IV.

Zvolna jsem se uzdravovala; ale i když jsem úplně vstala s

postele, mysl má byla stále ještě jaksi spoutána a dlouhou

dobu jsem nemohla pochopit, co se vlastně stalo se mnou. Byly

okamžiky, kdy se mně zdálo, že vidím sen a pamatuju, že jsem

si přála, aby všechno, co se přihodilo, obrátilo se v sen!

Usínajíc na večer doufala jsem, že se náhle nějakým

způsobem probudím opět v naší chudobné světnici a uvidím

otce i matku... Ale konečně se mi vyjasnilo mé nynější

postavení, a znenáhla jsem pochopila, že jsem zůstala na

světě sama jediná a žiju u cizích lidí. Tu jsem poprvé

pocítila, že jsem sirotek.

Počala jsem si dychtivě všímati všeho nového, co mne tak

nenadále obklíčilo. Zprva se mně všechno zdálo podivným a

nápadným, všechno mne zaráželo: i nové tváře, i nové

obyčeje, i pokoje starého knížecího domu. Vidím je, jako

nyní: veliké, vysoké, nádherné, ale takové zasmušilé a

mračné, že jsem se opravdu bávala pustiti se skrze některý

dlouhý, předlouhý sál, ve kterém se mně zdálo, že úplně

zmizím. Nemoc má ještě neminula a mé dojmy byly mračné,

těžké, hodily se tedy dobře k onomu slavnostně zasmušilému

obydlí.

Mimo to i jakýsi, mně samé ještě nejasný stesk počal víc a

více narůstati na mém malinkém srdci. S podivením zastavovala

jsem se před nějakým obrazem, zrcadlem, krbem vymyšlené

práce, nebo před sochou, která jakoby se byla naschvál schovala

do hlubokého výklenku, aby mne odtud snáze mohla pozorovati a

nějak mne polekati, zastavovala jsem se a potom najednou jsem

zapomínala, proč jsem se zastavila, co chci, o čem jsem začala

přemýšleti, a když jsem se pak vzpamatovala, strach a rozpaky

padaly na mne a srdce mi silně začínalo tlouci.

Z osob, které mne časem přicházely navštívit, dokud jsem

ještě ležela nemocná, kromě stařečka doktora nejvíc mne

překvapila tvář jistého pána, už dosti letitého,

neobyčejně vážného, ale spolu i dobrého, jenž na mne

patříval s hlubokým soucitem. Jeho tvář oblíbila jsem si nade

všechny ostatní. Velmi se mi chtělo dáti se s ním do řeči,

ale bála jsem se; byl napohled vždycky truchlivý, mluvil

přerývaně, málo, a úsměv nikdy nezahrál na jeho ústech.

Byl to sám kníže Ch...ský, který mne nalezl a poskytl mně

útulek ve svém domě. Když jsem se začala uzdravovat, jeho

návštěvy stávaly se neustále řidšími a řidšími.

Konečně při poslední návštěvě přinesl mně cukrátek,

jakousi dětskou knihu s obrázky, poceloval mne, udělal křížek

a požádal, abych byla veselejší. Těše mne dodal, že brzy

budu míti společnici, také takovou holčičku, jako já jsem,

totiž jeho dceru Káťu, která jest nyní v Moskvě. Potom,

promluviv cosi s obstárlou Francouzkou, chůvou jeho dětí a se

služkou, která mne opatrovala, ukázal jim na mne, odešel, a od

té doby neviděla jsem ho zrovna tři neděle.

Kníže žil ve svém domě nad míru osaměle. Větší polovinu

domu zaujímala kněhyně; sama také nevídala knížete někdy po

celé neděle. Později jsem spozorovala, že i všechna domácí

čeleď málo o něm mluvila, jakoby ho ani nebylo v domě.

Všichni si ho vážili a také — jak bylo zřejmo — měli ho

rádi, a přece pohlíželi na něho jako na podivína. Zdá se,

že i sám uznával, že je velmi podivný, málo podobný k

ostatním a proto se snažil co možná nejméně se ukazovati

všem na oči... Později budu míti příležitost velmi mnoho a

daleko podrobněji o něm mluviti.

Jednoho rána mne převlekli do čistého, tenkého plátna,

oblekli na mne černé, vlněné šaty s bílými smutečními

výložky, na které jsem pohlížela s jakýmsi truchlivým

překvapením, přičesali mně vlasy a přivedli mne s

hořejších místností dolů, do pokojů kněhyně. Stanula jsem

jako vkopaná, když mne k ní přivedli: nikdy jsem ještě kolem

sebe neviděla tolik bohatství a nádhery.

Ale dojem ten byl okamžitý a hned jsem zbledla, jakmile jsem

uslyšela hlas kněhyně, jež kázala, aby mne přivedli blíže k

ní. Už když mne oblékali, pomyslila jsem si, že mne

připravují k jakémusi mučení, ač Bůh ví, proč taková

myšlénka ve mně vznikla. Vůbec vstoupila jsem v nový život s

jakousi divou nedůvěrou ke všemu, co mne obklopovalo.

Avšak kněhyně byla ke mně velice přívětivá a pocelovala

mne. Vzhlédla jsem na ni směleji. Byla to táž spanilá dáma,

kterou jsem spatřila, když jsem se vzpamatovala ze svých

mrákot. Ale celá jsem se otřásla, když jsem líbala její ruku

a nikterak jsem nemohla sebrati tolik síly, abych mohla něco

odvětiti na její otázky. Poručila mi, abych si sedla vedle ní

na nizoučkou taburetku. Zdá se, že to místo bylo určeno pro

mne už napřed. Bylo vidno, že si kněhyně upřímně přála

přilnouti ke mně vší duší, prokázati mně svou lásku a

úplně mně nahraditi matku. Ale já jsem nikterak nemohla

pochopiti, že šťastná náhoda mne přivedla do tohoto domu a

neuměla jsem jí vnuknouti dobré mínění o sobě.

Dali mně krásnou knížku s obrázky a řekli, abych se na ně

dívala. Sama kněhyně psala k někomu psaní, čas ob čas

odkládala péro a opět se dávala se mnou do řeči. Ale já se

pletla, upadala do rozpaků a nic kloudného nemohla jsem ze sebe

vypraviti. Slovem, ačkoli můj příběh byl velice neobyčejný a

v něm velikou roli hrál osud a různé, až tajemné cesty, a

vůbec v něm bylo mnoho zajímavého, nevysvětlitelného, ba až

fantastického, přece jsem já sama jako na vzdory všem těmto

melodramatickým okolnostem zůstávala praobyčejným dítětem,

bojácným, polekaným a skoro jako přihlouplým. Zejména toto

poslední se kněhyni pranic nelíbilo a zdá se, že jsem ji dosti

brzy vůbec omrzela, z čehož viním ovšem jen samu sebe.

Po druhé hodině začaly návštěvy a kněhyně stala se ke mně

nákle zase pozornější a laskavější. Na dotazy hostů,

týkající se mne, odpovídala, že je to vysoce zajímavý

případ a potom vypravovala dále po francouzsky. Za jejího

vypravování na mne pohlíželi, kývali hlavami, divili se. Jeden

mladý pán měřil si mne lornětem, jeden voňavkou napuštěný

šedý stařeček chtěl mne pocelovat a já jsem bledla,

červenala a seděla se sklopenýma očima, bojíc se hnouti sebou

a chvějíc se na všech údech. Srdce se svíralo a bolelo mne.

Zalétala jsem duchem v minulost v naše podkroví, vzpomněla jsem

si na otce, na naše dlouhé, mlčelivé večery, na maminku, a

když jsem si vzpomněla na ni, do očí se mi draly slzy, hrdlo se

svíralo a jen jsem si přála, abych mohla utéci, zmizeti,

zůstati samotna...

Potom, když návštěvy byly ukončeny, obličej kněhyně stal se

nápadně přísnějším. Už na mne pohlížela zasmušileji,

mluvila úsečněji a zejména mne lekaly její pronikavé, černé

oči, někdy celou čtvrt hodiny upřené na mne, a její pevně

semknuté, tenké rty.

Večer mne odvedli nahoru. Usnula jsem s horečkou, v noci jsem se

probouzela s tesklivostí a pláčem následkem chorobných snů;

ráno pak začala táž historie a mne opět odvedli ke kněhyni.

Posléze ji samou jaksi omrzelo vypravovati svým hostům můj

příběh a hosty omrzelo projevovati mně svoji soustrast. Kromě

toho byla jsem praobyčejné dítě, prosté všeliké naivnosti,

jak se vyjádřila sama kněhyně, když mluvila mezi čtyřma

očima s jakousi obstárlou dámou, která se jí ptala, zdali se

nenudí se mnou.

Konečně jednoho večera mne odvedli a víc už mne dolů

nepřiváděli. Tak skončilo mé favoritství. Ostatně mně bylo

dovoleno choditi všude, kam se mně zachtělo. Já pak nemohla

poseděti na jednom místě pro svou hlubokou tesklivost a byla

jsem velice ráda, když jsem mohla odejíti ode všech dolů do

velikých pokojů.

Pamatuju se, že jsem si velice přála rozhovořiti se s

domácími lidmi; ale tolik jsem se bála, abych je nerozhněvala,

že jsem raději zůstávala samotna. Mým oblíbeným krácením

času bylo přituliti se někam do koutečka, kde mne nebylo

vidět, schovati se za nějaké nářadí a tam vzpomínat a

uvažovat o všem, co se mně přihodilo.

Ale podivná věc! Jakobych vytratila z paměti konec toho, co se

se mnou přihodilo u rodičů, celou tu hroznou příhodu. Míhaly

se mně na mysli jen jednotlivé obrazy, vystupovala jednotlivá

fakta. Ovšem pamatovala jsem si všechno, i noc, i housle, i

tatínka; pamatovala jsem si, jak jsem přinášela peníze; ale

srovnati si v mysli, vyjasniti si ony události nemohla jsem

nikterak. Jen obtížněji stávalo se mi u srdce a když jsem ve

vzpomínkách přecházela k tomu okamžiku, když jsem se modlila

u mrtvé maminky, mráz náhle přebíhal po všech mých údech.

Třásla jsem se, hlasitě vzdychala a potom tak těžko jsem

oddychovala, tak se mné stísnily prsa a srdce počínalo tak

bystře tlouci, že jsem s leknutím vybíhala ze svého koutka.

Ostatně neřekla jsem správně, že mne nechávali samotnou; nade

mnou neustále a horlivě bděli a přesně plnili rozkaz

knížete, který přikázal, aby mně ponechali úplnou svobodu,

ničím mne neobtěžovali, ale ani na minutku nespouštěli s

očí. Pozorovala jsem, že chvílemi někdo z domácích nebo ze

služebnictva přicházel se podívat do té komnaty, kde jsem se

nacházela a opět odcházel, nepromluviv ani slova. Mne velice

překvapovala a z části znepokojovala taková pozornost. Nemohla

jsem pochopiti, proč se to děje. Pořád se mně zdálo, že mne

chovají za jakýmsi účelem a néco potom chtějí se mnou

udělat. Pamatuju se, že jsem se neustále snažila zajíti někam

hodně daleko, abych v případě potřeby věděla, kam se schovat.

Jednou jsem se zatoulala na parádní schodiště. Bylo celé z

mramoru, široké, vystlané koberci, obstavené květinami a

rozkošnými vázami. Na každém odpočívadle seděli mlčky dva

vysocí lokaji, neobyčejně pestře odětí, v rukavičkách a co

nejbělejších nákrčnících. Pohlédla jsem na ně celá

překvapená a nikterak mi nešlo do hlavy, proč tam sedí,

mlčí, pohlížejí jeden na druhého a nic nedělají.

Takové osamělé procházky líbily se mně víc a více. Byla

mimo to i druhá příčina, pro kterou jsem utíkala shora.

Nahoře bydlela stará teta knížete, která skoro nikdy

nevycházela a nevyjížděla. Tato stařenka vštípila se ostře

v mé vzpomínky. Byla div ne nejváženější osobou v domě. Ve

styku s ní všichni dbali jakési slavnostní etikety, ba i sama

kněhyně, která vyhlížela tak hrdě a samovládně, pravidelně

dvakrát za týden v určité dni musila přicházeti nahoru a

činiti osobní návštěvu své tetě. Přicházela obyčejně z

rána; započínala suchá rozmluva, přerývaná často

slavnostním mlčením, za kteréhož stařenka buď šeptala

modlitbu, nebo přebírala růženec. Návštěva neskončila

dříve, dokud nepokynula sama tetička, která vstávala se svého

místa, pocelovala kněhyni na rty a tím jí dávala na

srozuměnou, že shledání je u konce.

Dříve kněhyně byla povinna každý den navštěvovati svou

příbuznou; ale později na přání stařenčino nastala úleva a

kněhyně byla jen povinna ostatních pět dní v témdni každého

rána posýlat k tetičce pro zprávu, jak se jí vede. Vůbec

stará kněžna žila skoro jako v klášteře. Zůstala pannou, a

když jí minulo třicet pět let, zavřela se do kláštera, kde

prožila sedmnáct let, ale postřižení nepřijala; pak opustila

klášter a přijela do Moskvy, kde se ubytovala u sestry,

ovdovělé hraběnky L., jejíž zdraví stávalo se s každým

rokem chatrnější a při té příležitosti se smířila s

druhou sestrou, také kněžnou Ch...skou, s kterou více než

dvacet let byla rozvaděna. Ale stařenky, jak se vypravuje,

neprožily ani jedinkého dne v smíru, tisíckrát chtěly od sebe

odjeti, ale nemohly toho provést, protože na konec samy

spozorovaly, jak je každá z nich nezbytná dvěma ostatním pro

uvarování nudy a pro případ pomoci ve stáří.

Ale přes to, že jejich způsob života nelákal a přes veškeru

slavnostní nudu, která panovala v jejich moskevském uzavřeném

obydlí, celé město pokládalo za svou povinnost činiti

pravidelné návštěvy třem klášternicím. Pohlíželi na ně

jako na ochránkyně všech aristokratických závětí a podání,

jako na živé letopisy starobylého bojarstva. Hraběnka zanechala

po sobě množství krásných vzpomínek a byla vůbec výtečná

žena. Lidé přijíždějící z Petrohradu činili jim své prvé

návštěvy. Čí návštěvy se přijímaly v jejich domě, toho

přijímali všude.

Avšak hraběnka zemřela a sestry se rozjely. Starší kněžna

Ch...ská zůstala v Moskvě, kde ujala svou část dědictví po

hraběnce, jež umřela bezdětná; mladší, klášternice,

přestěhovala se k synovci, knížeti Ch...skému do Petrohradu.

Za to dvé dětí knížete, kněžna Káťa a Aleksandr zůstali

na návštěvě v Moskvé u babičky, aby ji bavili a těšili v

její samotě. Kněhyně, jež vášnivě milovala své děti,

nesměla ani hlesnout, když se s nimi loučila na celou dobu

ustanoveného smutku. Zapomněla jsem podotknouti, že smutek trval

ještě v celém knížecím domě, když jsem se v něm ubytovala;

ale lhůta jeho měla uběhnouti v krátké době.

Stařenka kněžna oblékala se celá černě, šaty měla z

prosté vlněné látky a nosila škrobený, do varhánků

sbíraný bílý límeček, jenž jí dodával vzezření

špitálnice. Růženec nikdy neodkládala, slavnostně se

vypravovala ke mši, postila se každý den, přijímala

návštěvy různých duchovních a vážných lidí, čítala

duchovní knihy a vůbec vedla život čistě klášternický.

Tišina nahoře byla hrozná; nebylo možno ani dveřmi

skřipnouti. Stařenka měla bystrý sluch jako patnáctiletá

dívka a hned posýlala vyzvědít příčinu lomozu nebo i

pouhého zaskřipnutí. Všechno mluvilo šeptem, všechno chodilo

po špičkách, a ubohá Francouzka, také stařenka, byla

konečně nucena vzdáti se své oblíbené obuvi — střevíců s

podpatky. Podpatky bylý z domu vyloučeny.

Dvě neděle na to, když jsem se objevila v domě, stařenka

kněžna poslala vyptat se na mne, kdo jsem, co jsem zač, jak jsem

se dostala do domu atd. Jí hned a uctivě vyhověli. Tu byl

poslán druhý schválný posel k Francouzce s dotazem, proč mne

kněžna až dosud neviděla? Ihned nastal poplach; mně počali

česati hlavu, mýti obličej, ruce, které i beztoho byly úplně

čisté, učiti mne, jak mám přistoupiti, pokloniti se, hleděti

veseleji a přívětivěji, jak mluvit — celou mne popletli.

Pak byla vyslána poselkyně už s naší strany s návrhem,

nepřeje-li si kněžna viděti sirotka? Následovala odpověď

záporná, avšak byla ustanovena lhůta na zejtří po mši.

Nespala jsem celou noc a potom vypravovali, že jsem celou noc

blábolila, přistupovala ke kněžně a prosila ji za odpuštění.

Konečně nastalo mé představení. Spatřila jsem malinkou,

vyzáblou stařenku, sedící v ohromném křesle. Zakývala na mne

hlavou, a nasadila si brejle, aby si mne mohla lépe prohlédnouti.

Pamatuju se, že jsem se jí hned na ponejprv nezalíbila. Učinila

poznámku, že jsem docela zdivočelá, neumím ani poklonu

učiniti, ani ruku políbiti. Započaly dotazy a já jedva

odpovídala; ale když řeč došla na otce a matku, dala jsem se

do pláče.

Stařence bylo velmi nepříjemno, že jsem tak citlivá; ostatně

sama mne začala těšit a radila, abych naděje své složila na

Boha. Pak se mne otázala, kdy jsem byla naposled ve chrámě; a

poněvadž já jsem sotva pochopila smysl její otázky, neboť o

mé vychování nikdo nedbal, kněžna přišla zrovna v úžas.

Poslali pro kněhyni. Započala rada a bylo ustanoveno, že mne

povezou do chrámu v nejblíže příští neděli. Do té doby

kněžna slíbila, že se bude za mne modliti, ale poručila, aby

mne odvedli, protože jsem dle jejích slov zanechala v ní nad

míru těžký dojem.

Nedivím se; ale jinak ani nemohlo být. Bylo však zřejmo, že

jsem se rozhodně nezalíbila. Týž den vzkázala, že příliš

dovádím, že je mne slyšet po celém domě, ačkoli jsem se toho

dne ani nehnula. Patrně stařence se něco zdálo. Avšak druhého

dne přišel týž vzkaz. Jako na neštěstí přihodilo se, že

jsem právě upustila číšku a rozbila ji. Francouzka a všechny

služebné přišly v úžas a v tu chvíli mne přestěhovaly do

nejvzdálenější světničky, kamž všechny následovaly za mnou

v záchvatu hrůzy.

Sama už nevím, čím to všechno tehda skončilo. A to byla

příčina, proč jsem ráda odcházela dolů a toulala se samotná

po velikých sálech, neboť jsem věděla, že tam nikomu

nepřekážím.

Pamatuju se, jak jsem kdysi seděla v jednom dolejším sále.

Zakryla jsem si obličej rukama, sklonila hlavu a tak jsem

proseděla nevím jak dlouho. Stále jsem přemýšlela a

přemýšlela. Můj nevyspělý rozum nebyl s to, aby rozřešil

veškeren můj stesk a mně bylo u duše čím dál, tím

obtížněji, truchlivěji. Náhle ozval se nade mnou čísi tichý

hlas:

„Co tu děláš, moje ubohá?"

Zdvihla jsem hlavu: byl to kníže. Jeho tvář vyjadřovala

hluboké účastenství a soustrast. Ale já pohlédla na něho

takovým zničeným, takovým nešťastným pohledem, že slzy

naplnily jeho veliké, modré oči.

„Ubohý sirotečku!" pravil a pohladil mne po hlavě.

„Ne, ne; nejsem sirotek! Ne!" zvolala jsem a zastenání vydralo

se z mých prsou a všechno se ve mně zdvihlo a vzbouřilo. Vstala

jsem s místa, chopila ho za ruku a líbajíc a slzami ji kropíc,

opakovala jsem prosebným hlasem:

„Ne ne, nejsem sirotek! Ne!"

„Dítě mé! Co je ti, má milá, ubohá Nétičko? Co je ti?"

„Kde je maminka? Kde je moje maminka?" volala jsem, hlasitě

plačíc a nemajíc už síly, abych déle skrývala svůj stesk,

padla jsem celá zmožená před ním na kolena. „Kde je moje

maminka? Holoubku můj, řekni, kde je maminka?"

„Odpusť mi, děťátko!... Ach, ubohá, já jsem jí

připomenul... Co jsem to udělal! Pojď, půjdeme spolu,

Nétičko, půjdeme spolu!"

Chopil mne za ruku a rychle mne vedl za sebou. Byl dojat do hloubi

duše. Konečně jsme přišli do komnaty, které jsem až dosud

neviděla.

Byla. to obraznice. Byl soumrak. Lampičky jasně kmitaly svými

plaménky po zlatých řízách a drahých kamenech svatých

obrazů. Zpod lesklých kovových říz mdle vyhlédaly obličeje

svatých. Zde všechno bylo tak málo podobno k ostatním

komnatám, tak bylo tajemno a truchlivo, že jsem byla překvapena

a jakési zděšení ovládlo mé srdce. Byla jsem k tomu tak

bolestně naladěna! Kníže ve spěchu mě přiměl, abych

poklekla před obrazem boží mateře a sám také klekl vedle

mne...

„Modli se, dítě, pomodli se; budeme se oba modliti!" pravil

tichým, přerývaným hlasem.

Ale já se modliti nemohla; byla jsem překvapena, ano poděšena;

vzpomněla jsem si otcových slov v onu poslední noc u těla mé

maminky a já klesla do mdlob. Pak jsem se rozstonala a za této

druhé periody své nemoci div jsem neumřela. Stalo se to

následujícím způsobem.

Kdysi ráno čísi známé jméno ozvalo se v mých uších.

Uslyšela jsem jméno S...ce. Kdosi z domácích pronesl je vedle

mé postele. Trhla jsem sebou. Vzpomínky přivalily se ke mně a

já, vzpomínajíc, blouzníc a mučíc se proležela, už nevím,

kolik hodin v opravdovém blábolu.

Procitla jsem už velmi pozdě. Kolem mne byla tma; noční

svítilna zhasla a služebná, která mne opatrovala, nebyla ve

světnici. Náhle jsem zaslechla zvuky vzdálené hudby. Chvílemi

zvuky úplně utichaly, chvílemi se ozývaly silněji a silněji,

jakoby se blížily. Nepamatuju se, jaký cit mnou ovládnul, jaký

záměr se náhle zrodil v mé chorobné hlavě. Vstala jsem s

postele a nevím, kde jsem nabrala sil, na spěch se oblékla do

svých smutečných šatů a šla, hmatajíc kolem sebe, ze

světnice. Ani v druhém, ani v třetím pokoji nepotkala jsem

živé duše. Konečně jsem se probrala na chodbu. Zvuky stávaly

se stále silnějšími a jasnějšími.

Uprostřed chodby byly schody dolů; touto cestou chodila jsem

vždy do dolejších pokojů. Schodiště bylo jasně osvětleno;

dole chodili; přitiskla jsem se do koutka, aby mne nespozorovali,

a jakmile bylo možno, sešla jsem dolů na druhou chodbu. Hudba

zaznívala ze sousedního sálu; tam bylo hlučno, hovořilo se,

jakoby se tam bylo shromáždilo na tisíc lidí. Jedny dvéře do

sálu, přímo z chodby, byly zavěšeny ohromnou dvojitou

portierou z jasně červeného aksamítu. Zdvihla jsem přední

závěsu a stoupla jsem si mezi portiery. Srdce mně tlouklo tak,

že jsem jedva stála na nohou.

Ale za několik minut přemohla jsem své rozčilení a osmělila

se konečně odhrnouti trochu kraj druhé závěsy... Můj Bože!

Ten ohromný, mračný sál, do něhož jsem se bávala vkročit,

zářil nyní tisícerými ohni. Jakoby se bylo na mne navalilo

moře světla, mé oči, přivyklé k temnotě, byly v první

okamžik oslněny, až zabolely. Aromatický vzduch jako horký

vítr zavanul mně do obličeje. Spousta lidí chodila sem a tam;

všichni, zdálo se, měli radostné, veselé tváře. Dámy byly v

nádherných, světlých šatech; všude jsem potkávala pohledy,

zářící radostí.

Stála jsem jako okouzlená. Zdálo se mně, že jsem to všechno

viděla už kdysi ve snu... Připomněla jsem si soumrak,

připomněla jsem si naše podkroví, vysoké okénko, ulici

hluboko dole s kmitajícími se svítilnami, okna protějšího

domu s červenými záclonami, kočáry shromážděné u vchodu,

dupot a frkání hrdých koní, křik, lomoz, stíny v oknech a

slabou, vzdálenou hudbu... „Vida tedy, kde byl onen ráj,"

prolétlo mou hlavou. „Vida, kam jsem chtěla odejíti s ubohým

tatínkem!... Nebyl to tedy pouhý sen! Ano, všechno jsem to

viděla už ve svých snech, ve svém blouznění!"

Rozpálená nemocí fantasie vzplanula v mé hlavě a slzy

jakéhosi nevylíčitelného nadšení vyhrkly z mých očí.

Pátrala jsem očima po otci. „Musí býti zde, je zde!" myslila

jsem si a srdce mně zatlouklo očekáváním, dech se zkrátil...

Avšak hudba umlkla, ozval se hluk a po celém sále nesl se

jakýsi šepot. Dychtivě jsem pohlížela do obličejů,

míhajících se přede mnou, snažíc se, abych některý z nich

poznala. Náhle nastalo v sále jakési neobyčejné vzrušení.

Spatřila jsem na vyvýšeném místě vysokého, hubeného

stařečka. Jeho bledý obličej se usmíval, on sám se úhlovitě

nahýbal a ukláněl na všechny strany a v jeho rukou byly housle.

Nastalo hluboké ticho, jakoby všichni ti lidé zatajili dech.

Všechny obličeje byly upřeny na stařečka, všechno očekávalo.

On vzal housle a dotknul se smyčcem strun. Začala hudba a já

jsem cítila, jak mně cosi náhle sevřelo srdce. V nevýslovném

stesku, s zatajeným dechem naslouchala jsem těm zvukům; cosi

známého ozývalo se v mých uších, jakobych to byla už kdesi

slyšela; jakási předtucha čehosi hrozného, strašného byla v

těch zvucích, něco takového, co se dálo i v mém srdci.

Konečně housle zavzněly zvučněji; rychleji a pronikavěji

rozléhaly se zvuky. Ozval se jakoby čísi zoufalý nářek,

žalostný pláč, jakoby čísi úpěnlivá prosba marně se

ozývala v celém tom zástupu a umlkla, ustrnula v zoufalství.

Pořád známějším a známějším jevila se cosi mému srdci.

Ale srdce odpíralo tomu věřiti. Stiskla jsem zuby, abych

nezastenala bolestí a chytila se rukou závěsy, abych neklesla...

Chvílemi jsem zavírala oči a pak je zase otvírala, čekajíc,

že je to sen, že se probudím k jakémusi strašnému, mně

známému okamžiku, že se mně snila ona poslední noc, kdy jsem

slyšela tytéž zvuky. Když jsem otevřela oči, chtíc se

přesvědčiti, dychtivě jsem pohlížela na zástup... Ne, to

byli jiní lidé, jiné tváře! Zdálo se mně, že všichni, tak

jako já, strádali hlubokým steskem; zdálo se, že všichni

chtěli křiknouti na ony strašné nářky a steny, aby umlkly,

netrýznily jejich duší, ale nářky a steny lily se pořád

tesklivěji, žalostněji, táhleji.

Náhle ozval se poslední, strašný, dlouhý výkřik a ve mně se

všechno otřáslo... Není pochybnosti! To je ten samý, to je

onen výkřik! Poznala jsem jej, slyšela jsem jej už, on mně

taktéž, jako v oné noci, pronikl duší. „Tatínek, tatínek!"

mihlo se jako blesk v mé hlavě; „je zde, to je on, to on mne

volá, to jsou jeho housle!"

Cosi jako zastenání vyrvalo se z celého zástupu, a strašný

potlesk rozlehl se sálem. Zoufalý, pronikavý pláč vyrval se z

mých prsou. Nesnesla jsem toho déle, rozhrnula jsem závěsu a

vskočila jsem do sálu.

„Tatínku, tatínku! To jsi ty! kde jsi?" křičela jsem, sama

nevědouc, co činím.

Nevím, jak jsem doběhla až k vysokému stařečkovi; všude mne

propouštěli, rozestupujíce se přede mnou. Vrhla jsem se k němu

s bolestným křikem; myslila jsem, že objímám otce... Náhle

jsem spozorovala, že se mne chápou čísi dlouhé, kostlivé ruce

a zdvihají mne do vzduchu. Čísi černé oči upřely se na mne,

a zdálo se, že mne chtí sežehnouti svým ohněm. Hleděla jsem

na starce: „Ne, to nebyl otec, to jest jeho vrah!" prokmitlo mně

myslí. Mne se zmocnilo jakési otupění a náhle se mi zdálo,

že se nade mnou ozval smích a smích ten že se rozlehl sálem

společným, všeobecným pokřikem.

Pozbyla jsem smyslů.