„Což! Ne, já se raději pokloním před botou než před láptěm. Můj
otec se neklaněl a mně také zapověděl. Já... já..."
Chtěl pokračovat, ale strašně se rozkašlal na několik minut,
plivaje při tom krev. Brzy studený, seslabující pot vystoupil na
jeho úzkém čele. Kašel mu překážel, sic by byl stále mluvil; bylo
mu viděti na očích, jak se mu chtělo hádati se; ale nemaje k tomu
moci, máchal jen rukou, tak že Čekunov na něho konečně zapomněl.
Cítil jsem, že hněv souchotinářův je namířen spíše na mne než na
Čekunova. Proto, že mně Čekunov chtěl posloužiti a tím si
vydělati kopějku, nikoho by nenapadlo na něho se horšiti aneb
pohlížeti na něho s opovržením. Každý chápal, že to dělá pouze
pro peníze. V těch věcech prostý lid není vůbec tak choulostiv a
ostře dovede rozeznávati okolnosti. Usťjancevu jsem se nelíbil
vlastně já, nelíbil se mu můj čaj a to, že i v okovech zůstávám
jako by bárinem, že se nemohu obejíti bez obsluhy, ačkoli jsem
nikoho nežádal a ani si nepřál nikoho k obsluze. Vskutku vždycky
jsem si přál vykonávati všechno sám, a zejména to bylo mým
přáním, aby si nikdo ani mysliti nemohl, že jsem člověk,
vyhýbající se práci, rozněžený, že si hraju na pána. Ba v tom
částečně záležela moje ctižádost, když už je tak o tom řeč.
Avšak — opravdu nechápu, jak se to vždy přihodilo — nikdy jsem
nemohl odříci různým posluhovačům a přisluhovačům, kteří se mně
sami vnucovali a na konec mne úplně ovládali, takže oni vlastně
byli mými pány a já jejich sluhou; dle zevnějšku vyplývalo jaksi
samo sebou, že jsem opravdu bárin, že se nemohu obejíti bez
obsluhy a že tedy žiju po pansku. To bylo pro mne ovšem velice
mrzuté. Ale Usťjancev byl souchotivý, popudlivý člověk. Ostatní
nemocní zůstávali na pohled lhostejnými, ano i s jistým odstínem
hrdosti. Pamatuju se, že všichni byli zaujati jednou zvláštní
okolností: z rozhovorů mezi trestanci jsem seznal, že k nám
přivedou toho večera jistého trestance, nalézajícího se ve
vyšetřování, jenž v tu chvíli právě běhá ulicí.
Trestanciočekávali nováčka s veškerou zvědavostí. Tvrdilo se
ostatně, že trest bude lehký — všeho jen pět set prutů.
Ponenáhlu jsem se rozhlédl kolem sebe. Nakolik jsem mohl
pozorovati, opravdově nemocní měli zde nejvíce kurděje a oční
nemoci — byly to místní nemoci onoho kraje. Takových bylo v
pokoji několik osob. Ostatní z opravdově nemocných měli zimnice,
různé vředy a choroby prsní. Zde nebylo tak, jako v jiných
místnostech v nemocnici: zde byly pohromadě všechny nemoci, i
venerické. Pravil jsem opravdově nemocní, protože tu bylo též
několik osob, jež přišly jen tak, bez všeliké nemoci odpočinout
si. Lékaři vpouštěli ochotně i takové z milosrdenství, zvláště
když bylo mnoho svobodných postelí. Život na hlavní strážnici a v
trestnicích zdál se u porovnání s nemocnicí tak bídným, že mnozí
trestanci s radostí přicházeli si poležet, nehledě na zatchlý
vzduch a zavřený pokoj. Byli i někteří zvláštní milovníci ležení
a vůbec lazaretního živobytí; nejvíce jich bylo z „polepšovací
roty".
Zvědavě jsem pozoroval své nové soudruhy, ale pamatuju se, že
obzvláštní zvědavost tehdy už ve mně vzbudil jeden již umírající,
pocházející z naší trestnice, také souchotinář a také už trávící
poslední své dny; ležel ob jednu postel od Usťjanceva a tedy
skoro naproti mně. Jmenoval se Michajlov; ještě přede dvěma
nedělema jsem ho viděl v káznici. Byl už dávno churav, a dávno
již měl jíti do nemocnice; ale on se přemáhal s jakousi
tvrdošijnou, zcela zbytečnou trpělivostí, dodával si mysli, až
teprv o svátcích odešel do nemocnice, aby po třech nedělích
skonal strašnou tuberkulosou; člověk jako by byl shořel.
Překvapila mne nyní jeho strašně pozměněná tvář, — tvář, kterou
jsem spatřil mezi prvními po svém vkročení do káznice; padla mně
tehdá jaksi do očí.
Vedle něho ležel jakýsi voják z polepšovací roty, starý člověk
již, strašně nečistotný, až se to hnusilo... Ale nemohu
vypočítávati všechny nemocné... Vzpomněl jsem si nyní na onoho
starce jen proto, že způsobil na mne tehda také jistý dojem a v
jedné minutě mně vnukl dosti úplné ponětí o některých
zvláštnostech trestaneckého oddělení v nemocnici. Onen stařec měl
tehda, jak se pamatuju, velmi silnou rýmu. Neustále kýchal, a
celý týden potom kýchal i ze spaní, a sice jako když střílí, pět
i šest kýchnutí za sebou, při čemž pravidelně po každé odříkával:
„Bože můj, zač jsi mne to jen potrestal!"
V onu chvíli seděl na posteli a lačně si cpal do nosu tabák z
papírového kornoutku, aby se silněji a lépe prokýchal. Kýchal do
bavlněného, vlastního, kostkováného šátku, jenž byl už stokrát
prán a skoro úplně vybledl; při tom se jeho malinký nos jaksi
zvláště pokaždé svraštil, dělaly se na něm drobné, nesčíslné
vrásky a ukázaly se zbytky starých, zčernalých zubů, spolu s
červenými, posliněnými dásněmi. Když se dosti nakýchal, rozestřel
ihned šátek a pozorně si prohlížel hlen, jehož se v něm
nashromáždilo hojnost a počal jej stírati svým hnědým komisním
županem, takže veškeren hlen zůstal na županě a šátek zůstal
leda. trochu vlhký. Tak to prováděl celý týden. Toto pečlivé,
lakotné šetření svého vlastního šátku na účet komisního županu
nebudilo v ostatních nemocných pražádný odpor, ačkoli se mohlo
státi, že některý z nich příště bude nucen obléknouti právě tento
župan. Ale náš prostý lid není choulostivý a bývá nedůvtipný až
ku podivu. Já se celý otřásl v tu chvíli a počal jsem si s
ošklivostí a zvědavostí bezděčně prohlížeti župan, jejž jsem
právě byl oblékl. Tu mne teprv napadlo, že už dlouho budil mou
pozornost svým silným zápachem. Ohřál se již na mně za tu dobu a
páchnul čím dál, tím více různými léky, náplastmi a jak se mně
zdálo, jakýmsi hnisem, což nebylo nic divného, neboť od
nepamětných dob měli jej skoro neustále na sobě různí nemocní.
Možná, že jeho plátěnou podšívku na zádech prali někdy; ale
určitě to tvrditi nemohu. Ale nyní byla ona podšívka prosycena
všemi možnými nepříjemnými moky, obkladky, vyřinulou vodou z
prořezaných pryskýřů a pod. Mimo to do trestnického oddělení
přicházeli velmi často lidé s rozsekanými zády, kteří právě
proběhli ulicí. Takové trestance léčili obklady a proto župan,
jenž se oblékal přímo na mokrou košili, musel tím nezbytně
trpěti; a všechno to na něm zůstávalo.
Proto po celou dobu mého vězení, celých těch několik let, kdykoli
se mně přihodilo, že jsem býval v nemocnici (a býval jsem tam
často), pokaždé jsem oblékal župan s bázlivou nedůvěrou.
Obzvláště se mně nelíbily veliké a znamenitě vypasené vši, jež se
někdy nalézaly v oněch županech. Trestanci je s rozkoší zabíjeli,
tak že když pod tlustým, neohrabaným trestancovým nehtem prasklo
někdy zabité zvířátko, bylo možno i dle tváře lovcovy souditi o
stupni té rozkoše, kterou mu to způsobilo. Také velice u nás
neměli rádi stínky a stávalo se, že se někdy všichni nemocní z
celého pokoje sebrali a hubili je za dlouhých, nudných zimních
večerů.
Ačkoli tedy v nemocnici, vyjma těžký zápach, na zevnějšek všechno
bylo dle možnosti čisto, vnitřní, tak říkaje podšívkovou čistotou
nepříliš se u nás honosili. Nemocní k tomu přivykli a skoro se
domnívali, že to tak musí býti; mimo to i sám pořádek v nemocnici
nenutkal k obzvláštní čistotě. Ale o pořádku tom promluvím
později...
Sotva že mně Čekunov podal čaj, mimochodem řečeno upravený z
nemocniční vody, kterou přinášeli do pokoje jednou na celý den, a
jež se v našem vzduchu jaksi rychle kazila, otevřely se jaksi
hlučně dvéře a v průvodu sesílené vojenské stráže byl přiveden
voják, jenž byl právě proběhl ulicí. Bylo to poprvé, co jsem
viděl člověka právě potrestaného. Později je přiváděli často,
některé i přinášeli, byli-li příliš těžce potrestáni, a pokaždé
to působilo velikou zábavu nemocným. Vítali u nás takového
člověka obyčejně s nápadně přísným výrazem obličeje a s jakousi
skoro trochu přepjatou vážností. Ostatně uvítání záviselo z části
od stupně velikosti zločinu a následovně též od velikosti trestu.
Velmi silně sbitý a podle reputace veliký zločinec, těšil se
větší vážnosti a větší pozornosti, než nějaký uprchlý novobranec,
jako na příklad ten, jehož přivedli nyní. Ale ani v tom, ani v
onom případě neprojevovalo se ani zvláštního politování, ani
jakékoliv obzvlášť rozčilující poznámky. Mlčky pomáhali
nešťastnému a ošetřovali ho, zejména když se nemohl obejíti bez
cizí pomoci. Ranhojiči věděli už sami, že odevzdávají sbitého do
zkušených a dovedných rukou. Pomoc záležela obyčejně v častých a
nezbytných změnách namočeného do studené vody prostěradla nebo
košile, kterou kladli na rozsekaná záda, zvláště když potrestaný
sám už neměl síly, aby dbal o sebe, pak v obratném vytahování
třísek z ran, neboť třísky z polámaných o záda prutů často se
zadírají do zad. Tato poslední operace bývá nemocnému obyčejně
velmi nepříjemná.
Ale vůbec vždycky mne naplňovalo podivením, s jak neobyčejnou
pevností snášejí potrestaní bolest. Mnoho jsem jich viděl,
některé až příliš sbité, a skoro ani jeden z nich nezastenal! Jen
tvář, jako by se celá změnila, zbledne; oči planou; pohled je
nepokojný, roztržitý, rty se třesou, takže ubohý schválně je
někdy přidržuje zuby, že je rozkouše až do krve.
Přivedený voják byl hoch asi dvacetitříletý, pevného, svalovitého
těla, příjemné tváře, vysoký, štíhlý, snědé pleti. Jeho záda byla
ostatně pořádně sesekána. Shora až po pás celé jeho tělo bylo
obnaženo; přes ramena měl přehozené mokré prostěradlo, následkem
čehož se třásl na všech údech, jako by měl zimnici, a asi
půldruhé hodiny přecházel sem tam po světnici. Vzhlížel jsem do
jeho tváře. Zdálo se, že o ničem nepřemýšlí v tu chvíli, hleděl
podivně a divoce zběžným pohledem, jemuž patrně bylo za těžko,
aby se pozorněji upjal na něco. Zdálo se mně, že upřel pohled na
můj čaj. Čaj byl horký; pára se valila z číšky a ubožákovi bylo
zima, chvěl se, že až jektal zuby. Nabídl jsem mu, aby vypil čaj.
Hbitě a mlčky se obrátil ke mne, vzal číšku, vypil ji stoje a bez
cukru, při čemž velice chvátal a jaksi zvláštně se snažil, aby
nemusel hleděti na mne. Když všechno vypil, mlčky postavil číšku
a nekývnuv mně ani hlavou, začal opět choditi po komnatě sem a
tam. Neměl ovšem pomyšlení na slova a na kývání. Co pak se týče
trestanců, všichni se z počátku jaksi vyhýbali všelikým řečem s
potrestaným novobrancem; naopak, když mu napřed pomohli, sami
jako by se potom snažili vůbec si ho nevšímati, snad že mu chtěli
dopřáti co nejvíc pokoje a nezlobiti ho nijakými dalšími otázkami
a nijakým litováním, s čímž zdá se, byl on zcela spokojen.
Zatím se setmělo, rozžehli noční svítilnu. Někteří trestanci se
vytasili se svými vlastními svícny, celkem však ne mnozí. Konečně
po večerní návštěvě lékařově přišel poddůstojník od stráže,
spočítal všechny nemocné a zavřeli pokoj, do něhož přinesli dříve
noční džber... K svému ustrnutí jsem zvěděl, že tento džber zde
zůstane celou noc, ačkoli se záchod nacházel hned na chodbě,
všeho dva kroky ode dveří. Ale byl tu již zaveden takový pořádek.
Ve dne trestance vypouštěli ještě z pokoje, ovšem ne více než na
jednu minutu; v noci však za žádnou podmínkou. Trestanecké
oddělení v nemocnici nebylo podobno k obyčejným pokojům a nemocný
trestanec snášel svůj trest i za nemoci. Kdo první zavedl takový
pořádek, nevím; jen tolik vím, že pořádku v tom vlastně nebylo
nijakého a nikdy že se veškerá zbytečnost formalistiky nejevila
patrněji, než na příklad v tomto případě. Ovšem že pořádek ten
nebyl zaveden od lékařů. Opakuju, že se trestanci nemohli
nachváliti svých lékařů, pokládali je za otce, ctili je. Každý si
byl vědom jejich laskavosti, každý od nich uslyšel dobré
slovíčko; a trestanec, všemi zavržený, vážil si toho, protože
viděl nelíčenost a upřímnost tohoto dobrého slova a této
laskavosti.
Lékaři se mohli bez nich obejíti; nikomu by se nemusili
zodpovídati, kdyby se chovali jinak, to jest hruběji a
necitelněji; byli tedy dobrými z pravé lidumilnosti. Oni dobře
ovšem chápali, že nemocný, ať je si kdokoliv, trestanec anebo ne,
má na příklad právě tak potřebí svěžího vzduchu, jako každý jiný
nemocný, třeba sebe výše postavený. Nemocní z druhých pokojů,
když se na příklad uzdravovali, mohli se svobodně procházeti po
chodbách, důkladněji se pohybovati, dýchati vzduch ne tak
otrávený, jako vzduch v nemocničních pokojích, zatchlý a vždycky
nezbytně nasycený dusnými výpary. Strašno a hnusno si představiti
nyní, v jaké míře se musil otráviti tento již otrávený vzduch v
noci u nás, když přinesli onen džber, za teplé temperatury v
pokoji a za jistých nemocí, při nichž se nelze obejíti bez
záchodu!
Řekl-li jsem, že trestanec i za nemoci snášel svůj trest,
nepředpokládal jsem ovšem a nepředpokládám, že takový pořádek byl
zaveden schválně jen pro potrestání. Rozumí se, že by to byla s
mé strany nesmyslná pomluva. Nemocné není proč trestati. Děje-li
se tak přece, rozumí se samo sebou, že nějaká přísná, strohá
nutnost přinutila představenstvo k opatření tak škodnému ve svých
následcích. Nuže která pak? Ale to je právě to mrzuté, že se
ničím jiným nedá ani dosti málo vysvětliti nezbytnost onoho
opatření, a mimo to i mnohých jiných opatření, tak velice
nepochopitelných, že nejen vysvětliti je, nýbrž ani tušiti jich
vysvětlení není možná. Čím tedy vysvětliti takovou zbytečnou
přísnost? Inu tím, že trestanec může přijíti do nemocnice,
schválně se dělaje nemocným, může oklamati lékaře, v noci vyjde
ná záchod a použiv tmy, prchne!
Dokazovati vážně veškeru pošetilost takového rozsuzování je skoro
nemožno. Kam uprchne? jak uprchne? v čem uprchne? Za dne je
pouštějí po jednom; totéž mohlo by se díti i v noci. U dveří
stojí stráže s nabitou puškou. Záchod je doslovně vzdálen dva
kroky od vojáka, stojícího na stráži; ale přes to ho provází
ještě výpomocný strážník a nespouští s něho očí po celou dobu Tam
je pouze jedno okno, v zimě v letě s dvojími rámy a železnou
mřiží. Pod oknem pak na dvoře, u samých oken trestaneckého
oddělení, také chodí po celou noc stráže. Aby mohl člověk ujíti
oknem, musil by vyraziti rám a mříž. Kdož mu to dovolí!
Ale dejme tomu, že zabije napřed výpomocného strážníka tak, že
tento ani nehlesne a nikdo ničeho neuslyší. Ale připustíme-li i
tuto bláhovost, vždyť přece bude musit vylomiti okno a mříž.
Všimněte si ještě toho, že zde hned vedle stráže spí nemocniční
hlídači a o deset kroků dále u dveří druhého trestaneckého pokoje
stojí druhý voják s ručnicí, vedle něho druhý výpomocný strážník
a druzí hlídači. A kam uteče v zimě člověk v punčochách a
pantoflích, v nemocničněm županě a noční čepici? Je-li však tomu
tak a je-li tak málo nebezpečí (to jest ve skutečnosti rozhodně
nijaké), nač takové vážné obtěžování nemocných, trávících snad
poslední dni a hodiny svého života, nemocných, jimž je svěží
vzduch ještě nutnější, nežli zdravým? Nač? Toho jsem nikdy nemohl
pochopiti...
Když jsem se však už jednou otázal „nač?" a promluvil jsem o tom,
nemohu se zdržeti, abych si nepřipomněl ještě jednu pochybnost,
jež se po tolik let vznášela přede mnou ve způsobě
nejzáhadnějšího fakta, na kteréž jsem také nijakým způsobem
nemohl nalézti odpovědi. Nemohu se zdržeti, abych o tom nepronesl
aspoň několik slov, prve než přistoupím k pokračování u svém
líčení. Míním okovy, od nichž nevysvobodí odsouzeného trestance
nijaká nemoc. I souchotináři umírali před mýma očima v okovech. A
při tom všichni k tomu přivykli, všichni to pokládali za něco
hotového, neodvratného. Sotva se asi kdo nad tím zamyslil, když
ani z lékařů nikomu nepřišlo na mysl, aby za všechna ta léta
aspoň jednou se přimluvili u velitelství, aby dovolilo sňati
okovy těžce nemocnému trestanci, zejména souchotináři. Ovšem
okovy samy o sobě nejsou ještě Bůh ví jaká obtíž. Vážívají od
osmi do dvanácti liber. Nositi deset liber není pro zdravého
člověka obtížno. Tvrdilo se mně ostatně, že od pout po několika
letech začínají prý nohy schnouti. Nevím, je-li to pravda, ačkoli
trochu možnosti v tom jest. Břímě, třebas i neveliké, třebas jen
deseti liber, připjaté k noze na vždy, přec jen nepřirozeně
zvětšuje tíži nohy a může za dlouhou dobu způsobiti jistý
škodlivý následek...
Ale dejme tomu, že zdravému je to jedno. Možno-li tvrditi totéž o
nemocném? Dejme tomu, že je to jedno též obyčejnému nemocnému.
Ale bude to jedno těžce nemocným, bude to jedno — opakuju —
souchotinářům, jimž i tak schnou ruce a nohy, takže každé stéblo
se jim stává těžkým? Opravdu, kdyby lékařská správa vymohla
úlevu, třebas jenom souchotinářům, již to by bylo skutečným
avelikým dobrodiním. Ovšem, namítne někdo, že trestanec je zlosyn
a není hoden dobrodiní; ale sluší-li se zdvojnásobovati trest
tomu, jehož i tak se již dotekl prst boží? Ostatně nelze ani
věřiti, že by se to dělo jen pro potrestání. Vždyť souchotináře i
soudní rozsudky osvobozují od tělesného trestu. Následovně i tu
se skrývá nějaké tajemné, důležité opatření ve způsobě spásné
opatrnosti. Jaké však? nelze pochopiti.
Vždyť není přece možná se obávati, že by souchotinář utekl. Komu
by to přišlo do hlavy, zvláště hledí-li se na jistý stupeň
rozvoje choroby? Tvářiti se souchotinářem, podvésti lékaře s tím
úmyslem, aby člověku bylo možno prchnouti, je nemožno. Není to
nemoc takového druhu; na první pohled se pozná. A pak: což
připínají člověku pouta na nohy jen proto, aby neuprchl, aneb aby
mu překážely v útěku? Dokonce ne. Okovy jsou příznakem pohany,
zostuzení, jsou obtíž fysická i mravní. Tak aspoň se za to má. V
útěku nikdy nikomu nemohou překážeti. Nejnedovednější,
nejneobratnější trestanec dovede je bez velkého namáhání velmi
brzy přepilovati aneb kamenem urazili nýty, jež je spojují. Pouta
na nohách rozhodně ničemu nezabrání; je-li tomu však tak, jsou-li
odsouzenému trestanci ustanoveny jen pro potrestání, ptám se
poznovu, má-li umírající býti trestán ?
Právě nyní, co píšu tyto řádky, jasně si vzpomínám na jednoho
umírajícího souchotináře, na téhož Michajlova, jenž ležel skoro
naproti mně nedaleko od Usťjanceva, a jenž — jak se pamatuju,
zemřel čtvrtého dne po mém příchodu do nemocnice. Snad jsem se
dal do řeči o souchotinářích, že znova ve mně vznikají tytéž
dojmy a tytéž myšlénky, jež mně tehdáž přišly do hlavy za
příležitosti oné smrti. Samého Michajlova jsem ostatně málo znal.
Byl to ještě velmi mladý člověk, asi dvacetpět let starý, nic
víc, vysoký, útlý a velmi příjemného zevnějšku. Bydlel ve
zvláštním oddělení, a byl ku podivu mlčeliv, vždy jaksi tiše,
jaksi klidně truchliv. On zrovna sechl v káznici. Tak aspoň se
potom o něm vyjadřovali trestanci, mezi nimiž zanechal po sobě
dobrou památku. Vzpomínám si pouze? že měl překrásné oči, a věru
nevím, proč se na něho tak jasně pamatuju.
Zemřel ve tři hodiny odpoledne za mrazivého, jasného dne.
Pamatuju se, jak slunce zrovna probodávalo pevnými, kosými
paprsky zelená, lehce zamrzlá skla v oknech našeho pokoje. Celý
proud jich lil se na nešťastného. Skonal bez paměti a těžce,
dlouho umíral, několik hodin po sobě. Už z rána oči jeho přestaly
poznávati osoby, jež k němu přistupovaly. Chtěli mu nějak
uleviti, viděli, že je mu velice těžko; dýchal obtížně, hluboce,
s chrapotem; prsa jeho se vysoko dmula, jako by mu bylo vzduchu
málo. Shodil se sebe pokryvku, všechny šaty a konečně počal se
sebe trhati košili: i ta se mu zdála těžkou. Pomohli mu a sňali s
něho košili. Strašno bylo se dívati na to dlouhatánské tělo s
vyschlýma do kosti nohama a rukama, se zapadlým životem, se
vzedmutýma prsoma, s žebry zřetelně vystupujícími, jako na
kostře. Na celém těle jeho zůstal pouze dřevěný křížek s
ladonkou*) na krku a pouta, jimiž zdá se že by mohl nyní provléci
vyschlou nohu. Pul hodiny před jeho smrtí všichni u nás jaksi
ztichli, počali rozmlouvati div ne pošeptmu. Kdo chodil, stoupal
nohou, že nebylo slyšeti. Rozmlouvali mezi sebou málo a to o
věcech vedlejších, zřídka jen vzhlédali na umírajícího, jenž
chraptěl pořad víc a více. Konečně bloudící a nepevnou rukou
namakal na prsou svoji ladonku a počal ji se sebe strhovati, jako
by i ta mu byla na obtíž, jako by mu překážela, tlačila ho.
Sundali mu i ladonku. Za deset minut skonal.
Zaklepali do dveří na strážníka, oznámili mu. Přišel hlídač, tupě
vzhlédl na umrlce a odebral se k ranhojiči. Ranhojič, člověk
mladý a dobrý, trochu přes příliš starostlivý o svůj celkem dosti
příjemný zevnějšek, přibyl rychle; spěšnými kroky, stoupaje
hřmotně po ztichlém pokoji, přistoupil k nebožtíkovi a s jakýmsi
zvláště smělým, jako by
*) Plátěnný váček, v němž bývá zašita modlitbička neb jiný
posvátný předmět.
pro takový případ schválně vymyšleným vzezřením, vzal ho za
tepnu, omakal ji, pohodil rukou a odešel. Ihned se odebrali na
strážnici podat zprávu. Trestanec byl důležitý, ze zvláštního
oddělení; i tu bylo třeba zvláštních obřadů, měl-li býti uznán za
mrtvého.
Zatím, co se čekalo na stráž, kdosi z trestanců podal tichým
hlasem návrh, že by neškodilo zatlačiti nebožtíkovi oči. Druhý ho
pozorně vyslechl, mlčky přistoupil k umrlci a zatlačil mu oči.
Spatřiv křížek, ležící podle něho na podušce, vzal jej, podíval
se naň a mlčky opět jej vložil Michajlovu na krk; vložil jej na
krk a poznamenal se křížem. Mrtvola zatím tuhla; světelný paprsek
hrál na ní; ústa byla polo otevřená; dvě řady bílých, mladých
zubů leskly se pod tenkými, k dásním přilíplými rty. Konečně
vešel poddůstojník od stráže s tesákem po boku a přilbicí na
hlavě, za ním dva hlídači. Čím dál, tím kráčel pomaleji a s
podivením pozoroval zatichlé a se všech stran přísně se na něho
dívající trestance. Když přišel na krok k nebožtíkovi, stanul
jako přimražený, jako by se byl čeho lekl. Úplně obnažený,
vyschlý trup v okovech ho překvapil; náhle odepjal přezku, sňal
přílbici, čeho neměl vlastně zapotřebí, a široce se poznamenal
křížem. Byla to přísná, šedivá tvář starého vojáka. Pamatuju se,
že v tutéž chvíli stál vedle Čekunov, také už šedivý stařec. Po
celou dobu pohlížel mlčky a upjatě ve tvář poddůstojníkovu,
hleděl přímo na ni a s jakousi podivnou pozorností sledoval každý
její pohyb. Ale oči jejich se setkaly a Čekunovu se náhle zachvěl
dolní ret. Zkřivil jaksi podivně ústa, takže zasvitly jeho zuby,
a spěšně, jako by nechtě, kývnuv poddůstojníkovi na nebožtíka,
prohodil:
„Vždyť také měl matku!" a odešel pryč.
Pamatuju se, ta slova zrovna jako by byla mnou projela... a proč
je pronesl a jak mu přišla do hlavy? Však hle mrtvolu počali
zdvihati; zdvihli ji spolu s ložem; sláma zachrastěla a za
všeobecného ticha okovy hlasitě zazvonily o podlahu... Nazdvihli
je. Mrtvolu odnesli. Najednou se dali všichni hlasitě do řeči.
Bylo slyšeti, jak poddůstojník už na chodbě posýlal kohosi pro
kováře. Bylo zapotřebí sňati pouta s mrtvoly...
Ale odchýlil jsem se od věci...