Trestnice naše stála na kraji pevnosti u samého pevnostního
náspu. Pohlédne-li časem člověk skrze štěrbinu ve plotě na boží
svět, nespatři-li tam něco nového, uvidí všeho všudy proužek
oblohy, pak vysoký, ze země nasypaný val, porostlý buřením, a po
valu sem tam ve dne v noci se procházejí stráže. A tu napadne
člověku, že minou celá léta a opět se přijde podívat štěrbinou ve
plotě a opět uvidí tentýž val, tytéž stráže a tentýž uzounký
proužek nebe — ne toho nebe, jež se klene nad trestnicí, nýbrž
jiného, dalekého, volného nebe. Představte si veliký dvůr, v
podobě nepravidelného šestiúhelníku, dvě stě kroků dlouhý, půl
druhého sta kroků široký, celý kolkolem ohrazený vysokým týnem,
to jest plotem z vysokých břeven, stojmo zakopaných hluboko do
země, těsně k sobě přiléhajících svými boky, upevněných příčními
plaňkami a nahoře přiostřených: toť vnější ohrada trestnice. V
jedné stěně ohrady jsou upravena pevná vrata vždy uzavřená,
vždycky — ve dne i v noci — hlídaná strážemi. Otvírala se jen na
daný rozkaz, aby propustila trestance, jdoucí na práci. Za těmi
vraty byl světlý, svobodný svět; tam žili lidé jako všude. Ale
zde, uvnitř ohrady měli o onom světě představy takové, jako o
nějaké nesplnitelné pohádce. Zde byl svůj zvláštní svět, jenž
neměl nikde nic sobě podobného; zde byly své zvláštní zákony, své
obleky, své mravy a obyčeje, a za živa mrtvý dům; život, jako
nikde jinde, a též lidé zvláštní. A právě tento zvláštní kout
hodlám popsati.
Vstoupíte-li do ohrady, spatříte v ní několik budov. Po obou
stranách širokého vnitřního dvora táhnou se dvě dlouhá, přízemní
stavení, sroubená ze dřeva. To jsou kasárny. V nich bydlí
trestanci, rozdělení dle trestů. Dále v pozadí ohrady ještě jedno
takové stavení: je to kuchyně, rozdělená pro dvě skupiny. Dále
ještě jedno stavení, kde jsou pod společnou střechou umístěny
sklepy, sýpky a kůlny. Prostředek dvora je prázdný a tvoří rovné,
dosti rozsáhlé prostranství. Zde se trestanci staví do řad,
provádí se kontrola a vyvolávají se jména ráno, v poledne a
večer, někdy však ještě mimo to několikrát za den, podle toho,
jak jsou stráže podezřívavé a jak umějí rychle počítati. Kolkolem
mezi budovami a plotem zůstává ještě dosti veliké prostranství.
Zde v zadu za budovami procházívají se rádi za doby odpočinku
někteří z vězňů, kteří nemilují společnosti a jsou povahy
zasmušilejší; chráněni před cizími zraky obírají se svými
myšlénkami. Setkal-li jsem se s některými z nich za takové
procházky, pozoroval jsem se zálibou jich zasmušilé, znamenané
tváře, a hleděl jsem uhodnouti, o čem asi přemýšlejí. Byl mezi
nimi jeden deportovaný, jehož zamilovaným zaměstnáním za svobodné
chvíle bylo počítati břevna. Bylo jich na půl druhého tisíce, a
všechna je měl spočítána i poznamenána. Každé břevno mu znamenalo
jeden den; každodenně vynechával jedno břevno a takovým způsobem
dle množství zbývajících břeven mohl názorně poznati, kolik dní
mu ještě zbývá zůstávati v trestnici, než vyprší lhůta jeho
nucené práce. Míval vždy nelíčenou radost, když se přiblížil ke
konci některé strany šestiúhelníka. Zbývalo mu čekati ještě mnoho
let; ale v trestnici měl dosti.času, aby se naučil trpělivosti.
Viděl jsem kdysi, jak se loučil se soudruhy jeden trestanec, jenž
strávil v káznici dvacet let a konečně odcházel na svobodu. Byli
lidé, kteří se pamatovali, jak poprvé vstoupil do trestnice
mladý, bezstarostný, nedbající ani svého zločinu, ani svého
trestu. A odcházel šedým starcem, s tváří zasmušilou a
truchlivou. Mlčky obešel všech šest našich kasáren. Když vstoupil
do kasárny, poznamenal se křížem směrem k svatým obrazům, a pak
se hluboko, až po pás poklonil soudruhům, žádaje na nich, aby
zapomněli, učinil-li jim co zlého.
Také si vzpomínám, jak kdysi jednoho vězně, někdy zámožného
sibiřského sedláka, zavolali jednou pod večer ke vratům. Před půl
rokem obdržel zprávu, že bývalá jeho žena se vdala a těžce se
proto zarmoutil. A nyní sama ona zajela ke trestnici, dala ho
zavolati a podala mu almužnu. Pohovořili spolu dvě minuty, oba si
poplakali a rozloučili se na věky. Viděl jsem jeho tvář, když se
vracel do kasárny... Ano, v tom místě bylo možná naučiti se
trpělivosti.
Když se smrákalo, všechny nás odváděli do kasáren, kde nás
zavírali na celou noc. Bylo mně vždy těžko vraceti se ze dvora do
naší kasárny. Byla to dlouhá, nízká, dusná síň, mdle osvětlená
lojovými svícemi, s obtížným, dusivým zápachem. Nechápu nyní, jak
jsem v ní strávil deset let. Na narách*) měl jsem svá tři prkna:
to bylo celé moje místo. Na těchto narách bylo jen v naší
světnici umístěno třicet lidí. V zimě zavíralo se záhy. Trvávalo
čtyry hodiny, než všichni usnuli. Před tím hluk, křik, chechtot,
nadávky, řinkot řetězů, dým, smrad, oholené hlavy, cejchované
tváře, hadrovité šaty, všechno osypané nadávkami, zdarebačené...
ano, tuhý má člověk život! Člověk jest bytost ke všemu
přivykající a myslím, to právě že jest nejlepší jeho definice.
Bylo nás v trestnici celkem dvě stě padesát osob — počet ten se
skoro neměnil. Jedni přicházeli, druhým vyšla lhůta i odcházeli,
třetí umírali. A co tu bylo za lidi! Myslím, že tu měla své
zástupce každá gubernie, každá oblasť celého Ruska. Byli mezi
trestanci jinorodci, bylo i několik horalů z Kavkazu, Vše to se
dělilo podle velikosti zločinů a následovně i podle počtu let,
přisouzených za zločin. Možno se domýšleti, že není na světě
zločinu, aby zde nebyl mel svého zástupce. Hlavní element všeho
obyvatelstva káznice tvořili deportovaní trestanci stavu
občanského, po
*) Nary jsou nevysoké, prkny pobité lešení, na němž spí
trestanci.
rusky ssylno kátoržnyje *), jež vězňové nazývali naivně „silně
kátoržnými". Byli to zločinci úplně zbavení všech občanských
práv, úlomky odříznuté od lidské společnosti, s vypáleným
znamením na čele pro věčnou památku na jejich zavržení. Posýlali
je do trestnice na lhůtu od osmi do dvanácti let, a pak je
rozesýlali po sibiřských okresích, kde jim bylo na vždy se
usaditi.
Byli tu i zločinci stavu vojenského, nezbavení na vždy práv
občanských, jako vůbec ve vojenských trestnicích na pevnostech.
Přicházeli k nám na krátkou dobu, a když jim vypršela lhůta,
vraceli se tam, odkud přišli, totiž do vojska k sibiřským řadovým
praporům. Mnozí z nich skoro v zápětí přicházeli nazpět do
trestnice za nová těžká provinění, ale ne již na krátko, nýbrž na
dvacet let. Tento oddíl se jmenoval „stálým". Ale ani „stálí"
nebyli ještě zbaveni dokonce všech občanských práv.
Byl však na konci ještě jeden zvláštní oddíl nejstraš-nějsích
zločinců, zejmena stavu vojenského, a sice dosti četný. Jmenoval
se „zvláštním oddělením". Z celého Ruska odesýlali sem zločince.
Sami se domýšleli, že jsou odsouzeni do smrti; nevěděli na jakou
lhůtu jsou odsouzeni k nuceným pracím. Dle zákona měly se jim
dávati dvojnásobné a trojnásobné úkoly při práci. V trestnici
byli jen dočasně, dokud se nezřídí v Sibiři nové, mnohem tužší
káznice. „Vy jste na lhůtu a my z káznice do káznice," říkávali
druhým vězňům. Dověděl jsem se později, že tento druh trestanců
byl zrušen. Mimo to v naší trestnici odstraněna i civilní správa
a všichni trestanci vřaděni do jedné společné vojenské vězeňské
roty. Rozumí se, že zároveň ustanovena i jiná správa, totiž
vojenská. Budu tedy líčiti staré doby, události dávno minulé a
zaniklé ...
Dávno to bylo všechno; připadá mně to všechno nyní jako ve snu.
Pamatuji se, jak jsem vstoupil do trestnice. Bylo to podvečer v
prosinci. Smrákalo se již ; lid se vracel
*) Kátorga znamená nucenou práci v trestnici, ssylný —
deportovaný od slov ssylať odesýlati.
z práce. Chystali se ke kontrole. Poddůstojník s dlouhými kníry
otevřel mne konečně dvéře toho podivného domu, v němž jsem měl
stráviti tolik let, z něhož jsem si mel odnésti množství takových
dojmů, o nichž, kdybych jich nebyl zakusil ve skutečnosti, nebyl
bych si mohl učiniti ani přibližného ponětí. Na příklad, nemohl
bych si nikterak představiti, co je v tom strašného a trapného,
že po celých deset let svého vězeni nebudu ani jednou ani na
okamžik sám? Na práci vždycky pod dozorem vojenského průvodu,
doma se dvěma sty soudruhů a ani jednou — ani jednou sám!
Ostatně, kdyby bylo jenom toto, k čemu mně bylo přivykati!
Byli zde vrahové z nešťastné náhody a vrahové ze řemesla, lupiči
a vůdcové lupičů. Byli tu prostí darebové a tuláci — osoby, jichž
řemeslem bylo, dostati se k penězům, a jiné, jimž šlo jen o to,
aby se najedly. Byli i takoví, o nichž by těžko bylo rozhodnouti,
zač jen se mohli dostati sem? A zatím každý měl svou historii,
smutnou a těžkou, jako třeštění hlavy po včerejším opojení. O své
minulosti rozmlouvali vůbec málo, neradi vypravovali a snažili se
patrně nepřemýšleti o minulosti. Znal jsem mezi nimi i vrahy,
kteří se nikdy nezamyslili a tak byli veselí, že bylo možno se
sázeti, že jim svědomí nečiní nikdy výčitek. Ale byly tu i osoby
zasmušilé, skoro vždycky zamlklé. Svůj životopis vůbec zřídka kdo
vypravoval a zvědavost nebyla jaksi v modě, nebyla zvykem,
nezdála se slušnou Leda že se tu nebo tam dá někdo z dlouhé
chvíle do vypravování a druhý chladnokrevně a zasmušile
poslouchá. Překvapiti zde nemohl nikdo nikoho. „My jsme lidé
grámotní!" říkávali často s jakousi podivnou samolibostí. Napadá
mne, jak kdysi jeden lupič, nachmeliv se (v káznici bylo někdy
možno se napiti) počal vypravovati, jak zavraždil nožem
pětiletého chlapce; jak ho z prva přilákal hračkou, zavedl do
jakési prázdné kůlny, a tam jak ho zavraždil. Celá síň, jež se až
dosud smála jeho vtipům, dala se do křiku jako jedním hlasem, a
zlosyn byl přinucen, aby umlk'. Nedali se trestanci do křiku z
ošklivosti před jeho skutkem, nýbrž jen tak, protože nebylo třeba
mluviti o tom, protože není obyčejem mluviti o tom.
Dodávám při té příležitosti, že oni lidé byli vskutku grámotní, a
sice ne v přeneseném, nýbrž v doslovném slova smyslu. Jistě více
než polovina z nich uměli číst a psáti. Na kterém jiném místě,
kde se ruský lid shromažďuje ve velkých massách, mohli byste
odděliti od něho zástup dvou set padesáti osob, aby polovice jich
byla grámotných? Slyšel jsem později, že kdosi počal z podobných
dát sestavovati důsledek, že grámotnost je zhoubou pro lid. To je
nesprávné! Zde působí zcela jiné příčiny, ačkoli nelze
nesouhlasiti, že grámotnost rozvíjí v lidu odvahu. Ale to přece
není chybou!
Jednotlivé druhy trestanců lišily se oblekem. Jedni měli polovinu
kazajky tmavohnědou a druhou šedou; podobně i na spodkách jedna
nohavice šedá, druhá tmavohnědá. Kdysi na práci přišlo k nám
trestancům děvčátko, jež přineslo na prodej preclíky, dlouho se
na mne dívalo a najednou se dalo do smíchu: „Ach, to je hloupé !"
vykřikla; „i šedého sukna se nedostalo, i černého sukna se
nedostalo !" Někteří měli celou kazajku pouze ze šedého sukna; za
to rukávy měli tmavohnědé. Hlavu také holili různými způsoby;
jedněm oholili půl hlavy od předu do zadu, druhým napříč hlavy.
Na první pohled bylo možno pozorovati jakousi nápadnou shodnost v
celé té podivuhodné rodině. I nejoriginálnější osobnosti, jež
nevolky ovládaly druhé, i ty se snažily, jak by si přisvojily
společný ton celé trestnice. Celkem mohu říci, že všechen ten lid
— vyjma několik nečetných, nevyčerpatelně veselých lidí, začež se
jim dostávalo všeobecného opovržení — byl lid zasmušilý,
závistný, ješitný, vychloubavý, urážlivý a u vysoké míře dbalý
formálnosti. Umění ničemu se nediviti bylo největší ctností.
Všichni trpěli manií, jak se chovati na zevnějšek. Ale nezřídka
nejvypínavější vzezření přecházelo bystrotou blesku ve
svrchovanou malomyslnost. Bylo mezi nimi vskutku několik v pravdě
mohutných lidí; ti se chovali prostě a nepřetvařovali se. Ale
divná věc! Z těchto opravdu mohutných lidí několik bylo z míry
ješitných, tak že ješitnost jich přecházela v chorobu. Vůbec
ješitnost, zevnějšek, byly hlavní věcí. Většina byla mravně
zkažena a strašně podlá. Klevetám a pomluvám nebylo konce: to
bylo peklo, svrchované peklo. Ale proti domácím pravidlům a
přijatým zvykům trestnice nikdo si nedovolil se vzpouzeti;
všichni se jim podřizovali. Vyskytovaly se povahy, ostře od
druhých se lišící, těžko a jen s namáháním se podřizující, ale
přece se podřizovaly. Přicházeli do trestnice lidé, kteří si přes
příliš dovolili, kteří přes příliš vybočili na svobodě z míry,
tak že i zločiny své páchali na konci jako by ne sami, jako by
sami nevěděli proč, jako v horečce a mrákotách; často z
ješitnosti, podrážděné do nejvyšší míry. Ale u nás je ihned
zkrotili, třebas někteří z nich, než přišli do káznice, bývali
hrůzou celých vsí a měst. Nováček, rozhlédnuv se kolem sebe,
poznal ihned, že se dostal jinam, než kam chtěl, tady že nikoho
nepřekvapí, a nepozorovaně krotnul a přizpůsoboval se obecnému
tonu.
Tento obecný ton záležel na zevnějšek z jakési zvláštní osobní
vážnosti, jíž byl proniknut div ne každý chovanec trestnice.
Zrovna jako by název trestance, odsouzence byl skutečně nějakou
úřední hodností a sice čestnou hodností! O studu a lítosti ani
potuchy! Ostatně pozorovala se i jakási vnější zkroušenost, tak
říkaje oficiální, jakési klidné mudrování,: „Jsme lidé ztracení,"
říkávali; „neuměli jsme býti živi na svobodě, musíme nyní běhati
zelenou ulici, počítati řady." — „Otce, matky jsme neposlouchali,
nyní musíme poslouchati kůži na bubnu." — „Nechtěl jsi šíti
zlatem, tluc nyní kamení kladivem."
Vše to se pronášelo často buď jako mravoučná průpovídka, buď ve
způsobě pořekadla nebo navyklého úsloví, ale nikdy opravdově.
Byla to jen samá slova. Pochybuju, aby se byl jediný z nich v
duchu přiznával, že jednal nezákonně. Ať se opováží někdo mimo
spoluvězně vyčisti trestanci jeho přestupek (ačkoliv — řeknu
mimochodem — není zvykem Rusů, dělati výčitky zločincům!). Osopí
se na něho a nadávkám nebude konce. A co za mistry byli všichni v
nadávání! Spílali si rafinovaně, umělecky. Spílání přivedli na
stupeň vědy. Snahou jejich bylo dopáliti ne urážlivým slovem,
nýbrž spíše urážlivým smyslem, duchem, ideí, a to je
rafinovanější, jedovatější. Neumlkající hádky rozvíjely ještě
více tuto vědu mezi nimi. Všechen ten lid pracoval ve stínu
hrozící hole, byl tedy vlastně nezaměstnaný a proto se mravně
kazil; nepřišel-li kdo už mravně zkaženým, tedy se zkazil v
káznici. Shromáždili se sem všichni nikoli po své vůli; všichni
si byli na vzájem cizí.
„Čert troje lápti roztrhal, než nás sebral do jedné hromady!"
říkávali sami o sobě; a proto pomluvy, uskoky, babské klevety,
závist, sváry a hněvy bývaly vždy na prvním místě v onom zcela
neobyčejném životě. Žádná baba není s to, aby byla tak babskou,
jako někteří z oněch lotrů. Opakuju, že i mezi nimi bylo několik
mohutných osobností, charakterů, zvyklých po celý svůj život
lámat a poroučet, otužilých a nebojácných. K nim se nevolky
chovali s úctou; sami pak oni, ač velmi často žárlivi na svou
slávu, celkem se snažili, aby nebyli ostatním na obtíž; do
marných hádek se nepouštěli, chovali se neobyčejné vážně, byli
rozvážliví a vždycky skoro poslušní trestnické správy — nikoliv
proto, že by poslušnost byla jich principem, že by ji uznávali za
svou povinnost, nýbrž jen tak, jako by se byli o to smluvili s
úřadem, seznavše plynoucí odtud vzájemnou výhodu. Ostatně s nimi
jednali opatrně. Připomínám si, jak kdysi jednoho z takových
trestanců, člověka odhodlaného a neznajícího bázně, známého
představeným pro své zvířecí náklonnosti, zavolali pro jakýsi
přestupek ku potrestání. Byl letní den, doba po práci. Štábní
důstojník, nejbližší a bezprostřední představený trestnice,
přijel sám na strážnici, jež se nalézala podle samých našich
vrat, aby byl přítomen při trestu. Tento major byl jakousi
fatální bytostí pro vězně; přivedl je tak daleko, že se před ním
třásli. Byl až nerozumně přísný, „sápal se na lidi," jak se
vyjadřovali trestanci. Nejvíce se na něm báli jeho pronikavého,
rysího pohledu, před nímž nebylo lze ničeho zatajiti. Viděl
všechno, třeba se ani nedíval. Jakmile vstoupil do trestnice,
věděl už, co se děje na druhém konci její. Trestanci ho jmenovali
osmiokým. Systém jeho byl však chybný. On jen zlil beztoho už
rozezlené lidi svým zběsilým, krutým jednáním, a kdyby neměl nad
sebou velitele, člověka šlechetného a rozvážného, tu a tam
krotícího jeho divoké nápady, byl by způsobil mnohé neštěstí svou
správou. Nechápu, jak mohl zůstati až do konce bez úrazu; do
výslužby vstoupil živ a zdráv. Ovšem bylo zavedeno proti němu
vyšetřování.
Trestanec zbledl, když ho vyvolali. Obyčejně lehal mlčky a
odhodlaně na lavici pod metlu, mlčky trpěl trest a vstávaje po
výprasku se otřásl a chladnokrevně jako filosof pohlížel na
nehodu, jež ho postihla. S ním jednali ostatně vždycky opatrně.
Ale tentokrát se, nevím z jaké příčiny, pokládal za nevinna.
Zbledl a tajně, takže stráž toho nespozorovala, zastrčil si za
rukáv ostrý anglický knejp. Nože a všeliké jiné ostré nástroje
byly v trestnici hrozně zapovězeny. Prohlídky byly časté,
neočekávané a bez žertů, tresty kruté. Ale protože, zachce-li se
zloději něco zvláště dobře schovati, nikdy se to u něho
nenalezne, proto, poněvadž nože a jiné nástroje byly v trestnici
nevyhnutelně nutny, nacházely se přese všechny prohlídky stále v
držení trestanců. A když se i podařilo je skonfiskovati, ihned si
opatřovali jiné.
Celá trestnice se rozeběhla ke plotu a s tlukoucím srdcem
pohlížela skulinami mezi břevny. Všichni věděli, že Petrov
tentokrát nelehne dobrovolně na lavici a po majorovi že je veta.
Ale v nejrozhodnější okamžik náš major sedl na drožku a odejel,
poručiv vykonání trestu jinému důstojníkovi. „Sám bůh ho spasil!"
tvrdili potom vězňové. A co se týče Petrova, snesl trest zcela
klidně. Jeho vztek minul, jakmile odejel major.
Trestanec poslouchá a pokořuje se do jisté míry; ale jsou meze,
jež se nemají překračovati. A když už o tom mluvím: nemůže býti
nic zajímavějšího nad ony podivné výbuchy netrpělivosti a
svéhlavosti. Často trpí člověk několik let, pokořuje se, snáší
nejkrutější tresty a náhle to v něm propukne při nějaké
malichernosti, při nějaké hlouposti, jež by nestála ani za řeč.
Hledě s jiného stanoviska, možno takové jednání nazvati
šílenstvím. A vskutku to bývá.
Pravil jsem již, že jsem v prodlení několika let ne-spozoroval
mezi oněmi lidmi ani sebe menšího příznaku lítosti, ani sebe
menší stopy, že by je tísnily vzpomínky o jejich zločinech, a že
největší část z nich má v duchu jednání své za úplně správné. To
je faktum. Ovšem ješitnost, špatné příklady, snaha, zdáti se
junákem a lživý stud bývají často toho příčinou. Avšak naproti
tomu kdo se osmělí tvrditi, že prozkoumal hlubiny oněch
ztracených srdcí a přečetl v nich vše to, co tam uschováno před
celým světem ? Bylo by však přece za tolik let možno zpozorovati
aspoň něco, zadržeti, zachytiti v oněch srdcích aspoň sebe menší
črtu, jež by nasvědčovala jejich vniterné trýzni, jejich mukám.
Ale to se nestalo, ani jednou nestalo. Ano, zdá se, že s
dosavadních, hotových už hledisek není možno postihnouti smysl
zločinu a že filosofie jeho jest trochu obtížnější, než se za to
má. Trestnice a soustava nucených prací zločince ovšem nenapraví;
jimi se zločinec pouze trestá a obecenstvu se poskytuje ochrana
od dalších útoků zločincových na jeho bezpečnost. V zločinci
samém budí trestnice a nejnamáhavější nucená práce pouze
nenávist, touhu po zapovězených rozkošech a strašnou
lehkomyslnost. Ale jsem pevně přesvědčen, že proslulá soustava
samovazby dostihuje jen klamného, pochybeného, vnějšího cíle.
Vyssává životní šťávy z člověka, zbavuje duši jeho sebevědomé
činnosti, oslabuje ji, děsí ji a potom vydává mravně vyschlou,
napolo rozumu zbavenou mumii za vzor polepšení a lítosti.
Zločinec, jenž povstal proti společnosti lidské, ovšem ji
nenávidí a o sobě skoro vždycky se domnívá, že má pravdu, kdežto
vinníkem je lidská společnost. Za to už vytrpěl od ní trest a tím
se pokládá skoro za ospravedlněného, vyrovnaného.
Mohlo by se míti za to, že pohlíží-li se tak na věc, nezbude na
konec nic jiného, nežli dáti samému zločinci za pravdu. Ale ať si
hledí kdo na zločin s jakéhokoli stanoviska, přece všichni budou
souhlasiti v tom, že jsou takové zločiny, které se vždy a všude
dle všech možných zákonů od samého počátku světa počítají bez
odporu za zločin a budou za zločin počítány dotud, pokud člověk
zůstane člověkem. Pouze v trestnici bylo mně slyšeti řeči o
nejstrašnějších, o nejnepřirozenějších skutcích, o nejděsnějších
vraždách, vypravované s neúmorným, dětsky veselým smíchem.
Zvláště mi nevychází z paměti jistý otcovrah. Byl rodem šlechtic,
byl v úřadě a šedesátiletý otec ho pokládal asi jako za svého
marnotratného syna. Život jeho byl úplně lehkovážný, při čemž
upadl do dluhů. Otec ho přemlouval, úmyslně ho obmezoval na
penězích. Ale otec měl dům, měl dvorec, tušily se u něho peníze;
a syn ho zavraždil, lačně po dědictví. Zločin byl odhalen teprve
za měsíc. Vrah sám ohlásil na policii, že otec jeho zmizel, a
nikdo neví, kam. Celý ten měsíc strávil nejprostopášnějším
způsobem. Konečně kdysi za jeho nepřítomnosti našla policie
mrtvolu. V domě byla přes celý dvůr zřízena strouha pro odtok
nečistot, pokrytá prkny. Mrtvola ležela v oné strouze. Tělo bylo
oblečeno a uloženo jako v rakvi; šedá hlava byla úplně odříznuta,
ale přistavena k trupu; pod hlavu položil vrah podušku. Sám se
nepřiznal; byl zbaven šlechtictví, úřadní hodnosti a deportován k
nuceným pracím na dvacet let. Po celou dobu, co jsem s ním
strávil, byl v nejvýtečnější, nejveselejší duševní náladě. Byl to
rozmazlený, lehkomyslný, v nejvyšším stupni nerozvážný člověk, ač
nikoli hlupák. Nikdy jsem při něm nespozoroval nějaké zvláštní
ukrutnosti. Spoluvězňové jím opovrhovali ne pro zločin, na nějž
nikdo ani nevzpomněl, nýbrž pro pošetilost, proto, že se neuměl
chovati. Za řeči vzpomněl někdy na svého otce. Jednou, rozprávěje
se mnou o tělesné statnosti, dědičné v jejich rodině, připomenul:
„Na příklad otec můj, ten do samého skonání svého nikdy si
nestýskal na žádnou bolest." Taková zvířecí necitelnost jest
ovšem nemožná. Toť fenomén; tu musí býti nějaká vada v ústrojí,
nějaké tělesné i mravné, vědě dosud nepovědomé zmrzačení, a ne
pouhý zločin. Rozumí se, že jsem nevěřil v onen zločin. Ale lidé
z jeho města, kteří by měli znáti všechny podrobnosti jeho
života, vypravovali mně o celém tom případu. Okolnosti byly tak
jasné, že nebylo možná nevěřiti.
Spoluvězňové slyšeli, jak jednou v noci volal ze spaní: „drž ho,
drž! Hlavu mu usekni, hlavu, hlavu!.."
Trestanci skoro všichni mluvili ze spaní a blábolili. Nadávky,
zlodějské výrazy, nože, sekery přicházely jim za blábolení
nejčastěji na jazyk. „Jsme lidé bití," říkávali; „vnitřnosti naše
jsou odražené; proto v noci křičíme."
Erární nucená práce na pevnosti nebyla zaměstnáním, nýbrž
povinností; trestanec odpracoval svůj úkol aneb odbyl zákonitou
dobu práce a vracel se do trestnice. Na práci hleděli s
nenávistí. Bez svého zvláštního, vlastního zaměstnání, jemuž by
byl oddán celou myslí svou, celým důmyslem, nemohl by člověk býti
na živě v trestnici. A pak jakým způsobem mohli by všichni ti
lidé, rozvití, hojně světa uživší a prahnoucí po tom, aby opět
mohli užívati, násilně přivedení sem do jedné hromady, násilně
odtržení od lidské společnosti a od normálného života, jak by se
tu mohli srov-návati normálně a pravidelně ze své vlastní vůle a
vlastního souhlasu! Z pouhého lenošení rozvily by se v nich
takové zločinné vlastnosti, o nichž neměli dříve ani ponětí. Bez
práce a bez zákonitého, normálného vlastnictví člověk nemůže býti
živ, klesá mravně a obrací se ve zvíře.
Proto následkem přirozené potřeby a jakéhosi citu sebezachování
měl v trestnici každý své řemeslo a své zaměstnání. Dlouhý letní
den byl skoro celý zaujat erární prací; za krátkou noc člověk
sotva se vyspal. Za to v zimě trestanec podle předpisů má býti
ihned zavřen v káznici, jakmile se setmělo. Co dělati za
dlouhých, nudných hodin zimního večera? Proto se skoro každá
kasárna, nehledě na zápověď, měnila v ohromnou dílnu. Práce,
zaměstnání ve skutečnosti se ovšem nezapovídaly; ale přísně bylo
zapovězeno míti při sobě v trestnici nástroje; ale bez nich byla
práce nemožnou. Pracovalo se tedy potichu a zdá se, že vězenská
správa hleděla na to v některých případech ne hrubě přísně.
Mnozí z trestanců přicházeli do káznice, ničeho neumějíce; ale
učili se u jiných, a když se vraceli na svobodu, byli dobrými
řemeslníky. Byli tu ševci, šijící boty, jiní, šijící střevíce,
krejčí, truhláři a zámečníci, ba i řezbáři a pozlacovači. Jeden
žid — Bumštein — byl klenotníkem a zároveň lichvářem. Všichni
pracovali a vydělávali si peníze. Zakázky na práci přicházely ze
města. Peníze jsou z kovu ražená svoboda, a proto pro člověka,
zbaveného úplně svobody, jsou desetkrát vzácnější. Třebas by mu
jen cinkaly v kapse, už je napolo utěšen, byť je neměl zač
utratiti. Ale peníze možno vždy a všude utráceti, při čemž jde
ještě to na váhu, že zapovězený plod je dvojnásobně sladký. Ale v
trestnici bylo možná dostat i vodky. Dýmky byly co nejpřísněji
zakázány, ale kouřili všichni.
Peníze a tabák chránily od kurdějí a jiných nemocí. Práce pak
chránila od přestupků. Bez práce snědli by tre-tanci jeden
druhého, jako pavouci ve sklenici.
Ale přes to i peníze i práce byly zapovězeny. Nežrídka pořádány v
noci nenadálé prohlídky a všechno zakázané se konfiskovalo, při
čemž peníze, jakkoli je obezřele schovávali, přece upadaly časem
do rukou prohlížitelů. To je také jedna z příčin, proč se jich
nešetřilo, nýbrž co možná rychle se propíjely. Proto také
opatřovali si v trestnici vodku. Po každé prohlídce býval vinný,
kromě toho, že přišel o všechen svůj majetek, obyčejně ještě
citelně potrestán. Ale po každé prohlídce ihned se zase
doplňovaly mezery, bez prodlení se opatřovaly nové věci a všechno
šlo podle starého pořádku. Představenstvo o tom vědělo, a
provinilci na tresty nereptali, ačkoli takový život byl podoben k
životu lidí, kteří se ubytovali na hoře Vesuvu.
Kdo nebyl řemeslníkem, zaměstnával se jiným způsobem. Zaměstnání
ta byla velice originální. Někteří se na přiklad zabývali pouhým
překupnictvím, při čemž se prodávaly někdy takové věci, že by
člověku za ohradou trestnice nemohlo ani na mysl přijíti nejen je
kupovati a prodávati, nýbrž ani počítati za věci. Ale káznice
byla velice chudobna a při tom nad míru podnikavá. Poslední hadr
měl svou cenu a hodil se na nějaké dílo. Následkem chudoby měly i
peníze v trestnici docela jinou cenu, než na svobodě. Za velikou
složitou práci platilo se babkami. Někteří se zabývali s úspěchem
lichvářstvím. Trestanec, jenž se dal do hýření anebo přišel na
mizinu, odnesl poslední své věci k lichváři a dostal od něho
několik měděných penízků na ohromná procenta. Nevyplatil-li oněch
věcí do lhůty, ihned se prodávaly beze všeho smilování.
Lichvářství tak rozkvětlo, že se přijímaly do zástavy i erární
věci, jimiž se trestanci pří prohlídce musili vykazovati, jako
prádlo, kůže na boty a podobné, tedy věci nezbytné každému
trestanci v každý okamžik.
Ale při takových zástavách přiházíval se i jiný obrat té
záležitosti, ostatně ne zcela nepředvídaný. Trestanec, jenž
zastavil věc a obdržel peníze, odebral se bez prodlení a bez
jakýchkoli dlouhých řečí k staršímu poddůstojníkovi, nejbližšímu
to představenému trestnice, učinil oznámení, že zastavil erární
věci, načež je ihned lichváři odňali, aniž by o tom podávali
správu vyšším představeným. Zajímavo je to, že někdy za takové
příležitosti nebylo ani hádky; lichvář vrátil mlčky a zasmušile,
co se slušelo, ba tvářil se, jako by sám byl očekával, že se tak
stane. Dost možná, že byl přesvědčen, že by na místě dlužníkově
učinil totéž. A proto, nadával-li později přece, činil to ne ze
vzteku, nýbrž jen tak, aby se neřeklo.
Celkem kradli jeden druhému hrozne. Skoro každý měl svůj kufřík
se zámkem, v němž choval erární věci. To bylo dovoleno; ale kufry
neposkytovaly náležité bezpečnosti. Myslím, že je si lehko
představiti, jací tam byli dovední zloději. Mně jeden trestanec,
člověk mne upřímně oddaný (pravím to bez přehánění), ukradl
bibli, jedinou knihu, kterou bylo dovoleno míti v trestnici;
přiznal se mně k tomu sám téhož dne, ne snad že by se v něm
svědomí bylo hnulo, nýbrž proto, že mu mne bylo líto, neboť jsem
ji dlouho hledal.
Byli u nás krčmáři, kteří prodávali vodku a rychle bohatli. O
tomto obchodě budu někdy vypravovati zvláště; jo dosti
pozoruhodný. V trestnici bylo mnoho lidí, kteří tam přišli pro
podloudnictví, a proto se není čemu diviti, jak za tak přísného
dozoru a za stálé přítomnosti vojenského průvodu mohla se vodka
přinášeti do trestnice. Poznamenávám při té příležitosti, že
podloudnictví je dle své povahy jakýmsi zvláštním zločinem.
Uvěřil by na příklad někdo, že peníze a výhoda hrají u některého
podloudníka vedlejší úlohu, že stojí teprve na druhém místě? A
přece lomu bývá tak! Podloudník pracuje z lásky, z povolání. ,Jo
to svého druhu básník. Všechno sází do hry, kráčí strašnému
nebezpečí vstříc, pomáhá si lstí, je vynalézavý, umí se
vykličkovati; někdy jedná dokonce pode vlivem jakéhosi nadšení.
Je to vášeň taktéž mocná, jako hra v karty.
Znal jsem v trestnici jednoho vezme, člověka obrovských tělesných
rozměrů, ale při tom tak tichého, mírného, pokorného, že nebylo
možná si představiti, jakým způsobem se ocitl v káznici. Byl tak
trpělivý a shovívavý, že za celou dobu svého pobytu v trestnici
se žádným se nepohádal. Ale pocházel od západních hranic, byl sem
poslán za podloudnictví a rozumí se, že se nezdržel a dal se do
pašování vodky. Kolikrát byl za to trestán a jak se bál prutů! A
vždyť mu přinášení vodky opatřovalo hrozne nepatrný důchod. Z
vodky bohatl pouze podnikatel. A on blázínek miloval umění pro
umění. Byl plačtivý jako baba a kolikrát se po výprasku
zapřísahal a zaříkal, že nebude více přinášeti kontrabandy! Mužil
se a vydržel někdy celý měsíc, ale na konec přece neodolal....
Díky takovým osobám nikdy nebýval v tresnici nedostatek vodky.
Konečně ještě byl jeden důchod; neobohacoval sice vězně, za to
byl stálý a blahodějný. Byly to almužny. Vyšší třídy našeho
obecenstva nemají o tom ponětí, jak se o „nešťastné" starají
kupci, měšťané*) a veškeren náš lid. Almužna podává se skoro
neustále a sice skoro vždy v podobě
* Slovem „kupec" rozumí se u Rusů každý obchodník vůbec, slovem
„měštěnín" každý příslušník městské obce, jenž není kupcem neb
úředníkem. Pozn. př.
chleba, housek, koláčů, daleko řidčeji v podobě peněz. Bez těchto
milodarů velmi krušně by se vedlo vězňům na mnoha místech,
zejména pokud jsou ještě ve vyšetřování, v kteroužto dobu se s
nimi jedná mnohem přísněji než s odsouzenými. Almužnu dělí
vězňové nábožně mezi sebe stejnými díly. Nestačí-li na všechny
vězně, rozkrájejí se koláče na polovičky, ba i na šest rovných
dílů, a každý vězeň dostane svůj kousek. Vzpomínám si, jak jsem
ponejprv obdržel almužnu peněžitou. Bylo to nedlouho po mém
příchodu do trestnice. Vracel jsem se z ranní práce sám, v
průvodu vojáka. Vstříc nám kráčely matka s dcerou, děvčátkem asi
desetiletým, hezounkým jako andělíček. Viděl jsem je dříve už
jednou. Matka byla vdova po vojákovi. Její muž, mladý voják, byl
ve vyšetřování a zemřel v nemocnici v oddělení pro trestance v tu
dobu, když jsem tam sám také ležel. Žena s dcerou přišly se s ním
rozloučit ; obě hrozně plakaly. Když mne děvčátko zpozorovalo,
začervenalo se, a něco pošeptalo matce. Ta se hned zastavila,
vyhledala v uzlíčku čtvrt kopějky a podala ji dceři. Dcera se
dala za mnou do běhu : „Na nešťastný, přijmi kopějku za Krista
Pána!" volala, když mne dohonila, a strkala mně penízek do ruky.
Vzal jsem její penízek a holčička se vrátila k matce úplně
spokojena. Penízek ten dlouho jsem choval u sebe.