*) Rozuměj Rusové; M...cký byl Polák.
měli svůj zvláštní, abych tak řekl, jakýsi praktický, anebo ještě
lépe faktický náhled na věc. Bral se do počtu osud, neodvratnost
skutku, a sice ne nějak mudrlantsky, nýbrž jen tak, nevědomky,
jako nějaká víra. Trestanec na příklad, ačkoli je vždycky
náchylen k domněnce, že byl práv při přestupcích proti
představenstvu, tak že i sama otázka o tom je pro něho nemožná,
přec jen prakticky uznával, že představenstvo pohlíží na jeho
přestupek zcela jinýma očima a proto že jest nutno, aby byl
potrestán, a budou vyrovnáni. Je to zápas dvou stran. Zločinec ví
při tom a nepochybuje, že ho uznává za nevinna soud té
společnosti, ku které on přináleží, totiž prostého lidu, který ho
nikdy, o čem je opět přesvědčen, úplně neodsoudí, naopak z větší
části zcela ospravedlní, jen když se nedopustil hříchu proti
svým, proti bratřím, proti svému vlastnímu prostému lidu. Svědomí
jeho jest klidné, a toto svědomí dodává mu síly, takže se netrápí
mravně, a to je hlavní věc. On jako by cítil, že se má nač
opříti, a proto jest prost nenávisti, to, co se mu přihodilo,
pokládá za neodvratné faktum, které nezačalo při něm, aniž vezme
za své při něm, nýbrž dlouho, dlouho ještě potrvá v onom jednou
již zahájeném passivném, ale úporném boji. Který pak voják
nenávidí osobně Turka, když s ním bojuje; a vždyť ho Turek
vraždí, bodá, střílí do něho.
Ale nebylo každé vypravování docela chladnokrevné a lhostejné. O
poručíku Žerebjatníkovu na příklad vypravovali dokonce s jistým
odstínem rozhorlení, pravda nepříliš značného. S tímto poručíkem
Žerebjatníkovem jsem se seznámil ještě za první doby svého pobytu
v nemocnici, rozumí se, že z vypravování trestanců. Potom jsem ho
kdysi spatřil i ve skutečnosti, když byl u nás na strážnici. Byl
to člověk asi třicetiletý, vysoké postavy, tlustý, tučný, s
červenými, sádlem zarostlými tvářemi, s bílými zuby a s
Nozdrevským *) rokotavým smíchem. Po tváři jeho bylo
*) Nozdrev jest charakteristická osobnost v Gogolových „Mrtvých
Duších".
patrno, že je to nejbezstarostnější člověk na světě. Vášnivě rád
trestal pruty a kolmi, když býval komandován za vykonavatele
trestu. Dodávám tu ihned, že jsem na poručíka Žerebjatníkova
pohlížel už tehda jako na netvora, a tak na něho patřili i
trestanci.
Byli i kromě něho vykonavatelé, rozumí se za starých dob, za
oněch poměrně nepříliš dávných starých dob, o nichž „pověst ještě
je čerstvá, ale věřiti se jí nechce", kteří rádi konali svou
povinnost snažlivě a horlivě. Ale z větší části se dělo naivně a
bez zvláštního nadšení. Ale poručík Žerebjatnikov byl cosi na
způsob rafinovaného gastronoma při vykonávání trestů. Miloval,
vášnivě miloval vykonavatelské umění, a sice miloval je pouze pro
umění. Jemu to působilo rozkoš a jako patricius z dob římského
císařství, když mu zevšedněly obyčejné rozkoše a jich se nabažil,
vymýšlel si různé rafinované slasti, různé nepřirozenosti, jen
aby trochu rozechvěl a příjemně polehtal svou sádlem zarostlou
duši.
Hle přivádějí vězně k potrestání; Žerebjatníkov je vykonavatelem;
jediný pohled na dlouhou, přímou řadu vojáků s tlustými pruty
přivádí ho již v nadšení. Spokojeně obchází řady a domlouvá jim
důtklivě, aby každý konal svou povinnost snažlivě, svědomitě,
sice... Vojáci ovšem věděli, co znamená ono sice. Ale tu již
přivádějí samého provinilce, a nebyl-li dosud ještě znám se
Žerebjatníkovem, neslýchal-li o něm ještě se všemi jeho
podrobnostmi, způsobil si z něho na příklad takovýto žert.
(Rozumí se, byl to jeden ze sta jeho žertů; poručík byl
nevyčerpatelný ve vynalézavosti.) Každý trestanec v tu chvíli,
když ho obnažují a ruce mu přivazují k pažbám ručnic, za které ho
poddůstojníci potom táhnou skrze celou „zelenou ulici", každý
trestanec, řídě se obecným zvykem, vždycky počne v tu chvíli
plačtivým, žalobným hlasem prositi vykonavatele, aby ho trestal
mírněji a nezvyšoval trestu zbytečnou přísností: „Vaše
blahorodí," křičí nešťastný, „smilujte se, buďte otcem rodným,
učiňte, abych se po celý věk za vás k Bohu modlil, nezahubte mne,
buďte milosrdným!"
Žerebjatnikov na to právě čekával; ihned poručí vojákům, aby
počkali, a sám také se soustrastnou tváří dá se s trestancem do
řeči.
„Přítelíčku," praví mu, „což si mám s tebou počíti? Ne já
trestám, zákon!"
„Vaše blahorodí! Vše leží ve vašich rukou, buďte milosrdní!"
„Což myslíš, že mně tebe není líto? Ty si myslíš, že mně bude
příjemno se dívati, jak tě budou bíti? Vždyť jsem také člověk!
Jsem člověk, nebo ne, jak myslíš?"
„Vímeť, vaše blahorodí, rozumí se samo sebou; vy jste otcové, my
děti. Buďte otcem rodným!" volá trestanec, začínaje už doufati.
„Ale, přítelíčku, posuď sám; vždyť máš rozum, abys mohl
posouditi: vždyť já sám vím, že z lidskosti musím i na tebe,
hříšníka, patřiti milosrdně a milostivě."
„Svatou pravdu ráčíte povídati, vaše blahorodí!"
„Ano, milostivě patřiti na tebe, třebas byl sebe větším
hříšníkem. Ale vždyť tu nerozhoduju já, nýbrž zákon! Uvaž to!
Vždyť já Bohu sloužím a vlasti; těžký hřích bych vzal na sebe,
kdybych nevyhověl zákonu; jen to považ!"
„Vaše blahorodí!"
„Nu, ať už je to jakkoliv! Udělám to tedy pro tebe! Vím, že se
prohřešuju, ale udělám to... Smiluju se tentokrát nad tebou,
potrestám tě lehce. Ale což, jestliže ti právě tím uškodím? Já se
nad tebou nyní smiluju, potrestám tě lehce, a ty se spolehneš, že
i podruhé ti uleví, a opět se dopustíš přestupku; co pak? Vždyť
na mé duši to ostane..."
„Vaše blahorodí! Příteli, nepříteli nedovolím! Jak tu stojím před
trůnem nebeského Stvořitele..."
„Nu tedy dobře! A zapřísáhneš se mně, že se budeš příště chovati
dobře?"
„Ať mě Hospodin zabije, ať mně na onom světě..."
„Nezaklínej se, je to hřích. Budu věřiti tvému slovu; dáš mně
slovo?"
„Vaše blahorodí!!!"
„Nu, poslouchej tedy; slituju se nad tebou jen pro tvé sirotské
slzy; tys sirotek?"
„Sirotek, vaše blahorodí, jako prst sám samojediný, ani otce, ani
matky..."
„Nu tedy pro tvé sirotské slzy; ale hleď mi, je to naposled.
Veďte ho," dodává takým měkkým hlasem, že trestanec ani už neví,
jakými modlitbami se má Bohu modliti za takového milostivce. Však
hle, hrozný průvod se pohnul, trestance vedou; zarachotil buben,
zamávala první hůlka... „Řež ho!" křičí z celého hrdla
Žerebjatnikov, „pal ho! lupej, lupej! Spař ho! Ještě, jen ho!
Silněji sirotečka, silněji darebáka! Sázej mu, sázej!"
A vojáci lupají z rozmachu, jiskry se sypou z očí
nešťastníkových, počíná křičet a Žerebjatnikov běží za ním podél
řady a směje se, chechtá se, smíchy se zalyká, rukama za boky se
chytá smíchy, vzpřímiti se nemůže, takže je ho člověku nakonci až
líto, drahouška. Je rád, a směšno mu to je, a jen zřídka se
přetrhne jeho zvonivý, zdravý, rokotavý smích a ozve se opět:
„Lupej ho, lupej! Napal ho, darebáka, napal ho sirotečka!..."
Anebo hle jaké variace ještě vynalézal. Vedou vězně k potrestání;
trestanec počíná opět prositi. Žerebjatnikov se tentokrát
nepřetvařuje, nedělá posuňků a spustí otevřeně:
„Víš co, přítelíčku," povídá, „potrestám tě, jak se patří,
protože toho zasluhuješ. Ale víš, co pro tebe třebas udělám:
nepřivážu ti ruce k pažbám. Půjdeš sám, ale novým způsobem.
Utíkej, co ti síly stačí podél celé řady! Třebas i každá hůlka
udeřila, přece to bude dřív odbyto, jak myslíš? Chceš to zkusit?"
Trestanec poslouchá celý zaražený, s nedůvěrou a zamyslí se. „Což
— myslí si pro sebe — možná, že to opravdu bude lehčí; přeběhnu,
co mi síly stačí. Tak bude trápení pětkrát kratší a při tom možná
dost, že každá hůlka ani neudeří."
„Dobře, vaše blahorodí, jsem srozuměn."
„I já jsem srozuměn, běž! Hleďte mi, ať nezíváte!" křičí na
vojáky, věda ostatně napřed, že ani jedna hůlka nechybí
provinilých zad; voják, jenž by se chybil, také ví dobře, co by
ho za to čekalo. Trestanec se dá do běhu ze vší síly podél
„zelené ulice", ale rozumí se, nepřeběhne ani patnáctkrát kolem;
hůlky jako když víří po bubnu, jako blesk rázem v jednom okamžiku
se sypou na jeho záda a ubožák s křikem padá jako podťatý, jako
sražený kulkou. „Nikoli, vaše blahorodí, raději podle zákona,"
prosí, pomalu vstávaje se země bledý a zděšený; a Žerebjatnikov,
jenž napřed znal celý ten žert a co z něho vzejde, chechtá se a
smíchy se zalyká. Ale nedají se popsati všechny jeho zábavy a vše
to, co se o něm u nás vypravovalo!
Trochu jiným způsobem, v jiném tóně a jiném duchu vypravovali u
nás o jistém poručíku Smekalovu, jenž zastával hodnost velitele v
naší káznici, prve ještě než byl pro hodnost tu jmenován náš
major. Ačkoliv o Žerebjatnikovu vypravovali dosti lhostejně, bez
zvláštní rozhořčenosti, přece na jeho kousky nehleděli se
zálibou, nechválili ho a patrně jím opovrhovali. Ba i přezírali
ho jaksi s vysoká. Ale o poručíku Smekalovu vzpomínali u nás s
radostí a s rozkoší. Věc je ta, že to dokonce nebyl nějaký
zvláštní přítel výprasků, jemu se úplně nedostávalo onoho
Žerebjatnického živlu. Ale přes to nebyl od toho, aby se bilo;
ale jde hlavně o to, že i na jeho pruty se u nás vzpomínalo s
jakousi sladkou láskou — tak se uměl zalíbiti onen člověk
trestancům!
A čím pak? Čím si zasloužil takové populárnosti? Pravda, náš lid,
jako snad veškeren ruský národ, je hotov zapomenouti celá muka
pro jediné laskavé slovo; mluvím o tom jako o faktu, nerozebíraje
ho pro tentokrát ani s té, ani s druhé strany. Nebylo těžko
zalíbiti se onomu lidu a získati si u něho populárnosti. Ale
poručík Smekalov si získal obzvláštní populárnosti, tak že se i
na to, jak on bil, vzpomínalo div ne s vroucí radostí. „Jako
vlastní otec," říkávali trestanci, ba i povzdechli si,
porovnávajíce podle své paměti bývalého dočasného velitele
Smekalova s nynějším majorem. „Dobrá duše!"
Byl to člověk prostý, snad dobrý i podle svého. Ale stává se, že
netoliko dobrý, nýbrž i velkomyslný člověk se stane velitelem a
co z toho? Nikdo ho nemiluje a některému se prostě posmívají. Zde
šlo o to, že Smekalov uměl věc navléknouti tak, že ho u nás
všichni uznávali za svého člověka, a to je veliké umění, či
správněji řečeno vrozená vloha, které si nevšímají ani ti, kterým
je dána. Podivná věc: někteří z takových lidí bývají i daleko ne
dobří lidé a přece si někdy získávají velikou populárnost.
Neštítí se, nehnusí se podřízeného lidu — hle, kde sluší, jak se
mi zdá, hledati toho příčinu! V nich nevidí panáčka běloručku, od
nich nepáchne pánovitostí, nýbrž páchne od nich jakýmsi
zvláštním, prostonárodním zápachem, jim vrozeným, a ty můj Bože,
jak citlivý je lid k onomu zápachu! co by za něj nedal!
Nejmilosrdnějšího člověka je ochoten obětovati za sebe
přísnějšího, páchne-li od tohoto jejich vlastním, režným
zápachem. A což je-li tento libě jim páchnoucí člověk mimo to
opravdu dobrosrdečný, třeba jen podle svého? Tu se již nedá ani
oceniti!
Poručík Smekalov, jak jsem již pravil, trestával časem velmi
přísně, ale uměl to tak navléknouti, že se nejen na něho
nehoršili, nýbrž naopak nyní, za mých časů, když už vše to dávno
minulo, vzpomínali o jeho kouscích při trestání se smíchem a s
rozkoší. Ostatně kousků těch neměl mnoho; nedostávalo se mu
umělecké fantasie. Vezme-li se věc opravdově, měl vlastně všeho
všudy jeden kousek, jeden jediný, jenž, mu vystačil u nás skoro
na celý rok. Ale možná že se zalíbil právě tím, že byl jediný.
Naivnosti při tom bylo plno. Přivedou na příklad provinilého
trestance. Smekalov se dostaví sám k potrestání, přijde s
úsměškem, s žertem, vyptá se provinilce o něčem a sice o něčem
zcela vedlejším, o jeho osobních, domácích, trestaneckých
záležitostech, a to bez jakéhokoliv účelu, ne že by si zahrával s
trestancem, nýbrž jen tak po prostu, protože se mu skutečně chce
dověděti se něco o těch záležitostech.
Přinesou pruty a Smekalovu stolici; sedne si na ni, ba i dýmku si
zapálí. Dlouhou takovou míval dýmku. Trestanec počíná prosit...
„Ne, brachu, jen lehni, co za řeči..." prohodí Smekalov;
trestanec si vzdychne a lehne. „Nu, příteličku, umíš-li pak z
paměti tu a tu modlitbu?"
„Jak pak bych neuměl, vaše blahorodí; jsem křtěný, od maličkosti
jsem se jí učil."
„Tedy se modli."
A trestanec už ví, co se modliti, a ví napřed, co bude při té
modlitbě, protože se tento kousek opakoval dříve už aspoň
třicetkrát při výprasku jiných. Ba i sám Smekalov ví, že je to
trestanci známo; ví, že i vojáci, kteří stojí sezdviženými
metlami nad ležící obětí, dávno také už slyšeli o tomto vtipu,
ale opakuje jej znova — tak se mu jednou pro vždy zalíbil, možná
že snad právě proto, že si jej sám složil, tedy z literární
ješitnosti.
Trestanec se začne modliti „Otče náš", vojáci s metlami čekají a
Smekalov se až i trochu nahne s místa, ruku pozdvihne, přestane
kouřiti z dýmky a čeká na jisté slovo. Při první větě trestanec
přichází ponenáhlu ke slovu „na nebesích". A na to právě čeká.
„Stůj!" křikne rozohněný poručík a v okamžiku s nadšeným posunem
ruky a obrácen k vojákovi, jenž drží zdviženou metlu, volá: „A ty
mu dej, co roste po lesích!" A při tom se dá srdečně do smíchu.
Stojící kolem vojáci také se ušklíbají; usmívá se vyplácející,
div že se neusmívá sám vyplácený, nehledě na to, že na slovo „po
lesích" metla už fičí vzduchem, aby v následujícím mžiknutí oka
vjela jako břitva do jeho provinilého těla. I raduje se Smekalov,
raduje se zejména proto, že si to tak pěkně vymyslil, a sice sám
si složil: „na nebesích" a „po lesích"; i k věci se to hodí a
zároveň se rýmuje. *)
Po vykonání trestu odchází Smekalov úplně sebou spokojený a
potrestaný odchází také div ne spokojený sám sebou i Smekalovem,
a ani se nenaděješ— za půl hodinky už vypravuje v káznici, jak se
i dnes po třicet a první-
*) V originále trestanec odříkává:*... na nebesi", a poručík
vpadne slovy: „A ty jemu podnesi!" t. j. ucti ho!
Pozn. překl.
krát opakoval jeho vtip, který se už před tím opakoval
třicetkrát. „Slovem, dobrá duše! Čtverák!"
Vzpomínky o dobráku poručíkovi vyznamenávaly se časem i jakousi
Manilovštinou. *)
„Přiházelo se, braši, že si tak kráčíš," vypravuje některý
trestanec a celý jeho obličej se při té vzpomínce usmívá, „ty si
kráčíš a on už sedí u okénka v županě, pije čaj a z dýmky si
pokuřuje. Smekneš čapku. — Kam jdeš, Aksenove?"
„Do práce, Michajle Vasiljeviči; přede vším do dílny musím. — A
on se pousměje... Jak povídám, dobrák člověk! srdečná duše!"
„Takového se už nedočkáme!" prohodí některý z posluchačů.