I.

Nemocnice.

Brzy po svátcích jsem se rozstonal a odebral jsem se do naší

vojenské nemocnice. Stála o samotě asi půl versty od pevnosti.

Byla to dlouhá přízemní budova, obarvená na žluto. V létě, když

se konaly opravy, padlo na ni veliké množství okru. Na ohromném

dvoře nemocnice byly umístěny různé hospodářské budovy, domy pro

lékaře a ostatní potřebná stavení. Ve hlavní budově byly pouze

pokoje pro nemocné. Pokojů bylo mnoho, ale pro trestance byly

vyhrazeny pouze dva, jež bývaly vždycky plny, zvláště v létě, tak

že bývalo nutno posouvati postele blíže k sobě. Naše nemocniční

pokoje naplňovaly se „nešťastným lidem" všelikého druhu. Chodili

sem naši trestanci, přicházeli rozliční vojáci, nacházející se ve

vyšetřování, uvěznění na různých hlavních strážích, odsouzení i

neodsouzení a taktéž osoby, jež měly býti deportovány dále;

přicházeli sem též z „polepšovací roty", zvláštního to ústavu, do

kteréhož byli posýláni provinilí a málo spolehliví vojáci od

praporů, aby se tam polepšili a odkudž se po dvou a více letech

vraceli takými darebáky, že těžko bylo najiti jim podobných.

Trestanci, kteří se roznemohli, hlásili se obyčejně ráno jako

nemocní poddůstojníkovi. Ihned je zapisovali do knihy a s onou

knihou posýlali nemocného v průvodu vojenské stráže do vojenského

lazaretu. Tam lékař nejprve prohlédl všechny nemocné ze všech

vojenských oddílů, jež byly posádkou v pevnosti, a koho shledal

opravdu nemocným, toho zapsal do nemocniční knihy. Mne si

poznamenali v knize a po jedné hodině, když se naši všichni už

odebrali z káznice, na odpolední práci, šel jsem do nemocnice.

Nemocný trestanec bral si s sebou obyčejně co mohl peněz, chleba,

protože toho dne nemohl již počítati na nemocniční porci,

malinkou dýmku a měšec s tabákem, křemenem a hubkou. Tyto

poslední věci se pozorně uschovávaly do bot. Já vstupoval do

ohrady nemocnice nikoli bez jisté zvědavosti na tuto novou, mně

ještě nepovědomou variaci našeho trestaneckého života.

Den byl teplý, pošmourný a smutný, jeden z těch dní, kdy podobné

ústavy, jako nemocnice, nabývají zvláštního pedantského,

tesklivého a kyselého rázu. Vešli jsme s průvodčím do přijímacího

pokoje, kde stály dvě měděné vany a kde už čekali dva nemocní

vojáci, nacházející se ve vyšetřování, také v průvodu stráží.

Přišel ranhojič, lenivě a pánovitě nás prohlédl a ještě lenivěji

odešel podat o nás zprávu lékaři, jenž měl den. Tento se objevil

brzy; prohlédl nás, při čemž se k nám choval velmi laskavě a

vydal nám „nemocniční lístky", na nichž byla zaznamenána naše

jména. Další popis nemoci, předepsání léků, stravy a ostatní bylo

zůstaveno tomu z ordinujících lékařů, jenž spravoval trestanecké

pokoje.

Slýchal jsem už dříve, že se trestanci nemohou nachváliti svých

lékařů. „Otcův netřeba," odpovídali na mé otázky, když jsem se

ubíral do nemocnice. Zatím jsme se převlékli. Šaty a prádlo, v

němž jsme přišli, nám vzali a oblékli nás v prádlo nemocniční,

mimo to nám vydali dlouhé punčochy, pantofle, noční čepice a

tlusté soukenné župany hnědé barvy, jež měly za podšívku něco

prostředního mezi režným plátnem a jakousi náplastí. Jedním

slovem — župan byl v nejvyšší míře špinavý; ale ocenil jsem jej

úplně teprve na místě.

Pak nás uvedli do trestaneckých pokojů, jež byly umístěny na

samém konci hrozně dlouhé chodby, vysoké a čisté. Vnější čistota

byla všude velmi uspokojivá; vše, co na první pohled padalo do

očí, jen se lesklo. Ostatně snad se mně to jen zdálo u porovnání

s naší trestnicí. Dva obžalovaní šli do pokoje nalevo, já

napravo. U dveří, zamknutých železnou závorou, stál na stráži

voják s ručnicí, vedle něho výpomocný strážník. Mladší

poddůstojník od stráže při nemocnici poručil, aby mne vpustili do

pokoje a já se octnul v dlouhé a úzké světnici, podél jejíž

delších stěn stály po obou stranách postele, celkem asi dvacet

dvě, z nichž tři nebo čtyři nebyly ještě obsazeny. Postele byly

dřevěné, omalované zelenou barvou, příliš dobře známé všem a

každému u nás na Rusi, tytéž postele, jež z jakéhosi předurčení

nikterak nemohou býti bez stínek. Bylo mně vykázáno místo v koutě

po té straně, kde byla okna.

Jak jsem již pravil, byli zde i naši trestanci z káznice. Někteří

z nich mne již znali aneb mne aspoň vídali dříve. O mnoho více

bylo však obžalovaných a z „polepšovací roty". Těžce nemocných,

t. j. takových, kteří nevstávali z postele, nebylo mnoho. Druzí,

lehce nemocní nebo pozdravující se, bud seděli na postelích, nebo

se procházeli po světnici, v níž mezi dvěma řadami postelí

zůstávalo ještě svobodného místa dosti k procházce. V pokoji byl

neobyčejně dusný nemocniční zápach, Vzduch byl nasycen různými

nepříjemnými výpary a vůněmi léků, nehledě na to, že skoro celý

den v koutě se topila kamna.

Má postel byla potažena pruhovanou povlakou. Sňal jsem ji. Pod

povlakou se ukázala soukenná pokrývka, podšitá režným plátnem, a

hrubé prádlo příliš pochybné čistoty. Vedle postele stál stolek,

na němž byl džbánek a cínová miska. Vše to pro lepší dojem bylo

pokryto malinkým ručníkem, jenž mně byl vydán. Níže měl stolek

ještě poličku; tam stavěli ti, kdož pili čaj, čajníky, džbány s

kvasem a podobné; ale těch, kdo pili čaj, bylo mezi nemocnými

velmi málo. Dýmky a měšce na tabák, jež měl s sebou skoro každý,

nevyjímaje ani souchotináře, schovávaly se pod postel. Lékař a

druzí představení nikdy se tam skoro nedívali, a stalo-li se, že

zastihli někoho s dýmkou, dělali, jako by neviděli. Ostatně i

nemocní byli skoro vždy opatrni a chodili kouřit ke kamnům. Leda

už v noci že kouřili přímo na postelích. Ale v noci nikdo pokoje

neobcházel, vyjma leda důstojníka, jenž velel stráži při

nemocnici.

Do té doby jsem nikdy neležel v žádné nemocnici; všechno kolem

mne bylo tedy pro mne zcela novo. Zpozoroval jsem, že budím

jakousi zvědavost. O mně již slyšeli a prohlíželi si mne zcela

nenuceně, ba i s odstínem jisté vynikajičnosti, jako se dívají ve

školách na nováčka, nebo v úřadech na člověka, jenž přišel s

nějakou žádostí. Napravo ode mne ležel jakýsi písař, jenž byl ve

vyšetřování; byl nezákonným synem jistého setníka ve výslužbě.

Byl vyšetřován pro padělání peněz a ležel už rok v nemocnici,

ačkoli mu, tuším, pranic nescházelo, ale on tvrdil lékařům, že má

aneurismus. Dosáhl svého cíle: káznice a tělesný trest ho minuly

a po roce byl odeslán do T....ka, kde měl býti chován v nějaké

nemocnici. Byl to silný, ramenatý mladý člověk, starý dvacet osm

let, veliký šibal a zběhlý v zákonech, daleko ne hloupý,

neobyčejně smělý v řeči a sebevědomý, do nemoci ješitný a

opravdově přesvědčivší samého sebe, že je nejpoctivějším a

nejspravedlivějším člověkem na světě, že nemá na sobě ani viny

nijaké, a toto přesvědčení mu zůstalo na vždy.

On se dal první se mnou do řeči, zvědavě se mne počal vyptávati a

dosti podrobně mne poučil o vnějších pořádcích nemocnice, a

rozumí se, že mně především oznámil, že je synem setníkovým.

Velice by si byl přál, aby ho pokládali za šlechtice, aneb aspoň

za „blahorodého". Hned po něm přistoupil ke mně jeden nemocný z

„polepšovací roty" a počal mne ubezpečovati, že znával mnohé z

dřívějších šlechtických vězňů, a jmenoval mně je jménem a

patronymikem. Byl to už šedivý voják; na tváři měl napsáno, že co

mluví, je samá lež. Zvali ho Čekunov. Patrně se ke mně lichotil,

domnívaje se bezpochyby, že mám peníze. Zpozorovav u mne papírový

balíček s čajem a cukrem, nabídl mně ihned své služby; že mi

opatří čajník a zavaří čaj. Mně slíbil M...cký, že mně čajník

pošle zítra z trestnice po některém trestanci, kteří chodili do

nemocnice na práci. Ale Čekunov přece dosáhl svého. Vypůjčil si

jakýsi kotlíček, ba i číšku, svařil vodu, zavařil čaj, slovem

sloužil mně neobyčejně horlivě, čímž zavdal ihned jednomu z

nemocných příčinu k několika jedovatým poznámkám na svůj účet.

Tento nemocný byl souchotinář, ležel naproti mně, jmenoval se

Usťjancev; byl to voják ve vyšetřování, týž, jenž dostal strach

před trestem, vypil sklenici kořalky, do níž nasypal mnoho

šňupavého tabáku a tím si uhnal souchotiny; mluvil jsem již o něm

dříve kdesi. Až dosud ležel mlčky, těžce dýchal, a upřeně a vážně

mne pozoroval, sleduje s nelibostí jednání Čekunova. Neobyčejná,

zlostná opravdovost dodávala jeho nelibosti jakéhosi zvláštního

komického odstínu. Konečně se nezdržel.

„Vida otroka! našel si pána!" promluvil s přestávkami a

zadychujícím se od slabosti hlasem. Trávil už poslední dny svého

života.

Čekunov se uraženě obrátil k němu.

„Kdo je otrok?" zvolal, pohlížeje s opovržením na Usťjanceva.

„Tys otrok!" odpověděl tento takovým sebevědomým hlasem, jako by

měl plné právo kárati Čekunova, ano jako by byl postaven k němu

schválně za tím účelem.

„Já že jsem otrok?"

„Ano, ty. Poslouchejte, dobří lidé, on nevěří! Diví se!"

„A co je tobě do toho! Vidíš, že sám on je jako bez rukou. Není

zvyklý žíti bez služebníka, toť víme. Proč bych neposloužil, ty

huňatotlamý blázne!"

„Kdo že je huňatotlamý?"

„Tys huňatotlamý."

„Já že jsem huňatotlamý?"

„Ano, ty!"

„A ty jsi krasavec? Sám máš hubu jako vraní vejce... jsem-li já

huňatotlamý."

„Ovšem že huňatotlamý! Vidíš, že tě Pánbůh srazil, ležel bych

tedy a umíral. Ale ne, také si musí omočit!