V.

První měsíc.

Čtvrtého dne po příchodu do trestnice bylo mně poručeno, abych

šel na práci. Nezapomenu na tento první den práce, ač se mně v

prodlení jeho nepřihodilo pranic neobyčejného, ovšem jestliže

nespustíme s mysli, že jinak celé mé postavení vůbec bylo

neobyčejné. Ale byl to také jeden z prvních dojmů, a já si všímal

v tu dobu ještě dychtivě všeho. Všechny ty první tři dni jsem

strávil v nejtrapnějších pocitech. „Hle, konec mé dráhy: jsem v

káznici!" opakoval jsem si každou minutu. „Hle, přístav můj na

mnohá, dlouhá léta, můj koutek, do něhož vstupuju s takovým

nedůvěřivým, s takovým bolestným pocitem. A kdo ví? Snad až mně

bude po mnoha letech opouštěti ho, ještě mně ho bude líto!" dodal

jsem nikoli bez příměsi onoho škodolibého citu, jenž se zmůže

časem na tolik, že má zapotřebí schválně drásati svou vlastní

ránu, jako by si přál těšiti se vlastní bolestí, jako by vědomí

celé velikosti neštěstí bylo vskutku slastí. Myšlénka, že by mně

někdy mohlo býti líto onoho koutku, naplnila mne samého úžasem;

již tehdáž jsem tušil, v jak hrozné míře může člověk něčemu

přivyknouti. Ale vše to bylo teprv věcí budoucnosti, a prozatím

kolem mne bylo všechno mně nepřátelské a strašné... třebas ne

všechno, ale, rozumí se, mně se tak zdálo. Ta divá zvědavost, se

kterou si mne prohlíželi moji noví soudruhové trestanci, jejich

zvýšená přísnost vzhledem k nováčkovi z rodu šlechtického, jenž

se neočekávaně objevil v jejich společnosti, přísnost, jež časem

přecházela div ne v nenávist — vše to mne tak utýralo, že jsem si

sám už přál práce co nejdříve, jen abych honem poznal a zakusil

veškeru svou bídu jedním rázem, abych počal žíti týmž životem,

jako všichni oni, abych se co nejdříve vpravil do společné koleje

se všemi ostatními.

Rozumí se, že jsem tehda nezpozoroval, ba ani nepodezříval mnohé,

co jsem měl před samým nosem; mezi okolnostmi nepřátelskými

netušil jsem ještě věcí radostných. Ostatně několik přívětivých,

laskavých osobností, s nimiž jsem se setkal již za těchto tří

dní, dodaly mně prozatím mnoho odvahy. Ze všech nejlaskavějším a

nejpřívětivějším byl ke mně Akim Akimyč. Mezi zasmušilými a

nenávistnými tvářemi ostatních trestanců nemohlo mně ujiti též

několik dobrých a veselých. „Všude jsou lidé zlí, a mezi zlými i

dobří," pomyslil jsem si honem pro vlastní útěchu; „kdo ví? snad

tito lidé nejsou dokonce v takové míře horší, než ti ostatní,

kteří zůstali tam za trestnicí." Myslil jsem si to a sám jsem si

kýval hlavou k té myšlénce; ale — můj Bože! — kdybych jen byl

věděl tehda, jak pravdivou byla i tato myšlénka!

Byl tu na příklad jistý člověk, jehož jsem teprv po mnoha, mnoha

letech poznal úplně; a přece byl se mnou a neustále nedaleko mne

skoro po celou dobu mého vězení. Byl to trestanec Sušilov.

Jakmile jsem se zmínil nyní o trestancích, kteří nebyli horší než

jiní, hned jsem si nevolky vzpomněl na něho. On mně posluhoval.

Ostatně měl jsem ještě jiného služebníka. Akim Akimyč odporučil

mně hned od samého počátku, v prvních dnech jednoho z trestanců,

jménem Osipa, který prý mně bude za třicet kopejek měsíčně vařiti

zvláštní stravu, když už se mne tak příčí jídlo komisní, a mám-li

prostředky, abych si objednal své zvláštní. Osip byl jeden ze

čtyř kuchařů, kteří podle přání trestanců byli komandováni do

našich dvou kuchyní, ačkoliv jinak záviselo úplně od jejich vůle,

chtí-li přijati nebo odmítnouti tuto volbu; a jestli že ji

přijali, mohli se jí třeba hned zítra opět vzdáti. Kuchaři na

práci nechodili a povinnost jejich záležela v pečení chleba a

vaření ščí. Neříkali jim u nás kuchař, nýbrž kuchařka (v ženském

rodě), ale nikoli snad z opovržení, neboť do kuchyně se volil lid

rozumný a dle možnosti poctivý — nýbrž jen tak ze žertu a naši

kuchaři se proto pranic nemrzeli.

Osipa volili skoro pokaždé a tak byl po několik let skoro bez

ustání „kuchařkou". Povinnosti té vzdával se jenom na krátký čas,

když se mu již mnoho zastesklo a spolu se v něm vzmohla touha po

pašování vodky. Byl to člověk vzácné poctivosti a tichosti, ač se

dostal clo trestnice pro podloudnictví. Byl to týž podloudník,

týž vysoký, silný chlapík, o kterém jsem se už zmínil; všeho se

bál, zejména metly, byl zkroušený, pokorný, ke všem laskavý, s

nikým se nikdy nepohádal, ale nebyl s to, aby nepašoval vodku

přes všechnu svoji zbabělost; bylť vášnivým podloudníkem. Spolu s

ostatními kuchaři měl také zavedený obchod s vodkou, ač ne v

takých rozměrech, jako Gazin, protože neměl smělosti, aby vložil

do obchodu tak veliký kapitál.

S tímto Osipem žil jsem vždy v míru. Co pak se týče prostředků,

aby člověk mohl míti svou zvláštní stravu, k tomu jich nebylo

příliš mnoho zapotřebí. Nechybím, řeknu-li, že měsíční výdaje na

mou stravu obnášely všeho všudy rubl stříbra, rozumí se kromě

chleba, jenž byl komisní, a někdy kromě ščí, měl-li jsem už

příliš veliký hlad, neboť se mně ošklivily, což ostatně skoro

úplně přestalo později. Obyčejně jsem si kupoval kousek masa,

libru na den. V zimě bylo u nás maso po půl kopějce. Pro maso na

trh chodil některý z invalidů, z nichž byl v každé kasárně jeden

pro udržování pořádku, a kteří sami dobrovolně vzali na sebe

povinnost, choditi každodenně na trh kupovat čeho třeba pro

trestance, a nebrali za to skoro nijakého platu, leda tak nějakou

maličkost. Činili to pro svůj vlastní pokoj, neboť jinak by s

trestanci nevydrželi. Takým způsobem přinášeli tabák, cihlový

čaj, maso, preclíky a jiné a jiné, vyjma snad jen vodku. Vodky na

nich nežádali, ač je časem vodkou uctívali

Osip mně upravoval po několik let stále jedno a totéž, kousek

pečeného masa. Jak bylo upečeno, to jest ovšem jiná otázka, ale o

to nešlo. Pozoruhodno je to, že jsem s Osipem v prodlení několika

let nepromluvil skoro ani dvou slov. Mnohokrát jsem se s ním

dával do řeči, ale on jako by nebyl způsobilým k rozmluvě:

pousměje se, nebo řekne ano či ne a dost. Bylo až podivno patřiti

na toho Herkula s povahou sedmiletého dítěte.

Ale kromě Osipa posluhoval mně ještě Sušilov. Nenajímal jsem ho a

nevyhledával jsem ho. Sám jaksi mne vyhledal a oddal se mně k

službám; ani se nepamatuju, kdy a jak se to přihodilo. Počal mně

práti prádlo. Za kasárnami, schválně za tím účelem, byla zřízena

veliká jáma na pomeje. Nad jamou v erárních korytech se pralo

prádlo trestanců. Kromě toho vynalézal si Sušilov sám tisícerý

různé povinnosti, aby se mně zavděčil: opatřoval můj čajník

vařící vodou, vyřizoval různá poručení, shledával pro mne, čeho

bylo třeba, nosil mou kazajku do správy, mazal mně boty čtyřikrát

za měsíc; vše to vykonával bedlivě, spěšně, jako by na něm ležely

Bůh ví jaké povinnosti — slovem připoutal úplně svůj osud k mému

a všechny mé starosti přijal na sebe. Nikdy na příklad neříkal:

„Máte tolik a tolik košil, vaše kazajka je roztržena" a pod.,

nýbrž vždycky: „Máme nyní tolik a tolik košil, naše kazajka je

roztržena." Sledoval zrovna každý můj pohled a zdá se, že to

pokládal za hlavní úkol svého života. Řemesla, čili jak trestanci

říkají, rukomesla neměl nijakého, a zdá se, že jen ode mne si

vydělal nějakou tu kopejku. Platil jsem mu, mnoho-li jsem mohl,

tedy babkami, a přece byl vždy úplně spokojen. Nebyl s to, aby

někomu neposluhoval, a myslím, že si zvolil mne hlavně proto, že

se mnou bylo snáze se srovnati a že jsem platil poctivěji. Byl

jedním z těch, kteří nikdy nemohli zbohatnouti a zlepšiti své

postavení, kteří se dávali najímati k hlídání majdanů, stojíce

celé noci v předsíni na mraze, dávajíce pozor na každý šelest na

dvoře pro případ, kdyby přišel velitel pevnosti a dostávali za to

po pěti kopějkách stříbra div ne za celou noc, a po případě, když

prozívali a dali se překvapiti prohlídkou, přicházeli o všechno a

odpovídali svými zády! Však jsem už o nich vypravoval.

Charakteristickým pro ony lidi bylo, že pokořovali do nejvyšší

míry svou osobnost vždycky, všude a div ne přede všemi, a při

společných záležitostech hrávali ani ne druhé, nýbrž teprve třetí

úlohy. Všechno to leželo už jaksi v jejich povaze.

Sušilov byl velice politování hodný člověk, naprosto pokorný a

ponížený, skoro zastrašený, ač ho nikdo u nás nebil; byl už od

přírody jaksi zastrašený. Bývalo mně ho vždy velice líto. Ba

nemohl jsem na něho ani pohlédnouti bez lítosti. Ale proč mně ho

bylo líto — sám bych nemohl odpovéděti. Rozmlouvati také jsem s

ním nemohl; také neuměl rozprávěti. Bylo patrno, že mu to působí

velikou obtíž a teprve tehda oživoval, když jsem mu, chtěje

učiniti konec řeči, dal něco na práci, nebo jsem ho požádal, aby

došel, aby doběhl někam. Byl jsem posléze přesvědčen, že mu tím

působím radost. Nebyl ani vysoké, ani malé postavy, nebyl ani

hezký ani šeredný, ani hloupý ani chytrý, ani mladý ani starý,

trochu důlkovitý, trochu plavovlasý. Něco příliš určitého nebylo

nikdy lze o něm říci. Leda jediné: jak se mně zdá a jak jsem se

mohl dovtípiti, náležel k té skupině, jako Sirotkin, a náležel k

ní jedině pro svou zastrašenost a pokornost. Trestanci se mu

někdy posmívali a sice proto, že cestou, ubíraje se v zástupu

trestanců na Sibiř, směnil se a sice směnil se za červenou košili

a za rubl stříbra. Pro tuto nepatrnou cenu, za kterou se prodal,

se mu trestanci právě smáli. „Směniti se" znamená zaměniti si s

někým jméno a následovně i jeho osud. Jakkoli podivným se zdá

něco takového, jest to přec jen holá pravda a za mých dob mezi

trestanci, ubírajícími se na Sibiř, byl obyčej ten ještě v plné

síle, byl posvěcen podáním a určitými, známými formálnostmi.

Zprva jsem tomu nikterak nemohl uvěřiti, ale konečně mně nezbylo,

než uvěřiti hotové události.

Děje se to následujícím způsobem. Na Sibiř táhne na příklad

skupina trestanců. Jdou tu všelijací: i do káznice, i do dolů, i

prostě tací, kteří se z přinucení usadí na Sibiři: všichni jdou

společně. Někde cestou, dejme tomu v Permské gubernii, některý z

deportovaných si přeje, směniti se s jiným. Na příklad nějaký

Michajlov, odsouzený pro vraždu nebo pro jiný těžký zločin, má za

nevýhodné, aby se dal zavříti na dlouhá léta do káznice. Dejme

tomu, že je chlapík zchytralý, prohnaný, ví co a jak; nuže tento

Michajlov si vyhlídne z téže skupiny někoho sprostnějšího,

přihlouplejšího, pokornějšího, jemuž je vyměřen trest poměrně

lehký, na příklad do dolů na málo let, nebo nucené usazení v

Sibiři, anebo třebas také do káznice, ale s kratší lhůtou.

Konečně vypátrá Sušilova. Sušilov pochází z panské čeledi a je

poslán pouze za osadníka. Prošel už půldruhého tisíce verst,

rozumí se, je bez kopějky peněz, protože Sušilov nikdy nemůže

míti ani kopějky, jde celý vysílený, znavený, živě se pouze

komisní stravou, a nemaje jediného sladšího sousta, třebas jen

občas; jde v pouhém komisním obleku, přisluhuje všem za nepatrný

peníz. Michajlov se dá se Sušilovem do řeči, seznámí se s ním,

třeba i spřátelí, a konečně na některé stanici ho uctí vodkou.

Posléze mu učiní návrh: nechce-li se sním směniti? Že prý on,

Michajlov, tak a tak, je odsouzen vlastně ani ne do káznice,

nýbrž do jakéhosi „zvláštního oddělení". Je to sice také káznice,

ale zvláštní, tedy něco lepšího.

O „zvláštním oddělení", dokud ještě trvalo, nevěděli ani všichni

úředníci, jako na příklad v Petrohradě. Byl to takový od jiných

odloučený a zvláštní koutek v jednom Sibiřském koutě, a tak málo

obydlený (za mne bylo v něm asi sedmdesát osob), že bylo těžko

vypátrati jeho stopu. Setkával jsem se později s lidmi, kteří

sloužili v Sibiři a znali ji, a kteří zvěděli o „zvláštním

oddělení" ponejprv ode mne. Ve „Svodě zákonů" napsáno o něm všeho

všudy šest řádek: „Zařizuje se při té a té káznici Zvláštní

oddělení pro odsouzené za nejtěžší zločiny a sice na dobu, dokud

nebude v Sibiři zřízena káznice s nejtěžšími pracemi." Ba ani

trestanci z tohoto „Oddělení" nevěděli, na čem jsou; jsou-li v

něm „na věky" nebo jen na čas? Lhůta se neurčovala; řečeno: do té

doby, dokud nebude zřízena káznice s nejtěžšími pracemi a dost;

tedy z káznice do káznice.

Není divu, že ani Sušilov ani kdo jiný v celé skupině neměl o tom

ponětí, nevyjímaje ani samého Michajlova, jenž mohl míti jakýs

takýs pojem o zvláštním oddělení leda z porovnání se svým

neobyčejně těžkým zločinem, za který už sebral, běhaje ulicí, tři

nebo čtyři tisíce ran. Dovtípil se tedy, že ho na pohodlné místo

asi neposýlají. Sušilov však odsouzen, aby se stal z přinucení

osadníkem; čeho si může ještě přáti? „Nechtěl bys se směniti se

mnou?" navrhuje mu Michajlov. Sušilov je nachmelen; duše je

prosťoučké, je pln vděčnosti k Michajlovu za jeho laskavost a

proto se bojí něčeho mu odepříti. Mimo to slyšel od trestanců, že

je možno se směniti, že i jiní si vyměňují jména, následovně že

to není pranic neobyčejného a neslýchaného. Shodnou se.

Nesvědomitý Michajlov, těže z neobyčejné prostoty Sušilova, koupí

si u něho jméno za červenou košili a za rubl stříbra, což mu

doručí ihned před svědky. Druhého dne Sušilov vystřízliví, ale

Michajlov ho opojí znova; a pak těžko bráti slovo zpět: přijatý

rubl stříbra jest už propit a červená košile v krátce na to také.

Nechceš býti Michajlovem, tedy vrať peníze. A kde má vzíti

Sušilov celý rubl stříbra? Nevrátí-li však, ostatní trestanci ho

přinutí, aby vrátil: na to se v artělích hledí přísně. A mimo to,

když slíbil, ať dostojí slovu — i na tom bude artěl státi. Sic ho

utýrají. Sbijou ho, snad dokonce zabijou; aspoň mu tím vyhrožují.

A opravdu, kdyby artěl dopustila třebas jen jednou nezdržení

slova v podobné záležitosti, přestal by zvyk směny jmen. Bude-li

možno se odříci daného slibu, a zrušiti uzavřený trh i tehdy,

když peníze byly vyplaceny — kdož pak bude potom plniti převzatou

povinnost? Slovem — to je záležitost společná, artělní a proto

jsou trestanci v těchto věcech velice přísni. Sušilov vidí

konečně, že není více možná se zříci a odhodlá se, že bude se

vším souhlasiti. Věc se oznámí celé skupině; je-li třeba koho

umlčeti dárky, učiní se, podobně, je-li třeba koho uctiti vodkou.

Ostatním trestancům jest ovšem lhostejno, půjde-li Michajlov nebo

Sušilov k čertu na rohy; a pak vodka je vypita, uhostili je,

budou tedy mlčet.

Na nejbližší stanici se na příklad vyvolávají jména; přijde řada

na Michajlova: „Michajlov!" Sušilov se ozve: „Já!" — „Sušilov!"

Michajlov zvolá: „Já!" a jdou dále. Nikdo o tom více již

nepromluví. V Tobolsku trestance třídí; Michajlova pošlou za

osadníka do některé vsi a Sušilova za zvýšeného dozoru vedou do

zvláštního oddělení. Dále není už nijaký protest možný; a mimo to

jakým způsobem by se podaly důkazy? Kolik let by trvalo

vyšetřování? Co by dostal za tento podvod? A kde jsou konečně

svědkové? Zaprou, kdyby se i našli. Konec konců bude tedy, že

Sušilov za rubl stříbra a za červenou košili přijde do

„zvláštního oddělení".

Trestanci se Sušilovu posmívali ne proto, že se směnil (ačkoli k

osobám, jež se z lehčí práce směnily k těžší, chovají vždy

opovržení, jako vůbec ke všem hlupákům, kteří si zadali), nýbrž

proto, že vzal za to jen červenou košili a rubl stříbra; plat

přec jen příliš nepatrný. Obyčejně se dějí směny za větší sumy,

ovšem jen poměrné. Platívá se až několik desítek rublů. Ale

Sušilov byl tak zkroušený, tak pokorný a nicotný v očích všech,

že ho jaksi neuznávali ani za hodna, aby se mu posmívali.

Dlouho jsem bydlel společně se Sušilovem, několik let již.

Ponenáhlu ke mně přilnul neobyčejně; nemohl jsem toho ovšem

nepozorovati, a proto jsem i já k němu přivykl. Ale jednou —

nikdy si toho nemohu odpustiti — nesplnil jakési mé prosby,

ačkoli si právě před tím u mne vypůjčil peníze a já byl tak

bezcitným, že jsem mu to vytknul: „Vidíte, Sušilove, peníze brát

umíte, ale sloužiti nechcete." Sušilov ani nemukl, doběhl pro mou

záležitost, ale stal se najednou jaksi truchlivým. Minuly dva

dni. Myslím si, není možná, aby to bylo následkem mé výtky.

Věděl jsem, že jakýsi trestanec, Anton Vasiljev, důtklivě ho

upomínal o jakýsi nepatrný dluh. „Nemá dojista peněz, a mne se

bojí požádat," myslil jsem si. Třetího dne mu tedy pravím:

„Sušilove, vy jste mne chtěl tuším požádati za peníze pro Antona

Vasiljeva? Tu máte." Seděl jsem tehdá na narách a Sušilov stál

přede mnou. Byl, jak se zdálo, velice překvapen, že jsem mu sám

nabídl peněz, že jsem si sám vzpomněl na jeho peněžité nesnáze, a

sice tím více, že si za poslední doby vybral, jak se mu asi

zdálo, příliš mnoho ode mne, tak že si ani nemohl činiti naději,

že bych mu dal ještě něco. Pohleděl tedy na peníze, pak na mne,

najednou se však obrátil a odešel.

Všechno to mne velice překvapilo. Šel jsem za ním a našel jsem ho

za kasárnami. Stál u ohrady tváří k týnu, s hlavou přitisknutou k

břevnu, o něž se opíral loktem. „Sušilove, co je vám?" ptám se

ho. Nehleděl na mne a já ku svému podivení spozoroval, že je mu

do pláče. „Vy si Alexandře ... Petroviči... myslíte.." počal

přerývaným hlasem, snaže se při tom hleděti stranou, „že vám...

za peníze... ale já... já... ech!" Tu se obrátil opět k týnu, až

o něj udeřil čelem a jak tu zavzlyká!.. Poprvé jsem viděl tehda v

káznici plačícího člověka. S namáháním jsem ho uspokojil, a

ačkoli mně od té doby počal sloužiti možno-li, ještě bedlivěji a

ještě více si mne všímal, přece jsem pozoroval dle některých

jedva patrných příznaků, že srdce jeho nikdy mně nemohlo

odpustiti mé výtky. A zatím ostatní se mu posmíval!, vtipy na

něho skládali za každé příležitosti, nadávali mu někdy od plic, a

přece žil s nimi v míru a v přátelství a nikdy se na ně nemrzel.

Ba ano, velmi těžko bývá poznati člověka i po mnoholeté známosti!

Hle, to jsou příčiny, proč se mně káznice nemohla hned na první

pohled představiti v té pravé podobě, jak se mně představila

později. Proto jsem pravil, že ačkoli jsem si všímal všeho s

dychtivou, usilovnou pozorností, přece jsem nemohl spozorovati

mnohou věc, kterou jsem měl před samým nosem. Je přirozeno, že

mne překvapovaly zprvu zjevy mohutné, ostře vynikající, ale i ty

jsem snad pojímal nesprávně a proto zůstavovaly v mé duši jen

těžký, beznadějně truchlivý dojem. Velmi k tomu napomáhalo mé

setkání s A...vem, také trestancem, jenž přibyl do trestnice

nedlouho přede mnou, a překvapil mne obzvláště trapným dojmem za

prvých dnů po mém příchodu do káznice. Ostatně věděl jsem ještě

dříve, než jsem do káznice přišel, že se tam setkám s A...vem. On

mně otrávil onu první těžkou dobu a zvýšil má duševní muka.

Nemohu ho obejíti mlčením.

Byl to nejhnusnější příklad, jak hluboko může klesnouti, jak

podlým se může státi člověk, a v jaké míře může v sobě zahlušiti

všeliký mravní cit bez jakéhokoli namáhání a bez hryzení svědomí.

A...v byl mladý člověk původu šlechtického, o němž jsem se už z

části zmínil, když jsem vypravoval, že donášel našemu místnímu

veliteli majoru všechno, co se dělo v trestnici, a že se přátelil

s jeho sluhou Feďkou. Zde máte v krátce jeho historii:

Nedostudovav nikde a znesnadiv se v Moskvě s příbuznými, kteří se

zhrozili jeho prostopášného života, odebral se do Petrohradu, a

aby si opatřil peněz, odhodlal se k jistému podlému udání, t. j.

odhodlal se prodati krev desíti lidí, jen aby bez prodlení mohl

vyhověti své neukojitelné lačnosti po nejhrubších a

nejzhýralejších slastech, k nimž se následkem svůdnosti

Petrohradu, jeho cukráren a Měšťanských ulic*) stal v takové míře

náchylným, že ač byl člověkem nehloupým, odvážil se na věc

šílenou, nesmyslnou. V brzku byl usvědčen. Do svého udání zapletl

nevinné osoby, jiné podvedl a za to byl poslán na deset let na

Sibiř do naší káznice.

A...v byl ještě velmi mlád, život jeho teprve začínal. Zdálo by

se, že ho taková strašná proměna osudu musí sraziti, že musí v

povaze jeho vzbuditi odpor, musí ji tak nebo onak zlomiti. Ale

A...v přijal nový svůj osud bez sebe menšího otřesení, ba i bez

sebe menší nelibosti, nepocítil před ním mravní ošklivosti,

nelekal se v něm ničeho, kromě snad toho, že bude nucen pracovati

a bude musit se rozloučiti s cukrárnami a všemi Měšťanskými

ulicemi. Zdálo se mu dokonce, že titul trestance mu poskytuje tím

větší možnost páchati podlosti a darebáctví. „ Jsem-li

trestancem, tedy ať jsem trestancem; jako trestanec mohu býti

podlým a nemusím se za to styděti." To bylo do slova jeho mínění.

Vzpomínám si na onu hnusnou bytost, jako na fenomen. Strávil jsem

několik let mezi vrahy, prostopášníky a uznanými zlosyny, ale

pravím zcela určitě, že jsem nikdy za svého života neshledal

takového úplného mravního úpadku, takové rozhodné skleslosti a

takového drzého padoušství, jako u A...va.

Byl u nás otcovrah, rodem šlechtic; zmínil jsem se již o něm. Ale

přesvědčil jsem se z mnohých črt a událostí, že i ten byl

nepoměrně šlechetnější a lidštější, než A...v. V mých očích byl

A...v po celou dobu mého pobytu v káznicí jakýmsi kusem masa se

zuby a s žaludkem a s neukojitelnou žízní po nejhrubších, co

nejvíce zvířecích tělesných slastech, a pro dosažení sebe menší a

sebe marnivější z těchto slastí byl hotov zcela chladnokrevně

někoho zabiti, zařezati, slovem byl hotov ke všemu, jen dala-li

se stopa zločinu zastříti. Nenadsazuju v ničem; poznal jsem A-va

dobře. Byl to příklad, kam může dospěti samotná

*) Petrohradské Měšťanské ulice mají takovou pověst', jako

pražské Židovské město.

tělesná stránka člověka, není-li zdržována uvnitř nijakou normou,

nijakou zákonitostí.

A jak mně protivno bylo patřiti na jeho věčně posměšný úsměv! To

byl netvor, mravní Quasimodo. Dodejte k tomu, že byl zchytralý a

nehloupý, hezké tváře, ba i vzdělán trochu, měl vlohy. Nikoliv,

raději požár, raději mor a hlad, než takového člověka ve

společnosti lidské!

Pravil jsem již, že se v káznici tak všechno zkazilo mravně, že

vyzvědačství a udavačství kvetlo a trestanci ani se pro to

nehoršili. Naopak, s A...vem byli všichni za dobře a chovali se k

němu nepoměrně přátelštěji, než k nám. Kromě toho milosti, jež mu

prokazoval náš opilý major, dodávaly mu v jejich očích významu a

váhy. On mimo jiné namluvil majorovi, že umí kresliti podobizny,

(trestancům tvrdil, že býval poručíkem v gardě;) a major si

vyžádal, aby ho posýlali na práci k němu do domu, rozumí se, že

za tím účelem, aby kreslil majorovu podobiznu. Tu se spřátelil s

majorovým sluhou Feďkou, jenž měl neobyčejný vliv na svého pána a

následkem toho na ostatní i na všechno v trestnici.

A...v slídil za námi na žádost samého majora, ale tento, když se

napil a tloukl A...va po tvářích, spílal mu vyzvědačů a udavačů.

Stávalo se, a to dosti často, že hned na to, když ho major sbil,

sedal na stolici a poroučel mu, aby kreslil dále podobiznu. Náš

major, zdá se, věřil opravdu, že A...v byl znamenitým umělcem,

div ne druhý Brjulov, o němž i on slýchal, ale proto přece měl

sebe za oprávněna, bíti ho po tvářích, proto prý, že nyní, třebas

zůstal týmž umělcem, je přec jen trestancem, „a kdybys byl třebas

Brjulovem, jsem přece tvým představeným, a proto cokoli se mi

zachce, mohu s tebou dělat." Mimo jiné nutil A...va, aby mu

zouval boty a vynášel z ložnice různé vázy a přece se dlouho

nemohl zbaviti myšlénky, že A...v jest veliký umělec.

Podobizna se táhla bez konce, skoro celý rok. Konečně se major

dovtípil, že ho má A...v za blázna a když se úplně přesvědčil, že

se kresba podobizny nechýlí ku konci, nýbrž den ode dne se stává

více k němu nepodobnou, rozzlobil se, stloukl umělce a poslal ho

z treste do káznice na hrubou práci. A...vu toho bylo patrně

líto, bylo mu těžko odříci se prázdných dnů, odříci se zbytků od

majorova oběda, od přítele Feďky a ode všech radostí, jež si

spolu vymýšleli v kuchyni u majora. Major alespoň od té doby, co

byl A...v vzdálen, přestal pronásledovati M..., trestance, na

něhož mu A...v neustále žaloval, a sice z následující příčiny.

M... byl v tu dobu, když A...v přišel do trestnice, sám. Bylo mu

velice teskno; nemělť ničeho společného s ostatními trestanci,

pohlížel na ně s úžasem a s ošklivostí, nepozoroval a propásl na

nich vše, co by mohlo působiti na něho uspokojivě a nevstupoval s

nimi v bližší styk. Ti mu odpláceli toutéž nenávistí. Vůbec

postavení lidí, podobných M..ovi, je v káznici úžasné.

Příčina, proč se A...v dostal do káznice, byla M...ovi

nepovědoma. A...v naopak, dovtípiv se, s kým má co činiti,

namluvil mu ihned, že je poslán na Sibiř pro zločin, zcela

protivný udavačství, tedy asi za totéž, zač byl deportován i M.

Tento se velice zaradoval, že bude míti soudruha, přítele.

Ošetřoval ho, těšil ho za prvních dnů vězení, domnívaje se, že

A...v asi hrozně strádá; dal mu poslední své peníze, stravoval

ho, rozdělil se s ním o nejnevyhnutelnější věci. Ale A...v pojal

k němu ihned nenávist, a sice proto, že M... byl šlechetný, proto

že s takým úžasem pohlížel na všelikou podlost, tedy proto

hlavně, že byl zcela nepodoben jemu, a všechno, co mu M... v

prvních rozmluvách sdělil o káznici a majorovi, vše to pochvátl

si A...v při první příležitosti tajně udati majorovi.

Major pojal proto strašnou nenávist k M.... utlačoval ho, a kdyby

nebylo vlivu hlavního velitele, uvedl by ho do něštěstí. A A...v

nejen že se nermoutil když M... později zvěděl o jeho padoušství,

nýbrž rád se s ním setkával a posměšně se mu díval do očí. To mu

patrné působilo potěšení. Sám M... mne několikráte na to

upozorňoval. Toto podlé stvoření uprchlo potom s jedním

trestancem a s vojenskými průvodčím; ale o tom útěku budu

vypravovati později. Z počátku lichotil se velice i ke mně,

domnívaje se, že mně jeho historie není známa. Opakuju, že

otrávil první dny mé vazby ještě větší teskností. Zhrozil jsem se

té strašné podlosti a skleslosti, do níž mne uvrhli, uprostřed

níž jsem se nyní octnul. Myslil jsem, že je zde všechno tak podlé

a nízké. Ale mýlil jsem se; soudil jsem dle A...va o všech.

V ty tři dni přecházel jsem v tesklivosti po káznici, ležel jsem

na svých narách, dal jsem si šíti spolehlivému trestanci, na

něhož mně ukázal Akim Akimyč, z vydaného mně komisního plátna

košile, ovšem za plat, (po několika kopějkách za košili), pořídil

jsem si na naléhavou radu Akima Akimyče skládací matraci z plsti,

obšité plátnem, neobyčejně tenkou, jako lívanec, a podušku,

nacpanou srstí, velice tvrdou, pokud jsem nepřivykl. Akim Akimyč

se velice činil při zařizování všech těchto věcí, sám se ho

účastnil, vlastnoručně mne sešil pokrývku z kousku starého

komisního sukna, shromážděného z roztrhaných kalhot a kazajek,

jež jsem skoupil od druhých trestanců. Komisní věci, když

uplynula lhůta, na kterou byly vydány, ponechávaly se trestancům

jako jejich majetek; tito je ihned prodávali zde v trestnici, a

ať si byla věc sebe více vetchá, přece bylo možná se nadíti, že

se najde na ni kupec za jistou cenu.

Všemu tomu velice jsem se zpočátku obdivoval. Byla to vůbec doba

mých prvních styků s prostým lidem. Sám jsem se stal najednou

takýmž prostým člověkem, takýmž trestancem, jako oni. Jejich

zvyky, ponětí, mínění, obyčeje staly se jaksi též mými, aspoň dle

formy, dle zákona, ač jsem jich ve skutečnosti s nimi nesdílel.

Byl jsem překvapen a zaražen, zrovna jako bych byl dříve ničeho

podobného ani netušil a ničeho o tom neslýchal, ač jsem věděl o

tom a slýchal. Ale skutečnost působí zcela jiný dojem, než vědění

a pověst. Bylo-li možno, abych na příklad třebas jen někdy před

tím tušil, že takové věci, takové staré hadry se mohou pokládati

také za věci? A přece jsem si z těch starých hadrů pořídil

pokrývku! Těžko bylo sobě představiti, jakého druhu bylo sukno,

určené na trestnické obleky. Na pohled vskutku jako by se bylo

podobalo k suknu, tlustému, komisnímu suknu. Ale jakmile se

trochu jen obnosilo, převracelo se v jakousi rybářskou síť a

trhalo se pro ostudu. Soukenný oblek se dával na jeden rok, ale i

do té lhůty těžko bylo s ním vydržeti. Trestanec pracuje, nosí na

sobě břemena; šat se otírá a rychle se při tom trhá. Pláště však

se vydávaly na tři léta a sloužily po celou tu dobu obyčejně i za

oblek, i za pokrývku při spaní, i za poslamku na narách. Ale

pláště byly pevné, ač také nebylo vzácností viděti koncem třetího

roku, t. j. koncem ustanovené lhůty, na některém trestanci plášť

spravovaný prostým režným plátnem. Ale přes to i takové pláště,

jež byly silné obnošené, prodávaly se po uplynutí vyměřené jim

lhůty za čtyřicet kopějek stříbra. Některé, jež byly lépe

zachovány, šly na odbyt za šedesát až sedmdesát kopějek stříbra,

což byla suma v káznici veliká.

Peníze však, jak jsem už pravil, měly v káznici strašný význam,

moc. Možno s jistotou říci, že trestanec, jenž měl ve vězení

aspoň trochu peněz, trpěl desetkrát méně, než ten, jenž jich

vůbec neměl, ačkoliv i tento byl opatřen vším od eráru, a mohlo

by se zdáti, nač ještě potřebuje peněz? Toho mínění bylo i naše

představenstvo. Ale opakuju opětně, kdyby trestanci byli úplně

zbaveni možnosti, aby měli své peníze, buď by pozbyli rozumu,

nebo by mřeli jako mouchy přes to, že byli vším potřebným

zaopatřeni, anebo by se na konec dopouštěli neslýchaných zločinů,

jedni z tesklivosti, druzí, aby byli co možno nejdřív odpraveni a

zničeni, anebo se dočkali nějaké „změny ve svém osudu" — to byl

technický výraz.

Jestli že však trestanec, vydělav si skoro krvavým potem svou

kopejku, anebo odhodlav se pro získání této kopějky k

neobyčejnému chytráctví, spojenému často s krádeží a podvodem,

přece je tak nerozvážně, tak dětsky nesmyslně utrácí, není to

ještě důkazem, že si jich neváží, ač by se to mohlo zdáti na

první pohled. Po penězích baží trestanec křečovitě, až do zatmění

smyslň, a rozhazuje-li je opravdu jako třísky, když se dá do

hýření, rozhazuje je za takovou věc, která se mu zdá ještě o

jeden stupeň vzácnější, než peníze. Co může býti pro vězné

vzácnějším než peníze? Svoboda, aneb aspoň jakési blouznění o

svobodě. A trestanci jsou velicí blouznílkové. Vrátím se ještě k

tomuto předmětu, ale když tak o tom mluvím: Uvěří mně kdo, že

jsem viděl odsouzené na dvacet let, kteří v rozmluvě se mnou

užívali na příklad zcela klidně takové fráze: „Ale počkej, až, dá

pánbůh, uplyne má lhůta, potom ..."

Vlastně smysl slova „vězeň" značí člověka bez vůle; utrácí-li

peníze, jedná však již podle své vůle. Přese všechna znamení,

vypálená na čele, přes okovy a nenáviděná břevna trestnické

ohrady, jež mu zaclání boží svět a omezuje ho jako dravé zvíře v

kleci, přece si může opatřiti vodku, t. j. strašně zapovězenou

rozkoš, může se setkati s krásným pohlavím, může dokonce někdy

(ač ne vždycky) podplatili své nejbližší představené, invalidy,

ba i poddůstojníka, kteří se budou dívati zkrze prsty nato, jak

on přestupuje zákon a disciplinu; může si kromě toho všeho

dovoliti zafuriantit na účet těchto představených, a trestanec si

hrozně rád zafuriantí, t. j. rád se staví před svými soudruhy, ba

i sebe rád přesvědčí aspoň na chvíli, že má vůle a moci nepoměrně

více, než se zdá, slovem tedy může si vyhoditi z kopýtka, může

natropiti hluku, uraziti někoho do nejhlubšího stupně a dokázati

mu, že všechno to může, že všechno je „v jeho moci", tedy může

sebe přesvědčiti o věci, na niž si ubohý nesmí ani pomysliti.

Hle, proč se mezi trestanci, i když jsou střízliví, může

pozorovati všeobecná náklonnost k furiantství, k honošení se, ke

komickému a vysoce naivnímu zveličování své vlastní osoby, třebas

by věděli, že nikoho nechytnou na lep. A konečně každé takové

vyhození z kopýtka vyžaduje jistou odvahu — je tedy v tom ve všem

aspoň jakási podoba opravdového života, jakýsi, byt i velice

vzdálený přeludsvobody. A co nedá člověk za svobodu? Který

milionář, když by mu zadrhli krk petlicí, nedal by všechny své

miliony za jediný doušek vzduchu?

Představenstvo se divívá, že ten neb onen trestanec strávil

několik let mírně a vzorně, že byl i dozorcem jmenován pro své

chvalné chování, a najednou, rozhodně pro nic za nic, jako by běs

do něho vjel, zadovádí, rozhýří se, natropí hluku, ba časem se

odváží i těžkého zločinu; buď schválně nahrubjání některému z

vyšších představených, nebo zabije někoho, učiní mu násilí a pod.

Hledí na něho a diví se. A zatím možná dost, že celá příčina

takového nenadálého výbuchu v onom člověku, od něhož méně než od

koho jiného bylo možno se ho nadíti, jest úzkostné, křečovité

projevení své osobitosti, instinktivní tesklivost po sobě samém,

touha, aby se ukázal, aby projevil svou sníženou osobitost,

touha, jež se vyskytla z nenadání, vyrostla do rozezlení, do

zběsilosti, do zatmění rozumu, do ochrnutí nervů, do křečí. Tak

asi za živa pohřbený člověk, když procitne ve své rakvi, bije do

jejího víka a namáhá se, aby je shodil, ačkoli rozum by ho mohl

ovšem přesvědčiti, že všechno jeho namáhání zůstane marno. Ale to

je to, že člověku není při tom pranic do rozumu: nastal křečovitý

záchvat. Uvažme i to, že skoro každé samovolné projevení osobní

vůle počítá se trestanci za zločin; a tu je mu pak přirozeně

lhostejno, je-li ono projevení už větší, nebo menší. Hýřiti-li,

tedy hyřiti, až se hory zelenají, odhodlati-li se na něco, tedy

se odhodlati už na všechno, třebas i na vraždu. A vždyť potřebuje

jenom začíti; jakmile se člověk jednou opojil, pak ho neudržíš! A

proto na všechen způsob by bylo nejlépe, kdyby k tomu nedošlo.

Všickni by měli pokoj.

Ano; ale jak to zařídit?