III.

V tu dobu celý Petrohrad byl vzrušen neobyčejnou novinkou.

Roznesla se pověst o příjezdu proslulého S...ce. Všechno, co

mělo v Petrohradě smysl pro hudbu, bylo na nohou. Pěvci,

umělci, básníři, ctitelé hudby, ba i ti, kdo nikdy nebývali

ctiteli hudby a se skromnou hrdostí tvrdívali, že v hudbě

nerozumějí ani jediné notě, hrnuli se, uneseni dychtivostí,

pro lístky.

Sál nemohl pojati ani desátý díl nadšenců, kteří mohli

zaplatit dvacetpět rublů za vchod; avšak evropská pověst

S...ce, jeho vavříny ověnčené stáří, nevadnoucí svěžest

jeho talentu, zprávy, že za posledních let už zřídka bere

smyčec do ruky na potěšení obecenstva, ujišťování, že

tentokrát už naposled objíždí Evropu a pak vůbec přestane

hrát, způsobily takový effekt. Slovem: dojem byl úplný a

hluboký.

Pravila jsem již, že příjezd každého nového houslisty,

každé byť jen trochu proslulé znamenitosti působil na mého

otčíma nad míra nepříjemný dojem. Spěchal vždy mezi

prvými, aby uslyšel nově přibylého umělce, aby co nejrychleji

poznal stupeň jeho dokonalosti. Často se až roznemohl od

pochval, jež se kolem něho udělovaly novému umělci, a teprve

tehdy nabýval klidu, když se mu podařilo nalézti nedostatky ve

hře nového houslisty a jedovatě rozšířiti své mínění

všude, kde to bylo možno. Ubohý, pomatený člověk uznával na

celém světě pouze jediný talent, pouze jediného umělce, a ten

umělec byl ovšem on sám. Ale zpráva o příjezdě S...ce,

hudebního genia, působila na něho způsobem ohromujícím.

Dlužno podotknouti, že za posledních deset let Petrohrad

neslyšel ani jednoho znamenitého talentu, byt se nerovnal svou

dokonalostí S...ci. Proto můj otec neměl vlastně ani ponětí o

hře vynikajících umělců v Evropě.

Vypravovali mně, že po první zprávě o příjezdu S...ce mého

otce hned zas uviděli za kulisami divadla. Pravili, že se tam

objevil neobyčejně vzrušený, s nepokojem se vyptával na S...ce

a jeho nastávající koncert. Dávno už ho nevídali za kulisami

a jeho příchod způsobil dokonce i jistý effekt. Kdosi usmyslil

si podrážditi ho a s vyzývavým pohledem řekl: „Nyní,

báťuško, Jegore Petroviči, uslyšíte ne baletní hudbu,

nýbrž takovou, která vám do smrti nedá pokoje!"

Praví se, že zbledl, když zaslechl tento výsměch, ale přece

odpověděl, hystericky se usmívaje: „Uvidíme; slavné jsou

bubny za horami. Vždyť S...c byl pořád jen v Paříži; to ho

Francouzi rozkřičeli, a my víme, co jsou Francouzi atd."

Vůkol se ozval smích; chudák se zamrzel, ale zdržev se, dodal,

že zatím neříká nic, že počká a uvidí, protože do

pozejtřka není dlouho a brzy se vysvětlí všechny zázraky.

B. vypravoval, že téhož večera před soumrakem se setkal s

knížetem Ch...m, známým dilettantem, člověkem hluboce

chápajícím a milujícím umění. Kráčeli spolu,

rozmlouvajíce o nově přibylém umělci, když náhle na rohu

jedné ulice B. spatřil mého otce, jenž stál před oknem

jistého obchodu a bedlivě si prohlížel vyvěšenou zde

návěštní ceduli, na které velikými písmeny se dávala

zpráva o koncertě S...ce.

„Vidíte tam toho člověka?" optal se B., ukazuje na, mého otce.

„Kdo je to?" odpověděl kníže.

„Slyšel jste už o něm. To je tentýž Jefimov, o kterém jsem

s vámi už nejednou rozprávěl a jemuž jste sám kdysi poskytl

podporu."

„Ach, to je zajímavé!" zvolal kníže. „Vy jste o něm mnoho

mluvil. Praví se, že je velice zábavný. Přál bych si ho

slyšet."

„To by nestálo za to," namítl B., „a učinilo by trapný

dojem. Nevím, jak by působil na vás, ale mně při setkáni s

ním vždycky puká srdce. Jeho život je strašná,

neuvěřitelná tragedie. Mám s ním hluboký soucit a přese

všechnu jeho špinavost přece ve mně neutuchla sympatie k němu.

Pravíte, kníže, že musí býti zábavný. Je pravda, ale

působí příliš těžký dojem. Především je pomatený; za

druhé tento šílenec má na sobě tři zločiny, protože kromě

sebe zahubil ještě dvě bytosti: svou ženu a dceru. Znám ho.

Umřel by na místě, kdyby nabyl přesvědčení o svém zločinu.

Ale veškera hrůza spočívá v tom, že už skoro osm let trvá

tento zločin a on osm let zápasí se svým svědomím, aby se o

něm přesvědčil ne skoro, ale úplně."

„Pravil jste mně, že je chud?" řekl kníže.

„Ano; ale chudoba je nyní pro něho vlastně štěstí, protože

ho vymlouvá. Může nyní ubezpečovati každého, že mu

překáží pouze chudoba a že kdyby byl bohat, měl by čas a

nebylo by starostí, a hned by celý svět uviděl, jaký je

umělec. Oženil se s hroznou nadějí, že tisíc rublů, které

měla jeho žena, mu pomohou na nohy. Jednal jako blouznivec, jako

básník, ostatně tak on jednal vždycky ve svém životě.

Víte-li, co tvrdí celých osm let bez přestání?

Tvrdí, že příčinou všech jeho neštěstí jest žena, že mu

překáží. Složil ruce a nechce pracovat. Vezměte mu však tuto

ženu, a bude nejnešťastnější stvoření na světě. On už

několik let nevzal houslí do ruky, a víte proč? Protože

pokaždé, jakmile vezme smyčec do ruky, sám v duchu musí nabyti

přesvědčení, že je nic, nula, a ne umělec. Nyní však, když

smyčec leží stranou, má aspoň vzdálenou naději, že to není

pravda. Je blouznivec; myslí, že najednou, jakýmsi zázrakem se

stane náhle nejznamenitějším člověkem na světě. Jeho heslo:

„aut Caesar, aut nihil", jakoby se Caesarem člověk mohl státi

jen tak, náhle, za okamžik. Jeho touha je sláva. Stane-li se

však takový cit hlavní a jedinou pohnutkou umělce, tu umělec

už není umělcem, protože už ztratil hlavní umělecký pud,

totiž lásku k umění pouze pro umění, a ne pro něco jiného,

pro slávu. S...c je pravý opak; když ten se chopí smyčce,

není pro něho na světe pranic, kromě jeho hudby. Po smyčci

první věcí jsou mu peníze, a teprve třetí věcí, tuším,

sláva. Ale o tu se málo stará... Víte-li, co nyní zajímá

onoho nešťastníka?" dodal B., ukazuje na Jefimova. „Zajímá

ho nejhloupější, nejnicotnější, nejžalostnější a

nejsměšnější starost na světě, totiž, stojí-li on výše

než S...c, aneb S... c stojí výše než on — jiného nic,

protože je přese všechno přesvědčen, že je prvním

hudebníkem na celém světě. Přesvědčte ho, že není umělec,

a on — povídám vám — umře na místě, jako bleskem zabitý,

poněvadž je strašno rozloučiti se s utkvělou ideí, které

obětoval celý život a která má přec jen hluboký a opravdový

základ, neboť z počátku byl skutečně umělcem povolaným."

„Je zajímavo, co bude dělat, až uslyší S...ce," prohodil

kníže.

„Ano," pravil B. zádumčive. „Ale ne; vzpamatuje se

okamžitě; jeho šílenství je silnější než pravda a hned si

smyslí nějakou výmluvu."

„Myslíte?" řekl kníže.

V tu chvíli došli k otci. Otec chtěl nepozorovaně projíti

mimo, ale B. ho zastavil a dal se s ním do řeči.

B. se ho zeptal, pujde-li si poslechnout S...ce. Otec odpověděl

lhostejně, že neví, že má na mysli jistou záležitost, která

jest důležitější než koncerty a všichni cizí virtuosové,

avšak že si věc rozmyslí a uvidí, a bude-li míti hodinku

svobodného času, proč prý ne? Půjde se prý někdy podívat."

Tu spěšně a nepokojně pohlédl na B. a na knížete,

nedůvěřivě se usmál, potom se chopil klobouku, pokynul hlavou

a prošel mimo, omluviv se, že nemá kdy.

O starostech otcových věděla jsem už den před tím. Nevěděla

jsem sice, co vlastně ho trápí, ale viděla jsem, že byl

strašně rozčilen; i maminka to spozorovala. Byla v tu dobu jaksi

zvláště churava a sotva chodila. Otec bez přestání vycházel

z domu a zase přicházel. Ráno přišli k němu tři nebo čtyři

hosté, staří jeho druhové, čemuž jsem se velice podivila,

poněvadž jsem kromě Karla Fedoroviče jiných cizích lidí u

nás skoro nikdy nevídala a všichni s námi přerušili známost

od těch dob, kdy tatínek nadobro opustil divadlo.

Konečně přiběhl celý udýchaný Karel Fedoryč a přinesl

ceduli. Bedlivě jsem naslouchala a pozorovala a všechno to mne

znepokojovalo tak, jakobych sama byla vinna poplachem a

rozčilením, jež jsem vyčetla z otcovy tváře. Velmi se mi

chtělo pochopiti to, o čem rozmlouvají a tu jsem poprvé

uslyšela jméno S...ce. Pak jsem srozuměla, že je třeba

alespoň patnácti rublů, chce-li někdo uviděti tohoto S...ce.

Také se pamatuju, že se tatínek jaksi nemohl přemoci a máchnuv

rukou, pravil, že zná ty zámořské zázraky, talenty

neslýchané, zná i S...ce, že jsou to samí židé, pro ruské

peníze přilézají, protože Rusové věří každé pitomosti na

slovo a zejmena tomu, co Francouzi dříve rozkřičeli.

Tehda jsem už rozuměla, co znamenají slova: nemá talentu.

Hosté se počali smáti a brzy všichni odešli, zanechavše

tatínka ve špatné míře. Pochopila jsem, že se pro něco mrzí

na tohoto S...ce; proto, abych se mu zavděčila a rozehnala jeho

stesk, přistoupila jsem ke stolu, vzala ceduli, počala ji

slabikovat a nahlas jsem přečetla jmeno S...ce. Pak jsem se

zasmála, pohlédla jsem na tatínka, jenž zádumčivě seděl na

židli a řekla jsem: „To je asi také takový, jako Karel

Fedoryč; také to asi pořád není to pravé."

Tatínek sebou trhnul, jakoby se byl ulekl, vytrhl mně z ruky

ceduli, rozkřičel se a zadupal nohama, vzal klobouk a odešel ze

dveří, pak se zase hned vrátil, zavolal mne do síně, políbil

mne a s jakýmsi nepokojem, s jakýmsi tajeným strachem počal

mně mluviti, že jsem moudré a hodné dítě, že ho zajisté

nebudu chtít zarmoutit, že čeká ode mne jakési značné

úsluhy; ale jaké, neřekl. Mimo to bylo mně trapno ho

poslouchat: viděla jsem, že jeho slova a lásky byly upřímný a

to všechno mne jaksi rozechvělo. Počala jsem se strašně o

něho obávati.

Druhý den při obědě — bylo to už den před koncertem —

tatínek byl celý jako zničený. Strašně se změnil a neustále

pohlížel na maminku. Byla jsem celá překvapená, když se dal

konečně s maminkou do řeči o čemsi; byla jsem překvapena

proto, že s ní skoro nikdy nemluvíval.

Po obědě počal si mne jaksi zvláště nadcházet. Každou

chvíli pod různými záminkami mne vyvolával do síne, ohlížel

se kolem, jakoby se bál, aby ho tam nezastali, a pořád mne

hladil po hlavě, pořád mne líbal, pořád tvrdil, že jsem

dobré dítě, že jsem poslušné dítě, že věrně miluju

svého tatínka, a že jistě udělám, zač mne poprosí.

To všechno nahnalo na mne strašnou tesknost. Konečně, když mne

vyvolal asi po desáté do síně, věc se vysvětlila. S

tesklivým, utrápeným pohledem, nepokojně se ohlížeje po

stranách, optal se mne, vím-li, kde maminka má uloženo těch

dvacet pět rublů, které si přinesla včera ráno?

Ztrnula jsem leknutím, když jsem uslyšela tuto otázku. Ale v

týž okamžik kdosi zašramotil na schodech a tatínek, leknuv se,

odskočil a vyběhl z domu. Vrátil se až na večer zkormoucený,

smutný, starostlivý, sedl mlčky na židli a počal jaksi

ostýchavě na mne pohlížeti. Na mne padl strach a úmyslně jsem

se vyhýbala jeho pohledům.

Konečně maminka, která celý den proležela v posteli, mne

zavolala, dala mně drobné měděné peníze a poslala ke kupci

nakoupit čaje a cukru. Čaj jsme pívali velmi zřídka; maminka

dovolovala sobě tuto — na naše prostředky — rozkoš jenom

tehdy, když se cítila nezdravou a měla horečku. Vzala jsem

peníze, a jakmile jsem vyšla do síně, hned jsem se dala do

běhu, jakobych se bála, aby mne nedohonili. Ale to, co jsem

tušila, se stalo; tatínek mne dohonil už na ulici a odvedl mne

nazpět na schody.

„Nétičko?" začal chvějícím se hlasem, „holoubku můj

Poslouchej, dej mně ty peníze, a já ti zejtra..."

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem, padnouc na kolena a prosíc

ho, „tatínku, nemohu, nesmím! Maminka musí pít čaj...

Nesmím mamince brát peníze, nikterak nesmím. Až po druhé

vezmu..."

„Tedy ty nechceš? Ty nechceš?" šeptal mně celý zmatený.

„Ty mne tedy nechceš mít ráda? Nu, dobře! Zanechám tě tu;

zůstaň si sama s mámou; já od vás odejdu a tebe s sebou

nevezmu. Slyšíš mne, zlá holčino, slyšíš?"

„Tatínku!" zvolala jsem v úžasu, „vem si peníze, na! Co

mám nyní dělat?" naříkala jsem, lomíc rukama a chytajíc se

za poly jeho kabátu, „Maminka bude plakat, maminka mě opět

bude kárat!"

Zdá se, že neočekával takového odporu, ale peníze vzal.

Konečně, když nemohl snésti mé žaloby a nářky, nechal mne

na schodech a odešel. Já se vrátila nahoru, ale síly mne

opustily u dveří našeho bytu; nesměla jsem, nemohla jsem

vejíti dovnitř. Celé srdce mé bylo vzbouřeno a rozechvěno.

Zakryla jsem si obličej rukama a padla jsem na okno jako tenkrát,

když jsem poprvé od otce uslyšela přání, aby maminka umřela.

Byla jsem jako bez sebe, ztrnulá a křečovitě jsem se

zachvívala, naslouchajíc každému šramotu na schodech.

Konečně jsem zaslechla, že kdosi spěšně přichází nahoru.

Byl to on; poznala jsem jeho kroky.

„Ty's tady?" pravil po šeptnu.

Já se vrhla k němu.

„Na!" zvolal, strkaje mi do rukou peníze; „na, vezmi si je

nazpět! Nyní už ti nejsem otcem, slyšíš? Nechci už být

tvým tatínkem! Máš maminku raději než mne. Jdi si tedy k

mámě! A já tě ode dneška ani znát nechci!"

S těmi slovy mne odstrčil a zase seběhl se schodů. Já s

pláčem běžela za ním.

„Tatínku, drahý tatínku! Já budu poslouchat," volala jsem,

„já tě mám radši než maminku! Vezmi si peníze, vezmi!"

Ale on mne už neslyšel, zmizel. Celý ten večer byla jsem jako

zničená a třásla jsem se horečnou zimnicí. Pamatuju, že mně

maminka cosi povídala, volala mne k sobě; byla jsem jako bez

paměti, nic jsem neslyšela, nic neviděla. Skončilo vše

hysterickým záchvatem; začala jsem plakat, křičet. Maminka se

ulekla a nevěděla, co si počít. Vzala mne k sobě na postel a

nevím, jak jsem usnula, držíc ji kolem krku, trhajíc sebou a

neustále se lekajíc.

Tak prošla celá noc. Ráno jsem se probudila velice pozdě, když

maminka už nebyla doma. Odcházela v tu dobu vždycky po svých

záležitostech. U tatínka byl kdosi cizí a hlasitě spolu

rozmlouvali. S těží jsem se dočkala, až host odešel, a

jakmilé jsme zůstali sami, vrhla jsem se k otci a vzlykajíc

počala jsem ho prosit, aby mně odpustil, co se včera stalo.

„A budeš moudré dítě, jako dříve?" přísně se mne optal

otec.

„Budu, tatínku, budu!" odpověděla jsem. „Řeknu ti, kde

maminka má peníze. Měla je včera zavřené ve škatulce v tomto

truhlíku."

„Zavřené? Kde?" zvolal otec, trhnuv sebou a vstal se židle

„kde jsou zavřené?"

„Tady jsou zavřené, tatínku!" sdělovala jsem mu; „ale

počkej do večera, až mne maminka pošle měnit; drobné peníze

— viděla jsem včera — všechny došly."

„Já potřebuju patnáct rublů, Nétičko! Slyšíš, jen

patnáct rublů. Opatři mně je dnes, zejtra ti všechno zase

přinesu. A tobě hned půjdu koupit cukrátek, ořechy ti

koupím... pannu ti koupím... a zejtra také... a každý den ti

něco přinesu, budeš-li moudrá holčička."

„Není třeba, tatínku, není třeba! Nechci cukrátek, jíst je

nebudu, vrátím ti je nazpět!" zvolala jsem a slzy mně svíraly

hrdlo, protože se mi celé srdce sevřelo v jediném okamžiku.

Poznala jsem v tu chvíli, že nemá lítosti nade mnou, že mne

nemiluje, protože nevidí, jak já ho miluju a domýšlí se, že

jsem hotova mu sloužiti za mlsky. V tu minutu já, dítě,

chápala jsem ho skrz naskrz a již jsem cítila, že toto

poznání mne zranilo na vždy, že už ho nebudu moci milovat, že

jsem ztratila svého bývalého tatínka.

On naopak byl u vytržení od mých slibů. Viděl, že jsem hotova

odhodlati se na všechno k vůli němu, že všechno pro něho

učiním a Bůh ví, jak mnoho bylo ono „všechno" pro mne tehda.

Věděla jsem, co znamenají ony peníze pro ubohou maminku,

věděla jsem, že se může roznemoci rozhořčením, až zví,

že jsou ztraceny, a lítost bolestně se ve mně ozývala. Ale on

nepozoroval pranic. Pokládal mne za tříleté děcko, kdežto já

už všechno chápala. Vytržení jeho neznalo mezí; on mne

celoval, domlouval mi, abych neplakala, sliboval, že ještě dnes

odejdeme kamsi od maminky, čímž se patrně chtěl zalichotiti

mé neustálé fantasii, a konečně, vytáhnuv z kapsy ceduli,

počal mne ujišťovati, že tento člověk, k němuž dnes půjde,

jest jeho nepřítel, jeho smrtelný nepřítel, ale že se

nepodaří jeho nepřátelům zničiti ho.

Když se dal se mnou do řeči o svých nepřátelích, sám se

podobal dítěti. Ale spozorovav, že se neusmívám, jak bývalo,

když se mnou rozmlouval, nýbrž že poslouchám mlčky, vzal

klobouk a odešel ze světnice, protože někam spěchal. Před

odchodem ještě jednou mne poceloval a pokynul mně s úsměvem

hlavou, jakoby nebyl ještě dostatečně přesvědčen o mně a

bál se, abych si věc nějak nerozmyslila.

Pravila jsem už, že byl jako pomatený; bylo to vidno už včera.

Peněz potřeboval na vstupenku do koncertu, který měl rozhodnout

pro něho všechno. On tušil už předem, že tento koncert

rozhodne jeho osud, a byl tak pomaten, že mně včera vzal

několik měděných penízků, jakoby za ně mohl dostati

vstupenku.

Podivínství jeho projevilo se ještě silněji při obědě.

Nemohl poseděti na místě a žádného jídla ani se netekl,

neustále vstával a zase sedal, jakoby se byl rozmyslil. Tu se

chopil klobouku, jakoby chtěl odejít, tu se náhle stal strašně

roztržitým, pořád si něco šeptal, náhle zas pohlédl na mne,

mrkal an mne očima, dával jakási znamení, jakoby hořel

netrpělivostí, aby měl peníze už v ruce, a jakoby se hněval,

že jsem je dosud nevzala mamince. I maminka si všimla jeho

podivností a pohlížela na něho celá udivená. Já pak byla

jako odsouzená k smrti.

Skončil se oběd; zalezla jsem si do koutka a se zimničným

třesotem počítala jsem každou minutu až do té doby, kdy mne

maminka obyčejně posýlala ke kupci. Po celý život svůj

nezažila jsem trapnějších hodin; utkvěly na věky v mé

paměti. Co všechno jsem neprocítila v ty minuty! Jsou okamžiky,

za kterých člověk ve svém vědomí prožije více, než jindy

za celá léta. Cítila jsem, že konám špatný skutek. On sám

pomohl mým dobrým instinktům, když mne poprvé ze slabosti

svedl ke zlu a uleknuv se ho, vysvětlil mi, že jsem jednala velmi

špatně. Což nemohl tedy pochopit, jak těžko je oklamati

povahu, dychtící po uvědomění dojmů, povahu, která už

procítila, už pochopila mnoho zlého i dobrého? Dobře jsem

chápala, že je to hrozná krajnost, která ho přiměla, aby se

podruhé odhodlal svésti mne ke hříchu a obětovati takovým

způsobem mé ubohé, bezbranné dětství, aby se odvážil

ještě jednou zviklati mé neustálené svědomí.

Nyní, schoulená v koutku, uvažovala jsem sama u sebe, proč mně

sliboval odměnu za to, nač jsem se už odhodlala ze své vlastní

vůle. Nové pocity, nové snahy, dosud neznámé, nové otázky

celými hejny vznikaly ve mně a já se trápila těmi otázkami.

Pak jsem náhle začala přemýšleti o mamince; představila jsem

si její hoře, až ztratí poslední mozolně vydělané peníze.

Konečně maminka odložila práci, kterou se zabývala přes své

síly, a zavolala mne. Já se zachvěla a šla k ní. Vzala z

prádelníku peníze a podávajíc mně je, řekla: „Jdi,

Nétičko; ale pro Boha, aby tě neošidili, jako ondyno, a

neztrať je nějak!"

Pohlédla jsem prosebným pohledem na otce. On však kýval hlavou,

pochvalně se usmíval a třel si ruce nedočkavostí. Odbilo šest

hodin a koncert byl ustanoven na sedmou hodinu. Také mnoho

vytrpěl za toho čekání.

Zastavila jsem se na schodech a čekala jsem. Byl tak rozčilen a

netrpěliv, že vyběhl hned za mnou, nic nedbaje takové

neopatrnosti. Odevzdala jsem mu peníze; na schodech bylo tma a

nemohla jsem mu tedy viděti do tváře; ale cítila jsem, že se

celý třásl, když bral peníze. Stála jsem jako sloup a

nehýbala se s místa; konečně jsem se vzpamatovala, když mne

začal posýlat nahoru, abych mu přinesla klobouk. Nechtěl sám

ani do světnice vkročit.

„Tatínku! Což ty nepůjdeš se mnou?" optala jsem se ho

přerývaným hlasem, uvažujíc na mysli poslední svou naději

— jeho záštitu.

„Ne, jen jdi sama... Co? Počkej, počkej!" zvolal, jakoby si byl

vzpomněl, „počkej, hned ti přinesu dáreček; a ty zatím

doběhni nahoru a přines mi sem klobouk."

Náhle jakoby byla ledová ruka sevřela mé srdce. Vzkřikla jsem,

odstrčila ho a běžela jsem nahoru. Když jsem vešla do

světnice, nebyla jsem k sobě podobna a kdybych byla v ten

okamžik chtěla říci, že mně peníze někdo vzal, maminka by

mně byla uvěřila. Ale nemohla jsem v ten okamžik promluviti

slova. V návalu křečovitého zoufalství vrhla jsem se na

matčinu postel a zakryla jsem si obličej rukama. Za minutku

dvéře tiše skřípnuly a přišel tatínek. Přiběhl si pro

klobouk.

„Kde jsou peníze?" zvolala náhle maminka, která se v okamžiku

dovtípila, že se stalo cosi neobyčejného. „Kde jsou peníze?

Mluv, mluv!"

Tu mne strhla s postele a postavila před sebe uprostřed světnice.

Já mlčela, majíc oči upřené na zem. Jedva jsem chápala, co

se děje a co se mnou dělají.

„Kde jsou peníze?" zvolala opět a zanechavši mne, obrátila se

náhle k tatínkovi, který už sáhal pro klobouk. „Kde jsou

peníze?" opakovala. „Ah, ona je dala tobě? Bezbožníku!

Zhoubce můj! Vrahu můj! Chceš také ji zahubit? Dítě? Ji, ji?

Ale ne; tak mně neujdeš!"

Mžiknutím oka přiskočila ke dveřím, zavřela je na klíč a

klíč vzala k sobě.

„Mluv, přiznej se!" obrátila se opět ke mně hlasem jedva

slyšným od rozechvění. „Přiznej se ke všemu! Mluv přece,

mluv ! Nebo... já nevím, co s tebou udělám?"

Chytila mne za ruce a kroutila je mezi tím, co mne vyslýchala.

Byla úžasem otupělá. V ten okamžik jsem se zařekla, že budu

mlčet a neřeknu ani slova na tatínka; avšak bojácně jsem na

posled na něho zdvihla oči... Jediný jeho pohled, jediné jeho

slovo, vůbec něco takového, co jsem očekávala a zač jsem ho v

duchu prosila, a byla bych šťastna přese všechna muka, přes

všechno trápení... Ale Bože můj! Necitelným, hrozivým

posuňkem kázal mně, abych mlčela, jakobych se vůbec v ten

okamžik mohla báti něčí jiné hrozby. Mně se sevřelo hrdlo,

zatajil se mi dech, nohy mně podklesly a já se svalila beze

smyslů na zem... Opakoval se můj včerejší nervový záchvat.

Když jsem se vzpamatovala, ozvalo se náhle klepání na dvéře

našeho bytu. Maminka otevřela a spatřila lokaje v livreji,

který vstoupiv do světnice a s podivením se ohlížeje pro nás

všech, počal se ptáti na hudebníka Jefimova. Otčím se

přihlásil. Tu mu lokaj odevzdal psaní a oznámil, že

přichází od pana B., jenž se právě nachází u knížete. V

obálce byla vstupenka do koncertu S...ce.

Příchod lokaje v nádherné livreji, jenž nezamlčel jméno

knížeté, svého pána, který ho schválně poslal k nuznému

hudebníku Jefimovu — vše to v okamžiku způsobilo mocný dojem

na maminku. Zmínila jsem se už na počátku svého vypravování,

že ubohá žena nepřestala milovati svého muže. I nyní, přese

všechny svízele a útrapy, trvající celých osm let, její

srdce se nezměnilo: i nyní ještě ho mohla milovat!

Bůh ví! Snad se jí zdálo, že tímto okamžikem nastává

změna v jeho osudu. Na ni měl vliv i pouhý stín nějaké

naděje. A kdož ví — snad také byla trochu překvapena

nezlomným sebevědomím svého potrhlého muže. Ostatně není

ani možno, aby toto sebevědomí nemělo na ni, slabou ženu,

aspoň nějaký vliv, a na pozornosti knížete mohla tedy v

jediném okamžiku založiti tisíce plánů do budoucna. V

okamžiku byla hotova obrátiti se zase k němu, mohla mu

odpustiti, že zničil celý její život, ba i jeho poslední

zločin — že obětoval její jediné dítě, a v záchvatu

bystře vzplanuvšího nadšení, v záchvatu nové naděje

snížiti tento zločin na pouhý přestupek, na slabost,

zaviněnou bídou, špinavým životem, zoufalým postavením.

Stále se dávala unášet, a v tomto okamžiku znova měla

pohotově odpuštění i bezměrnou soustrast pro svého zhynulého

muže.

Otec počal rozpačitě přebíhat; i jeho překvapila pozornost

knížete a pana B. Pak se obrátil přímo k mamince, něco jí

pošeptal a ona vyšla ze světnice. Za dvě minuty se vrátila,

přinesla rozměněné peníze a tatínek z nich dal rubl stříbra

poslovi, jenž odešel se zdvořilou poklonou.

Hned na to maminka zase odešla, vrátila se za minutku s

žehličkou, vyhledala nejlepší mužovu náprsenku a začala ji

žehliti. Sama mu zavázala na krku batistový nákrčník, jejž

uschovala pro všechen případ od dávných dob spolu s černým,

ovšem už valně obnošeným frakem, který si tatínek dal

šíti, když vstoupil k divadlu do orchestru.

Když byla toiletta hotova, otec vzal klobouk, ale před odchodem

požádal ještě za sklenici vody. Byl bledý a ve svém

znemožení sedl na židli. Vodu podala jsem mu již já; možná,

že nepříznivý cit znova se vkradl do srdce matčina a zchladil

její nedávné nadšení.

Tatínek odešel, my jsme zůstaly samy. Schoulila jsem se opět v

koutečku a dlouho mlčky jsem patřila na maminku. Nikdy jsem ji

neviděla tak rozechvěnou. Rty se jí třásly, bledé tváře se

náhle rozpálily a chvílemi trhala všemi údy. Konečně se

její stesk počal vylévati žalostnými slovy, hluchým lkáním

a naříkáním.

„Tím vším jsem já nešťastná sama vinna!" hovořila pro

sebe. „Co z ní bude? Co z ní bude, až umru?" pokračovala,

stanouc uprostřed světnice, jako bleskem zachvácená od této

jediné myšlénky. „Nétičko, dítě mé, moje ubohá,

nešťastná!" pravila, berouc mne za ruku a křečovitě mne

objímajíc. „Kdo se tebe ujme, když já ani za svého

živobytí nemohu tě vychovat, nemohu za tebou přihlédnouti a

opatrovati tě? Och ty mně nerozumíš. Rozumíš mi? Budeš si

pamatovat, co jsem nyní řekla, Nétičko? Budeš si to příště

pamatovat?"

„Budu, budu, maminko!" odpověděla jsem spínajíc prosebně

ruce.

Dlouho, pevně mě držela v objetí, jakoby se třásla od pouhé

myšlénky, že se musí se mnou rozloučit. Srdce mně pukalo.

„Maminko, mámo!" zvolala jsem s pláčem; „proč... proč

nemáš tatínka ráda?" Vzlykot nedal mně dokončiti.

Z jejích prsou vyrvalo se zastenání. Potom v novém, hrozném

stesku jala se choditi sem tam po světnici.

„Ubohá, moje ubohá! A já ani nepozorovala, jak vyrostla! Ona

ví, všechno ví! Můj Bože! Jaký dojem, jaký příklad!" A

opět zalomila rukama v zoufalství.

Pak přistoupila ke mně a s šílenou láskou celovala mne,

líbala mně ruce, kropila je slzami, prosila za odpuštění...

Nikdy jsem neviděla takového utrpení...

Konečně jako umučená upadla v zapomenutí. Tak prošla celá

hodina. Potom vstala celá utýraná a unavená a řekla mně,

abych si lehla. Odešla jsem do svého koutka, zabalila se do své

pokrývky, ale usnouti jsem nemohla. Trápila mne ona, trápil mne

i tatínek. S netrpělivostí čekala jsem jeho návratu. Jakási

hrůza se mne zmocňovala při pomyšlení na něho.

Za půl hodiny maminka vzala svíčku a přišla ke mně podívat

se, spím-li. Abych ji uspokojila, zamhouřila jsem oči a

tvářila se, jakobych spala. Pohlédla na mne a pak tiše

přistoupila ke skříni, otevřela, a nalila si sklenici vodky.

Vypila ji a lehla spat, nechavši hořící svíci na stole a

dvéře nezavřené, jak činívala vždy, když se tatínek pozdě

v noci vracíval domů.

Ležela jsem v dřímotě, ale úplně usnouti jsem nemohla. Sotva

jsem na chvíli zavřela oči, hned jsem zase procitala a

obcházela mne hrůza následkem strašných snů. Tesklivost moje

vzrůstala víc a více. Chtěla jsem křičet, ale křik mi

zmíral v prsou.

Konečně, už pozdě v noci, jsem uslyšela, jak se otevřely

naše dvéře. Nepamatuju se, mnoho-li uběhlo času, ale když

jsem náhle úplně otevřela oči, spatřila jsem tatínka. Zdálo

se mně, že byl strašně bledý. Seděl na židli u samých

dveří a jakoby o něčem přemýšlel. Ve světnici bylo mrtvé

ticho. Opláklá lojová svíčka smutně osvěcovala náš

příbytek.

Dlouho jsem se dívala, ale tatínek se pořád nehýbal s místa.

Seděl nehybně stále v téže pose s hlavou sklopenou, rukama

křečovitě opřený o kolena. Několikrát jsem chtěla na něho

zavolat, ale nesměla jsem. Byla jsem jako přimražená.

Konečně se vzpamatoval, zdvihl hlavu a vstal se židle. Postál

několik minut uprostřed světnice, jakoby se odhodlával k

něčemu. Pak přistoupil najednou k maminčině posteli,

naslouchal a přesvědčiv se, že spí, odešel ke kufru, v němž

ležely jeho housle. Otevřel kufr, vyndal černé pouzdro a

postavil je na stůl. Pak se znovu ohlédl po světnici. Pohled

jeho byl kalný a těkavý, takový, jakého jsem nikdy u něho

nepozorovala.

Už se chápal houslí, ale zas je odložil, vrátil se a zavřel

dvéře. Potom, spozorovav, že skříň je otevřena, přistoupil

k ní tichounce, uviděl sklenici a vodku, nalil si a vypil. Po

třetí se chopil houslí, ale po třetí je odložil a zase

přistoupil k matčině posteli. Trnouc hrůzou, čekala jsem, co

bude.

Jaksi velmi dlouho naslouchal u postele; pak najednou strhnul

pokrývku s obličeje a počal jej omakávati rukou. Já se

zachvěla. Nahnul se ještě jednou a přiložil skoro až k ní

hlavu. A když se naposled zdvihl, zdálo se mi, jakoby úsměv

přelétl po jeho strašně zbledlém obličeji. Tiše a opatrně

pokryl spící pokrývkou, zastřel jí hlavu a nohy... a já se

počala třásti nesrozumitelnou mě hrůzou. Jímal mne strach o

maminku, o její hluboký spánek a s nepokojem pohlížela jsem na

tu nehybnou linii, která úhlovitě rýsovala na pokrývce údy

jejího těla... Jako blesk prolétla strašná myšlénka mou

hlavou!

Když otec ukončil všechny přípravy, přistoupil opět ke

skříni a dopil zbytek vodky. Celý se třásl, když odcházel ke

stolu. Nebylo možná ho poznati — tak byl bledý. Tu se opětně

chopil houslí. Vídala jsem ty housle, věděla jsem, co to je,

ale nyní jsem očekávala cosi hrozného, strašného,

úžasného... a zachvěla jsem se od prvních jejich zvuků.

Tatínek začal hrát. Ale zvuky šly jaksi trhaně; zastavoval se

každý okamžik, jakoby si na něco vzpomínal; konečně s

utýranou, zmučenou tváří odložil smyčec a jaksi divně

pohlédl na postel. Tam ho cosi neustále znepokojovalo.

Přistoupil opětně k posteli... Neušel mi ani jediný jeho pohyb

a zmírajíc hroznou předtuchou, sledovala jsem otce.

Náhle počal ve spěchu cosi hledati pod rukama, a opět táž

strašná myšlénka jako blesk mne spálila. Přišlo mi na mysl,

proč maminka spí tak tvrdě? Proč se neprobudila, když jí

rukou omakával obličej? Konečně jsem spatřila, že počal

snášeti všechno, co mohl najíti z našeho šatstva, vzal

maminčin salup, svůj starý kabát, župan, ba i moje šaty,

které jsem svlékla se sebe, a vším tím zakryl maminku úplně

a uschoval ji pod hromadou hadrů. Ona pořád ležela nehybně,

nepohnula ani jediným údem.

Spala už hlubokým spánkem!

Když ukončil tuto práci, oddechl si svobodněji. Nyní mu již

nepřekáželo nic, ale přece ho ještě něco znepokojovalo.

Přestavil tedy svíčku a obrátil se tváří ke dveřím, aby

nemusil hleděti na postel. Na konec vzal housle a s jakýmsi

zoufalým pohybem trhnul smyčcem... Hudba začala.

Ale to nebyla hudba... Pamatuju se na všechno jasně, do

posledního okamžiku; pamatuju si všechno, co tehda ohromilo mou

pozornost. Ne, to nebyla taková hudba, jakou jsem později

slýchala! To nebyly zvuky houslí, nýbrž jakoby byl čísi

hrozný hlas poprvé zahřměl v našem tmavém obydlí. Buď byly

nepravidelné, chorobné mé dojmy, nebo mé smysly byly ohromeny

vším, čeho jsem byla svědkem, a tím byly připraveny na dojmy

strašné, nesnesitelně trapné: ale já jsem pevně

přesvědčena, že jsem slyšela stenání, křik lidský, pláč;

celé zoufalství vylévalo se v těch zvucích a konečně, když

zahřměl hrozný finálný akkord, v němž bylo všechno, co jest

hrozného v pláči, mučícího V mukách a teskného v

beznadějném stesku: všechno to jakoby se bylo sloučilo

dohromady.

Nemohla jsem vydržet; zatřásla jsem se, slzy mi vytryskly z

očí, a se strašným, zoufalým křikem vrhla jsem se k

tatínkovi a objala jsem ho rukama. On vykřikl a spustil housle.

Minutku stál, jako zmatený. Potom se jeho oči zakmitaly a

běhalý ze strany na stranu. Zdálo se, jakoby něco hledal;

náhle chytil housle a napřáhnul je na mne. Ještě okamžik a

snad by mne byl zabil do smrti.

„Tatínku!" vzkřikla jsem, „tatínku!"

On se zachvěl jako list, uslyšev můj hlas a odstoupil na dva

kroky.

„Ach! Tedy ty jsi ještě zůstala! Tedy ještě není všemu

konec! Ty jsi tedy ještě zůstala se mnou!" vzkřikl a zdvihl mne

za ramena do povětří.

„Tatínku!" zvolala jsem znova, „nelekej mne, pro Boha! Já se

bojím! O!"

Můj pláč jím pohnul. Pomalu mne zase spustil na zem a s minutku

na mne pohlížel mlčky, jakoby si na něco vzpomínal. Konečně,

jakoby ho bylo cosi obrátilo, jakoby ho byla dojala nějaká

strašná myšlénka, z jeho zkalených očí vytryskly slzy;

sehnul se ke mně a počal mně bedlivě pohlížeti do obličeje,

„Tatínku!" zvolala jsem opět, umírajíc strachy, „nehleď

tak, tatínku! Odejděme odsud! Odejděme rychle! Pojďme, utečme!"

„Ano, utečeme, utečeme! Je čas! Pojďme, Nétičko! Rychle,

rychle!"

Tu začal spěchat, jakoby se byl teprve nyní dovtípil, co má

dělat. Ohlížeje se ve spěchu vůkol sebe a spatřiv na zemi

maminčin šátek, zdvihl jej a schoval do kapsy. Potom uviděl

čepec; také jej zdvihl a schoval k sobě, jakoby se chystal na

dalekou cestu a sbíral vše, čeho bylo třeba.

V okamžiku jsem se oblekla a počala také ve spěchu sbírati

vše, co se mně zdálo nutným na cestu.

„Všechno? Všechno?" ptal se otec. „Je všechno hotovo?

Rychle, rychle!"

Honem jsem svázala uzlík, hodila si na hlavu šátek a už jsme

se oba ubírali ke dveřím, když mne najednou napadlo, že musím

vzíti také obrázek, jenž visel na stěně. Tatínek ihned s

tím souhlasil. Byl nyní tichý, mluvil pošeptmu a jen mne

pobízel, abych chvátala.

Obrázek visel příliš vysoko; přinesli jsme tedy oba židli, na

ni postavili stoličku, vylezli jsme na ni a s namaháním jsme

sundali obrázek. Tím bylo všechno připraveno k našemu odchodu.

Vzal mne za ruku a šli jsme. Náhle však mne tatínek zadržel.

Dlouho si třel čelo, jakoby na něco vzpomínal, co jsme ještě

zapomněli. Konečné, jakoby si byl vzpomněl, čeho bylo ještě

třeba, vyhledal klíče, které ležely pod maminčinou poduškou

a ve chvatu počal cosi hledati v prádelníku. Konečně se

vrátil ke mně a přinesl něco peněz, nalezených ve schránce.

„Tu máš, vezmi to a dej pozor," zašeptal mně; „neztrať,

pamatuj si!"

Peníze mně vložil nejprve do ruky, ale pak je vzal a vstrčil

mně je za ňadra. Pamatuju se, že jsem se zachvělo, když se

mého těla dotknulo ono stříbro, a jakobych byla teprve v onom

okamžiku pochopila, co jsou peníze. By li jsme opět hotovi,

avšak on mne zase zadržel.

„Nétičko!" pravil mně, jakoby s těží cosi rozmýšlel,

„děvenko má, zapomněl jsem... Ale co?... Čeho je třeba?

Nemohu si vzpomenout!... Ano, ano, vzpomněl jsem si!... Pojď sem,

Nétičko!"

Přivedl mne do kouta, kde visel svatý obraz a řekl, abych

poklekla.

„Modli se, dítě mé, pomodli se! Bude ti snáze!... Opravdu,

snáze bude," šeptal mně, ukazuje na obraz a jaksi divně na mne

pohlížeje. „Pomodli se, pomodlí!" mluvil jakýmsi prosebným,

zbožným hlasem.

Padla jsem na kolena, sepala ruce a plna hrůzy a zoufalství, jež

mnou úplně už ovládlo, klesla jsem na podlahu a proležela tak

několik minut, jako mrtvá. Napínala jsem všechny své

myšlénky, všechny své city k modlitbě, ale strach mne

udolával. Zdvihla jsem se, ztrýzněná tesklivostí. Už jsem

nechtěla jíti s ním, bála jsem se ho; chtěla jsem zůstati

doma. Konečně to, co mne mučilo a tísnilo, vyrvalo se z mých

prsou.

„Tatínku," zvolala jsem, tonouc v slzách, „což maminka? Co

dělá maminka? Kde je, co dělá moje maminka?"

Nemohla jsem mluviti dále, poněvadž slzy zatopily má slova.

On pohlížel také se slzami na mne. Konečně mne vzal za ruku,

přivedl k posteli, odházel hromadu šatstva a zdvihl pokrývku.

Můj Bože! Ona ležela mrtvá, vychladlá a už zsinalá! Jako

smyslů zbavená padla jsem na ni a objala její mrtvolu. Otec mne

přinutil, abych klekla.

„Pokloň se jí, dítě!" řekl při tom, „rozluč se s ní..

Poklonila jsem se. Otec se poklonil spolu se mnou... Byl hrozně

bledý; jeho rty se pohybovaly a cosi šeptaly.

„To já ne, Nétičko, já ne," pravil mi, ukazuje třesoucí se

rukou na mrtvolu. „Slyšíš, já ne, já tím nejsem vinen.

Pamatuj si, Nétičko."

„Tatínku, pojďme," zašeptala jsem s hrůzou. „Je čas!"

„Ano, je čas, už dávno je čas," odpověděl, chopiv mne

pevně za ruku a spěchaje ven ze světnice. „Tedy na cestu!

Chvála Bohu, chvála Bohu, všechno je teď ukončeno."

Sešli jsme se schodů. Rozespalý podomek otevřel nám vrata,

podezřele na nás pohlížeje, a tatínek, jakoby se bál, aby se

ho na něco neoptal, vyběhl první ze vrat, tak že jsem ho jedva

dohonila. Přešli jsme naši ulici a vyšli na nábřeží

kanálu. V noci na dlažbu napadalo sněhu, jenž padal i nyní

drobnými kločky. Bylo zima; mráz mně pronikal do kostí, i

běžela jsem za tatínkem, uchopivši se křečovitě za polu jeho

fraku. Housle si nesl pod paždím a každou minutu se zastavoval,

aby si lépe pod paždím upravil pouzdro.

Šli jsme asi čtvrt hodiny; konečně zahnul po náspu k samému

kanálu a sedl si tam na sloupek. Dva kroky od nás byl v ledu

prosekaný otvor. Kolkolem ni živé duše. Bože! Jakoby dnes

bylo, pamatuju si ten strašný pocit, který mne náhle schvátil.

Splnilo se tedy konečně všechno, o čem jsem blouznila celý

rok. Odešli jsme z našeho nuzného obydlí... Ale splnilo-li se,

co jsem očekávala, o čem jsem blouznila, co se vytvořilo v mé

dětské fantasii, když jsem strojila plány o štěstí toho,

koho jsem milovala způsobem tak nedětským? Nejvíc mne v tom

okamžiku trápila maminka. „Proč jsme ji nechali samotnou?"

myslila jsem si. „Proč jsme opustili její tělo, jako

zbytečnou věc?" Pamatuju se, že to právě mne nejvíc mučilo a

trápilo.

„Tatíčku!" zvolala jsem, nemajíc síly, abych déle zdržovala

mučivé starosti své, „tatíčku!"

„Co chceš?" řekl přísně.

„Proč jsme tam, tatínku, nechali maminku? Proč jsme ji

opustili?" ptala jsem se a dala se do pláče. „Tatínku, vraťme

se, zavolejme k ní někoho."

„Ano, ano!" zvolal náhle, vzpamatovav se a vstávaje se sloupku,

jakoby mu bylo přišlo na mysl něco nového, co rozptýlilo

rázem všechny jeho pochybnosti. „Ano, Nétičko, tak nesmíme

jednat. Musíme jít k mamince; jí je tam zima! Jdi k ní.

Nétičko, jdi; není tam tma, je tam svíčka. Neboj se, zavolej k

ní někoho, a potom přijd ke mně. Jdi sama, já tu na tebe

počkám... Vždyť já ti neodejdu..."

Šla jsem hned. Ale sotva jsem vyšla na chodník, jakoby mne bylo

náhle cosi bodlo do srdce... Ohlédla jsem se a uviděla, že on

už také vyběhl s druhé strany a utíká ode mne, zanechávaje

mne samotnou, opouštěje mne v takový okamžik! Vykřikla jsem,

co jsem měla síly a strašné polekaná dala jsem se do běhu za

ním. Pozbývala jsem dechu; on běžel pořád rychleji a

rychleji... už jsem ho ztrácela s očí.

Na cestě jsem uviděla jeho klobouk, který ztratil na útěku;

zdvihla jsem jej a opět jsem běžela za ním. Dech ve mně

ustával a nohy mně klesaly. Cítila jsem, že se cosi hrozného

děje se mnou. Pořád se mně zdálo, že je to sen a chvílemi

vznikal ve mně takový pocit, jako ve snách, když se mně

zdávalo, že od něho utíkám, ale nohy mně klesají, doháněč

už mne chytá a já padám, zbavená smyslů.

Trapný pocit rozrýval mně srdce. Bylo mně ho líto; srdce mně

pukalo, když jsem si představovala, jak běží bez pláště,

bez klobouku, jak utíká ode mne, svého milovaného dítěte...

Přála jsem si dohoniti ho pouze proto, abych ho ještě jednou

vroucně políbila, řekla mu, aby se mne nebál, ubezpečila ho a

uspokojila, že za ním nepoběhnu, jestliže si toho nepřeje,

nýbrž že se sama vrátím k mamince.

Konečně jsem spozorovala, že zahnul do jakési ulice. Když jsem

přiběhla a také zahnula do oné ulice, ještě jsem ho

rozeznávala před sebou... Ale tu mne opustily síly; dala jsem se

do pláče, do křiku, Pamatuju se, že jsem ve běhu vrazila do

dvou lidí, kteří se zastavili uprostřed chodníku a s

podivením hleděli na nás dva.

„Tatínku, tatínku!" zvolala jsem naposled, ale náhle jsem

sklouzla na chodníku a padla u vrat jakéhosi domu. Pocítila

jsem, že celý můj obličej se polil krví! Okamžik na to

pozbyla jsem vědomí...

Vzpamatovala jsem se v teplé, měkké posteli a uviděla jsem

vedle sebe přívětivé, laskavé tváře, které s radostí

uvítaly mé probuzení. Spozorovala jsem stařenku s brejlemi na

nose, vysokého pána, jenž pohlížel na mne s hlubokým

soucitem; pak spanilou mladou dámu a konečně šedého

stařečka, který mne držel za ruku a díval se na hodinky.

Procitla jsem k novému životu. Jeden z těch dvou lidí, které

jsem potkala na svém útěku, byl kníže Ch...ský a u vrat jeho

domu jsem sklesla. Když po dlouhém pátrání zvěděli, kdo

jsem, kníže, jenž poslal mému otci vstupenku do koncertu

S...ce, dojat podivnou náhodou, rozhodl se, že mne přijme do

svého domu a dá vychovati se svými dětmi. Počali pátrati, co

se stalo s mým otcem a zvěděli, že byl zadržen kýmsi už za

městem v návalu ztrnulé pomatenosti. Odvezli ho do nemocnice,

kde umřel za dva dni.

Umřel, protože taková smrt byla pro něho nutností,

přirozeným následkem celého jeho života. Musil tak zemříti,

když všechno, co ho podporovalo v životě, rázem se zřítilo,

rozprchlo se jako přízrak, jako beztělý, prázdný sen. Umřel,

když zmizela poslední jeho naděje, když v jediném okamžiku

rozřešilo se před ním samým a vešlo v jeho vědomí všechno,

čím se klamal a co bývalo podporou jeho života. Pravda oslepila

ho svou nesnesitelnou září, a co bylo lží, stalo se lží i

pro něho.

V poslední hodině svého života uslyšel znamenitého genia,

který mu vysvětlil, co vlastně je on, Jefimov, a odsoudil ho na

vždy. S posledním zvukem, který sletěl se strun houslí

geniálního S...ce, odhalilo se před ním veškero tajemství

umění, a genius, věcně mladistvý, mohutný a pravdivý,

rozdrtil ho svou pravdivostí.

Zdá se, že všechno, co jen v tajemných, nepostihlých mukách

hnětlo ho po celý život, všechno, co se mu doposud jen snilo a

mučilo ho pouze ve snách nemakavě, nepostižitelně, co snad

chvílemi tušil, ale před čím s hrůzou prchal, zakrývaje se

lží celého svého života, vše, co předvídal, ale čeho se

obával až doposud — že to všechno náhle, jedním rázem

osvítilo se před ním, otevřelo se jeho očím, které

tvrdošíjně nechtěly uznávati až do této chvíle světlo za

světlo, tmu za tmu.

Ale pravda byla nesnesitelna pro jeho oči, jež rozhleděly

poprvé všechno, co bylo, co jest, i to, co ho očekává; pravda

oslepila a sežehla jeho rozum. Udeřila do něho náhle přímo,

jako blesk. Splnilo se náhle to, co očekával po celý život se

strachem a hrůzou. Zdálo se, že po celý život sekera visela

nad jeho hlavou, po celý život čekal každý okamžik v

nevylíčitelných mukách, že dopadne na něho, a konečně

sekera dopadla! Rána byla smrtelná. Chtěl uprchnouti před svým

ortelem, ale nebylo kam uprchnouti: poslední naděje zmizela,

poslední výmluva ztracena. Ta, jejíž život tísnil ho tolik

let, která mu ztrpčovala život, ta, po jejíž smrti dle své

zaslepené víry měl znova náhle oživnouti — umřela. Byl

konečně sám, nic mu nepřekáželo, byl konečně svoboden!

Naposledy, v křečovitém záchvatu zoufalství chtěl sám sebe

souditi, souditi bezohledně a přísně, jako nestranný,

nezištný soudce; ale jeho osláblý smyčec mohl jen slabě

opětovati poslední hudební větu genia... V tom okamžiku

šílenství, které číhalo na něho deset let, uchvátilo ho

neúklonně.