X.

Svátky Narození Páně.

Konečně nastaly svátky. Na štědrý večer trestanci skoro již nešli

na práci. Pracovali jen krejčí a někteří jiní řemeslníci; ostatní

postáli jen na prostranství před strážnicí a ačkoli byli sem tam

rozesláni, vrátili se skoro všichni po jednom nebo po několika

hned zase do káznice a po obědě již nikdo nevycházel z ohrady.

Ostatně i dopoledne většina šla jen po svých záležitostech, a ne

po komisních; někteří, aby se postarali o propašování vodky a

objednali novou, jiní aby se mohli setkati se známými kmotry a

kmotrami, aneb aby vyupomínali k svátkům dluhy za vykonané práce;

Baklušín a druzí, kteří spolupůsobili při představení, aby si

obešli některé známé, hlavně mezi důstojnickými sluhy a vypůjčili

si potřebné obleky. Někteří chodili se starostlivým a přičinlivým

vzezřením jen proto, že i druzí byli starostlivi a přičinlivi, a

třebas na př. někteří neměli sebe menší naděje, že obdrží odněkud

peníze, přece se tvářili, jako by také měli od někoho obdrže ti

peníze; slovem všichni jako by čekali k zítřejšímu dni jakési

změny, něčeho neobyčejného.

Na večer invalidové, kteří se vypravili na trh s různými

objednávkami od trestanců, přinesli s sebou množství všelijakých

potravin, masa, podsvinčat, ba i husí. Mnozí z trestancův, i

nejskromnější a nejšetrnejší, kteří schráněli své kopějky po celý

rok, pokládali za povinnost, hoditi se za takové příležitosti

přes kapsu, a důstojným způsobem oslaviti svátky. Zítřejší den

byl pro trestance skutečny svátek, jejž, mu nikdo nemohl vzíti,

protože byl zákonem ve vší formě zabezpečen. Toho dne nemohli

trestance poslati na práci, a dní takových bylo do roka všeho

všudy tři.

A konečně, kdož ví, jaké vzpomínky se rozechvěly v duších oněch

zavrženců o takovém svátku! Dni velikých svátků vtiskují se ostře

v pamět prostého lidu, počínaje od samého mládí. Jsou to dni

odpočinku od těžkých prací, dni, kdy se shromažďuje celá rodina.

Vzpomínka na ně v káznici musela působiti žalost a tesknost. Úcta

k slavnému tomu dni dostupovala u trestanců do jakési přísně

officiální formy; málo kdo si vyhodil z kopýtka; všichni byli

vážni a jako by něčím zaneprázdněni, ačkoli mnozí neměli skoro

pranic na práci. Ale i zaháleči, i hýřilové se snažili, aby si

zachovali jistý stupeň vážnosti. Smích jako by byl zapověděn.

Vůbec nálada nabyla jakési choulostivosti a podrážděné

netrpělivosti, a kdo rušil tento všeobecný ton, třebas samoděk,

toho zakřikovali s nadávkami a zlobili se na něho jako by pro

jeho neuctivé chování se k Božímu hodu. Tato nálada trestanců

byla podivuhodná, ano dojemná. Kromě vrozené úcty k velikému dni

cítil trestanec mimovolky, že tímto svěcením svátků přichází

jaksi ve styk s celým světem, a že tedy není ještě docela

povrhelem, úplně zahubeným člověkem, od společnosti lidské

odříznutým kusem, že i v káznici se děje totéž, co mezi lidmi.

Trestanci to cítili; bylo to vidno a srozumitelno.

Akim Akimyč také se velice připravoval na svátky. On neměl ani

rodinných vzpomínek, protože vyrostl jako sirotek v cizím domě a

div ne od patnácti let vstoupil do obtížné vojenské služby;

nebylo v jeho životě ani zvláštních radostí, protože celý svůj

život strávil pravidelně, jednotvárně, boje se třebas o jediný

vlásek vybočiti z předepsaných mu povinností. Nebyl ani zvláště

nábožným, protože pořádnost pohltila v něm na pohled všechny

ostatní lidské schopnosti a zvláště všechny vášně a touhy, ať

zlé, ať dobré. Proto se připravoval k oslavení významného dne

beze spěchu, bez rozčilení, nermoutě se tesklivými a zcela

marnými vzpomínkami, nýbrž s klidnou, methodickou slušností, jíž

bylo právě tolik, mnoholi bylo třeba ke splnění povinnosti a

obřadu, předepsaného jednou pro vždy.

A vůbec Akim Akimyč se nerad mnoho zamýšlel. Význam kteréhokoli

fakta nikdy se, jak se zdálo, nedotýkal jeho hlavy, ale

předepsaná mu jednou pravidla plnil s posvátnou přesností. Kdyby

mu zítra poručili, aby konal pravý toho opak, konal by i to s

toutéž pokorností a bedlivostí, jako vykonával opak toho ještě

včera. Jedenkrát, jen jedenkrát za svého života pokusil se žíti

podle svého rozumu, a dostal se do káznice. Poučení toho

nedostalo se mu marně. I ačkoli mu nebylo souzeno, aby někdy

pochopil, čím se vlastně provinil, přece si ze své příhody

vyvodil spasitelné pravidlo, že se nesluší rozumovati nikdy a za

žádných okolností, protože na rozumování „nestačí jeho rozum",

jak se vyjadřovali trestanci.

Jsa slepě oddán obřadu, pohlížel i na své vánoční pečené

pohankovou kaší nadívané podsvinče, jež pekl vlastnoručně,

poněvadž se i v pečení vyznal, s jakousi povinnou úctou, jako by

to bylo ne obyčejné podsvinče, jež bylo možno kdykoli koupiti a

upéci, nýbrž jakési zvláštní, sváteční. Dost možná, že již z

dětstva přivykl viděti toho dne na stole podsvinče, a z toho

vyvodil, že podsvinče je toho dne nezbytným, i jsem přesvědčen,

kdyby třebas jen jednou toho dne neokusil podsvinčete, že by mu

svědomí po celý život činilo jakési výčitky, že nesplnil tehda

své povinnosti.

Do svátků chodil ve své staré kazajce a ve starých kalhotách,

ovšem slušně spravených, ale zcela již obnošených. Ukázalo se

nyní, že nové šaty, jež mu byly vydány již před čtyřmi měsíci,

bedlivě uschovával ve svém kufříku a nedotýkal se jich, těše se

blahou myšlénkou, že se obleče do nových šatů. poprvé na svátky.

A tak učinil. Hned na večer vytáhl své nové šaty, rozložil je,

prohlédl, trochu očistil, ofoukal, a když to všechno vykonal,

oblékl je na zkoušku. Vyšlo na jevo, že šaty jsou mu zcela dobře;

vše bylo jak se sluší, dobře přiléhalo a zapínalo se až nahoru,

límec jako by z lepenky vysoko mu podpíral bradu. V pasu se

kazajka úžila a vypadala trochu jako uniforma, tak že se Akim

Akimyč spokojeností až trochu poušklíb' a jaksi švihácky se

poobrátil před svým malinkým zrcadélkem, jež vlastnoručně a dávno

již olepil za svobodné chvíle zlatým prýmkem. Jen jediná sponka u

límce kazajky byla jaksi ne na svém místě. Zpozorovav to, rozhodl

se Akim Akimyč, že ji přeloží; přišil ji trochu dále, zkusil

kazajku znova, a nyní bylo již všechno zcela dobře. Tu složil

všechno, jak bylo dříve, a se spokojenou myslí uschoval do

zejtřka do kufříku.

Hlava jeho byla oholena obstojně; ale když se pozorněji vzhlédl v

zrcádku, zpozoroval, jako by hlava nebyla zcela hladka. Bylo

viděti jedva patrné vyrážející vlásky; došel si proto ihned k

„majorovi", aby se dal oholiti zcela jak se sluší a patří. Ačkoli

by Akima Akimyče zítra nikdo neprohlížel, dal se přece oholiti, a

sice jedině proto, aby svědomí mělo pokoj, aby vzhledem k tak

slavnému dni splnil všechny své povinnosti. Úcta ke knoflíku, k

epoletám, k petlicím vtiskla se nezhladitelně hned z dětských let

do jeho duše ve formě nepopiratelné povinnosti a do jeho srdce,

jako obraz nejvyššího stupně krásy, jíž může dojíti pořádný

člověk.

Když byl všechno spravil, učinil jako starosta v kasárně

opatření, aby přinesli seno a bedlivě dohlížel, jak je rozestlali

po podlaze. Totéž se dělo i v druhých kasárnách. Nevím proč, ale

před vánoci vždycky u nás po kasárně rozestýlali seno. Pak, když

vykonal všechny své práce, pomodlil se Akim Akimyč, lehl na své

lože a hned usnul klidným spánkem dítěte, aby se probudil co

možná záhy z rána. Podobně si vedli ostatně i všichni trestanci.

Ve všech kasárnách šli spat mnohem dříve, než obyčejně. Obyčejné

večerní zaměstnání bylo ostaveno; o majdanech ani sluchu. Všechno

čekalo na zítřejší jitro.

A konečně nastalo. Záhy, ještě před svítáním, sotva že

odbubnovali budíček, otevřeli kasárny, a poddůstojník od stráže,

jenž přišel, aby spočítal trestance, přál všem šťastných a

veselých svátků, Jemu odpověděli týmž přáním a sice odpověděli

přívětivě a laskavě. Akim Akimyč a mnozí jiní, kdo měli své husy

a podsvinčata v kuchyni, rychle se pomodlivše, chvátali se

podívat, co se tam s nimi děje, jak je pekou, kde co stojí a tak

dále. Ve tmě z malinkých, sněhem a ledem zalepených okének naší

kasárny bylo viděti, že v obou kuchyních ve všech šesti pecích

plápolá jasný oheň, rozdělaný ještě před svítáním. Po dvoře sem

tam ve tmě chodili už trestanci ve svých kožiších, oblečených do

rukávů i přehozených přes ramena; vše to spěchalo do kuchyně. Ale

někteří, ostatně jen nemnozí, zastavili se již u krčmářů. To byli

nejnetrpělivější. Celkem však si všichni vedli slušně, pokojně a

jaksi nezvykle činně. Nebylo slyšeti ani obvyklého spílání ani

obvyklých hádek. Všichni chápali, že den ten je veliký a svátek

vznešený. Byli někteří, kteří zašli do druhých kasáren přát

veselých svátků svým známým. Vyšlo na jevo cosi jako přátelství.

Podotýkám mimochodem, že mezi trestanci nebylo skoro nikde

pozorovati přátelství, nemluvě o přátelství všeobecném — o tom

ani řeči nebylo; — ale ani jednotlivého, aby se na př. ten nebo

onen trestanec spřátelil s druhým. Toho skoro docela u nás

nebylo, a jest to pozoruhodná črta; na svobodě tak nebývá. U nás

skoro všichni byli v obcování jeden s druhým necitelní, suší, s

velmi jen řídkými výjimkami, a to byl jakýsi officielní, jednou

pro vždy přijatý a ustálený ton.

Vyšel jsem také z kasárny; počínalo jedva svítati; hvězdy bledly;

mrazivý, jemný výpar zdvihal se do výše. Z komínů nad kuchyní

valil se dým celými sloupy. Někteří z trestanců, s nimiž jsem se

setkával, sami mně ochotně a laskavě přáli ke svátkům. Děkoval

jsem a přál jim totéž. Byli mezi nimi i tací, kteří dosud ještě

ani slova se mnou nepromluvili za celý ten měsíc.

U samé kuchyně mne dohonil trestanec z vojenské kasárny, mající

kožich přehozený přes ramena. Poznal mne již z polovice dvora a

volal na mne: „Alexandře Petroviči! Alexandře Petroviči!" Běžel

do kuchyně a chvátal. Zastavil jsem se a počkal na něho. Byl to

mladý hoch s okrouhlým obličejem, s tichým výrazem očí, velice

nemluvný se všemi, jenž se mnou nepromluvil ještě ani slova a

vůbec ani si mne nevšimnul od té doby, co jsem vstoupil do

káznice; nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Přiběhl ke mně

udýchaný a stanul zrovna přede mnou, pohlížeje na mne s jakýmsi

tupým, ale zároveň blahým úsměvem.

„Co byste rád?" optal jsem se ho nikoliv bez podivení, vida, an

stojí přede mnou, usmívá se, hledí na mne očima otevřenýma do

kořán, ale nemá se k řeči.

„Ale Bože, vždyť' jsou svátky..." vypravil ze sebe, a sám se

dovtípiv, že nemá vlastně o čem dále mluviti, zanechal mne a

honem se odebral do kuchyně.

Dodám k tomu při té příležitosti, že i po této příhodě nikdy jsme

se spolu nesešli a skoro ani slova jeden s druhým nepromluvili po

celou tu dobu, dokud jsem nevyšel z káznice.

V kuchyni kolem silně rozpálených pecí bylo chvátání, strkání,

celá tlačenice. Každý střehl svůj majetek; kuchaři počínali

vařiti komisní jídlo, protože toho dne byl oběd určen dříve.

Nikdo ostatně ještě nepočínal jisti, ačkoli někteří měli sto

chutí, ale dbali jaksi slušnosti před druhými. Čekali na

duchovního, a teprve až odejde, bude možno ukončiti půst a jisti

masité jídlo.

Ještě se jak náleží nerozednilo, a již se za vraty ohrady počalo

ozývati volání svobodníka: „Kuchaře!" Volání to ozývalo se div ne

každou minutu a trvalo skoro dvě hodiny. Volali kuchaře z

kuchyně, aby převzali milodary, jež přinášeli do káznice ze všech

konců města. Přinášeli je ve značném množství ve způsobě

preclíků, chleba, koláčů s tvarohem, křehkých opelek, vdolků,

blinů a jiného bílého pečiva. Mám za to, že nezůstala ani jediná

hospodyně kupeckého nebo měšťanského domu po celém městě, aby

neposlala svého chleba a tím neprojevila svého přání k velikému

svátku „nešťastným" a vězňům. Byly tu milodary bohaté — chutné

housky z nejčistší mouky, jichž bylo posláno veliké množství;

byly i dárky velice nuzné — nějaký preclík krejcarový a nějaké

dva černé vdolky, jedva pomazané smetanou: to byl dárek, jejž

ubohý posýlal ubohému ze svého posledního.

Všechno se přijímalo se stejnými díky bez rozdílu, jaké byly dary

a od koho pocházely. Trestanci, kteří je přijímali, snímali

čapky, ukláněli se, přáli šťastných a veselých svátků a odnášeli

milodar do kuchyně. Když se již sešly celé hromady darovaného

pečiva, poslali pro starosty ze všech kasáren a ti rozdělili

všechno rovným dílem mezi jednotlivé kasárny. Nebylo sporů ani

nadávek; dělení se konalo poctivě, rovně. Co přišlo na naši

kasárnu, rozdělili již u nás; dělil Akim Akimyč ještě s jedním

trestancem; dělili svýma rukama a svýma rukama podávali jednomu

každému. Nebylo sebe menší námitky, ani sebe menší závisti na

koho koliv. Všichni byli spokojeni; ba nemohlo ani vzniknouti

podezření, že by bylo možno almužnu zatajiti anebo ji děliti

nerovným dílem.

Když byl Akim Akimyč hotov se svou prací v kuchyni, přistoupil k

oblékání, oděl se co nejslušněji a nejslavnostněji, nenechav ani

jediné sponky nezapjaté, a když byl oblečen, počal se ihned

modliti, tentokrát už, jak se patří. Modlil se dosti dlouho. V tu

dobu modlilo se již mnoho trestanců, z větší části letitých.

Mládež se mnoho nemodlila, leda že se kdo při vstávání poznamená

křížem, a to i o svátcích. Když se pomodlil, přistoupil Akim

Akimyč ke mně a přál mně jaksi slavnostně k svátkům. Pozval jsem

ho ihned na čaj a on mne na své podsvinče. Za nedlouho přiběhl ke

mně i Petrov přát mně k svátkům. Zdá se, že si už přihnul, a ač

přiběhl udýchaný, mnoho toho nenapovídal; postál jen chvilku

přede mnou s jakýmsi očekáváním a brzy odešel ode mne do kuchyně.

Mezi tím ve vojenské kasárně se chystali k návštěvě duchovního.

Jejich kasárna byla zařízena jinak, než ostatní; náry se v ní

táhly kolem stěn a nezaujímaly prostředek síně, jako ve všech

ostatních kasárnách; byla to tedy jediná síň v káznici, jež

nebyla v prostřed zastavena. Byla bezpochyby proto tak zařízena,

aby bylo možno shromažďovati v ní trestance v nevyhnutelných

případech. Uprostřed síně postavili stolek, pokryli jej čistým

ručníkem, postavili na něj obraz a rozsvítili lampičku. Konečně

přišel duchovní s křížem a svěcenou vodou. Pomodliv se a propěv

před obrazem obrátil se k trestancům a všichni s opravdovou

zbožností přistupovali a líbali kříž. Pak obešel duchovní všechny

kasárny a pokropil je svěcenou vodou. V kuchyni pochválil náš

trestnický chléb, jenž se pro svou chuť těšil dobré pověsti v

celém městě. Trestanci ihned projevili přání, aby mu byly

odeslány dva bochniky čerstvého, právě upečeného chleba; jednomu

invalidovi bylo ihned uloženo, aby je odnesl. Kříž doprovodili s

toutéž zbožností, se kterou jej uvítali, a pak skoro ihned

přijeli major a velitel pevnosti. Velitele pevnosti měli u nás

rádi a skoro si ho vážili. On obešel všechny kasárny, jsa

provázen majorem, všem přál veselých svátků, zašel do kuchyně a

okusil trestníckých ščí. Šči se znamenitě podařily; bylo vydáno v

tak znamenitý den skoro po libře masa na každého trestance. Mimo

to byla upravena prosná kaše, k níž i másla vydáno s důstatek.

Vyprovodiv velitele, poručil major, aby se počalo obědvati.

Trestanci se snažili, aby mu nepřicházeli na oči. Nelíbil se jim

jeho zlostný pohled zpod brejlí, kterýmžto pohledem rozhlížel se

i nyní v pravo a v levo, nenajde-li se kde nepořádek a

nevyskytne-li se kde nějaký provinilec.

Počali obědvati. Podsvinče Akima Akimyče bylo výborně upečeno. A

tu si nemohu vysvětliti, jak se přihodilo následující: Hned jak

odejel major, všeho za nějakých pět minut, objevilo se neobyčejně

mnoho opilého lidu, kdežto před pěti minutami byli všichni ještě

střízlivi. Vyskytlo se mnoho červenajících se a zářících tváří,

vyskytly se balalajky. Poláček s houslemi, najatý na celý den,

provázel již jakéhosi hýřila a vrzal mu veselé tance. Hovor se

stával opilejším a hlučnějším. Avšak oběd se odbyl bez hrubších

různic. Všichni byli syti. Mnozí ze starších a solidních

trestanců ihned odešli si pospat, což učinil též Akim Akimyč,

jenž měl bezpochyby za to, že o velikém svátku jest po obědě

nezbytně nutno si pospati. Stařeček ze Starodubovských

starověrských osad, zdřímnuv si trochu, vylezl na pec, rozevřel

svoji knihu a modlil se až do hluboké noci, nepřestávaje skoro po

celou tu dobu se modliti. Bylo mu těžko pohlížeti na „hanbu", jak

se vyjadřoval o všeobecném veselí trestancův.

Čerkesové všichni si usedli na zápraží, a zvědavé, spolu však s

jakousi nelibostí pohlíželi na opilý lid. Potkal jsem Nurru.

„Jaman, jaman!" volal na mne, kývaje hlavou se zbožným

rozhorlením; „och, jaman! Allah se rozhněvá!" Isaj Fomič

tvrdošíjně a hrdě rozsvítil ve svém koutku svíci a počal

pracovati, dávaje tím patrně na jevo, že mu pranic nezáleží na

našem svátku. Tu a tam v koutech počaly majdany. Invalidů se

nebáli, a pro případ, že by měl přijíti poddůstojník, jenž se

ostatně sám snažil, aby ničeho nepozoroval, postavili ke dveřím

hlídače. Důstojník od stráže přišel se za celý ten den všeho jen

třikrát podívat do káznice. Ale opilí se schovali, majdany se při

jeho příchodu uklidily a mimo to se zdálo, že i důstojník si

umínil, nedbati toho dne menších nepořádků. Opilý člověk byl toho

dne pokládán za malý nepořádek.

Lid se ponenáhlu stával živějším. Vznikaly hádky. Střízlivých

zůstala však přece veliká většina a proto zbývalo dosti osob, aby

dohlédly na opilé. Zato ti co se dali do hýření, pili bez míry.

Gázin slavil vítězství. Se spokojeným vzezřením procházel se

okolo svého místa na narách, pod něž směle přenesl vodku, která

byla až do té doby uschována kdesi ve sněhu za kasárnami v tajném

místě, a chytrácky se usmíval, pohlížeje na přicházející k němu

konsumenty. Sám byl střízliv a nevypil ani kapky. Měl v úmyslu

vyhoditi si z kopýtka koncem svátků, až vyloví všechny peníze z

kapes trestanců.

Po kasárnách se ozývaly písně. Ale opojení přecházelo už v

otupělost a od zpěvu nebylo daleko k slzám. Mnozí se procházeli

se svými vlastními balalajkami, s kožichy přehozenými přes

ramena, a s junáckým vzezřením přebírali struny. Ve „zvláštním

oddělení" utvořil se dokonce i sbor, sestávající z osmi osob.

Zpívali znamenitě za průvodu balalajek a kytár. Čistě národních

písní zpívalo se málo. Připomínám si jen jedinou živě zazpívanou:

Já včera mladá na hodech byla.

Uslyšel jsem zde nový variant této písně, jehož jsem dříve

neslýchal. Na konci písně byl dodatek několika veršů:

Doma já mladá uklidila jsem: lžíce umyla, do šcí vylila; s dveří

sstrouhala, koláč upekla.

Nejvíc se zpívaly písně, jež nazývali u nás trestnickými, takto

vesměs známé. Jedna z nich „Jindá..." byla humoristická a líčila,

jak se člověk druhdy veselil, žil jako pán na svobodě a nyní se

dostal do káznice. Vypravovalo se v ní, jak jindá zlepšoval

„blamanžé šenpanským*) a nyní

Kyselé zelí s vodou dají, a jím, až za ušima praští.