XI.

Divadelní představení.

Na třetí den svátků, večer, bylo první představení na našem

divadle. Přípravy daly asi mnoho starostí a běhání, ale herci

vzali všechno na sebe, takže my ostatní ani jsme nevěděli, v

jakém stavu se nachází celá ta záležitost, co se vlastně děje, ba

ani jsme vlastně nevěděli, co se bude provozovati. Herci po celé

ty tři dni, když vycházeli z ohrady do práce, snažili se opatřiti

si co možná nejvíce obleků. Baklušin, kdykoli mne potkal, luskal

jen prsty na důkaz radosti. Zdá se, že i major byl konečně ve

slušné míře. Ostatně nám bylo úplně neznámo, věděl-li on o

divadle. A věděl-li, tedy dovolil-li je úředně, anebo se jen

rozhodl, že bude mlčet, pohodiv rukama nad smýšlenkou trestancův

a přikázav, jak se samo sebou rozumí, aby se všechno odbylo co

možná v pořádku. Mám za to, že o divadle věděl, že nemohl o něm

nevěděti; ale nechtěl se plésti do té věci, věda, že by mohlo

býti hůře, kdyby je zapověděl. Trestanci počnou dováděti, dají se

do pití, tak že je daleko lépe, zaměstnávají-li se něčím.

Přisuzuju ostatně takové rozumování majorovi jen proto, že jest

nejpřirozenější, nejjistější a nejzdravější. Možno říci dokonce,

kdy by trestanci o svátcích neuspořádali divadelního představení,

anebo neměli nějakého jiného podobného zaměstnání, že by je mělo

pro ně vymysliti samo představenstvo. Ale poněvadž se náš major

vyznamenával zcela opačným způsobem myšlení, než ostatní část

člověčenstva, není se ovšem čemu diviti, že beru veliký hřích na

sebe, domnívaje se, že věděl o divadle a dovolil je. Takový

člověk, jako major, má všude potřebu někoho stísniti, něco

odňati, někoho zbaviti práva, slovem učiniti někde „opatření". Ve

vzhledě tom byl známý po celém městě. Co je mu, do toho, že právě

následkem takového utiskování mohly v káznici vzniknouti

nepořádky ! Na nepořádky jsou tresty (rozumují podobní lidé, jako

náš major) a vzhledem k darebákům trestancům jest přísnost a

neustálé, přísné plnění zákona, vše to, co se žádá! Tací

nerozumní plnitelé zákona rozhodně nechápou, ba ani nejsou s to,

aby pochopili, že pouhé doslovné splnění jeho, nehledě na smysl a

nemaje ponětí o duchu zákona, vede přímo k nepořádkům a nikdy k

ničemu jinému nepřivedlo. „V zákonech je to řečeno, čeho tedy

více?" tvrdívají a upřímně se diví, že se na nich jaksi nádavkem

k zákonům žádá ještě zdravý smysl a střízlivá hlava. Poslední

zvláště se mnohým z nich zdá zbytečnou a urážlivou rozkoší,

zkracováním a nesnášelivostí.

Avšak nechať bylo jakkoliv, starší poddůstojník neodporoval

trestancům, a jim běželo právě o to. Podotýkám výslovně, že

divadlo a vděčnost za to, že je dovolili, bylo příčinou, že o

svátcích nebylo v káznici ani jednoho hrubšího porušení pořádku:

ani jediné hádky s povážlivými následky, ani jediné krádeže. Sám

jsem byl svědkem, jak sousedé uchlácholili některé hýřily nebo

hádající se, jedině připomenutím, že jinak představenstvo zapoví

divadlo. Poddůstojník vyzval trestance, aby mu dali slovo, že

bude všude ticho, a že se budou slušně chovati. Svolili s radostí

a svatě plnili slib; lichotiloť jim velice, že se věří jejich

slovu. Sluší ostatně podotknouti, že dovolení divadelního

představení nestálo představenstvo pranic, pražádných obětí.

Místo pro představení se zvlášť nevyhrazovalo;celé divadlo se

sestavilo a zase rozebralo za nějaké čtvrt hodiny. Představení

trvalo půl druhé hodiny, a kdyby neočekávaně přišel shora příkaz,

aby se představení přerušilo, vykonalo by se to mrknutím oka.

Obleky byly uschovány v kufrech trestancův. Ale dříve, než povím,

jak bylo divadlo zařízeno a jaké byly obleky, zmíním se o

divadelní ceduli, t. j. o tom, co se vlastně mělo představovati.

Psané cedule ostatně nebylo. Teprv ke druhému a třetímu

představení se objevila jedna, napsaná od Baklušina pro pány

důstojníky a vůbec vznešenější navštěvovatele, kteří hned při

prvním představení prokázali našemu divadlu čest své návštěvy. A

sice z pánů přicházel obyčejně důstojník od stráže, jednou přišel

i důstojník ode dne, mající dozor nad strážemi. Také ženijní

důstojník se přišel jednou podívat; tedy pro případ návštěvy

takovýchto hostí byla pořízena cedule. Mělo se za to, že se sláva

trestnického divadla roznese daleko po pevnosti, ba i po městě, a

to tím spíše, že ve městě divadla nebylo. Slyšeli jsme, že se tam

sestoupili ochotníci pro jedno představení, a víc nic.

Trestanci jako děti měli radost ze sebemenšího úspěchu, ba i

honosili se jím. „A kdo ví," uvažovali a mluvili u nás pro sebe i

mezi sebou, „možná, že se o tom doví i nejvyšší představený;

přijde a podívá se; tu uvidí, jací jsou trestanci chlapíci. To

není obyčejné představení prostých vojáků s jakýmisi kuklami, s

plovoucími loďkami, s chodícími medvědy a kozami. Zde jsou herci,

skuteční herci a hrají divadlo, jaké hrávají páni; takového

divadla nemají ani ve městě. U generála Abrosimova bylo prý

jednou představení a bude ještě jednou; jestli že čím vyniknou,

tedy snad jen obleky, ale co se týče řečí, kdo ví ještě,

vyrovnají-li se našim! Snad i gubernator se doslechne a — čert

nikdy nespí! — může být i jemu se zachce přijiti se podívat.

Neboť ve městě divadla nemají..."

Slovem, fantasie trestanců, zejména po prvním úspěchu, dostoupila

o svátcích nejvyššího stupně, div že nepomýšlela na odměny nebo

na zkrácení prací z trestu, ačkoli se skoro zároveň sami ihned

dávali dobrosrdečně do smíchu nad sebou samými. Slovem byly to

děti, hotové děti, nehledě na to, že některým z oněch dětí bylo

po čtyřiceti letech.

Ale přes to, že cedule nebyla vydána, znal jsem již ve hlavních

rysech obsah chystaného představení. Prvním kusem bylo: „Filatka

a Miroška, soupeřové". Baklušin už týden před představením se mně

pochlubil, že úloha samého Filatky, kterouž převzal, bude tak

představena, že něco podobného neviděli ani v Sankt-petěrburgském

divadle. Chodil po kasárnách, vychloubal se nemilosrdně a

nestydatě, ale zároveň zcela dobrosrdečně, a tu a tam z nenadání

prohodí něco divadelního, t. j. některou větu ze své úlohy a

všichni se chechtají, ať už je směšno nebo ne to, co prohodil.

Ostatně sluší vyznati, že i zde se trestanci uměli zdržeti a

zachovati vážnost; šprýmy Baklušina a vypravování o budoucím

divadle mohlo nadchnouti buď jen zcela mladý lid se žlutými

zobáky, jenž se nedovedl ještě zdržovati, anebo nejvíce

vynikající mezi trestanci, jichž autorita byla pevně ustálena,

tak že se již nepotřebovali báti přímo vyjadřovati své city, ať

si byly jakékoli, třebas sebe naivnější, t. j. dle mínění běžného

v káznici, nejneslušnější. Ostatní přijímali pověsti a mínění o

divadle mlčky; ovšem nezlehčovali jich, ani jim neodporovali, ale

snažili se ze všech sil, chovati se k pověstem o divadle

lhostejně a z části dokonce i s vysoka.

Teprve v poslední době, skoro už samého toho dne, kdy mělo býti

představení, všechny najednou počalo zajímati, jaké to bude, jak

se budou naši držeti, co bude dělati major, zdaří-li se to tak,

jako předloni a pod. Baklušin mne ubezpečoval, že všichni herci

jsou znamenite vybráni, každý že jest na svém místě. A že i opona

bude. A Filatkovu nevěstu že bude dávati Sirotkin — „a sám se

podivíte, jak bude vypadat v ženských šatech!" tvrdil, přimhuřuje

oči a mlasknuv jazykem. Dobročinná statkářka bude míti šaty se

skladkami, na ramenou pelerinku a slunečník v rukou, a dobročinný

statkář vystoupí na jeviště v důstojnické uniformě s

adjutantskými šňůrami a s hůlkou, v ruce. Pak následoval druhý

kus dramatický: „Žrout Kedril." Název ten mne velice zajímal, ale

jakkoliv jsem se vyptával na onen kus, ničeho jsem o něm nezvěděl

až do samého představení. Jen to jsem se dověděl, že kus byl vzat

ne z knihy, nýbrž z rukopisu; že si jej vypůjčili u jakéhosi

vysloužilého poddůstojníka na předměstí, jenž se dojista sám

kdysi účastnil představení toho na nějakém vojenském divadle.

V našich odlehlých městech a guberniích nalézají se v skutku

divadelní kusy, o nichž, zdá se, že nikdo neví, jež snad nikdy

nikde nebyly tištěny, ale jež se samy sebou kdesi objevily a

tvoří nezbytnou součástku každého divadla pro lid v jisté části

Ruska. A když již mluvím o divadle pro lid, jak dobře a velice

dobře by bylo, kdyby si někdo z našich badatelův obral za úkol

nové a důkladnější než doposud výzkumy o divadle pro lid, které

jest, trvá a možná dost, že není zcela nepatrné. Nechci věřiti,

že by vše to, co jsem potom spatřil u nás, na našem trestnickém

divadle, bylo všechno vymyšleno jen našimi trestanci. Naopak jest

nezbytno předpokládati dědičnost podání, jednou pro vždy ustálené

počiny a pojímání, přecházející z pokolení na pokolení po staré

paměti. Hledati se musí mezi vojáky, mezi továrními dělníky, v

průmyslových městech, ba i v některých málo povědomých městečkách

mezi chudšími měšťany. Zachovaly se i po všech a v gubernských

městech, mezi čeledí velkých statkářských domů. Ba mám za to, že

mnohé staré divadelní kusy rozšířily se pomocí opisů po Rusku

nejinak než prostřednictvím panské čeledi. Bývalí starodávní

statkáři a Moskevští pánové mívali svá vlastní divadla,

záležející z herců nevolníků. Na těchto divadlech sluší hledati

vznik našeho lidového dramatického umění, jehož stopy jsou

patrny.

Co se pak týče „Žrouta Kedrila", jakkoli bych si byl přál něčeho

se o něm dověděti, přece jsem o něm nezvěděl před časem nic, než

že se na jevišti objeví zlí duchové a ti odnesou Kedrila do

pekla. Co však znamená Kedril, a proč právě Kedril a ne Kyrill?

Je-li to událost ruská nebo cizozemská? — toho jsem se nikterak

nemohl dopátrati. K závěrku oznamovali, že se bude představovati

„pantomima s průvodem hudby". Vše to bylo ovšem velice zajímavo.

Herců bylo asi patnáct, samí smělí a čiperní hoši. Stále se

sbíhali dohromady, konali zkoušky, někdy také za kasárnami,

schovávali se před námi a tajili se. Slovem, chtěli nás všechny

překvapiti něčím neobyčejným a neočekávaným.

Ve všední den se káznice zavírala časně, hned jak se setmělo. O

vánocích učiněna výjimka: nezavírali až do večerního bubnování.

Výhoda ta byla vlastně dána divadlu. Po celé svátky skoro každý

den, než se setmělo, posýlali z trestnice s nejuctivější prosbou

k důstojníkovi na strážnici, aby dovolil divadelní představení, a

nedal co možná déle zavírati kasárny, při čemž se dodávalo, že i

včera bylo divadlo, dlouho se nezavíralo, a přece pořádek nikde

nebyl porušen. Důstojník na strážnici rozvažoval asi takto:

Pořádek včera v skutku nebyl porušen; a jestli že sami dají

slovo, že ani dnes nebude pořádek porušen, to znamená, že budou

sami na sebe dávati pozor, a to jest nejjistější. A mimo to,

nedovolím-li představení, třebas (kdo ví? ječ to lid kátoržný!)

schválně něco natropí ze vzteku a hlídky podvedou." A konečně i

to sluší uvážiti: Seděti na strážnici je zdlouhavo, a tu se

naskytá divadlo, a sice ne vojenské, nýbrž trestanecké; trestanci

pak jsou lidé zajímaví; bude veselo se dívati na ně. Dívati se má

důstojník od stráže vždycky právo.

Přijede-li důstojník ode dne a zeptá se, kde je důstojník od

stráže, odpovědí přímo: „Šel do káznice trestance počítat a

kasárny zavírat." Omluva je hotová. Takovým způsobem důstojníci

od stráže dovolovali každý večer po celé svátky divadlo, a

nezavírali kasáren až před samým večerním bubnováním. Trestanci

věděli už napřed, že stráž nebude činiti překážek, a byli klidni.

Po šesté hodině zašel pro mne Petrov a odebrali jsme se spolu na

představení. Z naší kasárny šli skoro všichni kromě Černigovského

starověrce a Poláků. Poláci se odhodlali až při nejposlednějším

představený čtvrtého ledna, že se podívají do divadla, a to jen

po mnohém ubezpečování, že je tam pěkně, i veselo, i bezpečno.

Pohrdavost Polákův ani dost málo nedráždila trestance, a čtvrtého

ledna je přivítali velice zdvořile. Ustoupili jim dokonce

nejlepší místa. Co pak se týče Čerkesův a zvláště Isaje Fomiče,

pro ně bylo naše divadlo pravou rozkoší. Isaj Fomič dával pokaždé

tři kopějky, a naposled položil na talíř deset kopějek a

blaženost se vyjadřovala na jeho tváři. Herci ustanovili, že

budou sbírati od diváků, kdo co dá, na výlohy, spojené s

představením a na své občerstvení. Petrov mne ubezpečoval, že mne

pustí na jedno z prvních míst, třebas bylo divadlo jako nabité, a

to z toho důvodu, že já jako člověk bohatší, než druzí,

bezpochyby také více zaplatím a mimo to i lépe tomu rozumím, než

oni. Tak se skutečně stalo. Ale především popíšu sál a zařízení

divadla.

Naše vojenská kasárna, v níž bylo zřízeno jeviště, byla asi

patnáct kroků dlouhá. Ze dvora se vcházelo na zápraží, se zápraží

do síně a ze síně do kasárny. Tato dlouhá kasárna, jak jsem se

již zmínil, měla zvláštní zařízení: náry táhly se v ní podél

stěn, takže prostředek světnice zůstával prázdný. Polovina

světnice, přiléhající ke vchodu z předsíně, byla ponechána

divákům; druhá polovina, která měla spojení se sousední kasárnou,

byla určena pro jeviště. Především mne překvapila opona. Táhla se

na deset kroků přes celou kasárnu. Opona byla zde takovým

přepychem, že se opravdu bylo čemu diviti. A k tomu ještě byla

pomalována olejovou barvou; byly na ní vyobrazeny stromy,

besídky, rybníky a hvězdy. Byla sestavena z plátna, starého i

nového, kdo co poskytl a daroval: ze starých trestaneckých onucí

a košilí, ledajak sešitých u velikou plachtu, a konečně část

její, na kterou se nedostalo plátna, byla prostě z papíru, také

vyprošeného po archu v různých kancelářích a úřadovnách. Naši pak

malíři, mezi nimiž se vyznamenával i náš Brjulov A...v, se

postarali o její obarvení a pomalování. Efekt byl podivuhodný.

Takový přepych působil radost i nejzasmušilejším a

nejnedůtklivějším trestancům, ze kterých, když došlo ku

představení, vyklubaly se ze všech bez výjimky právě takové děti,

jako byli nejohnivější a nejnedočkavější trestanci. Všichni byli

velice spokojeni. Osvětlení záleželo z několika lojových svíček,

rozřezaných na kousky. Před oponou stály dvě lavice z kuchyně, a

před lavicemi tři nebo čtyři stolice, jež se našly ve světnici

poddůstojníkově. Stolice byly přichystány pro případ pro

nejvznešenější osobnosti důstojnické hodnosti. Lavice pak pro

poddůstojníky a ženijní písaře, ženijní mistry a ostatní osoby,

patřící sice také k představenstvu, ale nemající důstojnické

hodnosti; byly postaveny pro případ, kdyby zašli do káznice. Tak

se skutečně také stalo. Po celé svátky neminulo skoro dne, aby k

nám nezašel někdo z venkovských hostí; některý večer přišlo jich

více, jindy méně, a při posledním představení nezůstalo na

lavicích ani jedno místo prázdné.

Konečně už za lavicemi umístili se trestanci, stojíce z úcty k

hostům bez čapek, buď v kazajkách nebo v kožiších, nedbajíce

dusné, parné atmosféry ve světnici. Místa, pro trestance bylo

vyměřeno ovšem příliš málo. Avšak kromě toho, že doslovně jeden

vězel na druhém, zejména v zadních řadách, byly obsazeny i náry,

místa za kulisami a konečně našli se i tací ctitelé, kteří

chodili neustále za divadlo do druhé kasárny a odtud z místa za

zadní oponou pozorovali představení.

Tlačenice v první polovině kasárny byla nad pomyšlení a rovnala

se snad tlačenici a stísněnosti, kterou jsem nedávno teprv viděl

v lázni. Dvéře do předsíně byly otevřeny a v předsíni, kde bylo

dvacet stupňů mrazu, také se tlačili lidé. Nás, totiž mne a

Petrova, propustili ihned do předu, skoro až k samým lavicím,

odkud bylo mnohem lépe viděti, než ze zadních řad. Viděli ve mně

z části člověka, jenž dovede divadlo oceniti, znalce, jenž býval

i v jinších divadlech; věděli, že se Baklušin po celou tu dobu se

mnou radíval a choval se ke mně s úctou, protož mně sluší i nyní

úcta a místo. Trestanci byli ovšem lidé ješitní a lehkomyslní v

nejvyšší míře, ale vše to bylo líčené.

Trestanci se mne mohli posmívati, vidouce ve mně špatného

pomocníka při práci Almazov mohl s pohrdáním patřiti na nás

šlechtice, vynášeje se před námi svým uměním při vypalování

alabastru. Ale k jejich pronásledování a posměchům nad námi

družila se jiná okolnost: my jsme bývali druhdy šlechtici;

přináleželi jsme k témuž stavu, jako jejich bývalí páni, o nichž

si nemohli zachovati dobré památky. Nyní však v divadle ustoupili

přede mnou. Uznávaliť, že v tomto případě mohu lépe souditi, než

oni, že jsem více viděl, a více vím, než oni. I ti z nich, kteří

mne nejméně náviděli (vím to) přáli si nyní, abych pochválil

jejich divadlo a bez všelikého ponižování sebe propustili mne na

lepší místo.

Rozvažuju nyní, připomínaje sobě tehdejší svůj dojem. Mně se hned

tehdy zdálo — pamatuju se na to — že v jejich spravedlivém soudě

o samých sobě nebylo pranic ponižujícího, nýbrž jen pocit vlastní

důstojnosti. Nejvzne-šenější a nejostřejší charakteristická črta

našeho lidu jest cit spravedlivosti a touha po ní. Kohoutí

libůstky, býti totiž napřed na všech místech a za každou cenu, ať

už toho člověk zasluhuje nebo ne — takové libůstky náš lid nezná.

Jest jen zapotřebí odloupnouti vnější, líčenou kůru a vzhlédnouti

na samé jádro pozorněji, z blízka, bez předsudků, a člověk

zpozoruje v lidu takové věci, o nichž neměl ani tušení. Málo čemu

mohou naučiti lid naši mudrci. Řeknu to positivně: naopak, sami

se ještě musí u něho poučiti.

Petrov mně naivně řekl, když jsme se teprv chystali do divadla,

že mne propustí ku předu také proto, že zaplatím více peněz.

Určité ceny nebylo; každý dával, co mohl anebo co chtěl. Skoro

každý položil něco na talíř, když šli sbírat, třebas to bylo jen

půl kopějky. Ale propustili-li mne ku předu z části tedy i pro

peníze, v domnění, že dám více než druzí, jak mnoho bylo v onom

skutku opět citu vlastní důstojnosti! „Tys bohatší než já, jdi si

tedy do předu, a ačkoli jsme zde všichni sobě rovni, ty přec jen

zaplatíš víc, a proto takový host, jako ty, je milejší hercům;

proto ti patří první místo, neboť všichni my jsme zde ne za

peníze, nýbrž z laskavosti a následovně tříditi se musíme sami."

Jak mnoho je v tom pravé šlechetné hrdosti! Není to úcta k

penězům, nýbrž úcta k sobě samému. Vůbec pak k penězům, k

bohatství nechovali v káznici zvláštní úcty, zejména vzhlédneme-

li na trestance na všechny bez rozdílu, v celé skupině, v masse.

Nepamatuju se ani na jednoho z nich, jenž by se byl opravdově

ponížil za peníze, i kdybych je měl pozorovati každého

jednotlivce zvlášť. Byli mezi nimi žebronilové, kteří žebronili i

na mně. Ale v tom žebronění bylo více čtveráctví, žertu než

opravdovosti; bylo v tom více humoru, dětinství. Nevím,

vyjadřuju-li se dosti srozumitelně... Ale zapomněl jsem na

divadlo. Tedy k věci.

Než se opona zdvihla, představovala celá světnice podivný obraz

plný ruchu. Předně zástup diváků, stlačený, smačknutý, stísněný

se všech stran, s trpělivostí a výrazem blaženosti ve tváři

očekávající počátek představení. V zadních řadách lidé, mačkající

se jeden na druhého. Mnozí z nich si přinesli z kuchyně polena;

člověk jak tak přistavil tlusté poleno ke stěně, vylezl na ně

nohama, opíraje se oběma rukama o plece stojícího před ním

diváka, a neměně svého postavení, prostál takovým způsobem dvě

hodiny, úplně spokojený sebou i svým místem. Jiní se zachytili

nohama za dolní výstupek pece a také tam stáli celou dobu,

opírajíce se o přední. To se dělo v nejzadnějších řadách u zdi.

Se strany vylezl si na náry také hustý zástup a stál tam nad

hudebníky. Tam byla dobrá místa. Asi pět osob si vylezlo na samou

pec a ležíce, dívali se odtud dolů. Jaké to blaho pro ně ! Na

oknech v druhé stěně také se hemžily celé zástupy těch, kdo se

opozdili nebo nenašli lepšího místa. Všichni se chovali tiše a

slušně. Všichni se chtěli před pány a hosty ukázati v nejlepším

světle. Na všech tvářích se zrcadlilo co nejvíce dětinské

nedočkavosti. Všechny tváře byly červené, uřícené od potu, parna

a dusna. Jaký to podivný odlesk dětinské radosti, milé, čisté

spokojenosti zářil na oněch zbrázděných, znamenaných čelech a

tvářích, v oněch pohledech lidi, dosud zamračených a zasmušilých,

v těch očích, z nichž sršíval někdy strašný oheň! Všichni byli

bez čapek a všechny hlavy jevily se přede mnou s pravé strany

oholené.

Avšak na jevišti se ozvalo běhání, chvat. Opona hned se zdvihne.

Hle orkestr spustil... Tento orkestr stojí za zmínku. Po straně

usedlo si na narách osm hudebníků: dvoje housle (jedny byly v

káznici, druhé si vypůjčili u kohosi v pevnosti, ale umělec se

našel doma), tři balalajky — všechny vlastní výrobek hudebníků,

dvě kytáry a buben místo basy. Housle jen svištěly a skřípaly,

kytáry nestály za nic, zato balalajky byly neslýchané. Dovednost,

s jakou hudebníci svými prsty přebírali struny, rovnala se

rozhodně nejobratnějšímu kejklířství. Hrály se vesměs taneční

kousky. V nejšvižnějších místech balalaječníci udeřili kotníky u

prstů o dno balalajek; zvuk, vkus, provedení, ovládání nástroje,

charakter reprodukce motivů — vše to bylo své, původní,

trestanecké. Jeden z kytaristů ovládal také znamenitě svůj

nástroj. Byl to onen trestanec původu šlechtického, jenž

zavraždil svého otce. Co pak se týče bubnu, ten prostě konal

divy: tu se zavrtí na prstu, tu zas palcem přejedou po jeho kůži;

tu je slyšeti časté, zvonivé a jednostejné nárazy, tu najednou

tento silný, zřetelný zvuk jako by se rozsypal na řešetě na

nesčíslný počet malinkých, drnkajících a zurčících zvuků. Na

konci se objevily ještě dvě harmoniky. Na mou čest — do té doby

jsem neměl ponětí o tom, co se dá vykonati prostými,

prostonárodními nástroji; souhlas zvuků, sehranost a hlavně duch,

povaha toho, jak pojímali a podávali hlavní jádro motivů, byly

přímo podivuhodný. Poprvé jsem poznal tehdá v plné míře, co

vlastně jest nekonečně bujarého a smělého v bujarých a smělých

ruských plesových písních.

Konečně se zdvihla opona. Všichni sebou pohnuli, všichni

přestoupili s jedné nohy na druhou, zadní vystoupili na špičky;

někdo spadl s polena, všichni bez výjimky otevřeli ústa a upřeli

oči, a zavládlo nejhlubší ticho... Představení se počalo.

Vedle mne stál Alej ve skupině svých bratří a všech ostatních

Čerkesů. Všichni oni vášnivě přilnuli k divadlu a chodili potom

každý večer. Všichni mohamedáni, Tataři a ostatní, jak jsem

pozoroval nejednou, jsou vždy vášniví milovníci všelikých

divadel. K nim se přitulil též Isaj Fomič, který, jak se zdálo,

po zdvižení opony celý se proměnil v sluch, zrak a nejnaivnější

dychtivé očekávání divů a rozkoší. Bylo by věru škoda, kdyby měl

býti zklamán ve svém očekávání. Milá tvář Alejová zářila takovou

dětinskou, roztomilou radostí, že — přiznávám se — bylo mně

radostí hleděti na něho a pamatuju se, že jsem nevolky při každém

směšném nebo dovedném výkonu hercově, když se ozval všeobecný

smích, ihned se obracel k Alejovi a pozoroval jsem jeho tvář. On

mne neviděl; kde pak si mne mohl všímati!

Dosti blízko ode mne, po levé straně, stál obstárlý trestanec,

vždycky zamračený, vždycky nespokojený a bručivý. Také si

povšimnul Aleje a já viděl, jak se několikrát s lehkým úsměvem na

rtech obracel, aby se na něho podíval: tak byl milý ve své

naivnosti! Jmenoval ho „Alejem Semjonyčem", ale nevím proč.

Divadlo zahájili „Filatkou a Miroškou". Filatka (Baklušin) byl

vskutku znamenitý. Sehrál svou úlohu s podivuhodnou výrazností.

Bylo viděti, že se vmyslil do každé věty, že promyslil každý svůj

pohyb. Každému obyčejnému slovu, každému posunu svému uměl dodati

smyslu a významu, a sice úplně v souhlase s povahou celé úlohy.

Připojte k oné snaživosti, k onomu prostudování ještě

podivuhodnou, nelíčenou veselost, prostotu, neumělkovanost, a

sami, kdybyste viděli Baklušina, dojista byste souhlasili, že je

to pravý, rozený herec s velikým nadáním. Filatku jsem vídal

nejednou v Moskevském a Petrohradském divadle a tvrdím zcela

určitě, že herci v hlavních městech, kteří hráli Filatku, hráli

oba hůře než Baklušin. U porovnání s ním byli to známí z románů

„venkované", ale ne praví sedláci. Bylo na nich viděti snahu

představovati mužíka.

Baklušina mimo to pobouzelo soupeření. Bylo všem známo, že ve

druhém kuse úlohu Kedrila bude hráti trestanec Pocejkin, herec,

jehož všichni, nevím proč, pokládali za schopnějšího, lepšího než

Baklušin, a Baklušin si to bral k srdci jako dítě. Kolikrát jen

přišel za těch posledních dnů ke mně a vyléval své city! Dvě

hodiny do představení lomcovala jím horečka. Když se všechno

smálo a ze zástupu volali na něho: „Dobře, Baklušine! je to

chlapík!" celý jeho obličej zářil štěstím, pravé nadšení třpytilo

se v jeho očích. Výstup, kdy se celuje s Miroškou, při čemž ho

Filatka vybízí, aby se napřed utřel a sám si také útírá ústa,

vypadl směšně až k poválení. Všechno se smíchy chytalo za boky.

Ale pro mne bylo nejzajímavějším pozorovati diváky; tu s nich

spadla veškerá upjatost. Oddávali se své zábavě beze všech

ohledů. Pochvalné výkřiky ozývaly se čím dál, tím častěji. Tu

jeden šťuchne souseda a ve chvatu se s ním sdílí o své dojmy,

aniž by se staral, ba aniž by snad viděl, kdo stojí vedle něho;

druhý se při jakémsi směšném výstupu obrací náhle celý unešen ke

shromáždění, honem je všechny přelétne očima, jako by je vyzýval,

aby se smáli, máše rukou a hned se zase dychtivě obrací k

jevišti. Třetí si dokonce mlaskne jazykem, luskne prsty, a nemůže

klidně postáti na místě; ale poněvadž nemůže učiniti kroku,

přestupuje pouze s nohy na nohu. Na sklonku frašky všeobecná

veselá nálada dostoupila nejvyššího stupně. Ničeho nenadsazuju.

Představte si trestnici, okovy, ztrátu svobody, dlouhá smutná

léta v budoucnosti, život jednotvárný, jako vodní kapky za

pošmourného, podzimního dne, a náhle všem těm uhněteným a

uvězněným dovolili na hodinku svobodně se pohnouti, pobaviti se,

zapomenouti těžký sen, uspořádati celé divadlo, a k tomu ještě

jak uspořádati! K hrdosti a ku podivu celému městu, — tu se

podívejte, jací chlapíci jsme my trestanci!

Zajímalo je ovšem všechno, na příklad obleky. Veliké potěšení jim

působilo viděti na příklad nějakého Vaňka Otpětého nebo

Necvětajeva, nebo Baklušina docela v jiném obleku, než v jakém je

po tolik už let vídají každého dne. „Vždyť je také trestanec,

právě takový trestanec jako my, okovy na něm řinčí, a hle tu

vystupuje nyní v kabátě, v kulatém klobouce, v plášti, zrovna

jako člověk občanského stavu! Vousy si přidělal, vlasy. Hle,

šáteček červený vytáhl z kapsy, ovívá se, představuje pána, jako

by opravdu sám byl pán." A všichni jsou u vytržení. „Dobročinný

statkář" vystoupil na jeviště v adjutantské uniformě, ovšem

hrozně staré, s epoletami, ve vojenské čapce s kokardou a

způsobil neobyčejný efekt. O tu úlohu se hlásili dva kandidáti a

— věříte-li? — oba jako maličké děti hrozně se spolu znesvářili o

to, kdo má hráti; oba by se byli rádi ukázali v důstojnické

uniformě se šňůrami! Do sporu se musili vložiti ostatní herci a

ti většinou hlasů rozhodli, aby se úloha svěřila Necvětajevu, ne

snad proto, že by byl statnější a hezčí než druhý a takovým

způsobem by se spíše podobal k pánovi, nýbrž proto, že Necvětajev

namluvil všem, že přijde na jeviště se španělkou, bude jí

pošvihovati, po zemi rýsovati, jako pravý bárin a nejprvnější

švihák, čeho by Vaňka Otpětý nikterak nedokázal, protože pravých

pánů jaktěživ neviděl.

A vskutku Necvětajev, jakmile vystoupil se svou paní před

obecenstvo, nepřestával bystře a rychle tenounkou, rákosovou

hůlkou, kterou si někde vypůjčil, črtati po zemi, maje bezpochyby

za to, že jest to příznakem nejvyšší zpanštělosti,

nejdokonalejšího šviháctví a elegantnosti. Bezpochyby se mu někdy

za dětských let, když jako bosonohý klučík náležel k panské

čeledi, přihodilo, že viděl vkusně oděného bárina s hůlkou, a že

byl okouzlen tím, jak dovedně si uměl jí pohrávati; dojem ten

vtiskl se na vždy a nezhladitelně v jeho paměť, tak že nyní, když

je mu již třicet pět let, připamatoval si všechno, jak to tehdáž

bylo, aby tím úplně unesl a okouzlil celou káznici. Necvětajev

byl tak zahloubán do svého jednání, že nepohlížel nikam a na

nikoho, ba i mluvil se spuštěnýma očima a neustále pozoroval svou

španělku a její konec.

„Dobročinná statkářka" byla také ve svém způsobu nad míru

pozoruhodna. Vystoupila ve starých, obnošených tylových šatech,

jež vyhlížely jako pravý hadr, s holýma rukama a holým krkem, se

strašně nabělenou a naruměněnou tváří, v nočním bavlněném čepci,

zavázaném pod bradou, se slunečníkem v jedné ruce a v druhé s

vějířem z omalovaného papíru, jímž se neustále ovívala. Výbuch

smíchu přivítal paničku; však ani panička sama se neudržela a

několikrát se dala do smíchu. Představoval ji trestanec Ivanov.

Sirotkin, převlečený za děvče, byl velmi hezký. Zpěvy také šly

dobře. Slovem fraška skončila k nejúplnějšímu a všeobecnému

uspokojení. Kritiky nebylo a nemohlo ani býti.

Sehráli znova ouverturu „Síně moje síně", a znova se zdvihla

opona. Počínal Kedril. Kedril je cosi na způsob Dona Juana; aspoň

pána i sluhu čerti na konci kusu vezmou do pekla. Dávalo se celé

jednání, ale byl to patrně jen úryvek; počátek a konec ztratili.

Nemělo to ani smyslu ani rozumu. Děj se odehrává v Rusku kdesi v

zájezdní hospodě. Hospodský uvádí do pokoje pána v plášti a

kulatém, zmačkaném klobouce. Za ním kráčí jeho sluha Kedril s

cestovním vakem a do modrého papíru zaobalenou slepicí. Kedril má

na sobě kožich a lokajskou čepici. On právě jest žroutem. Hraje

ho trestanec Pocejkin, soupeř Baklušina; bárina hraje týž Ivanov,

který hrál v prvním kuse dobročinnou statkářku. Hospodský,

Necvětajev, upozorňuje hosty, že se v pokoji zjevují čerti a

zmizejí. Pán, zamračený a starostlivý, bručí pro sebe, že to už

dávno ví a poručí Kedrilovi, aby rozložil věci na své místo a

přichystal večeři. Kedril je zbabělec a žrout. Zaslechnuv o

čertech, bledne a třese se jako list. Utekl by, ale bojí se pána.

A mimo to se mu chce jíst. Je smyslný, hloupý, chytrý dle svého

způsobu, zbabělý, šidí pána při každém kroku, ale zároveň se ho

bojí. Jest to pozoruhodný typ služebníka, v němž se jaksi nejasně

a z daleka shledávají črty Leporella, a vskutku znamenitě

nakreslený.

Pocejkin má rozhodné nadání a dle mého soudu jest ještě lepším

hercem než Baklušin. Rozumí se, když jsem se druhého dne setkal s

Baklušinem, nevyzradil jsem mu svého mínění úplně; byl bych ho

tím velice zarmoutil. Trestanec, jenž hrál pána, sehrál svou

úlohu také ne špatně. Nesmysly mluvil hrozné, že se v nich nikdo

nevyznal; ale dikce byla pravidelná, smělá, posuny vhodné. Pokud

je Kedril zaměstnán cestovním vakem, pán přechází v myšlénkách po

jevišti a oznamuje obecenstvu, že dnešního večera skončí jeho

putování. Kedril zvědavě naslouchá, ušklíbá se, mluví pro sebe, a

rozesmává každým slovem diváky. Pána mu není líto; ale slyšel

něco o čertech; rád by zvěděl, co to je vlastně, a proto se

vpouští do řeci a vyptává se. Pán mu na konec oznamuje, že se

kdysi v jakési nouzi obrátil k pomoci pekla a čerti mu pomohli z

bídy; ale dnes že končí lhůta a možná, že si dnes podle úmluvy

přijdou pro jeho duši.

Kedril dostává pořádný strach. Ale pán neztrácí mysli a káže mu,

aby přichystal večeři. Zaslechnuv o večeři, Kedril okřeje,

rozbalí slepici, vyndává víno a při tom potají sám uštípne kousek

slepice a okusí jí. Obecenstvo se chechtá. V tom zavrznou dvéře,

vítr zarachotí okenicemi; Kedril se zatřese a ve spěchu, skoro

nevědomky, strčí do úst ohromný kus slepice, tak že ho nemůže

spolknouti. Opět smích, „Připraveno?" volá pán, přecházeje po

světnici. „Hned, milostpane — už vám prostírám," — mluví Kedril,

sedne sám ke stolu a spokojeně se pustí do pánovy večeře.

Obecenstvu se patrně líbí chytrost a úskočnost sluhova, jakož i

to, že pán je napálen. Sluší vyznati, že si Pocejkin vpravdě

zasloužil pochvaly. Slova: „Hned milostpane — už vám prostírám,"

pronesl výtečně. Sednuv ke stolu, počíná hltavě jísti a při tom

se třese při každém kroku pánově, aby tento nezpozoroval, co

vyvádí; jakmile se pán obrátí na místě, honem se schovává pod

stůl a táhne s sebou slepici. Konečně ukojil svůj první hlad;

nutno postarati se též o pána.

„Kedrile, bude-li to?" křičí pán. — „Hotovo!" směle odpovídá

Kedril, povšimnuv si, že pánovi nezbude skoro nic. Na talíři leží

skutečně jen jediná slepičí noha. Pán, zamračený a zamyšlený, nic

nepozoruje, sedá ke stolu, a Kedril s ubrouskem stoupne si za

jeho stolici. Každé slovo, každý posuněk, každý úšklebek Kedrila,

když obrácen k obecenstvu, kývá na hlupáka pána, provází

nezdržitelný smích diváků. Sotva že se však pán chce dáti do

jídla, zjeví se čerti. Tu již nelze ničeho pochopiti, a sami

čerti se zjevují jaksi příliš nelidsky: v postranní kulise se

rozevrou dvéře, v nich se zjeví cosi bíle zahaleného a místo

hlavy to má lucernu se svíčkou; druhé strašidlo také s lucernou

na hlavě, drží v rukou kosu. Proč jsou tu lucerny, proč kosa,

proč čerti v bílém rouše? toho si nikdo nedovede vysvětliti.

Ostatně nikdo o tom nepřemýšlí. Tak to bezpochyby musí býti.

Pán se dosti zmužile obrací k čertům a volá na ně, že je

připraven, aby si ho vzali. Ale Kedril je bázlivý, jako zajíc;

vleze pod stůl, ale přese všechen svůj strach nezapomene sebrati

se stolu láhev. Čerti na okamžik zmizejí; Kedril vyleze z pod

stolu. Ale sotva se pán chce pustit opět do slepice, vrazí znovu

do světnice tři čerti, chopí se pána od zadu a odnášejí ho do

pekla. „Kedrile, zachraň mne!" volá bárin. Ale Kedril má jiné

starosti. Stáhl tentokrát pod stůl láhev, talíř, ba i chléb.

Nyní je tedy sám; čerti jsou pryč, pán také. Kedril vylézá,

ohlíží se a úsměv ozáří jeho obličej. Šibalsky přimhouří oči,

sedne si na pánovo místo a kývaje na obecenstvo, mluví

pološeptem:

„Nu, teď jsem sám..., bez pána!..." Všichni se smějí tomu, že je

bez pána; ale Kedril ještě dodává pološeptem, důvěrně se obraceje

k obecenstvu a čím dál, tím veseleji mžouraje očima: „Bárina

čerti vzali!..."

Nadšení posluchačů nezná mezí! Kromě toho, že čerti vzali bárina,

bylo to tak vysloveno, s takovým šibalstvím, s takým posměšně

slavnostním posuňkem, že vskutku nebylo možná netleskati. Ale

nedlouho trvá štěstí Kedrilovo. Sotva že se uchopil láhve, nalil

si do sklenice a chtěl píti, vrátí se znenadání čerti, přikradou

se po špičkách od zadu a chňap ho za boky. Kedril křičí z celého

hrdla; ze strachu se bojí obrátiti se. Brániti se také nemůže,

máť v rukou láhev a sklenici, s nimiž se nijak nemůže rozloučiti.

Rozevřev hrůzou ústa, sedí asi půl minuty s očima vyvalenýma na

obecenstvo a s takovým komickým výrazem zbabělého zděšení, že by

mohl býti znamenitým modelem pro obraz. Konečně ho zdvihnou a

odnášejí; on láhev nevypouští, kláti nohama a křičí, křičí. Jeho

křik ozývá se ještě za kulisami. Ale opona padá a všichni se

smějou, všichni jsou u vytržení... Orkestr spustil kamarinskou.*)

Začínají pomaloučku, sotva slyšno, ale motiv vzrůstá, tempo se

zrychluje, ozývají se bujné nárazy kotníků o dno balalajky... To

je kamarinská v plném svém vzmachu a opravdu by neškodilo, kdyby

ji Glinka uslyšel třebas náhodou u nás v káznici. Počíná se

pantomima s průvodem hudby. Kamarinská neumlká prodlením celé

pantomimy. Scéna představuje vnitřek jizby. Na jevišti je mlynář

a jeho žena. Mlynář v jednom koutě spravuje náčiní, ve druhém

koutě žena přede len. Ženu hraje Sirotkin, mlynáře Necvětajev.

Připomínám, že naše dekorace jsou nad míru chudé. I v tomto, i v

předcházejícím kuse, i v ostatních doplňujete více vlastní

fantasií, než vidíte očima. Na místo zadní stěny je rozepjat

jakýsi koberec nebo čabraka; se strany jakási roztrhaná španělská

stěna. Levá strana není vůbec zastavena, tak že jest viděti náry.

Ale diváci nejsou choulostiví a jsou ochotni doplniti svojí

fantasií skutečnost, tím více, že trestanci jsou u věci té velmi

schopni. „Řečeno zahrada, tedy pokládej za zahradu; komnata —

tedy komnata; chatrč — tedy chatrč, všechno jedno, a dlouhých

okolků dělat netřeba."

Sirotkin v obleku mladé ženy je velmi hezký. Mezi posluchači

ozvalo se polohlasitě několik poklon. Mlynář

*) Píseň o kamarinském mužíku, při níž se tančí nejoblíbenější

národní tanec ruský „trepak".

končí svou práci, bere čepici, vezme bič, přistoupí k ženě a

vysvětluje jí posuňky, že musí odejiti, a jestli že žena za jeho

nepřítomnosti přijme, něčí návštěvu, tedy... a ukazuje na bič.

Žena poslouchá a kývá hlavou. S tím bičem jest bezpochyby už

dobře známa; rádať se mladá žínka zatoulá. Muž odchází. Sotva muž

vystrčí paty, žena za ním hrozí pěstí. Však hle, někdo klepe;

dvéře se otevrou a přichází soused, také mlynář, sedlák to v

kaftaně a s dlouhou bradou. V rukou drží dárek: červený šátek.

Žínka se usmívá; ale sotva že ji soused chce objati, opět se ozve

klepání na dvéře. Kam se podíti? Honem ho schová pod stůl a sama

se chopí opět vřetene.

Přichází druhý zbožňovatel: je to vojenský písař v uniformě. Až

dosud byla pantomima bezúhonná, gesta byla úplně pravidelná. Bylo

zrovna ku podivu, hleděl-li člověk na ty improvizované herce a

samoděk mu napadlo: jak mnoho sil a schopností hyne u nás v Rusku

někdy skoro zcela nadarmo, v nevolnosti a v nouzi! Ale trestanec,

jenž představoval písaře, býval bezpochyby kdysi ve venkovském

nebo nějakém domácím divadle a domníval se, že naši herci,

všichni bez výjimky, nerozumějí svým úlohám a nechodí tak, jak se

má choditi po jevišti. I začal choditi tak, jak si prý

vykračovali za starodávna na jevištích klassičtí hrdinové: učiní

dlouhý krok a prve, než pohne druhou nohou, náhle stane, ohne

nazpět celé tělo, hlavu, hrdě se ohlédne kolem a — vykročí druhou

nohou. Byla-li taková chůze směšna při klassických hrdinách, jest

při vojenském písaři v komickém výstupu ještě směšnější. Ale naše

obecenstvo se domnívalo, že je to tak bezpochyby nutno, a dlouhé

kroky čahouna písaře přijalo jako hotové faktum bez jakékoli

zvláštní kritiky.

Sotva že písař došel do prostředka jeviště, ozvalo se opět

klepání; hospodyně je poznovu v úzkostech. Kam má podíti písaře?

Do truhly, je na štěstí otevřena. Písař vleze do truhly a žínka

ho přivře víkem. Tentokrát se objeví host zvláštní, také

zamilovaný a zvláštního druhu. Je to bramín a sice v kostýmu.

Nezdržitelný smích zabouří v obecenstvu. Bramína hraje trestanec

Koškin a hraje ho výborné. Má bramínskou postavu. Gesty

vysvětluje veškeru hloubku své lásky. Zdvihá ruce k nebesům, pak

je tiskne k prsům, k srdci. Ale sotva se mu podařilo projeviti

svou něžnost, ozve se silný náraz o dvéře. Podle toho nárazu je

viděti, že je to hospodář. Poděšená žena neví co počít, bramín

lítá sem tam jako ztřeštěný a prosí, aby ho schovala. Ve spěchu

ho žínka postaví za skříň a sama, zapomínajíc, že má otevříti,

vrhne se ke svému předivu a přede, přede, neslyšíc bouchání svého

muže, z leknutí souká nit, kterou nedrží mezi prsty, a vrtí

vřetenem, jež zapomněla zdvihnouti se země. Sirotkin znázornil

velmi pěkně a zdařile toto leknutí.

Ale hospodář vyrazí dvéře kopnutím a s bičem v ruce přistupuje k

ženě. Zpozorovalť všechno, neboť stál na stráži a zrovna jí

ukazuje na prstech, že jsou u ní schováni tři. Mezi tím hledá

schované. Nejprve najde souseda a vyprovodí ho štulci ze

světnice. Písař dostal strach a chtěl uprchnout, zdvihl hlavou

víko a tím se prozradil. Hospodář ho šlehá bičem a zamilovaný

písař poskakuje tentokrát už zcela neklassicky. Zbývá bramín;

hospodář ho dlouho hledá, konečně ho nalézá v koutě za skříní,

zdvořile se mu uklání a za bradu ho vytáhne na prostředek

jeviště. Bramín se pokouší o obranu, křičí: „Zlořečený,

zlořečený!" jediná to slova, promluvená v pantomimě, ale muž

neposlouchá a jen ho uctívá po svém. Žena vidouc, že řada

přichází nyní na ni, hodí přízí, vřetenem a utíká ze světnice;

čepec letí na zem, trestanci se chechtají. Alej, nehledě na mne,

trhá mne za ruku a křičí: „Koukej! bramín, bramín!" a nemůže se

zdržeti smíchu. Opona padá. Začíná druhé jednání...

Ale nebudu popisovati všechny výjevy. Byla ještě dvě nebo tři

jednání. Všechna byla směšná a nelíčeně veselá. Jestliže si je

nesložili trestanci sami, tedy vložili do každého z nich aspoň

něco svého. Skoro každý herec improvizoval, takže při

následujících představeních jeden a týž herec hrál tutéž úlohu

vždy trochu jinak. Poslední pantomima rázu fantastického

zakončila se baletem. Pochovávali nebožtíka. Bramín se značným

počtem služebníků provádí nad rakví různá zaklínání, ale nic

nepomáhá. Konečně se ozve hlas: „Slunce zapadá!" nebožtík obživne

a, všechni se dávají radostí do tance. Bramín tancuje spolu s

nebožtíkem a sice tancuje zcela zvláštním způsobem, po bramínsky.

Tím se končí představení pro dnešní večer. Zítra počne znova.

Naši všichni se rozcházejí veselí, spokojeni, chválí herce,

děkují poddůstojníku. Sporů není slyšeti. Všickni jsou jaksi

nezvykle spokojeni, skoro jako by byli šťastni, a usínají ne jako

obyčejně, nýbrž skoro s klidnou myslí — a přec příčina tak

nepatrná! Avšak není to jen představa mé fantasie. Je to pravda,

jistá pravda. Jen trochu dovolili těm ubohým lidem jíti podle

svého, pobaviti se po lidsky, stráviti třebas jen hodinku

způsobem ne trestaneckým — a již se člověk mravně změnil, třebas

také jen na několik minut...

Však hle již hluboká noc. Trhnu sebou a náhodou procitnu.

Stařeček stále ještě se modlí na peci a bude se modliti až do

svitání. Alej klidně spí vedle mne. Pamatuju se, že když už

usínal, ještě se smál, rozmlouvaje s bratřími o divadle. Vzhlížím

nyní nevolky na jeho klidný, dětský obličej. Ponenáhlu si všechno

uvádím na paměť: poslední den, svátky, celý tento měsíc... V

uleknutí zdvihám hlavu a rozhlížím se po svých spících soudruzích

ve chvějícím se, matném osvětlení tenké erární svíčky. Hledím na

jich ubohé tváře, na jejich chudobná lože, na veškeru tu

nesnesitelnou nuzotu a bídu, dívám se upřeněji a zdá se mi,

jakobych chtěl sám sebe přesvědčiti, že to všechno není

pokračování škaredého snu, nýbrž skutečná pravda.

Je to vskutku pravda. Hle, ozvalo se kdesi zastenání; tam kdosi

těžce pohodil rukou a zazvonil řetězem. Jiný sebou trhl ze spaní

a počal mluviti; a dědeček na peci modlí se za všechny

„pravoslavné křesťany" a je slyšeti jeho odměřené, tiché, táhlé

„Hospodi Ježíši Kriste, smiluj se nad námi! ..."

„Vždyt tu nejsem navždy, vždyť jen na několik let!" pomyslím si a

opět skláním hlavu na podušku.