II.

Vzpomínky na mé mládí jsou velice pozdní; sáhají teprv do

desátého roku mého stáří. Nevím, jak to, že všechno, co se

dálo se mnou až do tohoto stáří, nezůstavilo ve mně nijaké

jasné představy, na niž bych si mohla nyní vzpomenouti. Ale od

té doby, když mně minulo půldesáta roku, pamatuju se na

všechno jasně, den za dnem, souvisle, tak jakoby se vše, co se

stalo potom, přihodilo teprve včera.

Pravda, mohu si připomenouti jako ve snu též ledaco staršího:

neustále rozsvícenou lampičku v temném koutku před starým

obrazem; potom jak mne kdysi na ulici porazil kůň, od čehož

jsem, jak mně později vypravovali, proležela tři měsíce v

posteli; dále jak jsem se za oné nemoci probudila v noci vedle

maminky, s níž jsem spala, a jak jsem se náhle polekala svými

chorobnými sny, noční tišinou a hryzoucími v koutku myšmi a

pak se třásla strachem celou noc, schoulila se pod pokrývku, ale

neodvážila se budit maminku, z čehož soudím, že jsem se jí

bála víc, než každé jiné hrůzy.

Ale od té chvíle, když jsem náhle nabyla vědomí o sobě,

rozvíjela jsem se rychle, neočekávaně, a množství zcela

nedětských dojmů stalo se mně jaksi hrozně přístupným.

Všechno se přede mnou vyjasnilo, všechno neobyčejně rychle

stávalo se mi pochopitelným. Doba, od které počínám dobře

sebe pamatovati, zůstavila ve mně ostrý a smutný dojem; tento

dojem opakoval se potom každý den a vyrůstal s každým dnem; on

vrhl temný, podivný kolorit na celou dobu mého života u

rodičů a s tím zároveň i na celé mé dětství.

Nyní se mně zdá, že jsem procitla náhle jako z hlubokého

spánku, ačkoli tehda to nebylo pro mne, rozumí se, tak

překvapující. Octla jsem se ve velké světnici s nízkým

stropem, dusné a nečisté Stěny byly obíleny špinavě šerou

harvou; v koutě stála ohromná ruská pec; okna vedla na ulici,

či lépe řečeno na střechu protějšího domu, a byla

nizoučká, široká jako štěrbiny. Podokenní zídky byly tak

vysoko od podlahy, že pamatuju, jak jsem musila bráti židli,

stoličku a pak teprve s namáháním jsem se dostala na okno, na

kterém jsem ráda sedávala, když nebyl nikdo doma.

Z našeho bytu bylo viděti půl města. Bydleli jsme pod samou

střechou v pětipatrovém, ohromném domě. Všechen náš

nábytek záležel z jakéhosi zbytku divanu, potaženého

voskovaným plátnem, celého roztrhaného a zaprášeného, z

prostého, nebarveného stolu, dvou židlí, maminčiny postele,

skřínky v koutě, prádelníku, jenž stál vždy nakřivený, a

z otrhané, papírové španělské stěny.

Pamatuju se, byl soumrak; všechno bylo v nepořádku a rozházeno:

kartáče, jakési hadry, naše dřevěné nádobí, rozbitá

láhev a nevím, co ještě. Vím, že maminka byla nad míru

rozčilena a plakala. Otčím seděl v koutě ve svém všedním,

otrhaném kabátě. Odpověděl jí cosi s úsměškem, což ji

podráždilo ještě více, a znova letěly na podlahu kartáče a

nádobí.

Já jsem se rozplakala, vzkřikla jsem a vrhla jsem se k nim k

oběma. Byla jsem hrozně polekána a pevně jsem objala tatínka,

abych ho chránila svým tělem. Bůh ví, proč se mně zdálo,

že se maminka bezdůvodně na něho zlobí, že je nevinen.

Chtělo se mi prositi za něho, vzíti za něho na sebe jakýkoli

trest. Hrozně jsem se bála maminky a domnívala jsem se, že

všichni se jí taktéž bojí.

Maminka se zprva zarazila, potom mne chopila za ruku a odtáhla mne

za španělskou stěnu. Uhodila jsem se do ruky o postel dosti

silně, ale hrůza má byla silnější než bolest, tak že jsem

si jí ani nevšimla. Ještě se pamatuju, že maminka počala cosi

trpce a prudce vyčítati otci, ukazujíc na mne. (Budu ho i

příště v tomto vypravování nazývati otcem, poněvadž jsem

se dověděla teprve později, že nebyl můj vlastní otec.)

Celý ten výjev trval asi dvě hodiny a já, chvějíc se

netrpělivostí, snažila jsem se ze všech sil uhodnouti, čím to

skončí. Konečně svár utichl a maminka odešla kamsi. Tu mne

tatínek zavolal, poceloval, pohladil po hlavě, posadil si na

kolena a já jsem se pevně, sladce přitulila k jeho prsům. Bylo

to snad první zaláskání od rodičů a snad právě proto

počala jsem si všechno jasně pamatovati od této doby.

Spozorovala jsem také, že jsem si zasloužila lásku otcovu tím,

že jsem se ho zastala a tu mne tuším poprve překvapilo

pomyšlení, že mnoho trpí a snáší hoře od maminky. Ta idea

utkvěla ve mně od té doby na vždy a den ode dne víc a více

mne pobuřovala.

Od toho okamžiku zrodila se ve mně jakási bezhraničná láska k

otci, ale podivná láska, jakoby ani ne dětská. Řekla bych, že

to byl spíše jakýsi soutrpný, mateřský cit, kdyby takové

určení mé lásky nebylo trochu směšno pro dítě. Otec zdával

se mně vždy tak ubohý, tak utiskovaný a pronásledovaný, tolik

trpící, že pro mne bylo hroznou, nepřirozenou věcí nemilovati

ho celou duší, netěšiti ho, nelichotiti se k němu, nestarati

se o něho všemi silami. Avšak po dnes nechápu, jak mně mohlo

přijíti do hlavy, že můj otec jest takový trpitel, takový

nešťastný člověk na světě. Kdo mi to vnukl? Jakým způsobem

jsem mohla já, dítě, pochopiti třebas jen nějakou maličkost z

jeho osobních nehod? A přece jsem je chápala, ovšem

předělavši a upravivši si všechno ve své hlavě dle svého

rozumu. Ale doposud si nemohu představiti, jakým způsobem

sestavil se ve mně takový názor. Možná, že maminka byla ke

mně příliš přísna a já jsem přilnula k otci jako k bytosti,

která dle mého soudu trpěla spolu se mnou společně.

Pověděla jsem už o svém prvém probuzení z dětského spánku,

o prvém hnutí v mém životě. Srdce mé bylo zraněno od prvého

okamžiku a nepostižnou, unavující bystrotou počal se můj

rozvoj. Už jsem se nemohla spokojovati pouhými vnějšími dojmy.

Začala jsem přemýšlet, uvažovat, pozorovat. Ale toto

pozorování začalo tak nepřirozeně záhy, že má

představivost musila si nezbytně předělávali všechno po svém

rozumu, a já se ocitla náhle v jakémsi zvláštním světě.

Všechno vůkol mne začalo se podobati té čarovné pohádce,

kterou mně často vypravoval otec a kterou jsem nezbytně musila

přijímati za čistou pravdu.

Zrodily se podivné pojmy. Seznala jsem velmi dobře — ač

nevím, jak se to stalo — že žiju v podivné rodině a že moji

rodičové nejsou nikterak podobni k těm lidem, s kterými jsem se

náhodou setkávala v ony doby. Proč, přemítala jsem, proč

vídám jiné lidi, kteří už na první pohled jsou nepodobni k

mým rodičům? Proč jsem vídala smích na jiných tvářích a

při tom mne překvapovalo, že v našem koutku nikdo se nesměje,

nikdo nikdy se neraduje? Jaká síla, jaká příčina nutila mne,

devítileté dítě, abych se tak bedlivě vhlížela a vslouchala

v každé slovo těch lidí, s nimiž jsem se náhodou setkávala

buď na našich schodech, nebo na ulici, když jsem pod večer,

přikryvši své hadry starou matčinou kacabajkou, šla s

měděnými penězi k hokynáři nakoupit za několik grošů

cukru, čaje nebo chleba?

Pochopila jsem, ač nevím, kterak, že v našem koutku sídlí

jakési věčné, nesnesitelné hoře. Lámala jsem si hlavu,

snažila se uhodnouti, proč je to tak a nevím, kdo mně pomohl

rozřešiti to všechno dle mého rozumu: obvinila jsem maminku,

uznala jsem, že ona činí příkoří otci, ačkoli opakuju, že

nechápu, jak se mohl takový divoký pojem složiti v mé

představivosti. A na kolik jsem přilnula k otci, na tolik jsem

počala nenáviděti ubohou matku. Dosud mne vzpomínka na to na

všechno hluboce a bolestně trápí.

Přecházím k druhému případu, který ještě více než prvý

působil k mému divnému sblížení s otcem. Jednou po deváté

hodině večer maminka mne poslala k hokynáři pro droždí a

tatínek nebyl doma. Když jsem se vracela, upadla jsem na ulici a

rozlila celý hrnek. První má myšlénka byla, jak se maminka

rozzlobí. Zároveň však jsem cítila strašnou bolest v levé

ruce a nemohla jsem vstát. Lidé se zastavili kolem mne; jakási

stařenka mne začala zdvihati a jakýsi kluk, jenž běžel mimo,

udeřil mne klíčem do hlavy. Konečně mne postavili na nohy, já

jsem sebrala střepy rozbitého hrnku a šla jsem vrávorajíc,

jedva noha nohu mine.

Náhle jsem spatřila tatínka. Stál uprostřed zástupu před

bohatým domem, jenž stál naproti našemu. Tento dum náležel

jakýmsi vznešeným lidem a byl velkolepě osvětlen; u dveří

sjelo se množství kočáru a zvuky hudby dolétaly z oken na

ulici. Chopila jsem tatínka za polu kabátu, ukázala mu rozbitý

hrnek a s pláčem jsem mu oznámila, že se bojím jíti k mamince.

Byla jsem jaksi ubezpečena, že se mne zastane. Ale proč jsem

byla ubezpečena, kdo mně to napověděl, kdo mne navedl, že on

mne miluje víc než maminka? Proč jsem k němu přistoupila beze

strachu?

On mne vzal za ruku, počal mne těšiti, potom řekl, že mně

chce něco ukázat a zdvihl mne na rukou. Nemohla jsem nic

rozeznati, protože mne chopil za poraněnou ruku, která mne

hrozně zabolela; ale nedala jsem se do pláče, bojíc se, abych

ho nezarmoutila. A on se pořád ptal, vidím-li co? Snažila jsem

se všemožně vyhověti mu a odpovídala jsem, že vidím

červené záclony. Když mne však chtěl přenésti na druhou

stranu ulice blíže k domu, tu jsem, nevím proč, začala náhle

plakat, objímat ho a prosit, aby mne pustil nahoru k mamince.

Pamatuju se, že mně láskání otcovo bylo tehda velice těžké

a nemohla jsem snésti, že jeden z těch, koho jsem tolik chtěla

milovat, láská mne a miluje, kdežto ke druhé jsem se

neosmělovala a bála jíti. Maminka se však vůbec ani

nerozhněvala a poslala mne spat. Pamatuji se, že bolest v ruce,

která neustále vzrůstala, způsobila mně horečku. Ale byla

jsem jaksi zvláště šťastna, že všechno skončilo tak dobře

a celou tu noc viděla jsem ve snách sousední dům s červenými

záclonami.

Když jsem se probudila druhého dne, první myšlénkou, první

starostí mou byl dům s červenými záclonami. Jakmile maminka

odešla z domu, vyškrábala jsem se na okno a počala si jej

prohlížeti. Už dávno tento dům budil mou dětskou zvědavost.

Zvláště ráda jsem na něj pohlížela večer, kdy se na ulici

rozsvěcovaly svítilny a kdy se počínaly rdíti jakýmsi

krvavým, zvláštním světlem jako purpur červené záclony za

velikými skly jasně osvětleného domu.

K jeho vchodu skoro stále přijížděly nádherné povozy s

krásným, hrdým spřežením a vše to vábilo mou zvědavost: i

křik, i běhání u vchodu i různobarevné svítilny u kočárů,

i vystrojené dámy, které přijížděly v nich. To všechno v

mé dětské představivosti nabývalo rázu čehosi carsky

nádherného a pohádkově čarovného. Nyní pak, když jsem se

setkala s otcem u bohatého domu, dům ten stal se pro mne

dvojnásob krásným a zajímavým. Nyní se v mé překvapené

fantasii počaly roditi jakési divně krásné představy a

domněnky. Ovšem nedivím se, že jsem se uprostřed takých

divných lidí, jako byli otec a matka, sama také stala takovým

podivným, fantastickým dítětem. Mne jaksi zvláště

překvapoval kontrast jejich povah. Mne překvapovalo na příklad

to, že maminka neustále se starala a sháněla po našem ubohém

hospodářství, věčně vyčítala otci, že ona jediná musí na

všechny pracovat, a bezděky jsem si dávala otázku, proč jí

tatínek nepomáhá, proč žije v naší domácnosti jako cizí

člověk?

Několik matčiných slov vnuklo mně pojem o tom a já jsem s

podivením zvěděla, že tatínek je umělec (to slovo mně

utkvělo v paměti), že tatínek je člověk vysoce nadaný; v mé

představivosti hned se složil pojem, že umělec jest jakýsi

zvláštní člověk, v ničem nepodobný k jiným lidem. Možná,

že samo chování otcovo přivedlo mne na tu myšlénku; snad jsem

také zaslechla něco, co mně nyní vyšlo z paměti; ale jaksi

podivně srozumitelný byl mně smysl otcových slov, jež pronesl

kdysi přede mnou s jakýmsi zvláštním citem.

On pravil, že přijde doba, kdy i on se zbaví nouze, kdy i on

bude pánem a bohatým člověkem a konečně že opětně oživne,

až umře maminka. Pamatuju se, že jsem se nejprve strašně

ulekla těchto slov. Nemohla jsem vydržeti ve světnici, vyběhla

jsem do naší studené síně. tam jsem se opřela o okno, zakryla

si rukama obličej a dala se do pláče. Ale potom, když jsem

stále o tom přemýšlela, když jsem už přivykla k tomuto

hroznému přání otcovu, náhle fantasie přišla mi na pomoc.

Nemohlať jsem se ani sama dlouho trápiti nejistotou a musila se

nezbytně ustanoviti na jakési domněnce. A tu — nevím, jak to

všechno původně začalo — na konec jsem se ustanovila na tom,

že až umře maminka, tatínek opustí tento nudný byt a odejde

někam spolu se mnou. Ale kam? To jsem si nedovedla až do

poslední doby jasně představit. Vím, že všechno, čím jsem

mohla vyzdobiti to místo, kam spolu odejdeme (rozhodla jsem co

nejurčitěji, že odejdeme spolu), všechno, co mohla vytvořiti

skvělého, nádherného a velkolepého má fantasie, všechno bylo

uvedeno v činnost mou blouznivostí. Zdálo mi se, že hned

zbohatneme; že nebudu chodit kupovat k hokynáři, což mně bylo

velice obtížné, protože mně vždycky ubližovaly děti ze

sousedního domu, jakmile jsem vyšla na ulici, a toho jsem se

hrozně bála, zejména když jsem nesla mléko nebo máslo,

vědouc, že rozleju-li je, budu přísně potrestána. Pak jsem ve

svém blouznění rozhodla, že tatínek si dá hned ušit pěkné

šaty, že se ubytujeme ve skvělém domě, a nyní tedy onen

bohatý dům s červenými závěsami a mé setkání vedle něho s

otcem, který mně chtěl něco v něm ukázati, přišly na pomoc

mé představivosti. Hned se v mé mysli složila domněnka, že se

přestěhujeme právě do tohoto domu a budeme v něm žíti v

jakýchsi věčných slavnostech a věčném blaženstvě.

Od té doby pohlížela jsem pod večer z okna s napjatou

zvědavostí na ten kouzelný pro mne dům, připomínala si

příjezdy, připomínala si hosty tak nádherně oblečené,

jakých jsem nikdy ještě nevídala; v uších mně zněly zvuky

sladké hudby, zalétající z oken; vhlížela jsem se ve stíny

lidí, jež se míhaly na záclonách oken, a stále jsem se

snažila uhodnouti, co se tam děje; a pořád se mně zdálo, že

je tam ráj a neustávající svátek.

Pojala jsem v nenávist naše chudobné obydlí, hadry, ve kterých

jsem sama chodila, a když maminka jednou na mne zakřikla a

kázala mně slézti s okna, na které jsem si vylezla, jak

obyčejně, ihned mne napadlo, že nechce, abych se dívala

zejména na tento dům, abych o něm přemýšlela, že jest jí

nepříjemno naše budoucí štěstí, že je chce zmařiti aspoň

tentokrát... Celý večer jsem pozorně a podezřele hleděla na

maminku.

Jak se jen mohla zroditi ve mně taková zatvrzelost k věčně

trpící bytosti, jakou byla maminka? Teprve nyní rozumím jejímu

utrpení plnému životu a bez bolesti v srdci nemohu vzpomínati o

té mučenici. Už tehda, za temné periody mého podivného

dětství, za doby tak nepřirozeného rozvoje mého prvého

života, často se mi svíralo srdce bolestí a žalostí, a

strach, zmatek a pochybnosti zapadaly v mou duši. Už tehda

svědomí se ve mně příčilo a často s trýzní a hryzením

pociťovala jsem nespravedlivost svoji k mamince.

Ale my jsme se jaksi vyhýbaly jedna druhé a nepamatuju se, abych

se k ní byla kdy lichotila. Nyní často sebe nepatrnější

vzpomínky bodají a vzrušují mou duši. Jednou, pamatuju se —

(ovšem, co nyní povím, je nicotné, malicherné, hrubé, ale

právě takové vzpomínky jaksi zvláště mé týrají a

nejtrapněji se vtiskly v mou paměť) — jednou pod večer, když

otec nebyl doma, maminka mne chtěla poslat ke kupci pro čaj a

cukr. Ale neustále přemítala a váhala, a hlasitě

přepočítávala měděné peníze — žebráckou částku,

kterou měla na vydání. Počítala, tuším, asi půl hodiny a

přece nemohla býti s účtem hotova. Mimo to v některé

okamžiky, patrně z hoře, upadala v jakousi bezmyšlénkovitost.

Jakoby to nyní bylo, slyším, jak stále cosi promlouvala,

počítala tiše, rozměřeně, jakoby slova pronášela bezděky;

rty i tváře její byly bledé, ruce vždycky se třásly a ona

stále kývala hlavou, když přemítala sama u sebe.

„No, není třeba." řekla, pohlédnouc na mne; „půjdu raději

spat. Co, chceš spát, Nétičko?"

Mlčela jsem. Tu nazdvihla mou hlavu a pohlédla na mne tak tiše,

tak laskavě, obličej se jí vyjasnil a ozářil se takovým

mateřským úsměvem, že se mně srdce sevřelo a počalo rychle

bíti. K tomu ještě mne nazvala Nétičkou, což znamenalo, že

mne zvláště miluje v ten okamžik. Jméno to vymyslila sama,

přetvořivši takovým způsobem moje křestné jméno Anna v

zdrobnělé Nétička, a kdykoli mne volala tímto jménem,

věděla jsem, že mne chce přiláskati.

Byla jsem dojata; chtělo se mi obejmout ji, přituliti se k ní a

poplakati si spolu s ní. Potom mne ubohá dlouho hladila po

hlavě, snad už jen mašinálně, ani nepozorujíc, že mne

hladí, a stále opakovala: „Dítě moje, Anétko, Nétičko!"

Slza se mi drala z očí, ale já jsem se přemáhala a zdržovala.

Vzpírala jsem se jaksi, abych neprozradila před ní svých

pocitů, a při tom jsem se trápila. Ano, to nemohla býti

přirozená zatvrzelost ve mně. Nebylo možná, aby pouze svou

přísností vzbudila mne proti sobě. Nikoli! Mne zkazila

fantastická, výjimečná láska moje k otci.

Leckdy jsem se probudila v noci v koutku na své kraťoučké

postýlce pod lehkou pokrývkou a vždycky jsem se čehosi bála.

Vzpomínala jsem si rozespalá, jak ještě nedávno, když jsem

byla menší, jsem spávala spolu s maminkou, a nebála jsem se

tolik, když jsem se v noci probudila; bylo jen třeba přituliti

se k ní, zamhouřiti oči a obejmout ji pevněji a hned jsem zase

usnula. Pořád jsem ještě cítila, že nebylo možno, abych ji

nemilovala aspoň tajně. Později jsem pozorovala, že i mnohé

děti bývají často hrozně necitelný, a jestliže si zamilují

koho, milují ho výjimečně. Totéž bylo se mnou.

Někdy v našem koutku zavládlo ticho na celé neděle. Otce i

matku omrzelo se hádat a já žila mezi nimi jako dříve,

mlčelivá, zadumaná, stále plná stesku a stále se čehosi

domáhajíc ve svých snech. Co jsem je tak oba pozorovala,

pochopila jsem úplně jejich vzájemný poměr. Pochopila jsem to

hluché, věčné nepřátelství jejich, pochopila jsem hoře i

všechen ten omamující výpar nepořádného života, jenž se

usadil v našem koutě, ovšem pochopila jsem to všechno bez

příčin a následků, pochopila na tolik, na kolik mohla vůbec

pochopit.

Za dlouhých zimních večerů, skrčena někde v koutku, dychtivě

jsem je sledovávala po celé hodiny, pozorovala jsem obličej

otcův a stále jsem se snažila vypátrati, o čem přemýšlí,

co ho tak zajímá. Pak mne překvapovala a děsila maminka. Ona

neustále chodila sem tam po světnici, po celé hodiny, často i v

noci, když ji spánek opouštěl, čímž často trpívala, při

chůzi něco si šeptala, jakoby byla sama ve světnici,

rozkládala rukama, tu zas je složila na prsou, anebo jimi

zalomila s jakýmsi strašným, nevystihlým steskem. Někdy se jí

slzy řinuly po tvářích, slzy, kterých snad ani sama

nepozorovala, poněvadž chvílemi bývala bez paměti. Trpěla

jakousi velice těžkou nemocí, které však pranic nedbala.

Pamatuju se, že se mi stále obtížnějším a obtížnějším

stávalo mé osamocení a mlčení, jež jsem nesměla přerušiti.

Už celý rok žila jsem životem uvědomělým, neustále

zadumána, blouzníc a trápíc se po tichu neznámými, nejasnými

snahami, které se rodily v jediném okamžiku. Stávala jsem se

plachou, jako v lese. Konečně tatínek první si mne povšimnul,

zavolal mne k sobě a optal se, proč tak upjatě na něho

pohlížím.

Pamatuju se, co jsem mu odpověděla; pamatuju se, že se nad

čímsi zamyslil a konečně řekl, pohlédnuv na mne, že zejtra

přinese slabikář a začne mne učit číst. S netrpělivostí

čekala jsem na ten slabikář a blouznila jsem celou noc,

nechápajíc jasně, co to je slabikář.

Druhého dne otec skutečně mne počal učit. Z prvních slov jsem

pochopila, co se na mně žádá, a naučila se všemu rychle,

poněvadž jsem věděla, že se mu tím zavděčím. Byla to

nejšťastnější doba tehdejšího mého života. Když mne

chválil za vtipnost, hladil po hlavě a líbal, hned jsem

počínala plakat radostí.

Znenáhla otec si mne zamiloval; už jsem se osmělovala dáti se s

ním do řeči a často jsme spolu rozmlouvali celé hodiny bez

ustání, ačkoli jsem časem nerozuměla ani slova z toho, co mně

vypravoval. Avšak ostýchala jsem se ho jaksi, bála jsem se, aby

si nepomyslil, že se s ním nudím, a proto ze všech sil jsem se

snažila ukázati mu, že ho chápu. Sedati se mnou za večera

stalo se mu znenáhla zvykem. Jakmile se počalo smrákat a on se

vrátil domů, hned jsem k němu přicházela se slabikářem.

Posadil mne proti sobě na lavičku, a když vyučování bylo

skončeno, četl mně nějakou knížku. Nerozuměla jsem ničemu,

ale smála jsem se bez přestání, domnívajíc se, že mu tím

způsobím potěšení. Opravdu, bavila jsem ho tím a on rád

pohlížel na můj smích.

V tu dobu, kdysi po hodině, počal mně vypravovati pohádku. Byla

to první pohádka, kterou jsem kdy slyšela. Seděla jsem jako

učarovaná, hořela jsem nedočkavostí, sledujíc jeho

vypravování, přelétla jsem v jakýsi divný kraj, poslouchajíc

ho, a na konci pohádky byla jsem celá nadšená. Ne, že by

pohádka sama tak na mne působila, nikoli; ale všechno jsem brala

za pravdu, hned jsem pouštěla uzdu své bohaté fantasii a hned

jsem směšovala s výmyslem skutečnost. Ihned se v mé

představivosti objevil dům s červenými záclonami; při tom —

nevím jakým způsobem — otec vystoupil hned jako jednající

osoba, ačkoli mně sám vypravoval tuto pohádku; maminka, rozumí

se, nám překážela, že jsme se nemohli odebrati, nevím kam;

konečně, či vlastně přede vším vystoupila jsem jako

jednající osoba i já se svými podivnými illusemi, se svou

fantastickou hlavou, plnou podivných, nemožných přízraků. To

vše se na tolik popletlo v mé hlavě, že v brzku tam vznikl

hrozný chaos a já jsem na nějaký čas ztratila všelikou míru,

všeliký cit pro skutečnost a žila Bůh ví kde.

V tu dobu zmírala jsem netrpělivostí, abych si mohla promluviti

s otcem, co nás očekává v budoucnosti, co očekává on sám, a

kam mne s sebou odvede, až opustíme konečně své podkroví.

Byla jsem přesvědčena, že se to stane v brzku, ale jak, na

jaký způsob se to stane, o tom jsem nemela ponětí a jen jsem se

mučila, lámajíc si nad tím hlavu.

Časem — bývalo to zejména z večera — zdávalo se mi, že

tatínek v nejbližším okamžiku mně tajně pokyne, zavolá mne

do síně, já si tajně, aby maminka neviděla, vezmu svůj

slabikář a ještě náš obraz, jakousi bídnou lithografii,

jenž od nepamětných dob visel bez rámu na stěně a který jsem

se rozhodla vzíti s sebou, a pak že tajné někam utečeme a

nikdy se už nevrátíme domů k mamince.

Kdysi, když maminka nebyla doma, vyčkala jsem chvíle, když otec

byl zvláště vesel — to bývalo, když se trochu napil vodky

— přistoupila jsem k němu a dala se o čemsi do řeči s tím

úmyslem, že hned převedu hovor na můj vytoužený předmět.

Konečně jsem dosáhla, že se zasmál. Objala jsem ho pevné a s

bijícím srdcem, celá ulekaná, jakobych se chystala promluviti o

čemsi tajemném a strašném, počala jsem nesouvisle, pletouc se

na každém kroku, vyptávati se ho, kam půjdeme, brzo-li, co

vezmeme s sebou, jak budeme žíti a konečně, půjdeme-li do domu

s červenými záclonami?

„Do domu s červenými záclonami? Do jakého domu? Co to

žvatláš, hloupá?"

Tu jsem se polekala víc než před tím, počala mu vysvětlovati,

že až maminka umře, nebudeme už ostávati na půdě, že on mne

někam odvede, že oba budeme bohati a šťastni, a ubezpečovala

jsem ho na konec, že on sám mně sliboval to všechno.

Ubezpečujíc ho byla jsem úplně přesvědčena, že otec

skutečně se mnou rozmlouval o tom dříve; alespoň se mně tak

zdálo.

„Až umře maminka? Kdy umře maminka?" opakoval po mně,

pohlížeje na mne celý překvapený, svraštiv své husté,

prošedivělé brvy a trochu se změniv ve tváři. „Co to

mluvíš, bláhová, hloupá?"

Tu mne začal kárat a dlouho mně domlouval, že jsem hloupé

dítě, že ničemu nerozumím... a nevím, co ještě. Jen tolik

vím, že byl velice zarmoucen.

Neporozuměla jsem ani slovu z jeho výtek, nepochopila jsem, jak

mu bylo bolestno, že jsem tajně vyslechla jeho slova, promluvená

k mamince ve hněvu a hlubokém stesku, zapamatovala si je a mnoho

o nich sama přemýšlela. Ať byl tehda jakykoli, ať bylo jakkoli

silno jeho vlastní podivínství, přece ho to všechno musilo

překvapiti.

Ačkoli jsem tedy nechápala, proč se hněvá, přece se mne

zmocnila veliká hořkost a hluboký zármutek. Dala jsem se do

pláče. Zdálo se mně, že všechno, co nás čekalo, bylo tak

vážné, že jsem já, hloupé dítě, neměla práva o tom ani

mluvit, ani přemýšlet. Mimoto, ačkoli jsem mu hned

neporozuměla, přece jsem pocítila, byť jen temně, že jsem

ublížila mamince. Zmocnil se mne strach a úžas a pochybnosti

vkradly se mi do duše.

Tu on vida, že pláču a se trápím, počal mne těšiti, otřel

mi rukávem slzy a poručil, abych neplakala. Přece však jsme

proseděli nějakou dobu mlčky. On se zasmušil a zdálo se, že o

čemsi přemítá. Pak mně znova začal domlouvat. Ale jakkoli

jsem napínala pozornost, všechno, co mně říkal, zdálo se mně

neobyčejně nejasným. Z některých slov této rozmluvy, která

si dosud pamatuju, soudím, že mně vysvětloval, kdo je, jaký je

veliký umělec, jak ho nikdo nechápe a že je člověk s

neobyčejným nadáním. Pamatuju se ještě, že se mne ptal,

rozumím-li mu, a když obdržel mou kladnou odpověď, přinutil

mne, abych na jeho otázku, má-li nadání, odpověděla, že má

nadání. Na to se lehce pousmál, snad proto, že se mu na konec

samému zdálo směšným, mluviti o předmětě pro něho tak

důležitém se mnou.

Naši rozmluvu přetrhl svým příchodem Karel Fedorovič a já

jsem se rozesmála a rozveselila úplně, když tatínek, ukázav

na něho, řekl mně:

„Ale tuhle Karel Fedorovič, vidíš, ten nemá ani za kopejku

nadání."

Tento Karel Fedorovič byl člověk velice zajímavý. Vídala jsem

v onu dobu svého života tak málo lidí, že jsem nikterak

nemohla na něho zapomenout. Jako nyní vidím ho před sebou: byl

Němec, jménem Majer, rodilý z Německa; do Ruska přijel s

neobyčejnou touhou, aby mohl vstoupiti do sboru baletního. Ale

tanečník byl velmi chatrný, tak že ho nemohli potřebovat ani

za figuranta a užívali ho na divadle jen za statistu. Hrál

různé němé úlohy v průvodu Fortinbrasa, anebo byl jedním z

těch rytířů veronských, kteří všichni jedním rázem —

dvacet osob na počet — zdvihají vzhůru lepenkové dýky a

volají „Umřeme za krále !" Ale nebylo zajisté ani jediného

herce na světě, jenž by byl tak vášnivě oddán svým

úlohám, jako tento Karel Fedorovič. Ale největším

neštěstím a zármutkem jeho celého života bylo to, že se

nedostal k baletu. Umění taneční stavěl výše všelikého

umění na světě a lnul k němu na svůj způsob stejně, jako

tatínek ke svým houslím.

Spřátelil se s tatínkem, když ještě oba byli u divadla, a od

té doby vysloužilý figurant na něho nezapomínal. Vídali se

velmi často a oba oplakávali svůj nevděčný osud i to, že

zůstali od lidí zneuznáni. Němec byl neobyčejně citlivý,

nejněžnější člověk na světě a choval k mému otčímu

nejvroucnější, nezištné přátelství; ale tatínek tuším

necítil k němu nijaké zvláštní náklonnosti, a jen ho trpěl

jako svého známého, poněvadž neměl nikoho lepšího. Mimo to

tatínek nikterak nemohl pochopiti ve své předpojatosti, že by

balet byl také uměním, čímž ubohého Němce zarmucoval až do

pláče. Znaje jeho slabou stránku, vždycky o ni zavadil a

vysmíval se nešťastnému Karlu Fedoroviči, když se rozpaloval

a zlobil, háje své umění.

Mnoho jsem slýchala později o tomto Karlu Fedoroviči od B.,

který ho nazýval norimberským cvrčkem. B. mi vypravoval mnoho o

jeho přátelství s mým otčímem, jak se spolu scházívali a

když se podnapili, jak si stýskali na osud a na to, že jsou

zneuznáni. Také sama se pamatuju na takové schůzky, a vím, že

jsem sama, pozorujíc oba podivíny, nejednou se rozplakala, ač

jsem nevěděla, proč. Bývalo to vždy jen tehda, když maminka

nebyla doma. Němec hrozně se jí bál. Kdykoli přišel k nám,

vždy zůstal státi v síni, vyčkal, až někdo vyjde, a

jestliže zvěděl, že maminka je doma, hned běžel dolů se

schodů.

Přinášel s sebou vždy jakési německé verše, upadal v

nadšení, když nám je předčítal na hlas, pak je deklamoval,

překládaje lámaným ruským jazykem, abychom jim rozuměli. To

velice bavívalo tatínka, a já jsem se smávala, až mi slzy

tekly z očí. Ale kdysi opatřili si oba jakýsi ruský spis,

který je oba neobyčejně nadchnul, tak že později, kdykoli se

sešli, čítali vždy jen tento spis. Pamatuju se, že to bylo

drama ve verších jakéhosi znamenitého ruského spisovatele.

První řádky této knihy utkvěly mi tak pevně v paměti, že

později, po mnohých letech, když se mně kniha dostala do ruky,

poznala jsem ji bez obtíže.

V dramatě onom jednalo se o nehodách jistého velikého umělce,

jménem Jenero nebo Jakobo, jenž na jedné stránce křičel:

„Jsem zneuznán!" a na druhé: „Jsem uznán!" Nebo „Nemám

nadání!" a hned po několika řádkách: „Mám talent!" A

skončilo všechno velice smutně.

Toto drama bylo ovšem velice všední dílo; ale ku podivu ono

působilo nad míru naivním a tragickým způsobem na oba

čtenáře, kteří shledávali v hlavním hrdinovi mnoho

podobného k sobě. Pamatuju se, že Karel Fedorovič časem tak se

rozohňoval, že vyskakoval s místa, odbíhal do protějšího

kouta světnice a vyzýval tatínka i mne (říkal mi

„madmuazel") způsobem co nejdůtklivějším a se slzami v

očích, abychom ihned rozhodli jeho při s osudem a obecenstvem.

A tu hned začínal tancovat, prováděl různé „pas", volal na

nás, abychom mu okamžitě řekli, co je, je-li umělec nebo ne a

možno-li o něm říci, že nemá nadání? Tatínek se

rozveselil, mrkal na mne tajně, jakoby mi dával na srozuměnou,

že se hned šibalsky vysměje Němci. Mně bývalo strašně do

smíchu, ale tatínek mně pohrozil rukou, a já jsem se

zdržovala, přes moc potlačujíc smích. Ba i nyní při pouhé

vzpomínce nemohu se zdržeti smíchu. Jako by nyní bylo, vidím

před sebou ubohého Karla Fedoroviče; byl maličké postavy,

neobyčejně útlý, při tom šedivý, s hrbatým, červeným

nosem, pošpiněným od tabáku, a s mrzáckýma, křivýma nohama.

Ale přes to, jakoby se právě jimi vychloubal, nosil těsné

kalhoty.

Když se při posledním skoku stavěl v posici, prostíraje k nám

ruce a usmívaje se, jako se na jevišti usmívají tanečnice po

posledním kroku, tatínek několik okamžiků mlčel, jakoby si

netroufal pronésti úsudek, a schválně nechával neuznaného

tanečníka v posici, tak že se viklal z jedné strany na druhou,

stoje na jedné noze a všemožně se snaže, aby zachoval

rovnováhu. Konečně tatínek s neobyčejně vážnou tváří

pohlédl na mne, jakoby mne vyzýval, abych byla nestranným

svědkem jeho rozsudku, a tím zároveň obrátil na mne

ostýchavý, prosebný pohled tanečníka.

„Ne, Karle Fedoroviči, pořád to není to pravé!" prohodil

konečně, tváře se, jakoby jemu samému bylo nepříjemno

vysloviti trpkou pravdu.

Tu se z prsou Karla Fedoroviče vyrývalo opravdové zastenání;

ale okamžitě si dodával ducha, urychlenými posuňky znova

žádal za pozornost, ujišťoval nás, že tancoval dle nepravé

methody a prosil, abychom ho posoudili ještě jednou. Pak znova

odbíhal do protějšího kouta a vyskakoval někdy tak horlivě,

že se hlavou dotýkal stropu a pořádně se uhodil, ale jako

Sparťan hrdinně snášel bolest, opět se stavěl do posice,

opětně s úsměvem prostíral k nám chvějící se ruce a znova

žádal, abychom rozhodli jeho osud. Ale tatínek byl nelítostný

a jako dříve odpovídal zasmušile: „Ne, Karle Fedoroviči, je

to patrně tvůj osud: pořád to není to pravé!"

Tu jsem se déle nemohla opanovat; válela jsem se smíchy a

tatínek se mnou. Karel Fedorovič spozoroval konečně, že se mu

vysmíváme, červenal se rozhorlením a se slzami v očích, s

hlubokým, ač komickým citem, který však budil ve mně trapnou

soustrast k nešťastnému, říkával tatínkovi:

„Ty jsi věrolomný přítel!"

Potom sebral klobouk a utíkal od nás, zaklínaje se vším

možným na světě, že nikdy víc k nám nepřijde. Ale jeho

hněv netrval dlouho. Za několik dní opět se objevil u nás,

opět začalo čtení znamenitého dramatu, opět se řinuly slzy a

potom naivní Karel Fedorovič opět nás vyzval, abychom

rozsoudili jeho při s osudem a s obecenstvem, ale vyžadoval si

pro tentokrát, abychom soudili vážně, jak se sluší na pravé

přátely, a nesmáli se mu.

Kdysi maminka mne poslala ke kupci, abych tam koupila cosi a já

jsem se vracela, držíc opatrně v ruce malý stříbrný peníz,

jejž jsem obdržela nazpět. Když jsem šla po schodech nahoru,

potkala jsem otce, který odcházel z domu. Usmála jsem se na

něho, poněvadž jsem nemohla zdržeti svých citů, kdykoli jsem

ho uviděla, a on, shýbaje se, aby mne poceloval, spatřil v mé

ruce stříbrný penízek.

Zapomněla jsem říci, že jsem tak důkladně znala výrazy jeho

tváře, že jsem na první pohled poznávala každé jeho

přání. Když býval smuten, pukalo mně zármutkem srdce.

Nejčastěji a nejvíce býval smuten, když neměl ani kopejky

peněz a nemohl proto vypit ani kapky vodky, která se mu stala

nezbytnou potřebou.

Ale v ten okamžik, když jsem se s ním setkala na schodech,

zdálo se mi, že se v něm děje cosi zvláštního. Jeho

zakalené oči bloudily; na první pohled mne ani nespozoroval;

když však uviděl v mých rukou třpytící se penízek, nejprve

se začervenal, potom náhle zblednul, vztáhl ruku, aby mi vzal

peníz, a hned zas ji stáhnul nazpět. Nastal v něm patrně boj.

Konečně však se jaksi opanoval, poručil, abych šla nahoru,

sešel několik stupňů po schodech, náhle se zase zastavil a

spěšně mne zavolal. Byl velice rozpačitý.

„Poslouchej, Nétičko," pravil mi; „dej mně ty peníze, já

ti je zase přinesu. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Vždyt ty jsi

hodná, Nétičko!"

Já jakobych to byla předvídala. Ale v první okamžik

pomyšlení o tom, jak se rozhněvá maminka, strach a hlavně

vrozený stud za sebe i za otce zdržovaly mne, že jsem peněz

nedávala. On to v okamžiku spozoroval a honem dodal:

„Ne, není třeba, není třeba!"

„Ne ne, tatínku, vezmi; řeknu, že jsem je ztratila, že mi je

vzaly sousedské děti."

„Nu, dobře, dobře; vždyť jsem věděl, že jsi moudrá

holčička," pravil, usmívaje se třesoucími se rty a neskrývaje

déle své radosti, když pocítil peníze v ruce. „Ty's hodná

holčička, ty jsi můj andílek. Dej mně políbit svoji

ručičku!"

Tu mne chopil za ruku a chtěl ji políbit; ale já jsem ji rychle

utrhla. Jakási lítost mnou ovládla a stud čím dále tím více

mne počínal mučiti. Letěla jsem nahoru jako polekaná; otce

jsem nechala, a ani se s ním nerozloučila.

Když jsem vešla do světnice, tváře se mi rozpálily a srdce mi

tlouklo od jakéhosi trapného, mně dosud nepovědomého pocitu.

Přece však jsem směle oznámila mamince, že mně peníz upadl

do sněhu a nemohla jsem ho najít. Očekávala jsem při

nejmenším bití; ale nestalo se to. Maminka byla sice z počátku

nad míru rozhorlena, neboť jsme byli strašně nuzni. Křikla na

mne, ale hned, jakoby se byla vzpamatovala, přestala mne kárati a

jen dodala, že jsem neobratná, nevšímavá holčina a že ji

patrně málo miluju, když tak špatně opatruju její majetek.

Tato poznámka mne dojala více, než kdybych byla dostala bití.

Ale maminka mne už znala. Spozorovala už mou citlivost, která

dostupovala časem až do chorobné dráždivosti, a trpkými

výčitkami mé nelásky chtěla mne tím více potrestati a

přinutit, abych byla příště opatrnější.

Za soumraku, když se tatínek měl vrátiti, čekala jsem ho jak

obyčejně v síni. Tentokrát byla jsem velice na rozpacích. Cit

můj byl pobouřen čímsi strašně hlodajícím mé svědomí.

Konečně se otec vrátil a já byla velice ráda jeho příchodu,

poněvadž jsem se domnívala, že se mi od toho uleví. Byl už

podnapilý, ale jakmile mne spatřil, objevil se na jeho tváři

tajemný, rozpačitý výraz, odvedl mne do koutku a bojácně

pohlížeje na naše dvéře, vytáhl z kapsy koupený pro mne

perník a počal mně po šeptmu přikazovat, abych se nikdy

neopovážila bráti nebo zatajovati mamince peníze, protože by

to bylo ošklivé, hanebné, vůbec velice nepěkné; tentokrát se

to prý stalo proto, že tatínek velice potřeboval peněz, ale

vrátí prý je a já mohu potom říci mamince, že jsem je opět

našla. Ale bráti peníze mamince, že by bylo hanebné, na to

abych ani nepomýšlela; budu-li prý ho poslouchat, že mi ještě

koupí perník. Konečně ještě dodal, abych politovala maminku,

protože je stonavá, chudobná a musí sama na nás na všechny

pracovat.

Poslouchala jsem ho se strachem, třesouc se na celém těle, a

slzy se mi draly z očí. Byla jsem tak překvapena, že jsem

nemohla pronésti ani slova, nemohla se hnouti s místa. Konečně

otec odešel do světnice, poručil mně, abych neplakala a mamince

nic o tom nepovídala. Spozorovala jsem, že byl i sám velice

vzrušen. Celý ten večer byla jsem strašně vyděšena a poprvé

nesměla jsem na otce pohlédnout a k němu se přiblížiti. On se

také zřejmě vyhýbal mému pohledu.

Maminka přecházela po světnici a mluvila jako ve snu sama s

sebou, jak bývalo jejím zvykem. Bylo jí ten den hůř a

obcházely ji mdloby. Mne se zmocnila horečka od vnitřních muk.

Když nastala noc, nemohla jsem usnout. Chorobné sny mne mučily.

Na konec jsem se nemohla zdržet a dala jsem se do pláče. Můj

vzlykot probudil maminku; zavolala mne a ptala se, co je mi?

Neodpověděla jsem a ještě více jsem se rozplakala. Ona tedy

rozsvítila svíčku, přišla ke mně a počala mne těšiti,

domnívajíc se, že mne polekaly sny.

„Ach ty hloupá holčičko!" pravila mi, „ještě pláčeš,

když se ti něco zdá? Nu přestaň!"

Pocelovala mne a řekla, abych šla spat k ní. Já však

nechtěla, nesměla jsem ji obejmout a jíti k ní. Trápila mne

nesnesitelná muka. Chtělo se mi všechno jí vyjeviti. Už jsem

začala, ale pomyšlení na otce a jeho zápověď mne zarazilo.

„Ach má ubohá Nétičko!" pravila maminka, ukládajíc mne na

postel a pokrývajíc mne svým starým salopem, neboť

spozorovala, že se celá třesu horečnou zimnicí; „budeš

také asi taková chorobná, jako já."

Tu na mne pohlédla tak smutně, že jsem nesnesla jejího pohledu,

zamhouřila jsem oči a obrátila se. Nepamatuju se, jak jsem

usnula; ale ještě v polosnu jsem dlouho slyšela, jak mne ubohá

maminka chlácholila a uspávala. Nikdy ještě jsem nevytrpěla

strašnějších muk. Srdce se mně bolestí svíralo.

Druhého dne z rána se mi ulevilo. Dala jsem se do řeči s

tatínkem, ale o včerejší událost ani jsem nezavadila, neboť

jsem tušila, že by mu to bylo nepříjemno. On se hned

rozveselil, protože před tím, kdykoli pohlédl na mne, vždy se

zasmušil. Nyní, když spatřil mou veselou tvář, jakási

radost, jakási skoro dětinská spokojenost jím ovládla.

Maminka brzo odešla z domu, a tu se již nezdržoval. Počal mne

líbati tak, že jsem byla v jakémsi hysterickém vytržení,

smála se a plakala zároveň. Konečně řekl, že mně ukáže

něco velice pěkného, co se mně bude líbit, za to, že jsem

taková rozumná a hodná holčička. Rozepal vestu a vyndal

klíč, jenž mu visel na černé šňůrce na krku. Potom,

tajemně na mne pohlížeje, jakoby z mých očí chtěl vyčísti

radost, kterou jsem dle jeho domnění musila zakoušeti, otevřel

kufr a opatrně z něho vyndal černou bedničku podivného tvaru,

kterou jsem u něho dosud nikdy nevídala. Vzal tuto bedničku s

jakousi ostýchavostí do ruky a celý se změnil v obličeji;

smích mu zmizel s tváři, a na místě něho objevil se

slavnostní výraz. Konečně otevřel tajemnou bedničku klíčkem

a vyndal z ní jakousi věc, které jsem doposud nikdy nevídala,

věc na pohled velice divného tvaru. Opatrně a s úctou vzal ji

do ruky a řekl mi, to že jsou jeho housle, jeho nástroj. Pak

mně začal dlouho cosi povídati tichým, slavnostním hlasem; ale

já mu nerozuměla a v paměti mi zbylo dříve už mně známé

slovo, že je umělec, že má nadání, že někdy potom zase bude

hrávati na housle a konečně že budeme všichni bohati a

doděláme se jakéhosi velikého štěstí.

Slzy mu vstoupily do očí a skanuly po tvářích. Já byla

neobyčejně dojata. On konečně políbil housle a dal je políbit

i mně. Vida, že se mi chce blíže si je prohlédnout, odvedl mne

k maminčině posteli a dal mi housle do ruky; ale viděla jsem,

jak se celý chvěje strachem, abych je nějak nerozbila. Vzala

jsem tedy housle do ruky a dotkla se strun, jež vydaly slabý zvuk.

„To je muzika!" zvolala jsem, pohlédnouc na otce.

„Ano, ano, muzika!" opakoval radostně si potíraje ruce. „Ty's

rozumné, ty's dobré dítě."

Ale přes to, že mne chválil a byl nadšen, pozorovala jsem, že

se bál o své housle; strach zmocnil se i mne a honem jsem mu je

vrátila. On uložil housle s toutéž opatrností do pouzdra,

pouzdro zavřel a položil do kufru; potom mne pohladil opětně po

hlavě, slíbil, že mně je ukáže pokaždé, když budu tak

rozumná, hodná a poslušná, jako nyní. Tak housle rozptýlily

náš společný zármutek. Teprve večer, když tatínek odcházel

z domu, pošeptal mně, abych si pamatovala, co mně povídal

včera.

Takovým způsobem jsem vyrůstala v našem koutku a ponenáhlu má

láska — ne, raději řeknu má vášeň, poněvadž neznám tak

mocného slova, které by mohlo úplně vyjádřiti můj

nezkrotitelný, pro mne samotnou bolestný cit k otci —

dostoupila jakési chorobné podrážděnosti. Znala jsem pouze

jedinou rozkoš — mysliti a blouzniti o něm; pouze jedinou vůli

— dělati všechno, co mu mohlo způsobiti sebe menší radost.

Kolikrát jsem čekávala na jeho návrat na schodech, třesouc se

a celá mnohdy zkřehlá zimou, jen abych aspoň na okamžik

dříve zvěděla o jeho příchodu a mohla na něho pohlédnouti.

Bývala jsem jako bez sebe radostí, když se se mnou někdy

pomazlil.

A při tom mne až bolestně hnětlo svědomí, že jsem tak

zarputile chladna k mamince; byly okamžiky, kdy mně až srdce

pukalo steskem, když jsem na ni pohlédla. V jejich věčném

nepřátelství nemohla jsem zůstávat lhostejnou, musila jsem

voliti mezi nimi, musila jsem přistoupiti na něčí stranu a

přistoupila jsem na stranu toho polopomateného člověka jedině

proto, že byl tak žalostný, snížený v mých očích a hned na

počátku tak nepochopitelně dojal mou fantasii.

Ale kdož ví? Možná, že jsem přilnula k němu proto, že byl

neobyčejně podivný již na pohled a nebyl tak vážný a

mračný, jako maminka, že byl skoro pomatený a často se v něm

projevovalo jakési šaškovství, jakési dětské nápady a

konečně i proto, že jsem se ho bála méně a také méně si ho

vážila, než maminky. Byl mně jaksi více roven. Ano cítila

jsem jaksi ponenáhlu, že nabývám nad ním vrchu, že si ho

znenáhla podrobuju a že se už stávám pro něho nezbytnou. Byla

jsem v duchu hrda na to, slavila jsem své vítězství a

chápajíc svou nezbytnost pro něho, někdy jsem si s ním i

zakoketovala.

Skutečně tato má náchylnost k němu podobala se trochu k

románu... A románu tomu nebylo souzeno dlouhé trvání: brzy

jsem pozbyla otce i matky. Jejich život zakončil se hroznou

katastrofou, která se těžce a trapně vtiskla v mé vzpomínky.

Přihodilo se to následujícím způsobem.