Hlava X.
Vůbec možno říci, že události včerejšího dne otřásly
pana Goljadkina do základů. Spal náš hrdina velmi špatně,
t.j. nemohl úplně usnout ani na pět minut, jako by mu byl
nějaký čtverák nasypal rozřezaných štětin do postele. Celou
noc strávil v jakémsi polospánku a polobdění, převracel se s
jedné strany na druhou, s jednoho boku na druhý vzdychaje a
hekaje, na okamžik usínaje a za minutku opět se probouzeje, a ke
všemu tomu družily se jakási podivná tesklivost, neurčité
vzpomínky, šeredné sny — slovem všechno, co jen možno
nalézti nepříjemného.
Tu se mu zjevovala v jakémsi divném, záhadném přítmí postava
Andreje Filippoviče, suchá postava, zlostná postava, se suchým,
krutým pohledem a s tvrdě uctivými domluvami. A sotva že se pan
Goljadkin počal blížiti k Andreji Filippoviči, aby se mu
nějakým způsobem, ať si už tak nebo onak omluvil a dokázal
mu, že není dokonce takový, jak ho vylíčili jeho nepřátelé,
nýbrž že je takový a takovým ba jest nadán kromě svých
obyčejných, vrozených vlastností také ještě tím a tím:
ihned se objevila známá svými nenáležitými úmysly osobnost a
nějakým svrchovaně rozčilujícím způsobem najednou zmařila
všechny úmysly pana Goljadkina a hned, před samýma očima pana
Goljadkina nadobro očernila jeho pověst, zašlapala do bláta
jeho ctižádost a hned na to zaujímala jeho místo v úřadě i
ve společnosti.
Tu zase svěděla hlava pana Goljadkina pro jakousi šňupku,
kterou nedávno obdržel a poníženě přijal, pro šňupku,
které se mu dostalo buď ve společnosti nebo kdesi při
úřadním zaměstnání, a proti níž bylo těžko protestovat. A
zatím, co si pan Goljadkin počínal lámat hlavu nad příčinou,
pro kterou je mu vlastně těžko protestovat proti té či oné
šňupce, sama myšlénka o šnupce počala se nepozorovaně
přelévati v nějakou jinou formu, ve formu nějaké známé
malinké nebo i dosti značné podlosti, kterou viděl, slyšel,
nebo sám nedávno provedl, a sice provedl často nikoli z podlého
důvodu anebo z nějakého podlého úmyslu, nýbrž jen tak —
někdy na příklad náhodou za příležitosti, z delikátnosti,
jindy zase následkem své úplné bezbrannosti a konečně i
proto... proto... slovem pan Goljadkin už dobře věděl, proč?
Tu se pan Goljadkin červenal i ve snu a potlačuje svůj stud,
bručel si, že v takovém případě na příklad možno bylo
prokázati pevnost charakteru, ano bylo možno prokázati značnou
pevnost charakteru, ale hned se mu namanula otázka, co že je
vlastně pevnost charakteru? Jak ji chápat?
Nejvíce však popouzelo pana Goljadkina a rozčilovalo ho, že i
zde, i v takový okamžik nezbytně se objevovala — ať si na
pozvání nebo bez pozvání — známá svou nemožností a
paskvilností svých záměrů osobnost a také přes to, že věc,
tuším, byla jasná, bručela své poznámky s nezdvořilým
úsměvem, jako na příklad: „kam pak zde mluvit o pevnosti
charakteru! Kde pak já nebo ty, Jakube Petroviči, můžeme mluvit
o pevnosti charakteru..."
Pak se opět zdálo panu Goljadkinu, že se nachází v jakési
krásné společnosti, známé svým vtipem a ušlechtilým tónem
všech osob, z nichž se skládala; že i on, pan Goljadkin, se
vyznamenal laskavostí a vtipem, že si ho všichni zamilovali,
též někteří z jeho nepřátel, kteří tu byli, si ho
zamilovali, což bylo velice příjemno panu Goljadkinu; že
všichni mu dali přednost a že pan Goljadkin sám na konec s
příjemným pocitem zaslechl, jak hospodář po straně jakémusi
hostu pochválil pana Goljadkina. A náhle — kde se vzala, tu se
vzala — opět se objevila známá svou zlovolností a svými
zvířecími záměry osobnost ve způsobě pana Goljadkina
mladšího, a náhle, v jednom okamžiku pouhým svým objevením
Goljadkin mladší rozrušil všechno vítězství i všechnu
slávu pana Goljadkina staršího, zatemnil sebou Goljadkina
staršího, zašlapal do bláta Goljadkina staršího, a konečně
jasně dokázal, že Goljadkin starší a k tomu skutečný vůbec
není skutečný, nýbrž falešný, a skutečný Goljadkin že
jest on, a posléze že Goljadkin starší vůbec není to, čím
se zdá, nýbrž že je takový a takový a následovně nemá
míti a nemá práva náležeti ke společnosti lidí spolehlivých
a lidí dobrého tónu. A vše to stalo se tak rychle, že pan
Goljadkin starší neměl ještě ani času ústa otevřít, když
se už všichni duší i tělem oddali nemožnému, falešnému
panu Goljadkinu a s hlubokým opovržením odmítli jeho, pravého
a nevinného pana Goljadkina. Nezůstalo člověka, jehož
mínění by v okamžiku nebyl přeměnil nemožný pan Goljadkin
dle svého přání. Nezůstalo človíčka ani sebe
nepatrnějšího z celé společnosti, k němuž by se nebyl
vetřel neužitečný a falešný pan Goljadkin svým způsobem,
svou sladkou úlisností, k němuž by nebyl podlezl, jemuž by
nebyl podkouřil dle svého obyčeje něčím nejpříjemnějším
a nejsladším, tak že podkuřovaná osoba jen čichala a kýchala
až do slz na znamení nejvyšší spokojenosti.
Hlavní věc, že se to vše dálo okamžitě; bystrota jednání
podezřelého a zbytečného pana Goljadkina byla podivuhodná!
Sotva že se na příklad zalísal jednomu a získal si jeho
náklonnost, člověk ještě nemrkl a on už má v práci
druhého. Zalísá se po tichounku druhému, vynutí si úsměv
náklonnosti, mrskne svou krátkou, kulatou, ostatně dosti dubovou
nožkou a hle, už je u třetího, už lichotí třetímu a také
se mu lísá po přátelsky. Člověk ještě úst neotevře, ba
neměl času, aby si uvědomil své podivení, a on je už u
čtvrtého a nachází se v týchž poměrech se čtvrtým, hrůza,
skutečné kouzlo!
A k tomu všichni jsou mu rádi, všichni ho milují všichni ho
vynášejí, všichni vyznávají celým sborem, že jeho laskavost
a satirický směr jeho ducha jsou nepoměrně lepší než
laskavost a satirický směr pravého pana Goljadkina a kárají
proto pravého a nevinného pana Goljadkina, odmítají
opravdového pana Goljadkina, ba už postrkují dobromyslným panem
Goljadkinem, už sypou šňupky na známého svou láskou k
bližnímu, na pravého pana Goljadkina...!
S tesklivostí, s hrůzou a vztekem vyběhl mnoho trpící pan
Goljadkin na ulici, a počal najímati drožku, aby letěl rovnou
cestou k jeho excellenci, a ne-li k němu, tedy aspoň k Andreji
Filippoviči; ale hrůza! Drožkáři nikterak nechtějí vézti
pana Goljadkina, že prý nemohou vézti dva úplně sobě
podobné, poněvadž prý hodný člověk se snaží žíti
poctivě a ne tak leda jak, a nikdy ho nebývá po dvou.
Celý studem zdrcený rozhlíží se vůkol úplně poctivý pan
Goljadkin a nabývá dokonalého přesvědčení sám, na své
vlastní oči, že drožkáři i Petruška, jenž se s nimi už
dorozuměl, všichni jsou právi; neboť nestoudný pan Goljadkin
mladší nacházel se opravdu také zde vedle, nedaleko od něho, a
řídě se podlým zvykem svých mravů, patrně se hotovil i v
tomto kritickém případě provésti cosi zhola neslušného,
nikterak neprojevujícího zvláštní ušlechtilosti povahy,
kteréž člověk nabývá obyčejně dobrým vychováním,
ušlechtilosti, kterouž se tolik vychloubal při každé vhodné
příležitosti odporný pan Goljadkin druhý.
Bez paměti od studu a zoufalosti, zničený a úplně spravedlivý
pan Goljadkin dal se do běhu, kam ho oči nesly, dal se do vůle
osudu, ať si ho přivede kamkoliv; ale při každém jeho kroku,
při každém nárazu jeho nohy o žulový chodník vyskakoval jako
by ze země ještě jeden, jemu úplně podobný, ale zkažeností
svého srdce ohavný pan Goljadkin. A všichni tito úplně
podobní, hned jak se objevili, běželi jeden za druhým a
dlouhým řetězem jako řada husí táhli se a klopýtali za panem
Goljadkinem starším, tak že nebylo možno utéci od těchto
úplně podobných, tak že se politování hodnému panu
Goljadkinu zarážel v prsou dech od hrůzy, tak že se narodila na
konec strašná spousta úplně sobě podobných, tak že konečně
celé hlavní město bylo zavodněno úplně sobě podobnými a
policejní strážník, vida takové porušení slušnosti, byl
nucen chytit všechny ty úplně podobné za límec a posaditi je
do boudy, která stála náhodou hned po straně...
Celý trnoucí a hrůzou tuhnoucí probouzel se náš hrdina a
stále ještě trna hrůzou pociťoval, že i ve skutečnosti jeho
život jedva bude veselejší... Bylo mu těžko, trapno...
Svírala ho taková tesklivost, jako by mu něco vyžíralo srdce z
prsou...
Konečně však se pan Goljadkin nemohl déle zdržeti. „Nesmí
to být!" vzkřikl, rozhodně se zdvihaje s postele a hned za
tímto výkřikem procitl úplně.
Rozednilo se patrně už dávno. Ve světnici bylo jaksi
neobyčejně světlo. Sluneční paprsky hustě pronikaly skrze
okna, mrazem zjinovatělá, a hojně se sypaly po světnici, což
nemálo překvapilo pana Goljadkina, neboť k němu do pokoje
nahlédlo slunce leda v poledne a jindy, na kolik se pan Goljadkin
pamatoval, nikdy nebývalo takových nepravidelností v běhu
nebeského světla. Sotva že v panu Goljadkinu vzniklo toto
podivení, hodiny za přehrádkou začaly hrčeti, což znamenalo,
že ihned budou bít.
„Uvidíme!" pomyslil si pan Goljadkin a s tesklivým
očekáváním napjal sluch. Ale k velikému a rozhodnému jeho
překvapení hodiny se napjaly a udeřily pouze jednou...
„Co je to za komedii!" vzkřikl náš hrdina a vyskočil z
postele. Tak jak byl, nevěře svým uším, vyběhl za
přehrádku. Hodiny ukazovaly opravdu jednu. Pan Goljadkin nahlédl
na Petruškovu postel; ale ve světnici Petrušku nebylo ani
cítit. Jeho postel byla patrně už dávno prázdna a ustlána;
také jeho boty tu nikde nebyly — neklamný důkaz, že Petruška
vskutku není doma.
Pan Goljadkin přiskočil ke dveřím: dvéře byly zamknuty.
„Ale kde je Petruška?" tázal se pošeptmu, celý strašně
rozechvělý a cítě dosti silné třesení ve všech údech...
Náhle prolétla mu hlavou jistá myšlénka... Pan Goljadkin
přiskočil ke svému stolu, přehlédl jej, prohledal kolem do
kola — skutečně: včerejší jeho psaní k Vachramějevu
zmizelo...
Petruška ve přístěnku nebyl, hodiny na stěně ukazovaly jednu
a ve včerejším listě Vachramějeva byly uvedeny jakési nové
punkty, na první pohled sice dosti nejasné, ale nyní už zcela
vysvětlené. Tedy i Petruška... není pochyby, že Petruška jest
podplacen! Ano, ano, tak a nejinak!
„Takhle tedy se zatahoval hlavní uzel!" vzkřikl pan Goljadkin a
udeřil se do čela, víc a více rozevíraje oči. „Tedy ve
hnízdě té lakomé Němky skrývá se nyní všechna hlavní
nečistá síla! A byla to tedy pouze strategická lest s její
strany, když mně ukazovala na Izmajlovský most — mou pozornost
odvracela, mátla mne (čarodějnice nehodná!) a takovým
způsobem prováděla své podkopy! Ano, to je jisté! Patří-li
se na věc s této stránky, je tomu skutečně tak! Tím se také
úplně vysvětluje, proč vystoupil na scénu onen dareba: jedno
se pojí k druhému. Měli ho dávno už pohotově a drželi si ho
v zásobě pro nutný okamžik. Tak vidíme, jaké je to nyní, jak
všechno vyšlo na jevo! Jak se všechno vysvětlilo! Ale nic
neškodí! Ještě čas není ztracen..."
Ale tu si s hrůzou pan Goljadkin vzpomněl, že už jde na druhou
hodinu odpoledne. „Což jestliže nyní už provedli své..." z
prsou vydral se mu vzdech... „Ale ne, mýlí se, ještě se jim
nepovedlo, podíváme se na ně..."
Ledajak se ustrojil, vzal papír, péro a naškrtal následující
poslání:
„Velectěný pane, Jakube Petroviči!
Buď vy, anebo já, pro nás oba dva není místa! A proto vám
oznamuju, že podivné, směšné a zároveň nemožné přání
vaše, zdáti se mým blížencem a vydávati se za něho,
neposlouží k ničemu jinému než k vašemu úplnému zostuzení
a k vaší porážce. Pročež vás prosím ve vlastním vašem
zájmu, abyste ustoupil stranou a nepřekážel v cestě lidem
opravdu šlechetným, naplněným dobrými úmysly. V opačném
případě jsem hotov rozhodnouti se pro nejkrajnější
prostředky. Odkládám péro a očekávám... Ostatně zůstávám
ochotný k službám i — k pistolím.