Isaj Fomič. Lázeň. Vypravování Baklušina.
Blížily se vánoce. Trestanci je očekávali s jakýmsi slavnostním
povznesením, a vida to, počal jsem sám také očekávati něco
neobyčejného. Čtyři dni před svátky nás vedli do lázně. Za mých
dob, zvláště za prvních mých let, vodili trestance zřídka do
lázně. Všichni se radovali a počali se chystati. Bylo určeno, že
se půjde po obědě, a proto odpoledne nebylo již práce. Ze všech
nejvíce se radoval a činil v naší kasárně Isaj Fomič Bumštejn,
trestanec původu židovského, o němž jsem se zmínil již ve čtvrté
hlavě svého vypravování. Jeho radostí bylo pařiti se do otupění,
do zbavení smyslů, a pokaždé, když se mně nyní přihodí probírati
se starými vzpomínkami a připomenouti si naši vězeňskou lázeň
(kteráž stojí za to, aby na ni člověk nezapomněl), tu vystupuje
přede mnou do popředí obrazu ihned postava blažeností se
rozplývajícího a nezapomenutelného Isaje Fomiče, mého soudruha ve
vězení a obyvatele téže kasárny.
Bože, co to bylo za směšného člověka až k poválení! Pronesl jsem
již několik slov o jeho postavě; byl to padesátník, úzkoprsý,
svraštělý, s hroznými pečetěmi na tvářích a na čele, hubený,
slabounký, s bílým tělem jako kuře. Tvář jeho vyjadřovala
neustálou, nevyhladitelnou spokojenost, ano i blaženost. Zdálo
se, jako by ho pranic nemrzelo, že se dostal do káznice. Protože
byl klenotníkem, a ve městě klenotníka nebylo, pracoval neustále
ve městě u různých pánů a úředníků klenotnickou práci. Třebas mu
za to neplatili mnoho, ale něco platili přece. Netrpěl nouzi, ano
žil bohatě a přec ještě mohl ukládati peníze a půjčovati je na
zástavy na úrok celé káznici. Měl svůj samovar, pěknou matraci,
číšky, celý jídelní příbor. Židé z města na něho nezapomínali a
pomáhali mu svou známostí a přímluvou. V sobotu chodil s
vojenským průvodem do své městské modlitebny (což je zákonem
dovoleno), a vůbec vedlo se mu dobře. Ale přec jen s
netrpělivostí čekal, až odbude svůj dvanáctiletý trest, aby se
mohl oženit.
Isaj představoval nejkomičtější směsici naivnosti, hlouposti,
chytráctví, smělosti, prostomyslnosti, ostýchavosti, vypínavosti
a drzosti. Velmi jsem se divil, že se mu trestanci neposmívali,
leda že si pro zábavu nad ním zažertovali. Isaj Fomič sloužil
patrně všem pro zábavu a stálé potěšení. „Máme ho jediného,
nechte na pokoji Isaje Fomiče," říkávali trestanci a Isaj Fomič,
ačkoli rozuměl, oč jde, přec jen byl patrně hrdým na svou
důležitost, což působilo trestancům nemalé potěšení. Do káznice
přišel způsobem neobyčejně směšným. (Bylo to ještě, než jsem se
já sem dostal, ale vypravovali mně o tom.) Kdysi po práci pod
večer roznesla se po trestnici náhle pověst, že přivedli žida, že
ho již holí na strážnici a co nevidět že přijde. Do té doby
nebylo v káznici ani jediného žida. Trestanci se ho nemohli
dočkati, a jakmile vstoupil do vrat, ihned ho obstoupili.
Poddůstojník z káznice uvedl ho do občanské kasárny a vykázal mu
místo na narách. V rukou měl Isaj Fomič měšec, v němž byly
komisní věci, právě mu vydané, a jeho vlastní věci. Položil
měšec, vylezl si na náry, složil pod sebe nohy a usedl si, boje
se pohlédnouti někomu do očí. Kolem něho se ozýval smích a
trestnické vtipy, jež narážely na jeho židovský původ. Najednou
se skrze zástup protlačí mladý trestanec, drže v rukou své
nejstarší, špinavé a roztrhané letní šaravary a při nich komisní
onuce. Přisedl si k Isajovi Fomiči a uhodil ho do ramene:
„Nu, přítelíčku, už tu na tebe čekám šestý rok. Tuhle koukej, co
dáš?" A s těmi slovy rozložil před ním přinesené hadry.
Isaj Fomič, jenž při vchodu do káznice dostal takový strach, že
se bál očí pozvednouti na ten zástup posmívajících se,
znetvořených a strašných postav, jež ho obstoupily těsným kruhem,
a ze strachu nemohl ze sebe vypraviti ještě ani slova, jakmile
spatřil zástavu, ihned se vzpamatoval a počal hadry čiperně
omakávati prsty. Zdvihl je dokonce a podíval se na ně proti
světlu. Všichni čekali, co řekne.
„Nu jakž, rubl stříbra dáš snad? Stojí to za to!" pokračoval
zastavující, mrkaje na Isaje Fomiče.
„Rubl stříbra dáti nemohu, ale sedm kopějek mohu."
To byla první slova, jež Isaj Fomič pronesl v káznici. Všichni se
smíchy chytli za boky.
„Sedm! Nu dej sem třebas sedm; tvoje štěstí! Ale hleď mi, dávej
dobrý pozor na zástavu; hlavou mně za ni ručíš."
„Úroků tři kopějky, bude deset kopějek," trhaným a chvějícím se
hlasem pokračoval židáček, sáhaje rukou do kapsy pro peníze a
bázlivě pohlížeje na trestance. Měl patrně náramný strach a přece
se mu chtělo uzavříti obchod.
„To myslíš za rok tři kopějky úroků?"
„Ne, ne za rok, ale za měsíc."
„Hm, jsi tuhý, žide. A jak pak ti říkají?"
„Isaj Fomič."
„Nu, Isaji Fomiči, ty dojdeš u nás daleko! Poroučím se!"
Isaj Fomič si prohlédl ještě jednou zástavu, složil ji a opatrně
ji vstrčil do svého měšce za neustávajícího smíchu trestanců.
Vskutku všichni jako by ho měli rádi a nikdo mu neubližoval, ač
mu skoro všichni byli dlužni. Sám on byl snášenlivý, jako
slepice, a vida, že všichni jsou k němu přívětiví, stavěl se
leckdy na paty, ale s takovou dobrodušnou komičností, že mu to
ihned odpouštěli. Lučka, jenž za svého živobytí seznal mnoho
židů, často ho zlobíval, ale nikoli ze zlého úmyslu, nýbrž jen
tak pro zábavu, jako se lidé bavívají s psíčkem, s papouškem,
cvičenými zvířaty a pod. Isaj Fomič to věděl velmi dobře, necítil
se proto uraženým a velmi obratně odrážel od sebe jeho vtipy.
„Hej, žide, budeš bit ode mne!"
„Ty mne uhodíš jednou a já tebe desetkrát," odpovídal srdnatě
Isaj Fomič.
„Prokletá prašivino!"
„Ať si je prašivina."
„Žide prašivý!"
„Ať si takový. Třebas prašivý, ale bohatý; peníze má."
„Krista jsi prodal."
„Ať si tak."
„Dobře, Isaji Fomiči, jsi chlapík! Nechte ho na pokoji, máme ho
jediného!" volají se smíchem trestanci.
„Hej, žide, slízneš karabáč, na Sibiř půjdeš."
„Jsem i tak na Sibiři."
„Ještě dál tě pošlou."
„A co? Pán Bůh tam jest?"
„Jest."
„Ať si tedy; jen když bude pán Bůh a peníze, všude bude dobře."
„Chlapík, Isaj Fomič; je vidět, že je chlapík!" volá se kolkolem
a Isaj Fomič, ač vidí, že se mu jen posmívají, přece si dodává
mysli. Všeobecná pochvala mu patrně působí potěšení, i začne
tenounkým diskantem zpívati, že je slyšno po celé kasárně: la-la
la-lala! jakýsi hloupý, směšný motiv, jedinou to píseň beze slov,
kterou zpíval po celou dobu svého vezení. Později, když se se
mnou seznámil, ubezpečoval mne pod přísahou, že je to tatáž píseň
a právě týž nápěv, jejž zpívalo všech šest set tisíc Israelitů od
starce až do dítěte, když táhli skrze Červené moře a že je
každému Israelitovi přikázáno zpívati tento nápěv v okamžiku
slávy a vítězství nad nepřáteli.
V předvečer každé soboty, v pátek večer přicházeli do naší
kasárny schválně z druhých kasáren dívat se, jak bude Isaj Fomič
světiti svůj šabes. Isaj Fomič byl tak nevinně hrdopyšný a
ješitný, že mu tato všeobecná zvědavost působila ještě potěšení.
S pedantskou, úmyslnou vážností pokrýval šatem v koutku svůj
malinký stolek, otevřel knihu, zapaloval dvě svíčky a mumlaje
jakási tajemná slova, počínal se oblékati ve svou řízu čili
„rýžu", jak on vyslovoval. Byla to pestrá šál z vlněné látky, již
opatrně uschovával ve svém kufříku. Na obě ruce navinoval řemínky
a na hlavu nad samým čelem připevňoval si obvazkem jakousi
dřevěnou škatulku, tak že se zdálo, že Isaji Fomičovi vyrůstá z
čela jakýsi směšný roh. Pak začínala modlitba. Odříkával ji
zpěvavým hlasem, vykřikoval, odplivoval si, obracel se do kola,
dělal divoké a směšné posuňky. Vše to bylo ovšem předepsáno
obřadem modlitby a nebylo v tom pranic směšného a divného, ale
směšno bylo to, že Isaj Fomič jako by se schválně chtěl před námi
ukázati a pochlubiti svými obřady. Tu si znenadání přikryje
rukama hlavu a počne odříkávati plačtivým hlasem. Pláč se zvyšuje
a on v těžkostech a div ne s nářkem sklání na knihu svou hlavu,
ověnčenou archou úmluvy. Ale náhle, uprostřed nejsilnějšího
nářku, se dá do smíchu a počne odříkávati modlitby zpívavým,
jaksi radostně slavnostním, od přebytku štěstí slábnoucím hlasem.
„Hleďte, jak ho to rozebralo!" říkávali trestanci.
Ptal jsem se kdysi Isaje Fomice, co by znamenalo ono naříkání a
pak ony náhlé slavnostní přechody ku slasti a blaženství? Isaj
Fomič byl vždy velice rád, když jsem se ho vyptával na něco
podobného. Vysvětlil mně bez prodlení, že pláč a naříkání
znamenají vzpomínku na ztrátu Jerusaléma, a že víra jejich
předpisuje při vzpomínce té co možná nejsilněji hořekovati a biti
se v prsa. Ale v okamžiku nejsilnějšího hořekování jest Isaj
Fomič povinen najednou, jako by znenadání si vzpomenouti (toto
„najednou" je také předepsáno zákonem židovským), že jest
proroctví o návratu židů do Jerusaléma. Tu jest povinen ihned
projeviti svou radost zpěvy, smíchem a odříkávati modlitby tak,
aby samým hlasem již projevoval co možná nejvíce štěstí a výrazem
tváře co možná nejvíce slavnostního a vznešeného. Tento nenadálý
přechod a povinnost tohoto přechodu neobyčejně se líbily Isaji
Fomičovi; viděl v tom jakýsi zvláštní, velice dovedný umělecký
kousek, a s vychloubavým pohledem sděloval mně toto důmyslné
pravidlo židovského zákona.
Jednou, právě když modlitba byla v nejlepším, vstoupil do naší
síně místní velitel v průvodu důstojníka od stráže a vojenských
průvodčích. Všichni trestanci se vzpřímili jako struny u svých
nar, jediný Isaj Fomič tím více počal křičeti a se kroutit.
Vědělť, že je mu dovoleno se modliti, že nesmí býti vytrhován, a
křičel-li před majorem, nepotřeboval se ovšem ničeho za to
obávati. Zároveň však mu bylo neobyčejně příjemno, že se mohl
ukázati před majorem a tím se pochlubiti před námi. Major
přistoupil k němu na krok; Isaj Fomič se obrátil zády ke svému
stolečku a počal majorovi přímo do tváře odříkávati zpívavým
hlasem své radostné proroctví, mávaje při tom rukama. A poněvadž
mu zákon předpisoval v onen okamžik vyjadřovati svou tváří co
nejvíc možná blaženosti a nadšení, vykonal to ihned, přimhouřiv
jaksi zvláštně oči, usmívaje se a kývaje na majora hlavou. Majora
to překvapilo; ale na konec prsknul smíchy, řekl Isaji Fomičovi
hned tu na místě, že je hlupák, a šel pryč. Isaj Fomič se dal
však tím více do křiku. Hodinu na to, když již večeřel, optal
jsem se ho: „A což kdyby se major ve své hlouposti na vás
rozhněval?"
„Který major?"
„Jak který? Co pak jste ho neviděl?"
„Ne."
„Vždyť stál na krok před vámi, zrovna před vaší tváří."
Ale Isaj Fomič mne počal co nejdůtklivěji ubezpečovali, že
neviděl rozhodně nijakého majora, že v tu dobu při oné modlitbě
přichází v jakousi ekstási, takže ničeho nevidí, ani neslyší, co
se děje kolem něho.
Jakobych nyní viděl Isaje Fomiče, jak se v sobotu potloukával po
celé trestnici, nejsa zaměstnán prací a snaže se ze všech sil
ničeho nepracovali, jak to pro sobotu předpisuje víra. Jaké to
nemožné anekdoty mně vypravovával pokaždé, když se vracel ze
synagogy, jaké to k víře nepodobné zprávy a pověsti z Petrohradu
mně přinášíval, ujišťuje mne, že zprávy ty obdržel od svých
souvěrců židů, a ti zrovna z prvních rukou.
Ale již jsem se příliš mnoho napovídal o Isaji Fomičovi.
V celém městě byly toliko dvoje veřejné lázně. První, které měl
jistý žid, záležely ze zvláštních pokojíků, platilo se v nich 50
kopějek za pokoj a byly zřízeny pro osoby vyšších tříd. Druhé
lázně byly hlavně pro prostý lid, byly staré, špinavé, těsné, a
do těchto lázní vedli naši káznici. Byl mrazivý, slunečný den;
trestanci byli již tomu rádi, že přijdou ven z pevnosti a uvidí
město. Žerty a smích neumlkaly celou cestu. Celá setnina vojáků
nás provázela s nabitými puškami na podiv celému městu. V lázních
nás ihned rozdělili na dvě oddělení. Druhé oddělení čekalo ve
studené předsíni, pokud se první oddělení v lázni mylo; bylo to
nutno, protože lázeň byla malá. Ale přes to bylo v lázni tak
těsno, že těžko si bylo představiti, jak se i ta polovina do ní
mohla vejiti. Ale Petrov ode mne neodstupoval; sám bez mého
prošení přiskočil mně pomáhat a nabídl se mi dokonce, že mne
umyje. Spolu s Petrovem nabídl se mi k službám ještě Baklušin,
trestanec ze zvláštního oddělení, jehož u nás jmenovali pionerem,
a o němž jsem se kdysi zmínil jako o nejveselejším a
nejpříjemnějším ze všech trestanců, jakýmž opravdu i byl. Byli
jsme spolu již trochu známi. Petrov mně pomohl svléknouti se,
poněvadž, nejsa ještě zvyklý, svlékal jsem se příliš dlouho a v
předsíni bylo zima málem tak, jako na ulici.
Připomenu zde, že trestanci je velmi obtížno se svlékati,
jestliže se tomu dobře ještě nepřiučil. Především jest zapotřebí
uměti rychle rozšněrovati podkladky zpod okovů. Tyto podkladky
jsou z kůže, asi čtyři veršky *) dlouhé a navlékají se přes
prádlo právě pod železný kruh, objímající nohu. Pár takových
podkladků stojí neméně než šedesát kopejek stříbra a přece si je
opatřuje každý trestanec, rozumí se, že na svůj náklad, protože
bez těchto podkladků nebylo by možná choditi. Železný kruh pouta
neobjímá nohu těsné; mezi kruhem a nohou dá se prostrčí ti prst;
železo tedy bije o nohu, dře ji, a bez podkladků odřel by si
trestanec nohy za jediný den tak, že by měl živé rány.
*) Ruský veršok rovná se čtyřem a půl centimetru.
Svlékati tyto podkladky není však ještě tak obtížno. Tíže jest
naučiti se svlékati prádlo zpod okovů. To je celé umění. Svléká-
li člověk podvléčky, dejme tomu s levé nohy, musí je nejdříve
protáhnouti mezi nohou a poutem; potom, osvobodiv nohu, provlékne
svléknuté prádlo nazpět zkrze totéž pouto; potom všechno
svléknuté již s levé nohy, protáhnouti skrze kruh na pravé noze;
a konečně všechno, provléknuté skrze pravé pouto, protáhnouti
skrze ně nazpět k sobě. Tatáž historie odehrává se též při
oblékání čistého prádla. Začátečníkovi je těžko se domysliti, jak
se to dělá. První nás všemu tomu naučil v Tobolsku trestanec
Koreněv, bývalý ataman loupežníků, jenž proseděl pět let na
řetěze. Ale trestanci přivykli a svlékají se bez nejmenších
obtíží.
Dal jsem Petrovu několik kopějek, aby opatřil mýdlo a lýčí;*)
trestancům se vydávalo, pravda, komisní mýdlo, pro každého
kousíček jako dvoukrejcar a tlustý jako řízek sýra, jenž se
podává k zákusce večer u osob „prostředního stavu". Mýdlo se
prodávalo zde na místě v předsíni spolu se sbitnem, **) preclíky
a vařící vodou. Dle smlouvy s majetníkem lázně vydávalo se na
každého trestance jen po jedné dížce horké vody; kdo se však
chtěl lépe umyti, mohl za půl kopějky dostati druhou dížku, jež
se podávala zrovna do lázně zvláště za tím účelem zřízeným
okénkem z předsíně.
Když mne Petrov svléknul, vedl mne pod ruku, podotknuv, že mně
samému bylo by velmi těžko stoupati v okovech. „Přitáhněte si je
nahoru, na lýtka," domlouval mi, podporuje mne v chůzi, jako
opatrovník. „A tady dejte pozor, je tu práh." Až jsem se trochu
pro to styděl; chtěl jsem ubezpečiti Petrova, že dovedu vejiti do
lázně; ale on by tomu neuvěřil. Jednal se mnou opravdu jako s
dítětem, nezletilým a neumělým, jemuž každý jest po-
*) Jemně rozedraným lýčím myjou se v ruských lázních místo
žíněnky.
**) Sbiten jest nápoj, přihotovený z medu neb jen ze syrobu,
rozředěného horkou vodou a s příměsí koření; prodává se v Rusku
na trzích místo horkého čaje.
vinen pomáhati. Petrov nebyl dokonce sluhou, a sice především
nebyl sluhou; mohl bych si jen dovoliti ho uraziti, věděl by už,
jak se mnou zatočit. Peněz za jeho služby jsem mu vůbec
nesliboval, a on sám také jich nežádal. Což ho tedy mohlo
pohnouti, aby mne tak ošetřoval?
Když jsme otevřeli dvéře do samé lázně, myslil jsem, že jsme
přišli do pekla. Představte si místnost dvanáct kroků dlouhou a
tolikéž širokou, v níž bylo nacpáno snad plné sto lidí najednou,
a ne-li sto, tedy osmdesát dojista, poněvadž trestanci byli
rozděleni pouze na dvě oddělení, a všech nás přišlo do lázně
okolo dvou set osob. Pára, kalící zrak, dým, špína, a tak málo
místa, že nebylo ani kam nohu postaviti. Ulekl jsem se a chtěl
jsem se vrátiti, ale Petrov mně ihned dodal mysli. S největším
namáháním jsme se nějak už protlačili k lavicím a to přes hlavy
lidí, kteří se usadili po podlaze, při čemž jsme je museli
prositi, aby se nahnuli, bychom mohli přejiti. Ale všechny lavice
už byly obsazeny. Petrov mně vysvětlil, že si musím místo na
lavici, od někoho koupiti, a dal se hned do smlouvání s
trestancem, jenž se uvelebil hned u okénka. Tento mně za kopějku
ustoupil svoje místo, obdržel od Petrova okamžitě peníze, jež
tento nesl s sebou v zaťaté pěsti, dovtípiv se, že jich bude v
lázni zapotřebí, a hned si zalezl pod lavici zrovna pod mé místo,
kde bylo temno, špinavo a kde se slizké vlhkosti nashromáždilo
bez mála na půl palce. Ale i pod lavicemi byla všechna místa
zaujata; i tam se hemžilo lidu. Na celé podlaze nebylo místečka
jako dlaň, aby na něm neseděli skrčení trestanci, oplachujíce se
ze svých dížek. Jiní stáli mezi nimi přímo a držíce své dížky v
rukou, myli se stoje; špinavá voda stékala s nich přímo na
oholené hlavy těch, kteří seděli dole. Na podlažkách *) a na
všech schodech, vedoucích k nim, seděli trestanci na bobečku a
skrčeni, a
*) V ruské parní lázni jsou zřízeny stupňovité podlažky, z nichž
nejvyšší bývá pod samým stropem. Čím vyšší podlažka, tím tepleji,
a tím se více paří koupající se, kteří se pro zvýšení účinku
šlehají březovými věchty nebo metlami s listím.
myli se. Ale myli se poměrně málo. Prostý lid se málo myje horkou
vodou a mýdlem; jenom se strašně paří v horké páře a potom se
polévají studenou vodou — toť celá jich lázeň.
Na padesát věchtů se najednou zdvihalo a spouštělo na podlážce;
všichni se šlehali do opojení. Každou minutu napouštěli nové
páry. To už nebylo parno, nýbrž hotové peklo. A vše to řvalo a
chechtalo se a k tomu řinčelo sto řetězů, vláčících se po
podlaze... Někteří, chtějíce přejíti s jednoho místa na druhé,
zaplétali se do cizích řetězů, nebo sami zavadili o hlavu někoho,
sedícího dole, padali, nadávali a strhovali s sebou ty, o něž
zavadili. Špína se lila se všech stran. Všichni se nacházeli v
jakémsi opojení, v jakémsi pohnutém stavu duševním; ozýval se
výskot a výkřiky. U okénka do předsíně, odkud podávali vodu, byla
tlačenice, rvačka a nadávání. Komu se podařilo obdržeti horkou
vodu, rozšplíchal ji na hlavy sedících na podlaze, dříve než ji
přinesl na své místo. K tomu tu chvíli pokukuje buď oknem nebo
pootevřeními dveřmi vousatá tvář vojáka s puškou v ruce,
dívajícího se, neruší-li kdo pořádek.
Oholené hlavy a do červena rozpařená těla trestanců zdála se
ješté ohyzdnějšími. Na rozpařených zádech vystupují obyčejně
velmi jasně jizvy utržených kdysi ran důtkami nebo holí, takže se
zdálo nyní, jako by všechna ta záda byla právě opět rozsekána.
Strašlivé jizvy! Mráz mně přecházel po kůži, když jsem na ně
hleděl. Opět napustili páry a mlha naplnila hustým horkým oblakem
celou lázeň; všechno se dává do chechtu, do křiku. V oblacích
páry se míhají rozsekaná záda, oholené hlavy, zkroucené ruce a
nohy; a k doplnění obrazu Isaj Fomič se chechtá celým hrdlem na
nejvyšší podlažce.
Paří se v takovém parně, že ho div neomráčí, ale zdá se, jako by
ho nižádné horko nemohlo nasytiti. Za kopějku si najímá šlehače,
ale ten dlouho nevydrží v strašném parnu, praští věchtem a běží
se polévat studenou vodou. Isaj Fomič nepozbývá však rozvahy a
najímá druhého, třetího; rozhodl se již, že za tak vzácné
příležitosti nebude litovati nákladu a vystřídá celých pět
šlehačů. „Umí se pařit, chlapík Isaj Fomič!" křičí na něho z dola
trestanci. Isaj Fomič sám znamená, že v tu chvíli vyniká nade
všechny, že je všechny strčil do kapsy; proto je hrd svým
vítězstvím a pronikavým, šíleným hlasem vříská svou arii: la-la-
la-lala, jež překřikuje všechny ostatní hlasy. Napadlo mne,
sejdemeli se jednou my všichni pospolu v pekle, že se ono peklo
bude velice podobati k tomuto místu. Nestrpěl jsem, abych svou
domněnku nesdělil s Petrovem; on se jenom rozhlédl vůkol a mlčel.
Chtěl jsem i pro něho zakoupiti místo vedle sebe, ale on si
přisedl u mých nohou a oznámil mně, že je mu zcela pohodlno.
Baklušin nám zatím kupoval vodu a přinášel ji, když bylo třeba.
Petrov mně slíbil, že mne umyje od paty do hlavy, takže „budete
docela čisťounký", a velice mně domlouval, abych se dal „pařiti".
Ale paření jsem se neodvážil. Petrov mne celého rozetřel mýdlem.
„A teď vám umyju nožky," prohodil na konec. Chtěl jsem mu sice
odvětiti, že si je mohu umyti sám, ale zanechal jsem odporu a
odevzdal jsem se úplně do jeho vůle. Ve zdrobnělém slově „nožky"
neozývala se rozhodně ani jediná otrocká nota; Petrov jednoduše
nemohl nazvati mé nohy nohami asi proto, že ostatní, skuteční
lidé mají nohy, ale já pouze nožky.
Když mne umyl, tu mne s týmiž ceremoniemi, to jest podpíraje mne
a varuje mne při každém kroku, jako bych byl z porculánu, odvedl
do předsíně, pomohl mně obléci prádlo a teprve když byl úplně se
mnou hotov, běžel nazpět do lázně pařit se.
Když jsme přišli domů, nabídl jsem mu sklenici čaje. Čaj on
přijal, vypil a poděkoval. Přišla mně myšlénka, abych se hodil
přes kapsu a uctil ho láhví vodky. Našla se láhev vodky i v naší
kasárně. Petrov byl nad míru spokojen, vypil, chrknul a prohodiv,
že jsem ho úplně vzkřísil, vydal se honem do kuchyně, jako by se
tam bez něho něco nemohlo spraviti. Místo něho přistoupil ke mne
druhý soudruh, pionér Baklušin, jehož jsem také hned v lázni
pozval k sobě na čaj.
Neznám povahy milejší, než byla povaha Baklušinova. Neodpouštěl,
pravda, druhým ničeho, často se i hádával, neměl rád, aby se kdo
vměšoval do jeho záležitostí — slovem uměl se hájiti. Ale
nesvářil se nikdy na dlouho, a zdá se, že ho všichni u nás měli
rádi. Ať přišel kamkoli, všude ho vítali s radostí. Znali ho i ve
městě jako nejzábavnějšího člověka na světě, nepozbývajícího
nikdy své veselosti. Byl to vysoký, mladý muž, asi třicetiletý, s
junáckou, prostomyslnou, dosti hezkou tváří s bradavičkou. Tuto
tvář uměl tak směšně zkroutiti, když představoval někdy kohokoliv
na potkání, že nikdo, kdo se na něho podíval, se nemohl zdržeti
smíchu. Byl také jeden ze šašků, ale neodpouštěl našim bručivým
nepřátelům smíchu, pročež nikdo mu nespílal za to, že je „prázdný
a marný" člověk.
Baklušin byl plný ohně a života. Seznámil se se mnou hned za
prvních dnů a oznámil mně, že vyrostl ve vojenské vychovávací
škole, sloužil potom u pionérů, kdež obrátil na sebe pozornost a
získal si přízeň některých vznešených osobností, čímž se podle
staré paměti velice honosil. Mne se ihned počal vyptávali na
Petrohrad. Čítával též knihy. Když ke mně přišel na čaj, rozesmál
nejprv celou kasárnu vypravováním, jak poručík S. odbyl ráno
našeho místního velitele majora; sednuv si pak vedle mne, oznámil
mne se spokojeným výrazem v tváři, že divadelní představení, jak
se mu zdá, se stane skutkem. V káznici se chystalo na svátky
divadlo. Přihlásili se herci, hotovily se pomaloučku dekorace.
Některé osoby ze města slíbily, že půjčí své šaty pro herce, též
pro ženské úlohy. Ba měli naději, že prostřednictvím jednoho
sluhy u důstojníka seženou i důstojnickou uniformu s
adjutantskými šňůrami. Jen aby majora nenapadlo, jako minulého
roku, zapověděti představení. Ale minulého roku o svátcích byl
major ve špatné míře; prohrál kdesi v kartách, mimo to v káznici
se stal jakýsi nepořádek, a proto zapověděl představení ze
zlosti; ale letos snad nebude chtít překážeti. Slovem Baklušin
byl v pohnutém stavu. Bylo viděti, že jest jedním z hlavních
původců divadla, a proto jsem si umínil již tehda, že se na každý
způsob půjdu podívat na ono představení. Prostomyslná radost
Baklušina, že se divadlo zdaří, velice se mně líbila. Slovo za
slovem, a rozhovořili jsme se. Pověděl mně mimo jiné, že
nesloužil stále jen v Petrohradě; že se tam v něčem provinil a za
to ho odeslali do R., ale ješte v hodnosti poddůstojníka při
místní posádce.
„A odtamtud mne už poslali sem," poznamenal Ba-klušin.
„A zač pak?" ptám se ho.
„Zač? Co byste řekl, Alexandře Petroviči, zač? Věřil byste, že za
to, že jsem se zamiloval?"
„Nu, jen za to by vás sem ještě neposlali," namítl jsem a zasmál
se.
„Pravda," dodal Baklušin, „pravda, že jsem při té příležitosti
zastřelil z pistole jednoho tamního Němce. Ale stojí-li Němec za
to, aby člověka pro něho posýlali sem? Posuďte sám!"
„Ale jak se to přihodilo?" Povězte mně to, je to zajímavé."
„Velice směšná historie, Alexandře Petroviči."
„Tím lépe tedy. Vypravujte."
„Tak povídat? Nu, poslouchejte tedy..."
Vyslechl jsem třebas ne valně směšnou, za to dosti podivnou
historii vraždy...
„Přihodilo se to, abyste věděl, takhle," počal Baklušin. „Když
mne tedy poslali do R., pozoruju, že město je pěkné, veliké; jen
Němců tam bylo tuze mnoho. Nu, já byl, rozumí se, ještě mladý
člověk, u představenstva jsem byl dobře zapsán, chodím si s
čapkou na stranu, a tak trávím svůj čas. Na Němky mrkám. I
zalíbila se mně tam jedna Němkyně, jmenovala se Luiza. Obě ony
byly pradlenami, ovšem praly jen nejjemnější prádlo, ona a její
teta. Teta byla stará, takový bručoun, ale žily zámožně. Chodil
jsem z počátku okolo oken sem tam, a potom jsem se již spřátelil,
jak se sluší a patří. Luiza mluvila i rusky dobře, jen trošku
jako by ráčkovala, — nu pravím vám takový miloušek, že jsem se s
takovým nikdy ještě nesetkal. Loudím na ní z počátku to a ono,
ale ona, že ne. „Toho nežádej, Sášo, protože chci celou svou
nevinnost zachovati, abych se stala důstojnou tvou ženou." A při
tom se jen tulí, směje se tak zvonivě; a taková čisťounká byla —
nu neviděl jsem jiné takové kromě ní."
„Sama mne vybízela, abych se oženil. A jak se neženit! posuďte
sám. Chystám se tedy, že půjdu s prosbou k podplukovníkovi... Tu
vidím najednou, že Luiza jednou nepřišla k dostaveníčku, podruhé
nepřišla, potřetí se nedostavila... Posýlám jí psaní; ale
nedostal jsem na ně odpovědi. Co to je? myslím si. Protože, kdyby
mne chtěla klamati, užila by chytrosti, odpověděla by na psaní a
k dostaveníčku také by přicházela. Ale vždyť ona neuměla ani
selhati: všechno vždy přímo povídá. To asi tetka, myslím si. K
tetě jsem choditi nesměl; ona sice o tom věděla, ale my jsme
všechno drželi v tajnosti, po špičkách, tak říkaje, jsme chodili.
Chodím tedy jako ztřeštěný, napsal jsem jí poslední dopis a
pravím: Nepřijdeš-li, sám přijdu k tetě. Ulekla se, přišla.
Pláče; povídá, že jeden Němec, Šulc, vzdálený jejich příbuzný,
hodinář, bohatý a již obstárlý, projevil přání, že by se s ní
oženil, aby prý i mne učinil šťastnou, i sám na stará léta
nezůstal bez ženy. A miluje ji prý, a dávno už měl ten úmysl, ale
stále mlčel, jen se připravoval. „Tak vidíš — povídá — Sášo; on
je bohat, a já budu šťastna; což bys mne chtěl zbaviti mého
štěstí?" Koukám: Ona pláče a objímá mne... Eh, vždyť má pravdu!
Jakáž pak může býti výhoda, vdáti se za vojáka, třeba jsem byl
poddůstojníkem? Nu, povídám, Luizo, měj se dobře, zůstávej s
Bohem; nemám, proč bych tě zbavoval štěstí. A je on hezký člověk?
— Ne, povídá, obstárlý takový, s dlouhým nosem... a sama se při
tom dala do smíchu. Odešel jsem od ní; což — myslím si, nebyl to
můj osud!"
„Druhého dne z rána jdu k jeho krámu; ulici ona mně řekla. Hledím
oknem, vidím, jak sedí Němec, hodiny dělá; mohlo mu býti tak
čtyřicet pět let, nos hrbatý, oči vypoulené, na sobě má frak,
vysoký stojatý límeček trčí do tváře, vůbec takový vážný.
Odplivnul jsem si; chtěl jsem mu rozbiti sklo ve dveřích... ale
nač, myslím si! Nač se ho dotýkat. Holka je ta tam, jako když z
vozu vypadne! Vrátil jsem se za soumraku do kasáren, lehl jsem na
postel, a věříte-li, Alexandře Petroviči, tak se vám dám do
pláče..."
„Tak minul den, druhý, třetí. S Luizou se nevídám. A zatím jsem
uslyšel od jedné kmotry (byla stará, také pradlena, k níž Luiza
časem přicházela), že Němec ví o naší známosti, a proto že se
odhodlal nabídnouti jí honem ruku. Jinak by byl počkal ještě asi
dvě léta. Luiza prý se mu musila zapřisáhnouti, že přeruší
všelikou známost se mnou; prozatím že je obě — tetu i Luizu —
nechává ještě, aby se dřely; že jest možno, že si to ještě
rozmyslí a že se vlastně ani nyní ještě řádně nerozhodl. Také mně
pověděla, že je pozval obě na pozejtří, na neděli na kávu, a že
bude u něho ještě jeden příbuzný, stařec jakýsi, jenž býval dříve
kupcem, a nyní má velikou bídu; slouží kdesi ve sklepě za
dozorce. Když jsem uslyšel, že se v neděli všechno snad rozhodne,
takový jsem dostal vztek, že jsem se ani ovládati nemohl. Celý
ten den a celý následující den stále jsem jen přemýšlel o té
věci. Tak se mně zdálo, že bych toho Němce sežral."
V neděli ráno nebyl jsem ještě nijak rozhodnut; ale když bylo po
mši, vzchopil jsem se, oblekl jsem se do pláště a vydal jsem se
na cestu k Němci. Myslil jsem, že je zastanu všechny pohromadě.
Ale proč jsem se odebral k Němci a co jsem tam chtěl mluviti, sám
nevím. Avšak pro všechen případ vstrčil jsem do kapsy pistoli.
Pistolka ta byla mizerná, ještě se starým kohoutkem; jako chlapec
jsem už z ní střílíval. Nyní už nebylo možno z ní stříleťi. Ale
přece jsem ji nabil kulkou; myslil jsem si, počnou-li mne
vyháněti, nebo mně spílati, vytáhnu pistoli a všechny je polekám.
Přijdu tam. V dílně není nikdo; všichni sedí v zadní světnici.
Kromě nich ani duše, žádný služebný. Vůbec měl jen jedinou
služebnou Němku, jež bylaspolu jeho kuchařkou. Prošel jsem
krámem; koukám — dvéře jsou zavřeny. Ale dvéře byly staré, jen na
háček. Srdce ve mně tluče; zarazil jsem se, poslouchám. Mluví po
německy. Kopnu nohou ze vší síly, a dvéře se ihned rozevřely.
Koukám: je prostřeno. Na stole stojí veliký lihový samovar na
kávu, a káva se v něm vaří. Vedle stojí suchary; na druhém
podnose láhev vodky, slaneček a salám, a ještě láhev nějakého
vína. Luiza a teta, obě vyfintěné, sedí na divaně. Naproti nim na
stolici sám Němec, ženich, přičesaný, ve fraku a vysokém límečku,
jehož konce zrovna trčí do předu. Po straně sedí na stolici ještě
jeden Němec, už starý, tlustý, šedivý, a mlčí. Když jsem přišel,
Luiza celá zbledla. Teta povyskočila, ale zase sedla; ale Němec
se zamračil. Takový vzteklý! Vzchopil se a jde mi naproti:
„Co byste rád?" povídá.
Z počátku jsem se zarazil; ale vztek se mne silně zmocnil.
„Co bych rád? — já řku. Hosta uvítej, vodkou uctívej. Přišel jsem
k tobě na návštěvu."
Němec se zamyslí a pak prohodí:
„Sedněte si."
Já sedl.
„Dej tedy, povídám, vodky."
„Tady je — povídá — vodka; pijte, chcete-li."
„Poslouchej — povídám — dej mně dobré vodky." Neboť zlosť se už
silně ve mně rozmáhala.
„To je dobrá vodka."
Rozmrzelo mne, že mne již tak příliš nízko cení. A ještě více, že
to Luiza vidí. Vypil jsem sklenku a povídám:
„Což si tak hrubé se mnou vedeš, Němče? Spřátel se se mnou! Já k
tobě přišel z přátelství."
„Já nemohu býti vaším přítelem, povídá; vy jste prostý voják."
Nu, tu jsem již dostal vztek.
„Ach ty hastroši, povídám, ty klobásníku!*) Víš-li, že od tohoto
okamžiku mohu s tebou dělati, cokoli se mně zlíbí? Chceš tuhle, z
pistole tě zastřelím?"
Vytáhl jsem pistoli, stoupnul jsem naproti němu a přiložil mu
hlaveň zrovna k čelu. Ženské sedí více mrtvé než živé; hlesnouti
se bojí. Stařec, ten se třese jako lupen, mlčí a celý zbledl.
Němec byl překvapen, ale vzpamatoval se.
„Já se vás nebojím, povídá, a prosím vás jako slušný člověk;
abyste ihned zanechal svého žertu; ale já se vás dokonce
nebojím."
„O lžeš, povídám, bojíš se!" A jak by ne! Nesmí ani hlavou
pohnouti pod pistolí; tak sedí, ani se nehýbá,
„Ne, povídá, to nesmíte dělat."
„A proč, povídám, bych nesměl?"
„Proto, povídá, že je vám to přísně zapovězeno a budete proto
přísně potrestán."
Čert ví, co to bylo za hlupáka Němce! Kdyby mne nebyl sám
roznítil, byl by živ dosavad; ta hádka všechno zavinila.
„Tedy, povídám, ty myslíš, že nesmím?"
„Ne."
„Nesmím?"
„Vy mně to dokonce nesmíte udělat."
„Tak tu máš, jelito!" A jak ho říznu, už se valí se stolice.
Ženské vzkřikly.
Já pistoli do kapsy a pryč. Když jsem vstupoval na pevnost,
zahodil jsem pistoli hned u samé brány do kopřiv.
Přišel jsem domů, lehl na postel a myslím si: hned mne vezmou do
vazby. Ale mine hodina, druhá — neberou mne. Už před soumrakem
padne na mne taková tesknota! Vyšel jsem ven; zachtělo se mi
uviděti Luizu za každou cenu. Jdu okolo hodináře. Kouknu: tam
plno lidu, policie. Jdu ke kmotře: Zavolej Luizu! čekám sotva
chvilenku a
*) Rusové přezývají Němce klobásníky, poněvadž uzenářství je na
Rusi rozšířeno hlavně mezi Němci.
už vidím, jak Luiza běží, vrhne se mně na krk a dá se do pláče.
„Já sama, povídá, jsem vším vina, že jsem tetu poslouchala." Také
mně oznámila, že teta hned po dnešní události přišla domů a
takový dostala strach, že se rozstonala a nikomu ani slova; sama
nikomu nic neřekla a mně, povídá, také zakázala. Má strach. Ať
prý sami dělají, jak jim libo. Nás, Luizo, povídá, nikdo tam dnes
neviděl. On i svou služebnou poslal pryč, protože se bál. Ta by
mu oči vyškrábala, kdyby zvěděla, že se chce ženit. Z tovaryšů
také nikdo nebyl doma; všechny poslal pryč. Sám i kávu zavařil,
sám zákusku připravil. A příbuzný — ten i dříve po celý svůj
život mlčel, nikdy nemluvil, a když se to dnes přihodilo, sebral
čepici a první odešel. Také bude jistě mlčet, tvrdila Luiza.
A tak se stalo. Dvě neděle mne nikdo nebral do vazby, ani
podezření nijakého na mne nebylo. Za ty dve neděle, věřte nebo
nevěřte, Alexandře Petroviči, zažil jsem celého svého štěstí.
Každý den jsem se scházel s Luizou. A kterak ona přilnula ke mně!
Pláče. „Já, povídá, půjdu za tebou, kamkoli tě odešlou. Všeho
nechám, a půjdu za tebou!" Už jsem pomýšlel na to, abych se tu
zbavil života; tak mne tehdáž rozlítostnila. Nu, a za dvě neděle
mne sebrali. Stařík a teta se smluvili a udali mne..."
„Ale počkejte," přerušil jsem Baklušina; „za to vás mohli
odsouditi všeho všudy na deset, nu řekněme na dvanáct let, tedy
na úplnou lhůtu v občanském oddělení; ale vždyť vy jste ve
zvláštním oddělení. Jak je to možná?"
„Nu, pak se přihodila ještě druhá věc," pravil Baklušin.
„Když mne předvedli před soudní komisi, setník mně před soudem
počal nadávati. Nesnesl jsem toho a povídám mu: Co nadáváš? Což
nevidíš, podlá duše, že sedíš před „zrcadlem".*) Nu, tu nastal
obrat; počali mne souditi pro nový zločin, a za všechno dohromady
mne odsoudili ke
*) „Zrcadlem" se tu rozumějí soudní pravidla, postavená za sklem
v rámci na stole před soudci.
čtyřem tisícům a pak sem do zvláštního oddělení. A když vyvedli k
trestu mne, vedli i setníka; mne do zelené ulice, ale jeho
zbavili hodnosti a poslali na Kavkaz jako prostého vojáka. Na
shledanou, Alexandře Petroviči. Přijdte se k nám podívat o
představení."