V.

To byla druhá a poslední perioda mé nemoci.

Když jsem znovu otevřela oči, uviděla jsem nad sebou skloněnou

tvář dítěte, děvčátka stejných let, jako já, a první můj

pohyb byl, že jsem k němu vztáhla ruku. První pohled na ně

naplnil duši mou jakýmsi štěstím, jakousi sladkou předtuchou.

Představte si ideální, roztomilou tvářičku, překvapující

zářící krásu, jednu z těch, před nimiž se náhle

zastavuješ jako proniknutý radostným zmatkem, zachvíváš se

nadšením a již jsi vděčen za to, že vůbec jest, za to, že

na ni padl tvůj pohled, za to, že prošla mimo tebe.

Byla to dcera knížete, Káťa, která se právě vrátila z

Moskvy. Usmála se mému pohybu, a slabé nervy mé se zachvěly

slavnostným nadšením. Kněžna zavolala otce, jenž stál dva

kroky od ní a rozmlouval s lékařem.

„Nu, chvála Bohu, chvála Bohu!" pravil kníže, vzav mne za

ruku a jeho obličej zazářil nestrojeným citem. „Jsem rád,

rád, velice rád," pokračoval spěšným hlasem, jak bývalo jeho

zvykem. „Vidíš, to je Káťa, moje holčička; seznamte se, ona

bude tvá společnice. Jen se brzo uzdrav, Nétičko. Nehezká! Jak

jsi mne polekala!"

Mé uzdravení šlo velmi rychle. Za několik dní už jsem

chodila. Každé ráno Káťa přicházela k mé posteli, vždy s

úsměvem, se smíchem, který nemizel s jejích rtů. Jejího

příchodu čekala jsem jako štěstí. Tolik se mně chtělo ji

pocelovati! Ale čtveračivá holčička přicházela jedva na

několik minut; poseděti tiše nemohla. Věčně se pohybovat,

běhat, skákat, hlučet a lomozit na celý dům byla její

nezbytná potřeba. A proto mně hned na ponejprv oznámila, že je

jí hrozně nudno seděti u mne a že proto bude ke mně

přicházeti velice zřídka, a i to jen proto, že je jí mne

líto; co prý dělat, musí se přijít podívat. Ale až se

uzdravím, potom že nám bude veseleji. A skutečně každé ráno

první její slovo bylo:

„Nu, jsi zdráva?"

Ale poněvadž jsem stále ještě byla hubená a bledá a úsměv

jaksi bojácně jen prokukoval z mého smutného obličeje, proto

kněžna hned nachmuřila brvy, zavrtěla hlavou a mrzutě zadupala

nožkou.

„Vždyť jsem ti říkala včera, abys vypadala lépe.

Poslouchej, tobě jistě nedávají jíst?"

„Ano, málo," odpověděla jsem bojácně, protože jsem se jí

už ostýchala. Chtělo se mi co nejvíce zalíbiti se jí a proto

jsem se bála o každé své slovo, o každý svůj pohyb.

Příchod její čím dále, tím více mne uváděl v nadšení.

Nespouštěla jsem s ní očí, a když odešla, dlouho ještě

jako okouzlená pohlížela jsem v tu stranu, kde stála. Vídala

jsem ji i ve snách. A za bdělého stavu, když nebyla u mne,

skládala jsem si celé rozhovory s ní, byla jsem její

přítelkyní, čtveračila, dováděla, plakala spolu s ní, když

nás za něco kárali, slovem, blouznila jsem o ní jako

zamilovaná. Hrozně se mi chtělo, abych už byla zdráva a honem

ztloustla, jak ona mně radila.

Kdykoli Káťa přiběhla ke mně z rána a jeji první slova byla:

„Nu, jsi už zdráva? Ach, pořád taková hubená!" vždycky

jsem se zalekla, jakobych se byla něčím provinila. A Káťa se

divila opravdově, že jsem se za jeden den nespravila, tak že se

skutečně počínala na mne mrzeti.

„Víš co? Chceš, já ti dnes přinesu piroh?" navrhla mně při

jedné své návštěvě. „Sněz to, z toho rychle ztloustneš."

„Přines," svolovala jsem s radostí, že ji uvidím ještě

jednou.

Při svých návštěvách kněžna se vždy nejprve poptala na mé

zdraví, pak si sedla naproti mně na židli a počínala si mne

prohlížeti svýma černýma očima. Z počátku, dokud se se mnou

seznamovala, přehlížela si mne každou minutku od hlavy do nohou

s velice naivním podivením. Rozmluva naše ovšem se nevázala.

Já se ostýchala před Kátí a před jejími příkrými nápady,

ačkoli jsem umírala touhou, abych si s ní mohla pohovořit.

„Což mlčíš!" začala Káťa po krátké pomlčce.

„Co dělá tatínek?" optala jsem se, majíc radost, že jest

věta, kterou možno pokaždé začíti naši rozmluvu.

„Nic, tatínek je zdráv. A já jsem vypila dnes dvě číšky

čaje, místo jedné. A kolik ty?"

„Jednu."

Opět mlčení.

„Dnes mne Falstaf chtěl kousnout."

„To je pes?"

„Ano, pes. Což jsi ho neviděla?"

„Ne, viděla jsem ho."

A poněvedž jsem nevěděla, co dále odpovědít, kněžna opět

na mne pohlédla s podivením.

„Je ti veselo, když s tebou hovořím?"

„Ano, velice veselo. Přicházej častěji."

„Mně řekli, že ti bude veselo, když budu k tobě přicházet.

Ale vstávej už raději. Dnes ti opravdu přinesu piroh... A proč

pořád mlčíš?"

„Tak."

„Ty asi přemýšlíš pořád, viď?"

„Ano, mnoho přemýšlím."

„A mně říkají, že moc mluvím a málo přemýšlím. Což

mluvit je špatné?"

„Ne, já jsem ráda, když mluvíš."

„Hm; zeptám se madame Leothar, ona ví všechno. A o čem

přemýšlíš?"

„O tobě přemýšlím," odvětila jsem po krátké pomlčce.

„A to je ti příjemno?"

„Ano."

„Máš mne tedy ráda?

„Mám."

„A já tebe ještě nemám ráda. Jsi taková hubená. Nu,

přinesu ti piroh. Zatím s Bohem!"

Tu mne kněžna skoro v letu pocelovala a zmizela ze světnice.

Po obědě však skutečně se objevil piroh. Přiběhla, jako

posedlá a smála se radostí, že se jí přece podařilo

přinésti mně jídlo, jež mně nebylo dovoleno.

„Jez více, hodně jez, je to můj piroh, já sama jsem nejedla.

Nu s Bohem." To bylo všechno a už zmizela.

Jiného dne opět ke mně náhle přiběhla v neobvyklou dobu po

obědě; černé její kadeře byly jako vichrem rozmetány,

tváře jí hořely jako purpur, oči blýskaly. Důkaz, že už

běhala a skákala hodinu nebo dvě.

„Umíš hrát s volanty?" zvolala ve spěchu celá udýchaná,

patrně opět někam chvátajíc.

„Ne," odpověděla jsem s velikým zármutkem, že nemohu říci:

ano!

„Ach ty! Nu, až se uzdravíš, já tě naučím. Přišla jsem

jen proto. Hraju si nyní s madame Leothar. S Bohem; mne čekají."

Konečně jsem už mohla vstáti s postele, ač jsem byla ještě

velmi slába a bez vlády. První, první myšlénka byla, abych se

nikdy nemusila odloučit od Káti. Cosi mne násilně pudilo k ní.

Nemohla jsem se na ni nadívati, a to překvapovalo Káťu. Má

náchylnost k ní byla silná, šla jsem za svým novým citem tak

ohnivě, že toho nemohla nepozorovat a z počátku se jí to

zdálo neslýchanou podivností. Pamatuju se, jak jsem se kdysi

při hře nezdržela, padla jsem jí kolem krku a počala ji

líbati. Ona se vyprostila z mého objetí, chopila mne za ruce,

nachmuřila brvy, jako bych ji byla čímsi urazila a ptala se:

„Co děláš? Proč mne líbáš?"

Byla jsem na rozpacích, jako bych se byla čímsi provinila, trhla

jsem sebou při její náhlé otázce a neodpověděla jsem ani

slova. Kněžna pohodila raménky na znamení nerozřešených

pochybností (pohyb ten se jí stal zvykem), vážně stiskla své

kypré rtíky, nechala hry a sedla si do koutku na divan, odkudž

si mne velmi dlouho prohlížela, o čemsi u sebe uvažovala,

jakoby si chtěla rozřešiti novou otázku, jež náhle vznikla v

jejím umě. I to byl její zvyk ve všech obtížných

případech. Já ze své strany dlouho jsem nemohla přivyknouti k

těmto ostrým a příkrým projevům její povahy.

Z počátku jsem vinila sebe, domnívajíc se, že jest ve mně

skutečně velmi mnoho podivného. Ačkoli to bylo pravda, přece

jsem se trápila podivením, proč se nemohu hned najednou

spřáteliti s Kátí a zalíbiti se jí jednou na vždy. Mé

neúspěchy mrzely mne, že mne to až bolelo, a byla jsem hotova

dáti se do pláče po každém náhlém slově Kátině, po

každém jejím nedůvěřivém pohledu. Můj zármutek rostl ne po

dních, ale po hodinách, protože u Káti všechno se odbývalo

bystře.

Za několik dní jsem spozorovala, že Káťa mne vůbec nemá

ráda, ano počíná cítiti ke mně jakýsi odpor. Všechno se v

ní dělo rychle, příkře — někdo by řekl hrubě, kdyby v

těch jako blesk rychlých hnutích její přímé, naivně

upřímné povahy nebylo pravé, ušlechtilé grácie. Počalo to

tím, že nejprve začala o mně pochybovat a pak mne i přezírat,

a sice tuším proto, že jsem neuměla hráti v nijakou hru.

Kněžna ráda dováděla, běhala, byla silná, živá, obratná;

já — právě naopak. Byla jsem slabá ještě po nemoci, tichá,

zádumčivá. Hra mne netěšila. Slovem mně se vůbec

nedostávalo schopností, abych se zalíbila Kátí. Mimo to jsem

neuměla snésti, když byli se mnou nespokojeni; hned jsem se

stávala smutnou, klesala jsem na duchu a tím jsem pozbývala sil,

abych napravila svou chybu, abych opravila ve svůj prospěch

nevýhodný dojem, který jsem způsobila — slovem, byla jsem

ztracena.

Toho Káťa nemohla nikterak pochopit. Z počátku se mne až

lekala, prohlížela si mne s podivením, když se byla před tím

celou hodinu namáhala, aby mne naučila, jak se hraje s volanty a

nic se mnou nepořídila. Poněvadž jsem se stávala hned

truchlivou, a slzy mi už vystupovaly do očí, zamyslila se nade

mnou několikrát, a když nepořídila nic ani se mnou, ani se

svými myšlénkami, nechávala mne konečně stranou a začínala

si hráti sama. Už mne nevyzývala ke hře, ba nepromluvila se

mnou po celé dni ani slova. To mne tak překvapovalo, že jsem div

snesla její opovržení. Nové osamocení stalo se mi skoro

těžším předešlého a opět jsem počala truchliti,

zadumávati se, opět černé myšlénky oblehly mé srdce.

Naše opatrovnice, madame Leothar, spozorovala konečně, že

nastala změna v našem styku. A poněvadž jsem se jí stala

nápadnou především já a mé vynucené osamocení ji

překvapilo, obrátila se přímo ke kněžně, kárajíc ji, že

neumí se mou obcovati. Kněžna nachmuřila brvy, pohnula raménky

a oznámila, že nemůže se mnou ničeho pořídit, že si neumím

hrát, že stále o něčem přemýšlím, a že raději počká,

až se bratr Sáša vrátí z Moskvy, že jim oběma bude potom

mnohem veseleji.

Ale madame Leothar se nespokojila touto odpovědí a vytkla jí,

že mne nechává samotnou, ačkoli jsem ještě nemocna; že

nemohu být tak veselá a bujná, jako Káťa a že je to vlastně

lépe, protože Káča je příliš bujná, že dnes vyvedla to,

včera ono, a předvčírem div že ji buldog nepokousal; slovem

madame Leothar ji vyplísnila bez žalosti. Skončila tím, že ji

poslala ke mně s rozkazem, aby se ihned smířila.

Káťa vyslechla madame Leothar velmi pozorně, jakoby chápala

skutečně něco nového a spravedlivého v jejích výtkách.

Odhodila obruč, s kterým se honila po sále, přistoupila ke mně

a vážně na mne pohlédnuvši, optala se s překvapením:

„Což vy si chcete hrát?"

„Ne," odpověděla jsem, ulekána za sebe i za Káťu, když ji

plísnila madame Leotbar.

„Co tedy chcete?"

„Já posedím; mně je těžko běhat; jen vy se na mne

nehněvejte, Káťo, protože vás mám velice ráda."

„Nu, budu si tedy hrát sama," ticho a s přestávkami

odpověděla Káťa, jakoby ku svému podivu nabývala

přesvědčení, že vlastně není ničím vinna. „Nu, s Bohem,

já se na vás nebudu hněvat."

„S Bohem," odpověděla jsem, vstávajíc a podávajíc jí ruku.

„Možná, že mně chcete dát hubičku?" optala se dále, trochu

se zamyslivši. Patrně si připomněla náš nedávný výjev a

chtěla mně způsobiti něco příjemného, aby honem ukončila

naše smíření.

„Jestliže si přejete?" odpověděla jsem s ostýchavou nadějí.

Přistoupila ke mně a nad míru vážně, bez úsměvu mne

pocelovala. Když takovým způsobem učinila všechno, co se na

ní žádalo, ba ještě více, než bylo třeba, aby učinila

radost chudobnému děvčátku, ke kterému ji poslali, odběhla

ode mne spokojená a veselá a znovu po všech pokojích ozýval se

její smích a křik, dokud se celá unavená a jedva dechu

popadajíc nevrhla na divan, aby si odpočinula a sebrala na novo

síly.

Celý večer pohlížela na mne podezřívavě. Zdála jsem se jí

patrně nad míru podivnou a zvláštní. Bylo patrno, že se jí

chtělo o něčem si se mnou promluviti, vysvětliti si jakési

pochybnosti o mně, jež se v ní zrodily; ale pro tentokrát,

nevím proč, se zdržela.

Z rána počínaly obyčejně její hodiny. Madame Leothar učila

ji francouzskému jazyku. Celé vyučování záleželo v

opakování mluvnice a ve čtení bájek Lafontainových. Mnoho ji

neučili, protože jedva dosáhli toho, aby proseděla při učení

dvě hodinky za den. I k tomu svolila jen na prosby otcovy a na

rozkaz matčin, a svou povinnost plnila řádně, poněvadž dala

na to své slovo.

Měla vzácné schopnosti; chápala bystře a rychle. Ale i v tom

se jevily některé malinké zvláštnosti; jestliže něčemu

nerozuměla, počínala hned o tom rozmýšleti sama, k jinému

však pro vysvětlení se neobracela. Styděla se jaksi za to.

Vypravovali mně, že někdy celé dni se trápila nad nějakou

záhadou, kterou nemohla rozřešit, zlobila se, že ji nemůže

zmoci sama, bez cizí pomoci. Jen v krajních případech, když

už neměla sama více sil, přicházela k madame Leothar s

prosbou, aby jí pomohla rozřešiti záhadu, kterou sama nemohla

zmoci.

Totéž bylo při každém jejím podniku. Ona už mnoho myslila,

ač se to nezdálo na prvý pohled. Ale při tom byla nápadně

naivní. Stávalo se někdy, že se počala ptáti na nějakou

zřejmou hloupost; jindy však v jejích odpovědech byla patrna

prohlédavá jemnost a chytrost.

Poněvadž i já jsem se mohla už něčím zabývati, madame

Leothar vyzkoušela mé vědomosti, a protože shledala, že čtu

velmi dobře, ale píšu velice špatně, uznala za nezbytnou a

krajní potřebnost učiti mne francouzsky.

Ničeho jsem nenamítla a jednoho rána zasedly jsme spolu s Kátí

k učebnému stolku. Náhodou Káťa byla tenkrát jako naschvál

neobyčejně tupa a krajně roztržita, tak že ji madame Leothar

ani nepoznávala. Já pak skoro na jedno posezení osvojila jsem si

už celou francouzskou abecedu, snažíc se, abych svou pilností

podle možnosti vyhověla madame Leothar. Na konec hodiny madame

Leothar se úplně rozzlobila na Káťu.

„Podívejte se na ni," pravila, ukazujíc na mne, „je stonavá,

učí se ponejprv a vykonala desetkrát víc než vy. Nestydíte

se?"

„Ona že umí víc než já?" optala se s podivením Káťa.

„Vždyť se učí teprve abecedě!"

„Jak dlouho vy jste se učila abecedě?"

„Tři hodiny."

„A ona se jí naučila za jednu hodinu. Z toho je vidět, že

chápe třikrát rychleji než vy a předhoní vás, ani se

nenadějete. Je tomu tak?"

Káťa se trochu zamyslila a náhle se zarděla jako oheň,

nabyvši přesvědčení, že výtka madame Leothar je

spravedlivá. Zardíti se, shořeti studem — býval první

důsledek skoro každého jejího nezdaru buď z rozmrzelosti, nebo

z hrdosti, když ji usvědčovali v rozpustilosti, slovem skoro ve

všech případech.

Tentokrát jí skoro až slzy vstoupily do očí; avšak ani

nemukla a jen pohlédla na mne tak, jako by mne chtěla spáliti

svým pohledem. Ihned jsem se domyslila, oč tu běží. Ubohá

Káťa byla hrda a samoliba do krajnosti. Když jsme odcházely od

madame Leothar, dala jsem se s ní do řeči, abych honem

rozplašila její mrzutost a dokázala jí, že nejsem vinna slovy

Francouzky. Avšak Káťa mlčela, jako by mne neslyšela.

Za hodinu přišla do té světnice, kde jsem seděla s knížkou v

ruce, ale stále uvažujíc o Káti, překvapená a polekaná tím,

že opět nechce se mnou mluvit. Pohlédla na mne zpod obrví,

sedla si, jak obyčejné, na divan a dobré půl hodiny

nespouštěla se mne očí. Já jsem se konečně nezdržela a

vzhlédla jsem na ni tázavým pohledem.

„Umíte tancovat?" optala se mne Káťa

„Ne, neumím..."

„A já umím."

Pomlčka.

„A na fortepiano hrajete?"

„Taky ne."

„A já hraju. Tomu je se těžko naučit."

Já jsem neodpověděla.

„Madame Leothar říká, že jste chytřejší, než já."

„Madame Leothar se na vás rozhněvala," namítla jsem.

„A což tatínek se bude také hněvat?"

„Nevím," odpověděla jsem.

Opět mlčení. Kněžna netrpělivostí cupala svou malinkou

nožkou o podlahu.

„Vy se mně tedy budete vysmívat, protože lépe chápete, než

já?" optala se konečně, když už nemohla déle zdržeti své

rozkvašenosti.

„O ne, ne!" zvolala jsem a přiskočila jsem k ní, abych ji

objala.

„Nestydíte se, kněžno, za takové myšlénky a otázky?" ozval

se náhle hlas madame Leothar, která nás už pět minut

pozorovala a vyslechla celou naši rozmluvu. „Styďte se!

Závidíte ubohému dítěti a vychloubáte se, že umíte tancovat

a hráti na piano. To je hanba; já povím všechno panu knížeti."

Tváře kněžniny zarděly se jako záře.

„To je ošklivý cit. Vy jste ji urazila svými otázkami. Její

rodiče byli chudobní lidé a nemohli jí najímat učitelů. Ona

se učila sama, protože má hodné, dobré srdce. Měla byste ji

milovat a vy se s ní chcete svářit. Styďte se, styďte se!

Vždyť ona je sirotek! Nemá nikoho. Jen schází, abyste se

ještě pochlubila, že jste kněžna a ona ne. Nechám vás

samotnou; rozmýšlejte o tom, co jsem vám řekla; polepšete se."

Kněžna přemýšlela celé dva dni. Po dva dni nebylo slyšeti

jejího smíchu a křiku. Když jsem se probudila v noci, zaslechla

jsem, že i ve snách se o něco pře s madame Leothar. Ba spadla

se i trochu za tyto dva dni a ruměnec nehrál tak živě na

jejích jasných tvářích. Konečně třetího dne sešly jsme se

obě dole ve velkých pokojích. Kněžna šla od matky; když mne

spatřila, zastavila se a usedla nedaleko naproti mně. Očekávala

jsem se strachem, co bude, a třásla jsem se na všech údech.

„Nétičko, proč mne kárají k vůli vám?" optala se mne

konečně.

„To nebylo k vůli mně," namítla jsem honem, abych se

ospravedlnila.

„Ale madame Leothar tvrdí, že jsem vás urazila."

„Ne, Kátinko, vy jste mne neurazila."

Kněžna pohodila raménky na důkaz, že nechápe. „A proč tedy

pořád pláčete?" optala se mne po krátké pomlčce.

„Já už nebudu plakat, jestliže chcete," odpověděla jsem se

slzami v očích.

Ona opět pohodila rameny. „Dříve také jste pořád plakala?"

Neodpověděla jsem.

„A proč zůstáváte u nás?" optala se náhle kněžna.

Pohlédla jsem na ni rozpačitě a cosi jakoby mne bylo bodnulo do

srdce.

„Proto, že jsem sirotek," odpověděla jsem konečně, když

jsem sebrala své síly.

„Měla jste maminku a tatínka?" „Měla."

„Oni vás neměli rádi?"

„Ne, oni mě měli rádi," odvětila jsem s velikým

přemáháním.

„Oni byli chudí?" „Ano."

„Velice chudí?" „Ano."

„Oni vás ničemu neučili?" „Číst mne učili," „A hračky

jste měla?" „Neměla."

„A sladká jídla mívali jste k obědu?" „Nemívali."

„Kolik jste měli světnic?" „Jednu."

„Jen jednu světnici?" „Jen jednu." „A služebné jste

měli?" „Neměli."

„A kdo vám tedy sloužil?" „Já sama jsem chodila kupovat."

Dotazy kněžniny víc a více drásaly mé srdce. I vzpomínky, i

má osamocenost, i kněžnin údiv — to vše poráželo,

uráželo mé srdce, které přetékalo krví. Celá jsem se

chvěla rozčilením a pro slzy jedva jsem dechu popadala.

„Jste tedy ráda, že zůstáváte u nás?"

Mlčela jsem.

„Měla jste hezké šaty?"

„Ne."

„Špatné?"

„Ano."

„Viděla jsem vaše šaty; mně je ukázali."

„Proč se mne vyptáváte?" zvolala jsem, a celá jsem se

otřásla jakýmsi novým, mně nepovědomým pocitem, vstávajíc

s místa. „Proč se mne vyptáváte?" pokračovala jsem,

červenajíc se rozhořčením. „Proč se mně posmíváte?"

Kněžna se zapýřila a také vstala s místa, ale v okamžiku

přemohla své rozechvění.

„Ne, já se neposmívám," pravila mi. „Jen jsem chtěla

vědít, je-li pravda, že váš tatínek a maminka byli chudobní."

„Proč se mne vyptáváte na tatínka a maminku zvolala jsem a

rozplakala se od duševní trýzně. „Proč se takovým způsobem

na ně vyptáváte. Co vám udělali, Káťo!"

Káťa stála na rozpacích a nevěděla, co mně odpovědít. V

ten okamžik vešel kníže.

„Co je ti, Nétičko?" optal se mne, vzhlédnuv na mne a uviděv

moje slzy. „Co je ti?" pokračoval, pohlédnuv na Káťu, která

byla červená, jako oheň. „O čem jste mluvily? Proč jste se

nepohodly? Nétičko, proč jste se nepohodly?"

Já však nemohla odpovídat. Chopila jsem knížete za ruku a

políbila ji se slzami.

„Káťo, nelži. Co se stalo?"

Káťa lhát neuměla.

„Řekla jsem, že jsem viděla, jaké měla špatné šaty, když

ještě ostávala u tatínka a u maminky."

„Kdo ti je ukázal? Kdo je směl ukazovat?"

„Sama jsem je viděla," odpověděla Káťa rozhodně.

„Nu, dobře! Ty na jiné nepovíš, znám tě. Nu, a co"

„A ona se dala do pláče a řekla, proč se posmívám jejímu

tatínkovi a mamince."

„Ty's se jim tedy posmívala?"

Káťa se sice neposmívala, ale úmysl její byl asi takový,

když jsem ji v tom smyslu pochopila. Nyní neodpověděla ani

slova; souhlasila tedy s otcovou výtkou.

„Hned k ní jdi a popros ji za odpuštění," velel kníže,

ukazuje jí na mne.

Kněžna stála bledá, jako šátek a nehýbala se s místa.

„Já nechci," odpověděla konečně Káťa polohlasem, ale s

výrazem co nejrozhodnějším.

„Káťo!"

„Ne, nechci, nechci!" vzkřikla náhle s jiskřícíma očima a

zadupala nožkami. „Nechci, tatínku, prosit za odpuštění. Já

ji nemám ráda, já s ní nebudu ostávat... Já nejsem vinna, že

celý den pláče. Nechci, nechci!"

„Pojďme tedy," pravil kníže, chopiv ji za ruku, a odvedl ji do

svého kabinetu. „Nétičko, jdi nahoru!"

Chtěla jsem se vrhnouti ke knížeti, chtěla jsem prosit za

Káťu, ale kníže opakoval přísně svůj rozkaz, tak že jsem

odešla nahoru, studená leknutím jako mrtvola. Když jsem

přišla do naší světnice, padla jsem na divan a zastřela si

hlavu rukama. Počítala jsem minuty, čekala Káťu s

netrpělivostí, chtěla jsem jí padnouti k nohám.

Konečně Káťa se vrátila a nemluvíc ani slova, prošla mimo

mne a sedla si na židli do kouta. Oči měla červené, tváře

opuchlé od slz. Moje odhodlanost zmizela. Pohlížela jsem na ni

se strachem a ze strachu nesměla jsem se hnouti s místa.

Obviňovala jsem sama sebe, všemožně jsem se snažila

přesvědčiti se, že já jsem vším vinna. Tisíckrát jsem

chtěla přistoupiti ke Káti, a tisíckrát jsem se zdržela,

poněvadž jsem nevěděla, jak mne přijme. Tak minul den i

druhý. Pod večer druhého dne Káťa se stala veselejší a

počal běhati s obručem po pokoji, ale brzo nechala své zábavy

a sedla si sama do koutka. Právě když měla jít spat, obrátila

se náhle ke mně, ba učinila i dva kroky ke mně a rty se jí

otevřely, aby mně něco sdělila, zastavila se však, vrátila se

a lehla si do postele.

Po tomto dni minul ještě den a překvapená madame Leothar

počala se vyptávati Káti, co se jí přihodilo? Není-li

churava, že tak náhle ztichla? Káťa jí cosi odpověděla,

chopila se volantu, ale sotva se madame Leothar odvrátila,

zarděla se a zaplakala. Vyběhla z pokoje, abych jí neviděla.

Konečně se všecko rozhodlo. Zrovna za tři dni po našem sporu

přišla náhle po obědě do mé světnice a ostýchavě

přistoupila ke mně.

„Tatínek mně poručil, abych nás poprosila za odpuštění,"

pravila mně. „Odpustíte mi?"

Chopila jsem rychle Káťu za obě ruce a bez dechu od rozechvění

jsem zvolala:

„Ano, ano!"

„Tatínek poručil, abychom se spolu pocelovaly. Pocelujete mne?"

Místo odpovědi počala jsem jí líbati ruce, kropíc je slzami.

Když jsem pohlédla na Káťu, spozorovala jsem v ní jakési

neobyčejné pohnutí. Její rtíky se lehounce zachvívaly, brada

se třásla, oči jí zvlhly; ona však okamžitě udolala své

rozechvění a úsměv na okamžik zasvitnul na jejích ústech.

„Půjdu řící tatínkovi, že jsem vás pocelovala a že jsem

poprosila za odpuštění," pravila tichounce, jako by uvažovala

sama u sebe. „Neviděla jsem ho už tři dni; on mně řekl, že

jinak k němu nesmím přijíti," dodala po krátké pomlčce.

Když to dořekla, šla ostýchavě a zádumčivě dolů, jakoby

dosud nebyla zcela jista, jak ji otec uvítá.

Ale za hodinu ozval se nahoře křik, hluk, smích, štěkot

Falstafa, cosi se převalilo a rozbilo, několik knih sletělo na

podlahu, obruč zabzučel a lítal po všech pokojích — slovem

poznala jsem, že se Káťa smířila s otcem a mé srdce se

zachvělo radostí.

Ke mně však nepřicházela a bylo vidno, že se vyhýbá, aby

nemusila se mnou mluvit. Za to jsem měla čest, že jsem do

nejvyšší míry vzbudila její zvědavost. Sedala si naproti

mně, aby si mne mohla lépe prohlédnouti, a to čím dále, tím

častěji. Její pozorování stávalo se naivnějším; slovem,

rozhýčkané, pánovité děvčátko, s nímž se všichni mazlili

a které hýčkali všichni v celém domě jako poklad, nemohlo

pochopit, jakým způsobem jsem mu už několikrát vstoupila do

cesty, když mne nechtělo potkati.

Bylo to však krásné, dobré, malinké srdce, které si vždycky

umělo nalézti dobrou cestu pouhým instinktem. Největší vliv

měl na ni otec, kterého zbožňovala. Máť ji milovala

šíleně, ale byla k ní nad míru přísná a od ní Káťa

pochytila svou tvrdošíjnost, hrdost a pevnost povahy, při tom

však sama musila snášeti všechny matčiny vrtochy, jež

přecházely až do mravní tyranie.

Kněhyně jaksi divně pojímala význam vychování a proto

vychování Kátino bylo jakousi podivnou směsí nesmyslného

mazlení a neúprosné přísnosti. Co se včera dovolovalo, to se

náhle beze vší příčiny dnes zapovídalo, čímž se urážel

v dítěti cit pro spravedlivost... Ale o tom bude řeč až

později. Jen to podotknu, že Káťa už uměla vyměřiti svůj

poměr k otci i k matce. K otci se chovala otevřeně, před ním

nic nezatajila, všechna byla před ním na jevu. Před matkou

naopak byla uzavřena, byla k ní nedůvěřivá, ale poslouchala

jí na slovo. Ale ta poslušnost nebyla následek upřímnosti a

přesvědčení, nýbrž nezbytné soustavy. Později to

vysvětlím.

Ostatně na zvláštní čest mé Káti řeknu, že pochopila

konečně svou matku a když se jí podřídila, učinila to proto,

že úplně pochopila její bezmeznou lásku, přecházející

časem až v chorobnou extasi. Tuto poslední okolnost kněžna

velkomyslně přijímala do svých rozpočtů. Bohužel tento

rozpočet málo potom pomohl její ohnivé hlavince!

Já však skoro ani nechápala, co se děje se mnou. Všechno se ve

mně vzrušilo od jakéhosi nového, nevysvětlitelného citu a

nepřepínám, řeknu-li, že jsem se mučila a trápila tímto

novým citem. Zkrátka — budiž mně odpuštěno toto slovo —

byla jsem zamilována do své Káti. Ano, to byla láska,

opravdová láska, láska se slzami a radostmi, vášnivá láska.

Co mne k ní pudilo? Z čeho se zrodila taková láska? Začala z

prvního pohledu na ni, když všechny mé smysly byly sladce

poraženy pohledem na děvčátko, spanilé jako anděl. Všechno v

ní bylo krásné; žádná její vada nenarodila se spolu s ní;

všechny byly přijaty odjinud a ona s nimi neustále zápasila.

Všudy bylo viděti krásný princip, jenž se na nějaký čas

oblékl ve lživou formu. Ale všechno v ní, počínaje oním

zápasem, zářilo blahou nadějí, všechno věštilo krásnou

budoucnost. Všichni ji pozorovali s rozkoší, všichni ji

milovali, netoliko já. Když nás ve tři hodiny vodili na

procházku, všichni mimojdoucí se zastavovali s překvapením,

sotva ji shlédli a nezřídka výkřik obdivu provázel šťastné

dítě. Zrodila se pro štěstí, musila se zroditi pro štěstí

— takový asi byl první dojem na člověka, jenž se s ní

setkal. Možná, že na ponejprv byl ve mně překvapen esthetický

cit, cit pro krásno; cit ten projevil se ve mně poprvé, byv

probuzen krásou a v tom byla asi všechna příčina vzniku mé

lásky.

Hlavní vadou kněžny, či lépe řečeno hlavním elementem její

povahy, jenž se nezkrotitelně snažil vtěliti se ve svou

přirozenou formu a přirozeně se nacházel ve stavu odchylném,

ve stavu zápasu — byla hrdost. Tato hrdost přecházela v

naivní malichernosti a upadala v samolibost tak na příklad, že

odpor, ať si byl jakýkoli, neurážel, nezlobil jí, nýbrž

budil v ní jen podivení. Nemohla pochopit, jak může býti něco

jinak, než jak ona chtěla. Avšak cit pro spravedlivost vždycky

nabýval vrchu v jejím srdci. Jakmile se přesvědčila, že byla

nespravedlivá, ihned se podrobovala rozsudku bez reptání a

rozhodně. Jestliže pak ve svém chování ke mně nejednala zcela

důsledně, vysvětluju si to její nepostihlou antipatií ke mně,

která zkalila na čas souměrnost a harmonii celé její bytosti.

To se musilo stát: šla příliš vášnivě za tím, co ji

vábilo a vždycky jen příklad, jen zkušenost ji vyváděly na

pravou cestu. Výsledky všech jejích činů byly krásné a

opravdové, ale dobývaly se neustálými úchylkami a blouzením.

Káťa velmi rychle zakončila svá pozorování nade mnou, a

rozhodla se konečně, že mne nechá na pokoji. Dělala, jakoby

mne ani nebylo v domě. Se mnou nepromluvila zbytečného

slovíčku, ba ani takového slova, jež bylo nezbytným.

Odstranila mne od svých her, a sice nikoliv násilně, nýbrž tak

obratně, jakobych já sama byla k tomu svolila. Vyučování dálo

se pravidelným chodem, a jestliže jí dávali za příklad mne

pro chápavost a tichost povahy, už se mi nedostávalo cti, aby se

tím urážela její samolibost, jež byla velice choulostivá, tak

choulostivá, že ji mohl uraziti i náš buldog, sir John Falstaf.

Falstaf byl chladnokrevný a flegmatický, ale zlý jako tygr,

když ho dráždili, tak zlý, že neuznával nad sebou ani moci

pánovy. Ještě jedna jeho vlastnost: neměl rozhodně nikoho

rád. Nejmocnějším, přirozeným jeho nepřítelem byla nade

vši pochybnost stařenka kněžna... O tom však budu vypravovati

později. Samolibá Káťa snažila se všemi prostředky

zvítěziti nad nelaskavostí Falstafa; bylo jí nepříjemno, že

jest aspoň jedna živá bytost v domě, třebas jen jediná,

která neuznává její autority, její moci, neklaní se jí,

nemiluje jí. Kněžna se tedy rozhodla, že sama učiní útok na

Falstafa. Chtělo se jí všem poroučeti, nade všemi vládnouti;

jak mohl tedy Falstaf ujíti svého osudu? Ale neúprosný buldog

se nevzdával.

Kdysi po obědě, když jsme obě seděly dole ve velkém sále,

buldog se rozložil uprostřed pokoje a v líné blaženosti

trávil svůj odpolední odpočinek. V tu chvíli kněžna si

smyslila podrobiti ho své moci. Zanechala své hry a počala se

opatrně po špičkách k němu blížiti, láskajíc a vábíc

Falstafa co nejněžnějšírni jmény a přívětivými pokyny

rukou. Ale Falstaf už zdaleka vycenil své strašné zuby.

Kněžna se zarazila. Celý její úmysl záležel v tom, aby se

mohla přiblížiti k Falstafovi a pohladiti ho, což on

nedovoloval absolutně nikomu kromě kněhyně, jejíž byl

miláčkem, a pak ho přiměti k tomu, aby šel za ní. Byl to

podnik těžký, spojený s vážným nebezpečím, poněvadž

Falstaf byl schopen ukousnouti jí ruku, anebo ji roztrhat, kdyby

to shledal potřebným. Byl silný jako medvěd, a proto jsem se

bála a se strachem sledovala jsem z dáli počínání Kátino. Ji

však nebylo lehko přemluviti najednou, neboť i zuby Falstafa,

jež jí ukazoval velice neuctivě, nebyly jí ještě dostatečnou

výstrahou.

Když se přesvědčila, že se k němu přímo přiblížiti

nemůže, kněžna s udivením obešla svého nepřítele se

strany. Falstaf se nehnul s místa. Kněžna obešla ho kolkolem

poprvé, podruhé, při čemž se trochu přiblížila; když ha

obešla potřetí a při tom překročila vzdálenost, kterou si

vyhradil, Falstaf vycenil znova zuby. Kněžna dupla nožkou,

odešla rozmrzelá a zamyšlená a sedla si na divan.

Za deset minut vymyslila si novou vnadu; odešla a hned se vrátila

se zásobou preclíků, pirůžků — slovem změnila zbraň. Ale

Falstaf zůstal chladnokrevným, bezpochyby proto, že byl

příliš syt. Ba ani nepohlédnul na kousek preclíku, který mu

hodila Káťa. A když se kněžna znova ocitla na vytknuté

čáře, kterou Falstaf pokládal za hranici své državy,

následovala opposice, tentokrát už důraznější, než po

prvé. Falstaf zdvihl hlavu, vycenil zuby, zlehka zavrčel a pohnul

tělem, jakoby chtěl vyskočiti s místa. Kněžna se zapálila

hněvem, odhodila pirůžky a opět si sedla na své místo.

Seděla celá vzrušená. Její nožka cupala do koberce, tváře

jí plály jako záře a do očí jí vstupovaly slzy ze vzteku.

Jako naschvál pohlédla tu na mne. Všechna krev vrazila jí do

hlavy. Rozhodně vyskočila s místa a pevným krokem pustila se

přímo k strašnému psu.

Možná, že pro tentokrát údiv působil na Falstafa příliš

silně. Pustil svého nepřítele za svou hraniční čáru a

teprve, když se přiblížila na dva kroky, přivítal nesmyslnou

Káťu zlověstným zařičením. Káťa se zastavila na okamžik,

ale jen na okamžik a rozhodně vykročila vpřed. Já jsem strnula

leknutím. Kněžna byla vzrušena, jak jsem jí nikdy před tím

ještě neviděla. Oči jí plály vítězoslávou. Mohla sloužiti

za model krásného obrazu. Směle snesla hrozný pohled

rozlíceného buldoga a nezachvěla se před jeho strašnou tlamou.

On přivstal. Z mochnaté jeho hrudi ozvalo se strašné

zařičení; ještě okamžik a byl by ji roztrhal.

Ale kněžna hrdě položila na něho svou malinkou ručku a

třikrát ho slavně pohladila po hřbetě. Na okamžik buldog byl

na rozpacích. Byl to okamžik nejděsnější. Náhle však

těžce vstal s místa, protáhl se, a pomýliv si patrně, že mu

nestálo za to, plichtiti se mezi děti, klidně vyšel z pokoje.

Kněžna s vítězoslávou zaujala vybojované místo a vrhla na

mne nevysvětlitelný pohled, pohled přesycený, opojený

vítězstvím. Já však byla bledá jako šátek; ona to

spozorovala a usmála se. Avšak smrtelná bledost pokrývala už

také její tváře. Sotva došla k divanu a sklesla na něj skoro

jako ve mdlobách.

Moje láska k ní však neznala mezí. Od tohoto dne, kdy jsem

vystála za ni tolik strachu, pozbyla jsem vlády nad sebou. Byla

jsem sklíčena steskem, tisíckrát jsem byla hotova vrhnouti se

jí kolem krku, ale strach mne vždy připoutal k místu. Pamatuju

se, že jsem se snažila vzdalovati se jí, aby neviděla mého

rozechvění, ale když znenadání přišla do světnice, ve

které jsem se schovala, vždy jsem sebou trhla a srdce mi

začínalo tlouci, až se mně hlava zatočila. Zdá se, že to má

čtveračka spozorovala a sama asi dva dni byla na rozpacích.

Avšak brzy přivykla i k tomuto pořádku.

Tak minul měsíc, který jsem celý strávila v mlčelivém

trápení. Mé city jsou nadány jakousi nevysvětlitelnou

roztažitelností, možno-li se tak vyjádřiti. Má povaha je

trpělivá do krajního stupně, tak že výbuch, náhlý projev

citů nastává jen v krajních případech. Nutno podotknout, že

za celou tu dobu nevyměnila jsem s Kátí ani pěti slov. Ale

ponenáhlu jsem spozorovala, ovšem jen dle jistých, těžko

zachytitelných příznaku, že příčinou toho nebyla její

zapomnětlivost, její lhostejnost ke mně, nýbrž jakési

úmyslné vyhýbání, jakoby si byla předsevzala držeti mne od

sebe v určitých mezích.

Já jsem však už v noci ani nespala a za dne nebyla jsem s to

skrýti svého zármutku ani před madame Leotharovou. Má láska

ke Káti přecházela už do podivínství. Jednou potaji jsem

vzala její šátek, jindy stužku, kterou si proplétala vlasy, a

celou noc jsem je líbala, tonouc v slzách. Z počátku mne až

urážela lhostejnost Kátina; ale nyní všechno se ve mně

zkormoutilo a už jsem si sama nemohla vydati počtu ze svých

citů.

Tak nové dojmy znenáhla vytlačovaly staré a vzpomínky o mé

smutné minulosti ztratily svou bolestnou sílu a zaměnily se

novým životem.

Pamatuju se, že jsem časem v noci procitala, vstávala s postele

a na špičkách přicházela ke kněžně. Dívala jsem se celé

hodiny na spící Káťu při slabém světle naší noční

lampičky. Někdy jsem přisedla na její postel, nahnula se k

její tváři a mne ovíval její horký dech. Tichounce, strachy

se třesouc, líbala jsem jí ruce, raménka, vlasy, nožku,

jestliže nožka vyčnívala pod pokrývkou.

Znenáhla jsem spozorovala — neboť po celý měsíc jsem s ní

už nespouštěla očí — že se Káťa den ode dne stává

zádumčivější. Její povaha pozbývala své rovnováhy; někdy

po celý den nebylo slyšeti jejího hluku, za to na druhý den

nastal tekový povyk, jakého před tím nikdy nebývalo. Stala se

dráždivou, nespokojenou, červenala se a zlobila velmi často, a

též vůči mně dopouštěla se malinkých krutostí: najednou si

smyslí, že nechce obědvati vedle mne, nechce seděti blízko u

mne, jakoby pociťovala přede mou odpor; tu zas najednou odejde k

matce a sedí tam po celé dni, vědouc snad, že já v tu dobu

zmírám steskem po ní; tu zase počne hleděti na mne po celé

hodiny, tak že nevím, kam se podíti od hrozných rozpaků,

červenám se, blednu a přece nesmím odejíti z pokoje. Už

dvakráte si Káťa stýskala na horečku, ačkoli před tím nikdo

nepamatoval, aby byla zastonala. Konečně náhle jednoho rána

přišlo zvláštní nařízení: na rozhodné přání kněžnino

přestěhovala se dolů k mamince, která div nezemřela strachem,

když si Káťa posteskla na horečku. Nutno podotknouti, že

kněhyně byla velice mnou nespokojena a všechnu změnu, kterou i

sama pozorovala na Káti, připisovala mně a vlivu mé zasmušilé

povahy — jak se vyjádřila — na povahu její dcery. Byla by

nás už dávno odloučila, ale odkládala na příhodnější

dobu, neboť věděla, že bude musit podstoupiti tuhý boj s

knížetem, který — ač jí jinak ustupoval ve všem, stával se

přece časem neústupným a neúprosně tvrdošíjným. Ona pak

znala knížete dopodrobna.

Byla jsem překvapena přestěhováním kněžny a celý týden

strávila jsem v bolestném napjetí ducha. Mučila mne tesknota a

já jsem si lamala hlavu nad příčinou, proč Káťa na mne

zanevřela. Zármutek drásal mou duši a cit spravedlnosti a

rozhořčení počal se zdvihati v mém uraženém srdci. Jakási

hrdost náhle se zrodila ve mně, a když jsem se scházela s

Kátí v onu hodinu, kdy nás vodili na procházku, pohlížela

jsem na ni tak nezávisle, tak vážně, tak odchylně od svého

předešlého jednání, že to překvapovalo až i samu Káťu.

Ovšem takové změny nastávaly ve mně ve formě jednotlivých

výbuchů a potom mé srdce začínalo opět boleti silněji a

silněji a já se stávala slabší, malomyslnější, než

dříve. Konečně jednoho rána k mému velikému překvapení a k

mé veliké radosti kněžna se vrátila nahoru. Nejprvé s

bezsmyslným smíchem se vrhla madame Leotharové kolem krku a

oznámila jí, že se k nám opět přestěhovala, potom pokynula

hlavou i mně, vyprosila si, že se toho rána nemusí učit a

celé dopoledne běhala a dováděla. Nikdy jsem ji neviděla

živější a radostnější. K večeru však stichla, stala se

zádumčivou a znova jakýsi smutek obestřel její rozkošný

obličej.

Když večer kněhyně přišla podívat se na ni, viděla jsem,

že se Káťa nadpřirozeně namáhá, aby se zdála veselou. Ale

hned po odchodu matčině, když zůstala samotna, rozplakala se.

Byla jsem překvapena. Kněžna si všimla, že ji pozoruju, a

odešla. Slovem: v ní se připravovala jakási neočekávaná

krise. Kněhyně se radila s lékaři, každý den volala k sobě

madame Leotharovou a vyptávala se jí na všechny podrobnosti o

Káti; bylo přikázáno, aby si všímali každého jejího

hnutí. Já jediná jsem předvídala pravdu a mé srdce silně

zatlouklo nadějí.

Malinký román se znenáhla rozřešoval a blížil se ke konci.

Třetí den na to, když se Káťa vrátila k nám nahoru,

spozorovala jsem, že po celé ráno pohlíží na mne takovýma

rozkošnýma očima, takovými dlouhými pohledy... Několikrát

jsem se setkávala s těmito pohledy a pokaždé jsme se obě

začervenaly a sklopily oči, jakobychom se styděly jedna druhé.

Konečně se kněžna dala do smíchu a odešla ode mne Odbily tři

hodiny a nás počali oblékat na procházku. Tu Káťa náhle

přistoupila ke mně.

„Vám se rozvázal střevíc," pravila; „dejte, já vám

zavážu."

Nahnula jsem se sama, a zarděla jsem se, jako višně, radostí,

že Káťa na mne konečně promluvila.

„Počkej!" zvolala netrpělivě a zasmála se. Tu se sehnula,

chopila se mocí mé nohy, postavila si ji na koleno a zavázala

tkanici. Ve mně se zkrátil dech; nevěděla jsem, co počít

sladkým leknutím. Když zavázala střevíc, vstala a prohlédla

si mne od paty do hlavy.

„Tady máš rozhalený krk," pravila dále a dotkla se prstem

obnaženého těla na mém krku... „Počkej, já sama zavážu."

Neprotivila jsem se. Ona rozvázala můj šátek a zavázala jej

pak podle svého.

„Mohla bys dostat kašel," dodala a čtverácky se usmála, při

čemž na mne blýskla svýma černýma, vlažnýma očkama.

Byla jsem jako bez sebe; nevěděla jsem, co se se mnou děje a co

se děje s Kátí. Ale chvála Bohu, procházka byla brzy odbyta,

sic bych se nebyla zdržela a začala bych Káťu líbat na ulici.

Když jsme však stoupaly na schody, podařilo se mi tajně ji

políbiti na rameno. Spozorovala to, trhla sebou, ale neřekla ani

slova. Večer ji oblekli a vedli dolů. Kněhyně měla hosty. Ale

ten večer nastal v domě strašný poplach.

Káťa dostala nervový záchvat. Kněhyně byla leknutím bez

sebe. Přijel doktor a nevěděl, co říci. Rozumí se, svedli

všechno na dětské nemoci, na Kátino stáří, já však jsem

smýšlela jinak. Ráno přišla k nám Káťa taková, jako vždy,

ruměná, veselá, úplně zdravá, ale spolu s takovými nápady a

vrtochy, jakých nikdy nemívala.

Předně po celé ráno neposlouchala madame Leotharové. Potom

najednou projevila přání, že půjde k stařence kněžně. Mimo

nadání stařenka, která cítit nemohla svou neť, stále se na

ni zlobila a viděti jí nechtěla, tentokrát dovolila, aby ji

přivedli. Z počátku všechno šlo, jak náleží a první hodinu

dobře se snášely. Čtveračka Káťa si smyslila, že poprosí

za odpuštění za všechny své kousky, za dovádění, křik,

vůbec za to, že staré kněžně nedávala pokoje. Kněžna

slavnostně a se slzami v očích jí odpustila.

Ale čtveračku napadlo zajíti dále. Smyslila si vypravovati jí

o takovém čtveráctví, které měla teprv v úmyslu, bylo

pouhým projektem. Tvářila se pokornou, nábožnou a dokonale

kající. Slovem mrzutá stará panna byla u vytržení a její

samolibosti velice lichotilo nastávající vítězství nad Kátí

— pokladem a idolem celého domu, která uměla i matku

přinutit, aby plnila její choutky.

Čtveračka tedy se přiznala, že měla předně v úmyslu

přilepiti kněžně na šaty vizitní lístek; za druhé že

chtěla pod její postel posaditi Falstafa; potom rozbiti její

brejle, odnésti všechny její knihy a místo nich postaviti

maminčiny francouzské romány; pak že si chtěla opatřiti

prskavky a rozházeti je u ní po podlaze; potom že jí chtěla

zastrčiti do kapsy hru karet atd. Slovem, jedno čtveráctví

lepší druhého.

Stařenka se vztekala, bledla, červenala se zlostí. Konečně se

však Káťa nezdržela, dala se do smíchu a utekla od tety.

Stařenka okamžitě poslala pro kněhyni. Nastal soud, a kněhyně

dvě hodiny se slzami v očích prosila příbuznou, aby odpustila

Káti a nežádala potrestání vzhledem k tomu, že Káťa je

stonavá. Kněžna nechtěla z počátku ani slyšet; oznámila,

že hned zejtra odjede a obměkčila se teprve tehdy, když jí

kněhyně dala slovo, že potrestání odloží jen do té doby,

až se dcera uzdraví, potom že vyhoví spravedlivému rozhorlení

staré kněžny. Nicméně Káti se dostalo ostré důtky. Odvedli

ji dolů ke kněhyni.

Avšak čtveračka jim po obědě přece utekla. Já jsem šla

právě dolů a potkala jsem ji na schodech. Kněžna pootevřela

dvéře a zavolala Falstafa. V okamžiku jsem se domyslila, že

obmýšlí nějakou strašnou pomstu. Věc byla taková:

Stařenka kněžna neměla urputnějšího nepřítele nad

Falstafa. On se nelísal k nikomu, nikoho neměl rád a byl

pyšný, hrdý a ctižádostivý do krajnosti. Nemiloval nikoho,

ale patrně na všech vyžadoval náležité úcty. Všichni

skutečně chovali k němu úctu, k níž se pojil i náležitý

strach před ním. Ale náhle po příjezdu stařenky kněžny

všechno se změnilo. Falstafa strašně urazili, neboť mu byl

výslovně zakázán vchod do horního patra.

Z počátku Falstaf byl bez sebe pro tuto urážku a celý týden

tlapami škrábal do dveří, jimiž byly uzavřeny schody,

vedoucí s hora do dolních pokojů. Brzo však se dovtípil o

příčině svého vyhnanství a hned první neděli, když se

stařenka kněžna ubírala do chrámu, Falstaf s hvizdotem a

štěkotem vrhnul se na ubohou. S namaháním ji zachránili od

líté pomsty uraženého psa, neboť byl vyhnán na rozkaz

kněžny, která oznámila, že ho nemůže vidět.

Od té doby Falstafovi byl nejpřísnějším způsobem zakázán

příchod nahoru, a když kněžna scházela dolů, odháněli ho

do nejvzdálenější světnice. Nejpřísnější odpovědnost

ležela na služebných. Ale mstivé zvíře našlo přece asi

třikráte příležitost vedrati se nahoru Jakmile se vedral na

schody, běžel ihned celou amfiládou pokojů až k ložnici

stařenky. Nic ho nemohlo udržeti. Na štěstí dvéře u pokoje

stařenčina byly vždycky zavřeny a Falstaf se omezoval jen tím,

že vyl před nimi tak dlouho, až se sběhli lidé a sehnali ho

dolů. Kněžna pak po celou dobu takové návštěvy nezkrotného

buldoga křičela, jakoby se na ni už sápal a pokaždé se

vážně roznemohla od strachu. Několikrát předložila kněhyni

své ultimatum a oznámila, že buď Falstaf nebo ona musí

odejíti z domu, avšak kněhyně se nemohla odhodlati, aby se

rozloučila s Falstafem.

Kněhyně málo koho milovala, ale vedle dětí Falstafa milovala

nejvíc na světě a sice z následující příčiny. Kdysi před

šesti lety kníže se vrátil z procházky a přivedl s sebou

špinavé, choré štěně velice žalostného zevnějšku;

štěně však bylo buldog nejčistší krve. Kníže je jaksi

zachránil od smrti... Ale poněvadž nový obyvatel domu choval se

nad míru neuctivě a hrubě, byl na důtklivou žádost kněhyně

odveden do zadního dvora a přivázán na provaz. Kníže se tomu

neprotivil.

Dvě léta na to, když celý dům žil na letním bytě, malinký

Sáša, mladší bratr Kátin, spadl do Něvy. Kněhyně vykřikla

a první její hnutí bylo vrhnouti se za synem do vody. Násilím

ji zachránili od jisté smrti. Bystrý proud zatím unášel

chlapce a pouze jeho šat vzplýval nad vodou. Rychle počali

odvazovati loďku a záchrana mohla se státi pouze nějakým

zázrakem. Náhle ohromný, obrovský buldog vskočí do vody,

plove na příč tonoucímu chlapci, chopí ho do zubů a

vítězoslavně připluje s ním na břeh. Kněhyně přiletí a

celuje mokrého, špinavého psa. Ale Falstaf, který nosil tehda

ještě prosaické a nad míru plebejské jmeno Triksa, cítit

nemohl nijakého láskání a na objímání a polibky kněhyně

odvětil tím, že jí prokousl rameno, jak daleko stačily jeho

zuby.

Kněhyně cítila následky této rány po celý život, ale

vděčnost její neznala mezí. Falstaf byl přijat do panských

pokojů, byl vyčištěn, umyt, a obdržel stříbrný obojek

krásné práce. Ubytoval se v kabinetě samé kněhyně na

velkolepé medvědí kůži a brzy se kněhyni podařilo, že ho

směla hladit, aniž se potřebovala báti okamžitého trestu.

Když zvěděla, že její miláček se jmenuje Triksa, zhrozila se

a hněd počali vyhledávati jiné jméno, co možná staré.

Avšak jména Hektor, Cerberus a pod. byla už příliš

zevšednělá; bylo třeba jména, jež by slušelo miláčku domu.

Konečně kníže, uváživ fenomenální žravost Triksy, navrhl,

aby se buldog jmenoval Falstaf. Název byl přijat s nadšením a

zůstal buldogovi na vždy.

Falstaf choval se dobře. Jako pravý angličan byl mlčelivý,

zasmušilý a na nikoho se nesápal první; jenom vyžadoval, aby s

úctou obcházeli jeho místo na medvědí kůži a vůbec aby mu

prokazovali náležitou čest. Časem jakoby se ho byl zmocňoval

psotník, nebo jakoby ho spleen zmáhal; v takové chvíli Falstaf

si s bolestí vzpomínal, že jeho nepřítel, jeho nejzarytější

nepřítel, který sáhl na jeho práva, nebyl ještě potrestán.

Tu se potichounku probíral na schody a nacházeje dvéře, jak

obyčejně, zavřené, ulehl někde na blízku, schoval se do kouta

a lstivě čekal, až se někdo zapomene a nechá dvéře do

horního patra otevřené. Mstivé zvíře číhávalo tak někdy i

tři dni. Avšak přísný rozkaz byl vydán, aby se dohlíželo na

dvéře, a tak se stalo, že Falstaf už dva měsíce nabyl nahoře.

„Falstafe, Falstafe!" volala nyní kněžna, otvírajíc dvéře

a přívětivě vábila Falstafa k nám na schody.

V tu chvíli Falstaf, cítě, že otvírají dvéře, už se

chystal přeskočiti svůj Rubicon. Avšak lákání kněžnino

zdálo se mu tak nemožným, že se po nějakou dobu vzpěčoval

uvěřiti svým uším. Byl lstivý jako kočka, a aby se

neprozradil, že spozoroval zapomnětlivost při otvírání

dveří, přešel k oknu, položil na podokenník své mohutné

tlapy a počal si prohlížeti protější stavení — slovem,

choval se jako cizí člověk, jenž jde procházkou a zastaví se

na okamžik, aby se potěšil pohledem na krásnou architekturu

sousední budovy. Zatím však jeho srdce tlouklo už a zmíralo

blahým očekáváním. Ale jaké bylo jeho překvapení, jaká

radost a vytržení, když dvéře zůstaly před ním otevřeny do

kořán, a k tomu ještě ho volali, zvali, prosili, jen aby šel

nahoru a hned vykonal svou spravedlivou pomstu! Zaskolil radostí,

vycenil zuby a strašný, vítězný letěl vzhůru jako střela.

Úpor jeho byl tak mocný, že židle, jež mu stála v cestě a

jíž se dotekl v letu, odletěla na sáh a překotila se na

místě. Falstaf letěl jako koule, vystřelená z děla. Madame

Leotharová vzkřikla úžasem. Ale Falstaf už přiletěl k

zapovězeným dveřím a vrazil do nich oběma tlapami. Dvéře

však nepovolily a on zavyl, jako zničený. Jemu za odpověď

ozval se strašný křik staré panny. Avšak už se sbíhaly se

všech stran legiony nepřátel, celý dům se vyhrnul nahoru a

Falstaf, lítý Falstaf s náhubkem, jejž mu chytře hodili na

tlamu, spoután na všech čtyřech nohách, s hanbou se vrátil s

pole bitvy, odvlečen dolů na provaze.

Vyslali posla pro kněhyni.

Tentokrát kněhyně neměla úmyslu odpustiti a smilovati se. Ale

koho potrestat? Dovtípila se hned v prvém okamžiku, na prvý

pohled; její oči padly na Káťu... Rozumí se: Káťa stojí

bledá, strachem se třesouc. Teprve nyní se dovtípila, ubohá,

jaké následky bude míti její čtveráctví. Podezření mohlo

padnouti na služebné, na nevinné a Káťa už byla hotova

povědíti celou pravdu.

„To's ty vyvedla?" optala se jí přísně kněhyně.

Viděla jsem smrtelnou bledost Kátinu; postoupila jsem ku předu a

pevným hlasem jsem pravila:

„Já jsem pustila Falstafa... z nenadání," dodala jsem,

protože všechna má chrabrost zmizela okamžitě před hrozným

pohledem kněhyně.

„Madame Leothar! Příkladně potrestat!" rozkázala kněhyně a

vyšla z pokoje.

Vzhlédla jsem na Káťu. Ta stála jako ohromena; ruce jí svisly

po stranách a zbledlá tvář se sklonila k zemi.

Jediné potrestání, jehož se užívalo u knížecích dětí,

bylo, že je zavřeli do prázdné světnice. Proseděti v

prázdné světnici dvě hodiny je maličkost. Ale když tam dítě

zavřeli mocí, proti jeho vůli a oznámili mu, že je zbaveno

svobody, býval trest takový dosti citelný. Káťu nebo jejího

bratra zavírali obyčejně na dvě hodiny. Mne zavřeli na čyři,

uváživše hrozný význam mého přestupku. Zmírajíc radostí,

vstoupila jsem do svého žaláře. Myslila jsem o kněžně.

Věděla jsem, že jsem zvítězila. Ale místo usouzených čtyr

hodin proseděla jsem tam do čtyr do rána. Přihodilo se to takto:

Dvě hodiny na to, když mne zavřeli, madame Leotharová

zvěděla, že přijela z Moskvy její dcera, rozstonala se náhle

a přeje si ji vidět. Madame Leotharová odjela a na mne

zazapomněla. Služka, která nás obsluhovala, bezpochyby se

domnívala, že jsem už propuštěna. Káťu vzali dolů, kde

musila u kněhyně proseděti do jedenácti hodin večer. Když se

vrátila, byla velice překvapena, že ještě nejsem v posteli.

Služka ji svlékla, uložila, ale kněžna měla své příčiny,

aby se na mne nevyptávala. Lehla si a čekala mne, vědouc

bezpečně, že jsem byla zavřena jen na čtyři hodiny a proto

soudila, že mne přivede naše chůva. Avšak Násťa na mne

zapomněla úplně, snad také proto, že jsem se svlékala

vždycky sama. Zůstala jsem tedy přes noc ve svém vězení.

Ve čtyři hodiny v noci jsem zaslechla, že někdo klepe a

dobývá se do mé světnice. Spala jsem rozložena ledajak na

podlaze. Tu jsem se probudila, vzkřikla jsem ze strachu, ale hned

jsem rozeznala Kátin hlas, který se ozýval pronikavěji všech

druhých, potom hlas madame Leotharové, pak polekané Násti a

klíčnice. Konečně dvéře otevřeli a madame Leotharová mne

objala se slzami v očích, prosíc, abych jí odpustila, že na

mne zapomněla. Padla jsem jí kolem krku a také jsem se

rozplakala. Zkřehla jsem zimou a všechny kosti mne bolely,

poněvadž jsem ležela na holé podlaze. Hledala jsem očima

Káťu; ta však už odběhla do naší ložnice, vskočila do

postele, a když já jsem přišla, už spala, nebo se tvářila,

jakoby spala.

Čekajíc mne z večera, usnula náhle a prospala až do čtyr

hodin do rána. Když se probudila, způsobila hluk, hrozný povyk,

probudila madame Leotharovou, jež se mezi tím vrátila, chůvu,

všechny služky a vysvobodila mne.

Ráno všichni v dome zvěděli o mé příhodě. I kněhyně se

vyjádřila, že se ke mně zachovali příliš přísně. Co pak

se týče knížete, uviděla jsem ho ten den po prvé ve svém

životě rozzlobeného. Přišel nahoru v deset hodin dopoledne

silně vzrušen.

„Prosím vás," obrátil se k madame Leotharové, „co děláte?

Jak jste se zachovala k ubohému dítěti? To je barbarství,

pravé barbarství! Churavé, slabé dítě, takové citlivé a

bojácné děvčátko, plné fantasií a zavřít je na celou noc

do tmavé světnice! Tím ji můžete zničit! Což neznáte její

minulosti? To je barbarské, nelidské, pravím vám, milá paní!

Jak je možno trestati takovým způsobem! Kdo vymyslil, kdo mohl

vymyslit takový trest?"

Ubohá madame Leotharová se slzami v očích a celá zmatená

počala mu vysvětlovati onu záležitost, přiznala se, že na mne

zapomněla, protože k ní přijela dcera, že takový trest sám o

sobě jest dobrý, netrvá-li dlouho, a že i sám Žan-Žak-Russó

povídá cosi podobného.

„Žan-Žak-Russó! milá paní! Ale Žan-Žak to nemohl tvrdit,

Žan-Žak není autorita! Žan-Žak-Russó nesměl mluvit o

vychování, neměl práva na to. Žan-Žak-Russó vzdal se svých

vlastních dětí, milá paní! Žan-Žak byl špatný člověk,

milá paní!"

„Žan-Žak-Russó! Žan-Žak špatný člověk? Kníže, kníže!

Co to pravíte?"

A madame Leotharová se zapálila.

Madame Leotharová byla výborná žena a především neměla ve

zvyku urážeti se; ale dotknouti se někoho z jejích miláčků,

znepokojiti klassické stíny Corneilla, Racina, uraziti Voltaira,

nazvati Jeana Jacquesa Rousseaua špatným člověkem, nazvati ho

barbarem — Bože můj! Slzy vystoupily do očí madame

Leotharové! stařenka se chvěla rozčilením.

„Vy se zapomínáte, kníže!" promluvila konečně, vzrušením

celá bez sebe.

Kníže se okamžitě vzpamatoval, požádal za odpuštění, pak

přistoupil ke mně, poceloval mne s hlubokým citem, poznamenal

mne křížem a odešel.

„Pauvre prince!" prohodila madame Leotharová, kterou zatím

také zmohl soucit. Pak jsme přisedli k učebnímu stolu.

Kněžna se však učila velice roztržitě. Před obědem

přistoupila ke mně a celá zardělá, se smíchem na rtech

stanula přede mnou, chopila mne za ramena a prohodila na rychlo,

jakoby se něčeho styděla:

„Co, naseděla jsi se včera za mne? Po obědě půjdeme si hrát

do sálu?"

Kdosi šel mimo nás a kněžna se rychle odvrátila ode mne.

Po obědě, za soumraku, šly jsme obě do sálu, držíce se za

ruce. Kněžna byla hluboce rozechvěna a těžce dýchala. Já

byla radostná a šťastná, jak jsem nikdy nebývala.

„Chceš si hrát v míč?" optala se mne. „Stůj zde!"

Postavila mne do jednoho kouta sálu, ale sama, místo aby

poodešla a hodila mně míč, zastavila se tři kroky ode mne,

pohlédla na mne, zarděla se a padla na divan, zastírajíc si

obličej rukama. Vykročila jsem k ní; ona však myslila, že chci

odejít.

„Neodcházej, Nétičko, zůstaň se mnou," pravila; „to

přejde hned."

Okamžik na to seskočila s divanu a celá červená, celá

uplakaná padla mně kolem krku. Tváři její byly vlažné,

rtíky vzpuchlé jako višně, kadeře se rozsypaly v nepořádku.

Počala mne líbat, jako šílená, líbala mně obličej, oči,

rty, krk, ruce; vzlykala jako v návalu hysterie. Přitiskla jsem

se pevně k ní, a my jsme se sladce, radostně objaly jako

přátelé, jako zamilovaní, kteří se shledali po dlouhém

odloučení. Srdce Kátino bilo tak silně, že jsem slyšela

každý jeho úder.

Ale v sousedním pokoji ozval se hlas. Káťu volali ke kněhyni.

„Ach, Nétičko! Nu, až večer, v noci! Jdi nyní nahoru a

čekej mne!"

Pocelovala mne naposled tiše, beze zvuku, pevně a odběhla ode

mne k volající Nasti. Já se vrátila nahoru jako

znovuvzkříšená, padla jsem na divan, uschovala tvář do

podušky a štkala jsem u vytržení. Srdce mně tlouklo, jakoby

chtělo prsa rozbiti. Nevím, jak jsem se dočkala noci. Konečně

odbilo jedenáct a já šla spat. Kněžna se vrátila teprve po

jedenácté. Z daleka se na mne usmála, ale nepromluvila ani

slova. Násťa ji počala svlékat, ale jako naschvál hodně

zdlouhavě.

„Honem, honem, Násťo!" mrzela se Káťa.

„Jistě jste běžela po schodech, kněžno, že vám tak srdce

tluče!" prohodila Násťa.

„Ach, Bože můj! Násťo, jaká zdlouhavá! Honem, honem!" A

kněžna mrzutě dupla nožkou o podlahu.

„Och, jaká hněvivá!" usmála se Násťa a pocelovala nožku,

kterou právě zouvala.

Konečně bylo všechno hotovo, kněžna lehla a Násťa odešla z

pokoje. V okamžiku Káťa vyskočila s postele a přiběhla ke

mně. Já jsem vykřikla.

„Pojď ke mně, lehni si se mnou!" pravila zdvihajíc mne s

postele. V minutě byla jsem v její posteli, my jsme se objaly a

dychtivě přilnuly jedna k druhé. Kněžna mne zulíbala do

mdloby.

„A vždyť já vím, jak jsi mne v noci celovala!" pravila a

zarděla se jako mák.

Já vzlykala.

„Nétičko!" zašeptala Káťa také se slzami, „andílku můj,

já už tě mám dávno, tak dávno ráda! Víš, od které doby?"

„Od které?"

„Když tatínek přikázal, abych tě poprosila za odpuštění,

když jsi se svého tatínka zastávala, Nétičko... sirotečku

můj!" dodala, a opět mne zasypala polibky. Plakala a smála se

zároveň.

„Ach Káťo!"

„Nu co? Co?"

„Proč jsi tak dlouho... tak dlouho..." Nedomluvila jsem však;

opět jsme se objaly a nepromluvily slova asi tři minuty.

„Řekni mi, co jsi si myslila o mně?" optala se pak kněžna.

„Ach, jak mnoho jsem se napřemýšlela, Káťo! Pořád jsem

přemýšlela, dnem i nocí přemýšlela."

„I v noci o mně jsi mluvila; já to slyšela."

„Opravdu?"

„A plakala kolikkrát."

„Vidíš! Proč jsi byla tedy tak hrda?"

„Byla jsem hloupa, Nétičko. Přijde to někdy na mne a konec.

Pořád jsem se na tebe zlobila."

„Zač?"

„Za to, že jsem sama byla špatna. Předně za to, že jsi

hodnější, než já. Potom za to, že tatínek tě má radši

než mne. A tatínek je hodný člověk, Nétičko! Ano?"

„Ach, ano!" potvrdila jsem se slzami, vzpomínajíc na knížete.

„Hodný člověk," dodala vážně Káťa. „Ale co si mám s

ním počít? Je pořád takový... Nu a potom jsem tě poprosila

za odpuštění a div jsem se při tom nerozplakala. To mne opět

rozzlobilo."

„A já jsem viděla, viděla jsem, že je ti do pláče."

„Nu jen mlč, hloupá, sama jsi pořád uplakaná!" zvolala

Káťa a zakryla mně ústa rukou. „Poslyš, mně se hrozně

chtělo milovat tě; ale najednou se mi zachce nenávidět tě, a

už nenávidím, tak nenávidím..."

„A zač?"

„Zlobila jsem se na tebe, a zač, to sama nevím. Ale potom jsem

viděla, že nemůžeš beze mne žít a pomyslila jsem si:

Umučím ji, ošklivou."

„Ach, Káto!"

„Dušinko moje!" zvolala Káťa, líbajíc mně ruku; „proto

jsem s tebou mluvit nechtěla, nikterak nechtěla. A víš, jak

jsem Falstafa pohladila?"

„Ach, ty se ničeho nebojíš!"

„O, já měla strachu," povzdechla si kněžna. „A víš, proč

jsem k němu šla?"

„Proč?"

„Protože jsi se na mne dívala. Když jsem uviděla, že se

díváš... buď, co bude, a šla jsem. Polekala jsem tě, co?

Bála jsi se o mne?"

„Strašně!"

„Viděla jsem to. O, já byla velice ráda, že Falstaf odešel!

Bože, jaký jsem dostala strach potom, když odešel, netvor

takový!"

Tu se kněžna rozesmála nervosním smíchem. Potom náhle zdvihla

svou rozpálenou hlavu a upřeně si mne prohlížela. Slzy jako

perličky chvěly se jí na dlouhých řasách.

„Nu, co je vlastně na tobě, že jsem si tě tolik zamilovala?

Jsi bleďoučká, vlásky plavé, sama jsi hloupoučká, pořád

pláčeš, oči modré, sirotinko moje!"

A Káťa se sklonila a zas mne zulíbala bezpočtukrát. Několik

krůpějí jejích slz spadlo na mé tváře. Byla hluboce

rozechvěna.

„Kdybys věděla, jak jsem tě mela ráda, ale pořád si

myslím: Ne a ne! Neřeknu jí! Vidíš, jak jsem byla

tvrdošíjná. Proč jen jsem se tě bála, proč jsem se styděla!

Jen pohleď, jak je nám teď blaze!"

„Káťo, jak mne to bolí!" pravila jsem, zmírajíc radostí.

„Srdce se svírá."

„Nu, poslouchej dále, Nétičko... Ale poslyš, kdo tě nazval

Nétičkou?"

„Maminka."

„Povíš mně všechno o mamince?"

„Všechno, všechno," souhlasila jsem s nadšením.

„A kam jsi dala mé dva šátky s kraječkami? A proč jsi mně

odnesla stužku? Ach ty hanebnice! Vždyť já to vím."

Já se rozesmála a zarděla, až mi slzy vytryskly.

„Ne, myslila jsem si: potrápím ji, počká si. A jindy si

myslím: vždyť ji vůbec nemám ráda, cítit ji nemohu. A tys

pořád taková tichá, taková beruška moje! Já jsem se pořád

bála, že si myslíš o mně, že jsem hloupa! Ty jsi moudrá,

Nétičko, že jsi velice moudrá, co?"

„Ale co to mluvíš, Káťo!" odpověděla jsem skoro uražená.

„Ne, jsi moudrá," namítla Káťa rozhodně a vážně, „to

já vím. Ale jednou ráno jsem tedy vstala a tak jsem si tě

zamilovala, až hrůza! Celou noc se mi o tobě zdálo. Napadlo

mne, že půjdu k mamince a budu ostávat u ní. Nechci ji míti

ráda, nechci! Ale následující noci usínám a myslím si, kdyby

opět přišla jako minulé noci, a ty jsi přišla! Ale já jsem

se tvářila, jakobych spala... Ach, jsme to hanebnice, Nétičko!"

„Proč jsi mne pořád nechtěla míti ráda?"

„Tak... Ale co to mluvím! Vždyť jsem tě pořád měla ráda!

Pořád jsem tě milovala! Už jsem neměla ani strpení. Myslím

si, zulíbám ji jednou a nebo zaštípám až do smrti. Tu máš,

moje hloupoučká!"

A kněžna mne štípla.

„A víš, jak jsem ti střevíc zavazovala?"

„Vím."

„A byla jsi ráda? Dívám se tak na tebe a myslím si: Taková

miloučká! Zavážu jí střevíc, uvidím, co bude dělat. A mně

samé bylo při tom tak příjemno. Už jsem se chtěla s tebou

pocelovat... Ale nepocelovala. A potom mně to bylo tak směšno,

hrozně směšno! Celou cestu, co jsme byly spolu na procházce,

pořád mně bylo do smíchu. Tak mně bylo směšno, že jsem se

nesměla na tebe ani podívat. A jak jsem byla ráda, že jsi šla

za mne do vězení."

Prázdná světnice se jmenovala „vězení".

„A měla jsi strach?" pokračovala Káťa.

„Hrozný strach."

„Nebyla jsem jen tomu ráda, že jsi vzala vinu na sebe, ale

tomu, že si za mne posedíš. Myslím si: ona teď pláče a já

ji mám tak ráda! Zejtra ji budu líbat, tolik líbat! Ale

opravdu, líto mi tebe nebylo, ačkoli jsem si poplakala."

„A já jsem ani nezaplakala, naopak byla jsem ráda!"

„Neplakala jsi? Ach, ty jsi zlá!" zvolala kněžna a vpila se do

mne svými rtíky.

„Káťo, Káťo! Můj Bože, jaká jsi hezoučká!"

„Viď! Nu, teď si dělej se mnou, co chceš. Muč mne, štípej

mne! Prosím tě, štípni mne! Holoubku můj, štípni mne!"

„Čtveračko!"

„A co ještě?"

„Hloupoučká..."

„A ještě?"

„A ještě: dej mně hubičku."

Políbily jsme se, plakaly jsme, smály se. Rty nám opuchly od

líbání.

„Nétičko! Předně ty budeš vždycky přicházet ke mně spat.

Ráda se líbáš? Budeme se líbat. A potom nechci, abys byla

taková smutná. Proč ti bylo smutno? Povíš mně to, co?"

„Všecko ti povím; ale nyní mně už není smutno, je mně

veselo."

„Ne, však i ty budeš míti takové ruměné tváře, jako já.

Jen kdyby honem už zejtra bylo! Chce se ti spát, Nétičko?"

„Ne."

„Budeme si tedy povídat."

Tak jsme žvatlaly ještě dobré dvě hodiny. Bůh ví, o čem

jsme o všem nehovořily. Především kněžna mi svěřila

všechny své plány do budoucna i nynější stav věcí. A tu

jsem zvěděla, že tatínka má nejraději na světě, skoro víc

než mne. Potom jsme rozhodly společně, že madame Leotharová je

velice hodná ženština, a není vůbec přísna. Pak jsme si

vymyslily, co budeme dělat zejtra, pozejtří a vůbec jsme si

rozvrhly život div ne na celých dvacet let. Káťa si vymyslila,

že budeme žíti takto: jeden den ona mně bude poroučet, a já

všechno vykonávat, druhý den naopak já poroučet, a ona bez

odmluvy poslouchat; potom budeme obe stejně poroučet. Pak

některá z nás naschvál neposlechne, my se na oko pohádáme,

ale hned se zase smíříme. Slovem nás očekávalo nekonečné

štěstí.

Konečně žvatlání nás unavilo; mně se zavíraly oči. Káťa

se mně posmívala, že jsem ospalá, ale sama usnula dříve než

já. Ráno jsme se probudily obě zároveň, na rychlo jsme se

políbily, protože někdo přicházel a já ještě v čas

doběhla do své postele.

Celý den jsme nevěděly, co spolu dělat radostí. Stále jsme se

schovávaly a utíkaly před ostatními, abychom nebyly

pozorovány. Konečně jsem jí začala vypravovati svůj životní

příběh. Mé vypravování rozechvělo Káťu do slz.

„Ty jsi ošklivá! Proč jsi mně to všechno dříve neřekla?

Byla bych tě měla tak ráda, tak ráda... A mnoho tě bili kluci

na ulici?"

„Mnoho. Já se jich tolik bála."

„Zlí kluci! A víš, Nétičko, já jsem sama viděla, jak jeden

chlapec druhého na ulici bil. Zejtra vezmu tajně Falstafův

karabáč a potkám-li některého takového, já mu nabiju, tak mu

nabiju..."

Při tom její očka blýskala rozhorlením.

Lekaly jsme se, když někdo přicházel. Bály jsme se, aby nás

nepřekvapili, když jsme se líbaly. A líbaly jsme se za ten den

aspoň stokrát.

Tak minul tento den i následující. Bála jsem se, že umru

radostí a štěstím se mi krátil dech. Ale štěstí naše

netrvalo dlouho.

Madame Leotharová byla povinna dávati zprávu o každém hnutí

kněžny. Pozorovala nás celé tři dni a za ty tři dni

nashromáždila velmi mnoho takového, o čem mohla vypravovat.

Konečně se odebrala ke kněhyni a sdělila s ní vše, co

spozorovala — že jsme obě jako ztrnulé, celé tři dni jsme se

jedna od druhé nerozloučily, každou minutku se líbáme,

pláčeme, smějeme se jako blázni, bez přestání spolu

žvatláme, ač toho dříve nebývalo, že neví, čemu to

připsati, ale že se jí zdá, že se kněžna nachází v jakési

chorobné krisi a že by dle jejího zdání bylo lépe, kdybychom

se nevídaly tak často,

„Dávno jsem si to myslila," odvětila kněhyně; „věděla

jsem, že ten podivný sirotek nadělá nám mnoho starostí. Co

mně vypravovali o ní, o jejím bývalém životě — to je

hrůza, hotová hrůza! Má patrně vliv na Káťu. Pravíte, že

ji Káťa velice miluje?"

„Nad míru."

Kněhyně se zapálila z rozmrzelosti. Byla už na mne žárlivá

pro Kátinu lásku.

„To není přirozené," namítla. „Zprvu byly si tak cizí, a

— přiznávám se — byla jsem tomu ráda. Ačkoli ten sirotek

je tak malý ještě, ale já neručím za nic. Rozumíte mně? To

děvče už s mlékem vssálo své vychování, své návyky a snad

i pravidla. Nikterak nechápu, co v ní nachází kníže. Už

tisíckrát jsem mu navrhovala, aby ji dal do pensionátu."

Madame Leotharová se mne chtěla zastati, ale kněhyně už

rozhodla, aby nás odloučili. Ihned poslali pro Káťu a dole jí

oznámili, že se se mnou neshledá do příští neděle, tedy

celý týden.

Já o tom zvěděla až pozdě večer a byla jsem poražena

úžasem. Myslila jsem o Káti a zdálo se mi, že nesnese naší

rozluky. Upadla jsem v otupení steskem, hořem a v noci jsem se

roznemohla. Ráno přišel ke mně kníže a pošeptal mně, abych

neztrácela naděje. Kníže přičiňoval se se vší horlivostí,

ale marně: kněhyně nezměnila svého úmyslu. Já jsem znenáhla

upadala v zoufalství a hořem jedva dechu jsem popadala.

Třetí den ráno Násťa mně přinesla psaníčko od Káti.

Káťa mi psala tužkou strašnými klikyháky následující:

„Mám tě nesmírně ráda. Sedím u maminky a pořád

přemýšlím, jak bych utekla k tobě. A odběhnu — už jsem to

řekla, a proto neplač. Napiš mně, jak ty mne máš ráda. Já

jsem tě objímala celou noc ve snu a strašně jsem se trápila,

Nétičko. Posýlám ti cukrátka. S Bohem!"

Odpověděla jsem jí podobným způsobem a celý den jsem

proplakala nad Kátiným psaníčkem. Madame Leotharová mne

utrápila svým láskáním. Večer jsem se dověděla, že byla u

knížete a oznámila mu, že se dojista rozstůňu po třetí,

neshledám li se s Kátí a že si činí výčitky pro to, co

řekla kněhyni. Vyptávala jsem se Násti, co dělá Káťa.

Pověděla mně, že Káťa nepláče, ale je velice bledá.

Ráno mně Násťa pošeptala:

„Běžte do kabinetu k jeho jasnosti; ale jděte druhými schody

s pravé strany."

Všechno ve mně oživlo předtuchou. Celá zadýchaná

nedočkavostí seběhla jsem dolů a otevřela dvéře kabinetu.

Ona tam nebyla. Náhle však mne Káťa objala ze zadu a vroucně

pocelovala. Smích, slzy... Okamžik na to se Káťa vyrvala z

mého objetí, vylezla na otce, vyskočila mu na ramena, jako

veverka, ale neudržela se tam a seskočila na divan. Za ní upadl

i kníže. Kněžna plakala radostí.

„Tatínku, jaký jsi hodný, tatínku!"

„Vy čtveračky! Co se to s vámi stalo? Takové přátelství!

Taková láska!"

„Mlč, tatínku, ty nerozumíš našim záležitostem."

A opět jsme si padly do náruče.

Počala jsem si ji pozorněji prohlížeti. Káťa zhubeněla za

tři dni. Ruměnec zmizel na polo z jejích tváří a bledost se

vkrádala na jeho místo. Rozplakala jsem se zármutkem.

Konečně zaklepala Násťa. Bylo to znamení, že hledají Káťu

a ptají se po ní. Káťa zbledla jako smrt.

„Nu dost, děti. Budeme se scházeti každý den. A teď jděte,

žehnej vám Bůh!" pravil kníže.

Kníže byl dojat, když tak na nás hleděl. Ale plány jeho se

nezdařily. Večer z Moskvy přišla zpráva, že se malý Sáša

náhle rozstonal a nachází se v posledním tažení. Kněhyně

rozhodla, že pojede hned zejtra do Moskvy. Sběhlo se všechno tak

rychle, že jsem nic nezvěděla až do samého loučení s

kněžnou. Na tom stál kníže, abychom se rozloučily a kněhyně

jen s obtížemi přivolila. Kněžna byla celá zdrcená.

Přiběhla jsem dolů jako bez sebe a padla jsem jí kolem krku.

Cestovní kočár stál už u podjezdu. Káťa, jedva mne shlédla,

vzkřikla a padla do mdlob. Jala jsem se ji líbati. Kněhyně ji

počala křísiti. Konečně Káťa se vzpamatovala a znova mne

objala.

„S Bohem, Nétičko!" pravila mně a usmála se s podivným

pohnutím v obličeji. „Nevšímej si mne; to je jen tak. Nejsem

nemocna, za měsíc se opět vrátím. A pak už se nerozloučíme."

„Už dost," promluvila kněhyně klidně, „pojedeme."

Ale kněžna se vrátila ještě jednou. Křečovitě mne sevřela

ve svém objetí.

„Ty's radost moje!" zašeptala mi ve spěchu, objímajíc mne.

„Na shledanou!"

Políbily jsme se na posled a kněžna zmizela — na dlouho, na

velice dlouho. Prošlo osm let do našeho shledání.

Schválně jsem vypravovala tak podrobně tuto episodu svého

dětství, prvého vystoupení Kátina v mém životě. Ale

příběhy našich životů nedají se odděliti. Její román byl

můj román. Jakoby mně bylo bývalo souzeno setkati se s ní a

jí — nalézti mne. Mimo to nemohla jsem se zříci potěšení

přenésti se ještě jednou ve vzpomínkách v dobu svého

dětství...

Nyní mé vypravování půjde rychleji. Můj život zapadl náhle

v jakési zátiší a procitla jsem znovu teprv tenkrát, když

mně už minulo šestnáct let.

Jen několik slov ještě o tom, co se stalo se mnou po odjezdu

knížecí rodiny do Moskvy.

Zůstaly jsme v Petrohradě s madame Leotharovou.

Za dvě neděle přijel schvální posel a oznámil, že návrat do

Petrohradu odložen na neurčitou dobu. Poněvadž madame

Leotharová pro své rodinné poměry nemohla jeti do Moskvy,

skončila tím její služba v knížecím domě. Zůstala však v

téže rodině a přešla k nejstarší dceři kněhyně, k

Aleksandře Michajlovně.

Nezmínila jsem se dosud ani slovem o Aleksandře Michajlovně, a

viděla jsem ji do té doby také všeho všudy jen jednou. Byla

dcerou kněhyně z prvého manželství. Původ a rod kněhyně byl

jakýsi temný; její prvý muž byl nájemce státního lihového

monopolu. Když se kněhyně provdala po druhé, nevěděla

rozhodně, co si počíti s nejstarší dcerou. Doufati pro ni ve

skvělou partii nemohla. Věno jí dávali prostřední; ale před

čtyřmi roky přece ji konečně provdali za člověka bohatého a

dosti vysoko postaveného.

Aleksandra Michajlovna dostala se tak do jiné společnosti a

uviděla kolem sebe jiný svět. Kněhyně ji navštěvovala

dvakrát do roka; kníže, její otčím, navštěvoval ji však

každý týden spolu s Kátí. Avšak v poslední době kněhyně

nerada pouštěla Káťu k její sestře a kníže vozil ji tam

potaji. Káťa svou sestru zbožňovala. Jejich povahy tvořily

však pravý opak. Aleksandře Michajlovně byla dvacet dvě léta,

byla tichá, něžná, milující; jakýsi zatajený zármutek,

jakási skrytá bolest srdce přísně se rýsovala v krásných

tazích její tváře. Vážnost a přísnost neharmonovala s

jejími andělsky čistými tahy, jako se nehodí smutek k

obličeji dítěte. Nebylo možno vzhlédnouti na ni bez hluboké

sympatie. Byla bleda a, jak se pravilo, byla náchylna k

tuberkulose v tu dobu, když jsem ji poprvé spatřila.

Žila velice osaměle a nemilovala hlučných společností doma

ani návštěv u známých — zrovna jako klášternice. Dětí

tehda ještě neměla. Vzpomínám si, jak přijela k madame

Leotharové, přistoupila ke mně a s hlubokým citem mne

pocelovala. S ní přijel jakýsi hubený, dosti letitý pán.

Zaslzel, když na mne pohlédl. To byl houslista B. Aleksandra

Michajlovna mne objala a optala se, chci-li bydleti u ní a býti

její dcerou.

Pohlédla jsem jí do tváře, poznala sestru své Káti a objala

ji s němým bolem v srdci, kterým se mi sevřely prsa tak, jakoby

byl kdosi pronesl nade mnou opět slovo „sirotečku!"

Tu mně Aleksandra Michajlovna ukázala psaní od knížete. V něm

bylo několik řádek pro mne a já je přečetla s tichým

lkáním. Kníže mi žehnal na dlouhý život i na štěstí a

prosil, abych si zamilovala jeho druhou dceru. Káťa mně

připsala také několik řádek. Psala, že se neodlučuje nyní

od matky.

Takovým způsobem přešla jsem večer do jiné rodiny, do jiného

domu, k novým lidem, odtrhnuvši po druhé srdce ode všeho, co se

mně stalo milým, co mně už bylo příbuzným. Přijela jsem

celá ztrápená, zmučená duševním steskem... Tu započíná

nový příběh.