Zmatek můj byl tak veliký, že jsem dlouhou dobu nemohla
pochopit, co se děje se mnou. Byla jsem ohromena a polekána.
Skutečnost mne překvapila nepřipravenou uprostřed lehkého
života snů, v nichž jsem strávila už tři roky. Se strachem
jsem cítila, že v mých rukou spočívá velké tajemství a že
tajemství to už spoutalo celou bytost mou... Jakým způsobem? To
jsem sama ještě nevěděla. Cítila jsem, že teprv od tohoto
okamžiku počíná pro mne nová budoucnost. Nyní jsem se nevolky
stala příliš blízkou účastnicí v životě a v poměrech
těch lidí, kteří doposud tvořili celý svět mne
obkličující, a proto jsem se bála o sebe. V jaké způsobě
vstoupím do jejich života, já neprošená, jim cizí? Co jim
přinesu? Jak se otevrou pouta, která mne tak neočekávaně
přikovala k cizímu tajemství?
Kdož ví? Snad nová úloha má bude trapna i pro mne i pro ně.
Já pak nemohla mlčet, odmítnouti onu úlohu a bez vzpomínky
uzavříti ve svém srdci to, co jsem zvěděla. Ale jak a co bude
se mnou? Co učiním? A co vlastně jsem zvěděla? Tisíce
otázek, ještě zmatených a nejasných, vyvstávaly přede mnou,
a již nesnesitelně tísnily mé srdce. Byla jsem jako zmatená.
Potom, pamatuju se, přicházely jiné minuty s novými,
podivnými, mnou dosud nezakoušenými dojmy. Cítila jsem, jakoby
se bylo cosi rozhodlo v mých prsou, že dřívější sklíčenost
najednou rázem odpadla od srdce a cosi nového počalo je
naplňovat, cosi takového, o čemž jsem nevěděla, mám-li se
proto rmoutit nebo se radovat. Můj nynější stav podobal se k
tomu, když člověk na vždy opouští svůj dům, svůj dosud
klidný, tichý život, vydávaje se na dalekou, neznámou cestu a
naposled se rozhlíží vůkol sebe, v myšlénkách se loučí se
svou minulostí a při tom je hořko srdci od teskné předtuchy
neznámé budoucnosti, snad kruté, nepříznivé budoucnosti,
která ho čeká na nové dráze.
Konečně křečovité lkáni vydralo se z mých prsou a chorobným
záchvatem uvolnilo mému srdci. Cítila jsem potřebu viděti,
slyšeti někoho, obejmouti někoho co nejpevněji. Už jsem
nemohla, nechtěla zůstávati sama. Běžela jsem k Aleksandře
Michajlovně a strávila u ní celý večer. Byly jsme samy.
Prosila jsem ji, aby nehrála a odřekla jsem zpěv, ač mne
vybízela. Všechno se mně stalo náhle obtížným a na ničem
jsem se nemohla ustanovit. Plakaly jsme, tuším, spolu. Jen vím,
že jsem ji velice polekala. Domlouvala mně, abych se uspokojila,
abych se neděsila. Pozorovala mne se strachem, tvrdila, že jsem
churava, že se nešetřím. Konečně jsem od ní odešla celá
zmučená a utýraná. Byla jsem jako v horečném záchvatu a
ulehla jsem zimničně rozpálená.
Minulo několik dní, než jsem mohla přijíti k sobě a jasněji
si rozvážiti své postavení. V tu dobu žily jsme obě, já i
Aleksandra Michajlovna, v úplném osamění. Petr Aleksandrovič
nebyl v Petrohradě. Jel za úřadními záležitostmi do Moskvy a
strávil tam tři neděle. Přes toto nedlouhé rozloučení
Aleksandra Michajlovna hrozně si stýskala. Chvílemi stávala se
klidnější, ale uzavírala se sama ve svém kabinetě, tak že i
já jsem jí byla na obtíž. Mimo to já sama také jsem hledala
samotu. Hlava má pracovala s jakýmsi chorobným napjetím; byla
jsem jako v dýmu.
Časem přicházely na mne hodiny dlouhých, trapných,
neodstupných myšlének; snilo se mně tehda, jakoby se mně
někdo po tichu vysmíval, jakoby se bylo cosi do mne vtělilo a
rmoutilo a otravovalo každou mou myšlénku. Nemohla jsem se
zbaviti trapných obrazů, jež se mi zjevovaly každý okamžik a
nedávaly mně pokoje. Představovalo se mi dlouhé, neodvratné
utrpení, mučednictví, obět, která se přináší pokorně, bez
odmluvy ale marně. Zdálo se mně, že ten, komu byla přinesena
ona obět, opovrhuje jí a směje se nad ní. Zdálo se mně, že
jsem viděla zločince, jenž odpouští hříchy spravedlivému a
mé srdce se trhalo na kusy. Současně jsem si přála ze všech
sil zbaviti se svého podezření; proklínala jsem je,
nenáviděla jsem sama sebe za to, že všechna má přesvědčení
byla ne přesvědčení, nýbrž pouhé domněnky, za to, že jsem
nemohla ospravedlniti své dojmy sama před sebou.
Potom jsem rozbírala v duchu ony věty, ony poslední výkřiky
strašného loučení. Představovala jsem si onoho člověka
nerovného, snažila jsem se uhodnouti veškeren smysl slova
neroveň. Strašně mne mučilo to zoufalé loučení: jsem
směšný, já sám se stydím za tvůj výběr. Co to bylo? Jací
to jsou lidé? Nač si stýskají, co je trápí, co ztratili?
Vzchopivši se, přečetla jsem znova s největší pozorností
dopis, v němž bylo tolik zoufalství, rozrývajícího duši, ale
jehož smysl byl tak podivný, tak nepochopitelný pro mne. Avšak
list mně vypadl z rukou a vzpurný zmatek víc a více zachvacoval
mé srdce... Vždyť se to musilo konečně nějak rozhodnouti, ale
já jsem nenacházela východu, aneb jsem se ho bála.
Byla jsem skoro nemocna, když jednoho dne na našem dvoře
zarachotil povoz Petra Aleksandroviče, vracejícího se z Moskvy.
Aleksandra Michajlovna s radostným křikem vyběhla vstříc
muži, ale já jsem zůstala na místě, jako přikovaná. Vím,
že jsem byla sama zděšena svým náhlým vzrušením.
Nevydržela jsem a odběhla jsem do svého pokoje. Nechápala jsem,
čeho jsem se náhle zděsila, ale bála jsem se tohoto zděšení.
Za čtvrt hodiny mne zavolali a odevzdali mně list od knížete. V
saloně jsem se setkala s jakýmsi neznámým pánem, který
přijel s Petrem Aleksandrovičem z Moskvy, a dle jistých slov,
kterých jsem si povšimla, zvěděla jsem, že zůstane u nás na
delší dobu. Byl to plnomocník knížete, jenž přijel do
Petrohradu v jistých důležitých záležitostech knížecí
rodiny, které byly až dosud svěřeny Petru Aleksandroviči.
Tento pán mně odevzdal psaní od knížete a dodal, že kněžna
mně také chtěla napsati lístek, do posledního okamžiku
ubezpečovala, že lístek bude zcela jistě napsán, ale na konec
ho propustila s prázdnýma rukama a s prosbou, aby mně vyřídil,
že nemá rozhodně, co by mně psala, ve psaní že se nedá
vlastně nic napsati, že zkazila pět listů papíru a roztrhala
je na kousky a konečně že je třeba opět obnoviti
přátelství, má-li psáti jako přítelkyně přítelkyni. Pak
mi vzkázala, že se bezpochyby brzy shledáme.
Neznámý pán na mou nedočkavou otázku odpověděl, že zpráva
o brzkém shledání jest spolehlivá, poněvadž celá rodina se
připravuje na brzký příjezd do Petrohradu. Tato zpráva
naplnila mne velikou radostí; odešla jsem honem do svého pokoje,
zavřela jsem se a s očima plnýma slz rozevřela jsem psaní od
knížete.
Kníže mi sliboval brzké shledání s ním i s Kátí a srdečně
mi blahopřál k mým hudebním schopnostem; konečně mně žehnal
k mému budoucímu životu a sliboval, že se o mne postará.
Plakala jsem, čtouc toto psaní; ale k sladkým slzám mým pojil
se takový nesnesitelný zármutek, že jsem se lekala sama sebe.
Sama jsem nevěděla, co se děje se mnou.
Minulo několik dní. V pokoji, sousedním s mou světnicí, kde se
dříve nacházel sekretář Petra Aleksandroviče, pracoval nyní
každé dopoledne a často i večer až přes půlnoc nový host.
Často se v kabinetě zavírali s Petrem Aleksandrovičem a
pracovali společně.
Kdysi po obědě Aleksandra Michajlovna mne požádala, abych
došla do kabinetu a optala se jejího muže, bude-li s námi píti
čaj. V kabinetě nebyl nikdo, ale domnívala jsem se, že Petr
Aleksandrovič se brzy vrátí a proto jsem čekala. Na stěně
visela jeho podobizna. Pamatuju se, že jsem se náhle zachvěla,
když jsem spatřila tuto podobiznu, a s rozčilením, mně samé
nepochopitelným, počala jsem si ji pozorně prohlížeti. Visela
dosti vysoko, mimo to v pokoji bylo temno; abych lépe viděla,
přistavila jsem si židli a vstoupila jsem na ni. Chtělo se mi
cosi vypátrat, jakobych doufala, že se tu mohou rozřešiti mé
pochybnosti a tu se pamatuju, že mne především překvapily oči
podobizny. Napadlo mne, že jsem vlastně až dosud nikdy neviděla
očí tohoto člověka; schovával je vždycky pod brejlemi.
Už jako dítě jsem nemilovala jeho pohledu z jakési
nepochopitelné, podivné předpojatosti; nyní se mně zdálo, že
má předpojatost byla oprávněna. Představivost moje byla
naladěna. Zdálo se mně náhle, že oči podobizny se odvracejí
od mého pronikavého, zděšeného pohledu, že se snaží
vyhnouti se mu, že v očích těch je lež a klam. Zdálo se mi,
že jsem dobře uhodla a jakási tajná radost ozvala se ve mně
při této domněnce. Lehký výkřik vydral se z mých prsou. V
ten okamžik zaslechla jsem za sebou šramot. Ohlédla jsem se:
přede mnou stál Petr Aleksandrovič a pozorně na mne pohlížel.
Mně se zdálo, že se náhle začervenal. Zarděla jsem se a
seskočila jsem s židle.
„Co tu děláte?" optal se mne přísným hlasem. „Proč jste
sem přišla?"
Nevěděla jsem, co odvětit. Když jsem se trochu vzpamatovala,
vyřídila jsem pozvání Aleksandry Michajlovny. Nevím, co mně
odpověděl, nepamatuju se, jak jsem vyšla z kabinetu; ale když
jsem přišla k Aleksandře Michajlovně, úplně jsem zapomněla
odpověď, kterou očekávala, a marně jsem řekla, že přijde.
„Ale co je ti, Nétičko?" optala se mne Aleksandra Michajlovna;
„ty's celá červená; podívej se na sebe. Co je ti?"
„Já nevím; šla jsem velmi rychle..." odvětila jsem.
„A co ti vlastně řekl Petr Aleksandrovič?" naléhala na mne ve
svém překvapení.
Neodpovídala jsem. V tu chvíli ozvaly se kroky Petra
Aleksandroviče a já hned odešla z pokoje, čekala jsem dvě
hodiny v nevýslovném stesku. Konečně přišli pro mne, abych
šla k Aleksandře Michajlovně. Aleksandra Michajlovna mlčela a
bylo na ní znáti starostlivost. Když jsem vešla, bystře a
pátravě na mne pohlédla, hned však sklopila oči. Zdálo se mi,
že jakýsi zmatek vyjádřil se v jejím obličeji. Brzy jsem
spozorovala, že byla rozmrzelá, mluvila málo, na mne vůbec
nehleděla a na starostlivé otázky pana B. odpovídala, že ji
bolí hlava. Petr Aleksandrovič byl hovornější, než kdykoli
jindy, ale hovořil pouze s B.
Aleksandra Michajlovna roztržitě přistoupila ke klavíru.
„Zazpívejte nám něco," vybídl mne B.
„Ano, Anneto, zazpívej svou novou arii," souhlasila Aleksandra
Michajlovna, jakoby byla ráda zámince.
Vzhlédla jsem na ni; ona pohlížela na mne s nepokojnou
nedočkavostí.
Ale já se neuměla ovládat. Místo abych přistoupila k pianu a
zazpívala, ať už jakkoliv, spletla jsem se, upadla do rozpaků a
nevěděla jsem, jak se vymluvit. Konečně jsem se rozmrzela
úplně a odřekla jsem co nejrozhodněji.
„Proč nechceš zpívat?" ptala se Aleksandra Michajlovna,
významně pohlédla na mne a současně letmo i na muže.
Ty dva pohledy zbavily mne poslední trpělivosti. Vstala jsem od
stolu v nejvyšší rozpačitosti, které jsem už netajila, a
chvějíc se netrpělivostí a rozmrzelostí, opakovala jsem
přenáhleně, že nechci, nemohu, že jsem churava. Mluvíc ta
slova, hleděla jsem všem do očí, ale Buh ví, jak jsem si
přála, abych v tu chvíli byla ve svém pokojíku a nikdo mne
neviděl.
B. byl udiven, Aleksandra Michajlovna byla zřejmě sklíčena a
nemluvila ani slova. Ale Petr Aleksandrovič náhle vstal s židle
a pravil, že zapomněl na jakousi záležitost a jakoby rozmrzen,
že zameškal příhodnou chvíli, vyšel rychle z pokoje,
podotknuv, že snad sem později ještě zajde, ale pro všechen
případ stiskl panu B. ruku na rozloučenou.
„Co vám tedy vlastně je?" optal se mne B., „na pohled
skutečně se zdáte churavou."
„Ano, jsem churava, velice churava," odpověděla jsem
netrpělivě.
„Jsi skutečně bledá a prve jsi byla taková červená,"
prohodila Aleksandra Michajlovna, ale náhle umlkla.
„Odpusťte!" pravila jsem a přímo jsem přistoupila k
Aleksandře Michajlovně a pohlédla jí pozorně do očí. Ubohá
nesnesla mého pohledu, sklopila oči jako provinilá, a lehký
ruměnec pokryl její bledé tváře. Vzala jsem její ruku a
políbila ji. Aleksandra Michajlovna vzhlédla na mne s
nelíčenou, naivní radostí. „Odpusťte, že jsem byla dnes
takové špatné, ošklivé dítě," odprošovala jsem ji s citem.
„Ale opravdu nejsem zdráva. Nehněvejte se na mne a dovolte mně
odejít."
„Jsme všichni děti," pravila s ostýchavým úsměvem. „I já
jsem dítě, horší, mnohem horší, než ty," dodala mně do
ucha. „S Bohem, buď zdráva. — Jen, pro Boha, nehorši se na
mne."
„Zač?" optala jsem se jí. Mne překvapilo nad míru její
naivní přiznání.
„Zač?" opakovala po mně ve značných rozpacích, jakoby se
byla ulekla mé otázky; „zač? Nu, vidíš, jaká jsem,
Nétičko. Co jsem to mluvila! S Bohem! Ty's rozumnější než
já. A já jsem horší, než dítě."
„Nu, přestaňte," odpověděla jsem celá dojatá, nevědouc, co
jí říci. Pak jsem ji ještě jednou políbila a vyšla jsem z
pokoje.
Byla jsem hrozně rozmrzelá a mrzutá. Zlobila jsem se na sebe,
cítíc, že jsem neopatrná a neumím se náležitě chovat.
Styděla jsem se čehosi, až mně bylo do pláče, a usnula jsem
celá zarmoucená.
Když jsem se ráno probudila, první má myšlénka byla, že
celý včerejší večer byl pouhý přízrak, sen, že jsme se na
vzájem mistifikovali, ve spěchu jsme pouhou hloupost pokládali
za důležitou příhodu, že všechno vzniklo jen z nezkušenosti,
poněvadž jsme nebyli zvyklí přijímati vnější dojmy. Cítila
jsem, že vinou všeho jest ono psaní, jež mne příliš
znepokojuje, že má fantasie jest rozladěna, a rozhodla jsem, že
příště nebudu raději o ničem přemýšlet.
Když jsem takovým neobyčejně lehkým způsobem rozplašila
svůj stesk v plném přesvědčení, že právě tak lehko také
vykonám, na čem jsem se rozhodla, stala jsem se klidnější a
odešla jsem veselá do pěvecké školy. Ranní vzduch úplně
osvěžil mou hlavu. Líbily se mně tyto ranní procházky k
učiteli zpěvu. Bylo tak veselo procházeti městem, jež se k
deváté hodině už oživovalo a začínalo svůj každodenní
starostlivý život. Procházely jsme obyčejně po
nejživějších ulicích, vždycky plných shonu, a mně se velice
líbilo toto pozadí mých začátků uměleckého života, tento
rozdíl mezi každodenní všední, malichernou, ale živou
starostlivostí a uměním, které mne očekávalo ve vzdálenosti
dvou kroků od tohoto života, v druhém patře ohromného domu,
nabitého shora až dolů nájemníky, kteří, jak se mně zdálo,
ani za mák si nevšímali nijakého umění.
Já mezi těmi dělnými, zlostnými chodci se svazkem not pod
paždím; stařenka Natalja, která mne provázela a pokaždé mně
dávala řešit hádanku — ač sama o tom nevěděla — o čem
vlastně tou cestou přemýšlí; konečně můj učitel, polo
Vlach, polo Francouz, podivín, chvílemi skutečný enthusiast,
mnohem častěji pedant a nejčastěji lakomec: vše to mne bavilo
a nutilo mne buď do smíchu neb do uvažování.
Mimo to milovala jsem své umění, ostýchavě sice, ale s
vášnivou nadějí, stavěla jsem si zámky ve vzduchu,
vymýšlela jsem si nejrozkošnější budoucnost a nezřídka po
svém návratu byla jsem jako v žáru od své fantasie. Slovem v
ty hodiny jsem bývala skoro šťastna.
Právě v takové náladě byla jsem i tentokrát, když jsem se v
deset hodin vrátila z hodiny domů. Na všechno jsem zapomněla a
pamatuju se, jak radostně jsem začala o čemsi sníti. Ale
náhle, když jsem stoupala po schodech, trhla jsem sebou, jakoby
mne někdo spálil. Nade mnou ozval se hlas Petra Aleksandroviče,
jenž právě šel se schodů. Nepříjemný pocit, jenž se mne
zmocnil, byl tak silný, vzpomínka o včerejšku tak nepříznivě
mne zarazila, že jsem nikterak nemohla skrýti své tesklivosti.
Lehce jsem se mu poklonila, ale má tvář byla v ten okamžik
patrně tak výrazná, že se zastavil přede mnou celý
překvapený. Spozorovavši jeho pohyb, zarděla jsem se a rychle
jsem vyšla po schodech nahoru. On zabručel cosi za mnou a šel
dále svou cestou.
Hned bych se byla dala z rozmrzelosti do pláče a nemohla jsem
pochopit, co se to děje se mnou. Celé dopoledne jsem byla jako
vyměněná a nevěděla jsem, nač se rozhodnouti, abych se co
nejdříve všeho zbavila. Tisíckrát jsem si dávala slovo, že
budu moudřejší a tisíckrát mne zmáhal strach o sebe. Cítila
jsem, že nenávidím muže Aleksandry Michajlovny a přece jsem
zoufala sama za sebe.
Tentokrát ze stálého rozechvění jsem se opravdově rozstonala
a pozbyla jsem vlády nad sebou. Mrzela jsem se na všechny. Celé
dopoledne jsem proseděla ve svém pokoji a nešla jsem ani k
Aleksandře Michajlovně. Ona přišla sama. Jak pohlédla na mne,
div nevzkřikla. Byla jsem tak bledá, že když jsem nahlédla do
zrcadla, sama jsem se ulekla. Aleksandra Michajlovna proseděla se
mnou celou hodinu a ošetřovala mne jako dítě.
Mne však tolik rmoutila její pozornost, tak těžká byla mně
její láska, tak trapno bylo hleděti na ni, že jsem ji konečně
poprosila, aby mne nechala samotnu. Odešla plna starostí o mne.
Konečně se můj stesk rozřešil slzami a záchvatem. K večeru
se mně udělalo lehčeji...
Lehčeji proto, že jsem se odhodlala jíti k ní. Rozhodla jsem
se, že padnu před ní na kolena, vrátím jí psaní, které
ztratila, a přiznám se ke všemu: přiznám se k mukám, která
jsem vytrpěla, ke všem svým pochybnostem, obejmu ji s
nekonečnou láskou, jež ve mně plála k ní, k mé trpitelce,
řeknu jí, že jsem její dítě, její přítelkyně, že mé
srdce jest jí otevřeno, aby sama v ně nahlédla a uviděla,
kolik je tam žhoucí, nezvratné lásky k ní.
Můj Bože! Věděla jsem, cítila jsem, že já jsem poslední
bytost, před kterou ona mohla otevříti své srdce, ale tím
bezpečnější — zdálo se mi — byla záchrana, tím
mocnější bylo by mé slovo... Chápala jsem zármutek její sice
jen temně a nejasně, ale srdce mé překypovalo rozhořčením
při pomyšlení, že ona může se zardíti přede mou, před mým
soudem... Moje ubohá, ty že jsi hříšnice? Hle co jí řeknu,
až zapláču u jejích nohou. Cit spravedlnosti vzbouřil se ve
mně a já byla jako otupena. Nevím, co bych byla učinila; ale
vzpamatovala jsem se až později, když neočekávaná příhoda
zachránila mne i ji od záhuby, zastavivši mne skoro při prvním
kroku. Hrůza se mne zmocnila. Může-liž její utýrané srdce
oživnouti k nové naději? Byla bych ji usmrtila jedinou ranou!
Hle, co se přihodilo: Byla jsem už v předposledním pokoji od
jejího kabinetu, když z bokových dveří vyšel Petr
Aleksandrovič a nespozorovav mne, šel dále přede mnou. Šel
také k ní. Stanula jsem, jako omráčená; on byl poslední
člověk, s nímž jsem se nadála setkati v tu chvíli. Chtěla
jsem se vrátiti, ale zvědavost mne připoutala k místu.
Stanul na okamžik před zrcadlem, upravil si vlasy a k svému
velikému podivení jsem zaslechla, že si potichounku zpívá
jakousi písničku. V okamžiku oživla v mé paměti jistá
neurčitá, dávná vzpomínka z dob mého dětství.
Aby byl srozumitelný ten pocit, jenž mne zachvátil v ten
okamžik, sdělím onu vzpomínku.
Ještě za prvého roku mého pobytu v tomto domě překvapil mne
hluboce jistý případ, jenž se mi vysvětlil teprv nyní,
poněvadž se mně teprv nyní stal srozumitelným počátek mé
nevysvětlitelné antipatie k tomuto člověku! Už jsem se
zmínila, že již tehda mně bývalo nevolno v jeho přítomnosti.
Pravila jsem, že na mne působil teskný dojem jeho zachmuřený,
starostlivý pohled, jeho truchlivý a zničený výraz tváře;
pravila jsem, jak mně bývalo těžko po těch hodinách, které
jsme trávívali společně u čajového stolku Aleksandry
Michalovny, a konečně jaký zármutek rozrýval mé srdce, když
jsem byla náhodou dvakrát nebo třikrát svědkyní oněch
zasmušilých, temných výjevů, o nichž jsem se zmínila už na
počátku.
Přihodilo se tehda, že jsem se s ním setkala právě tak, jako
nyní, v témž pokoji a v tutéž hodinu, když se ubíral
podobně, jako já, k Aleksandře Michajlovně. Pociťovala jsem
čistě dětský strach, když jsem se s ním setkávala sama, a
proto jsem se schoulila v koutku, jakobych se byla něčím
prohřešila, a modlila jsem se, aby mne nespatřil. On právě
tak, jako nyní, stanul před zrcadlem a já se zachvěla od
jakéhosi neurčitého, ale nedětského pocitu. Zdálo se mně,
jakoby tam přejinačoval svou tvář. Viděla jsem aspoň zcela
jasně úsměv na jeho tváři, než přistoupil k zrcadlu;
spozorvala jsem smích, jehož jsem dříve nikdy na něm
nevídala, protože (a to mne — pamutuju se — nejvíc
překvapovalo) on se nikdy nesmál před Aleksandrou Michajlovnou.
Náhle, sotva že pohlédl do zrcadla, tvář jeho se úplně
změnila. Úsměv zmizel jako na povel a na jeho místě jakýsi
trpký pocit, jenž jakoby se nevolky, násilně vydíral ze srdce,
pocit, jejž žádná lidská sila při všem velkomyslném úsilí
nebyla s to zakrýti, zkřivil jeho rty, jakási křečovitá
bolest nahnala vrásky na jeho čelo a stiskla mu brvy. Pohled
zamračeně se uschoval pod brejle — slovem v okamžiku, jako na
povel, stal se jiným člověkem.
Pamatuju se, že já, dítě, zachvěla jsem se strachem, bojíc se
pochopiti, co jsem uviděla, a od té doby těžký nepříjemný
dojem zůstával na vždy v mém srdci. On pohlédl na okamžik do
zrcadla, schýlil hlavu, shrbil se, jak obyčejně předstupoval
před Aleksandru Michajlovnu a po špičkách kráčel ke kabinetu.
A právě tato vzpomínka mne nyní zarazila.
I tehda, jako nyní, se domníval, že je sám v pokoji, a zastavil
se před zrcadlem. Jako tehda, octla jsem se i nyní v jeho
společnosti s nepřátelským, odporným pocitem. Ale když jsem
zaslechla jeho zpěv, zpěv od člověka, od něhož nebylo možno
očekávati něčeho podobného, který mne překvapil svou
nenadálostí tak, že jsem stanula na místě jako přimražená,
když mně úplná shoda okolností uvedla na pamět podobný
moment z mého dětství, tu ani nemohu vysloviti, jak bolestný
cit mne bodl do srdce. Všechny mé nervy se zachvěly a v
odpověď na tu nešťastnou píseň vybuchla jsem do smíchu, tak
že ubohý pěvec vykřiknul, odskočil na dva kroky od zrcadla a
bledý jako smrt, jako člověk, hanebně chycený na místě
přečinu, hleděl na mne ztrnulý úžasem, údivem a vztekem.
Jeho pohled měl na mne chorobný účinek. Já mu odpovídala
nervosným, hysterickým smíchem přímo do očí, se smíchem
jsem prošla mimo něho a nepřestávajíc se smáti vešla jsem k
Aleksandře Michajlovně. Věděla jsem, že stojí za závěsou,
že snad je na rozpacích, má-li vejíti nebo ne, že vztek a
zbabělost ho připoutaly k místu, a s jakousi podrážděnou,
vyzývavou netrpělivostí jsem očekávala, na co se rozhodne.
Byla jsem hotova sázeti se, že nepřijde a vyhrála jsem.
Přišel teprv za půl hodiny. Aleksandra Michajlovna dlouho na mne
pohlížela s krajním podivením. Ale marně se mne vyptávala, co
se stalo. Nemohla jsem odpovědít; dechu se mi nedostávalo.
Konečně se domyslila, že na mne přišel nervový záchvat a
starostlivě mne pozorovala. Když jsem si odpočinula, chopila
jsem ji za ruce a počala jsem je líbati. Teprv nyní jsem se
vzpamatovala a teprv nyní mně přišlo na mysl, že bych ji byla
zabila, kdybych se nebyla setkala s jejím mužem. Hleděla jsem na
ni jako na nově vzkříšenou.
Přišel Petr Aleksandrovič.
Vzhlédla jsem na něho mrknutím oka; tvářil se tak, jakoby se
mezi námi nebylo pranic přihodilo, totiž byl přísný a
zasmušilý, jak obyčejně. Ale podle jeho bledého obličeje a
lehounce sebou škubajících koutku rtů jsem se domyslila, že
jedva skrývá své rozčilení. Aleksandru Michajlovnu pozdravil
chladně a mlčky sedl na židli. Ruka se mu chvěla, když
přijímal číšku s čajem. Očekávala jsem výbuch a na mne
padl jakýsi nevyzpytatelný strach. Už jsem chtěla odejíti, ale
neodhodlala jsem se opustiti Aleksandru Michajlovnu, která se
měnila v obličeji, pohlížejíc na muže. Také tušila cosi
nedobrého. Konečně nastalo, co jsem očekávala s takovým
strachem.
Uprostřed hlubokého mlčení zdvihla jsem oči a setkala se s
brejlemi Petra Aleksandroviče, obrácenými přímo na mne. Bylo
to pro mne tak neočekávané, že jsem sebou trhla, div jsem
nevykřikla, a sklopila oči. Aleksandra Michajlovna spozorovala
mé hnutí.
„Co je vám? Proč jste se začervenala?" ozval se ostrý a
hrubý hlas Petra Aleksandroviče.
Já mlčela. Srdce mne tlouklo tak silně, že jsem nemohla
promluviti slova.
„Proč se začervenala? Proč se neustále červená?" ptal se
znova, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně, drze ukazuje na mne.
Rozhorlení zchvátilo mne dech, Vrhla jsem prosebný pohled na
Aleksandru Michajlovnu. Ona mně porozuměla. Její bledé tváře
vzplanuly.
„Anneto," řekla mně pevným hlasem, jakého jsem se v ní
nenadála; „jdi do svého pokoje, za minutu k tobě přijdu; my
strávíme tento večer spolu..."
„Já se vás ptal; slyšela jste mne nebo ne?" vpadl jí do
řeči Petr Aleksandrovič, ještě více povýšiv svůj hlas,
jakoby neslyšel, co řekla žena. — „Proč se červenáte,
když se setkáte se mnou? Odpovězte!"
„Proto, že ji nutíte, aby se červenala, a mne také,"
odpověděla Aleksandra Michajlovna hlasem, přerývaným od
rozčilení.
Pohlédla jsem překvapena na Aleksandru Michajlovnu. Náhlost
její námitky byla mně na první pohled nesrozumitelna.
„Již že vás nutím, abyste se červenala, já?" odpověděl
jí Petr Aleksandrovič, s důrazem pronášeje slovo ,já', při
čemž, jak se zdálo, také byl ohromen překvapením. „Za mne
jste se červenala vy? Což je možno, abych já byl příčinou,
že vy se červenáte? Vy jste povinna se červenat, ale ne já,
jak myslíte?"
Tato slova byla pro mne tak srozumitelna, byla vyslovena tak
tvrdě, s takým jedovatým posměchem, že jsem vykřikla úžasem
a vrhla se k Aleksandře Michajlovně. Údiv, bolest, pokoření a
úžas zračily se na smrtelně bledém jejím obličeji. Pohlédla
jsem na Petra Aleksandroviče a sepjala jsem prosebně ruce. Zdálo
se, že se i sám vzpamatoval; ale zběsilost, která z něho
vynutila ona slova, ještě neminula. Nicméně, spozorovav němou
prosbu mou, zarazil se. Mé hnutí mluvilo jasně, že vím mnoho z
toho, co až doposud bylo mezi nimi tajemstvím a že jsem
správně porozuměla jeho slovům.
„Anneto, odejděte do svého pokoje," žádala znova Aleksandra
Michajlovna slabým, ale rozhodným hlasem, vstávajíc se židle.
„Je mně třeba promluviti si s Petrem Aleksandrovičem."
Byla na pohled klidna; ale tohoto jejího klidu bála jsem se víc
než jakéhokoli rozčilení. Jakobych neslyšela jejích slov,
zůstávala jsem na místě jako přikovaná. Všechny své síly
jsem napjala, abych vyčetla z její tváře, co se v ten okamžik
dálo v její duši. Zdálo se mně, že neporozuměla ani mé
prosbě, ani mému výkřiku.
„Vizte, co jste způsobila!" zvolal Petr Aleksandrovič, vzav mne
za ruku a ukazuje na ženu.
Můj Bože! Nikdy jsem neviděla takového zoufalství, jaké jsem
nyní vyčetla z té zničené, zmrtvělé tváře. On mne vzal za
ruku a vyvedl mne z pokoje. Pohlédla jsem na ně naposled.
Aleksandra Michajlovna stála, opřena o krb a pevně tiskla hlavu
oběma rukama. Celá postava jejího těla zobrazovala
nesnesitelnou muku. Chopila jsem se ruky Petra Aleksandroviče a
vroucně jsem ji stiskla.
„Pro Boha, pro Boha!" prosila jsem trhaným hlasem, „mějte
smilování!"
„Nebojte se, nebojte se!" odpověděl, hledě na mne jaksi
podivně. „Není to nic, je to jen záchvat. Jděte jen, jděte."
Přišla jsem do svého pokojíku, padla jsem na divan a zastřela
si obličej rukama. Celé tři hodiny strávila jsem v takém
položení a za tu dobu vytrpěla jsem celé peklo. Konečně jsem
se nemohla už zdržet a poslala jsem se zeptat, mohu-li přijíti
k Aleksandře Michajlovně. S odpovědí přišla madame
Leotharová; Petr Aleksandrovič mně vzkazoval, že záchvat
minul, nebezpečí nijakého není, avšak Aleksandře Michajlovně
že je třeba klidu. Nešla jsem spat do tří hodin do rána a
stále jsem přemýšlela, přecházejíc sem tam po pokoji. Stav
můj byl záhadnější než kdykoli jindy, ale cítila jsem se
jaksi klidnější — snad proto, že jsem cítila na sobě
největší vinu. Pak jsem šla spat s netrpělivostí
očekávajíc zejtřejší ráno.
Ale druhého dne k svému trpkému překvapení jsem spozorovala v
Aleksandře Michajlovně jakousi nápadnou chladnost. Z počátku
se mne zdálo, že tomuto čistému, šlechetnému srdci je za
těžko zůstávati se mnou po včerejším výjevu s mužem,
jehož jsem byla bezděčnou svědkyní. Věděla jsem, že toto
dítě je schopno červenati se přede mnou a prositi mne za
odpuštění za to, že snad včerejší nešťastný výjev urazil
mé srdce.
V brzku však jsem v ní spozorovala jakousi jinou starost a
rozmrzelost, jež se projevovala neobyčejně neobratně; tu mně
odvětí suše a chladně, tu vyznívá z jejích slov jakýsi
zvláštní smysl; tu opět se stane ke mně neobyčejně něžnou,
jako by se kála ze své přísnosti, zhola cizí jejímu srdci, a
laskavá, tichá slova její vyznívají jakousi výtkou.
Konečně jsem se jí optala přímo, co jí schází, a nemá-li
mně co říci? Na mou nenadálou otázku trochu se zarazila, ale
hned zase zdvihla na mne své veliké, tiché oči a pohlížejíc
na mne s něžným úsměvem, pravila:
„Nic, Nétičko; jen, když jsi se mne tak nenadále optala,
trochu jsem se zarazila. Ale to jen proto, že jsi se optala tak
nenadále... ubezpečuju tě. Poslouchej však a odpověz mně
pravdu, dítě mé: máš ty na srdci něco takového, proč bys se
i ty zarazila podobně, jako já, kdyby se tebe otázali taktéž
náhle a neočekávaně?"
„Nemám," odvětila jsem, hledíc na ni jasnýma očima.
„Nu, to je dobře! Kdybys věděla, má drahá, jak jsem ti
vděčna za tuto krásnou odpověď. Ne, že bych tě mohla
podezřívati v něčem špatném — nikdy! Neodpustila bych si
ani pomyšlení na něco takového! Ale poslyš: vzala jsem tě k
sobě, byla jsi dítě, a nyní jest ti sedmnáct let. Sama jsi
viděla: jsem churava, jsem sama jako dítě, jest třeba, aby mne
opatrovali. Nemohla jsem ti úplně nahraditi vlastní matku přes
to, že lásky k tomu potřebné úplně by dostačilo v mém
srdci. Jestliže mne nyní trápí starosti, rozumí se, nejsi ty
tím vinna, nýbrž já. Odpusť mně tedy mou otázku i to, že
jsem snad proti vůli své nesplnila všech slibů, které jsem
dala tobě i tatínkovi, když jsem tě přijala z jeho domu. Mne
to velice znepokojuje, a často znepokojovalo, má drahá."
Já ji objala a zaplakala jsem.
„O děkuju, děkuju vám za všechno!" zvolala jsem, kropíc
její ruce slzami. „Nemluvte tak se mnou, netrhejte mně srdce.
Vy jste mně byla více než matkou. Bůh vám požehnej za to, co
jste učinili oba, vy i kníže, pro mne ubohou, opuštěnou!
Ubohá, drahá moje!"
„Neplač, Nétičko, neplač. Raději mne obejmi. Tak, pevněji,
pevněji! Víš co? Bůh ví, proč se mně zdá, že mne
objímáš naposled."
„Ne, ne," zvolala jsem, a rozplakala jsem se, jako dítě. „Ne,
to není možná! Vy budete štastna!... Ještě nás očekává
dlouhá budoucnost. Věřte, my budeme šťastny."
„Děkuju ti, děkuju, že mne máš tak ráda. Mám nyní kolem
sebe málo lidí; všichni mne opustili!"
„Kdo že vás opustil, kdo?"
„Byli dříve i jiní; ty však nevíš, Nétičko. Ti mne
všichni opustili, všichni zmizeli, jako pžízraky. A já na ně
tak čekala, celý svůj život čekala. Bůh s nimi! Hled,
Nétičko: vidíš, jaká je pozdní jeseň; brzy přijde sníh. S
prvním sněhem i já umru — ano. Ale netoužím na to. S Bohem!"
Její obličej byl bledý a hubený. Na každém líci planula
zlověstná, krvavá skvrna; rty se jí chvěly a vyprahly
vnitřním žárem.
Přisedla k pianu a vzala několik akkordů; v týž okamžik
praskla struna a zaúpěla dlouhým, třaslavým zvukem.
„Slyšíš, Nétičko, slyšíš?" zvolala náhle jakýmsi
nadšeným hlasem, ukazujíc na klavír... „Tu strunu přes
příliš napjali; nesnesla toho a zemřela. Slyšíš, jak
žalostně umírá její zvuk?"
Mluvila s těží. Němý, duševní bol zračil se v jejím
obličeji a oči se jí naplnily slzami.
„Nu, nechme toho, Nétičko, má drahá; už dost. Přiveď sem
děti."
Já je přivedla. Ona jakoby si odpočívala, hledíc na ně a za
hodinu je propustila.
„Až umru, neopustíš jich, Anneto? Neopustíš?" optala se mne
šeptem, jakoby se bála, aby nás někdo neslyšel.
„Ale co to mluvíte? Vy mne usmrtíte!" mohla jsem jí pouze
dáti za odpověď.
„Vždyť jsem jen žertovala," pravila, trochu se zamlčevši a
usmála se. „A ty jsi mně věřila? Vždyť mluvívám někdy,
Bůh ví, co. Jsem nyní jako dítě; mně se musí všechno
odpustit."
Tu pohlédla na mne nesměle, jakoby se bála cosi říci. Já
čekala.
„Hleď, nelekej ho," promluvila opět se sklopenýma očima a s
ruměncem na lících tak tiše, že jsem jí jedva rozuměla.
„Koho?" ptala jsem se překvapena.
„Muže. Ty mu třeba po taji všechno povíš."
„Ale proč, proč?" ptala jsem se víc a více překvapena.
„Nu, snad i nepovíš, kdož ví!" odpověděla, snažíc se co
možná chytřeji na mne vzhlédnouti, ačkoliv týž prostomyslný
úsměv se chvěl na jejích rtech a ruměnec stále silněji
vystupoval na jejích tvářích. „No, dosti o tom. Vždyť já
stále jen žertuju."
Srdce se mi svíralo bolestněji a bolestněji,
„Ale poslechni: budeš je milovat, až umru, ano?" dodala
vážně a opět jakýmsi tajemným způsobem; „milovati tak,
jako své vlastní děti, ano? Vzpomeň si: já jsem tebe vždycky
pokládala za svou vlastní a od svých jsem tě nelišila."
„Ano, ano," odpověděla jsem, nevědouc, co mluvím a
pozbývajíc dechu od slz a rozechvění.
Ohnivý polibek opálil mně ruku dříve, než jsem ji mohla
utrhnouti. Údiv spoutal můj jazyk.
„Co se to s ní děje? Co si myslí? Co se přihodilo včera
večer mezi nimi?" Takové otázky mihly se mně hlavou.
Za minutu počala si stýskati na únavu.
„Jsem už dávno nemocna; ale nechtěla jsem lekati vás oba,"
pravila. „Vždyť vy mne oba máte rádi — ano? Na shledanou,
Nétičko; nech mne nyní samotnou, ale večer přijdi ke mně
zcela jistě. Přijdeš?"
Dala jsem slovo, ale byla jsem ráda, že mohu odejít. Nemohla
jsem toho déle snésti.
„Ubohá, ubohá! Jaké podezření provází tě v mohylu!"
pomyslila jsem si, vzlykajíc. „Jaké nové hoře bodá a hryže
tvé srdce, a ty jedva se osměluješ pronésti o něm slovo. Bože
můj! Takové dlouhé trápení, které jsem nyní poznala už do
podrobná, takový život bez jasných okamžiků, taková láska
ostýchavá, ničeho nežádající, a ještě nyní, nyní, skoro
na smrtelném loži, když se jí srdce bolem rozrývá na části,
bojí se jako provinilá sebe menšího stesku, repotu. Sotva že
počala podezírati, sotva si smyslila nové hoře, už se
pokořila, už se s ním smířila!..."
Večer za soumraku za nepřítomnosti Ovrova (tak zvali
moskevského hosta) vešla jsem do knihovny, otevřela skříň a
počala přebírati knihy, hledajíc nějakou, kterou bych mohla
předčítati Aleksandře Michajlovně. Chtěla jsem ji zbaviti
černých myšlének a najíti něco veselého, lehkého.
Vybírala jsem dlouho a roztržitě. Soumrak houstnul a spolu s
ním rostla i má tesklivost. V mých rukou ocitla se opětně ona
kniha, rozevřená na téže stránce, na níž jsem i nyní
poznala stopu dopisu, jenž od té doby byl uschován na mých
ňadrech — onoho tajemství, jež znamenalo náhlý obrat a
počátek nové periody mého života, z něhož zaválo na mne tak
mnoho chladného, neznámého, tajemného, nepřívětivého a už
nyní z daleka tak přísně mně hrozícího.
„Co se s námi stane?" myslila jsem si. „Koutek, ve kterém
mně bylo tak teplo a útulno, pustne, čistý, jasný duch, jenž
ochraňoval mé mládí, mne opouští. Co mne čeká v
budoucnosti?"
Stála jsem jako bez myšlének nad svou minulostí, tak milou
nyní mému srdci, jakobych se snažila, prohlédnouti v neznámou,
hrozící mně budoucnost. Vzpomínám si na ten okamžik, a jakoby
nyní bylo, vidím jej živě před sebou. Tak silně vštípil se
v mou paměť.
Držela jsem v rukou dopis i rozevřenou knihu; mé tváře byly
zroseny slzami. Náhle jsem sebou trhla leknutím: nade mnou se
ozval známý mně hlas. V týž okamžik jsem pocítila, že mně
kdosi vytrhl psaní z ruky. Vykřikla jsem a ohlédla se: přede
mnou stál Petr Aleksandrovič. Chopil mne za ruku a zdržoval mne
mocí na místě. Pravou rukou zdvihl psaní ku světlu a snažil
se přečísti prvé řádky... Dala jsem se do křiku. Byla jsem
hotova raději zemřít, než bych zanechala psaní v jeho rukou.
Dle vítězného úsměvu jsem poznala, že se mu podařilo
přečísti prvé řádky. Ztrácela jsem hlavu...
Okamžik na to vrhla jsem se k němu téměř jako bez sebe a
vytrhla jsem psaní z jeho ruky. Vše to sběhlo se tak rychle, že
jsem sama ještě nechápala, jakým způsobem se psaní ocitlo
opět u mne. Ale pozorujíc, že mně je chce znova vytrhnouti, ve
spěchu jsem je uschovala za ňadra a odstoupila na tři kroky od
něho.
Asi půl minuty jsme hleděli na sebe mlčky. Já jsem se ještě
zachvívala leknutím; on — bledý s třesoucími se a od hněvu
zbledlými rty první přerušil mlčení.
„Dosti!" pravil sesláblým od rozčilení hlasem; „zajisté si
nepřejete, abych užil násilí; vydejte mně psaní dobrovolně."
Tu jsem se teprve vzpamatovala a urážka, stud, rozhorlení proti
hrubému násilí schvátilo mně dech. Žhavé slzy počaly téci
po mých rozpálených tvářích. Celá jsem se třásla
rozčilením a po nějakou dobu nebyla jsem s to promluviti slova.
„Slyšela jste?" zvolal, přistoupiv ke mně na dva kroky.
„Nechte mne, nechte mne!" vzkřikla jsem, odstupujíc od něho.
„Vaše jednání jest nízké, nešlechetné. Vy se
zapomínáte!... Pusťte mne!..."
„Jak? Co to znamená? Vy smíte ještě mluviti takovým tonem...
vy, která jste... Dejte sem, pravím vám!"
On ještě blíže přikročil ke mně, ale pohlédnuv mně do
očí, shledal v nich tolik rozhodnosti, že se zarazil a stanul v
pochybnostech.
„Dobře!" zvolal konečně suše, jakoby se byl na čemsi
rozhodl, ale při tom jen násilím sebe zdržoval. „K tomu
ještě přijdeme; ale především..."
Tu se rozhlédl po pokoji.
„Vy... kdo vás pustil do knihovny? Proč je tato skříň
otevřena? Kde jste vzala klíč?"
„Já vám nebudu odpovídat," namítla jsem. „Nemohu s vámi
mluvit. Pusťte mne, pusťte."
Šla jsem ke dveřím.
„Dovolte," zvolal, zadržev mne za ruku; „tak mně neujdete."
Mlčky jsem mu vytrhla ruku a znova jsem vykročila ke dveřím.
„Dobře tedy. Ale opravdu nemohu vám dovolit, abyste v mém
domě přijímala dopisy od svých milovníků..."
Vykřikla jsem úžasem a pohlédla na něho jako zmatená.
„A proto..."
„Zadržte!" vzkřikla jsem. „Jak můžete... Jak jste mně to
mohl říci? Můj Bože, můj Bože!"
„Co, co? Vy mně ještě hrozíte?"
Ale já hleděla na něho bledá, zničená zoufalstvím. Výjev
mezi námi dostoupil nejvyššího stupně krutosti, jíž jsem
nemohla pochopiti. Prosila jsem ho pohledem, aby dále
nepokračoval. Byla jsem hotova odpustiti mu urážku, jen aby
přestal. On hleděl přímo na mne a patrně váhal.
„Nežeňte mne do krajnosti!" zašeptala jsem s hrůzou.
„Ne, to se musí ukončit!" pravil konečně, jakoby se byl na
čemsi rozhodl. „Přiznávám se, váhal jsem následkem vašeho
pohledu," dodal s podivným úsměvem. „Ale na neštěstí věc
sama za sebe mluví. Já jsem přečetl počátek psaní. Je to
milostný list Nevymluvíte mně to. Na to ani nepomýšlejte! A
jestliže jsem sám pochyboval na minutku, dokazuje to, že ke
všem vašim rozkošným vlastnostem musím připojiti ještě
umění, výtečně lháti, a proto opakuju..."
Ponenáhlu, jak mluvil, tvář jeho víc a víc se měnila vztekem.
Blednul, rty se mu křivily a třásly, tak že konečně s těží
pronesl poslední slova. Tmělo se. Stála jsem bez ochrany sama
před člověkem, jenž byl s to uraziti ženštinu. Při tom
všechno svědčilo proti mně; mne mučil stud, byla jsem na
rozpacích a nemohla jsem pochopiti vzteku tohoto člověka. Bez
odpovědi, hrůzou celá bez sebe vyběhla jsem z pokoje a
vzpamatovala jsem se teprve, když jsem stanula na prahu kabinetu
Aleksandry Michajlovny. V ten okamžik ozvaly se i jeho kroky. Už
jsem chtěla, vejíti do pokoje, ale náhle jsem se zarazila jako
omráčená.
„Co se stane s ní?" mihlo se mi hlavou. „Toto psaní... Ne,
raději všechno na světě, než tuto poslední ránu v její
srdce." Odskočila jsem nazpět. Ale už bylo pozdě. On stál
vedle mne.
„Kam chcete, pojďme—jenom ne zde, ne zde!" zašeptala jsem
uchopivši ho za ruku. „Mějte s ní smilování! Přijdu opět
do knihovny anebo, kam vám libo! Vy ji usmrtíte!"
„To vy ji usmrtíte!" odpověděl odstrkuje mne.
Všechny mé naděje zmizely. Cítila jsem, že si přeje
přenésti celý ten výjev k Aleksandře Michajlovně.
„Pro Boha!" zvolala jsem, zdržujíc ho vší mocí. Ale v ten
okamžik se rozhrnula závěsa a Aleksandra Michajlovna se ocitla,
před námi. Pohlížela na nás celá překvapená. Obličej její
byl bledší než obyčejně; jen s těží držela se na nohou.
Bylo patrno, že ji stálo mnoho namahání, aby došla až k nám,
když zaslechla naše hlasy.
„Kdo je tu? O čem jste mluvili?" tázala se, hledíc na nás s
krajním překvapením.
Několik okamžiků trvalo mlčení; ona zbledla jako plátno.
Přiskočila jsem k ní, pevně ji objala a odvedla ji nazpět do
kabinetu. Petr Aleksandrovič vešel hned za mnou. Skryla jsem
obličej na jejích prsou a stále pevněji a pevněji jsem ji
objímala, zmírajíc očekáváním.
„Co je ti? Co se přihodilo?" optala se po druhé Aleksandra
Michajlovna.
„Jí se optejte. Vy jste ji ještě včera tolik hájila,"
prohodil Petr Aleksandrovič, těžce usedaje do křesla.
Já ji tiskla pořád pevněji a pevněji ve svém objetí.
„Ale, Bože můj, co je to přec?" zvolala Aleksandra Michajlovna
strašně polekána. „Vy jste tak rozčilen, ona je zděšena,
uplakaná. Anneto, pověz mně všechno, co se přihodilo mezi
vámi."
„Ne, dovolte nejprve mně," ozval se Petr Aleksandrovič,
přistoupiv k nám, a vzav mne za ruku, odtrhl mne od Aleksandry
Michajlovny. „Stůjte zde," zvolal, ukazuje mně na prostřed
pokoje. „Chci vás souditi před tou, která vám nahradila
matku. A vy se uspokojte, sedněte,"! dodal, usazuje Aleksandru
Michajlovnu do křesla. „Jest mi trpko, že jsem vás nemohl
ušetřiti tohoto nepříjemného odhalení; ale jest to nezbytno."
„Bože můj, co to bude!" mluvila Aleksandra Michajlovna,
pohlížejíc tesklivě tu na muže, tu na mne. Já lomila rukama,
tušíc, že se blíží osudný okamžik. Od něho jsem už
nečekala smilování.
„Slovem," pokračoval Petr Aleksandrovič, „chtěl jsem, abyste
rozsoudila spolu se mnou. Vy jste vždycky — nevím vskutku
proč, jest to jedna z vašich fantasií — vy jste vždycky, na
příklad ještě včera se domýšlela, mluvila... ani nevím, jak
to vysloviti; sám se červenám pro vaše důmněnky... Zkrátka:
vy jste jí hájila, na mne jste napadala a usvědčovala jste mne
v nemístné přísnosti; narážela jste ještě na jakýsi jiný
cit, jakoby tento jiný cit mne sváděl k oné nemístné
přísnosti; vy... Ale nechápu, proč nemohu potlačiti svého
rozhorlení, té červeni na tvářích při pomyšlení o vašich
důmněnkách; proč se nemohu o nich vysloviti hlasitě,
otevřeně, před ní... Slovem, vy..."
„O, toho neučiníte; ne, to nevyslovíte," zvolala Aleksandra
Michajlovna, celá rozechvěná a zardělá studem. „Šetřte
jí; vždyť to jsem vymyslila já sama! Nyní nemám nijakého
podezření. Odpusťte mně to, odpusťte. Jsem nemocna, jste
povinen mně odpustit; jen před ní nemluvte... Anneto!" pravila,
přistupujíc ke mně, „odejdi odsud, rychle, On žertoval; já
sama jsem vším vinna; byl to nemístný žert..."
„Zkrátka: vy jste na ni žárlila," pokračoval Petr
Aleksandrovič, vrhnuv nemilosrdně tato slova za odpověď jejímu
tesklivému očekávání. Aleksandra Michajlovna vykřikla,
zbledla a opřela se o křeslo, jedva se držíc na nohou.
„Bůh vám to odpusť!" pravila konečně slabým hlasem.
„Odpusť mně za něho, Nétičko; já byla vším vinna. Byla
jsem nemocna, já..."
„Ale to je tyranství, nestoudnost, nízkost!" zvolala jsem v
jakémsi omráčení, pochopivši na konec vše, pochopivši, proč
se mu chtělo odsouditi mne v očích své ženy. „To je hodno
opovržení; vy..."
„Anneto!" zvolala Aleksandra Michajlovna a v úžase mne chopila
za ruku.
„Komedie! Pouhá komedie!" prohodil Petr Aleksandrovič,
přistupuje k nám s neobyčejným vzrušením. „Komedie, pravím
vám," pokračoval pohlížeje přímo a se zlověstným úsměvem
své ženě do očí, „a v celé té komedii byla jste podvedena
pouze vy. Věřte, že my," mluvil dále, jedva dechu popodaje a
ukazuje na mne, „že my se nebojíme takových odhalení;
věřte, že nejsme už tak cudni, abychom se cítili uraženými,
abychom se rděli a uši si ucpávali, když se před námi
promluví o takových věcech. Odpusťte, že se vyjadřuju
prostě, přímo, snad i hrubě, ale je toho třeba. Jste,
paničko, přesvědčena o řádném chování této... slečny?"
„Bože, co se s vámi děje? Vy se zapomínáte!" zvolala
Aleksandra Michajlovna, omráčená, zmrtvělá úžasem.
„Prosím, neračte užívati ostrých slov!" vpadl jí
opovržlivě do řeči Petr Aleksandrovič. „Nemám toho rád.
Zde běží o věc prostou, přímou, všední až do poslední
všednosti. Ptám se vás o jejím chování; víte-li pak, že..."
Já mu však nedala domluvit. Chopila jsem ho za ruku a mocí jsem
ho odtáhla na stranu. Ještě okamžik, a vše mohlo býti
ztraceno.
„Nezmiňujte se o psaní!" prosila jsem ho ve spěchu šeptem
„Zabijete ji na místě. Výtka, učiněná mně bude zároveň
výtkou pro ni. Ona mne nemůže soudit, protože vím všechno...
pamatujte si, já vím všechno!"
On pohlédl na mne pozorně, s divnou zvědavostí a zarazil se.
Krev mu vstoupila do obličeje.
„Já vím všechno, všechno!" opakovala jsem mu.
Byl ještě na vahách. Na rtech se mu zachvěla otázka. Já ho
předešla.
„Slyšte, co se stalo," pravila jsem nahlas a ve spěchu,
obrativši se k Aleksandře Michajlovně, jež na nás pohlížela
s bojácným, tesklivým podivením. „Jsem opravdu vinna. Už
čtyři léta jsem vás klamala. Vzala jsem klíč od knihovny a
už čtyři léta čtu tajně knihy. Petr Aleksandrovič zastal mne
u takové knihy, která... nemohla, neměla býti v mých rukou.
Polekav se o mne, zvětšil nebezpečí ve vašich očích!... Já
se však neomlouvám," — dodala jsem honem, pozorujíc
posměšný úsměv na jeho rtech — „jsem opravdu vinna.
Svůdnost byla mocnější a jakmile jsem jednou zhřešila,
styděla jsem se přiznati se k své vině... To je vše, skoro
vše, co se sběhlo mezi námi."
„Oho, jak smělá!" zašeptal Petr Aleksandrovič vedle mne.
Aleksandra Michajlovna vyslechla mne s hlubokou pozorností; ale v
jejím obličeji zřejmě se zrcadlila nedůvěřivost. Pohlédla
na mne a pak na muže. Nastala pomlčka. Já jedva dýchala. Ona
spustila hlavu na prsa a zastřela si rukou oči, přemítajíc
cosi a patrně uvažujíc každé slovo, které jsem pronesla.
Konečně zdvihla hlavu a pozorně na mne pohlédla.
„Nétičko, dítě mé, já vím, že neumíš lhát," promluvila
ke mně. „Je to všechno, co se přihodilo, rozhodně všechno?"
„Všechno," odpověděla jsem.
„Všechno?" ptala se znova, obracejíc se k mužovi.
„Ano, všechno," odpověděl s přemaháním; „všechno!"
Já jsem si oddechla.
„Dáváš mně na to slovo, Nétičko?"
„Ano," odvětila jsem bez zajiknutí.
Ale nezdržela jsem se a vzhlédla jsem na Petra Aleksandroviče.
On se zasmál, zaslechnuv, jak jsem dala slovo.
Já se zapálila a mé rozpaky neušly ubohé Aleksandře
Michajlovně. Zdrcující, strašný zármutek vyjádřil se na
jejím obličeji.
„Dost." pravila truchlivě. „Já vám věřím. Nemohu vám
nevěřit."
„Mám za to, že takové přiznání postačí," promluvil Petr
Aleksandrovič. „Slyšela jste? Co si mám nyní myslit?"
Aleksandra Michajlovna neodpověděla. Výjev stával se čím
dále tím trapnějším a tísnivějším.
„Hned zejtra prohlédnu všechny knihy," pokračoval Petr
Aleksandrovič. „Nevím, co tam ještě bylo, ale..."
„A kterou knihu četla?" optala se Aleksandra Michajlovna.
„Kterou knihu? Odpovězte vy," prohodil, obrátiv se ke mně.
„Umíte vyložiti věc lépe, než já," dodal se zatajeným
úsměchem.
Upadla jsem do rozpaků a nemohla jsem vypraviti ze sebe slova.
Aleksandra Michajlovna se zarděla a sklopila oči. Nastala dlouhá
pauza. Petr Aleksandrovič chodil rozmrzele sem tam po pokoji.
„Nevím, co se mezi vámi přihodilo," začala konečně zase
Aleksandra Michajlovna, ostýchavě pronášejíc každé slovo;
„ale bylo-li pouze to," pokračovala, snažíc se dodati
zvláštního smyslu svým slovům, a už zaražena upjatým na ni
pohledem mužovým, ačkoli se snažila na něho nehleděti,
„jestliže bylo pouze to, pak nevím, proč se všichni tak
rmoutíte a tolik si zoufáte. Nejvíce viny mám já sama, a to
mne velice trápí. Zanedbávala jsem její vychování a proto
musím já odpovídati za všechno. Ona mně musí odpustiti, já
ji souditi nemohu a nesmím. Ale opakuju, proč si proto zoufati?
Nebezpečí už minulo. Pohleďte na ni," pravila přicházejíc
víc a více v nadšení a vrhajíc zkoumavý pohled na svého
muže; „pohleďte na ni: zůstavil její neprozřetelný krok
jaké následky na ní? Což jí neznám, svého dítěte milého,
své dcery drahé? Což nevím, že její srdce jest čisté a
šlechetné, že v této hezounké hlavičce," pokračovala
láskajíc a vinouc mne k sobě, „sídlí jasný a světlý rozum
a svědomí se leká klamu... Přestaňte, moji drazí! Nechme
toho! Patrně cosi jiného se zatajilo v našem stesku; snad jen
mimochodem padl na nás nepříznivý stín. Ale my jej rozeženeme
láskou, dobrým souhlasem a rozprášíme své pochybnosti. Snad
zůstalo mnoho nedomluveného mezi námi; já sama první se k tomu
přiznávám. Já první jsem se tajila před vámi, ve mně se
zrodilo Bůh ví jaké podezření, čímž je vinna má chorobná
hlava. Avšak... avšak, jestliže jsme se už částečně
domluvili, jste povinni oba mně odpustiti, protože... protože
to, co jsem podezírala, nebyl by konečně ani veliký hřích..."
Když domluvila, vzhlédla ostýchavě a s uzarděním na muže a s
bázní očekávala jeho slov. Znenáhla, co ji poslouchal,
posměšný úsměv ukazoval se na jeho rtech. Přestal se
procházeti a stanul přímo před ní, založiv ruce za záda.
Zdálo se, že se dívá na její rozpažitost, že si ji
prohlíží a baví se jí. Aleksandra Michajlovna, cítíc nad
sebou jeho upjatý pohled, upadla do rozpaků. On posečkal
okamžik, jakoby čekal, nepřijde-li ještě něco. Rozpaky její
se zdvojnásobily. Konečně přerušil trapné mlčení tichým,
dlouhým, jedovatým smíchem.
„Je mně vás líto, ubohá ženo!" promluvil konečně trpce a
vážně, nechav smíchu. „Vzala jste na sebe úlohu, se kterou
nejste. Čeho se vám zachtělo? Chtěla jste učiniti mne
odpovědným, podnítiti mne novým podezřením, či správněji
řečeno, starým podezřením, jež jste špatně ukryla ve svých
slovech. Smysl vašich slov je ten, že by bylo zbytečno se na ni
hněvati, že zůstala hodnou i po čtení nemravných knih,
jejichž morálka — to je mé mínění — přinesla, zdá se,
už jisté plody; konečně že vy za ni odpovídáte sama. Dobře
jsem vám rozuměl? Nu dobře; když jste vysvětlila to,
narážíte na cosi jiného. Vám se zdá, že má nedůvěra a mé
pachtění má příčinu v jakémsi jiném citu. Zmínila jste se
mi dokonce včera — prosím, nezdržujte mne, mluvím rád
přímo — zmínila jste se mi včera, že u některých lidí,
(pamatuju se, že dle vaší poznámky oni lidé z větší části
bývají vážní, přísní, přímí, rozumní, silní a Bůh ví
jakých vlastností jste jim ještě nepřidělila v záchvatu
velkomyslnosti!), že u některých lidí, pravím, láska, (Bůh
ví, jak jste na to připadla!), nemůže se projevovati jinak,
než přísně, ohnivě, krutě, velmi často skrze podezírání a
pronásledování. Dobře si už nepamatuju, řekla-li jste to
všechno včera právě tak... Prosím, nevyrušujte mne; znám
dobře vaši chovanku; ta může slyšeti všechno, všechno —
opakuju po sté, všechno. Byla jste oklamána. Jen nevím, proč
se vám zráčilo státi tak pevně na tom, že právě já jsem
také takový člověk! Bůh ví, proč se vám chce obléknouti
mne v tento šaškovský kaftan. Láska k této slečně není
podle mých let; a konečně, věřte mně, paní, že znám své
povinnosti, a jak byste mne koli velkomyslně omlouvala, budu
stále opakovati, že přestupek vždycky zůstane přestupkem, že
hřích vždycky bude hříchem, hanebným, hnusným,
nešlechetným hříchem, ať si povznesete hříšný cit na
jakýkoli stupeň vznešenosti! Ale dost! A ani slova více o
těchto neřestech."
Aleksandra Michajlovna plakala.
„Nu dobře, ať já to odnesu, ať mně to patří!" promluvila
konečně vzlykajíc a objímajíc mne; „ať bylo zahanbující
mé podezření, ať se mně smějete takým bezohledným
způsobem! Ale ty, má ubohá, proč ty jsi odsouzena poslouchati
takové urážky? A já tě nemohu bránit! Nemám slova! Bože
můj! Ne, já nemohu mlčet, pane! Toho nesnesu... Vaše jednání
je nesmyslné!"
„Přestaňte, přestaňte," šeptala jsem, snažíc se
uchlácholiti její rozčilení, bojíc se, aby její kruté
výčitky nezbavily i jeho trpělivosti. Celá jsem se chvěla
strachem o ni.
„Ale zaslepená osobo!" zvolal Petr Aleksandrovič; „vždyť
nevíte, vždyť nevidíte..."
Tu se na okamžik zarazil.
„Pryč od ní!" vzkřikl náhle, obrániv se ke mně a trhaje mou
ruku z rukou Aleksandry Michajlovny. „Nedovolím vám dotýkati
se mé ženy; vy ji špiníte; vy ji urážíte svou
přítomností! Ale... nu, co mne nutí mlčet, když je nutno,
když je nezbytno mluvit?" zvolal, dupnuv nohou. „Já řeknu,
všechno řeknu. Nevím sice, co vy víte, ctěná slečno, a čím
jste mně chtěla pohrozit, a vůbec nechci o tom vědít.
Poslyšte!" pokračoval, obrátiv se k Aleksandře Michajlovně,
„poslyšte tedy."
„Mlčte!" vzkřikla jsem a přiskočila jsem k němu; „mlčte,
ani slova!"
„Poslyšte..."
„Mlčte ve jméno..."
„Ve jméno čeho, slečno?" vpadl mně do řeči, bystře a
pronikavě mně pohlédnuv do očí. „Ve jméno čeho? Vězte
tedy; já jsem vytrhl z jejích rukou psaní od milovníka! Hle, co
se děje v našem domě! Vidíte, co se děje za vašimi zády! To
jste neviděla, to jste nespozorovala!"
Já jsem se jedva udržela na nohou. Aleksandra Michajlovna zbledla
jako smrt.
„To nemůže být," zašeptala jedva slyšným hlasem.
„Já to psaní viděl, milostivá paní; bylo v mých rukou;
přečetl jsem první řádky a nemýlím se: psaní bylo od
milovníka. Ona mně je vytrhla z rukou a má je i nyní u sebe. Je
to jasné, tak jasné, že nemůže býti pochybnosti. A jestliže
dosud pochybujete, pohlédněte na ni a pokuste se potom míti
naději aspoň na nějaký stín pochybností."
„Nétičko!" zvolala Aleksandra Michajlovna, běžíc ke mně;
„ale ne, nemluv, nemluv! Nevím, co to bylo, jak to bylo... Ale
Bože můj, Bože můj..."
Tu zavzlykala a zastřela si obličej rukama.
„Ne, to nemůže být!" zvolala opět. „Vy jste se zmýlil. To
je... já vím, co to znamená!" mluvila dále, upřeně
pohlížejíc na muže: „vy... já... ale není možná, ty mne
neoklameš, ty mne nemůžeš klamati! Pověz mně všechno,
všechno bez zatajení: zmýlil se? Není-liž pravda, on se
zmýlil? Viděl něco jiného, je zaslepen? Není-liž pravda? Je
to tak? Poslyš, proč bys mné nepověděla všechno, Anneto,
dítě mé, drahé dítě mé!"
„Odpovězte, odpovězte rychle!" ozval se nade mnou hlas Petra
Aleksandroviče. „Odpovězte: viděl jsem nebo jsem neviděl
dopis ve vašich rukou?"
„Ano," odpověděla jsem udýchaná rozčilením.
„Dopis od vašeho milence?"
„Ano," odpověděla jsem.
„S nímž jste i nyní ve styku?"
„Ano, ano, ano!" mluvila jsem už bez paměti, potvrzujíc
všechny dotazy, jen aby byl dříve konec trápení.
„Slyšela jste všechno. Co řeknete nyní? Věřte, mé dobré,
příliš důvěřivé srdce!" dodal, vzav ženu za ruku.
„Věřte mně a přestaňte věřiti tomu, co se zrodilo ve
vaší chorobné fantasii. Vidíte nyní, kdo je tato... slečna.
Chtěl jsem představiti holou nemožnost naproti vašemu
podezření. Dávno jsem to spozorval a jsem rád, že jsem ji
konečně usvědčil před vámi. Bylo mně bolestno viděti ji
vedle vás, ve vašem objetí, za jedním stolem spolu s vámi,
viděti ji ve svém domě. Mne pobuřovala vaše zaslepenost.
Proto, jen proto jsem jí věnoval svou pozornost, pátral jsem po
ní; tato má pozornost padla vám do očí, vy jste si vytvořila
Bůh ví jaké podezření, a vycházejíc z něho, nakreslila jste
si Bůh ví jaký obraz. Ale situace jest nyní rozhodnuta,
ukončeny všeliké pochybnosti, a zejtra, slečno, už zejtra
nebudete v mém domě!" zakončil, obrátiv se ke mně.
„Sečkejte," ozvala se Aleksandra Michajlovna, vstávajíc z
křesla. „Nevěřím celému tomuto výjevu. Nehleďte na mne tak
hrozně, nesmějte se mi. Vás samého vyzývám, abyste posoudil
mé mínění. Anneto, dítě, pojď ke mně, podej mně ruku —
tak. Jsme všichni hříšni!" pokračovala hlasem, třesoucím se
od slz a pokorně vzhlédla na muže. „Kdo z nás smí
odmítnouti číkoliv ruku? Podej mně svou ruko, Anneto, milé
dítě mé; nejsem hodnější, nejsem lepší než ty; mne ty
nemůžeš urážeti svou přítomností, protože já jsem
také... také hříšnice."
„Paní!" vzkřikl Petr Aleksandrovič v údivu. „Paní, udržte
se, nezapomínejte se!"
„Pranic se nezapomínám. Nevyrušujte mne a dejte mi domluvit.
Viděl jste v jejích rukou psaní; pravíte — a ona se přiznala
— že je to psaní od toho, koho ona miluje. Ale dokazuje to, že
se dopustila přestupku? Dovoluje vám to, abyste s ní jednal tak
krutě, tak ji urážel před očima vaší ženy? Ano, pane, před
očima vaší ženy! Což jste už uvážil celou tu záležitost,
což víte, jak a co bylo?"
„Tedy mám odejít, mám ji prosit za odpuštění? To si
přejete?" zvolal Petr Aleksandrovič. „Pozbyl jsem trpělivosti,
poslouchat vás! Jen považte, o čem mluvíte! Víte-liž, o čem
mluvíte? Víte-liž, co a koho hájíte? Vždyť já vidím
všechno skrz na skrz..."
„A nejprvnější věci nevidíte, protože hněv a hrdost vám
nedávají prohlédnout. Nevidíte, čeho já hájím a o čem chci
mluvit. Nehájím poklesku. Zdaliž pak jste uvážil — a vy se
přesvědčíte, až uvážíte — zdaliž pak jste uvážil, že
ona je snad nevinna, jako dítě! Ano, nehájím poklesku. A
připustím, je-li vám to příjemno: kdyby byla ženou, matkou a
zapomněla se nad svými povinnostmi, o pak bych s vámi
souhlasila... Vidíte, že mluvím s podmínkou. Mějte to tedy na
mysli a nečiňte mně výtek! Ale což když obdržela ona psaní
a sama se ničeho zlého nedopustila? Jestliže se dala unésti z
nezkušenosti citem, a nebylo nikoho, kdo by ji zdržel? Jestliže
já sama jsem nejvíce vinna, protože jsem nedovedla bdíti nad
jejím srdcem? Jestliže ono psaní je první? Jestliže vy jste
svým hrubým podezřením urazil její panenský, cudný cit?
Jestliže jste pošpinil její fantasii svými cynickými výklady
o onom psaní? Jestliže jste neviděl toho cudného, panenského
studu, který svítí na jejím obličeji, čistý jako nevinnost,
jejž vidím nyní, a jejž jsem viděla, když ona zmatená,
utýraná, nevědouc, co mluví a zmírajíc steskem,
přisvědčovala na všechny vaše nelidské otázky ,ano, ano'? To
je nelidské, to je kruté! Nepoznávám vás; toho vám
neodpustím nikdy, nikdy!"
„Ach ušetřte, ušetřte mne!" zvolala jsem, tisknouc ji ve
svém náručí. „Ušetřte mne, věřte mi, neodstrkujte mne..."
Padla jsem před ní na kolena.
„A což kdyby konečně," pokračovala udýchaným hlasem,
„kdyby konečně nebylo zde mne, kdybyste ji poděsil svými
slovy a ona ubohá sama by uvěřila, že se provinila, kdybyste
tím zatemnil její svědomí, její duši a rozbil klid jejího
srdce... Můj Bože! Vy jste ji chtěl vyhnati z domu! Víte-liž
pak, s kým se tak nakládá? Víte-liž, že vyženete-li ji,
vyženete nás obě — i mne s ní? Slyšel jste mne, pane?"
Její oči zářily; prsa se dmuly; chorobné napjetí její
dostoupilo nejvyššího stupně.
„Nu, už jsem se dosti naposlouchal, milostivá paní!" zvolal
konečně Petr Aleksandrovič; „dost toho! Vím, že jsou
vášně platonické; na své neštěstí to vím, milostivá
paní, slyšíte? Na své neštěstí! Avšak nikdy se nesrovnám,
milostivá paní, s pozlacenou neřestí. Tomu nerozumím. Pryč s
pozlátkem! Jestliže vy se cítíte vinnou, jste-li si vědoma
něčeho (netřeba, abych já vám o tom připomínal, milostivá
paní), jestliže se vám konečně líbí myšlénka, opustiti
můj dům... zbývá mně toliko říci, připomenouti vám, že
jste měla provésti tento svůj záměr, když byla na to vhodná
chvíle, pravý čas — je tomu několik let... Pakli jste
zapomněla, mohu vám připomenouti..."
Vzhlédla jsem na Aleksandru Michajlovnu. Křečovitě se opírala
o mne, sklíčena duševním bolem, s očima polo zavřenýma od
nesmírných muk. Ještě okamžik a byla by sklesla.
„Ach pro Boha, aspoň pro tentokrát mějte smilování!
Nevyslovte posledního slova," vzkřikla jsem, padajíc na kolena
před Petrem Aleksandrovičem; v ten okamžik jsem zapomněla, že
zrazuju sama sebe. Ale bylo pozdě. Slabý výkřik ozval se v
odpověď na mou prosbu, a ubohá padla beze smyslů na podlahu.
„Dokonáno! Vy jste ji usmrtil!" zvolala jsem. „Volejte lidi,
zachraňte ji! Budu vás čekat ve vašem kabinetě. Musím s vámi
mluvit; vysvětlím vám všechno..."
„Ale co? Ale co?"
„Potom!"
Mdloby a záchvaty Aleksandry Michajlovny trvaly dvě hodiny. Celý
dům byl vyděšen. Lékař povážlivě vrtěl hlavou. Za dvě
hodiny jsem vešla do kabinetu Petra Aleksandroviče. Právě se
vrátil od ženy, a přecházel po pokoji bledý, vzrušený,
okusuje si nehty až do krve. Nikdy jsem ho neviděla v takové
podobě.
„Co je vám libo mně říci?" ozval se přísným, hrubým
hlasem. „Vy jste se mnou chtěla něco sdělit?"
„Zde je psaní, které jste mně vytrhl z ruky. Poznáváte je?"
„Ano."
„Vezměte si je."
Vzal psaní a zdvihl je ke světlu. Bedlivě jsem ho pozorovala. Za
několik okamžiků náhle obrátil na čtvrtou stránku a
přečetl podpis. Viděla jsem, jak mu krev vrazila do hlavy.
„Co je to?" optal se mne, ztrnuv údivem.
„Jsou tomu tři léta, co jsem našla toto psaní v jedné knize.
Domyslila jsem se, že tam bylo zapomenuto, přečetla jsem a —
zvěděla jsem všechno. Od té doby psaní zůstávalo u mne,
poněvadž jsem nevěděla, komu je odevzdat. Jí jsem je dáti
nemohla. Vám? Vždyť vy jste musil znáti obsah tohoto listu a v
něm je celý ten truchlivý příběh... Nač byly vaše
přetvářky, nevím. To je mně prozatím záhadou. Nemohu dosud
jasně vniknouti ve vaši temnou duši. Chtěl jste udržeti nad
ní prvenství a udržel jste. Ale za jakým účelem? Proto,
abyste ukázal své vítězství nad přízrakem, nad rozrušenou
fantasií nemocné osoby, proto, abyste jí dokázal, že ona
pobloudila a vy jste nezhřešil tolik, jako ona. I dostihl jste
cíle, neboť ono její podezření, ona utkvělá idea
zhasínajícího rozumu byla snad poslední žaloba rozbitého
srdce na nespravedlivost lidského rozsudku, s nímž vy jste byl
za jedno. „Co za neštěstí, jestliže jste si mne zamiloval?"
To bylo, co chtěla říci, co vám chtěla dokázati. Vaše
marnivost, váš řevnivý egoismus byly však nelítostný. S
Bohem! Vysvětlování není třeba! Ale hleďte: znám vás
celého, vidím vás skrz na skrz; nezapomínejte na to!"
Odešla jsem do svého pokoje, sotva chápajíc, co se dělo se
mnou. U dveří mne zastavil Ovrov, pomocník Petra Aleksandroviče.
„Rád bych s vámi promluvil," pravil mně s uctivou poklonou.
Pohlédla jsem na něho, jedva tušíc, co mně pravil.
„Později, odpusťte, jsem churava," odpověděla jsem konečně,
odcházejíc od něho.
„Tedy zejtra," pravil, pokloniv se s jakýmsi dvojsmyslným
úsměvem.
A možná že se mně to jen zdálo. To všechno jakoby se bylo jen
mihnulo před mýma očima.
Psáno r. 1849.