemoci a z

části též tuposti. Zadívá se napřed vážně a upřeně a potom

jakýmsi klidným, přesvědčeným hlasem začne dávati naučení. Do

všeho se míchal; zrovna jako byl dosazen k nám za dozorce nad

pořádkem aneb nad všeobecnou mravností.

„Všeho si všímá," říkávali někdy se smíchem trestanci. Jeho

ostatně šetřili a vyhýbali se hádkám s ním, časem se jen tak

trochu smáli.

„Ten toho napovídal! Na třech vozech by to neuvezli."

„Co napovídal? Před hlupákem čapky nesmekají, to je známo. Proč

pak křičí, když ho říznou lancetou? Líznul si medu, neboj se nyní

chladu, to znamená: trp!

„Ale co je tobě do toho?"

„Ne, braši," skočil jim do řeči jeden z našich trestanců, „baňky

to není nic, zkusil jsem to. Ale není větší bolesti, jako když tě

za ucho dlouho táhnou."

Všichni se dali do smíchu.

„A což tebe tahali?"

„A tys si myslil, že ne? Rozumí se, že tahali."

„Proto ti uši tak trčí do výšky."

Onen trestanec, Sapkin, měl opravdu velmi dlouhé, po obou

stranách trčící uši. Býval tulákem, byl ještě mladý, člověk

rozumný a tichý, mluvíval vždy s jakýmsi vážným, zatajeným

humorem, což některým jeho historkám dodávalo mnoho komismu.

„Z čeho pak jsem se měl domyslit, že tě tahali za ucho? A když si

to tak představím, jsi to tvrdohlavý člověk?" vpletl se znova do

řeči Usťjancev, hněvivě se obraceje k Šapkinu, ačkoli tento

nemluvil s ním, nýbrž se obracel vůbec ke všem. Ale Sapkin se ani

na něho nepodíval.

„A tebe kdo tahal?" ozval se kdosi.

„Kdo? Vímeť kdo, ispravník. To bylo braši za tuláctví. Přišli

jsme tehdá do K. a byli jsme dva, já a ještě jeden, také tulák,

Jefim bez příjmení. Cestou jsme si u jednoho sedláka ve vsi

Tolmině pomohli maličko. Je tam taková ves, Tolmina. Přijdeme a

díváme se; rádi bychom si pomohli, ale bojíme se. „V poli čtyři

voli, ale ve městě strach," vímeť. Nu především jsme zašli do

krčmy. Ohlédneme se. Přijde k nám jeden, takový prohořelý, lokte

prodřené, v německých šatech. Tak a tak. — Dovolte, povídá, jak

pak, s dokumentem?"*)

„Ne, povídáme, bez dokumentu."

„Tak. A my taky. Tuhle mám ještě dva dobré přátele, povídá, také

slouží u generála Kukuškina. **) Tak smím tedy prosit: maloučko

jsme si vyhodili z kopýtka a penízky jsme si ještě neopatřili.

Uštědřete nám láhvičku."

„S velikou radostí," povídáme. Nu, vypili jsme. I ukázali nám tam

jednu věc, která se týkala našeho řemesla. Dům tam stál na

pokraji města, bohatý jeden měšťan tam ostával, statku měl plno:

shodli jsme se, že mu v noci

*) Průvodní list.

**) Totiž v lese, kde kuká kukačka. Chce tím říci, že jsou také

tuláci.

učiníme návštěvu. Jenže jsme u toho bohatého měšťana v noci

všichni, všech pět nás, vlezli do pasti. Odvedli nás na policii a

potom k samému ispravnikovi. Já — povídá — sám je vyslechnu.

Vyjde s dýmkou, číšku čaje nesou za ním, silný takový, s licousy.

Sedl. A tu kromě nás přivedli ještě tři jiné, také tuláky. A je

vám to braši směšný člověk, tenhle tulák: Nu, na nic se

nepamatuje, třebas mu kůl na hlavě tesej, všechno zapomněl, o

ničem neví. Ispravnik zrovna ke mně: „Co jsi zač?" Tak zařval,

jako ze sudu. Rozumí se, povídám také jako všichni: „Na nic, já

řku, se nepamatuju, vaše vysokoblahorodí, všechno jsem zapomněl."

„Počkej," povídá, „já si s tebou ještě promluvím; tvá tlama je

mně povědomá;" a sám jen jen na mne poulí oči. A já jsem ho před

tím nikdy ani neviděl. Jde k druhému: „Kdos' ty?"

„Vyskoč-upaluj, vaše vysokoblahorodí."

„To se tak jmenuješ, Vyskoč-upaluj ?"

„Tak se jmenuju, vaše vysokoblahorodí."

„Nu dobře, tys Vyskoč-upaluj, a ty ?" To se ptá třetího.

„A já za ním, vaše vysokoblahorodí."

„Ale jak ti říkají?"

„Tak mně říkají. ,A já za ním', vaše vysokoblahorodí."

„A kdo pak tě, darebáku, tak pojmenoval?"

„Dobří lidé mne tak pojmenovali, vaše vysokoblahorodí. Všude jsou

na světě dobří lidé, vaše vysokoblahorodí, vímeť."

„A kdo jsou ti dobří lidé?"

„Pozapomněl jsem už trochu, vaše vysokoblahorodí; račte už

odpustiti velikodušně."

„Všechny jsi zapomněl?"

„Všechny jsem zapomněl, vaše vysokoblahorodí."

„Vždyt jsi měl přece také otce, matku? Aspoň na ně pamatuješ-li

se?"

„Bezpochyby že měl, vaše vysokoblahorodí, a ostatně také jsem už

trochu pozapomněl; dost možná, že jsem je měl, vaše

vysokoblahorodí."

„A kdež jsi se zdržoval až dosavad?"

„V lese, vaše vysokoblahorodí."

„Pořád v lese?"

„Pořád v lese."

„Nu a v zimě?"

„Zimu jsem neviděl, vaše vysokoblahorodí."

„Nu a ty, jak ty se jmenuješ?"

„Sekyra, vaše vysokoblahorodí."

„A ty?"

„Nabrus ji, vaše vysokoblahorodí."

„Tedy žádný se nemůžete na nic upamatovat ?"

„Na nic se nepamatujeme, vaše vysokoblahorodí."

Stojí, směje se a oni hledí na něho a také se usmívají. A jindy

zrovna do zubů udeří, když se podřekneš. A víme, jací jsou to

lidé, všichni siláci, takoví vypasení. „Odveďte je do trestnice,"

poroučí, „potom se s nimi spravím. A ty tu zůstaneš" — to povídá

jako mně. „Pojď sem, sedni!" Koukám: stůl, papír, péro. Myslím

si: co to asi zamýšlí dělat? „Sedni — povídá — na stolici, vezmi

péro a piš!" a při tom mne chytil za ucho a táhne. Koukám na

něho, jako čert na popa.

„Neumím, já řku, vaše vysokoblahorodí!"

„Piš!"

„Ustrňte se, vaše vysokoblahorodí."

„Piš, jak umíš, tak piš!" a při tom pořád táhne za ucho, pořád

táhne a jak tu zakroutí! Nu braši, povídám vám, raději kdyby mně

nasypal tři sta rákoskou, až se mi v očích zajiskřilo. „Piš" a

„Piš!" Tak vede svou neustále.

„Což se zbláznil, či co?"

„Ne, nezbláznil se. Ale v T...ku písař vyvedl nedávno kousek;

peníze erární sebral a útek' s nimi; také mu uši odstávaly. Nu,

podali zprávu na všechny strany. A já podle popisu trochu

jakobych mu byl podoben, proto tedy mne zkoušel, umím-li psát a

jak píšu."

„To jsou věci, hochu! A bolelo to?"

„Povídám, taková bolest."

Ozval se všeobecný smích.

„Nu což, napsal jsi něco?"

„Ale což jsem mohl napsat! Počal jsem pérem čmárati, čmárám,

čmárám po papíře, nu a on mne pustil. Ale pohlavků asi deset

ještě přidal nádavkem, toť se ví, a pak mne pustil, také do

trestnice, vímeť."

„A ty opravdu umíš psáti?"

„Umíval jsem, ale od té doby, co začali psáti pérem, už neumím."

Tedy při takových historkách, či lépe řečeno při takovém žvástu

utíkal časem náš nudný čas. Můj Bože, jaká to byla dlouhá chvíle!

Dni dlouhé, dusné, jeden zrovna jako druhý. Aspoň kdyby nějaká

kniha byla! A při tom jsem chodíval, zvláště z počátku, často do

nemocnice, někdy churavý, někdy prostě si poležet; utíkal jsem z

trestnice. Těžko tam bylo, ještě tíže nežli zde, mravně bylo

tíže. Rozezlenost, nenávist, sváry, závist, neustálé dobírání si

nás šlechticů, zlé, hrozebné obličeje! Zde však v nemocnici

všichni si byli více rovni, žili spolu přátelštěji.

Nejsmutnější chvílí z celého dne byl večer, když se rozsvěcovaly

svíčky a počátek noci. Spat léhají záhy. Mdlá svítilna svítí

opodál u dveří jasným bodem, ale na naší straně je na polo tma.

Smrad se šíří po světnicí a dělá se dusno. Některý nemůže

usnouti, vstane a sedí půldruhé hodiny na posteli, nakloniv svou

hlavu s noční čepicí, jako by o něčem přemýšlel. Patříš na něho

celou hodinu a snažíš se uhodnouti, o čem přemýšlí, abys také

nějak ubil čas. Anebo počneš strojiti plány, vzpomínati na

minulost, fantasie počne kresliti obšírné, světlé obrazy.

Vzpomínáte si i na takové podrobnosti, jež by vám jindy nepřišly

ani na mysl a neprocítili byste je tak, jako nyní. Anebo se

zamyslíte o budoucnosti: V jakém stavu vyjdete z káznice? Kam?

Kdy to bude? Vrátíte-li se kdy do svého rodného kraje? Dumáte,

dumáte a naděje vám procitne v duši...

A jindy se dáte zhola do počítání: jeden, dva, tři atd. abyste

při tom počítání nějak usnuli. Napočítal jsem někdy do tří tisíc

a neusnul jsem. Někdo se obrátí. Usťjancev zakašle svým shnilým,

souchotinářským kašlem, pak slabě zastená a pokaždé prohodí:

„Hospodine, zhřešil jsem!"

A je tak podivno slyšeti tento chorobný, prasklý a nyjící hlas za

všeobecného ticha. Tamhle někde v koutku také nespí a rozmlouvají

spolu s postele. Jeden počne něco vypravovati o svých příhodách,

o dávné minulosti, o svém tuláctví, o dětech, o ženě, o bývalých

pořádcích. Z pouhého vzdáleného šeptání už poznáváš, že to, o čem

on vypravuje, nikdy více se k němu nevrátí a sám on,

vypravovatel, že je krajíc, odříznutý od bochníka. Druhý

poslouchá. Je slyšeti pouze tichý, rovnoměrný šepot, jako by voda

šplounala kdesi daleko... Vzpomínám si, jak jsem kdysi za dlouhé

zimní noci vyslechl jedno takové vypravování. Na první pohled se

mně to zdálo jakýmsi zimničným snem, jako bych ležel v horečce, a

vše to se mně zdálo v zimničném žáru a v pomatenosti...