Když náš hrdina dokončil psaníčko, počal si energicky
tříti ruce. Potom oblekl plášť a vzal klobouk, otevřel si
druhým klíčem, jejž měl v zásobě, byt a vydal se do
kanceláře. Ke kanceláři přišel, ale vejíti se neodvážil.
Bylo skutečně už příliš pozdě; hodinky pana Goljadkina
ukazovaly půl třetí. Náhle jistá okolnost, na pohled zcela
nepatrná, rozptýlila některé jeho pochybnosti. Za rohem
úřadní budovy ukázala se z nenadání udýchaná a uřícená
postavička, která kradmo, jako myš, vklouzla na schůdky a potom
hned do síně. Byl to písař Ostafjev, člověk dobře známý
panu Goljadkinu, člověk z části nezbytný a za desetník na
všechno hotový. Znaje něžnou strunku Ostafjeva a domysliv se,
že nyní, když si odběhl z jisté velice nutné potřeby, bude
patrně ještě chtivější na desetníky, než jindy, rozhodl se,
že jich nebude litovat, a proto hned vyběhl na schůdky a odtud
do síně za Ostafjevem, zavolal ho, s tajemným pohledem ho vyzval
stranou do soukromého koutečka za ohromná litěná kamna. Když
si ho tam zavedl, počal se ho vyptávat.
„Nu, co příteličku, kterak tam nahoře... ty mi rozumíš?"
„Slyším, vaše blahorodí, přeju dobrého zdraví vašemu
blahorodí."
„Dobře, přítelíčku, dobře, já se ti odvděčím, milý
příteli. Nu, vida, kterak tedy, přítelíčku?"
„Co si ráčíte přát?" Tu si Ostafjev zadržel trochu rukou
ústa, jež se mu z nenadání otevřela.
„Rád bych, víš, přítelíčku, tento... Ne snad, abys si
myslil něco... Nu, kterak tedy, Andrej Filippovič je zde?"
„Zde."
„A úřadníci také jsou zde?"
„I úřadníci také, jak se sluší a patří."
„A jeho excellence také?"
„I jeho excellence také je zde." Tu písař jednou rukou si
přidržel opět se rozevírající ústa a jaksi zvědavě a
divně se podíval na pana Goljadkina. Aspoň našemu hrdinovi se
tak zdálo.
„A nic zvláštního se nepřihodilo, můj milý?"
„Ne, nic zvláštního."
„Na příklad o mně, přítelíčku, nepřihodilo se tam tak
nějak něco... co? Víš jen tak, mimochodem, rozumíš mi?
„Ne, zatím ještě nic nebylo slyšet." Tu si písař opět
přidržel ústa a opět jaksi divně pohlédl na pana Goljadkina.
Jde totiž o to, že náš hrdina se nyní snažil vniknouti ve
tvář Ostafjeva a vyčísti z ní, netají-li se mu něco. A
opravdu jako by se mu něco zatajovalo; Ostafjev stával se jaksi
hrubějším a sušším a nevšímal si už s takovým
účastenstvím, jako na počátku rozmluvy, zájmů pana
Goljadkina. „Je z části práv," pomyslil si pan Goljadkin;
„co je mu vlastně do mne? Možná, že už dostal s druhé
strany a proto právě si odskočil za svou velenutnou potřebou.
Nu, teď to zkusím já... Pan Goljadkin poznal, že nadešla doba
desetníků.
„Tu máš, přítelíčku ..."
„Srdečně děkuju vašemu blaborodí."
„Dám ještě více."
„Slyším, vaše blaborodí."
„Teď, ihned, ještě více dám, a až bude věc u konce,
ještě jednou tolik dám. Rozumíš?"
Písař mlčel, vytáhl se jako struna a nehybně pohlížel na
pana Goljadkina.
„Nu, mluv nyní: o mně nic nebylo slyšet?"
„Zdá se, že ještě, prozatím... tento... nic ještě
prozatím." Ostafjev odpovídal s přestávkami, zachovávaje
taktéž, jako pan Goljadkin, trochu tajemné vzezření, trhaje
brvami, patře k zemi, snaže se uhoditi na pravý tón, slovem,
snaže se ze vší síly vydělati si, co mu bylo slíbeno, neboť
to, co mu bylo dáno, pokládal už za své a dokonale získané.
„A není nic známo?"
„Prozatím ještě nic."
„Ale poslechni — tento — možná, že později bude známo?"
„Později, rozumí se, možná, že bude známo."
„Běda!" pomyslil si náš hrdina. „Poslechni, tu máš
ještě, můj milý."
„Od srdce děkuju vašemu blahorodí."
„Vachramějev byl včera zde?"
„Byl."
„A nebyl tu ještě někdo jiný? Rozpomeň se, brachu."
Písař se hrabal chvilku ve svých vzpomínkách a nevzpomínal si
na nic vhodného.
„Ne, nikdo jiný tu nebyl."
„Hm," — Následovala pomlčka.
„Poslouchej, brachu, tu máš ještě; pověz všechno, všechno
do podrobná."
„Poslouchám, pane!" Ostafjev stál nyní jako hedvábný, a toho
právě bylo třeba panu Goljadkinu.
„Vysvětli mně nyní, brachu, v jakém postavení je zde on?"
„Nic zvláštního, v dobrém," odpověděl písař, patře
otevřenýma očima na pana Goljadkina.
„Totiž, jak to ,v dobrém'?"
„Nu tak." Tu Ostafjev význačně trhl brvami. Ale ve
skutečnosti byl úplně zaražený a nevěděl, co má ještě
mluvit. „Běda," pomyslil si pan Goljadkin.
„A nemají tak něco zvláštního mezi sebou — on a
Vachramějev?"
„Všecko je tak, jako dříve."
„Rozpomeň se."
„Ano, povídá se, mají prý něco."
„Nu, co tedy?"
Ostafjev si přidržel rukou ústa.
„Nepřišlo sem pro mne psaní od tamtud?"
„Sluha Michějev šel dnes k Vachramějevu do bytu, tam k té
jejich Němce, já tedy půjdu a poptám se, je-li třeba."
„Buď tak dobrý, přítelíčku, optej se pro Boha!... Já
ostatně jen tak... Ne abys si něco myslil, brachu; já jen tak...
Ano, pozeptej se tedy, přítelíčku, a výzvěď,
nepřipravuje-li se tam něco proti mně. Zejména, co on dělá?
Toho je mně hlavně třeba; to tedy výzvěď, přítelíčku, a
já se ti potom dobře odměním, brachu..."
„Poslouchám, vaše blahorodí, a na vašem místě sedí dnes
Ivan Semenyč."
„Ivan Semenyč? Co? Ale! Je-li možná?"
„Andrej Filippovič mu nařídil, aby si tam sedl..."
„Je-li možná? A proč to? Vyzvěd to, brachu; pro Boha,
vyzvěď to, brachu; všechno to vyzvěď, a já se ti odsloužím,
přítelíčku; toho právě je mi třeba... Ale jen si nemysli
něco tento... brachu."
„Poslouchám, poslouchám, vaše blahorodí, hned sem přiběhnu.
A což vy neráčíte dnes zajíti do kanceláře?"
„Ne, můj milý; já jen tak, jen jsem se sem přišel podívat,
přítelíčku, a potom se ti odměním, můj milý."
„Poslouchám."
Písař bystře a horlivě vyběhl vzhůru po schodech a pan
Goljadkin zůstal sám.
„Běda," pomyslil si. „Ech špatně, špatně! Bídné jsou
nyní mé záležitosti! A co by to všechno znamenalo? Co asi
znamenaly na příklad některé narážky toho opilce a čí je to
dílo? Ale už vím, čí je to dílo. Bezpochyby už zvěděli a
posadili ho na mé místo... Ale jak pak posadili... Vždyť ho tam
posadil Andrej Filippovič, totiž Ivana Semenyče; ale proč ho
tam vlastně posadil, za jakým účelem ho tam posadil? Není
pochybnosti — zvěděli už... To způsobil Vachramějev;
vlastně ne Vachramějev, vždyť je hloupý jako osikové poleno,
Vachramějev totiž; ale oni všichni pracují za něho a toho
darebáka schválně proto sem přištvali. A Němka na mne
žalovala, jednooká! Měl jsem vždycky podezření, že celá ta
intrika není jenom tak leda bylo, že za tím ženským, babským
klepem jistě něco vězí; totéž jsem povídal i Kresťjanu
Ivánoviči, že se spikli, aby zničili člověka a chytli se
Karoliny Ivánovny. O ne, je vidět, že tu působí mistři! O
zde, panečku, pracuje mistrovská ruka a ne Vachramějev. Řečeno
už, že Vachramějev je hlupák, a tohle... však já vím už,
kdo tu za ně za všechny pracuje: to pracuje darebák, to pracuje
onen samozvanec! A toho právě se drží, čímž se vysvětlují
z části též jeho úspěchy ve vyšší společnosti. A opravdu,
bylo by záhodno nyní vědít, v jakém je postavení, v jakém
poměru je tam k nim?... Ale proč jen tam vzali Ivana Semenyče!
Na kého čerta potřebovali Ivana Semenyče? Jako by nebyli mohli
najít někoho jiného! Ostatně, ať by si posadili kohokoliv,
bylo by pořád totéž; ale co vím s určitostí, to je to, že
mně Ivan Semenovič byl už dávno podezřelý, už dávno jsem ho
pozoroval; takový dědouch protivný, škaredý; půjčuje prý
peníze na úroky a bere židovská procenta. Ale to všechno
zavařil medvěd. Medvěd se vpletl do celé té záležitosti.
Vzniklo všechno následujícím způsobem: Začalo se u
Izmajlovského mostu; tam to začalo..."
Tu se pan Goljadkin zaškaredil, jako by byl kousl do citronu,
rozpomenuv se bez pochyby na něco velice nepříjemného.
„Nu, neškodí ostatně," pomyslil si dále. „Ale vždyť já
jen pořád mudruju, a Ostafjev nejde. Bezpochyby sedl ku psaní a
nebo ho tam někdo zadržel. Z části je to dobře, že takhle
intrikuju a také ze své strany provádím podkopy. Ostafjevu
třeba dát jen desetník a už je... tento... celý na mé
straně. Ale o to vlastně běží, je-li opravdu na mé straně?
Možná že i oni ze strany jemu tento... a že ze své strany v
dorozumění s ním provádějí intriku. Vždyť vyhlíží
opravdu jako loupežník, dareba, jako hotový loupežník!
Zatajuje, darebák. ,Nic prý,' povídá, ,a od srdce prý vám,
vaše blahorodí, děkuju,' říká. Takový loupežník!"
Ozval se hluk. Pan Goljadkin se přikrčil a skočil za kamna.
Kdosi sešel se schodů a vyšel na ulici. Kdo by to asi odcházel
nyní?" pomyslil si náš hrdina. Za minutku opět se ozvaly
něčí kroky. Tu se pan Goljadkin nezdržel a vystrčil ze svého
úkrytu malinký koneček nosu — vystrčil jej a v okamžiku zase
ucouvl nazpět, jako by ho byl špendlíkem někdo píchl do nosu.
Tentokrát procházel mimo... nu, vždyť víme, kdo: darebák,
intrikán a nemrava — kráčel jak obyčejně svým podlým,
drobným krůčkem, cupaje a pohazuje nožkami tak, jako by se
chystal někoho kopnout,
„Podlec!" prohodil pro sebe náš hrdina. Ostatně pan Goljadkin
nemohl nespozorovat, že podlec měl pod paží ohromný zelený
portefeuille, náležející jeho excellenci. „Tedy opět na
zvláštní rozkaz!" pomyslil si pan Goljadkin, začervenal se a ze
vzteku se přikrčil ještě více než před tím.
Sotva se pan Goljadkin mladší mihnul mimo pana Goljadkina
staršího, aniž ho spozoroval, ozvaly se po třetí něčí kroky
a tentokrát se pan Goljadkin domyslil, že to byly kroky
písařské. Skutečně jakási hladce přičísnutá písařská
postavička nahlédla k němu za kamna. Nebyla to však postavička
Ostafjeva, nýbrž jiného písaře, příjmením Pisarenko. To
překvapilo pana Goljadkina. „Proč zasvěcuje do tajnosti jiné
osoby?" pomyslil si náš hrdina. Barbaři! „Nic jim není
svatého!"
„Nu, co, příteli?" promluvil, obraceje se k Pisarenkovi. „Od
koho přicházíš, příteli?"
„Tuhle ve vaší záležitosti. Nejsou doposud od nikud žádné
zprávy. Přijdou-li nějaké, oznámíme vám."
„A Ostafjev?"
„Jemu, vaše blahorodí, není nikterak možno. Jeho excellence
už dvakráte procházel po kanceláři; já sám také nemám
nyní kdy."
„Děkuju, můj milý, děkuju ti... Jenom mně řekni..."
„Opravdu, nemám kdy... Každou minutku se ptají na někoho z
nás... Ale račte tu ještě chvilku postát, a sběhne-li se
něco ve vaší záležitosti, my vám to oznámíme."
„Ne, příteli, jenom mně řekni..."
„Ale račte... nemám nyní kdy," namítal Pisarenko, chtěje se
utrhnouti panu Goljadkinu, který ho chopil za nohu. „Skutečně
nemohu; jen tu račte postát, a my vám dáme zprávu."
„Hned, hned, příteli! Hned, milý příteli. Jen tuhle to:
vidíš, tohle psaní, příteli; já se ti potom odměním, můj
milý."
„Poslouchám."
„Postarej se odevzdat je panu Goljadkinu."
„Goljadkinu?"
„Ano, můj milý, panu Goljadkinu."
„Dobře; jak budu hotov s prací, donesu mu je. A vy tu zatím
stůjte. Zde vás nikdo neuvidí..."
„Ach ne, můj milý, nemysli si... nestojím tu proto, aby mne
nikdo neuviděl. A nyní, příteli, tady už nezůstanu; budu
čekat v uličce. Jest tam kavárna a tam budu čekat. Jestliže se
co přihodí, dej mně zprávu, rozumíš?"
„Dobře, jen mne pusťte, já už rozumím."
„A já se ti odměním, můj milý," volal pan Goljadkin za
Pisarenkem, jenž se konečně vytrhl z jeho rukou. „Dareba, zdá
se, že se stal hrubějším," pomyslil si pan Goljadkin,
vycházeje po tichounku ze svého úkrytu za kamny. „Je tu
ještě nějaký háček. To je jasné... Napřed bylo to a ono...
Ostatně měl skutečně na spěch; možná, že tam mají mnoho
práce. A jeho excellence dvakráte chodil po kanceláři... Z
jaké asi příčiny?... Och, no, nic neškodí! Ostatně možná,
že se všecko dobře zdaří; uvidíme..."
Tu pan Goljadkin právě otvíral dvéře a chtěl už vyjíti na
ulici, když právě v tom okamžiku zarachotil před schůdky
kočár jeho excellence. Dříve než se pan Goljadkin vzpamatoval,
otevřely se dvířka kočáru a sedící v něm pán vyskočil na
schody. Pán ten nebyl nikdo jiný, než tentýž pan Goljadkin
mladší, jenž před deseti minutami odběhl z úřadu. Pan
Goljadkin starší si vzpomněl, že do bytu jeho excellence bylo z
úřadu dva kroky. „Tedy za zvláštním poručením," pomyslil
si náš hrdina.
Mezi tím pan Goljadkin mladší, sebrav z kočáru tlustý zelený
portefeuille a ještě jakési listiny a poručiv něco kočímu,
otevřel dvéře, skoro jimi vrazil do pana Goljadkina staršího,
a schválně si ho nevšímaje, čímž patrně jednal jemu na
vzdor, pustil se během vzhůru po schodech do úřadu.
„Špatně!" pomyslil si pan Goljadkin. „Naše záležitost
vzrůstá. Ach, pane Bože můj!"
Asi půl minutky náš hrdina prostál ještě nehybně; konečně
se však rozhodl. Dlouho se nerozmýšleje, ačkoli cítil silný
tlukot srdce a chvění ve všech údech, pustil se kvapem za svým
přítelíčkem vzhůru po schodech. „Eh, buď anebo! co se
může stát? Stojím stranou v celé té věci," myslil si,
snímaje klobouk, plášť a kaloše v předsíni.
Když pan Goljadkin vstoupil do své kanceláře, byl už skoro
úplný soumrak. Ani Andrej Filippovič, ani Anton Antonovič
nebyli v kanceláři. Oba se nacházeli v kabinetě ředitelově se
zprávami; ředitel pak, jak se proslýchalo, sám také spěchal k
jeho excellenci. Vzhledem k takovým okolnostem a pak i proto, že
nastal soumrak a tím se končilo úřadování, někteří z
úřadníků, zejména mládež, v tu chvíli, když vstoupil náš
hrdina, zabývali se jistým lelkováním, scházeli se do
hloučků, rozmlouvali, posuzovali, smáli se, ba někteří z
nejmladších úřadníčků, kteří neměli vlastně ještě
nijaké úřadní hodnosti, po tichounku za všeobecného hluku
zahráli si v koutku u okna v orlíčka.
Pan Goljadkin, znaje pravidla slušnosti a cítě v tuto chvíli
jakousi zvláštní potřebu, získati něčeho ve svůj prospěch,
ihned přistoupil k některým osobám, s nimiž byl v
důvěrnějším styku, aby jim popřál dobrého dne a t. d. Ale
soudruhové odpovídali jaksi podivně na pozdravy pana Goljadkina.
Nepříjemně byl překvapen jakousi všeobecnou chladností,
suchostí, ba možno říci, jakousi přísností těchto
soudruhů. Ruky mu nepodal nikdo. Někteří jen prohodili
„zdrastvujte" a odešli pryč; jiní jen kývli hlavou, někdo
pak se prostě obrátil a dělal, jako by nebyl nic spozoroval;
konečně pak někteří — a to nejvíce mrzelo pana Goljadkina
— někteří z nejmladších a nejníže postavených, chlapci,
kteří, jak se spravedlivě o nich vyjádřil pan Goljadkin,
umějí pouze v orlíčka hráti a při příležitosti s holkami
se pobavit, ponenáhlu obstoupili pana Goljadkina, skupili se kolem
něho a skoro mu uzavřeli východ. Všichni pohlíželi na něho s
jakousi urážlivou zvědavostí.
To bylo špatné znamení. Pan Goljadkin to cítil a moudře si
předsevzal, že také si nebude ničeho všímat. Náhle jistá
zcela neočekávaná okolnost nadobro rozrušila a zničila pana
Goljadkina.
Ve hloučku mladých úřadníčků, kteří ho obklopovali,
náhle, jako naschvál, v okamžik pro pana Goljadkina
nejtesklivější, objevil se pan Goljadkin mladší, veselý jak
obyčejně, s úsměvem jako vždy, pohyblivý jak obyčejně,
slovem: čtverák, neposeda, lichotník, smíšek, lehký na jazyk
a na nohu, jako vždycky, jako i dříve, jako na příklad i
včera v jistý, pro pana Goljadkina nad míru nepříjemný
okamžik.
Ušklíbnuv se, vrtě sebou, přestupuje nožkama a s úsměvem,
jenž jako by říkal „dobrý večer všem", vetřel se do
hloučku úřadníků, jednomu stiskl ruku, druhému zaklepal na
rameno, třetího objal lehounce, čtvrtému vysvětlil, za jakou
záležitostí byl poslán jeho excellenci, kam jel, co dělal, co
s sebou přinesl; pátého, patrně svého nejlepšího přítele,
políbil zrovna v ústa, slovem všechno se dálo zrovna tak, jako
ve snách pana Goljadkina staršího. Když se naskákal do syta,
když si odbyl u každého, co mu bylo třeba, když si je upravil
všechny ve svůj prospěch, ať už toho bylo třeba nebo ne,
když se s nimi se všemi nalízal do vůle, pan Goljadkin mladší
náhle a bezpochyby jen nedopatřením, nepovšimnuv si doposud
svého staršího přítele, podal ruku i panu Goljadkinu
staršímu.
Náš hrdina bezpochyby také jen z nedopatření, ačkoli jinak
docela dobře spozoroval nešlechetného pana Goljadkina
mladšího, ihned dychtivě uchopil tak neočekávaně mu
nabídnutou ruku a stiskl ji co nejpevněji a nejpřátelštěji,
stiskl ji s jakýmsi podivným, zcela neočekávaným vnitřním
pohnutím, s jakýmsi slzavým citem. Těžko říci, byl-li náš
hrdina oklamán prvým pohybem svého neslušného nepřítele,
anebo byl jen uveden do rozpaků, anebo dokonce pocítil a seznal v
hloubi své duše celou míru své bezbrannosti. Jisto jest, že
pan Goljadkin starší ve zdravém stavu, z dobré vůle a před
svědky slavnostně stiskl ruku toho, koho nazýval svým
smrtelným nepřítelem.
Jaký však byl údiv, úžas a vztek, jaké strnutí a jaká hanba
schvátily pana Goljadkina staršího, když odpůrce a smrtelný
nepřítel jeho, nešlechetný pan Goljadkin mladší, spozorovav
nedopatření pronásledovaného, nevinného a věrolomně jím
oklamaného člověka, beze všeho studu, bez citu, bez soustrasti
a svědomí náhle s nesnesitelnou drzostí a hrubostí vytrhl svou
ruku z ruky pana Goljadkina staršího; a nejen to: otřel svou
ruku, jako by si ji byl tím ušpinil o něco velmi nepěkného; ba
ještě více: plivnul stranou, provázeje to vše nanejvýš
urážlivými posunky; a dále: vytáhl šátek a nejhrubějším
způsobem si utřel všechny prsty, které se na okamžik octly v
ruce pana Goljadkina staršího.
Jednaje takovým způsobem, pan Goljadkin mladší dle svého
podlého zvyku schválně se ohlížel kolem, dělal tak, aby
všichni viděli jeho jednání, díval se všem do očí a patrně
se snažil, aby vnukl všem cosi co nejnepříznivějšího o panu
Goljadkinu.
Zdálo se, že jednání odporného pana Goljadkina mladšího
vzbudilo všeobecné rozhořčení v zástupu úřadníků; ba i
lehkomyslná mládež projevila svou nespokojenost. Ozval se vůkol
repot a hovor. Toto všeobecné hnutí nemohlo ujíti uším pana
Goljadkina staršího. Ale náhle včasný žertík, jenž nakypěl
v ústech pana Goljadkina mladšího, rozbil a zničil poslední
naděje našeho hrdiny a sklonil vážky opět na stranu
smrtelného a neužitečného jeho nepřítele.
„To je náš ruský Fóblas,[4] pánové; dovolte, abych vám
představil mladého Fóblasa," zapištěl pan Goljadkin mladší,
přebíhaje a proplétaje se s vrozenou sobě drzostí mezi
úřadníky a ukazuje jim na strnulého a zároveň pravého pana
Goljadkina. „Pocelujeme se, dušinko!" pokračoval s
nesnesitelnou familiárností, blíže se k zrádně uraženému
člověku.
Žert neužitečného pana Goljadkina mladšího, zdá se, došel
ohlasu, kde bylo třeba, tím více, že se v něm zavírala
úskočná narážka na jistou okolnost, patrně už rozhlášenou
a všem známou. Náš hrdina těžce pocítil ruku svých
nepřátel na svých ramenou. Ostatně už se rozhodl. S
planoucíma očima, s bledým obličejem, se strnulým úsměvem
vybral se jakž takž ze zástupu a nerovnými, urychlenými kroky
zaměřil přímo ke kabinetu jeho excellence.
V předposlední komnatě setkal se s ním právě od jeho
excellence přicházející Andrej Filippovič, a ačkoli v této
komnatě bylo dosti všelijakých jiných, pro pana Goljadkina v
tuto minutu úplně vedlejších osobností, nicméně náš hrdina
nehodlal obrátiti pozornost na tuto okolnost. Přímo, rozhodně,
směle, tak že se skoro sám sobě divil a pochválil se v duchu
za takovou smělost, učinil bez prodlení útok na Andreje
Filippoviče, který byl pořádně překvapen tímto nenadálým
napadením.
„A!... Co pak... Co si přejete?" ptal se přednosta kanceláře,
neposlouchaje pana Goljadkina, jenž se v řeči náhle zajiknul.
„Andreji Filippoviči, já bych... mohu, Andreji Filippoviči,
nyní, hned nyní promluviti s jeho excellenci mezi čtyrma
očima?" promluvil výmluvně a zřetelně náš hrdina, upřev co
nejrozhodněji pohled na Andreje Filippoviče,
„Co? Rozumí se, že ne." Andrej Filippovič změřil svým
pohledem pana Goljadkina od hlavy do paty.
„Pravím to, Andreji Filippoviči, proto, že se divím, jak tu
nikdo neusvědčí samozvance a podlce."
„Co—o?"
„Podlce, Andreji Filippoviči."
„O kom se ráčíte vyjadřovati takovým způsobem?"
„O známé osobě, Andreji Filippoviči. Narážím, Andreji
Filippoviči, na známou osobu; jsem v právu... Mám za to,
Andreji Filippoviči, že představení by měli podporovat
podobné pohnutky," dodal pan Goljadkin, pozbývaje patrně už
rozvahy. „Andreji Filippoviči, vy věrojatně sám vidíte,
Andreji Filippoviči, že je to pohnutka šlechetná a projevuje
můj nejšlechetnější úmysl — že totiž přijímám svého
představeného za otce, že přijímám, Andreji Filippoviči,
svého dobročinného náčelníka za otce a slepě mu svěřuju
svůj osud. Tak anebo tak... tak já na to hledím..." Tu se hlas
pana Goljadkina zachvěl, obličej mu zrudl a dvě slzy zavěsily
se mu na řasy.
Andrej Filippovič byl slovy pana Goljadkina tak překvapen, že
jaksi nevolky ustoupil o dva kroky nazpět. Potom se nepokojně
rozhlédl vůkol sebe... Těžko říci, čím by to bylo
skončilo... Ale náhle se otevřely dvéře z kabinetu jeho
excellence a jimi vyšel on sám v průvodu některých
úřadníků. Za ním následovali všichni, kdo byli v komnatě.
Jeho excellence kývl na Andreje Filippoviče a kráčeje po jeho
boku, zavedl hovor o jakýchsi úřadních věcech.
Když se všichni hnuli a odcházeli z komnaty, vzpamatoval se i
pan Goljadkin. Zkrotnuv, uchýlil se pod křídlo Antona
Antonoviče Sětočkina, který se belhal poslední v tomto
průvodu, a sice, jak se zdálo panu Goljadkinu, s tváří velice
přísnou a starostlivou. „I tu jsem se podřekl, i tu jsem si
způsobil ostudu," pomyslil si. „Nu nic neškodí. Doufám, že
aspoň vy, Antone Antonoviči, mne ochotně vyslechnete a
uvážíte mé okolnosti," pravil mu tichým hlasem, trochu ještě
se chvějícím od rozčilení. „Všemi zavržen, obracím se k
vám. Dosud nechápu, co znamenala slova Andreje Filippoviče,
Antone Antonoviči. Vysvětlete mně je, můžete-li."
„Svým časem všechno se vysvětlí," přísně a zdlouha
odpověděl Anton Antonovič s takovým — jak se zdálo panu
Goljadkinu — výrazem, který jasně dával na jevo, že Anton
Antonovič vůbec si nepřeje pokračovati v rozmluvě. „Zvíte
za krátko všechno. Ještě dnes dostanete o všem úřadní
zprávu."
„Jakou úřadní zprávu, Antone Antonoviči? Proč právě
úřadní?" bojácně se optal náš hrdina.
„Marné vysvětlování, Jakube Petroviči; bude, jak
představenstvo rozhodne."
„Proč představenstvo, Antone Antonoviči," pokračoval pan
Goljadkin, klesnuv ještě více na duchu. „Proč právě
představenstvo? Nevidím příčiny, proč by bylo třeba
znepokojovat představenstvo, Antone Antonoviči... Možná, že
chcete říci něco ohledně včerejší události, Antone
Antonoviči?"
„Ach ne, ne včerejší událost; u vás pokulhává něco
jiného."
„Co pokulhává, Antone Antonoviči? Já myslím, Antone
Antonoviči, že u mne nepokulhává nic."
„A s kým jste se chystal chytračit?" krutě osadil Anton
Antonovič úplně zkoprnělého pana Goljadkina, jenž se zachvěl
a zbledl jako šátek.
„Ovšem, Antone Antonoviči," odpověděl jedva slyšným hlasem,
„když se dá víra hlasu klevety a bude se naslouchat našim
nepřátelům, kdežto druhé straně se nedá možnost, aby se
ospravedlnila, tu ovšem... ovšem, Antone Antonoviči... tu je
možno, že člověk utrpí, Antone Antonoviči, že utrpí
nevinně a za nic."
„Ano, ano; a neslušné jednání vaše na úkor dobré pověsti
šlechetné dívky v oné dobročinné, ctihodné a známé
rodině, která vám prokazovala dobrodiní?"
„Jaké jednání, Antone Antonoviči?"
„Ano, ano. A co se týče druhé dívky, arci chudobné, ale za
to ctihodného cizího původu: také znáte své chvalitebné
jednání proti ní?"
„Dovolte, Antone Antonoviči... račte mne, Antone Antonoviči,
vyslechnout..."
„A vaše věrolomné jednání a kleveta na druhou osobu, kterou
jste obvinil z toho, v čem sám máte hřích. Co? Jak to se
nazývá?"
„Já jsem ho, Antone Antonoviči, nevyháněl," odpověděl,
celý se třesa, náš hrdina, „a Petruškovi, svému sluhovi,
také jsem nic takového neporoučel... On jedl můj chléb, Antone
Antonoviči, užíval mého pohostinství," dodal výrazně a s
hlubokým citem náš hrdina, tak že se mu brada zatřásla a slzy
div mu opět nevyhrkly z očí.
„To vy, Jakube Petroviči, jen tak povídáte, že jedl váš
chléb," odvětil s úšklebkem Anton Antonovič a v jeho hlase
zazvučela potměšilost, která pana Goljadkina bodla do srdce.
„Dovolte mně ještě, Antone Antonoviči, poníženou otázku:
ví o celé této záležitosti také jeho excellence?"
„Kterak pak ne! Ostatně pusťte mne nyní. Nemám nyní kdy
času s vámi tratit... Ještě dnes se dovíte všechno, co
potřebujete vědět."
„Dovolte, pro Boha, ještě na okamžik, Antone Antonoviči..."
„Potom mi to povíte..."
„Ne, Antone Antonoviči; já, vidíte... jen poslechněte, Antone
Antonoviči... Nejsem svobodomyslník, Antone Antonoviči;
vystříhám se svobodomyslnictví; jsem ze své strany úplně
ochoten a také jsem pronášel takovou ideu..."
„Dobře, dobře. Už jsem slyšel..."
„Ne, to jste neslyšel, Antone Antonoviči. To je něco jiného,
Antone Antonoviči, něco pěkného, opravdu pěkného a příjemno
poslechnout... Pronášel jsem, jak jsem dříve pravil, takovou
ideu, Antone Antonoviči, že prozřetelnost Boží stvořila dva
úplně podobné lidi, a šlechetné představenstvo, vidouc
prozřetelnost Boží, dalo útulek dvěma blížencům. To je
pěkné, Antone Antonoviči. Vidíte, že jest to velice pěkné,
Antone Antonoviči, a že jsem dalek svobodomyslnictví.
Přijímám dobrodějné představenstvo za otce. Tak a tak,
dobrodějné představenstvo, a vy — tento... že mladému
člověku prý třeba sloužit... Podporujte mne, Antone
Antonoviči, zastaňte se mne, Antone Antonoviči... Vždyť já
nic... Antone Antonoviči, pro Boha, ještě slovíčko... Antone
Antonoviči..."
Avšak Anton Antonovič byl už daleko od pana Goljadkina... Náš
hrdina pak nevěděl, kde stál, co slyšel, co dělal, co se s
ním dálo a co s ním ještě udělají — tak ho zmátlo a
ohromilo vše, co uslyšel a co se s ním stalo.
Prosebným pohledem vyhledával v zástupu úřadníků Antona
Antonoviče, aby se ještě lépe ospravedlnil v jeho očích a
pověděl mu ještě něco nanejvýš šlechetného, dobrého a
příjemného sám o sobě... Znenáhla však nové světlo
počínalo prosakovati skrze ztrnulost pana Goljadkina, nové,
hrozné světlo, které mu osvítilo náhle, jedním rázem celou
perspektivu úplně dosud neznámých okolností, o nichž neměl
ani tušení.
V tu chvíli kdosi šťuchnul do boku úplně zmateného hrdinu
našeho. Ohlédl se. Před ním stál Pisarenko.
„Psaní, vaše blahorodí."
„Ah!... Už jsi je odevzdal, můj milý?"
„Ne; toto psaní přinesli sem hned ráno v deset hodin. Sluha
Sergěj Michějič je přinesl od gubernského sekretáře
Vachramějeva."
„Dobře, přítelíčku, dobře; já se ti odměním, můj milý."
To promluviv, pan Goljadkin schoval psaní do náprsní kapsy
svého úřadního fraku a zapal jej pak na všechny knoflíky; pak
se rozhlédl vůkol a k svému překvapení spozoroval, že se
nachází už v síni před kanceláří u hloučku úřadníků,
kteří se shromáždili u východu, neboť úřadní hodina
vypršela. Pan Goljadkin nejen si nepovšimnul doposud této
okolnosti, nýbrž ani nepozoroval a nepamatoval si, jakým
způsobem se octnul náhle v plášti a v kaloších s kloboukem v
ruce.
Všichni úřadníci stáli nehybně v uctivém očekávání. To
proto, že jeho excellence se zastavil dole na schodech, čekaje na
svůj povoz, jenž se z nějaké příčiny opozdil, a vedl zatím
velice zajímavý rozhovor s dvěma rady a s Andrejem
Filippovičem. Trochu opodál od obou radů a Andreje Filippoviče
stál Anton Antonovič Sětočkin a ještě některý z ostatních
úřadníků, kteří se velice usmívali, vidouce, že jeho
excellence ráčí žertovat a smáti se.
Úřadníci, kteří se shromáždili nahoře na schodech, také se
usmívali a čekali, až se jeho excellence opět zasměje.
Neusmíval se pouze jediný Fedosějič, břichatý vrátný,
stojící u kliky u dveří vzpřímen jako struna a s
netrpělivostí očekávající porci své každodenní radosti,
která záležela v tom, aby jedním vzmachem ruky dokořán
otevřel jednu polovinu dveří a potom sehnuv se do oblouku,
propustil mimo sebe jeho excellenci.
Ale ze všech na pohled nejvíce se radoval a nejvíce potěšení
pociťoval nedůstojný a nešlechetný nepřítel pana Goljadkina.
On v tuto chvíli skoro úplně zapomněl na všechny úřadniky,
přestal mezi nimi pocupávat a proplétati se, jak míval ve
zvyku, ano, neužil ani vhodné příležitosti, aby se v tu
chvíli někomu zalichotil. Celý se převrátil v sluch a zrak,
jaksi podivně se přikrčil, patrně aby lépe slyšel,
nespouštěje očí s jeho excellence a jen zřídka jakási jedva
patrná křeč potrhovala jeho rukama, nohama, jeho hlavou a
vyzrazovala všechna vnitřní, tajená hnutí jeho duše.
„Vida, jak to jím šije!" pomyslil si náš hrdina.
„Vyhlíží jako favorit, dareba! Přál bych si věděti, čím
si získává přízně ve společnosti vysokého tónu? Ani ducha,
ani povahy, ani vzdělání, ani citu; — štěstí má, dareba!
Pane Bože! Jak rychle — když se tak uváží — člověk
může udělati kariéru a zalíbiti se všem lidem! A ten člověk
— přísahati bych chtěl na to — půjde dále, dojde daleko,
dareba, dosáhne svého cíle. Má štěstí, darebák! Ještě
bych si přál věděti, co jim asi všem našeptává? Jaká
tajemství pěstuje se všemi těmi lidmi a o jakých tajnostech
rozmlouvají? Pane Bože! Kdybych tak tento... také s ním
trochu... kdybych se ho tak pozeptal... na př. tak a tak,
příteli; já už ze své strany nic nepodniknu, říci mu, že
jsem vinen, mladý člověk za našich časů že musí řádně
sloužit; ony temné okolnosti že mne nermoutí... tak asi!
Protestovat ať si už jakýmkoli způsobem také že nebudu,
nýbrž s trpělivostí a pokorou všechno budu snášeti — tak
asi! Pokusiti se o to? — Ale vždyť jeho, darebu, člověk
ničím nedojme, nijaké slovo ho nepronikne; člověk mu nevlije
kusa rozumu do tvrdé palice... A přece se pokusím. Může se
státi, že se naskytne příhodná chvíle; možno se pokusit..."
V takových starostech, s tesklivostí a s pochybnostmi, chápaje,
že tak to zůstati nemůže, že se blíží rozhodný okamžik,
že je třeba promluviti si s někým, náš hrdina počal se
pomalounku blížiti k tomu místu, kde stál jeho nedůstojný a
záhadný přítel; ale v tu minutu zarachotil u dveří na ulici
dávno očekávaný kočár jeho excellence. Fedosějič trhnul
dveřmi a ohnuv se do oblouku propustil mimo sebe jeho excellenci.
Všichni, kdo tu čekali, vyhrnuli se rázem k východu a
odstrčili na okamžik pana Goljadkina staršího od pana
Goljadkina mladšího.
„Neujdeš mi," pomyslil si náš hrdina, tlače se zástupem a
nespouštěje očí s toho, koho mu bylo třeba. Konečně se
zástup rozptýlil. Náš hrdina pocítil, že je svoboden, a jal
se pronásledovati svého odpůrce.
Hlava XI.
V prsou pana Goljadkina krátil se dech; jako na křídlech letěl
za svým rychle se vzdalujícím protivníkem. Cítil v sobě
nadbytek strašné energie. Ostatně vzdor nadbytku strašné
energie pan Goljadkin mohl směle doufati, že v tuto chvíli i
prostý komár, kdyby mohl v takové roční době žíti v
Petrohradě, docela snadno by ho přerazil svým křídlem. Cítil
také to, že ochabnul a oslábl úplně, že ho nese pouze jakási
zvláštní, postranní síla, že nejde sám, že naopak nohy pod
ním klesají a nechtějí mu sloužit. Ale i to všechno mohlo by
se změniti v dobrou stránku.
„V dobrou nebo nedobrou," pomyslil si pan Goljadkin, pozbývaje
skoro už dechu od rychlého běhu, „ale že má věc jest už
ztracena, o tom nemůže býti nyní nejmenší pochybnosti. Jsem
úplně zničen, to je známo, jisto, rozhodnuto a podepsáno."
Ale přes to náš hrdina jako by byl z mrtvých vstal, jako by byl
boj přestál a bitvu vyhrál, když se mu konečně podařilo
chytiti za plášť svého nepřítele, jenž právě zdvihal nohu,
chtěje vstoupiti na drožku, s jejímž kočím se byl už
dohodnul o jízdu.
„Ctěný pane, ctěný pane!" zvolal konečně zastihnutému
nešlechetnému panu Goljadkinu mladšímu. „Ctěný pane,
doufám, že vy..."
„Ne, raději nedoufejte v pranic," vyhýbavě odvětil necitelný
protivník pana Goljadkina, stoje jednou nohou na stupátku drožky
a snaže se ze všech sil dostati se do povozu i druhou nohou,
kterouž marně mával ve vzduchu, namáhaje se, aby zachoval
rovnováhu, a zároveň se snaže vyprostiti svůj plášť z rukou
pana Goljadkina staršího, jenž se ho držel všemi silami,
které mu dala příroda.
„Jakube Petroviči, pouze deset minut..."
„Odpusťte, nemám kdy."
„Posuďte sám, Jakube Petroviči... prosím vás, Jakube
Petroviči... pro Boha, Jakube Petroviči... tak a tak —
promluvíme si... bez ostychu... Jen na okamžik, Jakube
Petroviči!"
„Přítelíčku, nemám kdy," odpověděl mu neuctivě po
domácku s dělaným výrazem duševní dobroty lživě šlechetný
nepřítel pana Goljadkina. „V jinou dobu, věřte, od duše a od
srdce rád; ale nyní opravdu nemohu."
„Podlec!" pomyslil si náš hrdina. — „Jakube Petroviči!"
zvolal pak tesklivě; „nikdy jsem vám nebyl nepřítelem. Jen
zlí lidé mne nespravedlivě vylíčili... Jsem hotov ze své
strany... Jakube Petroviči, je-li vám vhod, zajdeme spolu ihned
tamhle. A tam vám od srdce, jak jste právě dobře podotknul,
jazykem přímým a šlechetným... tuhle v té kavárně... tam se
všechno samo sebou vysvětlí. Chcete, Jakube Petroviči? Zcela
jistě se všechno vysvětlí."
„Do kavárny? Dobře. Nemám nic proti tomu, pojďme do kavárny.
Ale s podmínkou, přítelíčku, s jednou podmínkou: že se tam
všechno samo sebou vysvětlí. Budiž tedy, dušinko," pravil pan
Goljadkin mladší, slézaje s drožky a nestoudně zaplácav
našemu hrdinovi na rameno; „příteli můj, pro tebe, Jakube
Petroviči, jsem hotov i postranní uličkou jíti, jak jste
správně vy, Jakube Petroviči, ráčil podotknouti před
nějakým časem. Čtverák! Opravdu, čeho se mu zachce, to dělá
s člověkem!" pokračoval lživý přítel pana Goljadkina, vrtě
se a toče s lehkým úsměvem okolo něho.
Od hlavních ulic vzdálená kavárna, do které vešli oba páni
Goljadkinové, byla v tu chvíli úplně prázdna. Dosti tlustá
Němka objevila se u kredence, sotva se ozval hlas zvonku. Pan
Goljadkin a nedůstojný přítel jeho vešli do druhého pokoje,
kde trochu opuchlý, do hola ostřihaný chlapec páral se u kamen
s náručím štípanek, snaže se rozdělati v nich vyhaslý
oheň. Na žádost pana Goljadkina mladšího přinesli čokoládu.
„Hm, chutná osůbka," prohodil pan Goljadkin mladší, mrknuv
čtverácky na pana Goljadkina staršího.
Náš hrdina se zarděl a mlčel.
„Ach ano, zapomněl jsem, odpusťte. Znám váš vkus. My jsme,
panečku, mlsní na tenoučké Němky; my, pravdivá duše moje,
Jakube Petroviči, jsme oba mlsní na tenoučké sice, ale přece
ještě příjemné Němky; byt si u nich najímáme, jejich
mravnost svádíme, za pivní a mlékovou polévku své srdce jim
zasvěcujeme a různé úpisy dáváme — není-liž pravda, ty
Foblase jeden, ty podvodníku ženský !"
To všechno promluvil pan Goljadkin mladší, čině takovým
způsobem zhola zbytečnou, ačkoli darebácky chytráckou
narážku na známou osobu ženského rodu; při tom se vrtěl
okolo pana Goljadkina, usmíval se jako by z laskavosti, projevuje
tím svou lživou příchylnost k němu a radost z nynějšího
setkání. Spozorovav však, že pan Goljadkin starší není
dokonce tak hloupý a tak prostý vzdělání a způsobů dobrého
tónu, aby mu hned uvěřil, nešlechetný člověk odhodlal se
změniti svou taktiku a vésti dále svou věc způsobem
otevřeným. Promluviv tedy svá hnusná slova, nepravý pan
Goljadkin zakončil tím, že nestoudným způsobem, jenž musil
duši pobouřiti, potřepal zcela po domácku váženého pana
Goljadkina na rameni a nemaje ani toho dosti, chtěl si s ním
zahráti způsobem zhola nepřístojným ve společnosti dobrého
tónu, totiž chtěl opětovati svou bývalou hnusnost, to jest
štípnouti do tváře rozhorleného pana Goljadkina staršího
přes to, že se mu bránil s lehounkými výkřiky.
Vzhledem k takové rozpustilosti náš hrdina se rozhorlil a
umlkl... rozumí se, jen na chvíli.
„To jsou řeči mých nepřátel," odpověděl konečně
chvějícím se hlasem, moudře zdržuje své rozhorlení. Při tom
se náš hrdina nepokojně ohlédl ke dveřím. Učinil to proto,
že pan Goljadkin mladší byl patrně v nejlepší duševní
náladě a byl hotov pustiti se do různých žertíků,
nedovolených ve veřejné místnosti a vůbec nedovolených podle
předpisů společnosti, zejména společnosti vyššího tónu.
„Jestliže tak, tedy jak je libo," vážně namítl pan Goljadkin
mladší na myšlénku pana Goljadkina staršího a postavil svou
prázdnou číšku, kterou vypil s neslušnou hltavostí, na stůl.
— „Ostatně nemohu s vámi stráviti mnoho času. Jak se tedy
nyní máte, Jakube Petroviči?"
„Mohu vám říci pouze jedno, Jakube Petroviči," chladnokrevně
a důstojně odvětil náš hrdina, „že jsem nikdy nebyl vaším
nepřítelem."
„Hm... nu, a co Petruška? Jak mu tento... Petruška, myslím?
Ovšem, ovšem. Nu, jak tedy? Jste s ním spokojen, jako dříve?"
„Děkuju, jako dříve, Jakube Petroviči..." odpověděl trochu
překvapený pan Goljadkin starší. „Já nevím, Jakube
Petroviči... z mé strany... ze šlechetné, poctivé strany,
Jakube Petroviči... sám uznáte, Jakube Petroviči..."
„Ano, ale vy sám víte, Jakube Petroviči," odvětil tichým a
významným hlasem pan Goljadkin mladší, schválně se tváře
člověkem truchlivým, kajícím a politování hodným; —
„sám víte, že žijeme v těžkých dobách... Dovolávám se
vás, Jakube Petroviči; jste člověk rozumný a spravedlivě
rozhodnete," dodal pan Goljadkin mladší, bídně pochlebuje panu
Goljadkinu staršímu: „Život není hračka, sám víte, Jakube
Petroviči," významně zakončil pan Goljadkin mladší, tváře
se rozumným a učeným člověkem, který dovede rozumovati také
o vznešených předmětech.
„Ze své strany, Jakube Petroviči," odpověděl srdečným
hlasem náš hrdina, „já ze své strany, poněvadž přezírám
okolní cesty a mluvím směle a otevřeně, jazykem přímým a
šlechetným, a stavím věc vždy na šlechetnou půdu, pravím
vám — a to mohu tvrdit otevřeně a šlechetně, Jakube
Petroviči — že jsem úplně čist a že, jak sám víte, Jakube
Petroviči — obapolné poblouzení (neboť všechno se může
přihodit), soud světa, mínění podlízavého davu... Mluvím
otevřeně, Jakube Petroviči — všechno se může přihodit. A
dále, Jakube Petroviči: jestliže tak o věci soudíme a hledíme
na ni s ušlechtilého a vznešeného stanoviska, řeknu vám
směle, řeknu bez klamného studu, že mně, Jakube Petroviči,
bude i příjemno vyznati, že jsem pobloudil, pravím, bude mně
příjemno se k tomu přiznati. Vy sám víte, neboť jste člověk
rozumný a při tom šlechetný. Bez studu, bez klamného studu
jsem hotov k tomu se přiznati... důstojně a šlechetně,"
dokončil náš hrdina.
„Osud, řízení boží, Jakube Petroviči... ale nechme toho,"
namítl s povzdechem pan Goljadkin mladší. „Užijme raději
krátké chvíle našeho setkání na užitečnější a
příjemnější rozmluvu, jak se sluší na soudruhy z úřadu...
opravdu, doposud se mi jaksi za celý ten čas nepodařilo
promluviti si s vámi několik slov... Není to má vina, Jakube
Petroviči..."
„Ani má..." ohnivě mu vpadl do řeči náš hrdina; — „ani
má. Srdce mé mi praví, Jakube Petroviči, že já tím vinen
nejsem. Ať je tím vinen osud, Jakube Petroviči," dodal pan
Goljadkin starší úplně smířlivým tónem. Jeho hlas počínal
znenáhla slábnout a zachvívati se.
„Nu, jak tedy? Jak se vůbec máte nyní?" pronesl zbloudilý
sladkým hlasem.
„Trochu kašlu," odpověděl ještě sladčeji náš hrdina.
„Buďte opatrný. Je nyní takové počasí, nebylo by nic
divného, kdyby člověk dostal zápal krku. Přiznám se vám, že
už sám oblékám flanelovou kazajku."
„Skutečně, Jakube Petroviči, nebylo by divu, kdyby člověk
dostal zapálení krku... Jakube Petroviči!" dodal náš hrdina po
krátké pomlčce, — „Jakube Petroviči! Vidím, že jsem
pobloudil... S radostí vzpomínám na ty šťastné okamžiky,
které se nám podařilo stráviti společně pod chudou, ale, mohu
říci, pohostinnou střechou mou..."
„Ale ve svém dopise napsal jste něco docela jiného," namítl s
jistou výčitkou docela spravedlivý (ovšem jen v tomto vzhledě
úplně spravedlivý) pan Goljadkin mladší.
„Jakube Petroviči! Pobloudil jsem... Vidím nyní jasně, že
jsem pobloudil i v onom svém nešťastném dopise. Jakube
Petroviči, stydím se pohlédnouti vám v tvář, Jakube
Petroviči, ani neuvěříte... Dejte mi ten dopis, abych jej mohl
roztrhati před vašima očima, Jakube Petroviči; aneb, je-li to
nemožno, tedy vás prosím, abyste jej četl opačně, docela
naopak, totiž s úmyslem přátelským tak, že budete mým
slovům přikládati opačný smysl. Pobloudil jsem. Odpusťte mi,
Jakube Petroviči, docela... hořce jsem pobloudil, Jakube
Petroviči."
„Jak pravíte?" dosti roztržitě a lhostejně prohodil
věrolomný přítel pana Goljadkina staršího.
„Pravím, že jsem úplně pobloudil, Jakube Petroviči, a že
nyní bez jakéhokoli lživého studu..."
„Nu tedy dobře! Docela dobře, že jste pobloudil," hrubě
odpověděl pan Goljadkin mladší.
„Měl jsem, Jakube Petroviči, dokonce i myšlénku," dodal
šlechetným způsobem upřímný náš hrdina, nikterak nepozoruje
hrozného věrolomstva svého klamného přítele, „měl jsem
dokonce i myšlénku, že když, tento... když Bůh stvořil dvě
úplně sobě podobné bytosti..."
„Ach! To je vaše myšlénka?"
Tu pověstný svou neužitečností pan Goljadkin mladší vstal a
chopil se klobouku. Pan Goljadkin starší, netuše dosud klamu,
vstal také, prostosrdečně a šlechetně se usmívaje na svého
lžipřítele, snaže se ve své nevinnosti mu zalichotiti, dodati
mu mysli a navázati s ním takovým způsobem nové přátelství.
„S Bohem, excellence," zvolal náhle pan Goljadkin mladší.
Náš hrdina sebou trhnul, spozorovav ve tváři svého nepřítele
cosi až bacchantického, a jedině, aby se ho zbavil, vložil do
vztažené k němu ruky nemravného pána dva prsty své ruky. Ale
tu... tu nestoudnost pana Goljadkina mladšího překročila
všechny meze. Uchopil dva prsty ruky pana Goljadkina staršího,
napřed je stisknul a hned — nedůstojný člověk — před
očima pana Goljadkina osmělil se opětovati svůj ranní
nestoudný žert. Míra lidské trpělivosti byla vyčerpána.
Už schovával do kapsy šátek, jímž si utřel prsty, když se
pan Goljadkin starší vzpamatoval a vyřítil se za ním do
sousedního pokoje, kam dle ošklivého zvyku svého ihned ulíznul
jeho nesmířlivý nepřítel. Jako by se nic nebylo přihodilo,
stál tam u kredence, jedl pirožky a klidně, jako
nejpoctivější člověk, žertoval tam s Němkou cukrářkou.
„Před dámami není možno," pomyslil si náš hrdina a
přistoupil také ke kredenci, celý zmatený rozčilením.
„Opravdu, nebyla by to ošklivá kůstka! Co myslíte?" počal
znova své neslušné žerty pan Goljadkin mladší, počítaje
bezpochyby na nekonečnou trpělivost pana Goljadkina staršího.
Tlustá Němka pohlížela na oba návštěvníky olověnýma,
bezmyšlénkovýma očima, nerozumíc patrně ruskému jazyku a
usmívajíc se. Náš hrdina po těchto slovech nestoudného pana
Goljadkina mladšího vznítil se jako oheň a nemaje už síly,
aby se zdržel, vrhl se na něho s patrným úmyslem roztrhati ho a
takovým způsobem dokonale se s ním vyrovnati. Ale pan Goljadkin
mladší dle podlého zvyku svého byl už daleko: vzal roh a už
byl na prahu.
Rozumí se samo sebou, že po okamžité strnulosti, která
přirozeně padla na pana Goljadkina staršího, rychle se
vzpamatoval a vrhl se ze všech sil za ubližovatelem, který už
sedal do drožky kočího, jenž rychle přijel, protože byl s
ním patrně srozuměn. Ale v tom okamžiku tlustá Němka,
znamenajíc útěk obou návštěvníků, zapištěla a zazvonila
ze vší síly na zvonek. Náš hrdina v letu se obrátil, hodil
jí peníze za sebe i za nestoudného člověka, jenž nezaplatil,
nečekal, až mu dají nazpět, a přes to, že se obmeškal,
přece se mu podařilo — ovšem už v letu — zachytiti svého
nepřítele.
Náš hrdina, chopiv se všemi prostředky, jež mu uštědřila
příroda, za křídlo drožky, nesl se nějaký čas po ulici,
škrábaje se do povozu, v čemž mu všemi silami bránil pan
Goljadkin mladší. Drožkář zatím i bičem, i opratí, i nohou,
i slovy ponoukal svou ztrýzněnou herku, která se neočekávaně
dala do cválu, stiskla zuby uzdu a z ošklivé vášně své
počala po každém třetím skoku vyhazovati zadníma nohama.
Konečně se našemu hrdinovi přece podařilo vylézti na drožku,
usednouti obličejem proti svému nepříteli, při čemž se zády
opíral o drožkáře a koleny o kolena nestoudníka, pravou rukou
pak se chopil velmi chatrného kožešinového límce u pláště
svého zhýřilého, nejkrutějšího nepřítele...
Nepřátelé letěli spolu a po nějakou dobu mlčeli. Náš hrdina
jedva popadal dechu; cesta byla bídná, tak že poskakoval při
každém kroku a byl v nebezpečí, že si zlomí vaz. Mimo to
zatvrzelý nepřítel jeho dosud se nehodlal uznati za
přemoženého a snažil se svého protivníka shoditi do bláta.
Na dovršení všech nepříjemností pohoda byla hrozná. Sníh se
sypal velikými kločky a všemožně se snažil, aby nějakým
způsobem zalezl pod rozepnutý plášť pravého pana Goljadkina.
Vůkol bylo zakaleno a nebylo viděti ani zbla. Těžko bylo
rozeznati, kam a kterými ulicemi jedou...
Panu Goljadkinu se zdálo, že se s ním děje cosi známého.
Jeden okamžik snažil se připamatovati si, netušil-li cosi
podobného včera... na příklad ve snách... Konečně jeho
tesklivost dostoupila posledního stupně znemožení. Nalehnuv na
svého nelítostného protivníka, počal křičet. Ale jeho křik
zmíral mu na samých rtech... Byl okamžik, kdy pan Goljadkin na
všechno zapomněl a rozhodl se, že to všechno nic neznamená a
že se to děje všechno jen tak, nějakým nevysvětlitelným
způsobem, a proto bylo by zbytečno a zhola marno protestovati
proti této příhodě...
Ale z nenadání, a sice skoro v týž okamžik, kdy náš hrdina
dospěl k onomu rozhodnutí, jakýsi neopatrný náraz změnil
celý smysl věci. Pan Goljadkin svalil se jako pytel mouky s
drožky a kutálel se někam, jsa v okamžiku pádu zcela správně
sobě vědom, že se skutečně a zcela nevčas rozčiloval. Když
opět vstal, uviděl, že kamsi přijeli. Drožka stála uprostřed
něčího dvora a náš hrdina na prvý pohled poznal, že je to
dvůr téhož domu, ve kterém přebýval Olsufij Ivánovič. V
týž okamžik spozoroval, že jeho přítel už kráčí na
schůdky a bezpochyby přímo k Olsufiju Ivánoviči.
Ve svém nevylíčitelném stesku chtěl se vrhnouti za svým
nepřítelem; ale na své štěstí vzpamatoval se ještě v čas.
Nezapomněl ani zaplatiti drožkáři, pak vyběhl na ulici a
běžel, seč byl, kam ho oči vedly. Sníh se sypal jako dříve,
bylo jako dříve zakaleno, mokro a temno. Náš hrdina nešel,
nýbrž letěl, vrážeje cestou do každého — do mužíků, do
žen, do dětí a sám také při nárazu odletoval od mužíků,
od žen i od dětí. Kolkolem a hlavně za ním ozýval se
zděšený hovor, pískot a křik...
Ale pan Goljadkin — zdálo se — byl bez paměti a ničeho si
nechtěl všímati... Vzpamatoval se teprve u Semenovského mostu,
a to jen proto, že neobratně vrazil do jákýchsi dvou bab s
jakýmsi zbožím, povalil báby i sám se svalil.
„Nic neškodí," pomyslil si pan Goljadkin, „všechno se může
ještě obrátiti k lepšímu," a hned sáhl do kapsy, chtěje se
vykoupiti rublem stříbra za vysypané perníky, jablka, hrách a
jiné různé věci. Náhle však nové světlo ozářilo pana
Goljadkina: v kapse namakal psaní, které mu ráno odevzdal
písař. Vzpomněl si, že tu nedaleko je dobře mu známá
hospůdka; zaběhl tedy do hospůdky, bez prodlení přisedl ke
stolu, osvětlenému lojovou svíčkou, a ničeho si nevšímaje,
neposlouchaje ani sklepníka, jenž se ho přišel optat, co
poroučí, zlomil pečeť a počal čísti následující psaní,
jež ho dokonale zarazilo:
„Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý
člověče!
Strádám, hynu — zachraň mne! Klevetník, intrikán a
neužitečností svého smýšlení známý člověk obestřel mne
svými sítěmi a já jsem ztracena! Klesla jsem! Ale on je mně
protivný, ty však...! Nás rozloučili, mé dopisy, tobě
poslané, schytali — a to všechno provedl nemrava, využitkovav
svou nejlepší vlastnost, tu totiž, že je ti podoben. Na
všechen způsob člověk může býti i škaredý a přece může
okouzlovat rozumem, mocným citem a příjemnými způsoby... Jsem
ztracena! Vdávají mne násilně a nejvíce k tomu působí můj
otec, dobrodinec můj a státní rada Olsufij Ivánovič,
poněvadž chce bezpochyby zaujati mé místo a mé vztahy ke
společnosti vyššího tónu... Ale rozhodla jsem se a protestuju
všemi prostředky, přírodou mně udělenými. Čekej mne dnes se
svým kočárem rovně v 9 hodin u okna příbytku Olsufija
Ivánoviče. U nás je opět ples a bude také krásný poručík.
Já vyjdu a poletíme. Mimo to jsou i jiné úřady, kde ještě
možno posloužiti vlasti. Na všechen způsob měj na mysli,
příteli můj, že nevinnost jest silná už svou nevinností. S
Bohem. Čekej s kočárem u dveří. Vrhnu se pod ochranu tvého
objetí rovně ve dvě hodiny po půlnoci.