VI.

První měsíc.

(Dokončení.)

Když jsem vstupoval do káznice, měl jsem u sebe něco peněz;

pohotově jsem měl nemnoho, neboť jsem se bál, aby mně je

neodebrali. Ale pro všechen případ jsem měl uschováno, totiž

zalepeno v deskách evangelia, jež bylo dovoleno vzíti s sebou do

káznice, několik rublů. Tuto knihu s penězi, do ní zalepenými,

mně dali ještě v Tobolsku darem ti, kteří také trpěli ve

vyhnanství a trvání jeho počítali už celými desetiletími a kteří

dávno již přivykli v každém „nešťastném" viděti svého bratra.

Jest v Sibiři několik lidí, kteří nikdy nevymrou, a kteří, jak se

zdá, položili si za úkol svého života, ošetřovati bratrsky

„nešťastné". Jejich soucit a útrpnost k nim, skoro jako k svým

vlastním dětem, jsou čistě nezištné, svaté. Nemohu si odepříti,

abych se zde aspoň stručně nezmínil o jednom takovém setkání.

Ve městě, u něhož se nalézala naše káznice, žila jistá dáma,

Nastasja Ivanovna, vdova. Rozumí se, že nikdo z nás, pokud jsme

se nalézali v káznici, nemohl se s ní seznámiti osobně. Zdá se,

že si zvolila za svůj životní úkol pomáhati deportováným, ale

nejvíce se starala o nás. Snad se přihodilo v její rodině nějaké

podobné neštěstí, anebo někdo ze zvláště drahých a jejímu srdci

blízkých lidí trpěl za podobný přestupek; nevím. Ale ona

pokládala jako by za zvláštní štěstí, směla-li učiniti pro nás

vše, co bylo v jejích silách. Mnoho ovšem činiti nemohla; bylať

velmi chudá. Ale my v káznici jsme pociťovali, že tam za ohradou

trestnice máme nejoddanějšího přítele. Mimo jiné podávala nám

často zprávy, jichž jsme měli vysoce zapotřebí.

Když jsem vyšel z káznice a odebíral jsem se do druhého města,

podařilo se mně býti u ní návštěvou a seznámiti se s ní osobně.

Bydlela kdesi na předměstí u jednoho ze svých blízkých

příbuzných. Nebyla ani stará, ani mladá, ne hezká, ale také ne

ošklivá; ba nebylo ani možná seznati, byla-li rozumná a vzdělaná.

Bylo jen při každém jejím kroku pozorovati její nekonečnou

dobrotu, neukojitelnou touhu zavděčiti se, uleviti nám, učiniti

nám něco příjemného. Vše to jí přímo hledělo z tichých, dobrých

očí. Strávil jsem u ní skoro celý večer ještě s jedním ze svých

soudruhů z trestnice. Stále nám hleděla do očí, smála se, když my

jsme se smáli, honem souhlasila se vším, ať jsme tvrdili cokoliv;

stále se činila, jen aby nás uhostila něčím, co bylo její

možností. Přinesla čaj, zákusky, jakési cukroví, a kdyby byla

měla tisíce, těšily by ji, zdá se, jen proto, že by se nám lépe

mohla zavděčiti a ulehčili osud našich soudruhů, kteří zůstali v

káznici.

Když se s námi loučila, dala nám káždému na památku tobolku na

papirosy. Tobolky ty zhotovila pro nás sama z lepenky — sám

pánbůh ví, jak byly slepeny — polepila je malovaným papírem,

právě takovým, jakým se polepují desky cvičební knihy početní pro

národní školy — a kdo ví nepadla-li na tobolky vskutku nějaká

„početnice". Kolkolem byly obě tobolky polepeny pro krásu

tenounkým prýmkem ze zlatého papíru, pro který snad schválně

musila jiti do krámu. „Vždyť vy kouříte papiroskv, tedy snad se

vám to přihodí," pravila, jako by se ostýchavě vymlouvala za svůj

dárek. ...Říkává se, (slyšel i čítal jsem to) že nejvyšší láska k

bližnímu jest zároveň i největším egoismem. Kde tu však mohl býti

egoismus, toho nijak nechápu.

Ačkoli jsem za svého příchodu do trestnice neměl mnoho peněz,

nicméně jsem se tehdá nemohl jaksi náležitě mrzeti na ty

trestance, kteří hned za prvních hodin mého pobytu v káznici, ač

mne už jednou oklamali, přicházeli zcela naivně podruhé a

potřetí, ba i po páté, dlužit si ode mne peněz. Ale k jedné věci

se přiznávám upřímně: mrzelo mne velice, že všechen ten národ se

svým naivním chytráctvím, musel mne nezbytně, jak se mně zdálo,

pokládati za blázínka a hlupáka, vysmívati se mne, a sice právě

proto, že jim půjčuju peníze po páté. Muselo se jim rozhodně

zdáti, že se dávám chytiti na jejich klamy a chytrosti a kdybych

jim odepřel a počal je vyháněti, jsem naopak přesvědčen, že by si

mne počali mnohem více vážiti. Ale jakkoli mne to mrzelo,

odepříti jsem jim přece nemohl. Mrzelo mne to proto, že jsem v ty

první dni vážně a pečlivě rozvažoval o tom, jaké postavení zaujmu

v káznici, či lépe řečeno, v jaký poměr se mám vpraviti k nim.

Cítil a chápal jsem, že celá ta společnost jest pro mne zcela

nová, že zde tápám zcela jako ve tmách a že ve tmě nelze stráviti

několik let po sobě. Bylo tedy zapotřebí se připravovati. Rozumí

se, že jsem se rozhodl, že především musím jednati přímo, tak,

jak mně káže vnitřní cit a svědomí. Ale věděl jsem zároveň, že je

to jen aforismus, kdežto přede mnou vyvstává nejneočekávanější

praxe.

A proto přese všechny drobné starosti o tom, jak se zařídím v

kasárnách, o kterýchžto starostech jsem se už zmínil, a k nimž

mne nabádal hlavně Akim Akimyč, přes to, že mne z části též

zabavovaly, přece mne víc a více trápila strašná, hnětoucí

tesklivost. „Mrtvý dům!" tvrdil jsem sám sobě, pohlížeje časem za

soumraku se schůdků naší kasárny na trestance, vrátivší se z

práce a přecházející, sem tam po nádvoří káznice, z kasáren do

kuchyně a nazpět. Všímal jsem si jich pozorně a z tváří a z

pohybů jsem se snažil uhádnouti, co jsou to za lidi, a jaké mají

povahy? A oni bloudili přede mnou se zamračenými čely, anebo zas

úplně veselí (tyto dva druhy vyskytují se nejčastěji a jsou

charakteristickými pro káznici), nadávali si, nebo prostě

rozmlouvali, anebo se konečně procházeli ojediněle, jako by v

zádumčivosti, pomalounku, plavně, někteří na pohled unavení a

apatičtí, jiní (i zde v trestnici!) s výrazem hrdé

vynikajičnosti, s čapkami na stranu, s plášti přehozenými přes

ramena, s drzým, chytráckým pohledem a drzým úsměškem.

Vše to jest moje společnost, můj nynější svět — pomyslil jsem si

— v němž chtěj nechtěj musím žíti. Pokusil jsem se vyptávati a

dověděti se o nich něčeho od Akiina Akimyče, s nímž jsem rád

píval čaj, abych nebyl sám. Mimochodem podotýkám, že čaj za těch

prvních dob byl skoro mým jediným pokrmem. Čaje se Akim Akimyč

neodříkal a sám topil náš směšný, samodělný, malinký plechový

samovar, kterýž mně zapůjčil M... Akim Akimyč vypil obyčejně

jednu sklenici (mělť i sklenice), vypil ji mlčky a slušně, pak

mne ji vrátil s poděkováním a hned se dal do šití mé pokryvky.

Ale to, čeho jsem měl zapotřebí, sděliti mně nemohl, ba ani

nechápal, proč mne tak zajímají povahy obkličujících nás a

nejbližších nám soudruhů trestanců, i poslouchával mne dokonce s

jakýmsi chytráckým úsměvem, jejž si velmi dobře pamatuju.

„Nikoli, je patrno, že musím sám pátrati, a ne se vyptávati,"

pomyslil jsem si.

Čtvrtého dne podobně jako tehdá, když mně zaměnili řetězy

trestnickými okovy, sestoupili se trestanci časně z rána do dvou

řad před strážnicí, na prostranství před vraty káznice. V

popředí, tváří k nim, jakož i v pozadí postavili se vojáci s

nabitými ručnicemi a nasazenými bodáky. Voják má právo střeliti

po trestanci, usmyslí-li si tento od něho utéci; ale je spolu

odpovědným za svůj výstřel, vypálil-li jej v případě, jejž nelze

pokládati za krajně nevyhnutelný. Totéž když by se trestanci

zjevně vzbouřili. Ale koho pak napadne dáti se zjevně na útěk ?

Přišel ženijní důstojník, průvodčí a ženijní poddůstojníci, jakož

i vojáci, kteří byli dozorci při konání práce. Počali vyvolávati

jména. Část trestanců, kteří chodili do krejčoven, odešli dříve.

Do nich ženijnímu důstojníkovi nebylo nic; pracovaliť pro

káznici, šili na ni. Pak odešli dělníci do dílen a po nich

ostatní na obyčejnou nádennickou práci. Spolu s dvaceti jinými

trestanci šel jsem i já. Za pevností na zamrzlé řece byly dvě

erární bárky, které, poněvadž se již k ničemu nehodily, bylo

zapotřebí rozebrati, aby aspoň staré dříví nepřišlo darmo na

zmar. Ostatně, veškeren ten starý materiál, zdá se, měl

pranepatrnou cenu, měl-li vůbec jakou. Dříví se ve městě

prodávalo za babku a kolkolem bylo hojnost lesů. Posýlali nás tam

skoro jen proto, aby trestanci neseděli doma bez práce, což i

trestanci sami dobře chápali. Do takové práce dávali se vždycky

mdle, s nechutí; něco jiného bývalo, když práce sama měla smysl,

stála za to a hlavně, když bylo možno vyprositi si určitý úkol.

Tu jako by na ně padlo nějaké nadšení, a já sám viděl, jak

pracovali ze všech sil, ač i tenkrát neměli z toho pražádné

výhody, pracovali jen proto, aby byli dříve hotovi; ba i

ctižádost jejich hrála při tom jakousi úlohu. Ale při této práci,

jež se konala více pro formu než z potřeby, těžko si bylo

vyprositi úkol, a proto bylo nutno pracovati, až se ozve buben,

jenž svolává domu v jedenáct hodin ráno.

Den byl teplý a mlhavý; sníh div netál. Celý náš houfec se

odebral za pevnost na břeh, řinčel lehce okovy, které ač byly

skryty pod oblekem, vydávaly přece při každém kroku tenký a ostrý

kovový zvuk. Dva nebo tři trestanci odešli do skladiště pro

nevyhnutelné náčiní. Já šel spolu s ostatními a bylo mi dokonce,

jako bych oživnul: chtělo se mi co nejdříve poznati a uviděti, co

je to za práci? Čemu se říká káznická práce, a jak budu já sám

poprvé ve svém životě pracovati?

Pamatuju si všechno do nejmenších podrobností. Cestou jsme

potkali jakéhosi měšťáka s nevelkou bradou, jenž se zastavil a

vstrčil ruku do kapsy. Z našeho houfu ihned vystoupil trestanec,

sňal čapku, přijal almužnu — pět kopejek, a spěšně se vrátil ke

svým. Měšťák se poznamenal křížem a šel dále svou cestou. Těch

pět kopějek projedli téhož rána v preclíkách, rozdělivše je po

stejné části mezi nás všechny.

Z celého tohoto houfce trestanců jedni byli jak obyčejně

zasmušilí a nemluvní, druzí mdlí a lhostejní, třetí líně

klábosili mezi sebou. Jeden měl z čehosi hroznou radost, byl

vesel a div netancoval cestou, cinkaje při každém skoku okovy.

Byl to týž nevysoký, ramenatý trestanec, jenž se za prvního mého

jitra v káznici pohádal s druhým u vody, když se myli, za to, že

tento druhý si dovolil nesmyslně o sobě tvrditi, že je pták

„kahan". Tohoto rozveseleného chlapíka zvali Skuratov. Posléze

zazpíval i jakousi bujnou píseň, z níž si pamatuju refrén:

Beze mne mě ženili, já byl tenkrát ve mlýně...

Scházela jen balalajka.

Jeho neobyčejně veselá nálada způsobila ovšem ihned v některých z

naší skupiny rozmrzelost; někteří ji měli dokonce za urážku...

„Rozhulákal se!" prohodil vyčítavě jeden trestanec, jehož se věc

ta ostatně ani netýkala.

„Měl vlk jedinou písničku, i tu mu vzal Tulak!" poznamenal

chochláckým nářečím druhý, ze skupiny zamračených.

„Já jsem ovšem z Tulské gubernie," odsekl bez prodlení Skuratov;

„ale vy jste se ve vaší Poltavě haluškou udávili".

„Plácej! A ty co's jídal? Láptěm šči jsi nabíral".

„A nyní jako by ho čert koulemi krmil," dodal třetí.

„Inu, je pravda, braši; jsem člověk rozněžený," odpověděl s

lehkým povzdechem Skuratov, jako by litoval své rozněženosti a

obracel se při tom ke všem dohromady ale k němu zvlášť. „Od

samého dětství byl jsem vychován suchými švestkami a

francouzskými houskami" — vtipkoval Skuratov, překrucuje při tom

schválně jednotlivá slova; „vlastní pak bratři moji i nyní ještě

mají v Moskvě svůj vlastní krám. V průchodních krámech vzduch

prodávají; jsou kupci přebohatí."

„A co's ty prodával?"

„Nu všelijaké druhy jsme prošli. Tehdáž jsem, braši, dostal svých

prvních dvě stě..."

„Snad rublů!" vskočil mu do řeči jeden zvědavý, jenž skoro

zachvěl, uslyšev o takové sumě.

„Ne, milý človíčku, ne rublů, ale ran holí. Luko ! poslouchej

Luko!"

„Pro někoho jsem Luka, ale pro tebe Luka Kuzmyč," ozval se s

nechutí malinký, tenoučký trestanec s ostrým nosíkem.

„Nu, Luko Kuzmyči, nu třebas, vzal tě čert."

„Pro někoho jsem Luka Kuzmyč, ale pro tebe strejček."

„Eh, vzal tě čert i se strejčkem; nestojí za to, s tebou mluvit!

A vidíš, takové hezké slovíčko jsem ti chtěl povědit. Tak vidíte

tedy, braši, jak se to přihodilo, že jsem se tak krátce zdržel v

Moskvě. Dali mně naposled patnáct karabáčem a poslali mne pryč.

Já tedy..."

„A zač tě poslali pryč?" vpadl mu do řeči jeden, jenž bedlivě

sledoval jeho vypravování.

„A nechoď — prý — do karantén, nepij špunty, nehraj na biliáre; a

tak mně, braši, nedali ani času, abych mohl v Moskvě náležitým

způsobem zbohatnouti. A vždyť tuze, tuze, tuze rád bych byl

bohatým. Nu, tak jsem si toho přál, že ani nevím, jak vám

pověděti."

Mnozí se zasmáli. Skuratov byl patrně jedním z dobrovolných

komiků, či lépe řečeno z bláznů, kteří jako by pokládali sa svou

povinnost obveselovati své zasmušilé soudruhy, začež ovšem kromě

nadávek neutržili ničeho. Přináležel ke zvláštnímu, pozoruhodnému

typu, o němž — možná dost — budu ještě vypravovati.

„Vždyť i nyní by se vyplatilo, stříleti tebe místo sobolů,"

prohodil Luka Kuzmyč. „Jen šatů, hlele, nabere se na sto rublů."

Skuratov měl na sobě nejhorší, nejvíc obnošený plášť, pokrytý se

všech stran záplatami. Prohlédl si svůj plášť dosti

chladnokrevně, ale pozorně s hora dolů a pokračoval:

„Za to hlava zač stojí, braši, hlava! Když jsem se i s Moskvou

loučil, to mně bylo jedinou útěchou, že hlava půjde spolu se

mnou. S bohem Moskvo, zaplať Pánbůh za lázeň, za volný vítr,

slavně mně nalupali! A na můj plášť, milý človíčku, nemáš proč

koukat..."

„Mám se snad na tvou hlavu dívat?"

„E, vždyť ani hlava není jeho, nýbrž darovaná," ozval se opět

Luka. „V Tumeni mu ji dali almužnou, když ho sem vedli."

„A pověz nám, Skuratove, uměl jsi nějaké řemeslo?"

„Jaké řemeslo! Průvodčím byl, slepé vodil a jim kradl peníze z

měšce," poznamenal jeden ze zamračených. „To bylo celé jeho

řemeslo."

„Ne, opravdu jsem zkusil boty šíti," odpověděl Skuratov, docela

si nevšímaje kousavé poznámky. „Ale ušil jsem všeho všudy jeden

pár."

„Nu co, kupovali?"

„Ano, trefil se takový, jenž se Boha patrně nebál, otce, matky v

úctě neměl; za to ho potrestal Hospodin — koupil."

Všichni kolem Skuratova div se smíchy nepováleli.

„Nu a potom jsem pracoval ještě jednou, to bylo už tady,"

pokračoval neobyčejně klidně Skuratov. „Štěpánu Fedoryči

Pomorcevu, panu poručíkovi, jsem podšíval boty."

„Což on, byl spokojen?"

„Ne, braši, nebyl. Na tisíc let mně vynadal, a k tomu ještě

kolenem do zad drchnul. Hrozně se tenkrát rozzlobil. — Eh, selhal

můj život, selhal kátoržný!