IV.

První dojmy.

(Pokračování.)

Započala poslední přehlídka. Když bylo po přehlídce, kasárny se

zavíraly, každá zvláštním zámkem a vězňové zůstávali uzavřeni až

do svítání.

Přehlídku prováděl poddůstojník se dvěma vojáky. Za tím účelem

stavěli se trestanci do řady někdy i na dvoře a přicházíval též

důstojník od stráže. Ale obyčejně se tato ceremonie odbyla

domácím způsobem: trestanci se počítali v kasárnách. Tak se stalo

i tentokrát. Počítající se často mýlívali, přepočítávali se,

odcházeli a opět se vraceli. Na konec se ubozí strážníci

dopočítali do želaného čísla a zavřeli kasárnu. V ní| se

nacházelo na třicet vězňů, umístěných dosti těsně na narách. Na

spaní bylo ještě záhy. Proto se každý musil něčím zaměstnati.

Z představených zůstal v kasárně pouze jeden invalida, o němž

jsem se zmínil už dříve. Kromě toho byl v každé kasárně starosta,

jmenovaný ze středu trestanců samým velícím majorem, rozumí se,

že za dobré chování. Ale stávalo se dosti často, že i starosta

býval postižen v dosti vážném přestupku. Pak byl bit, okamžitě

zbaven své hodnosti a na jeho místo naznačen jiný. V naší kasárně

byl starostou Akim Akimyč, jenž k mému podivení nezřídka

pokřikoval na trestance. Trestanci mu odpovídali obyčejně

výsměchem. Invalida byl chytřejší, do ničeho se nemíchal, a hnul-

li přece někdy jazykem, činil to jen ze slušnosti, aby měl

svědomí čisté. Seděl mlčky na své posteli a spravoval botu.

Trestanci si ho skoro ani nevšímali.

V tento první den mého vězeňského života povšiml jsem si jedné

věci a později jsem se přesvědčil, že mé pozorování bylo správné.

A sice, že všichni netrestanci, ať už je to kdokoli, počínaje

lidmi stojícími v bezprostředním styku s trestanci, jako

průvodčími, vojáky na stráži, a konče všemi lidmi vůbec, kteří

mají co činiti se životem v trestnici— že všichni oni hledí na

trestance jaksi přemrštěně. Jako by byli stále v nejistotě a báli

se každý okamžik, že trestanec nestrpí a vrhne se na někoho z

nich s nožem. A co je při tom nejvíce pozoruhodno — trestanci si

byli vědomi, že se jich lidé bojí, a to jim zjevně dodávalo

jakési odvahy. A zatím nejlepším představeným trestanců bývá

právě ten, který se jich nebojí. A pak vůbec, nehledě na tu

jistou odvahu, trestancům samým je mnohem příjemnější, když vidí,

že jim lidé důvěřují. Tím je možná připoutati je k sobě.

Stávalo se za mého pobytu v káznici, ačkoli velmi zřídka, že

někdo z představených vstoupil do trestnice bez vojenského

průvodu. Stálo za podívanou, jak to překvapovalo trestance, a

sice příjemně překvapovalo. Takový nebojácný navštěvovatel

vzbuzoval k sobě vždy úctu, a kdyby se opravdu mohlo něco zlého

přihoditi, za něho by se to nestalo. Strach, jejž vzbuzují

trestanci, jest všeobecný a všude, kde jen se nacházejí vězňové,

i nevím opravdu, z čeho vlastně povstává. Jakýsi důvod ovšem má,

již v samé zevnější podobě trestance, uznaného zlosyna; kromě

toho každý, kdo se přiblíží k trestnici, ví, že se celý ten

zástup lidí nesešel tu dobrovolně, a že přese všechny pokusy

živého člověka nelze učiniti mrtvolou, dokud nevydechne duši;

zůstane mu cit, lačnost msty a života, vášně a potřeba jich

ukojení. Ale přes to jsem rozhodně přesvědčen, že přec jen není

nijaké příčiny ke strachu před trestanci. Nevrhne se tak lehce a

tak rychle člověk na druhého s nožem. Slovem, není-li vyloučeno

nebezpečí a přihází-li se opravdu někdy, už z té okolnosti, že

příklady podobného nebezpečí jsou neobyčejně řídký, dá se

souditi, že nebezpečí to je nepatrné. Rozumí se, že tu mluvím

pouze o lidech již odsouzených, z nichž mnozí jsou třebas i rádi,

že se dostali do káznice — tak příjemným bývá někdy nový způsob

života! —a proto mají nejlepší vůli žiti klidně a pokojně ; a pak

trestanci sami nedopustí, aby opravdu nepokojní živlové mezi nimi

příliš se neroztahovali. Každý trestanec, ať si je sebe smělejší

a drzejší, všeho se v káznici bojí.

Něco jiného je trestanec ve vyšetřování. Ten je vskutku s to, aby

se vrhl na cizího člověka pro nic, za nic, jedině proto na

příklad, že má býti zítra tělesně potrestán; zaviní-li nové

vyšetřování, odloží se přirozeně i vykonání trestu. Zde jest

příčina, jest patrný účel útoku, totiž „zjinačiti svůj osud" za

každou cenu a co nejrychleji. Znám dokonce jeden psychologicky

podivuhodný příklad takového druhu.

Byl u nás v trestnici na vojenském oddělení trestanec, bývalý

voják, nezbavený občanských práv, poslaný následkem soudního

rozsudku na dvě léta do káznice. Byl to strašný vychloubač a

podivuhodný zbabělec. Vůbec vychloubačství a zbabělost jsou u

ruského vojáka vlastností neobyčejně řídkou. Ruský voják vypadá

vždy tak zaneprázdněným, že kdyby se i chtěl něčím vychloubati,

neměl by kdy. Je-li však přece vychloubačem, je dojista už také

zbabělcem a lenochem. Dutov — tak zvali trestance — odbyl si

konečně svou nedlouhou lhůtu a vrátil se opět k řadovému praporu.

Ale protože všichni jemu podobní, jež posýlají do káznice, aby se

napravili, tam dokonce už zlenoší, stává se obyčejně, že, pobyvše

na svobodě na nejvýš dvě nebo tři neděle, přicházejí opět do

vyšetřování a vracejí se do káznice, jen že tentokrát už ne na

dvě nebo na tři léta, nýbrž do „stálého" oddělení, na patnáct

nebo na dvacet let. Tak se přihodilo i jemu. Za tři neděle po

svém návratu z trestnice ukradl Dutov vec, zavřenou na zámek;

kromě toho dopustil se hrubostí a násilí. Byl obžalován a

odsouzen k přísnému potrestání. Zhroziv se v nejvyšší míře jako

nejbídnější zbabělec nastávajícího trestu, vrhl se v předvečer

onoho dne, kdy měl běhati ulicí, s nožem na důstojníka od stráže,

když vstoupil do síně, v níž byli vězňové. Rozumí se, že velmi

dobře věděl, že takovým skutkem neobyčejně zhorší svůj trest a

zvýší lhůtu nucené práce v káznici. Ale výhoda záležela pro něho

právě v tom, aby o několik dní, nebo aspoň o několik hodin

protáhl lhůtu, kdy mu nastane hrozný okamžik trestu! Byl při tom

takovým zbabělcem, že, ač se vrhl na důstojníka s nožem, ani ho

neporanil; vše to učinil jen pro forma, jen proto, aby vznikl na

jeho účet nový zločin, pro který musí býti znova žalován a

souzen.

Okamžik před vykonáním trestu je pro odsouzence ovšem hrozný a

přihodilo se mně v několika letech viděti dosti mnoho odsouzenců

v předvečer osudného pro ně dne. Obyčejně jsem se setkával s

odsouzenými trestanci v nemocnici v oddělení pro vězně, když jsem

býval nemocen, což se stávalo dosti často. Všichni trestanci po

celé Rusi vědí, že nejsoucitnější pro ně člověk je lékař. Lékaři

nikdy nečiní rozdílu mezi trestanci, jako činí nevolky skoro

všichni ostatní lidé, vyjma snad prostý selský lid. Tento nikdy

trestance nekárá za jeho přestupek, byť byl sebe hroznější, a vše

mu odpouští pro trest, kterýž vytrpěl a vůbec pro jeho neštěstí.

Nenazýváť darmo prostý lid po celé Rusi zločin neštěstím, a

zločince nešťastnými. Výraz ten má velmi hluboký smysl. A je to

tím důležitější, že vznikl nevědomky, instinktivně. Lékaři však

jsou ve mnohých případech skutečné útočiště trestanců, zvláště

takových, kteří se nacházejí ve vyšetřování a s kterými se jedná

přísněji, než s odsouzenými...

Takový obžalovaný, vypočítav si přibližně, kdy nastane hrozný pro

něho den tělesného trestu, jde často do nemocnice, doufaje, že

takovým způsobem posune aspoň trochu dále nastávající těžký

okamžik. Když však odchází z nemocnice jako vyléčený, a ví tedy

skoro na určito, že osudná lhůta uplyne zítra, bývá skoro vždy

značně rozčilen. Někteří z ješitnosti se snaží zatajiti své

rozčilení, ale neobratná, strojená bravura neoklame jich

soudruhů. Všichni chápou, oč běží, a mlčí z útrpnosti. Znal jsem

jednoho trestance, mladého člověka, vraha, bývalého vojáka,

odsouzeného k plnému počtu ran holí. Dostal takový strach, že se

ten den před vykonáním trestu odhodlal vypiti sklenici vodky, do

níž nasypal šňupavého tabáku.

Sluší podotknouti, že k trestu odsouzený vězeň vždycky si opatří

vodku v den před vykonáním trestu. Vodku přinesou do trestnice

dlouho před uplynutím lhůty, odsouzený ji draze zaplatí, a celý

půl léta si raději odepře to nejnutnější, jen aby shromáždil

potřebnou částku peněz na čtvrt láhve kořalky, aby ji mohl vypiti

čtvrt hodiny před potrestáním. Trestanci mají vůbec to

přesvědčení, že člověk nachmelený není tak citlivý pro důtky nebo

pro hůl. Ale uchýlil jsem se od vypravování. Ubohý mladík, vypiv

svou láhev vodky s tabákem, vskutku se hned roznemohl; nastalo

vracení s krví, tak že ho odnesli do nemocnice skoro bez paměti.

Ono vracení ublížilo jeho prsům tak, že v něm za několik dní

shledali příznaky souchotin, na něž za půl léta také zemřel.

Lékaři, kteří ho léčili od souchotin, nevěděli ovšem, z čeho

vznikly.

Vypravuju-li však o malomyslnosti, jež se často zmocňuje zločinců

před vykonáním trestu, musím dodati, že někteří z nich naopak

překvapují pozorovatele neobyčejnou chrabrostí. Pamatuji se na

několik případů odvahy, dostupující do jakési nečitelnosti, a

příklady takové nebyly příliš řídký. Zejména se pamatuju, jak

jsem se setkal s jistým strašným zlosynem. Kdysi za letního dne

rozšířila se po vězeňském oddělení v nemocnici pověst, že večer

bude trestán pověstný zlosyn a vojenský sběh Orlov, a po trestu

že ho přivedou do nemocnice. Nemocní trestanci za řeči o Orlovu

dotvrzovali, že bude potrestán krutě. Všichni byli patrně

rozčíleni, a přiznám se, sám jsem také čekal na příchod

pověstného zlosyna s nejvyšší zvědavostí. Dávno jsem již o něm

slýchal pravé divy. Byl to zlosyn, jakých je málo, vraždící s

chladnou myslí starce i děti, Člověk s ohromnou silou vůle a s

hrdým vědomím své síly. Přiznal se ke mnohým vraždám a byl

odsouzen k treste holemi, k běhání ulicí.

Přivedli ho již večer. V nemocnici se setmělo a rozsvítili

svíčky. Orlov byl skoro bez sebe, strašně bledý, s hustými, jako

smola černými, rozcuchanými vlasy. Záda jeho byla opuchlá a

krvavě sinavé barvy. Celou noc ho trestanci ošetřovali, měnili mu

obkladkv, převraceli ho s boku na bok, dávali mu léky, zrovna

jako by ošetřovali nejbližšího příbuzného, nebo některého svého

dobrodince. Druhého dne se již úplně vzpamatoval a prošel se

dvakrát po světnici! To mne překvapilo: přišelť do nemocnice

příliš slabý a ztýraný. Odbyl si totiž najednou celou polovinu

toho počtu ran, jenž mu byl přisouzen. Lékař sám zastavil

exekuci, když viděl, že další bití hrozí zločinci jistou smrtí.

Mimo to byl Orlov nevysoké postavy a slabého složení těla, a

kromě toho seslablý dlouhou vyšetřovací vazbou. Komu se přihodilo

setkati se s trestanci v době vyšetřování, dlouho si zajisté bude

pamatovati jejich vyzáblé, hubené, bledé obličeje a zimničné

pohledy.

Ale přes to přese všechno Orlov se rychle uzdravoval. Jeho

vnitřní, duševní energie patrně silně napomáhala přírodě. A byl

to opravdu člověk ne zcela obyčejný. Ze zvědavosti jsem se s ním

seznámil blíže a zkoumal jsem ho po celý týden. Mohu zcela určitě

říci, že jsem se jaktěživ nesetkal s člověkem silnější, tak

říkaje železnejší povahy, než jeho. Viděl jsem již jednou v

Tobolsku jistou znamenitost toho druhu, bývalého loupežnického

atamana. To bylo úplně divoké zvíře a stáli-li jste vedle něho,

třeba jste ještě nevěděli, kdo je, instinkt vám napovídal, že

stojí vedle vás strašná bytost. Ale tam jsem se hrozil duševní

otupělosti. Jeho tělo tak mocně převládalo všechny jeho duševní

schopnosti. že jste na první pohled poznali z jeho tváře, že mu

zbyla jedině divá lačnost tělesných rozkoší, smyslnosti a

vilnosti. Jsem přesvědčen, že i Koreněv — tak zvali onoho lotra —

klesl by na duchu a zachvěl by se strachy před. trestem, přesto,

že byl schopen vražditi, aniž by při tom pohnul brvou.

Pravým opakem jeho byl Orlov. To bylo vtělené vítězství vůle nad

tělem. Bylo patrno, že tento člověk mohl vládnouti sebou

neobmezeně, že přezíral všeliká muka a všeliké tresty, a nebál se

ničeho na světě. V něm jste pozorovali jedinou nekonečnou

energii, touhu po činnosti, lačnost msty, touhu po dostižení

vytknutého cíle. Byl jsem mimo jiné překvapen jeho podivuhodnou

hrdostí. Pohlížel na všechno jaksi ku podivu s vysoka, aniž by se

při tom snažil vystoupiti na chůdy, nýbrž jaksi zcela přirozeně.

Mám za to, že by se nenašel na celém světě člověk, jenž by byl s

to působiti na něho pouze svou autoritou. Na všechno pohlížel

jaksi neočekávaně klidně, jako by nebylo na světě ničeho, co by

ho mohlo překvapiti. A ačkoli mu bylo zcela zřejmo, že ostatní

trestanci hledí na něho s úctou, přece se nikdy před nimi ničím

nevynášel. A vždyť ješitnost a vychloubavost jsou přece

vlastnostmi, společnými skoro všem trestancům bez výminky.

Orlov byl daleko ne hloupý, a jaksi podivně upřímný, ač nikoliv

žvastavý. Na mé otázky odpovídal mně bez okolků, že čeká, až bude

zdráv, aby si co nejdříve odbyl zbytek trestu, a že se bál dříve,

před početím trestu, že ho nevydrží. „Ale nyní," dodal, mrknuv na

mne, „je všechno v pořádku. Odbudu si zbývající počet ran, pak

mne hned pošlou s ostatní četou do Nerčinska, a já cestou prchnu!

Zcela jistě prchnu! Jen kdyby se záda honem zahojila !" Celých

těch pět dní čekal s netrpělivostí, kdy už bude moci požádati,

aby ho propustili z nemocnice, jako vyhojeného. V té nedočkavosti

býval někdy velmi směšný a veselý.

Pokusil jsem se dáti se s ním do řeči o jeho dobrodružstvích.

Mrzel se trochu při takových otázkách, ale odpovídal pokaždé bez

obalu. Ale když zpozoroval, že se probírám k jeho svědomí a

snažím se vzbuditi v něm aspoň stopy lítosti, pohlédl na mne tak

opovržlivě a tak hrdě, jako bych se byl najednou změnil v jeho

očích v jakéhosi malinkého, hloupého kloučka, s nímž se ani nedá

rozmlouvati, jako se vzrostlým. Ba i cosi jako politování ke

mněbylo patrno na jeho tváři. Za minutu se pak rozesmál nade mnou

nejsrdečnějším smíchem, prostým všeliké ironie, a já jsem

přesvědčen, že později, když zůstal někdy sám a vzpomněl si na má

slova, snad několikrát se dal ještě do smíchu.

Konečně ho propustili z nemocnice, ačkoli neměl záda ještě zcela

zahojená; šel jsem se toho dne také hlásit, že jsem zdráv, a šli

jsme pak z nemocnice spolu, já do káznice, on do strážnice vedle

naší trestnice, kde byl uvězněn i dříve. Když jsme se loučili,

stiskl mne ruku, což bylo s jeho strany důkazem vysoké důvěry.

Myslím, že to učinil proto, že byl velice spokojen sám sebou i

okolnostmi. Neboť ve skutečnosti mne musil přezírati a nemohl na

mne hleděti jinak, než jako na bytost pokořující se, slabou,

žalostnou a v každém vzhledě nižší, než on. Druhého dne byl veden

podruhé k trestu...

Když uzavřeli naši kasárnu, nabyl vnitřek její zvláštního

jakéhosi rázu — rázu skutečného obydlí, domácího krbu. Teprve

nyní mohl jsem pozorovati trestance, své soudruhy, zcela jako

doma. Za dne mohou přijíti každý okamžik do trestnice

poddůstojníci, stráže a vůbec představení, a proto se všichni

obyvatelé trestnice chovají jinak, jako by nebyli zcela klidni,

jako by stále něco očekávali, stále se něčeho obávali. Ale sotva

že byla kasárna uzavřena, ihned se všichni klidně uvelebili,

každý na svém miste a skoro každý se dal do nějaké ruční práce.

Síň se najednou osvětlila. Každý měl svou svíčku a svůj svícen,

nejvíce dřevěný. Jeden se pustil do záplatování bot, druhý šil

nějaký šat. Dusný vzduch v kasárně stával se každou hodinu

těžším.

Houfek hýřilů přisedl v koute na bobečku ke koberci a pustil se

do karet. Skoro v každé kasárně nalézal se trestanec, jenž měl

pohotově malý, ošumělý, asi loket dlouhý kobereček, svíčku a

strašně špinavé, zamaštěné karty. Vše to dohromady se nazývalo

„majdan". Majetník dostával od hráčů plat, okolo patnácti kopějek

za noc; to byla jeho živnost. Hráči hráli obyčejně v cvik,

jedníka a pod. Všechny hry byly hazardní. Každý hráč vysypal před

sebou hromádku měďáků — všechno, co měl v kapse, a vstával se

země buď, když prohrál všechno do poslední kopějky, anebo když

obehrál soudruhy. Hra končila pozdě v noci, někdy trvala až do

svítání, do toho okamžiku, kdy se otvíraly kasárny.

V naší síni, jako ve všech ostatních síních v celé trestnici,

bývali také vždy žebráci, buď tací, kteří všechno propili a

prohráli, anebo žebráci od přírody. Pravím „od přírody" a

pronáším slovo to s důrazem. Neboť mezi naším lidem, ať už v

jakýchkoli okolnostech a za jakýchkoli podmínek vždycky se

vskutku vyskytují a budou vyskytovali některé podivné osobnosti,

obyčejně zkroušené, často do konce ne lenivé, kterým jest osudem

předurčeno, že na věky věčné zůstanou žebráky. Vždycky zůstanou

podruhy, vždy budou otrhaní, vždycky budou vyhlížeti jako

zakřiknutí a stísnění a povždy budou u někoho ve službách, budou

vykonávati něčí rozkazy, obyčejně rozkazy veselých kumpánů, nebo

znenadání zbohatlých a povýšených osob. Jakýkoli podnik,

jakákoliv iniciativa je pro ně soužením a obtíží. Jako by se byli

už narodili s podmínkou, že sami nic nezačnou a budou jen

posluhovati jiným, že nebudou žiti podle své vůle, nýbrž budou

tančiti podle cizí píšťalky. Jejich povoláním jest — konati věci,

jim cizí. K tomu ke všemu žádná okolnost, žádný převrat je nemůže

obohatiti. Zůstanou povždy žebráky. Seznal jsem, že se podobné

osoby nacházejí nejen mezi prostým lidem, nýbrž ve všech stavech,

společnostech, stranách, časopisech a jednotách. Tak bylo i v

každé kasárně, v každé trestnici, a jakmile se sesedl majdan,

jeden z nich se hned dostavil k obsluze. Ostatně ani jeden majdan

se nemohl obejíti bez sluhy. Najímali ho obyčejně všichni hráči

dohromady na celou noc za pět kopejek stříbra a hlavní jeho

povinností bylo státi celou noc na stráži. Z větší části mrznul

pět nebo šest hodin v předsíni po tmě při třicetistupňovém mraze

a dával pozor na každé klepnutí, každé zazvonění, na každý krok

po dvoře. Hlavní velitel pevnosti nebo stráže přicházeli do

trestnice někdy dosti pozdě v noci, z ticha se přikradli a

překvapili hráče, řemeslníky a uviděli přespočetné svíčky, jež

bylo možno zpozorovati už ze dvora. Neboť když počal najednou

rachotiti zámek u dveří, vedoucích ze síně na dvůr, bylo už pozdě

se schovávati, svíčky hasiti a lehati na nary. Ale proto, že

placený hlídač dostával po takovém překvapení od hráčů co proto,

byly případy takové nehody velice řídký. Pět kopejek je ovšem i

na trestnici plat směšně nepatrný; proto mne v trestnici

naplňovala vždy podivením přísnost a bezohlednost nájemců, jak v

tomto případě, tak i ve všech ostatních. „Dostal jsi peníze, tedy

služ!" To byl důvod, jenž nedovoloval nijaké námitky. Za

vynaložený groš bral nájemce vše, co mohl vzíti, bral, bylo-li

možno, i to, co neměl, a ještě se stavěl, jako by činil milost

najatému. Hráč, piják, rozhazující peníze v právo i v levo bez

počítání, ošidil pokaždé svého služebného, a to jsem nepozoroval

jen v trestnici, nejen u majdanu.

Pravil jsem již, že v kasárně přisedl skoro každý k nějakému

zaměstnání, vyjma hráče; jen asi pět osob nezaměstnávalo se

ničím; ti hned lehli spat. Mé místo na narách bylo hned u dveří.

V druhém pořadí nar ležel naproti mně Akim Akimyč tak, že jsme se

dotýkali hlavami. On pracoval asi do deseti nebo jedenácti hodin;

lepil jakousi různobarevnou svítilnu, na kterou obdržel ze města

objednávku za dosti slušný peníz. V hotovení svítilen byl

mistrem; pracoval methodicky, nedávaje se vytrhovati. Když byl s

prací hotov, všechno pořádně uklidil, rozestlal svou matraci,

pomodlil se a slušně si ulehl na svou postel. Slušnosti a pořádku

dbal podle všeho pedantsky až do nejmenších podrobností;

pokládalť se patrně za neobyčejně rozumného člověka, jako vůbec

všichni tupí a obmezení lidé. Nelíbil se mně hned prvního dne,

ačkoli se pamatuju, že jsem onoho prvního dne mnoho o něm

přemýšlel, a nejvíce se divil tomu, že taková osobnost, místo aby

se těšila všemožnému úspěchu na světě, octla se v trestnici. O

Akimovi Akimyči budu ještě častěji mluviti.

Zatím však popíšu krátce stav celé naší kasárny. Čekal mne v ní

mnoholetý pobyt a to byli samí moji budoucí spolubydlitelé a

soudruhové. Pochopitelno, že jsem je zpytoval s lačnou

zvědavostí. Na levo od mého místa, na narách, bylo umístěno

několik horalů z Kavkazu, kteří sem byli posláni většinou za

loupež a sice na různé lhůty. Byli to dva Lezginci, jeden Čečenec

a tři dágestanští Tataři. Čečenec byl zasmušilý, mrzutý člověk;

skoro s nikým nemluvil a po svém okolí pohlížel stále s

nenávistí, zamračeně a s jízlivým, zlostně posměvačným úsměvem. Z

Lezginců jeden byl už stařec s dlouhým, tenkým, hrbatým nosem,

hotový loupežník na první pohled, Za to druhý, Nurra, způsobil na

mne hned prvního dne velmi potěšitelný, milý dojem. Byl to ještě

mladý člověk, postavy nevysoké, zavalitý jako Herkules,

plavovlasý s jasně modrýma očima, s tupým nosem, s obličejem jako

Čuchonka, a s nohama zkřivenýma od stálé druhdy jízdy na koni.

Celé jeho tělo bylo sesekáno a zraněno bodáky a kulkami. Patřil k

pokojným obyvatelům Kavkazu; ale neustále potají odjížděl k

válčícím horalům a spolu s nimi přepadal Rusy. V trestnici

všichni ho měli rádi. Byl vždycky veselý, ke všem přívětivý,

pracoval bez reptání, byl spokojený, jasného vzezření, ačkoli s

opovržením často pohlížel na ošklivost a nečistotu života v

trestnici a býval rozhořčen až do hněvu každým zlodějstvím,

podvodem, opilstvím a vůbec vším, co bylo nečestné. Svárů však

nepůsobil; jen se odvracel s opovržením. Sám on za celou dobu

svého pobytu v trestnici neukradl ničeho, nedopustil se ani

jediného potupného skutku.

Nurra byl velice nábožný. Modlitby konal svatě. V postní dni před

mohamedánskými svátky postil se jako fanatik, a celé noci

proklečel na modlitbách. Všichni ho měli rádi a věřili v jeho

poctivost. „Nurra je lev," říkali trestanci; tak mu i zůstalo

příjmení „lev". Byl zcela přesvědčen, že až si odbude svůj trest

v káznici, dovolí mu vrátiti se na Kavkaz, a žil tou jedinou

nadějí. Mám za to, že by zemřel, kdyby byl zbaven své naděje.

Upoutal mou pozornost hned prvního dne mého pobytu v trestnici.

Nebylo možná nevšimnouti si jeho dobré, sympatické tváře mezi

zlými, zasmušilými a posměvačnými tvářemi ostatních trestanců. V

první půl hodině, hned jak jsem přibyl do trestnice, jda kolem

mne, poklepal mi na rameno a dobrosrdečně se mí usmál do očí.

Nemohl jsem z počátku pochopíti, co by to znamenalo. Mluvilť po

rusky velmi špatně. Brzy na to opět ke mně přistoupil, a opět,

usmívaje se, udeřil mě přátelsky na rameno. Pak zas a zas, a tak

to trvalo tři dni. To znamenalo s jeho strany, jak jsem se

dovtípil a jak jsem později též zvěděl, že jemu mne líto, že

cítí, jak mne těžko seznamovati se s káznicí, že mně chce

prokázati své přátelství, dodati mně síly a ubezpečiti mne své

ochrany. Dobrý a naivný Nurra!

Dagestanští Tataři byli tři, všichni byli vlastní bratří. Dva z

nich byli už starší, ale třetímu, Aleji, nebyly více než dvacet

dva roky, a na pohled byl ještě mladší. Na narách měl místo právě

vedle mne. Jeho krásná, otevřená, rozumná a spolu dobrosrdečná

tvář poutala k sobe mé srdce hned od prvního setkání, i byl jsem

velice, rád, že mne dal osud za souseda jeho a ne někoho jiného.

Celá jeho duše se zračila na jeho krásném, ano možno říci

překrásném obličeji. Úsměv jeho byl tak důvěrný, tak dětsky

dobrosrdečný; velké černé oči byly tak měkké, tak laskavé, že

jsem pokaždé pocítil zvláštní radost, ba útěchu v zármutku a

tesklivosti, kdykoli jsem pohlédl na něho. Mluvím bez

nadsazování. Jeden ze starších bratří — měl starších bratří pět;

dva byli posláni z trestu do jakéhosi závodu — poručil mu kdysi,

aby vzal šašku,*) sedl na koně a jel s ním na jakousi výpravu.

Úcta k starším je v rodinách horalů tak veliká, že se chlapec

nejen neodvážil, aby se optal, kam pojedou, nýbrž ani mu nepřišla

podobná otázka na mysl. Starší pak měli za zbytečno, aby mu to

sdělovali. Tak vyjeli na loupež, majíce v úmyslu vyčkati u cesty

a oloupiti bohatého arménského kupce. A tak se skutečně stalo:

povraždili vojenský průvod, zabili Arména a zmocnili

*) Šaška je kavkazská šavle zvláštního tvaru.

se jeho zboží. Ale věc se vyzradila, vzali do vazby všech

šestero, zavedli vyšetřování, dokázali jim zločin, odsoudili a

poslali je na Sibiř na nucenou práci. Jedinou milostí, kterou dal

soud Alejoví, bylo, že mu zkrátil lhůtu trestu : byl poslán na

Sibiř na čtyři léta. Bratří ho milovali velice a sice spíše

jakousi otcovskou láskou, než bratrskou. Byl jim útěchou ve

vyhnanství, a jakkoli byli z pravidla zasmušilí a mrzutí, vždycky

se usmáli, když na něho pohlédli, a když se s ním dali do řeči

(což se stávalo zřídka a krátce, jako by ho pořád ještě pokládali

za chlapce, s nímž nelze mluviti o vážných věcech), tu přísné

jich tváře se vyjasnily a já se dovtipoval, že s ním rozprávěli o

něčem žertovném, skoro dětském; aspoň po každé na sebe pohlédli a

dobromyslně se usmáli, když vyslechli jeho odpověď. Sám on se

však skoro ani neodvažoval dáti se s nimi do řeči: tak veliká

byla jeho k nim úcta.

Těžko pochopiti, jak si mohl tento chlapec po celou dobu svého

vězení zachovati takovou měkkost srdce, jak si mohl vypracovati

takovou přísnou čestnost, takovou upřímnost, příchylnost a

nezhrubnul a nezkazil se. Byla to ostatně pevná, stabilní povaha,

přes to, že se na pohled zdála měkkou. Později jsem to poznal

důkladně. Byl cudný, jako nevinná panenka, a číkoliv ošklivé,

cynické, špinavé nebo nespravedlivé, násilné jednání v trestnici

rozněcovalo oheň nelibosti v jeho krásných očích, jež se pří tom

stávaly ještě krásnějšími. Avšak hádkám a sporům se vyhýbal, ač

nebyl jinak z těch, kdo by si dal ublížiti beztrestně a dovedl si

zjednati právo. Avšak jak praveno, neměl s nikým sporů; všichni

ho měli rádi a byli k němu laskaví.

Ke mně byl Alej z počátku pouze zdvořilý. Ale pomalu jsem s ním

počal rozmlouvati; naučil se za několik měsíců výborně mluviti po

rusky, čeho nedocílili jeho bratří za celou dobu svého vězení.

Shledal jsem v něm neobyčejně rozumného hocha, neobyčejně

skromného a zdvořilého, jenž také už mnoho přemýšlel. Vůbec řeknu

hned z předu: pokládám Aleje za člověka daleko ne obyčejného, a

na své setkání s ním vzpomínám jako na jedno z nejpříjemnějších

setkání za svého života. Jsou povahy již od přírody tak krásné,

tak velice Bohem nadané, že pouhá myšlénka, že by se někdy mohly

změniti ve svůj neprospěch, se vám zdá nemožnou. O ně se nikdy

nebojíte. Nebojím se ani teď o Aleje. Kde as je nyní?...

Kdysi, již dosti dlouho po mém příchodu do trestnice, ležel jsem

na narách a těžké myšlénky mne kroužily hlavou. Alej, vždycky

pilný a pracovitý, nebyl právě ničím zaměstnán, ač bylo ještě

záhy spát. Měli právě svůj mohamedánský svátek a proto

nepracovali. Ležel s rukama pod hlavou a také o něčem přemýšlel.

Najednou se mne optá:

„Co, je ti velmi těžko nyní?"

Pohlédl jsem na něho pln zvědavosti, a tato nenadálá, přímá

otázka zdála se mně podivnou od Aleje, vždy tak jemnocitného,

vždy opatrného, vždy rozumného v srdci; ale když jsem si ho

všimnul pozorněji, shledal jsem v jeho tváři tolik tesklivosti,

tolik zármutku, způsobeného vzpomínkami, že jsem ihned poznal, že

jemu samému bylo nad míru těžko, a sice právě v týž okamžik.

Sdělil jsem mu, čeho jsem se domyslil. Alej si vzdychnul a

truchlivě se pousmál. Mně se líbil jeho úsměv, vždy něžný a

srdečný. Kromě toho, když se pousmál, odkrýval dvě řady zubů jako

perly, jichž kráse by mohla záviděti první krasavice celého

světa.

„Řekni mně, Aleji; viď že's přemýšlel právě o tom, jak slaví u

vás v Dagestaně dnešní svátek ? Tam je asi veselo?"

„Ano," odvětil s nadšením a oči jeho zazářily. „Ale jak to víš,

že jsem přemýšlel právě o tom?"

„Jak bych nevěděl! Co, je tam lépe než zde?"

„Ach, proč to říkáš ..."

„Jaké květy u vás nyní kvetou, hotový ráj !"

„ O -ach! Raději nevzpomínej." On byl velice rozčilen.

„Poslechni, Aleji! Měl jsi sestru?"

„Měl, proč se ptáš?"

„Musí býti krasavicí, je-li podobna k tobě."

„Co já! Ona je taká krasavice, že v celém Dagestanu není

krásnější. Ach jak krásna je moje sestra! Neviděl jsi takové

krásy! I moje máť byla krasavice."

„A ráda tě měla matička?"

„Ach, co to mluvíš! Ona dojista zemřela nyní hořem pro mne. Já

byl její zamilovaný syn. Milovala mne víc než sestru, více než

všechny ostatní... Dnes ve snách ke mně přišla a plakala nade

mnou."

Alej umlk' a ten večer nepromluvil už ani slova více. Ale od té

doby vyhledával pokaždé příležitost, aby si mohl pohovořiti se

mnou, ačkoli z úcty, kterou choval ke mně nevím proč, nikdy

nezačínal mluviti první. Ale byl velmi rád, když jsem ho oslovil.

Vyptával jsem se ho na Kavkaz, na jeho dosavadní život. Bratří mu

nepřekáželi, aby se mnou hovořil, ano bylo jim to i příjemno. Ba,

když pozorovali, že si čím dále, tím více oblibuju Aleje, sami se

stávali ke mně laskavějšími.

Alej mně pomáhal při práci, posloužil mně, čím mohl, v kasárnách,

a bylo viděti, že mu působí potěšení, mohl-li mně aspoň v něčem

uleviti, nebo se mně něčím zavděčiti. V této jeho snaze,

zavděčiti se, nebylo ani sebe menšího ponížení, ani vyhledávání

jaké výhody, nýbrž byl to vřelý, přátelský cit, s nímž se přede

mnou již netajil. On měl mimo jiné značné vlohy k různým

mechanickým pracím; naučil se řádně prádlo šíti, boty spravovati,

a později se přiučil, na kolik bylo možno, řemeslu truhlářskému.

Bratří ho chválili a byli na něho hrdi.

„Poslouchej, Aleji," pravil jsem mu kdysi; „proč se nenaučíš

čisti a psáti po rusky? Víš, jak se ti to může později hoditi zde

v Sibiři?"

„Velmi rád bych. Ale u koho se mám učiti?"

„Což je zde málo gramotných? Chceš-li, já sám tě naučím!"

„Ach, nauč, buď tak dobrý!" Zdvihl se při tom dokonce na narách a

prosebně složil ruce, pohlížeje na mne.

Dali jsme se do učení hned následujícího večera. Měl jsem ruský

překlad Nového Zákona, knihu to, jež v trestnici nebyla

zapovězena. Bez slabikáře, pouze z této knihy, naučil se Alej za

několik neděl velmi dobře čísti. Za tři měsíce už rozuměl úplně

spisovnému jazyku. Učil se ohnivě, náruživě.

Jednou jsme spolu přečetli celé „kázání na hoře". Zpozoroval

jsem, že Alej některá místa onoho kázání vyslovuje jaksi se

zvláštním citem.

Optal jsem se ho, líbí-li se mu, co četl?

Vzhlédl bystře na mne a ruměnec mu zbarvil tváře.

„Ó ano!" odpověděl. „Isa*) je svatý prorok, Isa mluvil boží

slova! Jak je to krásné!"

„A co se ti nejvíce líbí?"

„To, kde praví: odpouštěj, miluj, neubližuj, a nepřátele miluj.

Ach, jak krásně mluví!"

I obrátil se k bratřím, kteří poslouchali náš rozhovor a počal

jim horlivě cosi vypravovati. Rozmlouvali dlouho a vážně mezi

sebou a kývali hlavami na znamení souhlasu. Pak se obrátili ke

mně s vážně milostivým, to jest čistě musulmanským úsměvem, jejž

velice miluju, a sice právě pro jeho vážnost, a dotvrdili, že Isa

byl boží prorok a že činil veliké zázraky; že vytvořil ze hlíny

ptáče, dechnul na ně a ptáče se dalo do letu... a že to i v

jejich knihách napsáno. Mluvíce to, byli zcela přesvědčeni, že

mně činí velikou radost, chválí-li Isu, Alej pak byl nad míru

šťasten, že se bratří odhodlali a učinili mně onu radost,

Psaní také šlo neobyčejně dobře. Alej si opatřil papír — mně

nedovolil, abych jej koupil za své peníze — péra, černidlo a za

nějaké dva měsíce se naučil výborně psáti. To překvapilo dokonce

i jeho bratry. Hrdost a spokojenost jejich neznaly mezí. Oni

nevěděli, čím se mně mají odvděčiti. Při robotě, jestliže jsme

náhodou pracovali pohromadě, jeden přes druhého mně pomáhali a

pokládali si to za štěstí. O Alejoví ani nemluvím. Miloval mne

snad tolik, jako bratry. Nikdy nezapomenu, jak odcházel z

káznice. Odvedl mne za kásárnu, tam se mně vrhnul na krk a dal se

do pláče. Do té doby nikdy mne nelíbal a neplakal. „Ty's učinil

pro mne tolik, tolik jsi učinil," pravil, „že by otec můj, matka

by pro mne tolik neučinila; ty's mne učinil člověkem, Bůh ti

odplatí, a já na tebe nikdy nezapomenu..."

Kde as, kde je nyní můj dobrý, milý, milý Alej!

Kromě Čerkesů byla v našich kasárnách ještě celá skupina Poláků,

tvořících zcela zvláštní rodinu, nikterak se skoro nestýkající s

ostatními trestanci. Pravil jsem již, že pro své stranění se

ostatních, pro svou nenávist k trestancům ruským byli sami také

ode všech nenáviděni. Byly to povahy utýrané, choré; bylo jich

celkem šest. Někteří z nich byli lidé vzdělaní; o nich promluvím

zvlášť a podrobně později. Od těchto jsem za posledních let svého

pobytu v káznici dostával časem nějaké knihy. První kniha, kterou

jsem přečetl, způsobila na mne hluboký, podivný, zvláštní dojem.

O těch dojmech budu vypravovali někdy zvlášť. Pro mne byly příliš

zajímavý, ačkoli jsem přesvědčen, že mnohým budou zhola

nepochopitelný. Avšak nezkusil-li člověk některých věcí, nemůže o

nich souditi. Povím jen, že ujma v potřebách mravných působí

hůře, než všeliké útrapy fysické. Prostý člověk, přijde-li do

káznice, přijde do své společnosti, snad dokonce do společnosti

pokročilejší, než je sám. Ztratil ovšem mnoho — rodný kraj,

rodinu, všechno — ale společnost zůstává pro něho tatáž. Člověk

vzdělaný, jemuž se podle zákona přisuzuje týž trest, jako člověku

prostému, ztrácí často nepoměrně více, než tento. On musí

potlačiti v sobě všechny své potřeby, všechny návyky; musí

vstoupiti do společnosti, která mu nedostačuje, musí si přivykati

dýchati jiným vzduchem... On je rybou, vytaženou z vody na písek

... A proto často trest, vyměřený všem stejně po zákonu, stává se

pro něho desateronásobně trapnějším. Toť pravda... ba i v tom

případě, kdyby se vše týkalo pouze hmotných návyků, jichž se musí

v trestnici vzdáti.

Poláci tedy tvořili zvláštní, uzavřenou skupinu. Bylo jich šest,

a bydleli pohromadě. Ze všech trestanců naší kasárny měli rádi

pouze jednoho žida, a to snad jen proto, že je bavil. Našeho

židáčka měli ostatně rádi též jiní trestanci, ačkoli se mu

rozhodně všichni bez výjimky posmívali. Byl sám jediný mezi námi

a já si ani nyní ještě nemohu na něho vzpomenouti, abych se

nemusil smáti. Pokaždé, když jsem na něho vzhlédl, přicházel mné

na mysl Gogolův židáček Jankel z Tarasa Bulby, který když se

svlekl, ubíraje se se svou židovkou na lože do jakési bedny, byl

vždy hrozně podoben kuřeti. Isaj Fomič, náš židáček, podobal se

oškubanému kuřeti, jako dvě kapky vody. Byl to člověk už ne

mladý, mohlo mu býti okolo padesáti let, byl nízké postavy,

slaboučký, lstivý, ale zároveň rozhodně hloupý. Byl drzý a

vypínavý, ale při tom strašně bojácný. Byl samá vráska; na čele a

na tvářích měl znamení, jež mu kat vypálil na pranýři. Nikterak

jsem nemohl pochopiti, jak mohl vydržeti šedesát ran důtkami.

Přišel do káznice pro vraždu.

Měl schovaný recept, jejž mu od lékaře opatřili jeho souvěrci

hned po pranýři. Dle toho receptu mohl si dát, upraviti mast, po

které by za dvě neděle zmizela vypálená znamení. V káznici však

nesměl oné masti použiti, a proto čekal, až uplyne jeho

dvanáctiletá lhůta vězení, načež, až vyjde z káznice a bude

internován v Sibiři, měl v úmyslu použiti svého receptu. „Jinak

bych se nemohl oženit," vysvětloval mně při jisté příležitosti;

„já se chci na každý způsob oženit."

Byli jsme spolu dobří přátelé. Býval vždy v nejlepší míře. V

káznici se mu žilo lehce. Byl vyučen zlatnickému řemeslu, a

poněvadž ve městě zlatníka nebylo, měl neustále plno objednávek,

následkem čehož byl zbaven těžké práce. Rozumí se, že byl zároveň

i lichvářem a půjčoval na úroky a na zástavy peníze celé

trestnici. Přišel do káznice dříve než já, a jeden Polák mně

vylíčil jeho příchod podrobně. Je to velice směšná historie, ale

povím ji až později, neboť o Isaji Fomičovi budu mluviti nejednou

ještě.

Ostatní lid v naší kasárně záležel ze čtyř starověrců, starců a

písmáků, k nimž patřil i kmet ze Starodubských osad; dále ze dvou

nebo tří Malorusů, lidí zasmušilých; z mlaďoučkého trestance s

jemnou tváří a tenounkým nosem, dvacet tři léta starého, ale

zahubivšího už osm duší; z hloučku penězokazů, z nichž jeden

bavil svými šprýmy celou naši kasárnu; konečně z několika

pošmourných, zasmušilých osobností, oholených a zohavených,

mlčelivých a závistivých, hledících s nenávistí z pod obrví kolem

sebe a odhodlaných hleděti tak, mračiti se, mlčeti a nenáviděti

ještě dlouhá léta — celou dobu svého vezení.

Vše to jen se přede mnou mihnulo onoho prvního, smutného večera

mého nového života — mihnulo se uprostřed dýmu a kouře, za

nadávek a nevýslovného cynismu, v nesnesitelně zapáchajícím

vzduchu, za řinčení okovu, za proklínání a nestydatého smíchu.

Ulehl jsem na holá prkna, složiv si pod hlavu své šaty — podušky

jsem ještě neměl — přikryl se kožichem, ale dlouho jsem nemohl

usnouti, ač jsem byl celý utýrán a zkrušen všelikými hrůznými a

neočekávanými dojmy tohoto prvního dne. Ale nový život můj teprve

začínal. Mnoho mne ještě v budoucnosti očekávalo takových věcí,

na něž jsem si nikdy nepomyslil, jichž jsem netušil...