První dojmy.
První měsíc a vůbec první doba mého pobytu v trestnici stojí mně
nyní živě před očima. Následující má trestnická léta míhají se v
paměti mé mnohem matněji. Některá jako by se byla úplně shladila,
slila se dohromady a zůstavila po sobě jediný celkový dojem,
dojem čehosi těžkého, jednotvárného, dusného.
Za to všechno, co jsem zakusil za prvních dní mé vazby,
představuje se mi nyní tak, jako by se bylo přihodilo včera.
Jinak ani býti nemohlo.
Jasně se pamatuju, že při prvním kroku v tomto novém životě mne
překvapilo to, že v něm nenacházím vlastně pranic zvláště
překvapujícího, neobyčejného, či lépe řečeno, neočekávaného. Vše
to jako by se již dříve bylo míhalo v mé fantasii, když jsem se
cestou do Sibiře snažil uhádnouti, co mne asi očekává. Ale brzy
množství nejpodivnějších neočekávaností a nejhroznějších událostí
počalo mne zarážeti skoro při každém kroku. Teprve v pozdějších
dobách, když jsem už prožil hezky dlouho v trestnici, poznal jsem
smysl vší té výminečnosti, vší neočekávaností onoho života, a čím
dále, tím více jsem se mu obdivoval. Přiznávám se, že mne onen
obdiv provázel po celou dlouhou lhůtu mého trestu; nikdy jsem
nebyl s to se s ním smířiti.
První můj dojem, když jsem vstoupil do ohrady trestnice, byl co
nejhnusnější. Ale přes to — ku podivu! — se mi zdálo,' že je
život v trestnici mnohem snazší, než jsem si představoval cestou.
Vězňové, ač v okovech, chodili volně po celé trestnici, nadávali
si, zpívali písně, pracovali pro sebe, kouřili z dýmek, ba i
víno*) pili (ačkoli jen nemnozí) a v noci se někteří pouštěli do
hry v karty. Sama práce na příklad zdála se mi daleko ne tak
těžkou, robotní, a teprve později po hodně dlouhé době jsem
pochopil, že obtíž, robotnictví té práce nezáleží v její
namáhavosti a stálém trvání, nýbrž spíše v tom, že je vynucená,
povinná, koná se ve stínu hrozící hole. Mužík na svobodě pracuje
snad daleko více, někdy i v noci, zvláště v létě; ale on pracuje
pro sebe, pracuje s účelem, jenž má pro něho smysl, a proto je mu
mnohem snáze, než trestanci při vynucené a pro něho úplně
bezúčelné práci.
Napadlo mne kdysi, že kdyby si někdo usmyslil úplně zničiti,
rozšlápnouti člověka, kdyby ho chtěl potrestati nejhroznějším
trestem, tak aby se nejlítější vrah zachvěl před
*) Rozumí se víno obilné, totiž vodka, kořalka. Pozn. př.
oním trestem a už napřed se ho děsil, že by bylo jen zapotřebí
učiniti z práce něco úplně, dokonale zbytečného a nesmyslného.
Třebas by nynější práce v káznici postrádala zajímavosti a byla
pro trestance nudnou, sama o sobě jako práce má přece svůj smysl.
Trestanec dělá cihly, kopá půdu, omítá, staví; práce ta má smysl
a účel. Dělníka trestance práce ta dokonce i někdy upoutá, on se
snaží, aby ji vykonal dovedněji, solidněji, lépe. Ale kdyby mu na
příklad poručili, aby přeléval vodu z jednoho džbera do druhého,
a z druhého zas do prvního, nebo tlouci písek, přenášeti hromadu
země s jednoho místa na druhé a nazpět, — mám za to, že by se
trestanec za několik dní oběsil, anebo by natropil tisícero
přestupků, aby raději umřel a zbavil se takového ponížení, studu
a mučení. Takový trest změnil by se ovšem v mučení, byl by mstou
a tedy nesmyslem, proto že by nedostihl nijakého rozumného cíle.
Ale proto, že aspoň částka takového mučení, nesmyslu, ponížení a
studu jest v každé vynucené práci, proto jest práce v káznici
nepoměrně trapnější než všeliká svobodná práce a sice právě tím,
že je vynucená.
Já jsem ostatně přišel do trestnice v zimě, v prosinci, a neměl
jsem ještě ponětí o práci letní, pětkrát obtížnější. V zimě však
bylo v naší pevnosti erární práce vůbec málo. Vězňové chodili na
Irtyš lámat staré erární bárky, pracovali v dílnách, vyhazovali
kol erárních budov sníh, navátý metelicemi, pálili a tloukli
alabastr a pod. Zimní den byl krátký, práce končila záhy a
veškeren náš lid se časně vracel do trestnice, kde by nebyl měl
skoro pranic na práci, kdyby neměl náhodou nějakého svého
vlastního zaměstnání. Vlastní prací zaměstnávala se však jen asi
třetina trestanců, ostatní zaháleli, potloukali se bezúčelně po
všech kasárnách trestnice, nadávali si, vymýšleli klevety,
působili výstupy, opíjeli se, sehnali-li nějaké peníze, v noci v
karty prohrávali poslední košili, a to všechno z dlouhé chvíle, z
lenošení, z nedostatku zaměstnání. Později jsem pochopil, že
kromě ztráty svobody, kromě nucené práce, jest v životě
trestancově ještě jedna trýzeň, div ne horší, než všechny
ostatní. Je to nucené společné obcování. Lidé žijí společně ovšem
i na jiných místech, ale do trestnice přicházejí tací lidé, že ne
každému by se chtělo s nimi se blíže seznámiti, a jsem
přesvědčen, že každý trestanec pociťoval onu trýzeň, třebas si
toho po větší části nebyl vědom.
Také strava se mně zdála jakž takž dostatečnou. Vězňové tvrdili,
že trestanci v evropských vojenských trestnicích takové stravy
nedostávají. Nemohu o tom souditi ; nebylť jsem tam. Kromě toho
naskytovala se mnohým možnost, aby dostávali svou vlastní stravu.
Maso bylo u nás za babku, v létě libra za tři kopějky. Ale svou
vlastní stravu mohli si opatřovati pouze ti, kdo měli stále
peníze; většina trestanců jedla stravu komisní. Sluší ovšem
podotknouti, že vězňové, chválíce svou stravu, chválili hlavně
jen chléb a děkovali hlavně za to, že chléb byl společný, to jest
nerozděloval se mezi jednotlivce na váhu. Tohoto způsobu se
děsili; kdyby se chléb vydával na váhu, třetina lidí by
hladověla. Ze společného chleba dostalo se však na všechny do
sytosti. Náš chléb byl jaksi zvláště vkusný a těšil se té pověsti
po celém městě. Připisovali to zdařilému zařízení pekáren v
trestnici. Zelná polévka — ruské šči — se však valně
nedoporučovala. Vařila se ve společném kotle a přidávalo se do ní
trochu krupice; zejména ve všední den byla řídká, hubená. Zhrozil
jsem se množství švábů v ní. Ale trestanci si jich hrubě
nevšímali.
První tři dni jsem do práce nechodil; tak činili s každým
nováčkem. Dávali mu odpočinouti si po cestě. Ale hned druhého dne
bylo mně vyjiti z trestnice, poněvadž jsem měl dostati jiné
okovy. Mé dosavadní okovy nebyly dle předpisu; záleželyť z
prstenovitých článků a byly tedy to, co vězňové nazývají
„řinčidlo". Takové okovy nosí se svrchu na kalhotách. Okovy,
předepsané pro káznici, aby nepřekážely v práci, neskládají se ze
článků jako řetěz, nýbrž ze čtyř železných prutů, skoro na palec
tlustých, spojených mezi sebou třemi kroužky. Tyto okovy se
oblékaly pod kalhotami. K prostřednímu kroužku se přivázal řemen,
jenž byl připevněn k opasku, a tento se oblékal hned na košili.
Pamatuju se na své první jitro v trestnici. V kasárnách vojenské
stráže u vrat trestnice zabubnovali budíček a za deset minut
strážní poddůstojník počal otvírati naše společná obydlí. Počali
se probouzeti. Při mdlém světle tenké lojové svíčky vstávali
trestanci ze svého tvrdého lože, třesouce se zimou. Většina jich
byla mlčeliva a zasmušila po spaní. Zívali, protahovali se a
vraštili svá znamenaná čela. Někteří se znamenali křížem, jiní
počali hned dováděti. Bylo strašně dusno. Jakmile se otevřely
dvéře, čerstvý zimní vzduch ihned se vedral do síne a ve způsobě
valící se páry letěl po místnosti. U věder s vodou nahromadili se
trestanci; jeden po druhém brali čerpák, nabírali vody do úst a z
úst si myli ruce a obličej. Vodu přichystal z večera „parášník".
V každém stavení nalézal se podle předpisu jeden trestanec,
zvolený od vězňů za tím účelem, aby uklízel v kasárně. Jmenoval
se „parášníkem" a nechodil na práci. Jeho zaměstnáním bylo dbáti
o čistotu lůžek a podlahy, přinášeti a vynášeti noční džber a
přinésti do dvou věder čerstvé vody — ráno k mytí, a mezi dnem k
pití.
Pro čerpák, jenž byl jediný pro všechny, vznikla ihned hádka:
„Kam lezeš, zjízvená palice!" bručel jakýsi mrzutý, veliký,
hubený a snědý trestanec, s divně vypouklými nerovnostmi na
oholené lebce, odstrkuje při tom druhého trestance, zavalitého,
nevelkého, s veselým, červeným obličejem; „počkej!"
„Co křičíš? Za počkání se u nás platí; sám táhni! Hlehle
monument, jak se vytáh'. Ale ani za mák fartikulťápnosti nemá,
braši!"
„Fartikulťápnosť" způsobila jistý dojem; mnozí se dali do smíchu.
A o to právě šlo veselému, tlustému trestanci, jenž byl v kasárně
patrně něčím na způsob dobrovolného blázna. Veliký trestanec
pohlédl na něho s nejhlubším opovržením.
„Birjulina kráva!* zabručel jako by sám pro sebe. „Vida, jak mu
jde k duhu vězeňský chléb! Raduje se, že hodí k svátkům dvanáct
podsvinčat."
„A co ty jsi za ptáka?" vzkřikl malý, celý se náhle zapáliv.
„Inu, právě že pták!"
„Jaký?"
„Takový !"
„Jaký takový?"
„Ale povídám ti, že takový."
„Ale jaký?"
A oba upřeli oči jeden na druhého. Tlustý čekal na odpověď a
stiskl pěsti, jako by se chystal ihned se dáti do pračky. Já měl
vskutku za to, že vznikne pranice. Pro mne bylo to všechno nové a
proto jsem hleděl se zvědavostí. Ale později jsem poznal, že
všechny podobné výstupy byly neobyčejně nevinné a hrály se jako
komedie, pro všeobecné potěšení; do rvačky skoro nikdy nedošlo.
Vše to bylo dosti zvláštní a sloužilo k zobrazení mravů v
káznici.
Veliký trestanec stál klidně a vznešeně. Věděl, že všichni na
něho hledí a čekají, uškodí-li si svou odpovědí nebo ne; že je
nutno zachovati si vážnost, dokázati, že je vskutku pták a
oznámiti, jaký?S nevýslovným opovržením skroutil oči na svého
soupeře, snaže se při tom hleděti na něho pro zvýšení urážky
jaksi přes rameno, shora dolů, jako by se díval na něho jako na
nějakého červa, a pak zvolna a srozumitelně pronesl:
„Kahan!"
To jest, že je pták kahan. Hlasitý výbuch smíchu přivítal
vynalézavého trestance.
„Ty's podlec a ne kahan!" zařval tlustý, dovtípiv se, že prohrál
na celé čáře a proto dopálen v nejvyšší míře.
Ale jakmile se hádka stala opravdovou, chlapíky ihned zakřikli.
„Co tam hulákáte!" zvolala na ně celá kasárna.
„Raději se poperte, než darmo chřtán nadírat," vzkřikl někdo za
zády druhých.
„Ano, poperou se, jen si mysli!" dostalo se mu odkudsi za
odpověď. „Naši chlapíci jsou smělí, vyzývaví; .sedm se jich
jednoho nebojí..."
„Však jsou oba hodni! Jeden přišel pro libru chleba do trestnice
a druhý chodil smetanu mlsat — snědl bábě ssedlébo mléka a za to
dostal karabáčem."
„Nu-nu-nu! Přestanete-li," zvolal invalida, jenž pro udržování
pořádku bydlel v trestnické kasárně a spal v koutě na zvláštní
posteli.
„Vodu, hoši! Nevalid Petrovič se probudil; nevalidovi Petroviči,
bratrovi rodnému!"
„Bratrovi... Co jsem ti za bratra? Rublu jsme spolu nepropili a
prý bratr!" bručel invalida, oblékaje se do rukávů pláště.
Připravovali se k přehlídce; počínalo svítati. V kuchyni
shromáždil se hustý zástup lidu, tak že nebylo lze se prodrati.
Trestanci se tlačili ve svých kožiších a čapkách z dvojího sukna
kolem chleba, který jim krájel jeden z kuchařů. Kuchaře volili
trestanci ze svého středu, po dvou na každou kuchyni. V jich
opatrování nalézal se kuchyňský nůž na krájení chleba a masa,
jediný na celou kuchyni.
Po všech koutech a kolem stolů umístili se trestanci v čepicích a
přepásaných kožiších, připravení ihned se odebrati do práce. Před
některými stály dřevěné mísy s kvasem. Do kvasu drobili chléb a
jedli. Hluk a křik byl nesnesitelný; jen někteří rozmlouvali
slušně a tiše někde v koutku.
„Dědoušku Antonyči, zdrástvuj ! Dobré chutnání!" volal mladý
trestanec, sedaje si vedle zasmušilého, bezzubého trestance.
„Nu zdrástvuj, neděláš-li si ze mne blázna," odpověděl tento,
nezdvihaje k němu očí a snaže se rozežvýkati chléb svými
bezzubými dásněmi.
„A vždyť já měl za to, Antonyči, že jsi už nebožtíkem; na mou
věru."
„I ne; napřed umři ty a potom já. . .
Sedl jsem si vedle nich. Na pravo ode mne rozmlouvali dva vážní
trestanci, kteří se patrně snažili, aby si nezadali jeden před
druhým.
„Mne tak lehko neokradou," mínil jeden. „Já se, brachu, sám
bojím, abych znenadání něco neukradl."
„Nu, mne by také nesměl vzíti holou rukou; spálil by se."
„Čím pak bys koho spálil! Jsi také jen ubožák; jiného nazvání pro
nás není . . . Ona tě obere a ani se ti nepokloní. I moje kopějka
se tam utopila. Ondyno přišla sama. Kam se má s ní člověk podít.
Počal jsem prositi za dovolenou, abych směl k Feďkovi-katovi; mel
dům na předměstí; od žida Šalomouna prašivého jej koupil, od
toho, co se potom oběsil . . ."
„Vím, byl u nás předloni krčmářem; říkalo se mu Gríška-Tmavá
krčma. Vím."
„Ba nevíš; tmavá krčma byla něco jiného."
„Hlele, něco jiného! To tedy jen ty všechno víš"! Chceš-li, já ti
přivedu tolik svědků . .
„Přivedeš! Odkud pak jsi a čí pak já jsem?"
„Čí! Já jsem ti nejednou napráskal a nevychloubám se; on se ptá,
čí?"
„Ty že's mně napráskal? Ten, co mne bude biti, se ještě
nenarodil, a kdo mne bil, ten v zemi leží.
„More benderský!"
„Aby tě sibiřská jizva ranila."
„Aby s tebou turecká šavle mluvila!..."
A spílání se počalo sypati.
„Nu-nu-nu! Rozhulákali se!" ozvalo se volání kolkolem. „Na
svobodě nedovedli byti živi; těší je, že tu k lacinému chlebu
přišli..."
Hned je zakřiknou. Spílati, „tlouci" jazykem se dovoluje. Je to z
části zábavou pro všechny ostatní. Ale ke rvačce málo kdy nechají
dojíti, leda za výminečných okolností že se soupeři poperou. O
rvačce ihned se dá zpráva majorovi; počne výslech, přijede sám
major — slovem všichni budou z toho míti nepříjemnosti a proto
nenechávají dojiti ke rvačce. A pak vždyť i soupeřové si spílají
více jen pro ukrácení chvíle, jim je to „slohové cvičení".
Nezřídka klamou sami sebe; pustí se do sebe se strašným zápalem,
s rozhořčeností.... Myslíš si: nu už se vrhnou jeden na druhého;
ale chyba lávky. Dojdou do jisté meze a hned se rozejdou. Všemu
tomu jsem se z počátku velice divil. Schválně jsem zde uvedl
příklad nejvšednější rozprávky v káznici. Nemohlť jsem si z
počátku pomysliti, aby bylo možno spílati si ze zábavy, nalézati
v tom potěšení, milé zaneprázdnění, příjemnost. Ostatně netřeba
též zapomínati ješitnosti. Vynikající ve spílání dialektik těšil
se vážnosti. Div že mu netleskali, jako herci.
Hned včera na večer jsem zpozoroval, že na mne hledí s nedůvěrou.
A vskutku zachytil jsem několik zamračených pohledů.
Naopak jiní trestanci se vrtili okolo mne, domnívajíce se, že
jsem s sebou přinesl peníze. Ihned mně počali konati různé
službičky; poučovali mne, jak mám nositi nové okovy; opatřili
mně, ovšem za peníze, kufřík se zámkem, abych si mohl do něho
zavříti dané mně erární věci a trochu svého prádla, jež jsem
přinesl s sebou do trestnice. Ale hned druhého dne mi jej ukradli
a propili. Jeden z nich stal se později člověkem mně
nejoddanějším, ačkoli mne nepřestával okrádati, kdykoli se mu
naskytla příležitost. Konal to bez ostychu, skoro nevědomky,
spíše jako z povinnosti a nebylo možná zlobiti se proto na něho.
Mimo jiné poučili mne též, že jest zapotřebí, abych měl svůj čaj,
a že by neškodilo, kdybych si opatřil i svůj vlastní čajník;
zatím se však pro mne vydlužili cizí a doporučili mně kuchaře,
tvrdíce, že za třicet kopejek měsíčně bude mně vařiti, co se mně
zlíbí, budu-li si přáti jisti zvlášť a kupovati si potraviny . .
. Rozumí se, že si při tom vypůjčili ode mne peníze a každý z
nich přišel hned v první den třikrát si dlužit.
Na bývalé šlechtice hledí se v trestnici vůbec mrzutě a
nepříznivě. Přes to, že jsou již zbaveni všech svých stavovských
práv a ve všem úplně rovni ostatním trestancům, přece jich tito
nikdy neuznávají za své soudruhy. Nečiní to z jakési uvědomělé
předpojatosti, nýbrž samoděk, zcela upřímně. Uznávali nás upřímně
za šlechtice přes to, že nás rádi časem podráždili narážkou na
naše ponížení.
„No, teď je konec, stůj! Jezdíval Petříček po Moskvě a nyní
Petříček provazy plete" — posmívali se nám ruským pořekadlem a
nebo jinými podobnými zdvořilostmi.
Jim působilo radost, když pozorovali naše strádání, jež jsme se
snažili před nimi tajiti. Zvláště jsme dostávali z počátku při
práci za to, že jsme neměli tolik fysické síly, jako oni, a
nemohli jsme jim vydatně pomáhati. Nic není těžšího, než získati
si důvěry prostého lidu (zejména takového lidu) a zasloužiti si
jeho lásku.
V káznici bylo několik bývalých šlechticů. Předně asi pět Poláků.
O nich promluvím někdy zvláště. Trestanci strašně nenáviděli
Poláků, ještě více než vypovězených sem ruských šlechticů. Poláci
(mluvím pouze o politických zločincích) chovali se k ostatním
trestancům jaksi obzvláštně, urážlivě zdvořile, byli nanejvýše
nesdílní a nijak nemohli před trestanci utajiti svého k nim
opovržení; tito pak velmi dobře to chápali a spláceli jim stejnou
mincí.
Bylo mně skoro dvě léta stráviti v trestnici, abych si získal
přízeň některých trestanců. Ale většině z nich jsem se konečně,
zalíbil a byl jsem uznán za „hodného" člověka.
Ruských šlechticů bylo kromě mne čtvero. Jeden — dosti ošemetný a
podlý človíček, hrozně zkažený, byl z remesla vyzvědačem a
udavačem. Slyšel jsem o něm, než jsem ještě přišel do trestnice a
hned za prvních dnů přerušil jsem veškerý s ním styk. Druhý byl
onen otcovrah, o němž jsem se už zmínil ve svých zápiskách. Třetí
byl Akim Akimyč; zřídka jsem vídal takového podivína, jako tento
Akim Akimyč. Ostře se vtiskl clo mé paměti. Byl vysoký, hubený,
přihlouplý, hrozně slabý v literním umění, neobyčejně rád se přel
a při tom byl pořádný a přesný jako Němec. Trestanci se mu
posmívali; ale někteří se báli s ním dáti do hádky, proto že se
chytal každého slova, všechno měl za zlé a byl vzdorné povahy.
Spřátelil se s nimi hned, jak vstoupil do trestnice, spílal jim a
pouštěl se do rvačky. Poctivý byl fenomenálně. Jen spozorovati
někde nespravedlivost, už se vloží do věci, třeba se ho vůbec ani
netýkala. Naivní byl v nejvyšší míře. Když na příklad káral
trestance, vytýkal jim někdy, že bývali zloději a zcela vážně jim
domlouval, aby nekradli. Sloužil ve vojsku na Kavkaze a byl
praporščíkem. *) Seznámili jsme se hned prvního dne, a on mně
ihned sdělil, proč byl deportován. Službu svou započal hned na
Kavkaze v hodnosti junkera v pěším pluku a mnoho se nadřel, než
byl povýšen za důstojníka a poslán do jakési pevnůstky jako
nejvyšší představený. Jeden sousední kavkazský kníže, s nímž žili
v míru, zapálil jim pevnůstku a hnal na ni v noci útokem. Útok se
nezdařil. Akim Akimyč dělal ze lsti, jako by ani nevěděl, kdo byl
útočníkem. Svedli všechno na odbojné horaly a za měsíc pozval
Akim Akimyč knížete přátelsky k sobě do pevnosti. Kníže přijel,
nemaje tušení, oč jde. Akim Akimyč velel posádce, sestoupiti se
do řad, před ní usvědčil knížete, pokáral ho a dokázal mu, že
zapalovati pevnůstky je hanba. Zároveň mu dal co nejpodrobnější
naučení, jak se má příště chovati kníže, žijící s Rusy v míru, a
na konec ho dal zastřeliti. Svému představenému podal o tom ihned
zprávu se všemi podrobnostmi. Za to byl vzat do vyšetřování,
odsouzen k smrti, rozsudek však zmírněn tak, že byl poslán na
dvanáct let do Sibiře na nucenou pevnostní práci druhé třídy.
Souhlasil úplně, že jednal nesprávně, pravil mně, že to věděl i
prve než dal zastřeliti knížete, věděl, že osoba, jež žila v
míru, měla býti souzena dle platných zákonů; ale přes to, že to
všechno věděl, přece jako by nikterak nemohl řádně pochopiti své
viny.
„Ale, dovolte! Vždyť zapálil mou pevnůstku. Měl jsem mu snad za
to učiniti poklonu?" tvrdil, odpovídaje na mou námitku.
Trestanci přes to, že se posmívali nejapnosti Akima Akimyče,
vážili si jeho přesnosti a dovednosti.
Nebylo řemesla, aby se v něm nevyznal Akim Akimyč.
*) Nejnižší důstojnická hodnost v ruském vojště.
Byl truhlářem, ševcem, malířem, pozlacovačem, zámečníkem, a všem
těm řemeslům se naučil teprve v káznici. Byl ve všem samoukem;
jednou se podívá a už to umí. Hotovil také různé skřínky,
košíčky, svítilny, dětské, hračky a prodával je ve městě. Takovým
způsobem si opatřil něco peněz a hned jich užil na zakoupení
nového kusu prádla, na měkcí podušku, ba pořídil si i skládací
matraci. Bydlel v téže kasárně jako já a prokázal mně nejednu
platnou službu za prvních dnů mého vězení.
Když vězňové vycházeli z trestnické ohrady na práci, stavěli se
před strážnicí do dvou řad. Napřed i vzadu stavěl se vojenský
průvod s nabitými puškami. Přišel ženijní důstojník, konduktor a
několik řadových vojáků, ženistů, kteří byli dozorci nad naší
prací. Konduktor odpočítal trestance a posýlal jednotlivé
skupiny, kam bylo třeba, na práci.
Byl jsem přiveden spolu s ostatními do inženýrské dílny. Byla to
nízká, zděná budova, stojící na rozsáhlém dvoře, plném
rozmanitého náčiní. Byla zde kovárna, zámečnická dílna,
truhlářská, malířská a jiné. Akim Akimyč chodíval sem a pracoval
v malířské dílně, vařil fermež, míchal barvy a barvil stoly a
jiné nářadí na ořechovo.
Zatím, nežli mně připjali nové okovy, dal jsem se s Akimem
Akimyčem do řeči o svých prvních dojmech v trestnici.
„Ano, šlechticů nemají rádi," prohodil; „zvláště politických; s
radostí by je snědli. Ale není se čemu diviti. Předně, vy jste
jiní lidé, k nim nepodobní, a za druhé, oni všichni bývali dříve
buď panskými nevolníky anebo vojáky. Suďte sám, mohou-li vás míti
rádi? Tady, řeknu vám upřímně, je život těžký. Ale v ruských
trestnicích je ješťě hůř. Jsou tu někteří odtamtud; ti se nemohou
nachváliti naší trestnice, jako by přišli z pekla do nebe. Obtíž
nezáleží v práci. Povídají, že tam, v Rusku, v trestnicích první
třídy, správa není čistě vojenská; aspoň jinak si počíná než u
nás. Tam prý trestanec může bydleti ve vlastním domku. Nebyl jsem
tam, ale povídá se. Hlavu tam neholí, v stejnokroji se tam
nechodí, ačkoli jest jinak dobře, že mají u nás všichni stejný
oblek a jsou holení. Je tu přec jen lepší pořádek a i pro oko
příjemněji. Jim ovšem se to nelíbí. Ale pohleďte jen, jaká je to
sebranka! Jeden z vojenské vychovatelny, druhý rodem Čerkes,
třetí rozkolník, čtvrtý pravoslavný sedláček, jenž rodinu, dítky
milé zanechal doma, pátý žid, šestý cikán, sedmý Bůh ví kdo, a
všichni se mají spolu snášeti, ať se děje co děje, mají
souhlasiti jeden s druhým, jísti z jedné mísy, spáti na jedněch
narách. A mnoho-li při tom svobody? zvláštní sousto možno snísti
jen kradmo, každý groš aby se schovával do bot a věčně jen
trestnice a trestnice... Tuť není divu, že člověku pošetilost
vleze do hlavy."
Ale to jsem všechno už věděl. Především bych se byl rád vyptal na
našeho majora. Akim Akimyč nedělal drahoty a pamatuju se, že můj
dojem nebyl valně příjemný.
Ale ještě dvě léta bylo mně souzeno prožiti pod jeho
velitelstvím. Vše, co mně o něm vypravoval Akim Akimyč, ukázalo
se úplně správným, s tím jen rozdílem, že dojem způsobený
skutečností, je vždy mocnější, než dojem, způsobený pouhým
vypravováním. Byl to strašný člověk, a sice proto, že takový
člověk byl představeným, a to skoro neobmezeným představeným dvou
set lidí. Sám sebou byl jen nepořádný a zlý člověk, nic víc. Na
trestance hleděl jako na své přirozené nepřátele, a to byla první
a hlavní jeho chyba. Měl, pravda, některé nadání, ale všechno, i
co v něm bylo dobré, jevilo se v jakési zmrzačené formě. Tento
nezdrženlivý, zlý člověk vtrhl do trestnice někdy i v noci, a
zpozoroval-li, že trestanec spí na levém boku, nebo naznak, dal
ho ráno potrestati. Ať, prý, spí na pravém boku, jak přikázal. V
trestnici ho nenáviděli a báli se ho, jako moru. Obličej měl
rudý, zlostný. Všichni věděli, že se nacházel úplně v rukou svého
sluhy Feďky. Nejvíce však miloval svého pudla Trezora a div
nepozbyl hořem rozumu, když se Trezor rozstonal. Vypravovalo se,
že vzlykal nad ním jako nad vlastním synem. Vyhnal zvěrolékaře, s
nímž se podle svého zvyku div nepopral. Zvěděv od Feďky, že se v
káznici nachází trestanec, samouk zvěrolékař, jenž léčil
neobyčejně šťastně, dal ho ihned zavolati.
„Pomoz ! Pozlatím tě, uzdrav Trezorka!" zvolal na trestance.
Tento byl sibiřský sedlák, chytrák, nehloupý a vskutku velmi
obratný zvěrolékař, ale jinak prostičký sedlák.
„Koukám na Trezorka," vypravoval potom trestancům, ostatně hezky
dlouho po své návštěvě u majora, když se na věc tu již zapomnělo;
„koukám a vidím psa, jak leží na divaně na bílé podušce. A vždyť
vidím, že má zápal, že je třeba mu pustiti žilou. Pes by se
uzdravil, na mou věru, povídám! Ale při tom mi napadne: A což
když ho nevyléčím, když zdechne? „Ne," povídám, „pozdě jste mne
zavolali, vaše vysokoblahorodí; kdybyste mne byli povolali včera,
nebo předevčírem v tuhle hodinu, byl bych psa vyléčil; ale nyní
už nemohu, nevyléčím ..."
A Trezor pošel.
Vypravovali mně dopodrobna, jak chtěli zabiti našeho majora. V
káznici byl jistý trestanec. Byl u nás už několik let a
vyznamenával se svým tichým chováním. Pozorovali také, že skoro
nikdy s nikým nemluví. Proto ho měli za nějakého hlupáka. Byl
grámotný a celý poslední rok neustále četl v bibli, četl ve dne i
v noci. Když všichni usnuli, on vstal o půlnoci, rozžehl
chrámovou voskovou svíci, vylezl si na pec, rozevřel knihu a četl
až do rána. Jednoho dne se zdvihl a oznámil poddůstojníkovi, že
neche jíti na práci. Oznámili to majorovi; ten se rozvzteklil a
přijel ihned sám. Trestanec vrhl se na něho s cihlou, kterou měl
dříve připravenou, ale chybil se ho. Trestance chopili, soudili a
potrestali. Všechno bylo rychle odbyto.
Za tři dni skonal v nemocnici. Umíraje pravil, že neměl ničeho
proti nikomu, že chtěl pouze trpěti. Takto nenáležel k žádné
rozkolnické sektě. V trestnici vzpomínali na něho s úctou.
Konečně mně připjali nové okovy. Zatím přišly do dílny jedna za
druhou několik prodavaček preclíků. Některé byly ještě docela
malinká děvčátka. Chodívaly obyčejně s preclíky až do dospělosti;
matky pekly a ony prodávaly. Když dospěly, také přicházely, ale
už bez preclíku; tak to bývalo skoro vždycky. Některé prodavačky
byly také starší. Preclíky byly po groši*) a skoro všichni
trestanci kupovali.
Povšimnul jsem si jednoho trestance, truhláře, šedivého už, ale
ještě červeného, jenž vesele žertoval s prodavačkami. Právě před
jich příchodem ovázal si krk červeným bavlněným šátečkem. Jakási
tlustá a úplně zďobaná prodavačka postavila na jeho stolici svůj
koš. Mezi nimi se rozpředl rozhovor.
„Proč pak jste včera nepřišla tam ?" oslovil ji trestanec se
samolibým úsměvem.
„Vida ho! Já jsem přišla, ale vy jste vzal roh," odpověděla smělá
bába.
„Nás zavolali; jinak bych byl zcela jistě na místě ...
Předevčírem přišly ke mně všechny vaše."
„Kdo pak?"
„Marjáška přišla, Chavroška přišla, Čekuna přišla, Dvougrošová
přišla ..."
„Co to znamená?" ptám se Akima Akimyče; „je to možná?"
„Přihází se," odpověděl mně, sklopiv skromně oči, proto že byl
člověk nad míru cudný.
Ovšem, přiházelo se, ale velmi zřídka a s největšími obtížemi.
Bylo vůbec více lidí, kteří stáli na příklad víc o napití, než o
takové věci, přese vši přirozenou obtíž vynuceného života. K
ženským bylo těžko se dostati. Bylo nutno vybrati čas, místo,
dorozuměti se, určiti dostaveníčko, vyhledati samotu, což bylo
zvláště obtížno, přemluviti průvodčí, což bylo ještě obtížnější,
a vůbec utratit poměrně hromadu peněz. Ale přece se mně později
přihodilo, že jsem býval svědkem milostných výjevů. Vzpomínám si,
jak jsme byli kdysi v létě tři v jakési kůlně na břehu Irtyše a
vytápěli jsme jakousi pec. Průvodčí byli dobří. Konečně přišly
dvě „suflery", jak je nazývají trestanci.
*) Ruský groš znamená půl kopejky.
„Kde jste tak dlouho seděly? Snad u Zvěrkových?" vítal je
trestanec, ke kterému přišly a jenž je už dávno čekal.
„Já že jsem dlouho seděla? Včera straka na bidle déle seděla, než
já u nich," odsekla vesele děva.
Byla to nejšpinavější holka, co jen může býti na světě. To byla
Čekuna. Druhá, co s ní přišla, byla Dvougrošová. Ta už se
vymykala jakémukoli popisu.
„Vás také jsem už dávno neviděl," pokračoval nápadník, obraceje
se ke Dvougrošové. „Co to? Zdá se, jako byste se byla spadla."
„Možná dost. Jindy já byla ňák tlustá, a nynčkom — zrovna
jakobych jehlu byla polkla."
„Pořád za vojáky?"
„Nu, to vám o nás zlí lidé naklábosili; a ostatně což? Třebas bez
žebra zůstat, a vojáčka milovat!"
„E, zanechte vojáků a mějte rády nás; my máme peníze ..."
Pro doplnění obrázku představte si onoho seladona oholenou
hlavou, v okovech, v obleku — každá půle jiné barvy, a pod
stráží.
Rozloučil jsem se s Akimem Akimyčem a zvěděv, že se mohu vrátiti
do trestnice, vzal jsem s sebou průvodčího a šel jsem domů.
Trestanci se už scházeli. Nejdříve se vraceli z práce ti, jimž se
ukládal určitý úkol. Úkoly ty bývají někdy ohromné, ale přece
jsou trestanci dvakrát dřive s nimi hotovi, než kdyby byli nuceni
pracovat až do poledního bubnování. Když trestanec vykonal
uloženou mu práci, šel bez překážky domů a nikdo ho déle
nezdržoval.
Obědvají ne společně, nýbrž jak se hodí, kdo dřív přijde; ani by
se nevešli všichni najednou do kuchyně.Okusil jsem ščí, ale nejsa
jim zvyklý, nemohl jsem je jisti a zavařil jsem si čaj. Sedli
jsme si na konci stolu. Se mnou byl jistý soudruh, taktéž, jako
já, původu šlechtického.
Trestanci přicházeli a odcházeli. Místa však bylo dosti;
nevrátiliť se ještě všichni. Hlouček asi pěti osob sesedl se
zvláště u velkého stolu. Kuchař jim nalil šči do dvou mis,a
postavil před ně na stůl celý pekáč s pečenou rybou. Oslavovali
cosi a jedli zvlášť. Na nás se dívali nedůvěřivě. Přišel jeden
Polák a sedl vedle nás.
„Nebyl jsem doma a všechno vím!" zvolal hlasitě jakýsi vysoký
trestanec, vcházeje do kuchyně a rozhlížeje se po všech
přítomných.
Bylo mu asi padesát let, byl přihublý, ale silný. Na jeho
obličeji zračilo se cosi potměšilého a spolu veselého. Zvláště
pozoruhoden byl jeho tlustý, převislý spodní ret; dodával jeho
tváři výrazu nad míru komického.
„Nu, dobré jitro! Což pak mě nepozdravujete? Našim Kurským,"
dodal přisedaje k těm, co obědvali zvlášť, „dobrého chutnání!
Vítejte přece hosta!"
„Ech, brachu, my nejsme z Kurska."
„Nu, Tambovským?"
„Ani z Tambova. Na nás si, brachu, ničeho nevezmeš. Jdi raději k
bohatému sedlákovi, tam popros."
„Mám vám, braši, dneska v žaludku Ivana Taskuna a Marii Ikotišnu;
*) a kde prý ostává ten bohatý sedlák?"
„Tamhle Gazin je bohatý sedlák; jdi si k němu."
„Hýří dnes Gazin, braši! Dal se do pití. Celý měšec dnes
propije."
„Má k dvaceti rublům," podotknul druhý. „Výhodno, braši, býti
krčmářem."
„Tak co, hosta nepřijmete? Nu pustíme se tedy do komisního."
„Víš co, jdi poprosit čaje. Tamhle páni pijou."
„Jací páni? Zde není pánů. Zrovna takoví, jako my nyní," ozval se
rozmrzele trestanec, jenž seděl v koutě. Až dosud nepromluvil
slova.
„Rád bych se napil čaje, ale stydím se prosit. Čest mi
nedovoluje!" prohodil trestanec s tlustým rtem, pohlížeje na nás
dobrosrdečně.
„Chcete-li, já vám dám," pravil jsem, nabízeje mu čaje; „chcete?"
*) Hryzení a škytavku.
„Chci-li? Jak pak bych nechtěl!" I přistoupil k našemu stolu.
„Hm, doma láptěm nabíral ščí a tady se naučil píti caj; zachtělo
se mu panského nápoje," bručel rozmrzelý trestanec.
„Což pak zde nikdo nepije čaj?" otázal jsem se ho. Ale on mne
neuznal za hodna odpovědi.
„Tamhle nesou preclíky. Uhostěte mne také už preclíkem."
Přinesli preclíky. Mladý trestanec nesl jich celý svazek a
rozprodával jej po trestnici. Prodavačka mu nechávala nádavkem
desátý preclík; o tento desátý preclík hlavně mu šlo.
„Preclíky, preclíky!" křičel, přicházeje do kuchyně. „Moskevské,
horké! Sám bych je snědl, ale peněz potřebuju. Nu hoši, poslední
preclík zbyl; kdo jste měl mamičku ?"
Toto dovolávání se lásky mateřské rozesmálo všechny přítomné a
preclíky šly na odbyt.
„A poslouchejte, braši," podotknul prodavač. „Vždyť s Gazinem se
dnes může sbehnouti neštěstí, na mou věru ! Co ho to napadlo dáti
se nyní do hýření. Každou chvíli může přijití osmioký."
„Schovají ho. A což je silně opilý?" „Hrůza! Vzteká se, na
každého se sápe." „Nu, tedy už pěstí neujde ..."
„O kom to rozprávějí?" ptám se Poláka, sedícího vedle mne.
„O Gazinovi, trestanci. On zde prodává vodku. Když vydělá
obchodem něco peněz, hned je propije. Je necitelný a zlý.
Ostatně, je-li střízliv, chová se tiše. Napije-li se však, ukáže
se pravá jeho povaha; s nožem na lidi se sápe. Ale tu ho hned
zkrotí." „A jak ho krotí?"
„Vrhne se na něho deset trestanců a počnou ho strašně mlátit tak
dlouho, dokud nepozbude všech smyslů, to jest zbijí ho napolo do
smrti. Pak ho položí na nary a přikryjou kožichem."
„Vždyť ho takovým způsobem mohou zabit!"
„Jiného by zabili do smrti, ale jeho ne. Je strašně silen,
nejsilnější zde v celé trestnici a při tom nejmohutnějšího
složení těla. Vyspí se a následujícího dne ráno vstane úplně
zdráv."
„Řekněte mně, prosím vás," vyptával jsem se dále Poláka. „Ti
tamhle mají pro sebe zvláštní oběd, a já piju zvlášť čaj. A přece
hledí tak, jako by mně záviděli tento čaj. Co to znamená?"
„Čaj toho není příčinou," odvětil Polák. „Zlobí se na vás proto,
že jste šlechtic, a ne takový, jako oni. Mnozí z nich by se nám
rádi dostali na kůži. Velmi rádi by vás urazili a ponížili.
Setkáte se tady ještě s mnohými nepříjemnostmi. Nám všem je zde
hrozně těžko. V každém ohledu je nám zde nejhůř ze všech. Je
zapotřebí mnoho lhostejnosti, aby tomu člověk přivykl. Nejednou
vás ještě potkají nepříjemnosti a nadávky pro čaj a pro zvláštní
jídlo, přes to, že zde velmi mnozí a často si dávají upraviti
svůj zvláštní oběd, a někteří pijou čaj stále. Jim je to
dovoleno, ale vám ne."
Pověděv to vstal a odešel od stolu. Za několik minut se splnilo
co předpověděl ...