s garniturou, krásném, novém,
moc je spanilá.
Tato píseň, zdá se, úplné pobouřila Bulkina. On zaklátil rukama a
obraceje se ke všem, zvolal:
„To je všechno lež, braši, samá lež! Jediného slova pravdy
nepoví, samá lež!"
„Starouškovi Alexandru Petroviči," promluvil Varlamov, pohlížeje
mně se čtveráckým smíchem do očí a div mne nešel líbat. Byl
podnapilý. Výraz „starouškovi tomu a tomu," znamenající tolik,
jako „má úcta tomu a tomu", jest mezi prostým lidem po celé
Sibiři běžný a užívá se ho při oslovení třebas i dvacetiletého
jinocha. Slovo „staroušek" znamená tu cosi uctivého, čestného,
skoro i lichotivého. „Nu co, Varlamove, jak se máte?" „Inu tak ze
dne do dne. A víte, kdo svátek světí, ten už od rána je
podnapilý; proto mně odpusťte!" Varlamov mluvil trochu zpívavým
hlasem.
„Samá lež, opět samá lež!" křičel Bulkin, jako zoufalý tluče
pěstí do nar. Ale Varlamov jako by byl dal slovo, že si ho nebude
vůbec všímati, v čemž bylo neobyčejně mnoho komiky, protože se
Bulkin zavěsil na Varlamova bez jakékoli příčiny hned od samého
rána, a sice právě proto, že Varlamov mluví „samou lež", jak se
mu zdálo bůh ví z jaké příčiny. Kradl se za ním jako stín, chytal
ho za každé slovo, lomil rukama, otloukl si je div ne do krve o
stěny a o náry, a strádal a sice zřejmě strádal od přesvědčení,
že vše, co mluví Varlamov, je „samá lež". Kdyby měl delší vlasy
na hlavě, snad by si je rval z rozhořčení. Zrovna jako by byl na
sebe přijal odpovědnost za skutky Varlamova, jako by na jeho
svědomí ležely všechny chyby Varlamova. A vtip byl právě v tom,
že Varlamov na něho ani nehleděl.
„Samá lež, samá lež, samá lež! Ani jediné jeho slovo není
pravdivé!" křičel Bulkin.
„A co je ti do toho?" odpovídali mu se smíchem trestanci.
„Věříte-li Alexandře Petroviči, že jsem býval velice krásný a
holky mne mívaly hrozně rády..." dal se najednou Varlamov do
vypravování.
„Lež! opět lež!" přerušuje ho jakýmsi úpěnlivým hlasem Bulkin.
Trestanci se chechtají.
„Ale já před nimi furiantím; košili mám červenou, šaravary
plyšové! Ležím si, jako nějaký hrabě Butylkin, to jest napilý
jako švejda, nu slovem — co srdce ráčí!"
„Lež!" stojí rozhodně na svém Bulkin.
„A tehdáž jsem měl od pantáty jednopatrový, zděný dům. Nu, za dvě
léta jsem utratil patro i přízemí a zbyla mně jen vrata bez
pilířů. Ale což, peníze jako holubi; přiletí a zase odletí!"
„Lež!" ještě rozhodněji tvrdí Bulkin.
„Tak vidíte, já tedy poslal svým rodičům odsud lítostivé psaní;
myslím si, snad pošlou nějaké peníze. To proto totiž, že říkali,
že jsem jednal proti vůli svých rodičův. Že jako jsem si jich
nevážil. Jde už na sedmý rok, co jsem to psaní poslal."
„A dosud žádné odpovědi?" optal jsem se, zasmáv se.
„Ale ne," odvětil, sám se náhle pousmáv a přibližuje se stále
blíže nosem k mé tváři. „A víte-li, Alexandře Petroviči, já zde
mám milou ..."
„Vy? milou?"
„Onufrijev mi ondyno povídal: ,Moje, třebas byla zďobaná,
nehezká, ale za to co má šatstva; a tvá je sice hezká, ale
žebračka, s mošnou chodí."
„A což je to pravda?"
„Opravdu, žebračka!" odpověděl Varlamov a rozesmál se nehlasitým
smíchem; v kasárně se také dali do smíchu. Skutečně všem bylo
povědomo, že měl známost s jakousi žebračkou a poskytl jí za půl
roku všeho deset kopějek.
„Nu, tak co tedy?" ptám se, abych se ho konečně už zbavil.
Varlamov pomlčel, laskavě pohlédl na mne a něžně pronesl:
„Nebudete-li tedy od té dobroty a neudělíte-li mně z té příčiny
na láhvičku? Vždyť já, Alexandře Petroviči, samý čaj dnes pil,"
dodal s laskavým pohledem, přijímaje ode mne peníze; „a tak jsem
se toho čaje nalokal, že se mne chytil v zádech a ve břiše mně to
šplouchá jako v láhvi..."
V tu dobu, kdy Varlamov přijímal ode mne peníze, mravní
rozhořčenost Bulkina, zdá se, že dostoupila krajních mezí. Házel
rukama jako šílený a div neplakal.
„Lidé boží!" křičel Bulkin, obraceje se s ustrnutím k celé
kasárně; „hleďte na něho! Samá lež! Všechno, co promluví, je
samá, samá, samičká lež!"
„A co je tobě do toho?" volají na něho trestanci, divíce se jeho
rozhorlení; „cos to za podivného člověka!"
„Nedám mu lhát!" křičí Bulkin, jiskře očima a tluče ze vší síly
pěstí o náry; „nechci, aby lhal!"
Všichni se chechtají, Varlamov bere peníze, poroučí se mně a
kroutě sebou, spěchá z kasárny, rozumí se přímo ke krčmáři. A tu
jako by si byl ponejprve všimnul Bulkina.
„Nu, pojďme!" volá na něho, stanuv na prahu, jako by ho měl
vskutku k něčemu zapotřebí. „Knoflík od hole," prohodil Varlamov,
propouštěje s pohrdáním rozhořčeného Bulkina napřed, a počínaje
znova drnkati na balalajce...
Ale nač popisovati tyto výjevy opojení! Konečně minul tento dusný
den. Trestanci upadají v těžký spánek na narách. Ze spaní mluví a
blábolí ještě více, než v jiných nocech. Tu a tam ještě sedí u
majdanů. Dlouho očekávaný svátek minul. Zítra opět všední den,
opět na práci...