VI.

Můj nový život šel tak klidně a tiše, jakobych se byla

ubytovala mezi poustevníky... Strávila jsem u svých vychovatelů

více než osm let a nepamatuju se, aby za celý ten čas, kromě

několika málo případů, v domě byla večerní zábava, zvaný

oběd, aneb aby se tu shromáždili příbuzní, přátelé a

známí. Vyjma dvě — tři osoby, které přijížděly časem,

hudebníka B., jenž byl přítelem domu a ony, kteří bývali u

muže Aleksandry Michajlovny v záležitostech úřadních, nikdo

jiný do našeho domu nepřijížděl.

Muž Aleksandry Michajlovny byl neustále zaneprázdněn

úřadními a služebnými věcmi a jen zřídka si mohl ušetřiti

trochu svobodného času, jejž rozdílel mezi rodinu a život

vyššího světa. Význačné styky, jichž nedbati nebylo možno,

nutily ho, aby se dosti často ukazoval ve společnosti. Skoro

všude kolovala pověst o jeho bezhraničné ctižádosti; ale

protože se těšil pověsti člověka dělného, vážného,

protože zaujímal postavení velmi značné a štěstí a zdar

jakoby mu samy přicházely do cesty, proto obecné mínění

nikterak mu neodjímalo své sympatie. Ba ještě více. K němu

všichni stále pociťovali jakési zvláštní účastenství,

jež naopak odpírali jeho ženě. Aleksandra Michajlovna žila

úplně osamocená, ale zdálo se, že je tomu ráda. Její tichá

povaha byla jako stvořena pro klášterní život.

Ke mně přilnula vší duší, milovala mne jako vlastní dceru a

já s neoschlými ještě slzami pro rozluku s Kátí a s bolícím

ještě srdcem dychtivě jsem se vrhla v náručí své

dobroditelky. Od té doby má vroucí láska k ní neochabovala.

Byla mně matkou, sestrou, přítelkyní, nahradila mně všechno

na světě a vyhýčkala mé mladí. Mimo to brzy jsem pochopila

instinktem, tušením, že osud její daleko není tak rozkošný,

jak by se mohlo souditi na první pohled dle jejího tichého, dle

zdání klidného života, dle zdánlivé volnosti, dle tichého

jasného úsměvu, jenž tak často svítil na jejím obličeji, a

proto každý den mého rozvoje vysvětloval mně něco nového v

osudu mé dobroditelky, cosi takového, co mé srdce s bolestí a

zvolna uhodovalo a co bylo příčinou, že spolu s truchlivým

poznáním stále víc a více vzrůstala a sílila moje láska k

ní.

Povaha její byla ostýchavá, slabá. Pohlédl-li někdo na

jasné, klidné rysy jejího obličeje, nemohl se na ponejprv

nadáti, že by nějaká trapná starost mohla rmoutiti její

spravedlivé srdce. Nelze bylo si pomysliti, aby mohla někoho

nemilovati: útrpnost vždycky nabývala v jejím srdci vrchu i nad

tím, co v ní budilo odpor — a předce přilnula jen k nemnohým

přátelům a žila v úplném osamocení... Byla dle své povahy

vášnivá a dojmům lehko přístupna, ale zároveň jakoby se

sama bála svých dojmů, jakoby každý okamžik střehla své

srdce a nedávala mu zapomenouti se, třebas jen v pouhém

blouznění.

Časem náhle za úplně jasných minut spozorovala jsem slzy na

jejích očích. Zdálo se, že nenadálá, těžká vzpomínka o

čemsi, co bolestně trýznilo její svědomí, vzplanula v její

duši; jakoby cosi číhalo u jejího štěstí a zlomyslně je

kazilo. Čím šťastnější se zdála, čím klidnější,

jasnější byla která minuta jejího života, tím blíže byla

tesknota, tím pravděpodobnější byl náhlý zármutek, slzy;

jakoby se jí zmocňoval záchvat. Nepamatuju se ani na jediný

klidný měsíc za celých osm let.

Muž ji patrně upřímně miloval; ona ho zbožňovala. Ale na

první pohled se zdálo, že zůstalo mezi nimi cosi

nedomluveného. Bylo jakési tajemství v jejím osudu; aspoň já

jsem začala podezřívati hned od prvého okamžiku...

Muž Aleksandry Michajlovny způsobil na mne na první pohled dojem

člověka zasmušilého. Dojem ten vtiskl se mi v paměť za dob

dětství a nikdy později se nevyhladil. Postavy byl vysoké,

hubené; oči jako zúmyslně schovával za velikými, zelenými

brejlemi. Byl nesdílný, suchý, a i tváří v tvář se ženou

jakoby nenacházel, o čem promluviti. Lidé byli mu zřejmě na

obtíž. Mne si vůbec nevšímal a přece pokaždé, když jsme se

večer všichni tři sešli v salonku Aleksandrovny Michajlovny k

čaji, bývala jsem stále na rozpacích po celou dobu jeho

přítomnosti. Potají jsem se dívala na Aleksandru Michajlovnu a

se zármutkem jsem pozorovala, že i ona jakoby uvažovala dříve

každý svůj pohyb, že bledne, když pozoruje, že se muž

stává zvláště přísným a zasmušilým, nebo se náhle celá

zardí, jakoby byla zaslechla nebo tušila nějakou narážku v

některém mužově slově.

Cítila jsem, že jest jí nevolno s mužem, a přece se zdálo,

že by ani minuty neprožila bez něho. Mne překvapovala její

neobyčejná pozornost k němu, ke každému jeho slovu, ke

každému pohybu. Zdálo se, že se snaží ze všech sil mu

vyhověti a přece že cítí, že se jí nepodařilo splniti toto

své přání. Zdálo se, že si vyžebrává jeho pochvalu; sebe

menší úsměv na jeho tváři, půl laskavého slovíčka — a

byla šťastna, jakoby trávila teprve první minuty ostýchavé,

ještě beznadějné lásky.

Svého muže ošetřovala jako těžce nemocného člověka. Když

však odešel do svého kabinetu, stisknuv před tím Aleksandře

Michajlovně ruku, na kterou, jak se mně zdálo, pohlížel

vždycky s jakousi pro ni obtížnou útrpností, tu se celá

změnila. Pohyby, řeči její stávaly se hned veselejší,

volnější, ale přece po každém shledání s mužem zůstávala

na delší dobu jaksi zaražena. Uváděla si na paměť každé

slovo, jež pronesl, jakoby všechna jeho slova vážila na

vážkách. Nezřídka obracela se ke mně s otázkou, dobře-li

slyšela, a skutečně-li se tak vyjádřil Petr Aleksandrovič,

jakoby v jeho slovech hledala nějakého jiného smyslu, a teprve

snad za hodinu přicházela opět ve svou obvyklou míru, jakoby se

byla přesvědčila, že muž je s ní úplně spokojen a že se

zbytečně děsila. Tu se náhle stávala milou, veselou,

radostnou, líbala mne, smála se se mnou, nebo přisedla k pianu a

improvizovala na něm třebas dvě hodiny.

Nezřídka se však její radost náhle přetrhla; dala se náhle

do pláče a když jsem na ni patřila celá vyděšená, ulekaná,

poplašená, hned mne ubezpečovala pošeptmu, jakoby se bála, aby

ji neuslyšeli, že její slzy neznamenají pranic, že je veselá

a abych se pro ni netrápila.

Stávalo se, že za mužovy nepřítomnosti náhle se počínala

děsit a se strachem se poptávala po něm. Schválně posýlala

zeptat se, co dělá, vyptávala se své komorné, proč muž dal

zapřáhat a kam pojede, není-li churav, je-li vesel nebo

zasmušilý, co mluvil atd. O jeho úřadních záležitostech a

jeho zaměstnání jakoby ani nesměla sama s ním pohovořit.

Když jí radil něco anebo žádal za něco, poslouchala ho tak

pokorně, s takovou bázní, jakoby byla jeho otrokyně.

Bylo jí velice milé, když jí něco pochválil, nějakou

maličkost, knihu, některou její ruční práci. Velice si na

takové chvále zakládala a hned byla šťastnější. Ale

štěstí její neznalo mezí, když ho z nenadání (stávalo se

to zřídka) napadlo pomazliti se s dětmi, jichž měli dvé.

Tvář její se změnila, zářila štěstím a v takové okamžiky

se přiházelo, že se dávala až příliš unésti svou radostí

před mužem. Její smělost na př. šla tak daleko, že náhle

sama, bez jeho vyzvání, nabídla mu, rozumí se ostýchavě s

chvějícím se hlasem, aby vyslechl novou nějakou hudbu, kterou

nedávno obdržela, anebo aby jí pověděl své mínění o

nějaké knize, nebo dokonce, aby jí dovolil přečísti mu jednu

nebo dvě stránky ze spisu, který toho dne učinil na ni

zvláštní dojem. Časem muž blahosklonně plnil všechna její

přání, ba i usmíval se při tom shovívavě, jako se usmívají

mazlíčku dítěti, jemuž nechtí odepříti nějaké podivné

choutky, aby předčasně nepohoršili jeho naivnosti. Avšak,

nevím proč — mne do hlubin duše urážel ten úsměv i jeho

hrdá shovívavost, vůbec všechna ta nerovnost mezi nimi. Mlčela

jsem, zdržovala jsem se a jenom jsem je bedlivě stopovala s

dětinskou zvědavostí a s předčasně přísnou duševní

náladou.

Jindy jsem spozorovala, že náhle jakoby se byl vzpamatoval a

něčeho si všimnul, jakoby si byl z nenadání, proti vůli a

přes moc vzpomněl na něco obtížného, hrozného,

nevyhnutelného. Tu jeho shovívavý úsměv v okamžiku mizel se

rtů a oči se náhle upírají na zaraženou ženu s takou

útrpností, až jsem se zachvívala a byla bych se utrápila

steskem, kdyby se ta útrpnost týkala mne. V týž okamžik radost

mizela s tváři Aleksandry Michajlovny. Hudba nebo čtení

umlkalo. Ona bledla, ale dodávala si síly a mlčela. Nastávala

nepříjemná minuta, teskná chvíle, která trvala někdy dosti

dlouho. Konečně muž sám jí přerýval. Vstával se svého

místa, jakoby s násilím v sobě potlačoval rozmrzelost a

vzrušení, přešel několikrát po světnici v zasmušilém

mlčení, tiskl ruku ženě, hluboko vzdychal a za zjevného

zmatku, prohodiv několik úsečných slov, z nichž jakoby

vyznívala přání potěšiti ženu, odcházel z pokoje, načež

Aleksandra Michajlovna se dávala do pláče, nebo upadala v

dlouhý, děsný zármutek.

Často ji žehnával a znamenal křížem jako děcko, když se s

ní loučil večer a ona přijímala jeho žehnání se slzami

vděčnosti a zbožnosti. Nemohu však zapomenout několika

večerů v našem domě (za celých osm let dvou nebo tří, více

jich nebylo), kdy se Aleksandra Michajlovna náhle celá jakoby

změnila. Jakýsi hněv, jakési rozhorlení zrcadlilo se v jejím

obyčejně tichém obličeji místo obvyklé poníženosti a

hluboké úcty k muži. Někdy po celou hodinu se připravovala

bouřka; muž se stával mlčelivějším, přísnějším a

zasmušilejším než obyčejně. Konečně rozbolestněné srdce

ubohé ženy pozbývalo trpělivosti. Započala rozhovor hlasem,

přerývajícím se od rozechvění, rozhovor z počátku trhaný,

nesouvislý, plný jakýchsi narážek a trpkých nedokončených

vět; potom, jakoby nemohla přemoci své tesklivosti, dávala se

náhle do pláče, vzlykání a za tím následoval výbuch

rozhorlenosti, výčitky, žaloby, zoufání — zrovna jakoby ji

byl zachvátil chorobný paroxismus. A tu bylo třeba viděti, s

jakou trpělivostí to snášel její muž, s jakým

účastenstvím jí domlouval, aby se utišila, líbal jí ruce, ba

na konec začínal i sám plakati s ní. Tu ona jakoby se byla

náhle vzpamatovala, jakoby ji svědomí bylo zakřiklo a

usvědčilo ve vlastní vině. Slzy mužovy ji ohromovaly a lomíc

rukama, se zoufalým, křečovitým lkáním u jeho nohou prosila

za odpuštění, jež jí ovšem ihned bylo udíleno.

Avšak ještě dlouho ji mučilo svědomí, ještě dlouho trvaly

slzy a prosby, aby jí odpustil a ještě ostýchavější,

bojácnější stávala se před ním na celé měsíce. Ničeho

jsem nemohla pochopit z oněch výtek a výčitek; v takové

chvíle mne obyčejně posýlali ven z pokoje a to způsobem

neobratným. Ale úplně se přede mnou skrýti přece nemohli.

Pozorovala jsem, všímala si, hádala jsem a od samého počátku

vzniklo ve mně temné podezření, že na všem tom spočívá

jakési tajemství, že ony nenadálé výbuchy raněného srdce

nejsou prostá nervová krise; že muž není darmo stále tak

zachmuřený, že není nadarmo ona jakoby dvousmyslná jeho

útrpnost k ubohé, churavé ženě, že není nadarmo její

stálá ostýchavost a bojácnost před ním, ani její tichá,

podivná láska, kterou se ani neodvažovala projeviti před

mužem, že není nadarmo její samota, její klášterský život,

ta zardělost a ta náhlá smrtelná bledost na jejích tvářích

za přítomnosti mužovy.

Avšak poněvadž podobné výjevy s mužem byly velice řídké,

poněvadž život náš byl vůbec jednotvárný a já už dávno

ho pozorovala z blízka, poněvadž jsem se konečně já sama

rozvíjela a rostla příliš rychle a počalo se ve mně

probouzeti mnoho nového, ač z části neuvědomělého, co mne

odvádělo od mých pozorování, přivykla jsem konečně k tomuto

životu, přivykla jsem k obyčejům a povahám jež mne

obkličovaly.

Nebylo ovšem možno, abych se časem nezamyslila nad Aleksandrou

Michajlovnou, ale v myšlénkách svých nedocházela jsem k

nijakému výsledku. Za to jsem ji opravdově milovala, měla jsem

úctu k její tesklivosti a proto jsem se bála rmoutiti její

vznětlivé srdce svou zvědavostí. Ona mně rozuměla a

mnohokrát byla hotova děkovati mně za mou náklonnost k ní.

Jestliže spozorovala mou starostlivost, usmála se nezřídka se

slzami v očích a sama si zažertovala nad svými častými

slzami; tu mně náhle začne vysvětlovati, že je velice

spokojena, velice šťastna, že jsou všichni k ní tak dobří,

že všichni, koho znala, doposud tak ji milovali, že ji velice

trápí, proč Petr Aleksandrovič neustále je starostliv o ni a o

její duševní klid, kdežto ona je tak šťastna, tak šťastna...

Tu mne začala objímat s takým hlubokým citem a její obličej

se ozářil takovou láskou, že mne až srdce zabolelo soucitem,

možno-li se tak vyjádřiti.

Rysy jejího obličeje nikdy se nevyhladí z mé paměti. Byly

pravidelné a hubenost a bledost, zdálo se, že ještě více

zvyšují přísnou svůdnost její krásy. Nad míru husté

černé vlasy, hladce sčesané dolů, vrhaly přísný, ostrý

stín na okraje tváří; za to se zdálo, že tím laskavěji vás

překvapoval kontrast jejího něžného pohledu velikých, dětsky

jasných modrých očí, v němž se zrcadlilo časem tak mnoho

naivního, nesmělého, jakoby bezbranného, bojícího se o

každý pocit, o každé pohnutí srdce, o každou okamžitou

radost a častý tichý zármutek.

Ale v některých šťastných, klidných chvílích v onom

pohledu, pronikajícím do srdce, bylo tolik jasu, tolik světla,

co má den, tolik spravedlivého klidu. Ty oči, blankytné, jako

nebe, zářily takou láskou, hleděly tak sladce, v nich se

odrážel vždycky takový hluboký cit sympatie ke všemu, co bylo

šlechetného, ke všemu, co volalo po lásce, prosilo o soustrast,

že se jim pokořovala celá duše, nevolky se vzpínala k nim a

zdálo se, že od nich přijímá tutéž jasnost, týž poklid

ducha, totéž smíření i lásku. Takovým způsobem zahledíte

se časem do modrého blankytu nebes a cítíte, že jste hotovi

stráviti celé hodiny v sladkém nazírání, že vaše duše

stává se v ty okamžiky volnější a klidnější, jakoby se v

ní jako v tiché hladině vodní zrcadlila ona bezkonečná báně

nebeská.

Když však oduševnění nahánělo ruměnec na její líce — to

se stávalo často —, když její prsa se vzdýmaly vzrušením,

tu její oči blýskaly jako blesk, jakoby jiskry z nich sršely,

jakoby celá duše její, cudně ochraňující čistý plamen

krásy, jež ji nyní nadchnula, přesídlila se do těchto lící.

V takové okamžiky byla jako nadšená. Ale v těchto okamžitých

záchvatech nadšení, v těchto přechodech od liché, ostýchavé

nálady duševní k světlému, vysokému oduševnění, k

čistému, přísnému enthusiasmu bývalo zároveň tolik naivní,

dětsky bystré, prosté dětinské víry, že by umělec snad půl

svého života za to dal, aby mohl zachytiti takový okamžik

jasného vytržení a přenésti onu nadšenou tvář na plátno.

Už za prvých dnů svého pobytu v tomto domě jsem poznala, že

Aleksandra Michajlovna ve své samotě byla ráda mému příchodu.

Měla tehda teprve jedno dítko a pouze rok byla matkou. Byla jsem

však úplně její dcerou a rozdílu mezi mnou a svými dělati

nemohla. S jakým zápalem uchopila se mého vychování! Tak

spěchala v první době, že se madame Leotharová nevolky

usmívala, hledíc na ni.

Opravdu chopily jsme se najednou všeho, tak že jsme jedna druhé

z počátku ani nerozuměly. Na příklad počala mne sama

vyučovat, a sice najednou velmi mnohému, tak mnohému, že

výsledkem bylo jen mnoho zápalu z její strany, ba více zápalu,

více laskavé netrpělivosti, než opravdového užitku pro mne. Z

počátku byla zarmoucena svou neobratností; ale pak se sama nad

tím zasmála a chopily jsme se učení znova. Přes to, že

Aleksandra Michajlovna viděla svůj první neúspěch, přec

směle oznámila madame Leotharové, že je proti její methodě.

Přely se spolu se smíchem, ale má nová vychovatelka prohlásila

se rozhodně proti jakékoliv soustavě, tvrdíc, že my i slepě

najdeme pravou cestu, že by bylo zbytečno, nacpávati mně hlavou

suchými poznatky a že veškeren úspěch závisí na tom, aby

seznala mé vlohy a dovedla ve mně vzbuditi dobrou vůli; a měla

pravdu, neboť zásada její úplně zvítězila.

Především hned od počátku zmizel úplně rozdíl mezi

žákyní a učitelkou. Učily jsme se jako dvě přítelkyně a

časem bývalo tak, jako bych já učila Aleksandru Michajlovnu,

netušíc v tom její chytrosti. Vznikaly na příklad mezi námi

spory a já se všemožně namáhala, abych dokázala věc, jak já

jí rozumím, zatím co mne Aleksandra Michajlovna nepozorovaně

vyváděla na pravou cestu. Končívalo to však tím, že když

jsme konečně našly pravdu, ihned jsem se dovtípila a odhalila

chytrost Aleksandry Michajlovny; uváživši pak její namáhání,

trvající nezřídka celé hodiny, obětované na můj prospěch,

padala jsem jí kolem krku a pevně ji objímala po každé

vyučovací hodině.

Má citlivost ji překvapovala, ba hluboce dojímala. Se

zvědavostí počala se vyptávati na mou minulost, přejíc si

slyšeti o ní ode mne, a pokaždé po mém vypravování stávala

se ke mně něžnější a vážnější — vážnější proto,

že jsem jí svým nešťastným dětstvím vnukala spolu se

soustrastí i jakousi úctu.

Po mém vypravování pouštěly jsme se obyčejně do dlouhých

rozmluv, v nichž mně ona vysvětlovala mou minulost, tak že jsem

ji znova jaksi prožívala a mnohému se při tom naučila. Madame

Leotharová shledávala tyto rozpravy často příliš vážnými a

když spozorovala mé bezděčné slzy, měla je za zbytečné. Já

však soudila zcela naopak, poněvadž po těchto hodinách bývalo

mně vždy lehko a sladko, jakoby v mém osudu nebylo nic

nešťastného. Kromě toho byla jsem velice vděčna Aleksandře

Michajlovně, že mně dává možnost, abych ji den ode dne více

milovala. Madame Leotharová ani netušila, že takovým způsobem

znenáhla přicházelo do rovnováhy a ladné harmonie vše, co se

dříve zdvihalo z duše nepravidelně, předčasně bouřlivě, a

k čemu dospívalo mé dětské, skrz naskrz zraněné srdce s

trapnou bolestí, následkem čehož se nespravedlivě zatvrzovalo

a stýskalo si na onu bolest, nevědouc, odkud na ně padají ony

rány.

Den začínal tím, že jsme obě přicházely do dětského

pokoje, probudily jsme její děťátko, oblékaly je, uklízely,

nakrmily, bavily a učily je mluvit. Konečně jsme zanechaly

dítěte a daly jsme se do práce. Učily jsme se mnohému, ale

Bůh ví, jaká to byla náuka. Bylo v ní všechno, ale zároveň

nic určitého, četly jsme, sdělovaly si na vzájem své dojmy,

pak jsme nechaly knih a pustily se do hudby a tak míjely celé

hodiny, aniž jsme pozorovaly.

Večer často přicházíval B., přítel Aleksandry Michajlovny,

přicházela i madame Leotharová; nezřídka začínaly ohnivé

spory o umění, životě (jejž jsme v našem kroužku znaly jen z

doslechu), o skutečnosti, o ideálech, o minulosti, o budoucnosti,

a vyseděly jsme nezřídka až přes půlnoc. Poslouchala jsem co

nejpozorněji, přicházela jsem v nadšení spolu s ostatními,

smála se, nebo byla dojata, a při té příležitosti dověděla

jsem se všechno to, co se týkalo mého otce a mého prvého

dětství.

Zatím jsem rostla; najímali mně učitele, od nichž bych se bez

Aleksandry Michajlovny ničemu nebyla naučila. Při zeměpisné

hodině byla bych jen oslepla, vyhledávajíc na mapě řeky a

města. S Aleksandrou Míchajlovnou pouštěly jsme se na cesty,

pobývaly jsme v takových zemích, viděly tolik podivného,

prožily tolik nadšených, tolik fantastických hodin, a tak

silná byla naše společná horlivost, že konečně už

nestačovaly knihy, jež kdysi přečetla; bylo nutno chápati se

nových knih.

Brzo jsem mohla sama dávati pokyny svému učiteli zeměpisu,

ačkoliv musím vyznati, že až do konce vynikal nade mne svou

dokonalou a zcela přesnou znalostí stupňů, na nichž leželo

některé město, jakož i těch tisíc, set ba i desítek

obyvatelů, kteří v něm přebývali.

Učiteli dějepisu platily se peníze za hodiny také velice

správně; ale po jeho odchodu učily jsme se s Aleksandrou

Michajlovnou dějepisu po svém způsobu: chopily jsme se knihy a

čítaly jsme někdy až přes půlnoc, či správněji řečeno,

čítala Aleksandra Michajlovna, jež zároveň vykonávala

censuru. Nikdy jsem nezakoušela větší radosti, než po

takovémto čtení. Obě jsme přicházely v nadšení, jako bychom

samy byly těmi hrdiny, o nichž se četlo. Ovšem, četlo se více

mezi řádky, než v řádkách Aleksandra Michajlovna mimo to

krásně vypravovala, jakoby sama byla kdysi svědkyní toho, o

čem jsme četly.

Snad se bude zdáti směšným, že jsme s takým zanícením

sedávaly spolu do noci — já dítě a ona raněné srdce, jež

tak těžko snášelo život. Věděla jsem, že si odpočívá

vedle mne. Vzpomínám si, že jsem se časem podivně zamýšlela,

hledíc na ni, hádala jsem, a prvé než jsem sama začala žít,

uhodla jsem už mnohou záhadu lidského žití.

Konečně mně minulo třináct let. Zdraví Aleksandry Michajlovny

horšilo se zatím neustále. Stávala se dráždivější,

záchvaty tesklivosti byly krutější, návštěvy mužovy

začínaly dříve a sedával s ní, ovšem jako dříve, skoro

mlčky, přísný a zamračený, pořád delší a delší dobu.

Její osud počínal mne více zajímati. Vystupovala jsem už z

dětských let, vytvořilo se už ve mně mnoho nových představ,

pozorování, zálib a domněnek. Přirozeno, že tajemství,

vznášející se nad touto rodinou, víc a více mne počínalo

soužit. Byly okamžiky, kdy se mi zdávalo, že počínám cosi

chápati z onoho tajemství. Jindy však jsem upadala v apathii,

lhostejnost ano i v rozmrzelost a tu jsem zapomínala na svou

zvědavost, nenacházejíc odpovědi ani na jedinou svoji otázku.

Časem, a to se přiházelo stále častěji a častěji,

zakoušela jsem podivnou potřebu, abych zůstala samotna a

přemýšlela, stále přemýšlela. Ty okamžiky podobaly se k

oněm chvílím, když jsem ještě žila u svých rodičů a kdy

jsem celý rok stále přemýšlela, prvé než jsem se srozuměla

s otcem, stále jsem uvažovala, stále jsem ze svého koutku

pozorovala boží svět, až jsem konečně úplně, zdivočela

uprostřed fantastických přízraků, jež jsem si sama stvořila.

Rozdíl byl jen v tom, že nyní bylo víc netrpělivosti, více

sklíčenosti, více nových, neuvědomělých snah, více touhy po

ruchu, po vlastní činnosti, tak že jsem se už nemohla

soustřediti na jedné věci, jako bývalo druhdy.

Aleksandra Michajlovna ze své strany počala se mne sama jaksi

straniti. V tomto stáří už jsem jí skoro nemohla býti

přítelkyní. Už jsem nebyla dítě; příliš mnoho jsem se

vyptávala, časem pohlížela jsem na ni tak, že musila přede

mou klopiti oči. Nastávaly podivné okamžiky. Nemohla jsem

viděti jejích slz a často i mně vstupovaly slzy do očí, když

jsem hleděla na ni. Padala jsem jí kolem krku a vroucně jsem ji

objímala. Co mně mohla odpovědít? Cítila jsem, že jsem jí na

obtíž.

Ale v jinou dobu, — a to bývaly těžké, truchlivé chvíle —

ona sama, jakoby v zoufalství křečovitě mne objímala, jakoby

vyhledávala mého účastenství, jakoby nemohla déle snášeti

své samoty, jakobych jí rozuměla a mohla strádati spolu s ní.

Tajemství však zůstávalo mezi námi dále; to bylo jasné a já

sama jsem se jí počínala straniti v takové okamžiky. Bývalo

mně těžko s ní. Kromě toho nás už málo co pojilo; jen

hudba. Lékaři jí však počali hudbu zapovídat. Knihy? Ale s

těmi byla největší obtíž. Rozhodně už nevěděla, jak

čísti se mnou. Přestaly bychom zajisté hned na prvé stránce;

každé slovo mohlo se zdáti narážkou, každá bezvýznamná

věta hádankou. Vřelým, srdečným rozmluvám mezi čtyrma

očima jsme se obě vyhýbaly.

Právě v tu dobu osud náhle a neočekávaně změnil můj život

neobyčejně podivným způsobem. Má pozornost, mé city, srdce,

hlava, všechno se rázem a s napjatou silou, přecházející až

v nadšení, obrátilo náhle k jiné, zcela nenadálé činnosti a

já sama, ani toho nepozorujíc, všechna jsem se přenesla v jiný

svět. Neměla jsem času obrátiti se, ohlédnouti se, rozmysliti

se; mohla jsem zahynout, ano cítila jsem to; ale svůdnost byla

mocnější strachu a já šla za štěstím se zavřenýma očima.

I na dlouho odloučila jsem se od oné skutečnosti, která mne tak

velice počínala tížiti a z níž jsem tak dychtivě a marně

hledala východu. Hle, co to bylo a jak se to přihodilo.

Z jídelny vedly tři východy: jeden do velikých pokojů, druhý

do mé světnice a do dětského pokoje, třetí do knihovny. Z

knihovny byl ještě druhý východ, jenž byl od mé světnice

oddělen pouze kabinetem, v němž obyčejně pracoval pomocník

Petra Aleksandroviče v úřadě, jeho opisovač, příručí,

který byl zároveň i jeho sekretářem a faktorem. Klíč od

knihovny a od skříní choval on.

Kdysi po obědě, když nebyl doma, našla jsem tento klíč na

podlaze. Zmocnila se mne zvědavost a vyzbrojena svým nálezem

vstoupila jsem do knihovny. Byla to dosti veliká světnice, velice

světlá, obstavená kolkolem osmi velikými skříněmi, plnými

knih. Knih bylo velice mnoho, a většinu z nich Petr

Aleksandrovič po komsi zdědil. Jinou část shromáždila

Aleksandra Michajlovna, která neustále kupovala knihy.

Doposud při výběru knih pro mne byli nad míru opatrni, tak že

jsem se snadno dovtípila, že mnohé zůstává pro mne

zapovězeným, že mnohé jest mně dosud tajemstvím. Proto s

nezkrotitelnou zvědavostí, se záchvatem strachu, radosti a

jakéhosi zvláštního, mně nesrozumitelného citu otevřela jsem

první skříň a vyndala první knihu. V té skříni byly

romány. Vzala jsem jeden z nich, zavřela skříň a knihu jsem

odnesla s sebou s takovým divným pocitem, s takým tlukotem a

svíráním srdce, jakobych cítila, že v mém životě nastává

veliký převrat.

Když jsem přišla do svého pokojíku, zavřela jsem se a

rozevřela jsem román. Ale čísti jsem nemohla; měla jsem jinou

starost. Cítila jsem potřebu, upraviti dokonale svou moc nad

knihovnou tak, aby o tom nikdo nevěděl a aby mně bylo vždycky

možno vzíti si odtud kdykoli a jakoukoli knihu. Proto jsem

odložila svou rozkoš na vhodnější chvíli, knihu jsem odnesla

nazpět, ale klíč jsem ponechala u sebe. Zatajila jsem tento

klíč a to byl první špatný skutek v mém životě.

Čekala jsem, jaké budou následky; urovnaly se velice

příznivě. Sekretář a příručí Petra Aleksandroviče,

prohledav celý večer a část noci klíč se svíčkou v rukou na

podlaze, rozhodl se, že ráno zavolá zámečníka, jenž ze

svazku přinesených klíčů vyhledal jeden, hodící se ke

skříni. Tím se věc skončila a nikdo pak už neuslyšel o

ztrátě klíče. Já sama jednala tak chytře a opatrně, že jsem

vstoupila do knihovny až za týden, když jsem nabyla jistoty, že

není nijakého podezření.

Zprva jsem volila čas, kdy sekretář nebýval doma; potom jsem

chodila do knihovny z jídelny, protože písař Petra

Aleksandroviče klíč choval pouze v kapse, jinak však do styku s

knihami nikdy nepřicházel, a proto ani nevstupoval do pokoje, kde

se nalézala knihovna.

Začala jsem čísti s náruživostí a v brzku mne četba zaujala

úplně. Všechny nové potřeby mé, všechny nedávné snahy,

všechny ještě nejasné tužby mého mládí, jež tak nepokojně

a bouřlivě vyvstávaly v mé duši, byvše vzbuzeny mým

příliš časným rozvojem — vše to se náhle na dlouhou dobu

uklonilo na jinou, náhle se vyskytnuvši cestu, jakoby se bylo

úplně uspokojilo novou stravou, jakoby bylo nalezlo svou pravou

dráhu.

V brzku má hlava i srdce mé byly tak okouzleny, v brzku se má

fantasie rozvila tak do široka, že jsem skoro zapomněla na celý

svět, jenž mne dosud obkličoval. Zdálo se, že sám osud mne

zastavil na prahu v nový život, po němž jsem tolik toužila, o

němž jsem rozmýšlela dnem i nocí a dříve než mne pustil na

neznámou dráhu, vyvedl mne na výšinu, s níž mně ukázal

budoucnost v kouzelné panorámě, ve vábné, skvělé

perspektivě. Bylo mně souzeno prožiti všechnu onu budoucnost,

vyčtenou napřed z knih, prožiti ji v blouznivých snech, v

nadějích a vášnivých tužbách, v sladkém vzrušení

mladistvé duše.

Započala jsem svou četbu beze všeho výběru od první knihy,

jež mi padla do ruky, ale osud mne ostříhal. To, co jsem

zvěděla a prožila až dosud, bylo tak ušlechtilé a přísné,

že mne už nemohla svésti nějaká podloudná, nečistá

stránka. Mne chránil můj dětský, instinkt, můj mladý věk a

celá moje minulost. Nyní pak uvědomění jakoby mně bylo náhle

osvítilo celý můj minulý život. Opravdu skoro každá

stránka, kterou jsem přečetla, byla mně už jaksi známa,

jakobych ji dávno sama prožila; jakobych všechny ty vášně,

všechen ten život, jenž předstupoval přede mne v takových

neobyčejných formách, v takových čarovných obrazech, dávno

byla zakusila.

A jak jsem se neměla dát unésti až do plného zapomnění, do

úplného odloučení od skutečnosti, když se přede mou v

každé knize, kterou jsem přečetla, vtělovaly zákony téhož

osudu, tentýž duch příhod, jenž panoval nad životem

člověka, který byl podmínkou spásy, záchrany i štěstí!

Tento zákon, jejž jsem ve všem podezřívala, snažila jsem se

vypátrati všemi silami, všemi svými instinkty, probuzenými ve

mně jakýmsi citem sebezáchrany. Zdálo se mi, jakoby mne kdosi

upozorňoval, jakoby mne kdosi vystříhal. V mou duši jakoby se

bylo cosi prorocky tlačilo, a den ode dne mohutněla naděje v mé

duši, ale zároveň stále silnějšími stávaly se mé tužby do

budoucnosti, do onoho života, jenž mne každodenně překvapoval

v tom, co jsem přečetla, s veškerou silou, vlastní jen uměnám

se všemi vábnostmi poesie.

Ale, jak jsem už pravila, moje fantasie příliš ovládala mou

netrpělivost a, mám-li říci pravdu, byla jsem odvážna pouze

ve svém blouznění, kdežto ve skutečnosti instinktivně jsem se

bála budoucnosti. A proto, jakobych se byla prozatím smluvila

sama s sebou, nevědomky jsem si uložila, že se prozatím

spokojím světem své fantasie, svým vyblouzněným světem, v

němž jsem byla sama paní, v němž byly pouze samé rozkoše,

samé radosti, a neštěstí, připouštělo-li se, hrálo jen

passivní úlohu, úlohu přechodnou, nezbytnou pro sladké

kontrasty a pro náhlý obrat osudu k šťastnému rozuzlení

nadšených románů, rodících se v mé hlavě. Tak chápu nyní

svou tehdejší duševní náladu.

Takový život, život fantasie, život příkré odloučenosti ode

všeho, co mne obkličovalo, mohl trvati celé tři roky!

Tento život byl mým tajemstvím a ještě po třech letech jsem

nevěděla, mám-li se báti jeho vyzrazení nebo ne. To, co jsem

zažila za ta tři léta, bylo mně příliš příbuzno, blízko.

Ve všech těch fantasiích zrcadlila jsem se příliš silně já

sama, tak silně, že jsem se konečně mohla rozpakovati, ba i

lekati cizího pohledu, ať to byl číkoli pohled, jenž

neopatrně nahlédnul v mou duši. Mimo to my všichni, celý náš

dům, žili jsme tak osaměle, beze vší společnosti, v takové

klášterní tichosti, že v každém z nás nevolky se musila

rozvíti soustředěnost v samém sobě, jakási potřeba

samovazby. A to se přihodilo i se mnou.

Za ta tři léta vůkol mne se nic nezměnilo, všechno zůstalo

tak, jak bývalo dříve. Stále mezi námi panovala unylá

jednotvárnost, která, jak si nyní myslím, kdybych nebyla dala

unésti svou tajnou, skrytou činností, byla by rozdrásala mou

duši a byla by mne vrhla k neznámému rozvratnému východu z

onoho mdlého, tesklivého kruhu, k východu snad zhoubnému.

Madame Leotharová sestárla a skoro se úplně uzavřela ve svém

pokoji; děti byly ještě příliš malé; B. byl příliš

jednotvárný a muž Aleksandry Michajlovny stále stejně

přísný, nepřístupný, v sebe uzavřený, jako dříve. Mezi

ním a ženou vládl stále týž tajemný poměr, jenž se mně

rýsoval neustále v hroznější podobě, tak že jsem se stále

děsila pro Aleksandru Michajlovnu.

Její bezradostný, bezbarevný život zřejmě hasnul před mýma

očima. Zdraví její stávalo se den ode dne chatrnějším.

Zdálo se, jakoby jakási zoufalost padla do její duše; ji

tísnilo patrně cosi neznámého, neurčitého, z čehož si ani

sama nemohla vydati počtu, cosi hrozného a při tom jí samé

nepochopitelného, což snášela jako neznámý, jejímu životu

přisouzený kříž. Srdce její se během času zatvrzovalo v

tomto hluchém trápení; i mysl její počala se bráti jiným

směrem, temným, truchlivým.

Zvláště mne překvapilo jedno pozorování: zdálo se mně, že

čím více já jsem vyrůstala, tím více se mne ona vzdalovala,

tak že její nechuť k obcování se mnou přecházela až k

jakési netrpělivé rozmrzelosti. Zdálo se, že mne v jisté

chvíle už ani nemilovala, jakobych jí překážela.

Pravila jsem, že jsem se schválně od ní vzdalovala, a jakmile

jsem se jednou vzdálila, jakobych se byla nakazila tajemností

její vlastní povahy. A proto všechno, co jsem prožila za ona

tři léta, všechno, ce se vytvořilo v mé duši, v mé fantasii,

v mém poznání, v nadějích a v mém vášnivém nadšení, vše

to tvrdošíjně zůstávalo jen ve mně. Zatajivše se jedna před

druhou, nikdy jsme se už nesešly, ačkoli se mně zdá, že jsem

ji milovala den ode dne více, než před tím.

Nemohu si nyní bez slzy připomenouti, jak hluboce ke mně

přilnula, jak se zavázala ve svém srdci zasypati mne všemi

poklady své lásky, jimiž bylo přeplněno její srdce a vykonati

až do konce slib, že mně bude matkou. Pravda, její vlastní

hoře časem ji na dlouhou dobu odpuzovalo ode mne, ona jakoby na

mne zapomínala, a to tím více, že já sama jsem se snažila

nepřipomínati jí sebe; tak se přiblížil můj šestnáctý

rok, aniž toho kdo spozoroval.

Avšak ve chvílích jasného vědomí a světlejší nálady

Aleksandra Michajlovna začínala náhle pociťovati starost o mne;

netrpělivě mne vyzývala k sobě z mého pokojíku od mých hodin

a zaměstnání, zahrnovala mne otázkami, jakoby mne zpytovala a

zkoušela, neodlučovala se ode mne po celé dni, uhadovala

všechny mé snahy, všechna přání, zřejmě se starala o mé

stáří, o přítomnou chvíli i o budoucnost a s nevyčerpatelnou

láskou a s jakousi zbožností chystala mně svou pomoc.

Avšak mně už velice odvykla. Proto jednala se mnou časem

příliš naivně, tak že jsem to snadno pozorovala a chápala. Na

příklad — a to se přihodilo, když mně už bylo šestnáct

let — probírajíc se mými knihami, vyptala se mne, co čtu, a

když shledala, že mám pořád ještě dětské knihy pro

dvanáctiletá děvčátka, náhle se polekala. Dovtípila jsem se,

oč běží, a sledovala jsem ji s pozorností. Celé dvě neděle

mne k čemusi připravovala, zkoušela mne, pátrala po stupni

mého rozvoje a mých potřeb. Konečně se rozhodla, že započne

a na našem stole objevil se Ivanhoe Waltera Scotta, jehož jsem

už dávno přečetla aspoň třikrát.

Z počátku s bázlivým očekáváním sledovala, jaké dojmy na

mne činí tato četba, uzažovala je, jakoby se o ně obávala.

Posléze tento napjatý poměr, jenž mně byl příliš zjevným,

zmizel; obě jsme se roznítily a já byla nad míru ráda, že

jsem se už nepotřebovala se svou lekturou před ní skrývat.

Když jsme dočetly tento román, byla mnou celá nadšená.

Každá moje poznámka při čtení byla správná, každý dojem

pravidelný. Rozvila jsem se v jejích očích už příliš daleko.

Překvapená tím a nadšená počala opět s radostí sledovati

mé vychování, a už si nepřála odloučiti se ode mne. Avšak

její vůle už nerozhodovala. Osud brzy nás opět odloučil a

zmařil naše sblíženi. Postačil k tomu opět první záchvat

nemoci, záchvat jejího neustálého hoře, a opět nastalo

odcizení, tajemnůstkářství, nedůvěřivost a snad i

zatvrzelost.

Ale i v takové doby přiházely se okamžiky, jež se vymykaly z

naší moci. Četba, několik sympatických slov, jež jsme spolu

promluvily, hudba — a my jsme se zapomínaly, rozhovořily jsme

se, rozhovořily časem přes míru a pak nám oběma bývalo

velice za těžko. Když jsme se vzpamatovaly, hleděly jsme jedna

na druhou jako polekané s podezřívavou zvědavostí a s

nedůvěrou. Každá jsme měla svou hranici, do které mohlo

docházeti naše sblížení; za ni jsme přestoupiti nesměly,

byť jsme i chtěly.

Kdysi pod večer před soumrakem četla jsem roztržitě knihu v

kabinetě Aleksandry Michajlovny. Ona seděla u klavíru a

improvizovala na thema jistého zamilovaného jejího motivu z

vlašské hudby. Když přešla konečně k čisté melodii arie,

já, unesena hudbou, jež mně pronikla do srdce, počala jsem

tiše, polohlasem zpívati týž motiv pro sebe. Brzy však,

úplně unesena, vstala jsem a přistoupila ke klavíru. Aleksandra

Michajlovna, jakoby byla uhodla, co chci, počala hráti průvod a

s dychtivostí sledovala každou notu mého zpěvu. Zdálo se, že

je překvapena bohatostí mého hlasu. Doposud nikdy jsem před ní

nezpívala, ba ani sama jsem nevěděla, mám-li jaký hlas. Nyní

jsme obě přišly náhle v nadšení. Zvyšovala jsem hlas víc a

více; ve mně se budila energie, vášeň, rozpalovaná ještě

více radostným obdivem Aleksandry Michajlovny, jejž jsem tušila

v každém taktu jejího průvodu. Konečně zpěv skončil tak

zdařile, s takým oduševněním, s takou silou, že mne s

nadšením chopila za ruce a radostně na mne pohlédla.

„Anneto! Ty máš rozkošný hlas," zvolala. „Můj Bože!

Kterak, že jsem to nespozorovala?"

„Sama jsem to spozorovala teprve nyní," odvětila jsem nadšena

radostí.

„Bůh ti požehnej, moje milé, drahé dítě! Děkuj mu za tento

dar. Kdož ví... Ach můj Bože, můj Bože..."

Byla tak dojata nenadálým objevem, tak byla otupená radostí,

že nevěděla, co mně říci, jak mne přiláskati. To byl jeden

z těch okamžiků upřímnosti, vzájemné sympatie, sblížení,

jaký už dávno nebyl mezi námi. Za hodinu jakoby byl v domě

svátek. Bez prodlení poslali pro B. Než přišel, rozevřely

jsme jiný zpěv, mně známější a začaly jsme novou arii.

Tentokrát jsem se chvěla nesmělostí. Bála jsem se, abych

nezdařilým zpěvem nezkazila prvního dojmu. Ale brzy můj

vlastní hlas dodal mně odvahy a sám mne podporoval. Sama jsem se

divila jeho síle a při tomto druhém pokusu rozprášily se

všechny pochybnosti. Aleksandra Michajlovna v záchvatu své

netrpělivé radosti poslala pro děti, ba i pro chůvu svých

dětí a konečně, celá unesena šla sama k muži a pozvala ho do

kabinetu, o čemž by si jindy ani nesměla pomysliti.

Petr Aleksandrovič vyslechl novinu blahosklonně, přál mně

štěstí a sám prvý prohlásil, že bude třeba, abych se

započala učiti zpěvu. Šťastná Aleksandra Michajlovna z

vděčnosti, jakoby byl pro ni učinil Bůh ví co, jala se líbati

mu ruce.

Konečně přišel B. Stařeček měl velikou radost. Měl mě

upřímně rád, vzpomenul na mého otce, na minulost, a když jsem

před ním dvakrát nebo třikrát zazpívala, s vážnou,

starostlivou tváří, ano s jakousi tajemností prohlásil, že

prostředky mám nepochybné, snad dokonce i nadání, a že by

bylo hříchem, abych se neučila. Potom hned, jakoby se byli

vzpamatovali, rozhodli s Aleksandrou Michajlovnou, že jest

nebezpečno, příliš mne chváliti hned na počátku a já

spozorovala, jak na sebe pohlédli a potaji se smluvili, takže

jejich spiknutí proti mně vypadlo velice naivně a neobratně.

Smála jsem se pro sebe celý večer, vidouc, jak potom po novém

zpěvu snažili se býti zdrželivými a schválně na hlas

vytýkali mé poklesky a nedostatky. Ale dlouho se nezdrželi; sám

B. první se prozradil a znova se rozplýval radostí. Nikdy jsem

netušila, že mne tak upřímně miluje.

Po celý večer trval nejpřátelštější, nejvřelejší

rozhovor. B. vypravoval několik životopisů známých pěvců a

umělců, a vypravoval s nadšením umělce, dojatý úctou. Potom,

když se rozhovor dotknul i mého otce, přešli na mne, na mé

dětství, na knížete, na celou jeho rodinu, o níž jsem tak

málo slýchala ode dne našeho rozloučení. Ostatně Aleksandra

Michajlovna sama o ní mnoho nevěděla. Nejvíce věděl B.,

protože nejednou jezdil do Moskvy.

Tu však rozhovor přijal na sebe jakýsi tajemný, pro mne

záhadný směr, a dvě nebo tři okolnosti, týkající se

zejména knížete, byly mně nesrozumitelný; Aleksandra

Michajlovna se zmínila o Káti, ale B. neuměl povědíti o ní

nic zvláštního, a také jakoby úmyslně nepřál si o ní

mluviti. To mne překvapilo. Nejen že jsem nezapomněla na Káťu,

nejen že ve mně neutuchla má stará láska k ní, naopak

nenapadlo mne ani jedinýkrát, že by se s Káťou mohla státi

nějaká změna. Mé pozornosti unikla dosud i rozluka i dlouhá

léta, jež jsme strávily na různých místech a za která jsme

jedna druhé nedávaly o sobě nijakých zpráv, i různost

vychování a různost našich povah.

V mých myšlénkách Káťa mne nikdy neopustila; zdálo se mně,

že pořád ještě žije se mnou; zejména ve všech mých

blouznivých snech, ve všech mých románech a fantastických

příhodách vždycky jsme kráčely spolu ruku v ruce.

Pokládajíc sebe za hrdinku každého románu, jejž jsem

přečetla, ihned jsem stavěla vedle sebe svou přítelkyni

kněžnu a dvojila jsem román na dvě části, z nichž jedna,

rozumí se, byla smyšlena mnou, při čemž jsem nemilosrdně

okrádala své zamilované autory.

Konečně v naší rodinné radě bylo ustanoveno, že mně vezmou

učitele zpěvu. B. doporučil nejznámějšího a nejlepšího.

Hned druhý den přijel k nám Vlach D., vyslechl mne, potvrdil

mínění svého přítele B., ale zároveň oznámil, že pro mne

bude mnohem výhodnější, budu-li přicházeti učit se k němu

spolu s ostatními žačkami, poněvadž rozvoji mého hlasu bude

napomáhat soupeření s druhými, napodobivost a bohatství všech

prostředků, které mně budou k službám. Aleksandra Michajlovna

svolila a od té doby třikrát za týden jezdila jsem ráno v 8

hodin v průvodu naší služebné do konservatoře.

Nyní se zmíním o jisté podivné příhodě, která měla na mne

příliš mocný vliv a způsobila ve mně náhlým obratem novou

periodu života. Minulo mně tehda už šestnáct let a zároveň v

mé duši nastala náhle jakási nepochopitelná apatie; jakési

nesnesitelné, tesklivé zátiší, mně samé nepochopitelné, mne

navštívilo. Všechny mé sny, všechny mé snahy náhle umlkly,

ba i blouznivost zmizela jakoby od úpadku sil. Chladná

lhostejnost zastoupila místo bývalého nezkušeného duševního

žáru.

Ano i nadání mé, jež přivítali všichni, koho jsem milovala,

s takým nadšením, pozbylo mých sympatií a já ho necitelně

zanedbávala. Nic mne nebavilo, tak že jsem i k samé Aleksandře

Michajlovně pociťovala jakousi chladnou lhostejnost, z níž jsem

se sama vinila, poněvadž jsem si nemohla být nevědomou své

viny. Moje apatie se střídala s neuvědomělým zármutkem a

náhlými slzami.

Vyhledávala jsem samotu. V tuto podivnou dobu podivná náhoda

otřásla do základů veškeru mou duši a změnila ono zátiší

v pravou bouři. Mé srdce bylo poraněno. Stalo se to

následujícím způsobem.