VIII.

Lidé odvážliví. Lučka.

O lidech odvážlivých těžko vypravovati. Bylo jich v káznici, jako

vůbec všude, dosti málo. Mnohý zdá se na pohled až strašný;

pováží-li člověk, co se o některém z nich vypravuje, počne se mu

až vyhýbati. Jakýsi nevolný pocit mne z počátku nutíval, abych se

takových lidí stranil. Ale později jsem se na mnoze změnil ve

svých náhledech třebas o nejstrašnějších vražednících. Některý

člověk nezavraždil nikoho a je strašnější, než jiný, jenž přišel

do káznice pro šestero vražed. O některých zločinech bylo pak

těžko sestaviti si sebe primitivnější ponětí; tak mnoho záhadného

bylo ve spáchání jich. Pravím to proto, že mezi naším prostým

lidem některé zločiny vznikají z nejpodivuhodnějších příčin.

Vyskytuje se na příklad, a sice dosti často, následující typ

vraha. Člověk žije tiše a pokojně. Osud jeho je hořký, ale trpí.

Jest, dejme tomu, mužík, nebo čeledín, chudobný živnostník nebo

voják. Náhle něco prasklo; nedovedl se zdržeti a bodl nožem svého

nepřítele a utiskovatele. Tu se začíná ono podivuhodné: z

nenadání člověk vyskočil na nějaký čas ze své meze. Nejprve

zavraždil svého utiskovatele, nepřítele; je to sice zločinné, ale

pochopitelné; byl pro to důvod. Ale potom počne vražditi i lidi,

jež nejsou jeho nepřáteli, vraždí každého na potkání, vraždí pro

svou potěchu, za hrubé slovo, za pouhý pohled, pro růženec, aneb

prostě: „Pryč s cesty, neukazuj se na oči, jdu já!"

Člověk je zrovna jako v opojení, jako v horečné zmatenosti. Jako

by, přeskočiv jednou přes osudnou onu mez, počal nacházeti

potěšení v tom, že mu není nic více svato; jako by ho cosi

ponoukalo, aby přeskočil najednou přese všechny hranice zákonů a

moci, a užíval rozkoší, nejnevázanější a nejneobmezenější

svobody, aby se nabažil do sytosti úzkostlivého svírání srdce

následkem hrůzy, kterou nezbytně musí pociťovati sám před sebou.

Ví kromě toho, že ho čeká strašný trest. Vše to se může podobati

onomu pocitu, když člověka na vysoké věži táhne cosi do propasti,

která se rozevírá pod jeho nohama, tak že by se raději sám už

vrhl střemhlav dolů, aby honem byl už konec. A přiházívá se to

lidem, kteří až dotud byli zcela tiší.

Někteří z nich se v onom opojení dokonce i vynášejí sebou. Čím

poníženějším býval dříve, tím více ho to ponouká nyní, aby se

ukázal, aby nahnal jiným strachu. Tento strach mu působí

potěšení, jemu se líbí sama ta ošklivost, kterou budí v jiných.

Úmyslně se vnucuje v jakousi šílenou odvážlivost, a takový šíleně

odvážlivý člověk sám se někdy nemůže dočkati trestu, nemůže se

dočkati, aby s ním už byl konec, protože se mu samému stává

konečně obtížino nositi na sobě onu líčenou šílenou odvahu.

Zajímavo jest, že z větší části všechna ta nálada, všechna ta

líčenost trvá právě až do vystoupení na popraviště a potom jako

když utne; jako by to vskutku byla jakási úřední lhůta, dříve již

předepsaná schválně k tomu ustanovenými pravidly. Tu se člověk

takový náhle stává pokorným, sebevědomí jeho znenáhle mizí, a on

se převrací v jakýsi hadr. Na popravišti počne fňukat, prosí lid

za odpuštění. Pak přijde do káznice a hle, je to slinta, fňukal

takový, ba strašpytel, že se mu až člověk diví: „Je-li možná, aby

to byl týž, co zavraždil pět nebo šest lidí!"

Někteří ovšem ani v káznici hned nezkrotnou. Stále se jich ještě

drží jakési furiantství, jakási vychloubačnost, jako by říkali:

„Já nejsem takový, jak si myslíte. Já šest duší utratil." Ale

konec konců přece zkrotne. Časem jen si učiní radost, že si

vzpomene na svůj smělý vzmach, na své zahýření, jež se mu povedlo

jednou za jeho života,, když byl šíleně odvážlivým, a je velmi

rád, najde-li dobráka, aby se mohl s příslušnou vážností před ním

ukázati, pochlubiti a vypravovati mu o svých hrdinstvích, aniž

při tom dal na jevo, že se jemu samému vlastně chce o tom

vypravovati. Jako by řekl: „Vidíš, jakým jsem já byl člověkem!"

A jak rafinovaně se dbá oné samolibé opatrnosti, jak líně

nedbalým bývá takové vypravování! Jaká prostudovaná okázalost

jeví se v tonu, v každém slovíčku vypravovatele! Kde jen se ten

lid tomu naučil!

Jednou za oněch prvých dní, leže za dlouhého večera nečinně a

tesklivě na narách, vyslechl jsem jedno z podobných vypravování a

ve své nezkušenosti učinil jsem si o vypravovateli pojem jako o

kolossálním, strašném zlosynu, o neslýchané, železné vůli, kdežto

z Petrova v tutéž dobu div jsem si netropil žerty. Předmětem

vypravování bylo, jak on, Luka Kuzmyč, pro nic jiného, než pro

své vlastní potěšení, skolil jistého majora.

Tento Luka Kuzmyč byl onen maličký, hubený, ostronosý mladý

trestanec z naši kasárny, rodem Malorus, o kterém jsem se dříve

už kdesi zmínil. Byl vlastně Velkorus, jen že se narodil na jihu

a patřil k panské čeledi. Bylo v něm vskutku cosi ostrého,

hrdého, „ptáček malý, ale drápek ostrý". Ale trestanci

instinktivně uhadují, co vězí v kterém člověku. K němu chovali

nehrubě mnoho úcty. Byl hrozne samolibý. Toho večera seděl na

narách a šil košili. Šití prádla bylo jeho řemeslem. Vedle něho

seděl tupý, omezený mladík, ale jinak dobrý a laskavý, postavy

vysoké a silného složení těla Byl to jeho soused na narách,

trestanec Kobylin. Lučka často se s ním po sousedsku hádával a

vůbec se k němu choval s vysoká, posměšně a despoticky, čeho

Kobylin pro své dobráctví z části ani neznamenal. Pletl vlněnou

punčochu a lhostejně poslouchal Lučku. Tento vypravoval dosti

hlasité a srozumitelně. Přál si patrně, aby to všichni slyšeli,

ač se snažil naopak se tvářiti, jako by vypravoval pouze

Kobylinu.

„Tenkrát mne, brachu, vedli z našeho místa," počal vypravovati,

píchaje jehlou, „do K...va, řekněme pro tuláctví."

„A kdy to bylo? Dávno?" optal se ho Kobylin.

„Ano, až hrách uzraje, půjde na druhý rok. Nu, když jsme přišli

do K...va, posadili mne tam na krátkou dobu do trestnice. Koukám

— sedí se mnou dvanáct osob, samí chochlové, velicí, zdraví,

silní, jako býci. A všichni takoví pokorní; jídlo bídné. Točí

jimi jejich major, jak se jeho milosti ráčí. Sedím den, sedím

druhý s tím lidem, vidím, je to samá baba. ,Proč pak' — povídám —

,trpíte všechno takovému hlupákovi?'

,Hm, jdi a sám to zkus s ním promluviti!' povídají a usmívají se

nade mnou. Já mlčím. Byl tam mezi nimi jeden chochol k poválení,

braši" — dodal znenadání, zanechav Kobylina a obraceje se ke všem

vůbec. „Vypravoval, jak ho soudcové odsoudili, a jak se soudci

rozmlouval a při tom pláče, až mu slzy tekou. Děti prý zůstaly

doma, žena. A sám je už takový starý, šedivý, tlustý. ,Já mu

povídám,' vypravoval chochol — ,Ne! A on čertů syn, jen píše, jen

píše! Nu, povídám sám sobě, kdybys chtěl scípnout a já bych se na

tě podíval! A on jen píše, jen píše. Ale jak dopsal...! Byl jsem

ztracen! Podej mi, Vásjo, nitě; jsou to zpuchřelé komisní nitě."

„Na trhu je koupili," namítl Vasja, podávaje mu niť.

„Naše krejčovské jsou lepší. Nedávno invalidu posýlali na trh. U

které to podlé báby on je tam jen kupuje?" pokračoval Lučka,

navlékaje niť proti světlu,

„U kmotry bezpochyby."

„Bezpochyby u kmotry."

„Tak kterak tedy, co se stalo s majorem?" ptal se zcela

zapomenutý Kobylin.

Ale Lučka na to právě čekal. Nepokračoval však ihned ve svém

vypravování, ano tvářil se, jako by otázku Kobylinovu neuznával

ani za hodnu pozornosti. Pomalu si upravil niť, pomalu a líně

přeložil pod sebou nohy a konečně se dal opět do vypravování.

„Vyburcoval jsem nakonec naše milé chochly; povolali majora. A já

jsem si hned zrána vypůjčil u souseda nůž, vzal jsem jej a

schoval, tak pro všechen případ. Rozvzteklil se major. Jede. Nu,

povídám, ať se mi držíte, chochlové! A oni chudáci mají již duši

v patách; třesou se zrovna. Přiletí major opilý: ,Kdo zde, kterak

je zde? Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh!'

Jakmile řekl: ,Já jsem váš cař, já jsem váš Bůh', vystoupil

jsem," pokračoval Lučka; „nůž jsem měl v rukávě."

,Nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí!' a při tom pomaloučku

se k němu blížím, ,kterak pak by to mohlo být,' povídám, ,vaše

vysokoblahorodí, abyste byli náš cař a náš bůh?'

,A to's tedy ty, to's ty?' vykřikl major, , buřiči!'

,Nikoli,' povídám, a stále k němu přistupuju blíže a blíže,

,nikoli,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jak bude asi povědomo a

známo vám samým, Bůh náš všemohoucí a všudypřítomný jest jen

jeden,' povídám. ,I caře máme jen jediného, samým Bohem nad námi

všemi ustanoveného. On je, vaše vysokoblahorodí,' povídám,

,monarcha. A vy,' povídám, ,vaše vysokoblahorodí, jste jen major,

náš představený, vaše vysokoblahorodí, z carské milosti,'

povídám, ,a pro své zásluhy.'

,Jak, jak, jak, jak!' Tak zrovna zakdákal; mluviti nemůže, dechu

vzteky popadnouti nemůže. Příliš jsem ho překvapil.

,Ano, tak,' povídám. A tu se z nenadání vrhnu na něho, a vetknu

mu celičký nůž zrovna do břicha. Podařilo se mně. Svalil se, jen

nohama zaškubal. Odhodil jsem nůž.

,Hleďte,' povídám, ,chochlové! Teď ho zdvihejte."

Zde se na minutku odchýlím. Na neštěstí takových výrazů, jako „Já

jsem váš cař, já váš Bůh" a mnoha jiných tomu podobných měli za

starých dob často ve zvyku užívati mnozí z velitelů. Sluší však

vyznati, že takových velitelů zbývá již nemnoho, a možná dost, že

již zcela vymřeli. K tomu ještě poznamenám, že se podobnými

výrazy zvláště vypínali a sice rádi vypínali, nejvíce tací

velitelové, kteří byli z řadových vojáků povýšeni za důstojníky.

Zdá se, jako by hodnost důstojnická zvrátila celé jejích nitro a

spolu i hlavu. Dlouho vzdychali pod tíží břemene, prošli všemi

stupni podřízenosti a najednou vidí, že jsou důstojníky,

představenými, šlechtici, a proto z nezvyklosti a prvního opojení

zpřílišňují pojem o své moci a svém významu, rozumí se jen

vzhledem k podřízeným jim prostým vojákům. Před vyššími zůstávají

jako dříve v hluboké úctě, nyní zcela již zbytečné a dokonce i

odporné mnohým náčelníkům. Mnozí tací v prachu se kořící

důstojníci honem a se zvláštní radostí oznamují svým vyšším

představeným, že bývali řadovými vojáky, a třebas byli nyní

důstojníky, že „nezapomínají, kde jest jejich místo."

Ale vzhledem k prostým vojákům stávali se div ne neobmezenými

pány. Ovšem nyní sotva jsou ještě tací důstojníci, sotva se najde

takový, jenž by zvolal: „Já jsem váš cař, já váš Bůh!" Ale přes

to přec jen poznamenávám, že nic tak nedráždí trestance, a vůbec

všechny podřízené osobnosti, jako podobné výrazy představených.

Toto drzé povyšování sebe, toto zpřilišnené domnění o své

beztrestnosti rodí nenávist v nejpokornějším člověku a zbavuje ho

poslední špetky trpělivosti. Na štěstí vše to jest věcí minulosti

a i za starých času přísně se pronásledovalo od představených.

Znám sám několik takových případů.

A vůbec lidi podřízené vždycky to dráždí, pohlíží-li se na ně s

vysoká, nedbale, a jeví-li se v jednání s nimi opovržlivost.

Někteří se na příklad domnívají, budou-li dobře krmiti, v dobrém

stavu držeti trestance, budou-li vyřizovati všechno dle zákona,

že vyplnili veškeru svou povinnost. Ale to je také omyl. Každý,

ať si je kdokoli a ať si jakkoli byl ponížen, vždycky — třebas

jen instinktivně, třebas nevědomky, ale přece vyžaduje úcty k své

lidské důstojnosti. Trestanec ví sám, že je trestancem,

zavržencem, ví dobře, kde jest jeho místo před představeným; ale

nižádným vypáleným znamením, nijakými okovy ho nepřinutíte, aby

zapomněl, že jest člověk. A poněvadž člověkem vskutku jest, tedy

se sluší jednati s ním po lidsku. Můj Bože! vždyť lidské jednání

může opět učiniti člověkem i toho, na kom dávno již vybledl obraz

boží. Právě s takovými „nešťastnými" má se jednati co nejvíce po

lidsku. To je spása a radost jejich.

Setkával jsem se s takovými dobrými, šlechetnými veliteli. Viděl

jsem, jaký dojem způsobili na ony zavržené. Několik laskavých

slov — a trestanci div neprociťovali k novému mravnímu životu.

Počínali ho milovati jako děti. Uvádím si na mysl ještě jednu

zvláštnost: Sami trestanci nemají rádi příliš přátelského, a přes

příliš dobromyslného jednání se strany náčelníkovy. Chce k

náčelníkovi pociťovati úctu, ale v tomto případě úcta jaksi mizí.

Trestanec má rád na příklad, aby jeho náčelník měl řády, aby byl

statné postavy, aby byl v lásce u některého jeho vyššího

představeného, aby byl i přísný, i vážný, i spravedlivý a dbalý

své důstojnosti. Takové mají trestanci nejradši: sám sobě

nezadal, jim neublížil, tedy všechno je dobře a pěkně.

„Nu spražili tě asi za to?" ozval se klidně Kobylin.

„Hm. Spražili, brachu; je pravda, že spražiii. Aleji, podej mně

nůžky! A co to, braši, dnes se majdan nesebere?"

„Ondyno všechno propili," podotknul Vasja. „Kdyby nebyli všechno

propili, možná dost, že by hráli."

„Kdyby! Za ,kdyby' dávají i v Moskvě sto rublů," prohodil Lucka.

„A kolik ti dali, Lucko, za to za všechno?" ozval se opět

Kobylin.

„Dali mně, příteličku, sto pět. Ale, věříte-li, braši, vždyť

málem by mne byli zabili," ujal se slova Lučka, opět si nevšímaje

Kobylina. „Nu, a když jsem dostal svých sto pět, pak mne odvezli

v plné parádě. Nikdy před tím jsem ještě důtek neokusil. Lidu se

nahrnulo nesčíslné množství; celé město se sběhlo: loupežníka

budou trestat, to jest vražedníka. Co je to jen za hloupý lid,

ani vám pověděti nemohu! Timoška*) mne svlekl, položil a volá:

,Drž se, opařím tě!' Čekám, co bude? Jak mně jednu vlepil, chtěl

jsem vzkřiknout, rozevřel jsem ústa, ale výkřik mně selhal. Hlas

se patrně ve mne zarazil. Když vlepil druhou, nu věřte si, nebo

nevěřte, už jsem neslyšel, jak počítal ,dva'. Když jsem se

vzpamatoval, slyším, jak počítají ,sedmnáct'. Tak mne, brachu,

čtyřikrát potom sundavali s kobyly; vždy půl hodiny jsem

odpočíval, vodou mne polévali. Koukám na všechny vyvalenýma očima

a myslím si: ,To je má smrť..."

„A neumřel jsi?" optal se naivně Kobylin.

Lučka ho změřil nanejvýš opovržlivým pohledem; ozval se smích.

„Hotový špalek."

„Na půdě to nemá v pořádku," prohodil Lučka, jako by litoval, že

se mohl dáti do řeči s takovým člověkem.

„Rozum totiž někde zapomněl," potvrdil Vasja.

Lučka sice zavraždil šest lidí, ale v káznici se ho nikdy nikdo

nebál, ačkoli si snad od srdce přál, aby si zjednal pověst

strašného člověka...

*) Kat.