II.

Nemocnice.

(Pokračování.)

Lékaři obcházeli pokoje po ránu; před jedenáctou přišli k nám

všichni společně, provázejíce hlavního lékaře; asi o půldruhé

hodiny dříve navštěvoval pokoj náš ordinator. V tu dobu byl

ordinatorem u nás jistý mladý lékař, velmi zběhlý, laskavý,

přívětivý, jehož měli trestanci velmi rádi a jemuž vytýkali pouze

jednu vadu: „Je příliš pokorný." A vskutku byl jaksi nehovorný,

skoro jako by se před námi ostýchal, div se nečervenal, měnil

dietu skoro na první požádání nemocných a zdá se skoro, že byl

ochoten předpisovati jim i léky dle jich prosby. Jinak to byl

řádný, mladý muž. Sluší uznati, že se mnoho lékařů na Rusi teši

lásce a vážnosti prostého lidu, a jest to, pokud jsem já

pozoroval, skutečná pravda.

Vím, že se má slova budou zdáti paradoxem, zejména vzpomeneme-li

si na všeobecnou nedůvěru všeho ruského prostého lidu k umění

lékařskému a k „zámořským" lékům. A opravdu prostý člověk, trpící

sebe těžší nemocí, bude se po několik let za sebou léčiti raději

u selské báby zaříkavačky, anebo svými domácími, prostonárodními

léky (jimiž vůbec nesluší opovrhovati), než aby šel k lékaři,

nebo si lehl do nemocnice. Ale kromě toho, že při tom spolupůsobí

neobyčejně důležitá okolnost, jež se nikterak nevztahuje k

medicíně, totiž všeobecná nedůvěra veškerého prostého lidu ke

všemu, co nese na sobě pečeť něčeho administrativního,

formelního: je lid zastrašen a předpojat proti nemocnicím různými

postrachy, pověstmi, nezřídka pošetilými, ale časem skutečně

odůvodněnými. Nejvíce však ho straší německé pořádky v

nemocnicích, cizí tváře kolkolem po celé trvání nemoci, přísnost

v jídle, pověsti o neúprosné bezohlednosti ranhojičův a lékařův,

o pitvání a kuchání mrtvol a pod. Mimo to — rozumuje lid — léčiti

ho budou páni, neboť lékaři jsou přec jen také páni.

Avšak po bližším seznámení se s lékaři (ač ne bez výjimky, nýbrž

z větší části) všechny ty strachy mizejí velmi rychle, což dle

mého mínění sluší přičísti na účet čestnosti našich lékařů,

zejména mladých. Větší jich část umí si zasloužiti úctu, ba i

lásku prostého člověka. Aspoň já píšu o tom, co jsem sám viděl a

zakusil nejednou a na mnoha místech, a nemám příčiny, abych se

domníval, že se v jiných místech příliš často jedná jinak. V

některých zákoutích lékaři pravda berou úplatky, silně těží ze

svých nemocnic, nemocných si skoro ani nevšímají, ba zapomínají

úplně své umění lékařské. Bývá to skutečně; ale ja mluvím o

většině, či, lépe řečeno, o tom duchu, tom směru, který panuje

nyní, za našich dnů v medicíně. Onino však zrádcové svého

povolání, vlci ve stádě ovcí, ať si uvádějí cokoli k svému

ospravedlnění, ať se jakkoli vymlouvají, na příklad na svět je

obklopující, jenž i je vlákal do svého kruhu, vždycky budou

vinni, zvlášť jestliže při tom pozbyli i lásky k člověčenstvu. A

láska k člověku, laskavost, bratrský soucit s nemocným jsou mu

někdy potřebnější než léky.

Je na čase, abychom si přestali apaticky stýskati na okolnosti,

že nás zahubily. Jest ovšem pravda, že okolnosti mnoho v nás

pohubí, ale přece ne všechno, a často leckterý chytrý a obratný

podvodník velmi dovedně zahaluje a ospravedlňuje vlivem těchto

okolností nejen svou slabost, nýbrž nezřídka zrovna i podlost,

zvláště když umí pěkně mluvit a psáti. Ale opětně jsem se

odchýlil od věci; chtěl jsem jen říci, že prostý lid nedůvěřuje a

chová se nepříznivě spíš k úřední stránce medicíny, a ne k

lékařům. Jakmile se opravdu přesvědčí, jací jsou to lidé, ztrácí

rychle mnohé ze svých předpojatostí. Ostatní zařízení našich

nemocnic neodpovídá dosud ve mnohém vzhledě duchu našeho lidu,

příčí se posud svými pořádky obyčejům našeho prostého člověka a

není s to, aby si zjednalo úplně důvěry a vážnosti lidu. Tak se

mně aspoň zdá na základě některých mých vlastních dojmů.

Náš ordinator se obyčejně zastavoval u každého nemocného, vážně a

velmi pozorně ho prohlížel a se ho vyptával, předpisoval léky a

dietu. Leckdy i sám pozoroval, že nemocnému neschází pranic; ale

protože si trestanec přišel odpočinout od práce, anebo si přišel

poležet na matraci místo na holých deskách a při tom přec jen v

teplé světnici a ne ve vlhké strážnici, kde jsou v malé místnosti

zavřeny celé tlupy bledých a vyzáblých trestanců, nacházejících

se ve vyšetřování — (tito obžalovaní jsou u nás skoro vždy, po

celé Rusi, bledí a vyzáblí, důkaz to, že se jim vede hůř a

duševní stav jejich že jest vždycky těžší, než trestanců

odsouzených) — proto jim náš ordinator klidně zapisoval nějakou

febris catarrhalis a nechával je ležet třebas celou neděli. Té

febris catarrhalis všichni se u nás smáli. Věděli velmi dobře, že

jest to po oboustranném souhlase mezi lékařem a nemocným přijatá

u nás formule pro naznačení líčené nemoci; „píchání do zásoby",

jak sami trestanci překládali febris catarrhalis.

Někdy nemocný zneužíval dobrosrdečnosti lékařovy a zůstával

ležeti dotud, pokud ho nevyhnali mocí. Tu stálo za to, dívati se

na našeho ordinatora; on jako by se styděl přímo říci nemocnému,

aby se uzdravoval a honem už požádal, aby byl vypuštěn z

nemocnice, ačkoli měl úplné právo, jednoduše beze všech rozhovorů

a laskavostí prohlásiti ho za zdravého poznámkou v nemocničním

lístku sanat. est. Z počátku činil narážky, potom jako by ho

prosil: „Snad by byl čas už; vždyť už jsi zdráv skoro, tady v

pokoji je těsno" a podobným způsobem tak dlouho, až se nemocný

sám zastyděl a požádal, aby byl propuštěn z nemocnice.

Vrchní lékař, ač byl soucitný a čestný člověk (jeho také měli

nemocní velmi rádi), byl přece nepoměrně přísnější a rozhodnější,

než ordinator, po případe projevoval i bezohlednou přísnost,

začež ho u nás jaksi zvláště ctili. Přicházel v průvodu všech

lékařů z nemocnice po ordinatorovi, také prohlížel každého

zvlášť, zvláště se zastavoval u těžce nemocných, vždycky jim uměl

povědíti dobré, potěšující, někdy i srdečné slovo a vůbec působil

dobrý dojem. Ty, kteří přišli s „pícháním do zásoby", nikdy

nekáral ze lži a nevyháněl je; ale když nemocný zneužíval jeho

dobroty, tu ho jednoduše prohlašoval za zdravého: „Nu co,

přítelíčku; poležel jsi si dost, odpočinul si, táhni, všechno má

svůj konec."

Takovou svéhlavost jevili obyčejně buď ti. kteří byli líni na

práci, zvláště za pracovní letní doby, aneb trestanci,

nacházející se ve vyšetřování, které čekal tělesný trest.

Pamatuju se, jak proti jednomu takovému bylo užito zvláštní

přísnosti, ba až bezcitnosti, jen aby ho přiměli k opuštění

nemocnice. Přišel s nemocí oční. Měl červené oči a stýskal si, že

ho silně píchá v očích. Léčili ho bankami, pijavkami, stříkali mu

do očí jakousi žíravou tekutinu a pod., ale nemoc neodchází, oči

se mu nečistí. Lékaři se pomalu dovtípili, že nemoc jeho je

líčená; zánět je stále nepatrný, nehorší se, ale také se nelepší,

je stále ve stejném stavu; případ tedy podezřelý.

Trestanci všichni dávno už věděli, že se nemocný přetvařuje a

lékaře klame, ačkoli sám on se k tomu nepřiznával. Byl to mladý

hoch, dosti hezký, ale působil na nás na všechny jakýsi

nepříjemný dojem; byl upjatý, podezřívavý, zamračený, s nikým

nemluví, hledí zpod obrví, všech se straní, jako by všechny měl v

podezření. Pamatuju se, že někteří se dokonce obávali, aby

nevyvedl něco. Byl vojákem, dopustil se značné krádeže, byl

usvědčen a čekalo ho tisíc ran pruty a trestanecká rota. Někteří

odsouzení, aby protáhli co nejvíc vykonání trestu, odhodlávají

se, jak jsem již připomenul, k různým výstřednostem: bodne nožem

v samý předvečer trestu některého představeného nebo i svého

soudruha ve vězení, započne nové vyšetřování, vykonání trestu se

protáhne ještě na dva měsíce a tím dosáhl svého cíle. Na tom mu

nezáleží, že za dva měsíce bude potrestán dvakrát nebo třikrát

přísněji; jen když se nyní zbaví hrozného okamžiku aspoň na

několik dní, ať už se potom děje cokoliv; tak hrozně klesají na

mysli někteří z oněch nešťastníků. Někteří u nás si už šeptali,

aby se měli před ním na pozoru; může se státi, že zavraždí v noci

někoho. Ostatně jen se to říkalo, ale zvláštních nějakých

opatření nečinili, ba ani ti, jejichž postele se nacházely hned

vedle něho. Takto viděli, že si v noci tře oči vápnem z omítky a

ještě něčím jiným, aby k ránu opět byly červené.

Konečně mu vrchní lékař pohrozil průvlakou. Při tvrdošíjné oční

nemoci, jež trvá dlouho, a když se již všechny lékařské

prostředky okázaly marnými, odhodlávají se lékaři, aby zachránili

zrak, k silnému a trapnému prostředku: vloží nemocnému průvlaku,

jako koni. Ale ubohý ani tu si nedal říci, aby si pospíšil s

uzdravením. Jaká to musila býti tvrdošíjná povaha! Anebo byl až

příliš bázlivý. Vždyť průvlaka působila bolest, ač menší, než

pruty, ale přece strašnou. Nemocnému seberou rukou vzadu na krku

kůži, co se jí dá sebrati, proříznou nožem vše to, co se dalo

sebrati, z čehož vzniká široká a dlouhá rána po celém týle, a

provlékají onou ranou plátěnnou tkanici dosti širokou, na palec;

potom každodenně v určitou hodinu tkanici onu v ráně popotahují,

Čímž jako by ji znova rozříznuli, aby rána stále hnisala a

nehojila se. Ubožák snášel tvrdošijně — ovšem s hroznými mukami —

i tuto trýzeň po několik dní, až se konečně prohlásil za

uzdraveného. Jeho oči zahojily se za jediný den úplně, a když se

mu zahojil i krk, odebral se na hlavní stráž, aby si

následujícího dne došel pro svých tisíc ran.

Ovšem minuta před potrestáním je těžká, tak těžká, že snad se

prohřešuju, nazývám-li strach z ní malomyslností a zbabělostí.

Musí to býti těžké, když se lidé vydávají dvojnásobnému a

trojnásobnému trestu, jen aby nebyl vykonán ihned. Zmínil jsem se

ostatně i o takových trestancích, kteří sami se hlásili co možná

nejdříve, aby byli propuštěni z nemocnice, ačkoli se jim záda

ještě nezahojila po prvním výprasku, a sice proto, aby proběhali

ulicí, kolikrát jim ještě zbývalo, a tím si odbyli nadobro trest.

Doba strávená ve vyšetřování při hlavní stráži jest pro každého

ovšem nepoměrně horší než káznice.

Ale kromě rozdílu v temperamentech hraje v odhodlanosti a

srdnatosti některých trestanců velikou úlohu dávné přivyknutí k

ranám a trestům. Mnohokráte tělesně trestaný člověk stává se

jaksi pevnějším na duchu i na zádech a pohlíží konečně na trest

skepticky, skoro jako na maličké nepohodlí a již se ho nebojí.

Celkem je to pravda. Jeden náš trestanec ze zvláštního oddělení,

pokřtěný Kalmyk, Alexandr či Alexandra, jak ho u nás jmenovali,

podivný člověk, úskočný, srdnatý a zároveň velice dobrosrdečný,

vypravoval mně, jak si odběhal své čtyry tisíce ran, vypravoval

se smíchem a žerty, ale ihned se opravdově zapřísahal, že kdyby

od dětinství, od nejútlejšího, prvního svého mládí nebyl vyrostl

pod důtkami, od nichž doslovně po celou dobu jeho života v ordě

nescházely jizvy s jeho zad, nesnesl by za nic na světě oněch

čtyr tisíc ran. Povídaje to jako by blahořečil svému vychování

pomocí důtek. „Mne bili za všechno, Alexandře Petroviči,"

vypravoval mně kdysi, sedě na mé posteli pod večer, nežli se

rozsvěcovalo, „za všechno, ať bylo cokoliv, bili mne patnáct let

za sebou, a sice od toho samého dne, co se dovedu pamatovati,

každý den několikrát; nebil mne jen kdo nechtěl; takže jsem

konečně úplně přivykl."

Jak se dostal na vojnu, nevím; nepamatuju se; ostatně, možná, že

to vypravoval; byl to věčný běhoun a tulák. Pamatuju se jen na

jeho vypravování, jak ho pojal hrozný strach, když ho odsoudili

ke čtyřem tisícům za zavraždění velitele. „Věděl jsem, že budu

trestán přísně a že snad nevyváznu zpod holí živ; a ačkoliv jsem

přivykl důtkám, přec jen čtyři tisíce ran prutem není žert; k

tomu všichni představení byli na mne rozzlobeni! Věděl jsem,

jistě jsem věděl, že mně to neprojde, že to nevydržím; nevyváznu

zpod prutů. Napadlo mně nejprve, že se dám pokřtiti; myslím si,

snad mně odpustí, a ačkoli mně naši hned tehda povídali, že z

toho nebude nic, že neodpustí, jen si myslím: přec to zkusím,

přec jen jim bude více líto pokřtěného.

Vskutku mne pokřtili a při svatém křtu mne nazvali Alexandrem; nu

a pruty přec jen zůstaly pruty; kdyby mně jednu ránu odpustili;

až mně toho bylo líto. I myslím si pro sebe: Počkejte, já vás

všechny do opravdy napálím. A co byste rekl, Alexandře Petroviči,

vskutku jsem je napálil ! Uměl jsem neobyčejné dobře stavěti se

mrtvým, to jest ne aby docela mrtvým, ale tak, jako by ihned duše

měla vyletěti z těla. Přivedli mne; procházím první tisícku: pálí

to, křičím; procházím druhou, nu myslím si, konec můj nastává,

rozum ze mne vytloukli, nohy poklesají; já bác sebou o zem: oči

mně pomrtvěly, obličej zesinal, nedýšu, u úst pěna. Přišel lékař:

Hned — povídá — dokoná. Odnesli mne do nemocnice a já hned

obživnul. Tak mne potom ještě dvakrát vyvedli; a zlobili se,

hrozně se na mne zlobili, ale já je ještě dvakrát napálil; třetí

tisícku samotnou jsem prošel a omdlel jsem; ale když jsem

procházel čtvrtou, tu každá rána jako když nožem do srdce bodne,

každá rána vydala za tři rány, tak mne silně bili! Rozvzteklili

se na mne. Ta poslední škaredá tisícka (aby do ní!...) vydala za

tři první, a kdybych nebyl umřel před samým koncem (všeho zbývalo

ještě dvě stě ran), byli by mne do smrti zabili. Ale já jsem se

nedal; opět jsem je napálil a opět jsem padl jako mrtvý. Opět mně

uvěřili, a kterak neuvěřit, lékař věří! Tak že tedy při dvou

posledních stech, ačkoli potom švihali ze vší zlosti, tak bili,

že jindy dva tisíce jsou lehčí, přece, tu máte! nezabili mne. A

proč mne nezabili? Jen proto, že jsem od dětinství rostl pod

důtkami; proto jsem živ až podnes. Och dostal jsem to bití za

svého věku!" dodal na konci vypravování, jako by ve smutných

myšlénkách, jako by se snažil vzpomenouti a spočísti, kolikrát

byl bit.

„Ale kde pak," dodal, přerušiv okamžité mlčení, „člověk to

nespočítá, kolikrát mne bili; a jak pak by bylo možno spočítati!

Není ani tak velikého čísla." Při tom pohlédl na mne a rozesmál

se, ale tak dobrosrdečně, že jsem se nemohl sám zdržeti, abych se

neusmál za odpověď. ,,Věříte-li, Alexandře Petroviči, i nyní,

když se mně v noci zdá něco, tedy vždycky jen, že mne bijou;

jiných snů ani nemívám."

On opravdu často křičíval v noci a sice křičíval z celého hrdla,

tak že ho trestanci ihned budívali trhajíce jím: „Nu, čerte, co

křičíš!" Bylť on člověk zdravý, nevysoké postavy, pohyblivý a

veselý, stár asi čtyřicet pět let; s každým žil v míru a ačkoliv

velmi rád kradl a velmi často býval u nás bit za to, ale vždyť

kdo jen u nás nekradl a kdo u nás nebyl bit za to?

Dodám k tomu jednu věc. Vždycky jsem se divil, jak neobyčejně

dobrosrdečně a beze hněvu všichni ti bití vypravovali o tom, jak

je bili, a o těch, kdo je bil. Často neznělo v takovém

vypravování ani sebe menšího odstínu hněvu nebo nenávisti, ačkoli

se ve mně při tom někdy zdvihal hněv a srdce začínalo mocně a

silně tlouci. A oni si vypravují a smějí se při tom, jako děti.

Tak na příklad M...cký mně vypravoval, jak byl trestán; on nebyl

původu šlechtického a dostal v ulici pět set. Zvěděl jsem o tom

od druhých a sám jsem se ho optal: Je to pravda a jak se to

přihodilo?

Odpověděl mně jaksi stručně, jako by s jakýmsi vnitřním bolem,

zrovna se snaže nehleděti na mne; obličej jeho se při tom

začervenal. Za půl minuty na mne pohlédl, v jeho očích zableskl

oheň nenávisti a rty jeho se zachvěly rozhořčením. Pocítil jsem,

že nikdy nemohl zapomenouti na onu stránku své minulosti. Ale

naši*) skoro všichni (neručím ovšem za to, že by nebylo výjimky)

pohlíželi na to zcela jinak. Není možná, myslíval jsem si leckdy,

aby se pokládali docela za vinné a hodné trestu, zejména když se

prohřešili ne proti svým, nýbrž proti představenstvu. Většina z

nich se vskutku neobviňovala. Pravil jsem již, že jsem vůbec

nepozoroval výčitek svědomí, ba ani v těch případech, když byl

spáchán zločin proti své vlastní společnosti. O přestupcích proti

představeným ani nemluvím.