Žil jsem jindá, chlapík, veselil se, Míval jsem svůj kapitál: O
kapitál, chlapík, jsem však, přišel nevolníkem jsem se stal atd.
Jen že u nás vyslovovali ne „kapitál", nýbrž „kopitál",
odvozujíce kapitál od slova „kopiti". Zpívali se i písně
truchlivé. Jedna byla čistě káznická, také tuším známá:
Záře na nebi se sbírá, tambor bije budíček. Starší dvéře otevírá
Písař číst jde rozsudek. Nevidět nás za stěnami, jak my tady
žijeme; Bůh, nebeský otec s námi, my i zde nezhyneme, atd.
*) Přiléval šampaňského vína do blanc-manger.
Druhá se pěla ještě smutněji, ale velmi krásným nápěvem. Byla
složena bezpochyby některým trestancem slovy velmi dojemnými, ale
prostými smyslu. Pamatuju si z ní několik veršů:
Nespatří mé oko krajů těch,
kde jsem byl narozen, bez viny okoušet útrap všech
na věky jsem odsouzen. Na střeše výr zahuká, rozlehne se lesem;
zabolí srdce, div nepuká, ale já tam nejsem.
Píseň tu zpívali u nás často, ale ne sborem, nýbrž jednotlivě. Z
nenadání, v době všeobecného hýření, vyjde si ten neb onen na
zápraží kasárny, usedne, zadumá se, odepře tvář o ruku a spustí
vysokým falcetem. Posloucháte a zdá se vám, že vám v srdci cosi
puká. Naši trestanci měli slušné hlasy.
Zatím se již počalo smrákati. Zasmušilost, tesknota a ztrnulost
smutně vystupovaly uprostřed opilství a hýření. Člověk, jenž se
před hodinou smál, již pláče někde, napiv se přes míru. Jiní se
už dvakrát poprali. Třetí, bledí a jedva na nohou se držíce,
vrávorali po kasárnách a působili různice. Ti, jejichž opice
nebyla hašteřívé povahy, marně hledali přátel, před nimiž by
mohli otevříti svou duši a vyplakati své opilé hoře. Všechen ten
ubohý lid chtěl se vyraziti, chtěl vesele stráviti veliký svátek.
Ale Bože! jak těžkým a smutným byl tento den skoro pro každého.
Každý jej trávil tak, jako by se byl zklamal v nějaké naději.
Petrov zaběhl ke mně ještě dvakrát. Pil jen velmi málo za celý
den a byl skoro úplně střízliv. Ale až do nejposlednější hodiny
stále očekával něco, co se zcela jistě mělo splniti, cosi
neobyčejného, svátečního, velice veselého. Ačkoli o tom nemluvil,
bylo mu to přece viděti na očích. Přecházel neustále z kasárny do
kasárny. Ale nic zvláštního se nepřiházelo a s ničím se
nesetkával kromě opic, nesmyslného spílání z opilství a
ztřeštěných od opojení hlav.
Hezounký a umytý Sirotkin také chodil po všech kasárnách v nové,
červené košili a také jako by tiše a důvěrčive čehosi čekal.
Znenáhla se udělalo v kasárnách nesnesitelno a ohavno. Bylo,
pravda, i mnoho směšného, ale mně bylo jaksi teskno a líto jich
všech, obtížno a dusno mezi nimi. Hle, dva trestanci se nemohou
dohodnouti, kdo má koho uhostiti. Bylo vidět, že se již dlouho
domlouvají a před tím že se již pohádali. Zejména jeden má už
dávno jakýsi vroubek u druhého. Tento si stýská a ačkoli ho jazyk
špatné poslouchá, snaží se dokázati, že druhý s ním jednal
nespravedlivě. Šlo o prodej jakéhosi kožichu, při čemž byly
zamlčeny jakési peníze, a sice o masopustě minulého roku. A ještě
něco mimo to... Žalobník byl vysoký, svalnatý chlapík, ne hloupý,
tichý, a když se napil, cítil snahu přáteliti se a postesknouti
si na své hoře. Při té příležitosti nadává, činí různé nároky,
ale jaksi s úmyslem, aby se potom tím pevněji smířil se svým
soupeřem. Druhý byl silný, zavalitý, postavy nevysoké, s tváři
okrouhlou, chytrý a úskočný. Pil snad více než jeho soudruh, ale
opilý byl jen lehce. Je to člověk, jenž dovede státi na svém a
slyne za boháče. Ale nyní má z jakési příčiny za výhodno
nedrážditi svého rozplývajícího se soudruha a vede ho ke krčmáři.
Soudruh tvrdí, že jest povinen a zavázán ho uctiti, „jen jsi-li
poctivý člověk".
Krčmář s jistou úctou k odběrateli a s lehkým opovržením k
rozplývajícímu se soudruhu, protože nepije za své, nýbrž se dává
uctívati, vytáhne vodku a naleje číšku.
„Ne, Sťópko, to jsi povinen," tvrdí rozplývající se přítel, vida
že zvítězil, „protože je to tvá povinnost."
„E já si s tebou nebudu darmo jazyk mozolit!" odpověděl Sťópka.
„Ne, Sťópko, to nemáš pravdu," stál na svém první, bera z rukou
krčmářových číšku; „protože jsi mně dlužen peníze; svědomí nemáš,
ba ani oči nemáš své, nýbrž dlužené! Podlec jsi, Sťópko, víš co;
povídám podlec!"
„Nu, co meleš; víno jsi rozlil! Když tě lidé uctívají a dávají,
tedy pij!" křičí krčmář na rozplývajícího se přítele; „snad
nechceš, abych stál u tebe do zítřka!"
„Však vypiju, co křičíš! Veselé svátky, Štěpáne Dorofejiči!"
obrátil se zdvořile a s lehkou poklonou, drže v rukou číšku, k
Sťópkovi, jemuž před půlminutou vynadal podlců. „Buď zdráv sto
let, a co jsi už prožil, to nepočítám!" Potom vypil, odchrknul si
a utřel se. „Jindá, braši, mnoho vína jsem snesl," podotknul s
opravdovou vážností, obraceje se jaksi ke všem, ale k nikomu
zvlášť; „ale nyní patrně už přicházejí moje léta. Děkuju ti,
Štěpáne Dorofejiči."
„Nemáš zač."
„Tak já tě budu neustále o to, Sťópko, upomínat; i kromě toho, že
jsi přede mnou veliký podlec, řeknu ti..."
„Poslouchej, ty opilá tlamo, víš co já ti řeknu," vskočil mu do
řeči Sťópka, jehož přešla už trpělivost. „Poslouchej, a každé mé
slovo si pamatuj. Tahle rozdělíme svět na dvě polovice, pro tebe
půl světa, pro mne půl světa. Táhni a víc mně na oči nechoď.
Omrzel jsi mne!"
„Nevrátíš tedy peněz?"
„O jakých to penězích mluvíš, opilý člověče?"
„E, na onom světě sám přijdeš a budeš mně vracet, ale nevezmu!
Naše peníze jsou vydělané, potem a mozoly vysloužené. Natrápíš se
za můj pěťák na onom světe."
„Nu, aby tě čert vzal!"
„Což křičíš „nu!" Však jsi mne nezapřáhl!"
„Táhni, táhni!"
„Podlec!"
„Lotr!"
A znova se počaly sypati nadávky, ještě více než před uctěním.
Jinde sedí na narách opodál dva přátelé, jeden vysoký, silný,
tlustý, hotový řezník; obličej má červený. Div nepláče, protože
jest velice dojat. Druhý vyzáblý, tenký, hubený, s dlouhým nosem,
s něhož jako by něco kapalo, a s malinkýma, prasečíma očkama,
obrácenýma k zemi. To je člověk politický a vzdělaný; býval kdysi
písařem a jedná se svým přítelem trochu s vysoká, což je onomu po
taji velmi nepříjemno. Celý den pili spolu.
„On se mne dotknul!" křičí tlustý přítel, a kolébá při tom
písařovu hlavu svou levicí, kterouž objal přítele. „Dotknul"
znamená udeřil. Tlustý přítel, sám také bývalý poddůstojník,
závidí tajně svému spitému soudruhu a proto se jeden před druhým
honosí vybraným slohem.
„A já ti řeknu, že jsi také neměl pravdu..." začíná dogmaticky
písař, schválně k němu neobraceje očí a pohlížeje s tvrdošíjnou
vážností na podlahu.
„On se mne dotknul, slyšíš!" vskočil mu do řeči přítel, ještě
více škubaje svým milým soudruhem. „Tys mně zůstal nyní jediný z
celého světa, slyšíš? A proto jen tobě jedinému povídám: On se
mne dotknul!..."
„A já ti opět řeknu: Taková kyselá omluva, milý příteli, dělá jen
hanbu tvé hlavě!" namítal tenoučkým a zdvořilým hlasem písař. „A
raději se přiznej, milý příteli, že všechno to pijáctví následkem
tvé vlastní nestálosti..."
Tlustý přítel se trochu odklání nazpět, tupě pohlíží svýma
opilýma očima na písaříka, jenž je patrně s sebou spokojen, a
najednou zcela neočekávaně udeří ze vší síly svou ohromnou pěstí
písaře do malinké tváře. Tím se končí celodenní přátelství. Milý
přítel letí bez paměti pod nary...
Anebo tu zas přichází do naší kasárny jeden můj známý ze
zvláštního oddělení, z míry dobrosrdečný a veselý chlapík, ne
hloupý, posměváček, aniž by však komu ubližoval, a neobyčejně
sprostný na pohled. Jest to ten samý, jenž za prvního dne mého
pobytu v káznici, v kuchyni při obědě hledal, kde ostává bohatý
sedlák, tvrdil, že dbá na čest a pil se mnou čaj. Je mu asi
čtyřicet let, má neobyčejně tlustý dolní ret a veliký masitý nos,
posetý uhry. V rukou má balalajku, na které se nedbale přebírá
strunami. Za ním jako chvost kráčel neobyčejně malý trestanec s
velikou hlavou, jehož jsem velmi málo znal dosavad. Jeho si
ostatně nikdo vůbec nevšímal. Byl jaksi divný, nedůvěřivý, věčně
mlčelivý a vážný; chodil pracovat do krejčovny a zřejmě se snažil
žíti sám pro sebe a s nikým nevstupoval ve styk. Nyní pak v opici
zavěsil se jako stín na Varlamova. Kráčel za ním strašně vzrušen
a klátě rukama; tloukl pěstí do stěn, do nar a div že se nedal do
pláče. Varlamov, jak se zdálo, si bo ani nevšímal, jako by vůbec
nestál vedle něho. Podivuhodno je to, že dříve tito dva lidé
nikdy se skoro spolu nestýkali; nemajíť ani zaměstnáním, ani
povahou pranic společného. Patří k různým druhům trestancův a
bydlí v různých kasárnách. Jméno malinkého trestance bylo Bulkin.
Varlamov se ušklíb', spatřiv mne. Seděl jsem na narách, na svém
místě u pece. Stanul opodál naproti mně, něco si rozvážil,
zavrávoral a přiblížil se ke mně nejistými kroky, postavil se
jaksi švihácky celým tělem na bok, a dotýkaje se lehounce strun,
deklamoval recitativem, podupávaje tichounce botou:
Plnolící, bělolící,
jak sýkorka na větvici
zpívá má milá;