spustil neočekávaně znova a podle taktu počal poskakovali a
cupati.
„Vida nezvedu!" bručel jdoucí okolo mne chochol, vrhnuv na něho
se strany hněvivý pohled.
„Darebný člověk," poznamenal druhý rozhodným a vážným tonem.
Nemohl jsem nikterak pochopiti, proč se na Skuratova zlobí, a
vůbec proč všichni veselí lidé, jak jsem za oněch prvních dnů již
mohl pozorovati, se nacházejí jaksi v opovržení? Vztahoval jsem
hněv chochlův i ostatních k záležitostem soukromým. Avšak nebyly
tím vinny osobní záležitosti, nýbrž zlobili se proto, že Skuratov
nebyl dosti zdrženlivý, že si nedodával onoho líčeného vzezření
vlastní důstojnosti, jímž byla až pedantsky nakažena celá
káznice, slovem zlobili se na něho proto, že byl, jak se
vyjadřovali, „darebným člověkem". Ale nezlobili se na všechny
vtipkáře bez výjimky, neodbývali tak s vysoká všechny, jako
Skuratova a některé jiné, jemu podobné. Přišlo na to, jak kdo
dovoloval s sebou zacházeti. Ukázal-li se člověk dobrosrdečným a
prostým, ihned se stal předmětem opovržení. To mne dokonce i
překvapilo.
Byli však i mezi vtipkáři tací, kteří uměli odseknouti a rádi to
činili, nikomu nic neodpouštějíce; takových si vážili z
přinucení. Byl i v našem oddílu jeden takový kousavý, jinak
člověk veselý a rozmilý, jehož jsem však s této stránky poznal až
později. Byl to hezký, vysoký chlapík s velikou bradavicí na
tváři a velice komickým výrazem obličeje, jinak dosti příjemného
a rozumného. Říkali mu pionér, protože sloužíval druhdy u
pionérů; nyní se však nalézal ve zvláštním oddělení. O něm se
ještě zmíním.
Ostatně ani všichni „vážní" nebyli tak nedůtkliví, jako chochol
rozhněvaný na veselí. V káznici bylo několik osob, jež činily
nároky na prvenství, na znalost všech záležitostí, na
vynalézavost, pevnou povahu a chytrost. Mnozí z nich byli opravdu
lidé rozumní, pevné povahy a vskutku dosahovali toho, oč se
ucházeli, totiž prvenství a značného mravného vlivu na své
soudruhy. Tito chytří lidé byli mezi sebou nepřáteli a každý z
nich měl mnoho odpůrců. Na ostatní trestance shlíželi s
důstojností, ba i se vznešenou laskavostí, marných sporů
nepočínali, u představených byli oblíbeni, při práci určovali
jaksi, co kdo má konati a ani jeden z nich by neprojevil na
příklad svou nelibost pro zpívání: k takové malichernosti by se
nesnížili. Ke mně se všichni tací chovali ku podivu zdvořile po
celou dobu mého vězení, ale do řečí se mnoho nepouštěli, také
jaksi z vážnosti. I o nich promluvím ještě podrobněji.
Přišli jsme na břeh. Dole v řece stála zamrzlá v ledu stará
bárka, kterou jsme měli rozebrati. S druhé strany řeky modrala se
step; pohled byl zasmušilý, jednotvárný. Čekal jsem, že se
všichni honem vrhnou do práce, ale na to nikdo nepomýšlel.
Někteří si usedli na trámy, jež se válely po břehu; skoro všichni
vytáhli z bot měšce s domácím tabákem, jenž se prodával na trhu v
listech po třech kopejkách za libru, a kraťoučké troubele s
malinkými dřevěnými dýmkami vlastní výroby. Zapálili si dýmky,
vojáci nás obstoupili řetězem a s nejnudnějším výrazem ve tváři
nás počali hlídati.
„Koho to jen napadlo, rozbírati tuhle bárku?" prohodil kdosi více
jen pro sebe, aniž se obracel ke komu. „Štěpin se mu zachtělo, či
co?"
„Kdo se nás nebojí, toho to napadlo," dodal jiný.
„Kam to táhnou ti mužíci?" promluvil po krátké pomlčce zase
první, nevšímaje si — toť se rozumí — odpovědi na svou otázku a
ukazuje do dálky na tlupu mužíků, beroucích se kamsi husím
pochodem ve hlubokém sněhu. Všichni se lenivě ohlédli v tu stranu
a z dlouhé chvíle se jim počali posmívati. Jeden z mužíků,
nejposlednější, kráčel jaksi neobyčejně směšně s roztaženýma
rukama a se skloněnou na stranu hlavou, na níž jako koláč seděla
dlouhá mužická čepice. Celá jeho postava odrážela se úplně a
jasně od bílého sněhu.
„Hlele brach Petrovič, jak se oblík'!" poznamenal jeden, nápodobě
mužickou výslovnost. Stojí za povšimnutí, že trestanci na mužíky
pohlíželi trochu s vysoka, ač dobrá polovina jich pocházela ze
stavu selského.
„Poslední, hleďte braši, kráčí, jako by ředkev sázel."
„To je těžkodum, peněz má mnoho," prohodil třetí.
Všichni se zasmáli, ale taky jaksi lenivě, jako by se jím
nechtělo. Zatím přišla prodavačka s pečivem, smělá a hbitá babka.
Koupili u ní preclíků za peták, jejž dostali almužnou, a
rozdělili se ihned o preclíky.
Chasník, jenž vedl v káznici obchod s preclíky, koupil jich
dvacet a začal se neústupně příti, aby dostal nádavkem tři místo
dvou preclíků, jak se slušelo dle obyčejného pořádku. Ale
prodavačka nesouhlasila.
„Nu a toho nedáš?"
„Co bys ještě rád?"
„Nu, čeho myši nejedí."
„Aby hrom do tebe!" vzkřikla prodavačka a dala se do smíchu.
Konečně se ukázal i dozorce nad pracemi, poddůstojník s hůlkou.
„He, vy! Co sedíte! Začínejte!"
„A co, Ivane Matvějiči, uložte nám dnešní úkol," ozval se jeden z
náčelníků, vstávaje pomalu s místa.
„Proč jste tam při prohlídce nepožádali? Rozeberte bárku, tu máte
úkol."
Konečně se sebrali a sestoupili k řece, jedva nohy vlekouce. V
tlupě se ihned vyskytli rádcové, ovšem jen na slovech. Bylo
ustanoveno, že se bárka nemá sekati jak se hodí, nýbrž že se
břevna měla dle možnosti zachovati v celosti, a zvláště příční
trámce přibité podél celé bárky ke dnu dřevěnými hřeby — práce to
dlouhá a nudná.
„Nejdříve by se mělo odtáhnouti tohle břevno. Chopte se hoši!"
mínil jeden trestanec, jenž nebyl ani pořadatelem, ani
náčelníkem, nýbrž prostý robotník, pokorný, tichý člověk, jenž
mlčel až dosud; i sehnuv se, objal rukama tlustou kládu, čekaje,
že mu někdo přijde na pomoc. Ale nikdo mu nepomohl.
„Ano, zdvihneš, počkáš si! Ani ty nezdvihneš, ani děd tvůj,
medvěd, kdyby přišel, i ten by ji nezdvihl," zabručel kdosi skrze
zuby.
„Tak kterak, braši, jak začneme? Opravdu už nevím.." promluvil
samovolný náčelník, nevěda kudy kam a zanechav břevna, opět se
vzpřímil.
„Vší práce nepoděláš... což se ženeš?"
„Třem slepicím zrní zasypat — přepočítá se, a tu se žene první —
hejlové!"
„Vždyť já nic, braši," omlouval se zkrušený; „já jen tak.."
„Tak což, mám na vás čechly navlékat, či co? Anebo chcete, abych
vás na zimu nasolil?" vzkřiknul opět dozorce, jenž s podivením
pohlížel na dvacetihlavý zástup, jenž nevěděl, jak se chopiti
práce. „Začínejte, zčerstva!"
„Čerstvěji než čerstvý to neuděláme, Ivane Matvějiči."
„Vždyť beztoho nic neděláš, hej! Saveljeve! Tlučhubo Petroviči!
Na tebe volám. Co stojíš a oči prodáváš!... Začínat !"
„Co pak já sám svedu?..."
„Radši nám uložte úkol, Ivane Matvějiči." „Řekl jsem — bez
úkolu. Rozeberte bárku a půjdete domů. Začínat!"
Pustili se konečně do práce, ale mdle, s nechutí, jaksi
neobratně. Bylo až protivno dívati se na ten zástup zdravých,
silných pracovníků, kteří jako by rozhodně nevěděli, co mají
počíti se svou prací. Sotva počali vyndavati první, nejmenší
příční trámec, ukázalo se, že se láme, „sám se láme", jak
oznamovali k svému ospravedlnění dozorci; takovým způsobem tedy
nebylo možno pracovati, bylo nutno chopíti se věci nějak jinak.
Nastala dlouhá porada mezi trestanci, jak se věci chopiti, co
mají dělati? Pomalu došlo ovšem ke spílání, a bylo se co báti, že
dojde ještě dále... Dozorce opět křiknul a zamával hůlkou, ale
následující příčnice se zlámala opět. Vyšlo konečně na jevo, že
je po ruce málo seker a že je nezbytno dojiti ještě pro nějaké
náčiní. Poslali tedy ihned dva chlapíky v průvodu vojáka do
pevnosti pro náčiní, a zatím než se vrátí, usedli si ostatní
klidně v bárce, vyndali své dýmky a opět si zapálili.
Dozorce si odpliv': „Nu před vámi práce nezapláče! Eh cháska,
cháska!" zabručel mrzutě, hodil rukou a šel do pevnosti, mávaje
hůlkou,
Za hodinu přišel správce. Vyslechl klidně trestance a oznámil, že
jim dává za úkol vytáhnouti ještě čtyři příčnice, ale tak, aby se
již nelámaly, nýbrž zůstaly celé, a mimo to jim uložil, aby
rozebrali značnou část bárky; potom prý se již budou moci vrátiti
domů. Úkol byl značný, ale však měli byste vidět, jak se pustili
do práce! Kam se poděla lenost, kam nejapnost! Ozvaly se rány
seker, počali vytahovati dřevěné hřeby. Ostatní podkládali silné
topory, opírali se o ně dvaceti ruka mi, čile a dovedně vyvraceli
příčnice, jež k mému podivení vytahovali nyní úplně celé a
neporušené. Práce jen kynula. Všichni jaksi nápadné zmoudřeli.
Nebylo zbytečných slov ani nadávek; každý věděl, co říci, co
dělati, kam stoupnou ti, co poraditi. Zrovna o půl hodiny dříve,
než se ozval buben, byl uložený úkol hotov, a trestanci se
vraceli domů unavení, ale zcela spokojeni, ačkoli získali všeho
všudy asi půl hodinky z té doby, kterou měli pracovati.
Co však se týče mne, zpozoroval jsem jistou zvláštnost. Ať jsem
se obrátil kamkoli, chtěje jim pomáhati při práci, všudy jsem byl
zbytečným, všudy jsem překážel, všudy mne odháněli div ne s
nadávkami.
Lecjaký poslední otrapa, jenž byl sám jedním z nejhorších
pracovníků a nesměl ani muknouti před ostatními trestanci, kteří
byli smělejší a obratnější než on, i ten se měl za oprávněna
křiknouti na mne a odehnati mne, přistoupnul-li jsem k němu, a
sice pod záminkou, že mu překážím. Konečně jeden ze smělých
zvolal přímo a hrubě: „Kam lezete, jděte pryč! Nač se pletete,
když se vás nikdo neprosí."
„Dostal se do pytle!" dodal ihned jiný.
„Vezmi raděj pokladničku," obrátil se ke mně třetí, „a jdi sbírat
na kamenné stavení, spáleniště tabáční, a tady nemáš co dělat."
Nezbylo mně, než státi stranou; ale státi stranou, když se
ostatní namáhají, je jaksi nesvědomité. Ale když jsem opravdu
poodešel a stanul na konci bárky, ihned volali: „Hle, jaké
dělníky posýlají! Co s nimi začít? Ničeho s nimi člověk nesvede!"
Vše to se dělo ovšem schválně, protože to působilo všem potěšení.
Jakž pak si nezavtipkovati nad bývalým šlechticem ! A proto byli
ovšem rádi, že se naskytla k tomu příležitost.
Nyní je zcela srozumitelno, proč jsem si, jak jsem už výše
podotknul, postavil první otázku, když jsem vstoupil do káznice:
Jak se mám chovati, v jaký poměr se mám vpraviti k oněm lidem?
Tušil jsem, že ,budu míti s nimi často podobné srážky, jako nyní
na práci. Ale nechať ony srážky budou jakékoli, rozhodl jsem se,
že nezměním svého plánu, jejž jsem za té doby měl z části již
promyšlený; vědělť jsem, že jest správný. A sice, rozhodl jsem
se, že jest nutno chovati se co možná prostě a nezávisle a
nikterak neprojevovati zvláštní snahy po sblížení se s nimi;
avšak také jich neodmítati, budou-li sami vyhledávati sblížení.
Nebáli se jejich hrozeb a nenávisti a podle možnosti se tvářiti,
že toho nepozoruju. Nesbližovati se s nimi na některých určitých
bodech a neschvalovati některých jejich zvykův a obyčejů; slovem
neucházeti se úmyslně o jejich přátelství. Dovtípil jsem se na
první pohled, že oni první by mnou za to opovrhli.
Avšak dle jich ponětí — později jsem se o tom přesvědčil úplně —
bylo přec jen mou povinností nezahazovati se před nimi a dbáti
svého šlechtického původu, to jest býti choulostivým na práci,
kroutiti se, opovrhovati jimi, ušklíbati se při každém kroku,
vůbec hráti si na pána. Tak si totiž představovali šlechtické
chování. Spílali by mně ovšem za to, ale při tom by měli ke mně
úctu. Taková úloha nebyla mně však po chuti; nikdy jsem nebýval
takovým šlechticem, jak si ho oni představovali; za to jsem si
dal slovo, že nižádným ústupkem nesnížím před nimi svého
vzdělání, ani svého přesvědčení. Kdybych, abych se jim zalíbil,
počal jim lichotiti, s nimi souhlasili, bratříčkovali se s nimi a
napodobili různé jejich vlastnosti, abych si tím získal jejich
přízně, ihned by si pomyslili, že to činím ze strachu a
zbabělosti a chovali by se ke mně s opovržením. Na A...va
ukazovati se nesmí; on docházel k majorovi a trestanci se báli
jeho.
S druhé strany však nechtěl jsem se uzavírati před nimi v
chladnou a nepřístupnou zdvořilost, jako činili Poláci. Viděl
jsem nyní zcela jasně, že mne přezírají za to, že jsem chtěl
konati hrubou práci, jako oni, že jsem se neukázal choulostivým,
že jsem se nevymlouval před nimi; a ačkoli jsem byl přesvědčen,
že budou později nuceni změniti své mínění o mně, přece myšlénka,
že mají nyní jaksi právo mne přezírati v tom domnění, že jsem si
je chtěl při práci naklonili — ta myšlénka mne hrozně zarmoutila.
Když jsem se večer po ukončení odpolední práce navrátil do
káznice celý unavený a ztýraný, opět se mne zmocnila strašná
tesklivost. „Kolik tisíc takových dní mne ještě očekává,"
pomyslil jsem si, „právě takových a pořád stejných! Chodil jsem
již za soumraku mlčky sám za kasárnami, podél ohrady a náhle jsem
spatřil našeho Šárika, jenž běžel zrovna ke mně. Šárik byl náš
pes v káznici, takový pes, jaké mívají setniny, baterie,
škadrony. Zdržoval se v káznici od nepamětných dob, nikomu
nenáležel, všechny nás pokládal za pána, a živil se odpadky z
kuchyně. Byl to hlídací pes dosti veliký, černý s bílými
skvrnami, nepříliš starý, s chytrýma očima a huňatým ohonem.
Nikdo ho nepohladil, nikdo si ho vůbec nikdy ani nevšimnul. Hned
prvního dne jsem ho pohladil a dal jsem mu z ruky kousek chleba.
Když jsem ho hladil, stál tiše, laskavě na mne pohlížel a na
důkaz spokojenosti vrtěl pomalu ohonem. Nyní, když mne už dlouho
neviděl, mne, jemuž v prodlení mnoha let prvnímu napadlo ho
pohladiti, běhal a hledal mne mezi všemi a když mne konečně našel
za kasárnami, zakňučel a běžel mně v ústrety. Nepamatuju se, co
se se mnou dělo, ale já ho počal líbati a objal jsem jeho hlavu.
Šárik mně vskočil předními tlapami na ramena a počal mne lízati
tvář. „Tedy vida přítele, jehož mně posýlá osud!" pomyslil jsem
si a pokaždé, když jsem se potom za oné první těžké a smutné doby
vracíval z práce, přede vším aniž bych někam jinam zašel, spěchal
jsem vždy za kasárny s běžícím přede mnou a radostí kňučícím
Šárikem, tam jsem objal jeho hlavu a líbal, líbal ji, a jakýsi
sladký a spolu trapně hořký pocit svíral mně srdce. Ba, pamatuju
se, že mně bylo příjemno pomyšlení, jako bych se chtěl sám před
sebou honositi svým trápením, že mně z celého světa zbylo nyní
samojediné stvoření, které mne má rádo, které je mně oddáno,
které je mně přítelem — můj věrný pes Šárik.