Vešla jsem do knihovny (ten okamžik bude mně na vždy
památným) a vzala román Waltera Scotta „Svato-Ronanské
lázně", jediný z jeho románů, který jsem dosud nečetla.
Pamatuju si, že palčivá, bezdůvodná tesklivost bodala mne
jakoby nějakou předtuchou. Bylo mně do pláče. Pokoj byl
naplněn jasným světlem od posledních, kosých paprsků
zapadajícího slunce, jež se plným proudem lily vysokými okny
na lesklé parkety pokoje. Bylo ticho; vůkol v sousedních
komnatách také nebylo ani živé duše. Petr Aleksandrovič nebyl
doma a Aleksandra Michajlovna ležela nemocna v posteli.
Skutečně jsem plakala; rozevřela jsem druhou část, lhostejně
jsem převracela listy snažíc se vypátrati nějaký smysl v
úryvkovitých větách, jež se mně míhaly před očima. Skoro
jsem hádala, jako hádávají lidé, rozevírajíce knihu, jak se
nahodí. Bývají okamžiky, kdy všechny rozumové a duševní
síly po chorobném napjetí náhle se vzejmou jasným plamenem
uvědomění a v takový okamžik cosi prorockého se sní
otřesené duši, ztýrané jakoby předtuchou budoucnosti, jakoby
předem už ji okoušela. Vám tolik se chce žíti, celá bytost
vaše prahne po životě a srdce vaše, planouc nejvřelejší,
slepou nadějí, jakoby volala budoucnost s jejími tajnostmi, se
vší její neurčitostí, třebas s bouřemi a hromobitím, ale
přece se životem.
Můj okamžik byl právě takový.
Pamatuju se, že jsem právě zavřela knihu, majíc v úmyslu
otevříti ji potom na neurčito, dáti si jistou otázku ohledně
budoucnosti a přečísti si v knize stránku, jež se otevře. Ale
když jsem rozevřela knihu, spatřila jsem popsaný list
poštovního papíru, čtvermo přeložený a tak slehlý a
stisknutý, jakoby byl už několik let ležel v knize, kdež na
něj zapomněli. S krajní zvědavostí počala jsem prohližeti
svůj nález. Bylo to psaní bez adresy, podepsané dvěma
počátečnými písmeny S. O.
Moje pozornost se zdvojila; rozvinula jsem téměř slíplý
papír, který následkem svého dlouhého pobytu mezi stránkami
zanechal na nich světlé místo na celé prostoře, kterou
zaujímal. Skladky dopisu byly prodřeny a otrhány; bylo patrno,
že jej kdosi často čítával a choval jako drahou památku.
Inkoust zmodral, vybledl; patrně dávno tomu, co list byl napsán!
Několik jeho slov padlo mně náhodou do oka a srdce mi počalo
bíti zvědavostí. V rozpacích obracela jsem dopis v rukou,
jakobych schválně odkládala okamžik, kdy se dám do čtení.
Náhodou jsem jej zdvihla do světla; ano! krůpěje slz uschly na
těchto řádkách; skvrny zůstaly na papíře; místy byly celé
písmeny rozmočeny slzami. Čí jsou to slzy? Konečně,
zmírajíc zvědavostí, přečetla jsem polovinu první stránky a
výkřik podivení vydral se z mých prsou. Zavřela jsem skříň,
postavila knihy na místo, psaní jsem uschovala pod šátek,
odběhla jsem do svého pokojíku, zavřela se a začala jsem
čísti opět od začátku. Ale srdce mi tlouklo tak silně, že
slova i písmeny se mně míhaly a skákaly před očima. Dlouhou
dobu ničemu jsem nerozuměla.
List obsahoval odhalení, počátek tajemství; ohromil mne jako
blesk, neboť jsem konečně poznala, ke komu byl psán. Věděla
jsem, že se dopustím skoro zločinu, přečtu-li celé toto
psaní; ale okamžik byl mocnější, než já! List byl psán k
Aleksandře Michajlovně.
Hle ten dopis; přivádím jej zde. Nejasně jsem chápala, co v
něm bylo a proto dlouho jsem se nemohla zbaviti úvah a těžkých
myšlének. Od té chvíle jakoby se byl rozlomil můj život.
Srdce mé bylo otřeseno a pobouřeno na dlouho, ba skoro na vždy,
poněvadž list ten měl veliké následky za sebou. Správně jsem
hádala o své budoucnosti.
Kdo však je on, jenž psal toto psaní? Jaký byl potom její
život? V listě bylo tolik narážek, tolik údajů, že nebylo
možno se mýliti, ale zároveň tolik záhad, že nebylo možno
nezblouditi v důmněnkách. Ale já se skoro nezmýlila; mimo to i
sloh listu, jenž napovídal mnohé, vysvětloval i povahu onoho
styku, o nějž se rozbila dvě srdce. Myšlénky, city
píšícího byly zjevné. Byly příliš zvláštní, a jak už
jsem pravila, příliš mnoho napovídaly hádajícímu. Ale zde je
to psaní; opisuju je od slova do slova:
„Pravila jsi, že mne nezapomeneš; věřím ti a od nynějška
celý život můj spočívá v těchto tvých slovech. Musíme se
rozloučiti; naše hodina odbila! Dávno jsem to věděl, moje
tichá, moje smutná krasavice, ale nyní teprve jsem pochopil. Po
celou naši dobu, po celou dobu, co ty jsi mne milovala, bolelo a
trápilo se mé srdce za naši lásku, a věříš-li? nyní jest
mi lehčeji! Dávno jsem viděl, že takový tomu bude konec a tak
bylo už předem usouzeno!
Je to osud! Vyslechni mne, Aleksandro: nebyli jsme si rovni; já to
vždy, vždycky cítil! Nebyl jsem tebe hoden a já, pouze já jsem
měl nésti trest za to štěstí, jehož jsem zakusil! Řekni, co
jsem byl dříve, než ty jsi mne poznala? Bože! už dvě léta
minula a já jakobych nebyl dosud nabyl paměti; dosud nemohu
pochopit, že ty jsi si zamilovala mne! Nechápu, jak mohlo nastati
to, z čeho započala naše láska. Vzpomínáš si, co jsem byl u
porovnání s tebou? By-li jsem tebe hoden, čím jsem si
zasloužil, že jsi mně dala přednost?
Byl jsem hrubý a prostý, unylý a zasmušilý. Lepšího života
jsem si nepřál, nepomýšlel na něj, nevolal jej a nechtěl
volati. Všechno bylo ve mně jaksi sklíčeno a neznal jsem na
světě nic důležitějšího, než byla má všední, nutná
práce. Mou jedinou starostí byl zejtřejší den, a i ta mně
byla lhostejná.
Kdysi, ovšem už dávno, snilo se mi cosi takového a já
blouzníval jako pošetilec. Ale od té doby uplynulo mnoho, mnoho
času a já počal žíti osaměle, přísně, tiše, ba necítil
jsem ani chladu, jenž mrazil mé srdce. A ono usnulo. Vždyť jsem
věděl a byl jsem odhodlán, že pro mne nikdy nevzejde jiné
slunce, i věřil jsem tomu a nereptal jsem na nic, protože jsem
byl přesvědčen, že tak to musí být.
Když ty jsi kráčela mimo mne, ani jsem nevěděl, že smím k
tobě zdvihnouti oči. Byl jsem jako otrok před tebou. Mé srdce
se nechvělo vedle tebe, nesvíralo se, nevěštilo mně o tobě;
bylo úplně klidné. Má duše nepoznávala tvé, ač jí bylo
světlo vedle své krásné sestry. Vím to a nejasně jsem to
cítil. Mohl jsem to cítiti proto, že i na poslední bylinku
prolévá se světlo boží dennice a hřeje a láská ji právě
tak, jako nádherný květ, vedle něhož skromně vyrůstá.
Když jsem však pochopil všechno — pamatuješ se, onoho
večera, po těch slovech, která do základů otřásla mou duší
— byl jsem oslepen, ohromen, všechno se ve mně zkormoutilo a
věříš-li? byl jsem tak překvapen, že jsem ti ani nevěřil,
že jsem tě nepochopil! Nikdy jsem ti o tom neřekl. Ty's o tom
nevěděla. Já nebýval dříve takovým, jakým jsi mne ty
zastala. Kdybych mohl, kdybych směl mluviti, dávno bych se ti byl
ve všem přiznal. Ale já jsem mlčel, a nyní povím všechno,
abys věděla, koho zůstavuješ, s jakým člověkem se loučíš!
Víš-li, jak jsem ti rozuměl z počátku. Vášeň jako oheň mne
zachvátila, jako jed rozlila se mou krví; zkalila všechny mé
smysly a city, já byl opojen, potácel jsem se jako v dýmu a
odpovídal na čistou, soustrastnou lásku tvou nikoliv jako rovný
rovni, nikoliv jako důstojný čisté lásky tvé, nýbrž bez
vědomí, bez srdce. Neporozuměl jsem ti. Odpovídal jsem ti jako
takové, která se v mých očích zapomněla až do snížení ke
mně a nikoli jako takové, která mne chtěla povznésti k sobě.
Víš-li, v čem jsem tě podezříval, co značilo ono,
zapomenouti se až do snížení ke mne?'
Ale ne, neurazím tě svým přiznáním. Jen to ti řeknu: ty jsi
se trpce ve mně sklamala! Nikdy, nikdy jsem se nemohl povznésti k
tobě. Mohl jsem jen nedostupně zírati na tebe v bezmezné lásce
své, když jsem tě později pochopil, ale tím jsem nezahladil
své viny. Má vášeň, povýšená tebou, nebyla láska; lásky
jsem se bál; nesměl jsem tě milovat. V lásce je vzájemnost,
rovnost, a jich jsem nebyl hoden...
Ani nevím, co se dálo se mnou! O, jak ti to mám povědít, abys
mne pochopila!... Z počátku jsem nevěřil... O, pamatuješ-li
se, když utichlo první mé vzrušení, když se vyjasnily mé
oči, když zůstal pouze samotný, nejčistší, neposkvrněný
cit, tu prvním mým hnutím bylo podivení, rozpačitost, strach a
pamatuješ se, jak jsem náhle se vzlykotem padl k tvým nohám?
Pamatuješ se, jak jsi zmatena a polekána se slzami se ptala, co
je mi? Já jsem mlčel, nemohl jsem ti odpovědít; ale duše má
se rozrývala na části; mé štěstí mne hroutilo jako
nesnesitelné břímě a lkáni mé mluvilo ke mně: „zač to
všechno? Čím jsem toho zasloužil? Čím jsem si zasloužil
tolika blaha?"
Sestro má, sestro má! O kolikrát — tys o tom nevěděla —
kolikrát jsem potaji líbal tvůj šat, potaji, poněvadž jsem
věděl, že nejsem tebe hoden; dech se ve mně krátil a srdce mi
bilo tak zvolna a pevně, jakoby chtělo stanout a zesnouti na
vždy.
Když jsem bral tvou ruku, celý jsem bledl a chvěl se; ty jsi mne
lekala čistotou duše své. O neumím ti všechno vypovědít, co
se nashromáždilo v mé duši a co bych tak rád vypověděl.
Víš-li, že mně časem bývala obtížná, trapna tvá
soustrastná, neustálá láska ke mně? Když jsi mne políbila
(stalo se to jedinýkrát, a nikdy toho nezabudu), mrak vyvstal
před mýma očima a celá duše má ztrnula v okamžení. Proč
jsem neumřel v ten okamžik u tvých nohou?
Hle, poprvé ti píšu ač jsi mně to už dávno přikazovala.
Pochopíš-li, co chci říci? Chci ti říci všechno a řeknu to.
Ano, ty mne velice miluješ, tys mne milovala, jako sestra miluje
bratra, tys mne milovala jako své dílo, poněvadž jsi
vzkřísila mé srdce, vyburcovala můj rozum ze spánku a vlila
mně v prsa sladkou naději. Já však nemohl, nesměl. Nikdy jsem
tě dosud nenazýval sestrou proto, že jsem nemohl býti tvým
bratrem, proto, že jsme si nebyli rovni, proto, že jsi se ve mně
zklamala!
Ale vidíš, že pořád píšu o sobě, i nyní, v minuty
strašného hoře myslím jen o sobě, ačkoli vím, že ty se
trápíš pro mne. Ach netrap se pro mne, milá moje! Víš-li, jak
jsem snížen nyní ve svých vlastních očích? Všechno vyšlo
na jevo, nastal poplach! Tebe za mne zavrhnou, tebe zahážou
opovržením, posměchem, protože já stojím tak nízko v jejich
očích! O jak jsem se provinil, že nejsem tebe hoden! Kdybych
měl aspoň vážnost, osobní uznání v jejich mínění, kdybych
vnukal více úcty v jich očích, snad by ti odpustili! Ale já
jsem nízký, jsem nicotný, jsem směšný, a níže směšného
nemůže býti nic. Víš, kdo křičí! A právě proto, že ti
začali křičet, klesl jsem na duchu; já býval vždycky sláb.
Víš, v jakém stavu se nyní nacházím? Sám se směju nad
sebou, a zdá se mi, že mluví pravdu, protože jsem i sobě
směšným a nenáviděným. Cítím to; nenávidím i tvář svou
i postavu svou, všechny zvyky, všechna neušlechtilá gesta svá;
nenáviděl jsem je vždycky! Ach odpusť mně mé hrubé
zoufalství. Sama jsi mne přiučila, abych ti pověděl všechno.
Zahubil jsem tě, poštval jsem na tebe zlobu a výsměch, protože
jsem nebyl tebe hoden.
Právě tato myšlénka mne mučí; ona mně bije bez ustání v
hlavě a týrá a drásá mé srdce. A pořád se mně zdá, že
jsi milovala ne toho člověka, jehož jsi mínila ve mně
nalézti, že jsi se ve mně zmýlila. To mne bolí, to mne nyní
trápí a utrápí mne do smrti, nebo pozbudu rozumu!
S Bohem tedy, s Bohem! Nyní, když se všechno odhalilo, když se
ozval jejich pokřik, jejich posudky (o já je slyšel!), když já
jsem se snížil a zmenšil ve svých vlastních očích, naplniv
se studem za sebe, ba i za tebe pro tvůj výběr, když jsem sám
sebe proklel, nyní musím prchnouti, musím zmizeti pro tvé
uspokojení. Vyžadují toho a ty mne nikdy, nikdy už
nespatříš! To je nutno, to nám bylo souzeno!
Bylo mně dáno příliš mnoho; osud se zmýlil; nyní napravuje
svou chybu a odbírá vše nazpět. Sešli jsme se, poznali jsme se
na vzájem a nyní se rozcházíme až do příštího shledání!
Kde to bude, kdy to bude? O pověz mne, má drahá, kde se sejdeme,
kde naleznu tebe, jak tě poznám, a poznáš-li ty mne pak? Má
duše je plna tebe. O, proč, proč nám to bylo souzeno? Proč se
musíme rozloučiti? Nauč mne — vždyť nevím a nikdy
nepochopím, jak roztrhnouti život ve dvě, jak vyrvati srdce z
těla a býti bez něho! O, když si vzpomenu, že tě nikdy
nespatřím, nikdy, nikdy!...
Bože, jaký poplach způsobili! Jak se nyní bojím o tebe!
Právě jsem potkal tvého muže: my oba jsme nehodni jeho, ačkoli
jsme se neprohřešili proti němu. Jest mu všechno známo; vidí
nás, porozuměl všemu a i dříve všechno mu bylo jasno jako
den. Hrdinsky se zastal tebe; on tě ochrání; on tě ubrání
proti oněm pokřikům a soudům; miluje a ctí tě bez míry; on
je tvůj zachránce, kdežto já prchám!...
Přikročil jsem k němu a chtěl jsem mu líbati ruku! On mně
řekl, abych jel bez prodlení. Rozhodnuto! Praví se, že se k
vůli tobě znesvářil s nimi se všemi; tam jsou všichni proti
tobě! Vytýkají mu, že ti nadržoval, že jest sláb. Můj
Bože! Co tam ještě mluví o tobě! Oni nevědí, oni nemohou,
nejsou s to, aby pochopili! Odpusť jim, moje ubohá, jako jim
odpouštím já; vždyť mně oni odňali více, než tobě!
Jsem bez sebe, nevím, co ti píšu. O čem jsem s tebou mluvil
včera při loučení? Všecko jsem zapomněl. Byl jsem bez sebe,
ty jsi plakala... Odpusť mně ty slzy! Jsem tak sláb, tak
malomyslný!
Ještě něco jsem ti chtěl říci... Ach, kdybych mohl jen jednou
ještě skropiti tvé ruce slzami, jako skrápím slzami toto
psaní! Ještě jednou býti u tvých nohou!
Kdyby oni jen věděli, jak šlechetný byl tvůj cit! Ale oni jsou
slepi, jich srdce jsou tvrdá a pyšná; oni nevidí a na věky
toho neuvidí. Nemají, čím by uviděli! Oni neuvěří, že jsi
nevinná, byť všechno, co jest na zemi, dosvědčilo jim to
přísahou před jejich soudem. Mohou-liž to pochopit! Zdvihnou
tedy kámen na tebe? Čí první ruka jej zdvihne? Ach, oni
nepřijdou do rozpaků, zdvihnou tisíc kamenů! Osmělí se je
zdvíhati, poněvadž vědí, jak to učinit. Zdvihnou je všichni
najednou a řeknou, že sami jsou bez hříchu a tvůj hřích
vezmou na sebe.
O kdyby věděli, co činí! Kdyby jen bylo možno všechno jim
povědít bez zatajení, aby viděli, slyšeli, pochopili a
uvěřili! Ale ne, nejsou tak zlí... Jsem nyní zoufalý a snad je
pomlouvám! Snad i tebe lekám svým vlastním strachem! Neboj se,
neboj se jich, má drahá! Tobě porozumějí; porozuměl tobě
aspoň jeden už; doufej — je to tvůj muž!
S Bohem, s Bohem! Neděkuju ti! S Bohem na vždy!