VII.

Nové známosti. Petrov.

Ale čas utíkal a já ponenáhlu přivykal. S každým dnem vždy méně a

méně mne zarážely všední zjevy mého nového života. Oči záhy

přivykly různým příhodám, okolnostem, lidem. Smířiti se s oním

životem bylo nemožno, ale dávno už bylo na čase, abych jej uznal

za hotovou událost. Všechny pochybnosti, jež zůstávaly ještě ve

mně, zatajil jsem ve svém nitru co možná nejhloub. Nepotloukal

jsem se už po káznici jako zbloudilý a neprozrazoval jsem svůj

stesk. Divoce zvědavé pohledy trestanců neupíraly se na mne již

tak často, nepronásledovaly mne s jakousi promyšlenou

vyzývavostí. Přivykli ke mně patrně i oni, čemuž jsem byl velice

rád. Procházel jsem se již po trestnici jako doma, znal jsem své

místo na narách a přivyk'jsem patrně i k takovým věcem, k nimž

jsem myslil že po celý život nepřivyknu. Pravidelně každý týden

dával jsem si holiti polovinu hlavy. Za tím účelem volali nás

každou sobotu po práci jednoho po druhém z trestnice na strážnici

(kdo by nebyl býval oholen, odpovídal za sebe sám), a tam

vojenští holiči mydlili studeným mýdlem naše hlavy a necitelně je

dřely nejtupějšími břitvami, takže mně i nyní přechází mráz po

kůži, když si vzpomenu na ono mučení.

Ostatně brzy se vynašel lék; Akim Akimyč mně ukázal na jednoho

trestance z oddělení vojenského, jenž za kopějku holil svou

vlastní břitvou každého, kdo za to požádal a tím si vydělával

peníze. Mnozí trestanci chodili k němu, aby se vyhnuli erárním

holičům, a nebyli to přec lidé choulostiví. Našeho trestance

holiče nazývali majorem, ač nevím proč a také nemohu říci, čím by

byl připomínal majora. Když to nyní píšu, vidím před sebou onoho

majora, vysokého, hubeného a nehovorného chlapíka, dosti

přihlouplého, stále zahloubaného do svého zaměstnání a vždy s

řemenem v ruce, na němž dnem i nocí potahoval svou břitvu, jež

byla již nad míru vybroušena, a zdálo se, že byl celý pohroužen v

toto zaměstnání, jež pokládal bez pochyby za úkol svého života.

Bylť opravdu neobyčejně spokojen, když byla břitva v pořádku a

někdo přišel se dát oholiti; mýdlo měl teplé, ruku lehkou, holil

jako aksamítem. Jeho umění mu působilo patrně radost a honosil se

jím, vydělanou kopějku přijímal nedbale, jako by šlo opravdu jen

o umění a ne o kopějku.

Náš A...v dostal jednou co proto od místního velitele majora,

když za svých denunciací o káznici připomenul kdysi jméno našeho

trestnického holiče a z nedopatření ho nazval majorem. Místní

velitel se rozvzteklil a urazil se v nejvyšší míře. „Víš-li pak,

ty padouchu, co to je major?" křičel s pěnou na rtech, vypláceje

A...va svým způsobem; „rozumíš ty, co je major? A najednou se

vyskytne nějaký padouch šibeničný, a ty se můžeš opovážiti

jmenovati ho majorem mně do očí, v mé přítomnosti?" Jenom A...v

se mohl snášeti s takovým člověkem.

Od prvního dne svého pobytu v káznici počal jsem již blouzniti o

svobodě. Počítání na tisícerý způsob a v nejrůznějších poměrech,

kdy skončí má trestnická léta, stalo se mým zamilovaným

zaměstnáním. Ba nemohl jsem ani přemýšleti o ničem jinak a jsem

přesvědčen, že tak činí každý, kdo je zbaven svobody na jistou

dobu. Nevím, zdali trestanci uvažovali a počítali také tak, jako

já, ale podivuhodná lehkomyslnost jejich nadějí mne překvapila

hned při prvním vkročení. Naděje vězně, zbaveného svobody, jest

dcela jiná, než naděje člověka, žijícího pravidelným způsobem.

Svobodný člověk ovšem doufá (na příklad ve změnu osudu, ve zdar

nějakého podniku) ale při tom žije, jedná; skutečný život zcela

ho uchvacuje svým vírem. Jinak u vězně. I tam je sice život —

pevnostní, vězeňský. Ale ať si je trestanec kdokoli, a ať si jest

odsouzen na lhůtu jakoukoli, rozhodně, instinktivně nemůže

uznávati svůj osud za něco kladného, za poslední odstavec svého

věku, za část skutečného života. Každý trestanec pociťuje, že tu

není doma, nýbrž jen jako by na návštěvě. Na dvacet let hledí

jako na dvě léta, a jest úplně ubezpečen, že v padesátipěti

letech, až vyjde z káznice, bude právě takovým chlapíkem, jako

nyní v třicetipěti. „Ještě užijeme světa!" myslí si a důsledně

odhání od sebe všeliké pochybnosti a jiné obtížné myšlénky. Ba i

ti, co byli odsouzeni doživotně, trestanci „zvláštního oddělení",

i ti se nadáli někdy, že přijde neočekávaně z Pitěra*)

rozhodnutí: „Poslat ho do Nerčinska do dolů na určitou dobu." Pak

bude dobře. Především do Nerčinska bude div ne půl roku co jíti,

a táhnouti ve skupině trestanců je nepoměrně příjemnější, než

býti v trestnici. Pak zbývá se jen dočkati, až vyprší v Nerčinsku

lhůta a potom... A vězte, že tak počítává i leckterý šedovlasý

člověk!

V Tobolsku jsem viděl vězně, přikovaného ke zdi. Sedel na řetěze

asi sáh dlouhém; tamtéž se nalézalo i jeho lože. Přikovali ho za

cosi neobyčejně strašného, čeho se dopustil už na Sibiři. Vězňové

tací sedí po pěti letech, sedí i po deseti. Jsou to většinou

vražedníci. Jen jednoho jsem viděl mezi nimi, jenž býval jaksi

pánem; býval kdesi úředníkem. Mluvil tichounce, trochu šišlavě;

na ústech slaďounký úsměv. Ukazoval nám svůj řetěz, ukazoval, jak

se má lehati na lože, aby bylo pohodlnější. Musil to býti

povedený ptáček! Chovají se ve vězení vůbec všichni tiše a zdají

se spokojenými a přece každý z nich baží po tom, aby co nejdříve

odseděl svou lhůtu. A proč? mohlo by se zdáti. Inu, vyjde pak z

dusné, provlhlé komůrky s nízkou cihlovou klenbou a projde se po

dvoře trestnice a ... dost. Z trestnice ho už nevypustí nikdy. Ví

sám, že vězňové, puštění se řetězu, zůstávají na vždy v

trestnici, až do samé smrti a při tom spoutaní železy. Ví to, a

přece se mu strašně chce odbyti honem lhůtu, kterou musí

proseděti na řetěze. Vždyť by bez oné touhy nemohl člověk

proseděti pět nebo šest let na řetěze, aby buď neumřel, nebo

nepozbyl rozumu. Ba jest otázka, seděl-li by vůbec.

Věděl jsem, že práce mne může zachrániti, může upevniti mé

zdraví, tělo. Stálý duševní nepokoj, podráždění

*) Pitěr je prostonárodní název Petrohradu.

nervů, zatchlý vzduch v kasárně mohly by úplně porušiti můj

organismus. Býti co možná často na vzduchu, každý den se unaviti,

přivykati k nošení břemen — tak aspoň se zachráním — rozumoval

jsem — sesílím, vyjdu na svobodu zdráv, bodrý, silný, nesestárlý.

A nemýlil jsem se, práce a pohyb byly mně velmi užitečný. S

úžasem patří val jsem na jednoho ze svých soudruhů, původu

šlechtického jak hasl v trestnici jako svíčka. Přišel tam zároveň

se mnou, mladý, krásný, bodrý a vyšel polozničený, šedý,

neschopný chůze a se zádechem. Nikoliv, myslíval jsem si, hledě

na něho: Já chci býti živ a budu živ!

Za to však jsem dostával z počátku od trestanců za svou lásku k

práci a dlouho si mne dobírali posměchem a urážkami. Ale

neohlížel jsem se na nikoho a vesele jsem chodil kamkoli, třebas

na př. pálit a tlouci alabastr, k jedné z nejprvnějšich to prací,

s nimiž jsem se seznámil. Byla to práce lehká. Ženijní důstojníci

rádi ulevovali v práci, pokud bylo možno, šlechticům, což nebylo

snad nespravedlivou úlevou, nýbrž oprávněnou. Bylo by podivno,

aby se žádalo na člověku, jenž je dvakrát slabší, a nikdy se

hrubou prací nezabýval, téhož výkonu, který se požadoval na

skutečném dělníkovi. Ale takové lehčí práce, jež se vykonávaly

jako by kradmo, nebylo vždy možno ukládati; na to se přísně

hledělo s jiné strany. Dosti často byli jsme nuceni konati též

práci těžkou, a tu šlechtici snášeli ovšem útrapy dvakrát takové,

jako ostatní dělníci.

Na alabastr posýlali obyčejně dvě nebo tři osoby, starce nebo

slabé lidi, a ovšem mimo jiné i nás; kromě toho přidělovali k nám

ještě jednoho opravdového dělníka, jenž věci rozuměl. Obyčejně

chodil stále tentýž; tak po několik let chodíval s námi Almazov,

přísný, snědý, hubený člověk, již letitý, nehovorný a mrzutý. Nás

přezíral hluboce. Ale jeho nelibost k řeči byla tak veliká, že

byl i leniv na nás bručeti.

Kůlna, kde jsme pálili a tloukli alabastr, stála také na pustém,

krutém břehu řeky. V zimě, zvláště za pošmourného dne, bylo

nepříjemno pohlížeti na řeku a na protější, daleký břeh. Cosi

teskného, srdce rvoucího bylo v té divoké, pusté krajině. Ale

snad ještě tíže bylo, když po nekonečné, bílé pleně sněhové jasně

zářilo slunce; hned bych uletěl někam na step, která počínala na

druhém břehu, a prostírala se na jih bez přestání jako ubrus na

půl druhého tisíce verst. —

Almazov se dával obyčejně mlčky a s přísným vzezřením do práce;

my jsme se vskutku styděli, že mu nemůžeme náležitým způsobem

pomáhati, on pak schválně na nás nijaké pomoci nevyžadoval, jako

by proto, abychom cítili veškeru svou vinu před ním a káli se

vědomím své vlastní nepotřebnosti. Celá práce však záležela v

topení peci, aby se vypálil složený v ní alabastr, jejž jsme mu

nezřídka nanosili my. Druhého dne, když byl alabastr již úplně

vypálen, počalo jeho vybírání z peci. Každý z nás vzal těžkou

paličku, naložil si do zvláštního truhlíku alabastru a počal jej

tlouci. Byla to velmi milá práce. Křehký alabastr se měnil v

bílý, lesklý prach; tak lehce, tak dobře se drobil. Prali jsme

těžkými palicemi a působili jsme takový hřmot, až jsme sami měli

radost. Umdlévali jsme na konec a zároveň nám bývalo příjemno;

tváře se rozpálily, krev obíhala bystřeji. Tu i Almazov počínal

na nás hleděti shovívavěji, jako se pohlížívá na malé děti;

shovívavě pokuřoval ze své dýmky, ale přece se nemohl zdržeti aby

si nezábručel, když už musil promluviti. Ostatně choval se tak i

ke všem ostatním, a jinak, zdá se, že byl hodný člověk. —

Jiná práce, na kterou mne posýlali, bylo točiti v dílně kolem u

soustruhu. Kolo bylo veliké, těžké. Točení vyžadovalo nemalého

napjetí sil, zvláště když soustružník, některý z ženijních

řemeslníků, vytáčel něco většího, jako sloupek ke schodišti, nebo

nohu od velkého stolu z erárního nábytku pro některého úředníka,

k čemuž bylo zapotřebí div ne celého břevna. Jeden člověk v takém

případě nebyl by s to, aby roztočil soustruh a proto nás posýlali

obyčejně dva, mne a ještě jednoho bývalého šlechtice, jakéhosi B.

Tato práce ležela pak v prodlení několika let výhradně na nás,

jakmile vůbec bylo zapotřebí práce soustružnické. B. byl slabý,

úzkoprsý člověk, ještě mladý, ale churavý na prsa. Přišel do

káznice rok přede mnou spolu se dvěma jinými svými soudruhy —

jedním starcem, jenž se po celou dobu svého vězení ve dne v noci

modlil, začež si ho trestanci velice vážili, a jenž při mně

zemřel; s druhým pak ještě velmi mladým člověkem, svěžím,

červeným, silným, smělým, jenž cestou nesl umdlévajícího B.

každodenně půl cesty, a sice po celých sedm set verst. Měli jste

vidět, jací to byli přátelé. B. byl člověk znamenitě vzdělaný,

šlechetný, povahy velkomyslné, ale pokažené a rozdrážděné nemocí.

Kolem jsme točili spolu a to nás částečně i zajímalo. Tato práce

mně poskytovala výtečný pohyb.

Velmi rád jsem také prohazoval sníh. Bývalo to obyčejně po

sněhových bouřích, a sice dosti často v zimě. Po bouři, jež

trvala den i noc, byl některý dům zavát do polovice oken a jiný

byl zanesen skoro celý. Když už bouře přestávala a ukázalo se

slunce, vyháněli nás velikými houfy, někdy třebas celou

trestnici, abychom odhazovali sněhové závěje u erárních budov.

Každý dostal lopatu, všem dohromady uložili jistý úkol, někdy

takový, že bylo ku podivu, jak jej bylo možná vykonati, a všichni

se dali živě do práce. Kyprý, sotva ulehlý a svrchu zlehka umrzlý

sníh nabíral se pohodlně na lopatu ohromnými hrudami a rozhazoval

se kolem, rozsypávaje se ještě ve vzduchu v třpytivý prach.

Lopata sama se zařezávala do bílé, na slunci se lesknoucí massy.

Trestanci konávali tuto práci skoro vždycky vesele. Čerstvý zimní

vzduch a pohyb je rozehřívaly. Všichni se stávali veselejšími:

ozýval se smích, výkřiky, vtipy. Počali po sobě házeti hroudami a

za minutu ovšem se počali ozývati vážnější trestanci, jimž se

protivily smích a veselost a všeobecná zábava končila obyčejně

nadávkami.

Ponenáhlu počal jsem také rozšiřovati kruh svých známých. Ostatně

sám jsem se o známosti nestaral: byl jsem pořád ještě nespokojen,

zasmušilý a nedůvěřivý. Mé známosti počínaly samy sebou. Jedním z

prvních, kdo mne počali navštěvovali, byl trestanec Petrov.

Pravím navštěvovati a kladuna slovo to zvláštní důraz. Petrov

bydlel ve zvláštním oddělení a sice v nejvíce od nás vzdálené

kasárně. Styků tedy nemohlo mezi námi býti nijakých; společného

také jsme rozhodně nic neměli a míti nemohli. A přece za těch

prvních dob Petrov jako by byl pokládal za svou povinnost div ne

každodenně zajiti ke mně do kasárny, anebo se za doby odpočinku

zastaviti se mnou za kasárnami, když jsem se procházíval co možná

dále od cizích očí. Z počátku mně to bylo nepříjemno. Ale on uměl

věc jaksi tak navléknouti, že mne jeho návštěvy brzy počaly

baviti, ač to byl člověk daleko ne sdílný a hovorný.

Na pohled byl to člověk prostřední postavy, silného složení těla,

obratný, pohyblivý, s dosti příjemným obličejem, bledý s širokými

lícními kostmi, smělým vzhledem, bílými, hustými a drobnými zuby,

a stále držel štipec rozetřeného tabáku za spodním rtem. Držeti

za rtem tabák bylo zvykem velmi mnohých trestanců. Zdál se

mladším, než byl skutečně. Bylo mu čtyřicet let, ale zdálo se, že

je mu pouze třicet. Rozmlouval se mnou vždy nad míru nenuceně,

choval se ke mně tak, jako já k němu, t. j. neobyčejně slušně a

delikátně. Zpozorova-li na příklad, že si přeju býti o samotě,

pohovořil se mnou dvě minuty a hned se vzdálil, poděkovav pokaždé

za pozornost, čehož ovšem nečiníval nikdy a nikomu z celé

káznice.

Jest pozoruhodno, že takový poměr trval mezi námi nejen za

prvních dnů, nýbrž v prodlení několika let po sobě, a skoro nikdy

se nestal těsnějším, ačkoli mně byl Petrov opravdově oddán.

Nemohu ani nyní určitě říci, čeho si vlastně přál ode mne, proč

přicházel ke mně každý den? Přiházívalo se sice později, že mi

ledacos ukradl, ale on kradl jaksi maní; o peníze mne skoro nikdy

nežádal, z čehož vysvítá, že nepřicházel vůbec pro peníze, nýbrž

že měl nějaký jiný účel.

Také nevím, proč to bylo, ale zdávalo se mně vždycky, jako by

nepřebýval zároveň se mnou v káznici, nýbrž kdesi daleko v jiném

domě, ve městě, a káznici navštěvoval jen tak mimochodem, aby se

dověděl, co jest nového, aby mne navštívil a podíval se, jak se

nám všem daří. Vždycky míval na spěch, jako by byl někde někoho

nechal státi a ten na něho čeká, anebo jako by měl dokončiti

nějakou práci. Ale při tom zase jako by příliš nechvátal. I

pohled jeho byl jaksi podivný: upřený, s odstínem smělosti a

jakéhosi sarkasmu, ale při tom zíral jaksi do dálky, přes vlastní

předmět; zdálo se, jako by se snažil skrze předmět, jejž měl u

nosu, prohlédnouti jakýsi jiný, vzdálenější předmět. To mu

dodávalo vzezření roztržitého. Schválně jsem se někdy díval, kam

půjde Petrov ode mne, kde to na něho čekají? Ale ode mne se

ubíral spěšně buď někam do kasárny, nebo do kuchyně, tam si sedl

vedle někoho z rozmlouvajících, pozorně poslouchal, sám se někdy

dával do řeči a sice dosti ohnivě, ale najednou přetrhne další

řeč a umlkne. Ale aťsi rozmlouval, nebo seděl mlčky, vždy bylo

viděti, že je tu jen tak mimochodem, a kdesi jinde má své pravé

zaměstnání, tam že ho čekají.

Ale nejpodivnější je to, že zaměstnání neměl nikdy žádného;

trávil svůj svobodný čas úplně bez zaměstnání (kromě práce

komisní, rozumí se). Řemeslo neuměl žádné a také peněz skoro

nikdy nemíval. Ale ani si hrubě nestýskal na peníze. A o čem tak

se mnou rozprávíval? Jeho rozhovor byl taktéž podivný, jako on

sám. Zpozoruje na příklad, že se procházím někde o samotě za

trestnicí a náhle zaměří přímo ke mně. Chodil vždy rychle,

obracel se vždy náhle. Jde krokem a zdá se, jako by byl přiběhl.

„Zdrávstvujte!"

„Zdrávstvujte!"

„Nevytrhuji vás?"

„Ne."

„ Vidíte, chtěl jsem se vás přeptati na Napoleona. On je

příbuzný, není-liž pravda, toho, co byl v Rusku roku dvanáctého?"

(Petrov pocházel z vojenské školy a byl grámotný.)

„Je příbuzný."

„Prosím vás, co to je, jak o něm říkají, president?"

Ptával se vždy na rychlo, úsečně, jako by mu záleželo na tom, aby

se to dověděl co možná nejrychleji; jako by se byl přišel přeptat

na nějakou vysoce důležitou věc, jež netrpí sebe menšího odkladu.

Vysvětlil jsem mu, jakým je presidentem, a dodal jsem, že snad co

nevidět bude císařem.

„Jak. to?"

Vysvětlil jsem mu dle možnosti i to. Petrov pozorně poslouchal,

úplně mně rozuměl a rychle chápal, při čemž i ucho obrátil v mou

stranu.

„Hm! A hleďte, chtěl jsem se vás optat, Alexandře Petroviči, je-

li pravda, jak se povídá, že jsou takové opice, které mají ruce

až k patám, a při tom jsou tak veliké, jako největší člověk?"

„Ano, jsou takové."

„A které?"

Vysvětlil jsem mu i to, nakolik jsem sám věděl.

„A kdež se zdržují?"

„V horkých zemích. Na ostrově Sumatře jsou."

„To je v Americe, či kde? Povídá se, že prý tam lidé chodí po

hlavě?"

„Po hlavě nechodí. To se chcete ptáti na antipody." I vysvětlil

jsem mu, co je Amerika a podle možnosti též, co jsou antipodi.

Poslouchal taktéž pozorně, jako by byl přišel právě k vůli

antipodům.

„Tak vida! A poslechněte, minulého roku jsem četl o hraběnce

Lavaliére, Arefjev přinesl takovou knížku od adjutanta. Je to

pravda, či jen tak smyšlénka? Skládal to Dumas."

„Toť víte, že smyšlénka."

„Nu, poroučím se. Děkuju pěkně."

A s tím Petrov odešel. Vlastně nikdy jsme ani jinak spolu

nerozprávěli, než na takový způsob.

Počal jsem se na něho vyptávati. M., zvěděv o této mé známosti,

počal mne dokonce varovati. Pravil mně, že mnozí z trestanců v

něm budili úžas, zejména z počátku, za prvých dní vězení, ale ani

jeden z nich, ba ani Gazin nepůsobil na něho tak hrozného dojmu,

jako tento Petrov.

„To je nejodhodlanější, nejsmělejší ze všech trestanců," sděloval

se mnou M. „Je všeho schopen; jeho pranic nezdrží, přijde-li mu

něco do hlavy. I vás zavraždí, napadne-li ho, a sice zavraždí tak

prostě beze všeho, bez lítosti a ani při tom nemrkne. Mně se

skoro zdá, že není při dobrém rozumu."

Toto mínění mne velice zaujalo. Ale M. mně nemohl nikterak

náležitě vysvetliti, proč se mu tak zdálo. A podivná věc: znal

jsem potom Petrova ještě několik let po sobě, mluvil jsem s ním

skoro každodenně; po celou tu dobu byl mně upřímně oddán, ačkoliv

opravdu nevím, proč, a po celých těch několik let, ačkoli se v

káznici choval rozumně a nespáchal praničeho hrozného, přece jsem

pokaždé, když jsem na něho pohlédl a dal se s ním do řeči,

nabýval přesvědčení, že M. měl pravdu, že Petrov může býti

nejodhodlanějším a nejsmělejším člověkem, jenž nezná nijaké vlády

nad sebou. Proč se mně to tak zdálo, také nedovedu vysvetliti.

Připomínám při této příležitosti, že Petrov to byl, jenž chtěl

zabiti místního velitele, když ho vyvedli k potrestání a před

nímž se major zachránil jako zázrakem, jak tvrdili trestanci,

odejev ze strážnice před samým počátkem trestu. Jindy, když ještě

nebyl v káznici, se přihodilo, že ho plukovník uhodil při

cvičení. Býval asi i před tím mnohokrát bit; ale tentokrát si

umínil, že trestu nesnese a probodl svého plukovníka veřejně za

bílého dne, před očima celého šiku vojáků. Ostatně neznám

dopodrobna celou tu historii; sám on mně ji nevypravoval.

Vše to byly ovšem jen okamžité výbuchy, když se povaha jeho

projevovala náhle ve své celosti. Ale výbuchy takové byly u něho

velice řídké. Choval se opravdu rozumně, ba možno říci, tiše.

Vášně se v něm skrývaly a to silné, ohnivé vášně; ale žhavé jich

uhle byly stále posypány popelem a zvolna doutnaly. Nikdy jsem v

něm nezpozoroval ani stínu furiantství nebo ješitnosti, jako na

příklad u jiných.

Přel a hádal se zřídka, za to s nikým také nebyl obzvlášť

spřátelen, vyjma jediného Sirotkina, a to jen když ho potřeboval.

Jednou ovšem jsem viděl, jak se opravdově rozzlobil. Vzali mu

něco, předmět nějaký; vůbec rozzlobili ho něčím. Hádal se s ním

jistý silák, vysoké postavy, zlý, rýpal, poštěvač a daleko ne

zbabělec, jménem Vasilij Antonov, trestanec z oddělení

občanského. Dlouho již křičeli a já měl za to, že spor skončí

nanejvýš několika štulci, neboť Petrov zřídka sice, ale přece se

časem prával a nadával jako nejposlednější z trestanců.

Ale tentokrát přijal spor jiný obrat. Petrov náhle zblednul, rty

se mu zachvěly a zmodraly; dech se mu sevřel. Vstal s místa a

pomalu, velmi pomalu se přiblížil k Antonovu svými tichými kroky.

Bylť bos, neboť v létě velmi rád chodíval bos. V kasárně, plné

hluku a křiku, najednou, okamžitě umlkli; mouchu by bylo slyšeti,

Všichni očekávali, co bude. Antonov mu vyskočil vstříc; byl bledý

jako smrt...

Nesnesl jsem toho a odešel jsem z kasárny. Očekával jsem, že

nevyjdu ani ze dveří a již uslyším výkřik zavražděného člověka.

Ale spor skončil i tentokrát bez horších následků. Petrov nedošel

ještě k Antonovu a tento mu již mlčky a honem hodil věc, o niž se

hádali. Šlo o jakýsi zcela nepatrný hadřík, o nějaké onuce.

Rozumí se, že po nějakých dvou minutách Antonov mu přece ještě

předhodil nějakou nadávku, ovšem jen z lehka, jen aby měl svědomí

čisté, jen ze slušnosti, aby ukázal, že přece není taková baba.

Ale nadávky si Petrov nevšímal; ani neodpověděl. Nešlo mu o

nadávky, nýbrž o spornou záležitost a spor ten vyhrál on. Vzal si

svůj hadřík a byl zcela spokojen. Za čtvrt hodiny chodil už zase

po káznici jako obyčejně s výrazem úplné nečinnosti a jako by

pátral, nevede-li se někde zajímavá rozprávka, aby tam mohl

přistrčiti také svůj nos a poslouchati. Zdálo se, že ho zajímá

všechno, ale pak se ukázalo, že zůstával z větší části ke všemu

lhostejným, a chodil jen tak s místa na místo po káznici, kam ho

náhoda přinesla.

Jeho též bylo možno přirovnati k dělníkovi, k silnému dělníkovi,

před nímž se práce zatřese, ale jemuž dosud nedávají práce a on

tedy zatím sedí a hraje si s malinkými dětmi. Také jsem nechápal,

proč zůstává v káznici a neuteče? Jemu by útěk nezpůsobil

starostí, jen kdyby se mu ho silně zachtělo. Rozum vládne nad

takovými lidmi, jako Petrov, jen potud, dokavad se jim něčeho

nezachce. Pak už se na celé zemi nenajde překážky jejich přání. I

jsem přesvědčen, že by dovedl obratně utéci, všechny by podvedl,

celý týden by dovedl seděti bez chleba někde v lese nebo v rákosí

u řeky. Ale nenatknul se patrně ještě na takovou myšlénku, snaha

taková se v něm ještě nevyskytla.

Velkých schopností rozumových a zvláště zdravého smyslu, jsem v

něm nikdy nepozoroval. Tací lidé se již rodí s jednou idejí,

která jimi po celý život bezděčně hýbe sem a tam. Tak běhají po

celý život s místa na místo, dokud si nenajdou zaměstnání, jež by

jim úplně vyhovovalo. Budé-li je to státi hlavu, na tom jim

nesejde. Divíval jsem se, jak člověk, jenž svého představeného

probodl za to, že ho udeřil, dává se u nás tak bez reptání bíti

holí. Býval vskutku bit, když ho chytli s vodkou. Jako všichni

trestanci, kteří se nezabývali řemeslem, pouštěl se časem do

pašování vodky. Ale Petrov si lehal i na lavici jaksi jako z

vlastní vůle, t. j. jako by souhlasil, že si toho zasloužil;

jinak by se nepoložil za nic na světě, třebas by ho zabili.

Bylo mně divné na něho též to, že mne okrádal, ačkoli mně patrně

byl oddán. Sedalo to na něho jistými dobami. To on mně ukradl

bibli, kterou jsem mu dal přenésti s jednoho místa na druhé.

Cesty bylo jen několik kroků, ale i na té cestě se mu podařilo

nalézti kupce, prodal bibli a peníze ihned propil. Bezpochyby se

mu silně zachtělo se napiti, a čeho se mu silně zachtělo, to

musilo býti splněno. Právě takový člověk vraždí jiného pro čtvrt

ruble, aby mohl za ten čtvrt ruble vypiti láhev vodky, ač si

jindy nevšimnul člověka se stotisíci. Večer mně sám oznámil, že

bibli ukradl, ale bez jakýchkoli rozpaků a bez lítosti, tak zcela

lhostejně, jako nějakou zcela obyčejnoupříhodu. Zkusil jsem ho

pořádně pokárati, neboť mně bylo líto mé bible. On poslouchal,

aniž ho má slova dráždila; ano byl i skroušený; seznával, že

bible jest velice užitečná kniha, opravdově litoval, že jí nyní

nemám, ale proto, že ji ukradl, mu svědomí nečinilo výčitek;

hleděl na mne s takovým přesvědčením, že jsem ihned přestal ho

kárati. Mé pokárání snášel pak bezpochyby proto, že uvážil, že je

kárání nevyhnutelnou věcí, když se dopustil takového skutku;

proto tedy ať má duše pokoj, ať se potěší, ať se vyvadí; ale že

je to vlastně všechno jen hloupost, taková hloupost, že rozumný

člověk by se styděl o tom mluviti.

Nemýlím-li se, pokládal mne za jakéhosi chlapce, div ne za dítě,

jež nerozumí nejprostším věcem na světě. Jestli že jsem se na

příklad sám s ním dal do řeči o něčem jiném, než o naukách a o

knihách, odpovídal mně ovšem, ale jen jaksi ze zdvořilosti,

přestávaje na nejkratších odpovědech. Často jsem se tázával sám

sebe, co ho zajímá na těch naučných věcech, o nichž se mne

ptával? Stávalo se, že jsem za takové řeči s ním mimovolky

pohlédl na něho se strany, neposmíváli se mi snad? Ale ne;

obyčejně poslouchal vážně, ač ne příliš, a tato poslední okolnost

mne někdy mrzívala. Otázky mně dával určitě, precisně, ale jaksi

nepříliš se divil zprávám, jichž se mu dostávalo ode mne, a

přijímal je dokonce jaksi roztržitě... Také se mně zdálo, že si

bez dlouhého přemítání utvořil o mně přesvědčení, že se se mnou

nedá mluviti, jako s jinými lidmi, že kromě rozprávky o knihách

jinému ničemu bych nerozuměl, ano že nemám ani schopností, abych

mohl porozuměti, a že by tedy bylo marné mně tím vytrhovati.

Jsem přesvědčen, že mne měl dokonce i rád, a to mne velice

překvapovalo. Pokládal-li mne snad za člověka nedospělého, tedy

necelého, pociťoval-li snad ke mně onen zvláštní soucit, jejž

instinktivně pociťuje každý silnější tvor k slabšímu, za jakého

mne uznal — to nevím. A ačkoliv mu to všechno nepřekáželo, aby

mne okrádal, jsem přece přesvědčen, že i když mne okrádal,

litoval mne. „Eh!" myslíval si snad, když sáhal rukou na můj

majetek, „coje to za člověka, jenž nedovede brániti ani svého

statku!" Ale právě za to snad mne měl rád. Řekl mně kdysi jaksi z

nenadání, že jsem přílišný dobrák a tak prosťoučký, že jest mu

mne až líto. „Ale, Alexandře Petroviči, nehoršete se proto na

mne," dodal za okamžik; „pravil jsem vám to tak od duše."

Takým lidem se přiházívá někdy v jich životě, že náhle ostře a v

značných rozměrech projevují a vyjadřují svou povahu za

příležitosti nějakého příkrého skutku nebo převratu, majícího

všeobecný význam, a takovým způsobem přímo se vpravují do

vlastního prostředí své působnosti. Nejsou to lidé od slova;

proto nemohou býti podněcovateli a hlavními vůdci nějakého

podniku; jsou však jeho hlavními vykonavateli a první začínají.

Začínají prostě, bez zvláštního ohlašování, za to však první bez

rozpaků přeskakují přes hlavní překážku, neznají strachu, jdou do

boje přímo na nože — a za nimi hrnou se všichni, hrnou se slepě

jdou až do nejposlednější přehrady, kde obyčejně složí své hlavy.

Nevěřím, aby Petrov skončil dobře. Jednou za jediný okamžik učiní

všemu konec, a jestli že nepřišel na zmar dosavad, je to jen

důkazem, že jeho chvíle dosud nenadešla. A ostatně, kdož ví? Snad

se dočká i šedin, a umře klidně sešlostí věkem, potloukaje se bez

účelu sem a tam. Ale přec jen se mně zdá, že M. měl pravdu, když

pravil, že to byl nejodvážlivější člověk z celé káznice.