První dojmy.
(Pokračování.)
Sotva že odešel M—cký (onen Polák, jenž rozmlouval se mnou),
přivalil se do kuchyně Gazin, celý opilý.
Trestanec opilý za bílého dne, ve všední den, kdy jsou všichni
povinni choditi na práci, a to za přísného náčelníka, jenž mohl
přijeti každý okamžik do trestnice, za přítomnosti poddůstojníka,
jenž má dozor nad trestanci a nachází se neustále v trestnici, za
dozoru stráže a invalidů, slovem za vší možné přísnosti — popletl
úplně všechny vznikající ve mně pojmy o životě v káznici. Dosti
dlouho mně bylo prožiti v trestnici, než jsem si dovedl
vysvětlit! všechny podobné události, jež mi byly tak záhadnými za
prvních dob mého vězení.
Pravil jsem už, že trestanci mívali vždy své vlastní zaměstnání,
a to zaměstnání že jest přirozenou potřebou vězeňského života; že
kromě této potřeby je trestanec náruživým milovníkem peněz a že
je cení mnohem výše, skoro stejně jako svobodu a že již to mu
působí potěšení, cinkají-li mu v kapse. Naopak je tesklivý,
smutný, nepokojný a na duchu kleslý, nemá-li jich, a tu je
odhodlán krásti a cokoliv jiného učiniti, jen aby jich nabyl. Ale
přes to že byly peníze v trestnici takou drahocenností, nikdy se
dlouho nedržely u toho šťastného člověka, jenž je měl. Předně
bylo je těžko schovati, aby jich buď neukradli, nebo aby je
představenstvo neodebralo, Padl-li na ně major při nenadálých
prohlídkách, hned je odebíral. Možná dost, že jich užil na
zlepšení vězeňské stravy; jemu aspoň se odevzdávaly. Ale
nejčastěji je někdo ukradl. Spoléhati nebylo možno na nikoho.
Později vynalezli u nás způsob, jak se daly zcela bezpečně držeti
peníze. Odevzdávali je k uschování stařečkovi starověrci, jenž se
k nám dostal ze Starodubských osad, hlásivších se kdysi k víře
Větkovské. *) Nemohu se zdržeti, abych o něm nepověděl několik
slov, ač se tím vzdaluji od předmětu.
Byl to kmet šedesátiletý, maličký, šedivý. Nápadně mne překvapil
hned na první pohled. Lišil se neobyčejně od ostatních vězňů; v
jeho pohledu bylo cosi tak tichého a klidného, že jsem — jak se
pamatuju — se zvláštním jakýmsi potěšením patříval na jeho jasné,
světlé oči, ob-
*) Koncem XVII. stol. ležela Větka za hranicemi ruskými, v
tehdejší říši polské. Když byli starověrci v Rusku
pronásledováni, utekli se mnozí z nich do Větky a založili zde
náboženskou obec, jejíž přívrženci zváni Větkovci. Pozn. př.
klopené drobounkými, paprskovitými vráskami. Často jsem s ním
rozprávíval a zřídka jsem se za svého života setkával s bytostí
tak milou a dobrosrdečnou. Byl sem poslán za zločin neobyčejně
vážný. Mezi Starodubskými rozkolníky počali se vyskytovati
obrácení na pravoslaví. Vláda je úsilně podporovala a užívala
všech prostředků, aby přivedla do lůna pravoslavné církve i
ostatní rozkolníky. Stařec spolu s některými jinými fanatiky se
rozhodl, že „se postaví na obranu víry", jak se sám vyjadřoval. V
osadě počali stavětí jednověrský chrám,*) ale oni jej zapálili.
Stařec jako jeden z původců byl poslán do káznice. Býval zámožným
sousedem ve městečku, kdež provozoval obchod; doma zanechal ženu
a děti; ale odhodlaně šel na Sibiř, protože ve své zaslepenosti
pokládal trest za „mučednictví za víru".
Kdybyste s ním strávili nějaký čas, maně byste si dali otázku:
Jak se mohl tento pokorný, jako děcko podajný člověk státi
spiklencem? Nejednou jsem se s ním dal do řeči o víře.
Neustupoval ničeho ze svého přesvědčení; ale v jeho námitkách
nebylo nikdy ani hněvu, ani nenávisti. A přece zmařil chrám a
nezapíral toho. Zdálo by se, že by dle svého přesvědčení svůj
skutek a vytrpěná za něj „muka" měl pokládati za slavný čin. Ale
jakkoli jsem ho pozoroval, jakkoli jsem ho zpytoval, neshledal
jsem v něm nikdy ani stopy ješitnosti nebo hrdosti. Byli mezi
námi v káznici i jiní starověrci, většinou rodem ze Sibiře. Byl
to lid silně rozvitý, vychytralí sedláci, neobyčejní písmáci,
stojící na každé písmeně a výmluvní řečníci, šlo-li o jich
předmět; byl to lid domýšlivý, hrdý, potměšilý a svrchovaně
nesnášelivý. Stařík byl docela jiný člověk. Ač byl snad větším
písmákem než oni, přece se vždy vyhýbal hádaní. Povahy byl nad
míru sdílné. Byl vesel, často se smál — nikoli oním hrubým,
cynickým smíchem, jímž se smáli trestanci, nýbrž jasným, tichým
smíchem, v němž
*) Rozkolníkům, vracejícím se k pravoslaví, dovoleno zachovávati
některé staré církevní obřady. Církve jich šlovou
„jednověrskými". Pozn. př.
bylo mnoho dětské prostosrdečnosti a jenž obzvláště slušel jeho
šedinám. Snad se mýlím, ale zdá mi se, že po smíchu možná poznati
člověka, a zalíbí-li se vám při prvním setkání smích některého
vám zcela neznámého člověka, můžete směle říci, že je to hodný
člověk.
Stařík se těšil v celé trestnici všeobecné vážnosti, ale nikterak
se jí nevynášel. Trestanci ho nazývali dědečkem a nikdy mu
neubližovali. Pochopil jsem aspoň částečně, jaký mohl míti vliv
na své souvěrce. Ale přes to, že snášel své vězení napohled
odhodlaně, v jeho nitru se tajil hluboký, nezhladitelný zármutek,
jejž se snažil zatajiti přede všemi. Bydlel jsem s ním v jedné
kasárně. Jednou v noci po druhé hodině jsem se probudil a
zaslechl jsem tichý, zdržovaný pláč. Stařeček seděl na peci, na
téže peci, na které se před ním v noci modlíval trestanec, co
vězel stále v bibli a chtěl zabiti majora — a modlil se ze své
rukopisné knihy. Plakal a chvílemi bylo slyšeti, jak se modlil:
"Bože, neopouštěj mne! Bože, posilni mne! Dětičky mé maličké,
dětičky mé milé, nikdy se už neuvidíme!" Nemohu vypsati, jak mně
ho bylo líto. —
Tomuto stařečkovi tedy pomalu skoro všichni trestanci počali
odevzdávati své peníze k uschování. V káznici skoro všichni byli
zloději; ale najednou všichni nabyli z jakési příčiny
přesvědčení, že stařík není s to, aby je okradl. Věděli, že
svěřené mu peníze schovával někde, ale v takovém tajnén místě, že
jich nikdo nemohl nalézti. Později vyzradil mně a některým
Polákům své tajemství. V jednom z břeven naší ohrady byl suk, na
pohled pevně srostlý se dřevem. Ale suk ten se vytahoval, a
uvnitř břevna byla veliká dutina. Tam dědeček schovával peníze,
pak vetknul suk zase na své místo, tak že nikdo nikdy nemohl
ničeho nalézti.
Ale odchýlil jsem se od vypravování. Zastavil jsem se na otázce,
proč se v kapse trestníkově nedrží peníze. Tu kromě nesnáze, jak
je uschovati, působila i ta okolnost, že v káznici bylo tak
hrozně teskno. Trestanec však je podle povahy své bytost tak
silně žíznící po svobodě a konečně dle svého společenského
postavení tak lehkomyslná a nepořádná, že ho přirozeně stále cosi
pudl, aby si vyhodil z kopýtka, aby si zahýřil za celý svůj
kapitál za hluku a hudby, tak aby aspoň na minutku zapomněl na
svou sklíčenost. Člověk se někdy neubránil podivení, když viděl,
jak některý z nich pracuje ze všech sil, někdy po několik měsíců,
pouze za tím účelem, aby za jediný den utratil celý výdělek,
všechno do čistá, a potom znova po několik měsíců do nového
zahýření trpělivě dřepěl při práci.
Některým z nich působilo potěšení, mohli-li si poříditi nějaký
kus nového šatu a sice vždy takového střihu a způsobu, jaký se
nedovoloval v trestnici: nějaké černé kalhoty, kaftan, sibiřský
šosatý kabát. Velmi oblíbené byly také kartounové košile a opasky
s měděnými plíšky. Oblékali se v tyto šaty o svátcích a takto
oblečený prošel se obyčejně po všech kasárnách, aby ho viděl celý
svět. Samolibost takto vyfintěného trestance byla až dětinská; a
ostatně trestanci ve mnohém vzhledě byly hotové děti. Je ovšem
pravda, že všechny ty pěkné věci najednou se jaksi ztrácely
hospodáři; zastavili je někdy téhož večera, co je koupil, anebo
je prodal skoro za nic.
Pitka rozvíjela se ostatně ponenáhlu. Odkládala se obyčejně k
svátečnímu dni, nebo ke jmeninám hýřila. Trestanec, jehož byl
svátek, ráno, jakmile vstal, postavil svíčku k svatému obrazu a
modlil se; pak se oblékl do svátečních šatů a objednal si
zvláštní oběd. Koupil si hovězí maso, rybu, nebo si objednal
sibiřské pelmeni;*) najedl se jako vůl, skoro vždy sám; zřídka
kdo pozval soudruhy, aby s ním poobědvali. Pak se vyskytla vodka;
slavící svůj svátek napil se jako houba a každý nezbytně se
procházel po kasárnách, vrávoraje a klopýtaje, snaže se tak dáti
všem na jevo, že je opilý, že se dnes veselí, a tím si zasloužiti
všeobecné vážnosti. Ruský lid chová k opilému člověku
*) Těstové kuličky s nádivkou drobně rozsekaného, kořeněného
masa. Pozn. př.
všude jistou sympatii; v káznici chovali se k hýřícímu trestanci
dokonce s úctou. V tom trestnickém hýření vězel jistý
aristokratismus. Když se hýřil rozveselil, vždy si najímal hudbu.
V káznici byl jistý Polák, uprchlý voják, člověk velice ohavný,
ale hrál na housle a měl s sebou svůj nástroj — celý to svůj
majetek. Řemeslo neuměl žádné a peníze vydělával pouze tím, že si
ho hýřící trestanci najímali, aby jim hrál veselé písničky k
tanci. Jeho povinností bylo choditi neustále v patách za svým
opilým pánem z kasárny do kasárny a vrzati na housle ze všech
sil. Často se na jeho tváři zračila nuda, tesknota; ale zvolání:
„Hraj, peníze jsi dostal!" přinutilo ho, že vrzal a vrzal dále.
Trestanec, dal-li se do hýření, mohl býti zcela jist, že opije-li
se přes příliš, druzí ho zajisté ošetří, v čas ho uloží na lože,
ukáže-li se v ohradě představenstvo, jistě ho někam schovají, a
vše to zcela nezištně. Poddůstojník a invalidové, kteří pro
udržování pořádku bydleli v ohradě, mohli býti také úplně klidni.
Opilý nemohl způsobiti nijakého zmatku. Bylť pod dozorem celé
kasárny a kdyby způsobil hluk a nebo počal bouřiti, ihned by ho
zkrotili, třebas by ho svázali. A proto nižší trestnické
představenstvo hledělo na opilství skrze prsty, ba nechtělo o něm
ani věděti. Věděloť velmi dobře, nedovolí-li vodky, že může býti
ještě hůř.
Ale kde brali vodku?
Vodka se kupovala v samé trestnici, u tak zvaných krčmářů. Bylo
jich několik a obchod svůj provozovali neustále a dobře se jim
dařilo přes to, že pijících a hýřících bylo vůbec nemnoho,
poněvadž hýření vyžadovalo peněz a v trestnici se peníze
vydělávaly těžko. Obchod se počínal, vedl a přestával dosti
zvláštním způsobem. Některý trestanec, dejme tomu, nemá řemesla a
nechce se namáhati (bývaly takové případy), ale chce míti peníze
a je spolu člověk netrpělivý, chce rychle zbohatnouti. Má něco
peněz do začátku, a odhodlá se, že povede obchod s vodkou; je to
podnik smělý, jenž vyžaduje veliké odvahy. Snadno bylo možno
zaplatiti zaň svým hřbetem a přijíti v jednom okamžiku o zboží i
kapitál. Ale krčmář už počítá s takovou možností. Peněz má z
počátku málo a proto si na ponejprv podloudně přinese vodku do
trestnice sám a ovšem výhodně ji odbude. Opakuje svůj pokus
podruhé a potřetí, a nezastihne-li ho představenstvo, rychle
rozprodá zboží a tu teprve založí pravý obchod na širokých
základech. Stane se z něho podnikatel, kapitalista, vydržuje si
jednatele a pomocníky, sám se vydává v nebezpečí mnohem méně, ale
vydělává stále víc a více. V nebezpečí se vydávají za něho
pomocníci.
V trestnici vždycky bývá mnoho lidí, kteří utratili, prohráli
nebo prohýřili všechno do poslední kopějky, lidí bez řemesla,
ubohých, otrhaných, ale nadaných do jisté míry smělostí a
odvahou. Takovým lidem z celého kapitálu zbyl v celosti jen hřbet
a ten může také ještě k něčemu posloužit; nuže, takový hýřil na
mizině se odhodlá dáti do oběhu tento svůj poslední kapitál. Jde
k podnikateli a dá se od něho najati k podloudnému přinášení
vodky do trestnice. Bohatý krčmář mívá takových dělníků několik.
Ve městě anebo vůbec někde vně trestnice nalézá se člověk —
bývalý voják, měšťan, nebo třebas i holka — jenž za podnikatelovy
peníze a za určitou, poměrně dosti nemalou odměnu koupí v kořalne
vodku a uschová ji někde v nenápadném místě, kam trestanci
přicházejí na práci. Tento dodavatel skoro vždy zkouší dobrotu
vodky nejprve sám a co upil, to nelidským způsobem doleje vodou.
Přijmi nebo nepřijímej; ale trestanec nemůže býti příliš
vybíravým. Už to je dobře, že jeho peníze nezmizely načisto a
vodka je přinešena. Ať je jakákoliv, jen když je vodka.
K tomuto dodavateli obracejí se podloudníci, dříve již mu
označení trestnickým krčmářem, a přinesou s sebou hovězí střeva.
Střeva ta se zprva propláchnou, pak se naplní vodou a takovým
způsobem se udržují v původní vlažnosti a hebkosti, aby se mohla
svým časem pohodlně naliti do nich vodka. Naplniv střeva vodkou,
ováže si je trestanec kolem sebe a sice pokud možno v
nejnedůtklivějších místech těla. Při tom má ovšem příležitost
dokázati obratnost a zlodějskou vychytralost podloudníka. Sází
při tom do hryz části svou čest; má totiž podvésti i vojenský
průvod, i stráže u vrat trestnice. Podvádí je tedy. Co se týče
průvodčího, jímž bývá nezřídka nějaký nezkušený nováček, toho
řádný zloděj lehko ošidí. Předěvším ovšem svého průvodčího
zpytuje, při čemž bere do počtu i čas, i místo, kde se konají
práce. Je-li trestanec na příklad kamnářem a vyleze na pec, kdož
ví, co tam nahoře tropí? Průvodčí přece nepoleze za ním také na
pec. Když se při návratu blíží k trestnici, vezme do ruky peníz —
patnáct nebo dvacet kopějek stříbra — pro kmotra příhodu a čeká u
vrat, až přijde svobodník. Svobodník od stráže je povinen každého
trestance, vracejícího se z práce, kolkolem prohlédnout a omakati
a pak mu teprv otevře dvéře do trestnice. Podloudník se obyčejně
kojí nadějí, že se stráže bude ostýchati, omakávati ho příliš
důkladně v některých místech. Ale prohnaný svobodník dojde časem
i do takových míst a namaká zde vodku. Tu pak zbývá poslední
prostředek: podloudník podstrčí svobodníkovi do ruky mlčky a tak,
aby průvodčí nespozoroval, peníz, jejž měl v ruce přichystaný.
Přihází se, že za pomoci takového odvážného pokusu přijde šťastně
do trestnice a přinese vodku. Ale někdy se pokus nepovede a pak
nezbude, než zaplatiti za to svým posledním kapitálem, totiž
zády. Podá se ihned zpráva majorovi, kapitál sesekají, bolestně
sesekají, vodku skonfiskují ve prospěch eráru a podloudník bere
všechno sám na sebe, aniž by vyzradil podnikatele. Dodáváme
ihned, že to nečiní proto, že by se mu hnusilo udavačství, nýbrž
pouze proto, že by udání bylo pro něho nevýhodným. Bit byl by
přece. Jedinou útěchou by mu bylo, že by nasekali oběma. Ale
podnikatel bude mu ještě dobrým, třebas dle obyčeje a dle
předchozí úmluvy nedostane podloudník za svá rozsekaná záda od
podnikatele ani kopejky.
Co pak se týče udavačství vůbec, v trestnici obyčejně kvete.
Udavači nehrozí v trestnici ani sebe menší potupa; ba ani
nespokojenost s ním se nedá mysliti. Jeho se nestraní, s ním se
přátelí, tak že, kdybyste se pokusili dokázati veškeru ohavnost
udavačství, vůbec by vám ani neporozuměli. Onen zkažený a podlý
trestanec, rodem šlechtic, s nímž jsem přerušil všeliký styk, byl
v přátelských poměrech s majorovým sluhou Feďkou, sloužil mu za
vyzvědače, a Feďka sděloval vše, co uslyšel o trestancích,
majorovi. Všichni to u nás věděli, a nikoho nikdy ani nenapadlo
potrestati, ba ani pokárati darebáka.
Ale opět jsem se uchýlil od předmětu. Stává se tedy, že vodka
šťastně projde branou a dostane se do trestnice. Tu přijme
podnikatel přinesená střeva, zaplativ za ně, co náleží, a počne
rozvažovati. Dle rozvahy vychází na jevo, že přinesený tovar
stojí jeho samého už slušný peníz; a proto, aby se výtěžek
zvýšil, přelévá ho ještě jednou, při čemž ho znova rozředuje
vodou div ne napolovic, a když se takovým způsobem náležitě
přihotovil, očekává kupce.
V první následující svátek, a někdy i ve všední den vyskytne se
želaný kupec; je to trestanec, jenž pracoval jako vůl po několik
měsíců a hromadil kopejky, aby je propil najednou v den z předu
již k tomu vyhlédnutý. Tento den zjevoval se ubohému robotníku
dlouho před tím, než v pravdě nadešel, i ve snách, i v šťastných
vidinách za práce, a svým kouzlem sílil ducha jeho na nudném
jevišti kázeňského života. Konečně se ukázal na východě zábřesk
krásného dne; peníze jsou nashromážděny, představenstvo jich
neodňalo, nikdo jich neukradl a on je nese krčmáři. Tento mu dá
za ně vodku, z počátku co možná čistou, to jest pouze dvakrát
rozředěnou; ale postupně vše to, co se z láhve upilo, ihned se
doplňuje vodou. Za číšku vodky platí se pětkrát i šestkrát tolik,
jako ve městě v krčmě. Lehce si představiti, kolik takových číšek
musí člověk vypiti, a mnoho-li peněz za ně zaplatiti, než se
napije! Ale protože trestanec odvykl pití a dlouhou dobu se
zdržoval od vodky, nachmelí se dosti rychle a pije pak obyčejně
tak dlouho, dokud nepropije všechny nashromážděné peníze. Pak
přichází řada na všechny nové šaty; krčmář je zároveň lichvářem.
Nejprve obdrží do zástavy všechny trestancem zakoupené občanské
šaty, pak přijdou na řadu staré hadry, a konečně i erární věci.
Když byl propil všechno do posledního hadříku, jde opilec spat, a
druhého dne, probudiv se s nesnesitelnou bolestí hlavy, marně
prosí krčmáře aspoň za jediný doušek vodky, aby si spravil žáhu.
Zarmouceně snáší nezdar a téhož dne chápe se znova práce a opět
pracuje několik měsicu bez ustání, vzpomínaje na šťastný den, kdy
si mohl zahýřiti, den, jenž skanul na vždy do moře věčnosti; ale
ponenáhlu počne opět nabývati ducha a těšiti se na příští jiného
takového dne, jenž je sice ještě daleko, ale na konci se přece
jednou přiblíží, až přijde jeho řada.
Co pak se týče „krčmáře", když byl vyzískal ohromnou sumu,
několik desítek rublů, obstará si naposled vodku, a tentokrát už
ji nerozřeďuje vodou: chystáť ji pro sebe. Je na čase zanechati
obchodu a připraviti svátek sobě! Započne hýření, pití, hodování,
hudba. Prostředky má k tomu značné; uchlácholí pro všechen případ
i nejbližší a zároveň nejnižší představenstvo v trestnici. Hýření
trvá někdy po několik dní. Přichystaná vodka je ovšem brzy
vypita; tu se uchyluje piják k druhým „krčmářům", kteří na jeho
návštěvu již čekají, a pije potud, pokud nepropije celé jmění do
poslední kopějky.
Ačkoli trestanci mají bedlivý pozor na hýřily, stává se přece
časem, že přijdou na oči vyšším představeným, majorovi nebo
důstojníkovi od stráže. Tu je odvedou na strážnici, odeberou jim
peníze, najdou-li se jaké u nich, a na konec jim nasekají.
Trestanec se otřese, vrátí se do trestnice a za několik dní chápe
se řemesla krčmářského znova.
Někteří z hýřilů, ovšem jen bohatí, zablouzní si též o krásném
pohlaví. Za veliké peníze proberou se někdy tajně z pevnosti
místo na práci do předměstí, ovšem v průvodu podplaceného
vojenského průvodčího. Tam v nějakém odlehlém místečku, někde na
pokraji města slaví se velkolepé hody a utratí se v pravdě veliké
sumy. Za peníze ani trestancem nepovrhují; průvodčí prokrade se
obyčejně o něco dříve, aby vše připravil. Takoví průvodčí jsou z
pravidla sami také příští kandidáti pro trestnici. Ostatně s
penězi možná dělati všechno, a podobné výpravy skoro nikdy se
neprozrazují. Sluší dodati, že se přiházejí velmi řídce; je k
tomu třeba mnoho peněz a milovníci krásného pohlaví utíkávají se
k jiným prostředkům, zcela bezpečným ...
Hned za prvních dnů svého pobytu v trestnici vzbudil ve mně
zvláštní zvědavost jistý trestanec, hošík neobyčejně hezký.
Jmenovali ho Sirotkin. Byl ve mnohém vzhlede dosti záhadnou
osobností. Především mne překvapil jeho krásný obličej ; nebylo
mu více než dvacet tři leta. Nacházel se ve zvláštním oddělení,
totiž tam, kde byli odsouzení na celý život; patřil tedy k těm,
kdož se dopustili nejtěžších vojenských zločinů. Byl tichý,
dobrácký, málo mluvil, zřídka se smál. Oči měl modré, rysy
pravidelné, tvář čistou, něžnou, vlasy světloplavé. I do pola
oholená hlava ho málo hyzdila: tak hezký hoch to byl. Řemesla
neměl žádného, ale peníze si vydělával, ne mnoho, ale často. Byl
nápadně leniv, oblékal se nedbale. Leda že ho někdo jiný pěkně
obleče, někdy i červenou košili dostane; a tu se Sirotkin těší
novému šatu. Chodí po kasárnách, ukazuje se. Vodky nepil, v karty
nehrál, skoro s nikým se nehádal. Chodíval časem za kasárnami —
ruce v kapsách, tichoučký, zádumčivý. O čem mohl přemýšleti,
těžko si bylo představíti. Zavoláš na něho, tak ze zvědavosti,
optáš se na něco — on hned odpoví a sice jaksi uctivě, ne po
trestnicky, ale vždycky krátce, nehovorně; a při tom na vás
pohlíží jako desítiletý klučík. Shromáždí-li něco peněz, nekoupí
si za ně něco potřebného, nedá si spraviti kazajku, nezjedná si
nové boty, ale koupí si preclíky, marcipány a smlsne si, jako by
mu bylo sedm let.
„Ech ty, Sirotkine!" říkali mu trestanci. „Jsi to sirotek
Kazánský!" V době, kdy není práce, toulává se po druhých
kasárnách; skoro každý je zaujat svou prací, jen on nemá ničeho
na práci. Prohodí k němu něco, skoro vždy posměch nějaký (jemu a
jeho soudruhům se často posmívali) a on neodpoví ani slova, jen
se obrátí a jde do jiné kasárny; a někdy, když se mu příliš
posmívají, dokonce se začervená. Často jsem si myslíval, proč se
toto tiché, dobrosrdečné stvoření dostalo do trestnice? Jednou
ležím v nemocnici v oddělení pro trestance; Sirotkin byl také
nemocen a ležel vedle mne. Kdysi pod večer jsme se dali spolu do
řeči. On se z nenadání jaksi nadchnul a při té příležitosti mně
pověděl, jak ho vzali na vojnu, jak matka nad ním plakala, když
ho provázela, a jak mu bylo těžko, když byl novobrancem. Dodal,
že nikterak nemohl snésti vojenského života; všichni tam byli
takoví zlostní, přísní a velitelově bývali jím skoro pokaždé
nespokojeni.
„Čímž to skončilo?" otázal jsem se ho. „Proč jsi se dostal sem? A
k tomu ještě do jakého oddělení!... Ach ty Sirotkine, Sirotkine!"
„Já byl, Alexandře Petroviči, všeho všudy rok u praporu; sem jsem
se dostal za to, že jsem zabil Grigorija Petroviče, našeho
velitele setniny."
„Slyšel jsem o tom, Sirotkine, ale nevěřím. Prosím tě, koho bys
ty mohl zabiti?"
„Stalo se tak, Alexandře Petroviči. Příliš těžko mne přicházelo
na vojně."
„Ale jak pak; vždyť druzí novobranci to snesou? Ovšem z počátku
je těžko, ale přivyknou a než se člověk naděje, jsou z nich
znamenití vojáci. Tebe asi matka příliš rozmazlila; perníkem a
mléčkem krmila do osmnácti let."
„Matička, je pravda, velice mne milovala. Když mne vzali na
vojnu, tu prý po mém odchodu ulehla, a jak jsem slyšel, více
nevstala ... A mně bylo na konec příliš trpce na vojně. Velitel
měl na mne záští, pro všechno mne trestal, a zasloužil-li jsem si
toho? Jsem ve všem pokorný, pořádek zachovávám, vodky nepiju,
ničeho trestuhodného nepášu. A vždyť, Alexandře Petroviči, je to
smutná věc, když se dá člověk na křivé cesty. A kolkolem všichni
takoví suroví, ani poplakat si člověk nemá kde. Schoval jsem se
někdy někam za roh a tam jsem si poplakal. Jednou stojím na
stráži. Byla už noc. Postavili mne na hlavní strážnici u bariery.
Fouká vítr: byl podzim a tma taková, že na krok nebylo viděti.
Udělalo se mi teskno, tak teskno! Postavil jsem pušku k noze,
odemknul jsem bodák a položil vedle; shodil jsem pravou botu,
hlaveň jsem si přistavil k prsům, nalehl na ni, a palcem u nohy
jsem spustil kohoutek. Poslouchám—selhalo! Ohledal jsem pušku,
pročistil jsem pánvičku, podsypal nového prachu, křemen jsem
otloukl a opět jsem přistavil pušku k prsům. A co byste řekl ?
Prach se vzňal, ale puška opět nevystřelila ! -— Co je to? myslím
si. Vzal jsem a obul botu, bodák jsem zase nasadil, mlčím a
chodím sem tam. A tu jsem si předsevzal, že to vykonám: ať mne
pošlou kamkoli, jen když se zbavím vojenčiny! Za pul hodiny jede
velitel. Řídil koně po hlavní stezce a přímo na mne: „Tak se
stojí na stráži?" Vzal jsem pušku do rukou a vehnal do něho bodák
až po samu hlaveň. Čtyři tisíce ran v ulici jsem dostal a pak
sem, do zvláštního oddělení..."
Nelhal. Zač by ho také byli poslali do zvláštního oddělení ?
Obyčejné přečiny se trestají mnohem lehčeji. Ostatně pouze
Sirotkin jediný ze všech svých soudruhů byl takový krasavec. Co
se týče druhých, jemu podobných, jichž bylo u nás všech asi
patnáct, až se divno bylo na ně podívat; jen dvě nebo tři tváře
byly ještě snesitelný, ostatní všichni byli s odchlíplýma ušima,
ohyzdní, nepořádní; někteří dokonce šediví. Dovolí-li okolnosti,
promluvím jednou o celé této skupině podrobněji. Sám Sirotkin
často se přátelil s Gazinem, k vůli kterému jsem počal psáti tuto
hlavu, poznamenav, že se opilý přihrnul do kuchyně a to že
popletlo mé původní pojmy o životě v trestnici.
Tento Gazin byl hrozný člověk. Působil na všechny strašný, trapný
dojem. Vždy se mně zdávalo, že nic nemůže býti sveřepějšího,
surovějšího než on. Viděl jsem v Tobolsku pověstného svými
zločiny lotra Kameněva; viděl jsem později Sokolova, trestance ve
vyšetřování, vojenského sběha, strašného lotra. Ale ani jeden z
nich nepůsobil na mne dojmu tak odporného, jako Gazin. Zdávalo se
mi někdy, že vidím před sebou ohromného, obrovského pavouka,
velikého jako člověk. Byl rodem Tatar, hrozně silen, silnější než
každý jiný v trestnici; postavy byl vyšší než prostřední, složení
herkulovského, s neforemnou, nepoměrně ohromnou hlavou; chodil
přihrblý a hleděl zpod obočí.
V trestnici kolovaly o něm podivné pověsti. Vědělo se, že býval
vojákem. Ale trestanci vypravovali mezi sebou — nevím měli-li
pravdu — že utekl z Nerčinska. Na Sibiř byl už poslán nejednou;
nejednou uprchl z káznice, nejednou měnil své jméno, a konečně se
dostal do naší trestnice na zvláštní oddělení. Také se o něm
vypravovalo, že bývalo dříve jeho zálibou, zařezávati malé děti
pouze pro potěšeni Zavede dítě někam na příhodné místo; napřed je
poděsí, ztýrá, a když se do vůle potěšil úžasem a strachem ubohé
malinké oběti, zařeže ji pomalu, zdlouha, s rozkoší. Možná, že si
to všecko na něho vymyslili následkem trapného dojmu, jejž činil
Gazin vůbec na každého, ale všechny ty smyšlénky se na něho
hodily, slušely mu jaksi.
Jinak v trestnici v obyčejných dobách, byl-li střížliv, choval se
rozumně. Býval vždy tichý, s nikým se nehádal, vyhýbal se sporům,
ale jaksi z opovržení k ostatním, jako by se pokládal za něco
vyššího, než všichni druzí. Mluvil velmi málo a byl jaksi úmyslně
nehovorný. Všechny jeho pohyby byly zdlouhavé, klidné,
sebevědomé. Z očí mu bylo viděti, že daleko není hloupý a je
neobyčejně vychytralý; ale na jeho tváři a v jeho úsměchu tkvělo
vždy cosi vypínavě posměšného a necitelného. Vedl obchod s
kořalkou a byl v trestnici jedním z nejzámožnějších krčmářů. Ale
dvakrát do roka se opil sám a tu vycházela na jevo celá jeho
zvířecí povaha. Ponenáhlu, jak se opíjel, počínal si lidi zprva
dobírati úsměšky, a sice co nejzlomyslnějšími, vypočítanými a
jako by dávno už připravenými; konečně, když se úplně opil,
stával se strašně vzteklým, chápal se nože a vrhal se na lidi.
Trestanci, znajíce jeho hroznou sílu, utíkali od něho a
schovávali se; on se vrhal na každého, kdo se mu namanul. Ale
brzy našli způsob, jak ho zkrotiti. Asi deset osob z téže
kasárny, jako on, vrhlo se najednou na něho, a všichni ho počali
mlátit. Nelze si představiti ničeho surovějšího nad toto bití.
Tloukli ho do prsou, pod srdce, do žaludku, do břicha. Tloukli ho
mnoho a dlouho, a přestávalí teprv tehda, když ztrácel všechny
smysly a byl jako mrtvý. Jiného by si nedovolili tak stlouci;
stlouci tak někoho znamenalo by, ho zabiti. Jen ne Gazina. Po
bití zabalili ho úplně smyslů zbaveného do kožichu a odnesli ho
na nary. „Odleží se!" říkali. A vskutku, ráno vstával skoro úplně
zdráv a mlčky a zamračeně se ubíral do práce.
I pokaždé, když se Gazin opil, věděli v trestnici už všichni
napřed, že se den pro něho skončí zcela jistě bitím. Věděl to i
on sám a přece se opíjel. Tak to trvalo několik let. Ale tu bylo
pozorovati konečně, že se i Gazin počíná poddávati. Počal si
stěžovati na všelijaké bolesti, počal vůčihledě scházeti, čím
dále, tím častěji chodil do nemocnice. „Přece se poddal!" říkali
mezi sebou trestanci.
Do kuchyně přišel v průvodu onoho mrzkého Poláčka s houslemi,
jehož obyčejně najímali flámové k dovršení svého veselí, a stanul
uprostřed kuchyně, prohlížeje si mlčky a pozorně všechny
přítomné. Všichni mlčeli. Po chvíli, když byl spatřil mne a mého
soudruha, pohlédl na nás zlomyslně a posměšně, sebevědomě se
usmál, něco jako by uvažoval na mysli a pak silně vrávoraje
přistoupil k našemu stolu.
„Ale dovolte mně otázku", počal (mluvilť rusky); „jaké to máte
důchody, že zde můžete píti čaj?"
Pohlédli jsme se soudruhem mlčky na sebe, vědouce, že bude
nejlépe mlčet a neodpírati mu. Kdybychom mu něco namítli, hned by
se rozvzteklil.
„Máte tedy peníze?" vyslýchal nás dále.
„Máte tedy hromadu peněz, co? A co pak jste přišli do káznice
proto, abyste zde čaj pili? Vy jste sem přišli čaj pít? Nu,
mluvte přec, aby do vás!..."
Ale když viděl, že jsme odhodláni mlčet a nevšímati si ho, krev
se mu nalila do tváře a vzteky celý se zatřásl. V koutě vedle
něho stály veliké necky, do nichž se kladl nakrájený chléb,
připravený pro trestance k obědu nebo k večeři. Byly tak veliké,
že se do nich vešlo chleba pro polovinu celé trestnice; nyní však
byly prázdny. Gazin je chopil oběma rukama a rozpřáhl se na nás.
Jen okamžik a byl by nám rozdrtil hlavy. Přes to, že vražda nebo
pokus vraždy hrozily neobyčejnými nepříjemnostmi celé trestnici,
že by vzniklo vyšetřování, prohlídky, větší přísnosti, a proto se
trestanci snažili vší mocí, aby nedošlo až k takovým
výstřednostem, přes to přese všechno všichni nyní utichli a
čekali, co bude. Ani slova se neozvalo na naši obranu! Ani jediný
přítomný neokřikl Gazina! —tak silná byla jejich nenávist k nám!
Jim bylo patrně příjemno naše nebezpečné postavení... Ale věc
skončila šťastně; v tom okamžiku, když chtěl udeřiti neckami,
zvolal kdosi z předsíně:
„Gazine, vodku ti ukradli!..."
Řinknul neckami na zem a jako šílený vyletěl z kuchyně.
„Nu, bůh je zachránil!" mluvili mezi sebou trestanci. Dlouho pak
to ještě opakovali.
Nemohl jsem se nikterak dověděti, byla-li zpráva o krádeži vodky
věrna, nebo si ji někdo vymyslil, aby nás zachránil.
Večer, již za soumraku, nedlouho před tím, než se zavíraly
kasárny, chodil jsem podle ohrady a těžká tesknota sevřela mi
srdce. Nikdy později po celou dobu svého přebývání v trestnici
nezakusil jsem takové tesknosti. Těžko je strávíti první den ve
vězení, ať je to kdekoli, v káznici, v kazematách, v dolech...
Ale pamatuju se, že nejvíce mne zajímala jedna myšlénka, jež mne
pak neustále pronásledovala po celý můj pobyt v trestnici —
myšlénka z části nerozřešitelná — nerozřešitelná pro mne i nyní:
totiž o nestejnosti trestu za stejně těžké přestupky. Ovšem
přestupky se nedají spolu srovnávatí, ani ne přibližně. Na
příklad: ten i onen zabili člověka; jsou zváženy všechny
okolnosti obou případů; za ten i za onen zločin vyměřuje se skoro
stejný trest. Ale všimněte si zatím, jaký to rozdíl v zločinech.
Jeden na přiklad zavraždil člověka pro nic za nic, pro jedinou
cibuli; počíhal u cesty, zavraždil mužíka, jenž tudy jel, a našel
u něho všeho všudy jednu cibuli. „Co to, baťko! Poslal jsi mne na
loupež, já mužíka zabil a všeho všudy nalezl jsem u něho jedinou
cibuli." — „Hlupáku! cibule jako kopejka! Sto duši, sto cibulí —
bude rubl!" (Legenda z trestnice.)
Druhý se však stal vrahem, poněvadž bránil před chlipným tyranem
čest své nevěsty, sestry nebo dcery. Jeden zabije člověka za
tuláctví, jsa obklíčen celým zástupem vyzvědačů a háje tedy svou
svobodu, svůj život, jež protloukal doposud na polo o hladu.
Druhý vraždí děti, proto že je mu potěšením vražditi, cítiti na
svých rukou jejich teplou krev, těšiti se jejich strachem,
posledním holubím záchvěvem jejich tělíčka, do něhož vnikl
vražedný nůž. A co? Ten i onen přijdou do káznice. Je pravda, že
jsou rozdíly ve lhůtách, na jaké jsou odsouzeni do káznice. Ale
rozdílů těch je poměrně nemnoho; za to rozdílů při zločinech
téhož druhu je nekonečné množství. Každá nová povaha přináší s
sebou rozdíl.
Ale dejme tomu, že se rozdíl ten nedá urovnati, shladiti, že je
to jedna z nerozřešitelných úloh, jakási kvadratura kruhu. Dejme
tomu. Ale kdyby i nebylo této nerovnosti, všimnete si druhého
rozdílu, rozdílu vyplývajícího z následků trestu... Hle člověk,
jenž ve vězení mizí, taje jako svíčka. A hle druhý, jenž prvé,
než se dostal do trestnice, ani nevěděl, že je na světě takový
veselý život, takový příjemný klub smělých soudruhů. Přicházejí
vskutku i tací lidé do trestnice. A vezměte na příklad člověka
vzdělaného, s citlivým svědomím, srdcem, s uvědoměním. Samo
trýznění vlastního srdce ho dříve utrápí svými mukami, než
jakýkoli trest. Sám se odsoudí za svůj zločin nemilosrdněji,
nelítostněji, než nejhroznější zákon. A hned vedle něho je druhý,
jenž si ani jednou nevzpomene na spáchaný zločin za celou dobu,
co stráví v trestnici. On má dokonce za to, že byl práv. A
konečně jsou i tací zlosynové, kteří schválně pášou zločiny, aby
se jen dostali do káznice a tím se zbavili nepoměrně trapnějšího
pro ně živobytí na svobodě. Tam byl nejponíženějším tvorem, nikdy
se nenajedl do syta a na svého pána robotoval z rána do noci. V
káznici je práce snazší, než doma, chleba do syta a to takového,
jakého před tím ani nevídal; o svátcích maso, kromě toho almužny,
ba i možnost vydělati si nějaký peníz.
A společnost? Lid chytrý, obratný, ve všem se znající. A proto
pohlíží na své soudruhy s uctivým podivením; jaktěživ ještě
takových nevídal; pokládá je za nejvyšší společnost, jaká jen
může býti na světě. Možná tedy říci, že je trest pro oba tyto
potrestané stejně citelný ?
Avšak nač se zabývati otázkami nerozřešitelnými! Ozval se buben,
je čas vrátiti se do kasáren.