I.

Otce svého nepamatuju. Umřel, když mi bylo dvě léta. Má matka

se provdala podruhé. Toto druhé manželství přineslo jí mnoho

hoře, ačkoli vzniklo z lásky. Můj otčím byl hudebník. Osud

jeho jest velice pozoruhodný: byl to nejpodivnější člověk ze

všech, koho jsem znala. Vtiskl se příliš silně v první dojmy

mého dětství, tak silně, že dojmy tyto měly vliv na můj

celý život. Proto především, aby mé vypravování bylo

srozumitelno, přivedu zde jeho životopis. Vše, co budu nyní

vypravovati, zvěděla jsem později od proslulého houslisty B.,

který byl soudruhem a dobrým přítelem mého otčíma od samého

mládí.

Příjmení mého otčíma bylo Jefimov. Narodil se na panství

velmi bohatého statkáře a byl synem jistého chudého

hudebníka, jenž se po dlouholetém kočování usadil na panství

onoho statkáře a byl členem jeho orchestru. Statkář žil

nádherně a nade všechno vášnivě miloval hudbu. Vypravovali o

něm, že ačkoli ze svého statku nikdy nevyjížděl, ba ani do

Moskvy ne, náhle se kdysi rozhodl, že pojede do ciziny do

jakýchsi lázní, a vyjel si tam na pouhých několik neděl pouze

proto, aby uslyšel jakéhosi proslulého houslistu, který, jak

tvrdily noviny, chystal se uspořádati v oněch lázních tři

koncerty.

Doma měl slušný hudební sbor, na nějž tratil skoro všechny

své důchody. Můj otčím vstoupil do tohoto sboru klarinetistou.

Byly mu dvacetdva roky, když se seznámil s jistým podivným

člověkem. V témž újezdě žil bohatý hrabě, jenž přišel

na mizinu tím, že si vydržoval domácí divadlo. Tento hrabě

vypověděl kapelníka svého orchestru, rodilého Vlacha, pro

nezřízené chování. Kapelník byl opravdu špatný člověk.

Když ho vyhnali, klesl úplně, počal choditi po vesnických

hospodách, opíjel se, časem i žebral, a nikdo v celé gubernii

nechtěl mu již dáti místa. S tímto člověkem spřátelil se

můj otčím.

Přátelství toto bylo nevysvětlitelné a divné, neboť nikdo

nespozoroval, aby se byl sebe méně změnil ve svém chování po

příkladu svého druha, ba i sám statkář, který mu z počátku

zakazoval přáteliti se s Vlachem, hleděl později skrze prsty na

jejich přátelství. Konečně kapelník náhle zemřel. Našli ho

záhy z rána sedláci v příkopě u hráze. Bylo provedeno

soudní šetření a shledalo se, že zemřel mrtvicí. Majetek

jeho nacházel se u mého otčíma, jenž ihned předložil

důkazy, že má plné právo uvázati se v toto dědictví:

nebožtík zůstavil totiž vlastnoruční zápis, v němž činil

Jefimova svým dědicem pro případ své smrti.

Dědictví záleželo z černého fraku, bedlivě šetřeného

nebožtíkem, který se stále ještě nadál, že nalezne místo,

a pak z houslí na pohled zcela obyčejných. Nikdo nečinil

námitek proti tomuto dědictví. Ale po nějakém čase k

statkáři přišel první houslista hraběcího orchestru s listem

od hraběte. V listě onom hrabě žádal, aby přemluvili

Jefimova, by prodal housle, zbylé po Vlachovi, jež si hrabě

velice přál získati pro svůj hudební sbor. Nabízel za ně

tři tisíce rublů a připomenul, že už několikrát posýlal

pro Jegora Jefimova, aby s ním osobně uzavřel tuto koupi, tento

vsak tvrdošíjně odmítal. Hrabě končil svůj list

ubezpečením, že nabízí za housle cenu dobrou, že nežádá

slevy, a v tvrdošijnosti Jefimova že vidí urážlivé pro sebe

podezření, jako by chtěl při koupi využitkovati jeho prostoty

a neznalosti, a proto prosí, aby mu statkář domluvil.

Statkář poslal ihned pro otčíma.

„Proč nechceš prodati housle?" ptal se ho. „Vždyť jich

nepotřebuješ. Nabízejí ti tři tisíce rublů, je to cena

krásná, a jednáš nerozumně, domníváš-li se, že ti dají

více. Hrabě tě neoklame."

Jefimov odpověděl, že k hraběti sám nepůjde, a pošlou-li ho,

bude to jen vůle pánova. Hraběti houslí neprodá, a budou-li mu

je chtít násilím vzíti, i to že bude na vůli pánově.

Bylo jasno, že touto odpovědí se dotknul nejcitlivější struny

v povaze statkářově. Nutno sděliti, že statkář vždy s

hrdostí tvrdíval, že ví, kterak jednati se svými hudebníky,

protože jsou všichni do posledního praví umělci, a proto jeho

orchestr jest nejen lepší než orchestr hraběcí, nýbrž

nezadá ani sborům v hlavním městě.

„Dobře!" odvětil statkář; „oznámím hraběti, že houslí

prodati nechceš, a sice že prostě nechceš, protože máš plné

právo buď prodat anebo neprodat. Rozumíš? Ale sám se tě

ptám, nač potřebuješ houslí? Tvůj nástroj je klarinet,

ačkoli jsi špatný klarinetista. Postup je mně. Dám za ně tři

tisíce. Kdo by byl řekl, že je to takový nástroj !"

Jefimov se usmál.

„Ne, pane, neprodám jich," odpověděl. „Ovšem, záleží na

vaší vůli..."

„Což myslíš, že tě nutím, že naléhám na tebe!" zvolal

statkář rozmrzelý, tím více, že rozmluva se dála před

hraběcím hudebníkem, jenž si mohl dle této scény způsobiti

nepěkný pojem o postavení všech hudebníků ve statkářově

orchestru. „Odejdi, nevděčný! Ať tě víc ani nevidím! Kam

bys se poděl beze mne se svým klarinetem, na který ani hráti

neumíš? A u mne jsi opatřen stravou, šatstvem, dostáváš

plat; žiješ jako urozený člověk, jsi u mne umělcem, ale

nechceš to chápat, nechceš tomu rozumět. Odejdi a nedráždi

mne svou přítomností!"

Statkář zaháněl od sebe každého, na koho se zlobil, protože

se obával sám sebe, své prudkosti. Za nic na světě však by

nechtěl jednati příliš přísně s „umělcem", jak nazýval

své hudebníky.

Koupě tedy se nezdařila a zdálo se, že je tím vše skončeno,

když tu náhle, asi za měsíc, hraběcí houslista spískal

hrozný proces. Na svůj vrub podal na mého otčíma udání, v

němž dokazoval, že otčím zavinil smrt Vlachovu a zahubil ho se

zištným úmyslem, zmocniti se bohatého dědictví. Dokazoval,

že závěť byla vylouděna násilně a nabízel se, že předvede

svědky pro své tvrzení. Ani prosby, ani domluvy hraběte i

statkáře, kteří se oba ujali mého otčíma, nemohly udavače

zviklati v jeho úmyslu. Namítali mu, že lékařská prohlídka

těla nebožtíka kapelníka byla provedena pravidelně, že

vystupuje proti očividným faktům, snad z osobní zášti a ze

zlosti, že se mu nepodařilo dostati drahocenný nástroj, jejž

hrabě pro něho kupoval. Houslista stál na svém, dušoval se,

že má pravdu, dokazoval, že mrtvice nevznikla z opilství,

nýbrž z otrávení a žádal, aby byla nařízena nová

lékařská prohlídka.

Na prvý pohled jeho důvody zdály se vážnými. Rozumí se, soud

nařídil vyšetřování. Jefimova vzali a poslali do města do

vězení. Započala soudní pře, která vzbudila zájem po celé

gubernii. Odbyla se velmi rychle, a výsledek byl takový, že

houslista byl usvědčen ve lživém udání. Byl odsouzen k

spravedlivému trestu, ale až do konce stál na svém a tvrdil,

že má pravdu. Posléze však se přiznal, že nemá nijakých

důkazů, že důkazy, které uváděl, sám si vymyslil, avšak

že při jich vymýšlení jednal dle jistého předpokládání a

důvtipu; neboť i nyní, když už byla předsevzata druhá

lékařská prohlídka a nevinnost Jefimova byla i formálně

dokázána, zůstává přece při svém starém přesvědčení,

že příčinou smrti nešťastného kapelníka byl Jefimov,

ačkoli ho snad nezahubil jedem, nýbrž nějakým jiným

způsobem. Rozsudek však nemohl býti proveden: houslista se

náhle roznemohl zánětem mozku, zbláznil se a skonal v

trestnické nemocnici.

Pokud trval tento proces, statkář choval se způsobem co

nejšlechetnějším. Staral se o mého otčíma tak, jako by byl

jeho vlastní syn. Několikrát přijel ho těšit do vězení,

dával mu peníze, zvěděv, že Jefimov rád kouří, přivážel

mu nejlepší cigara, a když byl otčím uznán za nevinna,

vystrojil slavnost celému orchestru. Statkář pohlížel na

proces Jefimova jako na věc, týkající se celého orchestru,

neboť dobrého chování svých hudebníku vážil si snad ne-li

více, tedy aspoň stejně jako jejich uměleckých vloh.

Minul celý rok, když se náhle po gubernii roznesla zpráva, že

do gubernského města přijel jakýsi známý houslista, Francouz,

a hodlá tam uspořádati několik koncertů. Statkář hned se

počal starati, jakým způsobem by si pojistil jeho návštěvu. A

podařilo se mu: Francouz slíbil, že přijede. Už bylo všechno

hotovo k jeho příjezdu, sezván byl skoro celý újezd, když tu

náhle všechno přijalo jiný obrat.

Jednoho rána oznámili statkáři, že Jefimov zmizel beze stopy.

Začalo pátrání, ale nikde ani stopy. Orchestr byl v

choulostivém postavení, scházel mu klarinetista. Tři dni po

zmizení Jefimova statkář obdržel náhle od Francouze list, v

němž se hrdě zříkal pozvání a mezi řádky mu dával na

srozuměnou, že příště bude velice opatrný v obcování s

takovými pány, kteří si vydržují své vlastní hudební

sbory, že je nemilé viděti opravdový talent pod správou

člověka, jenž nechápe jeho ceny, a že na příklad Jefimov,

skutečný umělec a nejlepší houslista, se kterým se mu

podařilo v Rusku se setkati, slouží dostatečným důkazem

spravedlivosti jeho slov.

Když statkář přečetl tento list, byl hluboce překvapen. Obsah

listu rozhořčil ho do hlubiny duše. Jak? Jefimov, ten samý

Jefimov, o něhož se tak staral, jemuž prokázal tolik

dobrodiní, tento Jefimov pomluvil ho tak bezohledně, tak

nesvědomitě v očích evropského umělce, v očích člověka,

jehož mínění tolik si vážil. A mimo to list byl

nepochopitelný i s druhé stránky. Sděluje mu, že Jefimov jest

umělec vysokého nadání, že je houslista, že však nedovedl

oceniti jeho nadání a nutil ho hráti na jiném nástroji. To

všechno překvapilo statkáře tak velice, že se bez meškání

připravil k cestě do města, aby si promluvil s Francouzem, když

tu obdržel lístek od hraběte, jenž ho bez prodlení zval k

sobě a sděloval, že ví o všem, že cizí virtuos je nyní u

něho s Jefimovem, a poněvadž byl nemile dotčen drzostí a

klevetou tohoto posledního, že ho dal zadržeti, z kteréžto

příčiny statkářův příjezd je nezbytný, nemluvě o tom, že

kleveta Jefimova týká se také samého hraběte; věc je vážná

a nutno ji rozřešiti co možná nejdříve.

Statkář vypravil se tedy bez meškání k hraběti, tam se hned

seznámil s Francouzem a vysvětlil mu celou historii mého

otčíma, při čemž dodal, že v Jefimovu nepodezříval tak

vysokého nadání, protože Jefimov byl u něho dosti špatným

klarinetistou, kdežto nyní poprvé slyší, že uprchlý od něho

hudebník je houslista. K tomu připomenul, že Jefimov jest

člověk svobodný a užíval vždy plné vůle, tak že mohl vždy

a v každou dobu odejíti, kdyby ho byli vskutku utlačovali.

Francouz byl udiven. Pozvali Jefimova. Tohoto s těží bylo možno

poznat. Choval se vypínavě, odpovídal posměšně a stál na

pravdě toho, co namluvil Francouzovi. Vše to krajně podráždilo

hraběte, jenž přímo oznámil mému otčímu, že je darebák,

klevetník a hoden nejhanebnějšího trestu.

„Nečiňte si starostí, osvícenosti; jsem už s vámi

náležitě obeznámen a znám vás dobře," odpověděl můj

otčím. „K vůli vám jedva jsem ušel kriminálu. Vím, kdo

navedl Alekseje Nikiforyče, vašeho bývalého hudebníka, aby mne

udal."

Hrabě byl hněvem bez sebe, uslyšev takovou hroznou obžalobu.

Div, že se ovládl. Ale v sále se nacházel úředník, jenž

náhodou přijel k hraběti za úředními záležitostmi, a ten

oznámil, že nemůže nechati vše jen tak, poněvadž urážlivá

hrubost Jefimova zavírá v sobě zlomyslné, nespravedlivé

obvinění, nařknutí a proto žádá co nejuctivěji, aby ho

směl zatknouti hned zde, v hraběcím domě.

Francouz se vyjádřil, že jest naplněn rozhořčením a nechápe

takového černého nevděku.

Tu můj otčím odpověděl ve své rozkvašenosti, že jest

lepší jakýkoli trest, soud a třebas nové trestní

vyšetřování, než ten život, který zakoušel až doposud,

nacházeje se ve statkářově orchestru a nemaje prostředků, aby

ho opustil dříve pro svou chudobu. S těmi slovy vyšel ze sálu

spolu s osobami, jež ho zatkly. Zavřeli ho do odlehlé

světničky v hraběcím domě a pohrozili mu, že ho zejtra

vypraví do města.

Okolo půlnoci otevřely se dvéře do světničky vězňovy.

Vešel statkář. Byl v županu, střevících a držel v ruce

rozžatou svítilnu. Zdálo se, že nemohl usnout a trapná starost

ho přiměla, aby v takovou pozdní hodinu opustil lože. Jefimov

nespal a s podivením pohlédl na příchozího. Tento postavil

svítilnu a s hlubokým vzrušením sedl na židli naproti němu.

„Jegore," pravil statkář, „proč jsi mne tak urazil?"

Jefimov neodpovídal. Statkář opětoval svou otázku a jakýsi

hluboký cit, jakási podivná tesknost zvučela v jeho slovích.

„E Bůh ví, proč jsem vás tak urazil, pane!" odpověděl

konečně můj otčím a mávnul rukou. „Ďábel mne patrně

popletl! Ani sám nevím, kdo mne k tomu všemu svádí! Vidím,

že mně není souzeno žíti u vás... Sám ďábel do mne vlezl!"

„Jegore!" počal znova statkář; „vrať se ke mně. Všechno

ti zapomenu, všechno ti odpustím. Poslechni, budeš prvním mezi

mými hudebníky; naznačím ti služné daleko větším než

ostatním..."

„Ne, pane, ne; raději ani nemluvte. Mně není souzeno žíti u

vás... Pravím vám, že ďábel do mne vlezl. Dům vám zapálím

nad hlavou, vrátím li se k vám. Padne to někdy na mne a taková

tesknota se mne časem zmocňuje, že bych se raději ani na

světě neviděl! Nyní už nemohu za sebe ani odpovídat. Raději

mne, pane, nechte. A to všechno od té doby, co se ten dábel

spřátelil se mnou..."

„Kdo?" optal se statkář.

„E ten, co zdech', jako pes, jehož se celý svět odřekl:

Taliján."

„To on tě, Jegore, hrát naučil?"

„Ano! Mnohému mne naučil na mou zkázu. Raději kdybych ho

nikdy nebyl spatřil."

„Což i on byl mistr na housle, Jegore?"

„No, sám on uměl nemnoho, ale dobře učil. Já jsem se vyučil

sám; on mně jen ukazoval. Ale raději aby mně ruka uschla, než

tato nauka. Já sám nyní nevím, co chci. Hle, optejte se mne,

pane: ,Jegorko, co chceš? Všechno ti mohu dát!' a já vám,

pane, ani slovíčka nedám za odpověď, protože sám nevím, co

chci. Ne, raději mne, pane, zanechte, už po druhé vám

povídám. Vždyť já vyvedu něco takového, že mne vypraví

někam hodně daleko a bude všemu konec!"

„Jegore!" pravil statkář po kratičké pomlčce; „tak zhola

tě nepustím. Nechceš-li u mne sloužiti, jdi si. Jsi člověk

svobodný, mocí tě držeti nemohu; ale tak beze všeho nyní od

tebe neodejdu. Zahraj mně něco, Jegore, na své housle mně něco

zahraj! Pro Boha, zahraj něco! Já ti nerozkazuju, rozuměj mně,

nenutím tě, ale se slzami tě prosím, zahraj mně, Jegoruško,

pro Boha, zahraj mně to, co jsi hrál Francouzovi. Ulev mně u

duše. Víš, že jsem tvrdohlavý, jako ty; i já mám svou hlavu,

Jegoruško! Já cítím s tebou, měj i ty pro mne cit. Živ nemohu

být, dokud mně nezahraješ to — ovšem z dobré vůle a ochoty,

co jsi hrál Francouzovi."

„Buď si!" řekl Jefimov. „Zařekl jsem se, pane, že nikdy

před vámi nebudu hráti, zrovna před vámi, ale zlost mne nyní

přešla. Zahraju vám, avšak ponejprv a naposled. Více, pane,

nikdy a nikde mne neuslyšíte, i kdybyste mně tisíc rublů

sliboval."

Tu vzal housle a počal hráti své variace na ruské písně. B.

tvrdil, že tyto variace byly jeho první a nejlepší kousek na

housle a že nikdy více nic nehrál tak krásně a s takým

nadšením. Statkář, jenž bez toho nemohl lhostejně poslouchati

hudbu, plakal hlasitě. Když hra skončila, vstal se židle,

vyndal tři sta rublů, podal je mému otčímu a pravil:

„A nyní jdi, Jegore. Vypustím tě odsud a sám všechno

spravím u hraběte. Ale poslechni: nikdy více mně nepřicházej

na oči. Leží před tebou široká cesta: ale srazíme-li se kdy

na ní, bude mně i tobě nedobře. Nu, s Bohem... Počkej! Ještě

ti dám jednu radu na cestu, jen jednu: Nepij a uč se, pořád se

uč — nezhrdni! Pravím ti to, jakoby ti vlastní otec pravil.

Hleď, ještě jednou ti opakuju: uč se, a sklenky se varuj. Jen

jednou-li se napiješ z hoře (a hoře zakusíš nemálo!), jsi

ztracen, všechno poletí k čertu a možná že sám zdechneš

někde v příkopě, jako tvůj Taliján. A nyní s Bohem!...

Počkej, políbíme se!"

Pocelovali se a hned na to můj otčím vyšel na svobodu.

Jedva se ocitl na svobodě, první dílo jeho bylo, že prohýřil

v nejbližším újezdním městě svých tři sta rublů,

seznámiv se s nejnižší, nejšpinavější společností

jakýchsi hýřilů, a skončil tím, že bez groše a ode všech

opuštěn nucen byl vstoupiti do chudičkého orchestru kočovného

venkovského divadla jako první a snad jediný houslista.

To vše ovšem nesouhlasilo úplně s jeho původními záměry,

jež záležely v tom, aby se co nejdříve dostal do Petrohradu,

kde se hodlal učiti, nalézti si dobré místo a vzdělati se v

pravého umělce. Ale ani život v malinkém orchestru se mu

nevydařil. Můj otčím se brzo znesvářil s ředitelem

kočovného divadla a opustil jej. Tu sklesl úplně na duchu a

odhodlal se k zoufalému kroku, jenž hluboko poranil jeho hrdost.

Napsal list známému nám statkáři, vylíčil mu své postavení

a požádal ho za peníze. List byl psán dosti nezávisle, ale

odpovědi na něj neobdržel. Napsal tedy druhý list, ve kterém

nejponíženějšími slovy nazýval statkáře svým dobrodincem a

lichotil mu titulem pravého cenitele umění, a prosil opětně za

pomoc.

Konečně přišla odpověď. Statkář mu poslal sto rublů a

několik řádek, psaných rukou jeho komorníka, v nichž si

vyžadoval, aby byl příště zbaven všelikých žádostí.

Otčím, obdržev tyto peníze, chtěl se hned vypraviti do

Petrohradu, ale když zaplatil dluhy, zbylo tak málo peněz, že

na cestu nebylo ani pomyšlení. Zůstal tedy opět na venkově,

opětně vstoupil do jakéhosi venkovského hudebního sboru, ale

zase v něm nevydržel, a přecházeje takovým způsobem s jednoho

místa na druhé a chovaje stále naději, že se dostane co

nejdřív nějak do Petrohradu, strávil na venkově celých šest

let.

Konečně jakási hrůza ho obešla. Spozoroval se zoufalstvím,

jak strašně utrpělo jeho nadání, neustále potlačované

nepořádkem, žebráckým živobytím, a jednoho rána opustil

svého ředitele, sebral své housle a přišel do Petrohradu,

živě se skoro jen almužnou. Ubytoval se kdesi na půdě a tu se

poprvé seznámil s B., jenž právě v tu dobu přijel z Německa

a také měl v úmyslu učiniti zde karriéru.

Brzy se spřátelili a B. až doposud s hlubokým citem vzpomíná

o této známosti. Oba byli mládi, oba se stejnými nadějemi, oba

s jedním a týmž cílem. Ale B. nacházel se teprve v letech

prvé mladosti, zkusil doposud málo bídy a hoře; mimo to byl

především Němec a bral se za svým cílem houževnatě,

systematicky, s plným vědomím svých sil a maje skoro úplně

sestavený rozpočet, co z něho jednou bude — kdežto soudruhu

jeho bylo už třicet let, byl už unavený, utýraný, pozbyl

trpělivosti, vyplýtval své první, zdravé síly, jsa nucen

celých sedm let pro kus chleba toulati se po venkovských

divadlech a statkářských orchestrech. Sily mu dodávala jedině

věčná, neoblomná myšlénka, jak by se vymanil na konec ze

svého bídného postavení, nashromáždil něco peněz a dostal

se do Petrohradu. Avšak myšlénka ta byla neurčitá, mlhavá;

byl to jakýsi neodbytný, vnitřní hlas, který po letech pozbyl

své původní jasnosti v očích samého Jefimova, a když

konečně přišel do Petrohradu, přišel tam skoro nevědomě,

jsa veden pouze jakýmsi starým zvykem stálých tužeb a

stálého přemítání o této cestě a nevěda vlastně ani sám,

co si tam počne. Jeho nadšení bylo jakési křečovité,

prosycené žlučí, okamžité, jakoby sám sebe chtěl oklamati

tímto nadšením a přesvědčiti sebe, že nezmizela v něm

ještě prvotná síla, prvotní zápal, prvotné nadšení.

Toto neustávající nadšení překvapilo chladného,

methodického B.; byl oslněn a vítal mého otčíma jako

budoucího velikého hudebního genia. Jinak si ani neuměl

představiti budoucí osud svého soudruha. Ale v brzku B. otevřel

oči a pochopil ho úplně. Seznal jasně, že ony okamžité

návaly a zimničná netrpělivost jsou jen následek bezvědomé

zoufalosti při vzpomínce na ztracené nadání; ba že i samo

nadání hned na počátku nebylo asi příliš značné, že tu

bylo mnoho zaslepenosti, marného sebevědomí, přílišné

spokojenosti samým sebou a neustálé fantasie, neustálého

blouznění o své geniálnosti.

„Avšak," vypravoval B. — „nemohl jsem se nepodiviti podivné

povaze svého soudruha. Přede mnou se zjevně odehrával zoufalý,

zimničný boj křečovitě napjaté vůle a vnitřní malomoci.

Nešťastník po celých sedm let uspokojoval se pouhými sny o

budoucí své slávě na tolik, že ani nespozoroval, kterak

ztratil i to nejelementárnější v našem umění, kterak ztratil

i prvopočátečný mechanismus hry. A při tom při všem v jeho

nespořádané představivosti stále se vytvářely

nejkolosálnější plány do budoucnosti. Nejen že chtěl býti

geniem prvé třídy, jedním z prvních houslistů na světě;

nejen že se už pokládal za takového genia: chtěl se mimo to

státi i skladatelem, nemaje ani ponětí o kontrapunktu. Ale nade

všechno mne překvapovalo," pokračoval B., „že v tomto

člověku při jeho úplné malomoci, při jeho nicotné znalosti

techniky umění, vězelo takové hluboké, takové jasné a,

možno říci, instinktivní porozumění pro umění. On je

vyciťoval a chápal v sobě tak silně, že není divu, když

zbloudil ve vlastním sebeoceňování a pokládal se za kněze

uměn, za genia, kdežto byl jen hlubokým, instinktivným kritikem

umění. Časem se mu podařilo vysloviti svým hrubým, prostým,

všeliké nauky dalekým jazykem takové hluboké pravdy, že jsem

až ztrnul a nemohl pochopiti, jakým způsobem to všechno uhodl,

ačkoli nikdy nic nečetl, nikdy se ničemu neučil, a jsem mu

opravdu mnohým zavázán," dodal B. — „jemu a jeho radám, co

se týče mého vlastního zdokonalení."

„Co se týče mne samého," pokračoval B. — „byl jsem sám

sebou spokojen. Také jsem vášnivě miloval své umění, ačkoli

jsem věděl hned na samém počátku své dráhy, že mně nic

nadobyčejného není třeba, že budu vlastně jen nádenníkem v

umění. Za to však jsem hrdý tím, že jsem nezakopal, jako

nedbalý služebník, to, co mně bylo dáno přírodou, nýbrž

naopak vyzískal jsem steronásobně, a jestliže se chválí má

zřetelnost při hře, jestliže se diví mé dokonalé technice,

jsem vším tím zavázán neustálé, bedlivé práci, jasnému

vědomí svých sil, dobrovolnému sebepodceňování a své

věčné ošklivosti k vypínavosti, k předčasné spokojenosti

samým sebou a k lenosti jakožto přirozenému následku této

spokojenosti."

B. se také pokusil sděliti se svými radami se svým soudruhem,

jemuž se úplně z počátku podřizoval, ale tím ho jen

zbytečně zlobil. Nastalo mezi nimi ochlazení! Brzy na to B.

spozoroval, že se jeho soudruha stále častěji a častěji

zmocňuje apatie, tesklivost a nuda, že záchvaty jeho nadšení

stávají se řidšími a řidšími a že po tom po všem

následovala jakási mračná, divná duševní skleslost.

Konečně Jefimov počal zanedbávati své housle a nedotekl se

jich někdy po celé týdny. Do úplného pádu nebylo už daleko a

brzy nešťastník upadl do všech neřestí. Před čím ho

varoval jeho statkář, to se stalo: rady neúčinkovaly a B. se

mimo to bál promluviti k němu slova.

Ponenáhlu Jefimov klesl do krajního cynismu. Nestyděl se jísti

na účet soudruha B., a jednal při tom tak, jakoby měl na to

plné právo. A prostředky na živobytí se vyčerpávaly. B.

ledajak si vypomáhal hodinami, nebo hrál za peníze na

večerních zábavách u kupců, u Němců, u nebohatých

úřadníků, kteří, ač nemnoho, ale přece něco platili.

Jefimov jakoby ani nechtěl pozorovati nouze svého soudruha;

jednal s ním bezohledně a časem po celé neděle neuznal ho za

hodna ani slova.

Kdysi B. mu připomenul způsobem co nejvlídnějším, že by

neměl tak zanedbávati své housle, aby úplně neodvykl svému

nástroji; tu se Jefimov úplně rozzlobil a prohlásil, že se

schválně už nikdy nedotkne svých houslí, jakoby si myslil, že

ho bude někdo na kolenou za to prosit.

Jindy B. potřeboval společníka, aby s ním hrál na večerní

zábavě a požádal za to Jefimova. Tato žádost Jefimova

vzběsila. Prohlásil se vztekem, že není pouliční šumař a

nesníží se tak, jako B., aby ponižoval ušlechtilé umění

hrou před sprostými řemeslníky, kteří nemohou míti smyslu

pro jeho hru a nadání.

B. na to neodpověděl ani slova, ale Jefimov, rozváživ toto

pozvání za nepřítomnosti svého soudruha, který šel hrát,

došel k přesvědčení, že to byla jen narážka na to, že je

živ na cizí útraty, a mělo mu býti pokynutím, aby se také

vynasnažil něco vydělati. Když se B. vrátil, Jefimov mu počal

náhle vytýkati sprostotu jeho jednání a prohlásil, že u něho

nezůstane déle ani minutu. Skutečně zmizel někam asi na dva

dni, ale třetího dne opět se objevil, jakoby se nebylo nic

přihodilo, a žil dále starým způsobem.

Jen dávný zvyk, staré přátelství a soustrast, kterou B.

pociťoval k ztracenému člověku, zdržovala ho od záměru,

učiniti konec takovému nespořádanému živobytí a rozejíti se

na dobro s přítelem. Ale konečně se přece rozešli. Štěstí

se usmálo na B.; získal si čísi mocné podpory a podařilo se

mu uspořádati skvělý koncert. V tu dobu byl už výborným

umělcem a brzy na to rychle se šířící dobrá pověst jeho

zjednala mu místo v orchestru dvorní opery, kde se v brzku

dodělal úplně zaslouženého úspěchu.

Při loučení dal Jefimovu něco peněz a se slzami ho prosil, aby

se vrátil na pravou cestu. B. i nyní nemůže na něho

vzpomínati bez hlubokého soucitu. Známost s Jefimovem zůstavila

jeden z nejhlubších dojmů jeho mladosti. Spolu započali svou

dráhu, tak vroucně se spřátelili, že i samo podivínství,

hrubé a příkré vady Jefimova ještě silněji k němu

připoutávaly B. — On mu rozuměl, viděl ho skrz naskrz, a

předvídal, jak to všechno skončí. Při loučení se objali a

oba zaplakali. Tu Jefimov se slzami a vzlykotem prohodil, že je

ztracený, nejnešťastnější člověk, že to ví už dávno,

ale nyní teprva že zcela jasně poznal svou zkázu.

„Nemám nadání!" dodal a zbledl jako mrtvý.

B. byl silně dojat.

„Poslyš, Jegore Petroviči," namítl mu; „co to pášeš nad

sebou? Vždyť se jen hubíš svým zoufalstvím. Nemáš

trpělivosti ani zmužilosti. Nyní v návalu duševní skleslosti

tvrdíš, že nemáš nadání. Není pravda! Máš nadání,

ubezpečuju tě. Nadání máš. Vidím to už z toho, jak cítíš

a chápeš umění. Dokážu ti to celým tvým životem. Vždyť

sám jsi mně vypravoval své bývalé osudy. Už tehda padlo na

tebe toto bezvědomé zoufalství. A tenkrát tvůj první učitel,

onen podivný člověk, o kterém jsi mně tak mnoho vypravoval,

poprvé v tobě probudil lásku k umění a uhodl tvé nadání. A

pocítil jsi to tehda právě tak mocně a těžce, jako nyní

pociťuješ. Ale ty jsi sám nevěděl co se s tebou děje.

Nelíbilo se ti v domě statkářově, avšak sám jsi nevěděl,

čeho se ti chce. Tvůj učitel zemřel příliš záhy. Zanechal

tě s pouhými nejasnými snahami a hlavně nevysvětlil ti, co jsi

ty sám. Tys cítil, že je ti třeba jiné dráhy, mnohem

širší, že jsou ti souzeny jiné cíle, ale nechápal jsi, jak

se to provede, a ve svém stesku pojal jsi v nenávist všechno, co

tě obkličovalo tehda. Tvých šest let nouze a bídy neprošlo

nadarmo; učil jsi se, přemýšlel jsi, nabýval jsi vědomí o

sobě a o svých silách, rozumíš nyní umění i svému účelu.

Příteli, jest jen třeba trpělivosti a zmužilosti. Očekává

tě los skvělejší, než jest můj: jsi stokrát víc umělcem,

než já; ale dej ti Bůh aspoň desátou část mé trpělivosti.

Uč se a nepij, jak ti radil tvůj dobrý statkář, a hlavní věc

— začni od začátku, od abecedy. Co tě trápí? Bída, nouze?

Ale vždyť bída a nouze vychovávají umělce. Jsou neodlučny od

počátků umělecké dráhy. Nyní tebe ještě nikdo

nepotřebuje, nikdo nechce vědít o tobě: ale tak to chodí na

světě. Avšak jen počkej, co bude potom, až poznají, že máš

nadání. Závist, malicherné podlosti, a zvláště hloupost

nahrnou se na tebe hůře než bída. Talent potřebuje soucitu,

jemu jest třeba, aby mu rozuměli, a zatím uvidíš, jaké

osobnosti tě obstoupí, až jen trochu dostihneš svého cíle.

Budou do bláta šlapat a s opovržením přehlížet to, co se v

tobě vypracovalo těžkou prací, strádáním, hladem, bezesnými

nocmi. Nebudou ti dodávati mysli, nebudou tě těšit tvoji

budoucí přátelé; nebudou ti ukazovati, co je v tobě dobrého a

pravého, nýbrž se zlovolnou radostí budou vyzdvihovati do

výše každý tvůj poklések, budou ti ukazovati zejména na to,

co je v tobě špatného, na to, v čem se mýlíš a pod maskou

chladnokrevnosti a opovržení k tobě budou jako svátek

oslavovati každou tvou chybu (kdo prý se nedopouští chyby!). Ty

jsi na neštěstí vypínavý, často nevčas hrdý, můžeš tedy

urazit samolibou ničemnost a pak bude běda: ty budeš sám a jich

mnoho. Utýrají tě špendlíky. Vždyť i já to už počínám

zakoušet. Seber se tedy nyní! Nemáš ještě tak hroznou nouzi,

můžeš být živ, neopovrhuj sprostou prací, štípej drva, jako

jsem já je štípal na večerních zábavách u chudých

řemeslníku. Ale ty's netrpěliv, jsi choroben svou

netrpělivostí, je v tobě málo prostoty, příliš mnoho

chytračíš, příliš mnoho přemýšlíš, dáváš příliš

mnoho práce své hlavě. Jsi drzý na slovech a dostáváš

strach, když máš vzíti do ruky smyčec. Jsi samolibý a máš

málo smělosti. Směleji tedy, potrp, uč se, a nemás-li důvěry

ve své síly, naděj se na náhodu: máš oheň, máš cit. Snad

dojdeš k cíli, a ne-li, aspoň se pokus. Neztratíš při tom na

žádný způsob, poněvadž možná výhra jest příliš veliká.

V tomto případě naše snad jest veliká věc!"

Jefimov poslouchal svého bývalého soudruha s hlubokým citem.

Ale ponenáhlu, co tento mluvil, bledost mizela s jeho lící, jež

oživla ruměncem; jeho oči jiskřily nezvyklým ohněm smělosti

a naděje. Brzy tato ušlechtilá smělost přešla v sebevědomí,

potom v obvyklou drzost a konečně, když B. končil svou domluvu,

Jefimov už ho poslouchal roztržitě a s netrpělivostí.

Nicméně stiskl mu vroucně ruku, poděkoval mu a jsa náhlý v

přechodech od nejhlubší pokory a duševní skleslosti do krajní

hrdosti a drzosti, prohlásil troufale, aby si přítel nečinil

starostí o jeho budoucnost, že ví, jak upraviti svůj osud, že

v brzku i on doufá nalézti protekce, uspořádá koncert a pak

rázem si dobude slávy i peněz.

B. pokrčil rameny, ale nenamítl ničeho svému bývalému

soudruhu a tak se rozešli, rozumí se, ne na dlouho. Jefimov ihned

utratil peníze, jež dostal od B. a přišel si pro jiné po

druhé, po čtvrté, potom po desáté; konečně B. přešla

trpělivost a zapřel se mu. Od té doby ztratil ho úplně s očí.

Uplynulo několik let. Kdysi B. se vracel domů ze zkoušky. V

jedné uličce u dveří špinavé hospody setkal se s člověkem

chatrně oblečeným, opilým, který ho zavolal jménem. Byl to

Jefimov. Velice se změnil, sežloutl, opuchl v obličeji. Bylo

patrno, že nespořádaný život vložil na něho svou pečeť

nezhladitelným způsobem.

B. se velice zaradoval a sotva spolu promluvili dvě tři slova,

vešli do hospody, kam ho zatáhl Jefimov. Tam v odlehlé, malé,

začazené světničce prohlédl si blíže svého soudruha.

Ukázalo se, že byl skoro v hadrech, v rozbitých botách;

otrhaná jeho náprsenka byla celá politá vodkou. Vlasy mu

počínaly šedivět a vylézat.

„Co se s tebou děje? Kde jsi nyní?" ptal se B.

Jefimov se zarazil, ba dostal z počátku i strach, odpovídal

nesouvisle, trhaně, tak že si B. pomyslil, že má před sebou

člověka pomateného. Konečně se Jefimov přiznal, že nemůže

vypravovat, nedají li mu napíti se vodky a v hospodě že už

dávno nemá úvěru. Při těch slovech se začervenal, ačkoli se

snažil dodati si odvahy jakýmsi smělým gestem; ale vypadlo to

drze, strojeně, dotěrně, tak že všechno bylo hrozně

žalostné a vzbudilo soustrast v dobrém B., jenž poznal, že

jeho předtuchy se vyplnily úplně. Nicméně dal přinésti

vodky. Jefimov změnil se ve tváři vděčností a přišel do

takových rozpaků, že se slzami v očích byl hotov políbiti

ruku svému dobrodinci. Při obědě B. zvěděl k velikému svému

překvapení, že nešťastník je ženat. A překvapení jeho

vzrostlo ještě více, když se hned na to dověděl, že žena

byla příčinou všeho jeho neštěstí a hoře, že tento sňatek

zničil na dobro všechen jeho talent.

„Kterak to?" optal se B.

„Já, brachu, dva roky už nevzal houslí ani do ruky,'

odpověděl Jefimov. „Má stará je kuchařka, nevzdělaná,

hrubá ženská. Aby ji čert!... My se jen pereme spolu, jiného

neděláme nic."

„Proč jsi se tedy ženil, když je to takové?"

„Neměl jsem co jíst. Seznámil jsem se s ní, ona měla asi

tisíc rublů. Skočil jsem tedy do toho a oženil jsem se. A ona

se do mne zamilovala. Sama se mi zavěsila na krk. Kdož ji nutil!

Peníze jsou utraceny, propity — nu, brachu, co tu s talentem!

Všechno je to tam."

B. spozoroval, že Jefimov jaksi chvátá, aby se před ním

ospravedlnil.

„Všeho jsem nechal, všeho," dodal. A tu mu oznámil, že v

poslední době dostihl už skoro úplné dokonalosti na houslích,

a že třebas i B., jenž se pokládá nyní za jednoho z prvních

houslistů ve městě, nedosáhne mu ani do kotníků, jestli že

zachce.

„Proč jsi tedy všeho nechal?" ptal se udivený B. „Měl bys

si hledati místo."

„Nestojí to za to!" odvětil Jefimov a máchnul rukou. „Kdo

pak tam z vás čemu rozumí! Co umíte? Nic, pranic neumíte.

Tanec nějaký v baletě zahudlat — to je vaše umění. Dobrého

houslistu jak živi jste ani neviděli ani neslyšeli. Nač vás

vyrušovat; zůstávejte si, jak chcete."

Tu Jefimov opět máchnul rukou a div nesklouznul se židle,

protože byl už pořádně nachmelen. Potom počal zváti k sobě

B. Tento se omluvil, vzal si jeho adressu a slíbil, že zejtra

zcela jistě k němu přijde. Jefimov, který byl nyní úplně

syt, pohlížel posměšně na svého bývalého soudruha a

všemožným způsobem se snažil nějak ho píchnouti. Když

odcházeli, chopil se drahé šuby a podal ji B., jako nižší

vyššímu. Když procházeli první světnicí, zastavil se a

představoval B. hospodskému a hostům jako prvního a jediného

houslistu v celém hlavním městě. Slovem počínal si

neobyčejně špinavě v tu chvíli.

Přes to však B. vyhledal ho druhého dne z rána v podkroví, kde

jsme všichni tehda přebývali v krajní nouzi v jediné

světnici. Byly mně tehda čtyři roky a dvě léta byla už

maminka provdána za Jefimova. Byla to ubohá žena. Bývala

dříve vychovatelkou, byla výborně vzdělána, hezká, ale

chudobná, a proto se provdala za stařičkého úřadníka, mého

otce. Prožila s ním pouze rok. Když pak můj otec náhle zemřel

a nepatrné dědictví bylo rozděleno mezi jeho dědice, maminka

zůstala se mnou s malou částkou peněz, které se jí dostaly za

podíl. Jíti opět někam za vychovatelku s dítětem na rukou

bylo těžko.

V tu dobu jakousi náhodou setkala se s Jefimovem a skutečně se

do něho zamilovala. Byla enthusiastka, blouznilka, viděla v

Jefimovu jakéhosi genia, uvěřila jeho vypínavým slovům o

skvělé budoucnosti; její představivosti lichotila slavná

účast, býti oporou, průvodkyní geniálního člověka a

provdala se tedy za něho. Ale hned v prvním měsíci zmizely

všechny její sny a naděje a otevřela se před ní žalostná

skutečnost.

Jefimov, který se opravdu snad oženil proto, že maminka měla

nějaký tisíc rublů na penězích, jakmile peníze byly

utraceny, složil ruce v klín a jakoby byl rád zámince, hned

prohlásil všude a každému, že sňatek zhubil jeho nadání,

že nemohl pracovati v dusné světnici tváří v tvář s

hladovou rodinou, že za takových okolností není ani pomyšlení

na písně a hudbu, a konečně že mu patrně už při narození

byl přisouzen takový nešťastný osud. Zdá se, že i sám

později byl přesvědčen o spravedlivosti svých žalob a těšil

se takto novou výmluvou. Zdálo se, že tento nešťastný,

zahubený talent sám hledal vnější příležitosti, na kterou

by mohl svésti všechny nehody, všechna neštěstí. Ale při tom

nikterak nemohl přesvědčiti sebe o hrozné pravdě, že už jest

dávno a na vždy ztracen pro umění. Křečovitě zápolil jako s

děsivým chorobným snem s tímto hrozným přesvědčením, a

konečně, když skutečnost ho udolávala, když se mu chvílemi

otvíraly oči, cítil, že neschází mnoho, aby úžasem pozbyl

rozumu. Nemohl tak lehko vzdáti se pomyšlení na to, co tak

dlouho tvořilo celý jeho život, a do poslední své minuty se

domníval, že ještě nevypršela jeho hodina.

V dobách pochybností oddával se opilství, které svým

šeredným výparem rozhánělo jeho tesknotu. Snad ani sám

nepozoroval, jak potřebná byla pro něho žena v tuto dobu. To

byla živá omluva a skutečně můj otčím div nesešílel při

myšlénce, že až pochová ženu, která zahubila jeho, všechno

další půjde už svou cestou.

Ubohá maminka mu nerozuměla. Jako pravá blouznilka nedodržela

ani prvního kroku v odporné skutečnosti: stala se prchlou,

zlostnou, svárlivou, tu chvíli se hádala s mužem, jenž

nacházel jakousi rozkoš v tom, mohl li ji mučit, a bez

přestání ho pobízela k práci. Ale zaslepenost, utkvělá idea

mého otčíma, jeho bláznovství učinily ho skoro nelidským a

necitelným. Jen se jí posmíval a zapřísáhl se, že nevezme

houslí do rukou do samé smrti ženiny, a také jí to oznámil s

krutou bezohledností.

Maminka která ho přese všechna příkoří vášnivě milovala

až do smrti, nemohla snésti takového života. Stala se

chorobnou, věčně trpící, žila v neustálých mukách a kromě

všeho tohoto hoře padala na ni samotnou veškera péče o

uživení rodiny. Počala vařit a zřídila si nejprve jídelnu

pro příchozí. Ale muž jí tajně bral všechny peníze a tak se

stávalo, že nezřídka místo oběda byla nucena posýlat

prázdné nádobí těm, pro koho vařila.

Když B. nás navštívil, zabývala se praním prádla a barvením

starých šatů. Takovým způsobem živili jsme se ledajak v

našem podkroví.

Chudoba naší rodiny překvapila B.

„Poslouchej, co to mluvíš za hlouposti," pravil otčímovi;

„kde je tu zahubené nadání? Vždyť ona tebe živí, a co ty

děláš?"

„E nic," odvětil otčím.

Ale B. neznal ještě všech útrap maminčiných. Muž přiváděl

k sobě do bytu často celé zástupy různých otrhanců a

křiklounů a čeho při tom nenatropili!

B. dlouho přemlouval svého bývalého soudruha; konečně mu

oznámil, nebude-li se chtít polepšiti, že mu v ničem

nepomůže. Řekl mu bez okolků, že mu peněz nedá, protože by

je propil, a na konec požádal, aby mu zahrál něco na housle,

aby viděl, co se dá pro něho učinit. Když pak otčím odešel

pro housle, B. chtěl potaji dáti něco peněz mamince, ona však

se zdráhala přijati jich. Po prvé měla bráti almužnu! B. dal

tedy peníze mně a ubohá žena se rozplývala v slzách. Otčím

přinesl housle a požádal nejprve za vodku, poněvadž prý jinak

nemůže hráti. Poslali pro vodku. Napil se a rozvázal.

„Zahraju ti něco svého vlastního, z přátelství," pravil mu

a vytáhl pod prádelníkem tlustý, zaprášený sešit.

„To všechno jsem psal já sám," pravil, ukazuje na sešit.

„Však uvidíš! To nejsou, brachu, vaše balety."

B. prohlédl si mlčky několik stránek; potom rozevřel noty,

které přinesl s sebou a požádal otčíma, aby své skladby

nechal stranou a sehrál něco z toho, co on mu přinesl.

Otčím se trochu zamrzel, ale ze strachu, aby nepozbyl nabízené

mu podpory, vyhověl žádosti B.

Tu B. seznal, že bývalý jeho soudruh skutečně mnoho pracoval a

získal za doby jich rozluky, ačkoli se chvástal, že od samé

svatby nebere nástroje do ruky. Bylo třeba viděti radost mé

ubohé matky. Pohlížela na muže a znova byla na něho hrda.

Dobrý B. měl upřímnou radost a rozhodl, že zaopatří

otčíma. Měl už tehda značné styky a bez otálení počal

prosit a doporučovati svého nešťastného soudruha, přijav od

něho předem ubezpečení, že se bude chovati dobře. Prozatím

ho lépe ošatil na svůj účet a doprovodil ho k některým

známým osobám, na nichž záviselo místo, o něž se pro něho

ucházel. Nutno podotknouti, že Jefimov pohrdal vším pouze na

slovech, ale zdá se, že s největší radostí přijal nabídku

svého starého soudruha.

B. vypravoval, že se až styděl za všechno pochlebování a za

všechny ponížené poklony, kterými se otčím snažil ho

udobřiti, boje se, aby si nějak nepokazil jeho přízeň.

Chápal, že ho vedou na dobrou cestu, ba přestal i píti.

Konečně se nalezlo pro něho místo v divadelním orchestru.

Složil dobře zkoušku, protože celoměsíční pilnou prací

nahradil zase vše, čeho pozbyl za půldruhého roku nečinnosti,

slíbil, že i budoucně bude pracovat a správně i přesně

konati své nové povinnosti.

Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím

nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno

utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si

nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s

divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými

lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se

vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům

vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil,

že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho

zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani

nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru

kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým

skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi

novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se

se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným,

získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň

nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny

nesnesitelným.

Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného,

špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka,

jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností,

vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.

Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si

ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako

očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční

nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za

nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa.

Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo

všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své

bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi

takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na

své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat

na jeho zlopověstnou ženu.

Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří

shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a

přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že

mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči

žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily

posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi

ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat

žvaniti z dlouhé chvíle.

Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi

nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se

v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je

ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se,

že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická

pomatenost — jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější

houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován

osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je

nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části

lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké

potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené,

mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se

těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.

Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých

názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i

dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se

dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném

houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své

mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky,

měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru

svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však

byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v

tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební

znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem

posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli

si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku,

kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.

Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami.

Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a

tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo

asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této

své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za

posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody

spadl: už ho nebylo vidět nikde.

B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém

zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu

nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale

otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na

oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.

Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k

němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B.

vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se

ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma

a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho

zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem

pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak

vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že

dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti

ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo

špinavo, hloupo a odporně ošklivo.

Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy,

kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný

život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je

těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s

celým mým životem. Stala se následujícím způsobem...

Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím

mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první

dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky.