Když náš hrdina přečetl psaní, zůstal několik minut jako
poražený. Se strašnou úzkostí, ve strašném rozechvění,
bledý jako plátno, s psaním v ruce prošel se několikrát po
světnici; aby nepříjemnost situace byla dovršena, náš hrdina
nespozoroval, že byl v tu chvíli předmětem pozornosti všech
lidí, přítomných v hospodě. Nepořádek jeho obleku,
nezdržované rozčilení, chůze či správně řečeno
pobíhání, rozkládání oběma rukama, snad i několik
záhadných slov, hozených v zapomněnlivosti do větru — to
všechno asi velmi špatně doporoučelo pana Goljadkina
přítomným návštěvníkům, ba i sám sklepník počal na něho
pohlížeti podezřele.
Vzpamatovav se, náš hrdina spozoroval, že stojí uprostřed
světnice a skoro neslušně, nezdvořile pohlíží na jakéhosi
stařečka velice slušného zevnějšku, jenž právě poobědval
a pomodliv se před svatým obrazem, zasedl opět ke stolu,
nespouštěje ovšem také očí s pana Goljadkina. Náš hrdina
rozhlédl se nejasně vůkol a uviděl, že všichni, všichni do
posledního pohlížejí na něho jakýmsi zlověstným a
podezřelým způsobem. Náhle jakýsi vysloužilý voják s
červeným límcem hlasitě požádal za „Policejní Věstník".
Pan Goljadkin sebou trhnul a zapálil se. Z nenadání spustil oči
k zemi a uviděl, že byl v takovém neslušném obleku, v jakém
by nesměl býti ani doma, neřku-li ve veřejné místnosti. Boty,
kalhoty a celý jeho levý bok byly samé bláto, petlice u pravé
nohavice byla utržena a frak dokonce i roztrhán na různých
místech.
V nekonečné úzkosti náš hrdina přistoupil ke stolu, u něhož
četl a viděl, že k němu přichází sklepník s jakýmsi
divným a drze neústupným výrazem ve tváři. Pozbyv opětně
duchapřítomnosti, náš hrdina počal si prohlížeti stůl, u
něhož nyní stál. Na stole ležely neuklizené talíře od
oběda, ležel ušpiněný ubrousek a válely se nůž, vidlička a
lžíce, jichž kdosi nedávno užil. „Kdo to tu obědval?"
pomyslil si náš hrdina. „Snad ne já? Ostatně, může být!
Poobědval jsem a ani jsem toho nepozoroval; co tedy dělat?"
Zdvihl oči a spatřil vedle sebe opět sklepníka, jenž se
chystal něco mu říci.
„Co jsem dlužen, příteli?" optal se ho náš hrdina
chvějícím hlasem.
Hlasitý smích ozval se kolem pana Goljadkina; sám sklepník se
usmál. Pan Goljadkin pochopil, že i tu si zadal a vyvedl nějakou
strašnou hloupost. Když to pochopil, tak se zastyděl, že byl
nucen sáhnouti do kapsy pro šátek, bezpochyby jen proto, aby
něco dělal a nestál jen tak; ale k nevylíčitelnému
překvapení, i svému i všech okolních, místo šátku vytáhl
láhvičku s jakýmsi lékem, jejž mu předepsal před čtyřmi
dny Kresťjan Ivánovič.
„Léky kupujte v téže lékárně" — kmitlo se hlavou pana
Goljadkina... A tu se náhle zachvěl a div ne vzkřikl hrůzou.
Nové světlo ho osvítilo... Tmavá, červenavě odporná tekutina
zlověstným odleskem zasvítila do očí panu Goljadkinu...
Láhvička mu vypadla z rukou a na místě se rozbila. Náš hrdina
vzkřiknul a uskočil na dva kroky od rozlité tekutiny. Třásl se
na všech údech a pot mu vyrážel na skráních a na čele.
„Tedy život je v nebezpečí !"
V hospodě zatím nastal ruch, poplach; všichni obklopili pana
Goljadkina, všichni domlouvali panu Goljadkinu, někteří se
dokonce chápali pana Goljadkina. Ale náš hrdina byl němý a
nepohnutý, nic neviděl, nic neslyšel a nic necítil... Konečně
jako by se byl utrhl od místa, vyrazil ven z hospody, odstrčil
každého, kdo se snažil ho zadržeti, skoro bez paměti padl do
první drožky, jež se mu namanula, a letěl do svého bytu.
V síni svého bytu setkal se s Michějevem, sluhou z úřadu,
jenž držel v ruce psaní s úřadní pečetí. „Vím,
příteli, všechno vím," odpověděl slabým, tesklivým hlasem
zmožený náš hrdina; „to je officiální..."
Ve psaní skutečně bylo nařízení, podepsané Andrejem
Filippovičem, aby pan Goljadkin odevzdal všechna akta, jež se u
něho nacházejí, Ivanu Semenoviči. Pan Goljadkin, přijav psaní
a dav sluhovi desetník spropitného, vstoupil do svého bytu a
uviděl, že Petruška snáší a sbírá na jednu hromadu všechny
své hadry, všechen svůj majetek, chtěje patrně opustiti pana
Goljadkina a přestěhovati se ke Karolíně Ivánovně, jež ho
vylákala, aby jí nahradil Jevstafija.
Hlava XII.
Přišel Petruška kolébaje se, jaksi podivně nedbale se drže a
s jakýmsi otrocky vítězoslavným výrazem ve tváři. Bylo
patrno, že má jakýsi úmysl a byl si vědom svého práva,
pročež pohlížel jako člověk cizí, to jest jako sluha někoho
cizího, nikoli však jako sluha pana Goljadkina.
„Nu tak vidíš, můj milý," počal náš hrdina z těžká
oddychuje. „Kolik pak je hodin?"
Petruška mlčky odešel za přehrádku, pak se vrátil a dosti
nezávislým hlasem oznámil, že bude brzy půl osmé.
„Nu dobře, můj milý, dobře. Vidíš tedy, můj milý...
dovol, abych ti řekl, můj milý, že mezi námi je, tuším,
všechno nyní ukončeno..."
Petruška mlčel.
„A když je tedy všechno mezi námi ukončeno, pověz mně nyní
otevřeně, jako příteli mně pověz, kde jsi byl, brachu?"
„Kde jsem byl? U dobrých lidí."
„Vím, přítelíčku, vím. Byl jsem s tebou vždycky spokojen,
můj milý, i vysvědčení ti dám... A ty budeš nyní u nich?"
„Co dělat, pane! Sám ráčíte vědět. Vímeť, dobrý
člověk špatnému něčemu učit nebude."
„Vím, můj milý, vím. Nyní jsou dobří lidé vzácni,
přítelíčku; važ si jich, můj milý. Nu, a co oni?"
„Vímeť jak... Ale u vás, pane, teď už nemohu více sloužit;
sám ráčíte vědět."
„Vím, můj milý, vím; tvou horlivost a přičinlivost znám;
viděl jsem to všechno, přítelíčku, všímal jsem si. Já si
tebe vážím, přítelíčku. Dobrého a poctivého člověka,
třebas byl jen lokaj, si vážím."
„Inu ovšem! Našinec, sám ráčíte vědět, kouká, kde je
lépe. Tak je to. A co já? Vímeť, pane, bez dobrého člověka
se neobejdeme."
„Nu dobře, brachu, dobře; cítím to... Tuhle máš peníze a
tu je tvoje vysvědčení. A nyní se políbíme, brachu,
rozloučíme se... A teď, můj milý, tě požádám ještě za
jednu službu, za poslední službu," řekl pan Goljadkin
slavnostním hlasem. „Víš, můj milý, ledaco se přihodí.
Hoře, můj zlatý, skrývá se i v pozlacených palácích, a
nikam od něho neujdeš. Ty víš, přítelíčku, že jsem býval
k tobě, tuším, vždycky laskav."
Petruška mlčel.
„Býval jsem k tobě, tuším, vždycky laskav, můj milý... A
mnoho-li pak mám nyní prádla, můj milý?"
„Všecko je v pořádku. Košil plátěných šest, punčoch tři
páry, čtyři náprsenky, flanelovou kazajku a podvléčky dvoje.
Sám víte všechno. Já se, pane, ničeho vašeho netknu. Pánův
majetek opatruju, pane. Jsem s vámi, pane, tento... rozumí se...
a abych si vzal hřích na duši, pane, nikdy! Však to sám víte,
pane..."
„Věřím, příteli můj, věřím. Tak jsem to nemyslil,
přítelíčku, dokonce ne. Ale běží mně, přítelíčku..."
„Známá věc, pane, to my už víme. Když jsem ještě u
generála Stolbňakova sloužil, také mne propustil, protože sám
odjížděl do Saratova... Statek tam měl..."
„Ale ne, přítelíčku, o tom nemluvím; nic takového... ani si
nemysli, přítelíčku milý."
„Známo. Co našinec? Sám ráčíte vědět, těžko-li
člověka pomluvit. A se mnou byli všude spokojeni. Byli
ministři, generálové, senátoři, hrabata. Býval jsem u všech,
u knížete Svinčatkina, u plukovníka Pereborkina, u generála
Nedobarova, také jsem jim sloužil, na statek jsme jezdili.
Známo..."
„Ano, přítelíčku, ano; dobře, přítelíčku, dobře. I já,
přítelíčku, nyní odjíždím... Každému jiná cesta
vykázána, můj milý, a neznámo, na jakou cestu který člověk
padne. Nu, přítelíčku, pomoz mně nyní obléknouti se; a můj
úřadní frak také slož... kalhoty druhé, prostěradla,
pokrývky, podušky..."
„Do uzlu poroučíte všechno svázat?"
„Ano, přítelíčku, ano, třebas do uzlu... Kdož ví, co se
může přihodit? A nyní, můj milý, doběhni vyhledat krytý
kočár..."
„Krytý kočár?"
„Ano, můj milý, krytý kočár, hezky prostorný a na určitou
dobu. Nemysli si však, přítelíčku, sám něco tento..."
„A daleko chcete odjet?"
„Nevím, přítelíčku, to také nevím. Peřinu také, myslím,
bude tam třeba položit. Co ty myslíš, přítelíčku?
Spoléhám na tebe, můj milý."
„Což ráčíte hned odejet?"
„Ano, přítelíčku, ano! Taková okolnost se přihodila...
takové je to, můj milý, takové!"
„Inu, vímeť, pane. V našem pluku poručíkovi také se to
přihodilo; bylo to u jednoho tamního statkáře... uvez' ji..."
„Uvez'? Jak! Můj milý, ty..."
„Ano, uvez' a v druhém statku byly oddavky. Všecko bylo napřed
připraveno. Hnali se za nimi; ale kníže se jich zastal,
nebožtík. A urovnalo se to."
„Oddavky, ano... ale jak ty, můj milý? Jakým způsobem ty o
tom, můj milý, víš?"
„I vždyť je známo, co. Pověstmi, pane, země se plní.
Všechno to víme, pane... ovšem, kdož pak je bez hříchu. Ale
řeknu vám nyní, pane — dovolte mně vyjádřiti se po prostu,
po selsku — když tedy na to došlo, řeknu vám nyní, pane:
máte nepřítele, soupeře máte, pane, silného soupeře; takové
to je..."
„Vím, přítelíčku, vím; sám víš, můj milý... Spoléhám
tedy na tebe. Jak to tedy nyní začít, přítelíčku? Co bys
mně radil?"
„Tak tedy, pane, když jste se nyní, tak říkaje, na takovou
dráhu vydal, tedy vám bude třeba ledaco kupovat — na příklad
prostěradla, podušky, peřinu ještě jednu pro dva, pokrývku
pěknou —; pro ten případ tady dole je sousedka, měštanka; ta
má pěkný liščí plášť. Mohl byste se na něj podívat a
koupit; můžete se jít hned podívat. Přihodí se vám to nyní,
pane; plášť je pěkný, atlasem pošitý, liščí kožešinou
podšívaný..."
„Nu dobře, přítelíčku, dobře; svoluju, přítelíčku, a na
tebe spoléhám, úplně na tebe spoléhám. Třebas i plášť,
můj milý... Jen honem, honem! Pro Boha, honem! I plášť
koupím, jen, prosím tě, honem! Brzo bude osm hodin, honem,
přítelíčku, pro Boha! Pospěš si honem, přítelíčku!"
Petruška nechal nedovázaného uzlu s prádlem, poduškami,
pokrývkami, prostěradly a všelikými hadry, co snesl a, začal
svazovat, a střemhlav vyběhl z pokoje. Pan Goljadkin se chopil
zatím ještě jednou dopisu; ale čísti ho nemohl. Chopil se
oběma rukama za svou nešťastnou hlavu a v pochybnostech se
opřel o zeď. Přemýšleti nemohl o ničem, dáti se do nějaké
práce také nemohl; nevěděl ani sám, co se s ním děje.
Konečně vida, že čas utíká a Petruška ani plášť se
neobjevuje, rozhodl se, že půjde sám. Otevřev dvéře do
síně, zaslechl dole hluk, řeči, spor a hádku... Několik
sousedek rozmlouvalo, křičelo, soudilo a rozhodovalo o čemsi...
Však pan Goljadkin už věděl, o čem. Bylo slyšeti hlas
Petruškův; pak se ozvaly něčí kroky.
„Můj ty Bože, oni sem sezvou celý svět!" zastenal pan
Goljadkin, lomě rukama v zoufalství a vrhl se nazpět do pokoje.
Přiběhnuv do pokoje, sklesl skoro bez paměti na divan,
obličejem na podušku. Minutku tak proležel, pak vyskočil a
nečekaje na Petrušku, obul si kaloše, vzal klobouk, oblékl
plášť, vzal s sebou peněženku a běžel střemhlav se schodů.
„Ničeho není třeba, ničeho, můj milý. Já sám, já sám
všecko... Tebe zatím není třeba, a ostatně snad se všechno
zatím obrátí k lepšímu," zamumlal pan Goljadkin Petruškovi,
jehož potkal na schodech. Pak vyběhl na dvůr a ven z domu. Srdce
v něm zmíralo. Dosud nebyl rozhodnut... Co dělat, co si počít,
jak se zachovat v tomto kritickém případě..."
„Co si počít, pane Bože můj! Bylo třeba, aby se i toto
přihodilo?" vzkřiknul konečně ze zoufalství, vrávoraje po
ulici na zdařbůh, kam ho oči nesly. „Bylo třeba, aby se to
přihodilo! Kdyby nebylo tohoto, právě toho, všechno by se
urovnalo; najednou, jedním rázem, jedním obratným, energickým,
pevným rázem by se to urovnalo. Prst si dám useknouti, že by se
urovnalo. Hle, jak by se všechno vyřídilo: zaklepal bych tu i
tam — já řku, tak a tak, a mně, ctěný pane, nedovolují,
abych tak řekl, ani sem, ani tam; já řku, tak se nejedná; já
řku, ctěný pane můj, tak se nejedná a samozvanstvím se u nás
ničeho nedosáhne. Samozvanec je, panečku, člověk... tento...
neužitečný a užitku vlasti nepřinese. Chápete to? Já řku,
chápete to, ctěný pane? Tak bych tento... Ale ne, ostatně,
což... vždyť to docela není tento... docela ne... Co to pletu,
já hlupák? Vždyť sám se hubím. Vždyť, ty blázne jeden,
docela to není tak! Ale vidíš, blázne, jak se nyní jedná! Nu,
kam se poděju nyní? Co si na příklad počnu nyní sám s sebou?
Nu, kam se nyní hodím? Nu, vezměme na příklad, kam se hodíš
nyní, ty Goljadkine jeden, ty nedůstojný člověče? Co nyní?
Kočár je třeba dostat; kočár prý dostaň a čekej na ni;
nožky by si zmočila, kdyby nebylo kočáru... Kdo by si pomyslil!
Nu, slečinka! Vida dívku mravného chování! A jak ji
vychvalovali! Vyznamenala jste se, slečinko, darmo mluvit,
vyznamenala!... A to všechno pochází od nemravného vychování.
Když tak nyní pohlédnu, když to všechno uvážím, vidím, že
to nepochází od ničeho jiného, než od nedostatku mravnosti.
Místo aby ji z mládí tento... a čas ob čas i metlou, oni ji
cukrovinkami a různými sladkostmi cpou, i sám starý nad ní
natahuje moldánky: ,Ty jsi moje, tys mé zlato, za hraběte tě
provdám.' — A nyní se jim vydařila, ukázalá nám teď svoje
karty — já řku, takhle hrajeme my! Místo aby ji doma drželi z
mládí, dali ji do pensionátu k francouzské madame, k nějaké
emigrantce Falballa; a tam se učila všelikému dobru u emigrantky
Falballa: teď to jsou toho následky. Já řku, jděte, těšte
se! Abych prý byl s kočárem v tu a tu hodinu pod okny a
cituplnou romanci po španělsky zazpíval. ,Čekám vás a vím,
že mne milujete, utečeme spolu a budeme žiti v chaloupce.' —
Ale vždyť to vlastně není možno, vždyť, ctěná slečno,
vezme-li se kolem a kolem, nesmí se to, vždyť zákon zapovídá
poctivou a nevinnou dívku z otcovského domu uvézti bez svolení
rodičův! A konečně proč, zač a nač je toho třeba? Nu, ať
by se provdala, za koho je třeba, koho jí osud přisoudil, a je
odbyto. Já jsem úřadník; mohu být za to z úřadu propuštěn;
mohu se za to dostat do vyšetřování, milá moje slečinko!
Takové je to. A vy jste nevěděla? Ale to způsobila Němka. To
všechno vychází od ní, od čarodějnice, ona má ve všem ruce.
Protože člověka pomluvili, protože si o něm vymyslili babský
klep, nemožnou komedii dle rady Andreje Filippoviče, z toho to
vzniklo. Jinak proč by se Petruška do toho míchal? Co je mu do
toho? Nač je mu toho třeba, darebovi? Ne, nemohu, slečinko,
nijak nemohu, za nic na světě nemohu... Pro tentokrát mně,
slečinko, už nějak odpusťte. To vy jste, slečinko, všeho
příčinou a ne Němka, ne čarodějnice, nýbrž jen vy, protože
čarodějnice je hodná osoba, protože čarodějnice ničím není
vinna, ale vy, slečinko, jste vinna. Tak je to! Vy, slečno, mne
uvádíte v pokušení... Člověk upadne v záhubu, sám sebou
člověk přijde na zmar a nemůže se udržet; — jaká pak
svatba! A kterak to všechno skončí? A jak to nyní provést?
Mnoho bych za to dal, kdybych to všechno nyní věděl!"
Tak ve svém zoufalství uvažoval náš hrdina. Tu se náhle
vzpamatoval a seznal, že stojí kdesi na Litějné ulici. Pohoda
byla hrozná. Byla obleva, sníh se valil, pršelo, nu právě tak,
jako v onu nezapomenutelnou dobu, když za strašné půlnoční
hodiny započaly všechny nehody pana Goljadkina.
„Jaká chůze v takovou pohodu!" pomyslil si pan Goljadkin,
pohlížeje na počasí. „To je všeobecná smrt... Pane Bože
můj! Kde tu na příklad dostanu kočár? Tamhle na rohu, zdá se,
že se cosi černá. Půjdu tam, uvidíme... Pane Bože můj!"
vzdychal náš hrdina, zaměřiv slabé a vratké kroky své v tu
stranu, kde uviděl cosi podobného kočáru. „Hle, co udělám:
Půjdu, padnu mu k nohám, bude-li možno, a poníženě budu
prosit. Tak a tak, řeknu: do vašich rukou odevzdávám svůj
osud, do rukou představenstva. Vaše excellence, řeknu, zastaňte
se, buďte dobrodincem člověku. Tak a tak, řeknu, to a to se
stalo, skutek nezákonný; nezničujte mne, za otce vás
přijímám, neopouštějte mne... důstojnost, čest, jméno a
příjmení zachraňte... od zločinného, zkaženého člověka
mne chraňte... On je jiný člověk, vaše excellence, a já jsem
také jiný člověk. On je něco jiného a já jsem také něco
jiného; opravdu něco jiného, vaše excellence, skutečně něco
jiného; vidíte, jak je to, řeknu mu. Ani podoben být k němu
nemohu, řeknu; račte to změnit, račte poručit, aby to změnili
a zničili bezbožný, samovolný podvod... takový podvod, vaše
excellence, že mu není na světě podobného. Za otce vás
přijímám; představenstvo, rozumí se dobročinné a
starostlivé představenstvo, musí podporovati podobné
pohnutky... Vždyt je v tom i cosi rytířského, když řeknu:
Přijímám vás, dobročinné představenstvo, za otce a svěřuju
vám svůj osud; nebudu se vzpírati, úplně se svěřuju a sám
zůstanu stranou ode všech těch záležitostí... Takové to je,
řeknu mu."
„Nu co, můj milý, jsi drožkář?"
„Drožkář."
„Kočár, brachu, potřebuju na večer."
„A daleko ráčíte jeti?"
„Na večer, na celý večer, ať si už kamkoli, můj milý, ať
si kamkoli."
„Snad za město chcete jet?"
„Ano, přítelíčku, snad i za město. Já sám ještě na
určito nevím, přítelíčku, nemohu ti určitě říci, můj
milý. Víš, můj milý, snad se všechno obrátí k lepšímu.
Vímeť, přítelíčku
„Inu, ovšem, pane, ovšem; dej pán Bůh každému."
„Ano, přítelíčku, ano; děkuju ti, můj milý. Nu a mnoholi
budeš žádati, můj milý?"
„A hned ráčíte jet?"
„Ano, hned; totiž ne hned; počkáš v jednom místě... jen tak
chvilku, ne dlouho budeš čekat, můj milý."
„Nu, když najímáte na celý večer, méně nežli šest rublů
nemohu vzít při takovém počasí."
„Dobře, můj milý, dobře; já se ti odvděčím, můj milý.
Ty mne tedy nyní povezeš, můj milý."
„Sedněte si; počkejte, tuhle to trochu upravím... Tak, račte
si nyní sednout. A kam poroučíte jet?"
„K Izmajlovskému mostu, přítelíčku."
Kočí se usadil na kozlíku a pobídnul pár hubených herek,
které mocí odtrhl od žlabu se senem, k Izmajlovskému mostu.
Náhle však pan Goljadkin trhnul za provázek, zastavil kočár a
prosil dojemným hlasem, aby obrátil, aby nejel k Izmajlovskému
mostu, nýbrž do jakési jiné ulice. Kočí obrátil do druhé
ulice a za deset minut povoz pana Goljadkina zastavil před domem,
v němž přebýval jeho excellence. Pan Goljadkin vyšel z
kočáru, poprosil snažně svého kočího, aby tu počkal a sám
s trnoucím srdcem běžel nahoru do prvního poschodí, trhnul za
zvonítko, dvéře se otevřely a náš hrdina se octnul v
předsíni u jeho excellence.
„Jeho excellence ráčí býti doma?" optal se pan Goljadkin,
obraceje se s těmito slovy ke sluhovi, jenž mu otevřel.
„A čeho si přejete?" ptal se lokaj, prohlížeje si pana
Goljadkina od hlavy do paty.
„Já, přítelíčku, tento... Jsem Goljadkin, úřadník,
titulární rada Goljadkin. Řekni, že bych si rád promluvil s
jeho excellenci..."
„Počkejte, teď není možná..."
„Přítelíčku, nemohu čekat; má záležitost je vážná,
nedopouští odkladu..."
„A kdo vás sem posýlá? Nesete nějaké listiny?"
„Ne, přítelíčku, přicházím ve vlastní věci... Oznam mu,
přítelíčku, řekni, že tak a tak, přišel si promluvit. A já
se ti odvděčím, můj milý."
„Není možno. Nesmím nikoho přijímat, jsou zde hosté.
Přijďte ráno v deset hodin."
„Ale oznamte mne, můj milý. Nemohu, mně není možná
čekat... Vy, můj milý, budete za to odpovídat."
„E jdi, oznam ho; co je ti do toho, či bot je ti líto?" zvolal
druhý lokaj, jenž ležel na lávce a dosud nepromluvil ani slova.
„Jen boty trhat! Víš, že poručili, nikoho nepřijímat.
Úřadníci mají přicházeti ráno."
„Oznam ho, oznam. Však ti jazyk neupadne."
„Což, já ho oznámím, jazyk mi neupadne. Ale poručili nikoho
nepřijímat, a když nikoho, tak nikoho. — Jděte zatím tuhle
do pokoje."
Pan Goljadkin vešel do prvního pokoje; na stole stály hodiny.
Vzhlédl na ně: bylo půl deváté. Srdce se mu zachvělo v prsou.
Už se chtěl vrátit, ale v týž okamžik vysoký lokaj, stanuv
na prahu sousedního pokoje, hlasitě pronesl příjmení pana
Goljadkina.
„Je to chřtán!" pomyslil si náš hrdina ve své
nevyličitelné tesknosti. „Kdybych byl aspoň řekl: Tak a
tak... přicházím co nejpokorněji a nejuctivěji vysvětliti
svou záležitost... tento... račte mne laskavě vyslechnouti. Ale
nyní všechno je zmařeno, všechno jako do větru hozeno...
Ostatně... nu, což... nic neškodí."
Ale na dlouhé uvažování nebylo času. Lokaj se obrátil, řekl:
„Račte" a uvedl pana Goljadkina do kabinetu.
Když náš hrdina vstoupil do pokoje, pocítil, jako by byl
oslepl, neboť neviděl rozhodně pranic. Jen se mu tak mimochodem
mihnuly dvě nebo tři postavy v očích. „To jsou patrně
hosté," napadlo pana Goljadkina. Konečně však pan Goljadkin
začal jasně rozeznávati hvězdu na černém fraku jeho
excellence, potom ponenáhlu přešel i k samému černému fraku a
na konec vrátila se mu možnost úplného nazírání.
„Co je?" ozval se známý hlas nad panem Goljadkinem.
„Titulární rada Goljadkin, vaše excellence."
„Nu?"
„Přišel jsem si promluvit."
„Jak? Co?"
„Inu tak. Říkám, tak a tak, přišel jsem si promluvit, vaše
excellence."
„Ale... Kdo jste vlastně?"
„Pa—pa—pan Goljadkin, vaše excellence, titulární rada."
„Nu, a co si přejete?"
„Že tak a tak, za otce ho přijímám; sám zůstanu stranou a
od nepřítele mne zachraňte — to je všechno!"
„Co prý?"
„Známo, co."
„Co je známo?"
Pan Goljadkin mlčel. Brada začínala se mu ponenáhlu třásti.
„Nu?"
„Myslil jsem, že rytířsky, vaše excellence... Myslil jsem,
že tady rytířsky... a představenstvo za otce přijímám... A
že tak a tak, zachraňte mne, říkám, se sl... slzami prosím, a
že takové po—pohnutky mají se pod— pod—podporovat."
Jeho excellence se odvrátil. Náš hrdina po několik okamžiků
nemohl nic rozeznati očima. Prsa mu cosi svíralo, dech se tajil.
Nevěděl, kde stojí. Styděl se jaksi a bylo mu teskno. Bůh ví,
co bylo potom...
Když se náš hrdina vzpamatoval, spozoroval, že jeho excellence
mluví se svými hosty a jako by příkře a důrazně s nimi o
čemsi debattoval. Jednoho z hostí pan Goljadkin ihned poznal. To
byl Andrej Filippovič; druhého ne. Ostatně tvář jeho byla
také jaksi známa — vysoká, silná postava, letitá, obdařená
velmi hustými brvami a licousy a výrazným, pronikavým pohledem.
Na krku neznámého visel řád, v ústech měl cigaro. Neznámý
kouřil, a nevynímaje cigara z úst, význačně kýval hlavou,
vzhlížeje občas na pana Goljadkina.
Panu Goljadkinu stalo se jaksi nevolně; obrátil oči stranou a tu
spozoroval ještě jednoho podivného hosta. Ve dveřích, které
náš hrdina pokládal dosud za zrcadlo, jak se mu již dříve
jednou přihodilo, objevil se on — víme kdo: příliš dobře
známý přítel pana Goljadkina. Pan Goljadkin mladší nacházel
se skutečně až doposud v druhém malinkém pokojíku a psal cosi
na kvap; nyní patrně nastala potřeba, objevil se tedy s
listinami pod paží, přistoupil k jeho excellenci a velice
obratně, očekávaje výhradné pozornosti ke své osobě, dovedl
se vetříti do řeči i porady, zaujav místo trochu za zády
Andreje Filippoviče a z části jsa zastíněn neznámým,
kouřícím cigaro. Pan Goljadkin mladší měl patrně značné
účastenství v rozhovoru, jemuž naslouchal nyní ušlechtilým
způsobem, kýval hlavou, přestupoval nožkama, usmíval se,
každou chvíli vzhlížel na jeho excellenci, jakoby ho uprošoval
pohledem, aby i jemu dovolili prohoditi půl slovíčka.
„Podlec!" pomyslil si pan Goljadkin a nevolky vystoupil o krok ku
předu. V tu chvíli jeho excellence se obrátil a sám dosti
nerozhodně přikročil k panu Goljadkinu.
„Nu, dobře, dobře. Jděte nyní s Bohem. Prohlédnu pozorně
vaši záležitost, a vás dám doprovodit..." Tu jeho excellence
pohlédl na neznámého s hustými licousy. Tento na znamení
souhlasu kývnul hlavou.
Pan Goljadkin cítil a chápal jasně, že ho mají za cosi jiného
a dokonce ne za to, zač by měli. „Tak nebo onak," pomyslil si,
„ale promluviti si musím. Řeknu: tak a tak, vaše excellence..."
Tu ve svých pochybnostech sklopil oči k zemi a ku svému
krajnímu překvapení uviděl na botách jeho excellence velikou
bílou skvrnu. „Snad praskly?" pomyslil si pan Goljadkin. Brzy
však poznal, že boty jeho excellence nepraskly, nýbrž jen tak
silně odrážely světlo. Nápadný tento úkaz vysvětlil se panu
Goljadkinu tím, že boty byly lakované a silně se leskly. Tomu
se říká ,blik', pomyslil si náš hrdina, a tento název drží
se hlavně v dílnách umělců; jinde tomuto zjevu říkají
osvětlená hrana. Tu pan Goljadkin zdvihl oči a seznal, že je
třeba mluvit, poněvadž by jinak jeho věc mohla dospěti ke
špatnému konci. Náš hrdina postoupil tedy o krok ku předu.
„Tedy tak a tak, vaše excellence," pravil. „Ani samozvanství
v našem věku nepomůže..."
Jeho excellence na to neodpověděl, nýbrž silně zatáhl za
provázek od zvonku. Náš hrdina postoupil ještě o krok ku
předu.
„On je podlý a skrz na skrz zkažený člověk, vaše
excellence," mluvil náš hrdina skoro bez sebe, zmíraje
úzkostí, při tom však směle a rozhodně ukazoval na
nedůstojného svého blížence, jenž přestupoval v tu chvíli
okolo jeho excellence. „Tak a tak, povídám, ale narážím na
známou osobu."
Nastalo všeobecné pohnutí po slovech pana Goljadkina. Andrej
Filippovič a neznámá postava zakývali svými hlavami; jeho
excellence trhal netrpělivě ze vší síly za provázek od
zvonku, volaje služebné. Tu pan Goljadkin mladší vykročil do
předu.
„Vaše excellence," pravil. „Poníženě prosím za dovolení,
abych směl promluvit." Ve hlase pana Goljadkina mladšího bylo
cosi krajně rozhodného; všechno ukazovalo, že se cítí úplně
ve svém právu.
„Dovolte mně otázku," začal opět, předbíhaje svou
horlivostí odpověď jeho excellence a obraceje se tentokrát k
panu Goljadkinu: „Dovolte mně otázku: Víte, v přítomnosti
jakých osob se tak vyjádřujete? Víte, před kým stojíte, v
čím kabinetě se nacházíte?..."
Pan Goljadkin mladší byl celý neobyčejně vzrušen, celý
červený a zapálený rozhorlením a hněvem; ba i slzy se
objevily v jeho očích.
„Pánové Bassavrjukovi!" zařval z celého hrdla lokaj, objeviv
se ve dveřích kabinetu.
„Dobrá šlechtická rodina, pocházející z Maloruska,"
pomyslil si pan Goljadkin, a v tom okamžiku pocítil, že kdosi
velice přátelským způsobem opřel se mu jednou rukou o záda,
potom i druhá ruka přilehla k jeho zádům. Podlý blíženec
pana Goljadkina vrtěl se před ním ukazuje cestu, a náš hrdina
jasně uviděl, že ho postrkují, zdá se, k velikým dveřím
kabinetu. „Zrovna jak u Olsufija Ivánoviče," pomyslil si a
octnul se v předsíni. Ohlédl se a uviděl vedle sebe dva lokaje
jeho excellence a jednoho svého blížence.
„Plášť, plášť, plášť mého přítele! Plášť mého
nejlepšího přítele!" zaštěbetal zkažený člověk, vytrhl z
ruky jednoho sluhy plášť a hodil jej pro podlý a sprostý
posměch přímo na hlavu panu Goljadkinu. Pan Goljadkin,
vymotávaje se násilně ze svého pláště, jasně uslyšel
smích obou lokajů. Avšak nic neposlouchaje a ničeho
vedlejšího si nevšímaje vycházel už z předsíně a octnul se
na osvětleném schodišti. Pan Goljadkin mladší za ním.
„S Bohem, vaše excellence!" zvolal za panem Goljadkinem
starším.
„Podlec!" křikl náš hrdina celý bez sebe.
„I třebas podlec."
„Zkažený člověk!"
„I třebas zkažený člověk..." odpovídal důstojnému panu
Goljadkinu nedůstojný jeho nepřítel a ze vrozené mu podlosti
pohlížel shůry se schodů přímo, ani nemrkaje, do očí panu
Goljadkinu takovým způsobem, jako by ho prosil, aby ještě
pokračoval.
Náš hrdina plivnul rozhorlením a vyběhl na ulici. Byl tak
zničen, že si vůbec nepamatoval, kdo a jak ho usadil do
kočáru. Vzpamatovav se, uviděl, že ho vezou po Fontánce.
„Patrně k Izmajlovskému mostu!" pomyslil si náš hrdina. Tu se
panu Goljadkinu zachtělo ještě na něco si vzpomenouti, ale
nemohl. A bylo to cosi hrozného, co se nedá ani vysvětliti...
„Nu, nic neškodí!" rozhodl náš hrdina a jel k Izmajlovskému
mostu.
Hlava XIII.
Zdálo se, že se počasí hodlá změniti k lepšímu. Vskutku
mokrý sníh, který se valil doposud celými mraky, počínal
ponenáhlu řídnout a za nedlouho přestal padat úplně. Ukázala
se obloha a na ní tu a tam zajiskřily hvězdičky. Bylo jen
mokro, blátivo, sychravo a dusno, zejména pro pana Goljadkina,
který i bez toho jedva dechu popadal. Promoklý a proto těžký
plášť jeho projímal všechny jeho údy jakousi nepříjemnou,
teplou vlhkostí a tíží svou ještě více ochromoval jeho
silně sesláblé nohy.
Jakési zimničné záchvěvy přebíhaly jako ostří a dotěrní
mravenci po celém jeho těle; znemožením prosakoval z něho
studený, chorobný pot, tak že pan Goljadkin už zapomněl
opakovati si při této vhodné příležitosti se vrozenou sobě
pevností a rozhodností svou zamilovanou frázi, že všecko snad
nějakým způsobem, ano zcela jistě a najednou se obrátí k
lepšímu.
„Ostatně to všecko zatím ještě ujde," pomyslil si pevný a
na duchu neklesající náš hrdina, stíraje s obličeje kapky
studené vody, řinoucí se kolkolem se střechy kulatého a na
tolik promoklého klobouku, že se voda na něm už nedržela.
Dodav ještě, že to všechno nic neznamená, náš hrdina se
pokusil přisednouti na dosti tlustý špalek, jenž se povaloval
vedle hranice dříví na dvoře Olsufija Ivánoviče.
Rozumí se, na španělské serenady a hedvábné provazové
řebříky nebylo ani pomyšlení; ale přece bylo třeba postarati
se o tajný kouteček, třebas ne teplý, ale za to pohodlný a
skrytý. Silně ho vábil — mimochodem řečeno — onen koutek v
síni před obydlím Olsufija Ivánoviče, kde už dříve, skoro
hned na počátku této pravdivé pověsti, náš hrdina vystál
celé dvě hodiny mezi skříní a starou španělskou stěnou,
mezi všelikým domácím, nepotřebným haraburdím a polámaným
nářadím.
Nutno totiž podotknouti, že i tentokrát pan Goljadkin stál a
čekal už celé dvě hodiny na dvoře Olsufija Ivánoviče. Ale co
se týče tajného a útulného onoho koutku v síni, naskytly se
nyní některé nepohodlné okolnosti, jichž dříve nebylo. Prvá
okolnost byla ta, že onoho koutku si patrně povšimli a učinili
jisté ochranné kroky od té doby, co se přihodila známá
historie na posledním plese u Olsufija Ivánoviče. A za druhé
bylo nutno čekati na smluvené znamení od Kláry Olsufjevny,
protože nějaké takové znamení nezbytně musilo býti umluveno.
Vždycky se to tak dělalo, „my to nezačali a také námi to
neskončí".
Při té příležitosti pan Goljadkin vzpomněl si na jakýsi
román, který četl kdysi dávno, a v němž hrdinka dala
smluvené znamení Alfredovi za úplně podobných okolností tím,
že k oknu přivázala růžovou stužku. Jen že růžová stužka
nyní v noci a při petrohradském počasí, známém svou
vlhkostí a nespolehlivostí, nemohla se hoditi k věci a byla —
jedním slovem — vůbec nemožná.
„Ne, kam pak tady s hedvábnými provazovými řebříky,"
pomyslil si náš hrdina. „Raději si tuhle někde tajně a
tichounce postojím, třebas tadyhle." I vybral si místečko na
dvoře právě naproti oknům vedle hranice složeného dříví.
Ovšem po dvoře chodilo množství vedlejších lidí, jezdců,
kočích; mimo to hrčely povozy, frkaly koně a t. d. Ale
místečko přece bylo pohodlné. Ať si už spozorují nebo ne,
výhoda byla aspoň ta, že se nacházel ve stínu a pana
Goljadkina z domu neviděl nikdo, on však mohl viděti všechno.
Okna byla silně osvětlena, byl jakýsi slavnostní sjezd u
Olsufija Ivánoviče. Hudbu ostatně nebylo ještě slyšet.
„Tedy žádný ples; sjeli se jen tak, za nějakou jinou
příčinou," pomyslil si náš hrdina a srdce mu trochu zatlouklo.
„A určila skutečně dnešek?" mihlo se náhle jeho hlavou.
„Není omyl v datum? Možná — všecko je možno... Vida, jaká
je tu možnost! Možná, že psaní bylo napsáno už včera a já
je nedostal, protože se do toho vpletl Petruška, darebák. Anebo
je napsáno zejtra, to jest, že já... že zejtra se mělo
všechno vykonat, totiž s kočárem čekat..."
Tu náš hrdina zchladnul dokonale a počal v kapse hledati psaní,
aby se přesvědčil. Ale psaní k velikému jeho podivení v kapse
nebylo? „Kterak to?" zašeptal polomrtvý pan Goljadkin; „kde
jsem je nechal? Patrně jsem je ztratil! — To mně ještě
scházelo!" zastenal na konec. „Nu, padne-li nyní do nedobrých
rukou... A možná, že už upadlo!... Bože, co z toho bude! Bude
něco takového, že už... Ach ty osude můj nenávistný!"
Tu se pan Goljadkin zachvěl jako list při pomyšlení, že snad
nešlechetný blíženec jeho, když mu vrhl na hlavu plášť,
měl právě za účel zmocniti se dopisu, o němž nějakým
způsobem vyzvěděl od nepřátel pana Goljadkina. „Mimo to on
zachycuje cizí dopisy," uvažoval dále náš hrdina. „Důkazem
toho... Ale nač důkazy!"
Po prvém návalu úžasu a ztrnutí krev se vrazila do hlavy panu
Goljadkinu. Stenaje a skřípaje zuby chopil se za horkou svou
hlavu, sklesl na špalek a počal o čemsi přemítati... Ale
myšlénky se nikterak nevázaly v jeho hlavě. Míhaly se tam
jakési osoby, vynořovaly se tu jasněji, tu nejasně jakési
dávno zapomenuté příhody, lezly do hlavy jakési nápěvy
jakýchsi hloupých písniček... Úzkost se ho zmocňovala
nevýslovná.
„Bože můj, Bože můj!" vzdychl si náš hrdina, když se byl
trochu vzpamatoval a potlačil v prsou hluchý vzlykot, „dej mně
pevnosti ducha v nevyčerpatelné hlubině mých běd! Že jsem
ztracen, že jsem na dobro ztracen, o tom nemůže býti ani
nejmenší pochybnosti, a tak je to v pořádku, neboť nemohlo se
státi jinak nijakým způsobem. Předně jsem zbaven místa,
úplně zbaven, a nemohlo se stát, abych ho nebyl zbaven... Nu,
ovšem, nějak se to zase urovná. A mých peněz prozatím stačí
na první dobu: bude třeba nějakého bytečku, nářadí nějaké
se musí poříditi... A Petruška — to je první — u mne
nebude. Obejdu se bez dareby... vypomohou jiní nájemníci. Nu
dobře! Přijdu si a odejdu, kdy se mi zlíbí a Petruška nebude
bručet, že se vracím pozdě... Vida; proto je lépe, když si
dám posloužit od nájemníků... Tedy to by bylo všechno dobře;
jen že já mluvím pořád o tom, o čem bych neměl, a o tom, o
čem bych měl, o tom nemluvím!"
Tu myšlénka o nynějším postavení opět ozářila pamět pana
Goljadkina. Rozhlédl se kolem sebe. „Ach ty pane Bože můj,
pane Bože můj! O čem to vlastně nyní mluvím?" pomyslil si,
pozbyv nadobro rozvahy a chopil se opětně za svou rozpálenou
hlavu...
„Což, pane, už brzo ráčíte jet?" ozval se hlas nad panem
Goljadkinem. Pan Goljadkin sebou trhnul; ale před ním stál jeho
kočí, také celý až do kůže promoklý a prozáblý, jehož z
dlouhé chvíle a z netrpělivosti napadlo podívati se k panu
Goljadkinu za dříví.
„Přítelíčku, já tento... brzo, přítelíčku, hned, už
hned, jen počkej..."
Kočí odešel, bruče si cosi pod nos. „Proč pak bručí,"
přemýšlel se slzami v očích pan Goljadkin; „vždyť jsem ho
najal na celý večer... vždyť mám tedy právo! Na večer jsem
ho najal a tedy konec! Ať si třebas stojí, to je jedno. Všechno
záleží na mé vůli. Mohu jezdit, a mohu nejezdit. A že tady
stojím za hranicí dříví, to také nic neznamená... proti tomu
také nesmí ničeho namítat. Pánovi se líbí státi za
dřívím, tedy stojí za dřívím... nikomu na cti neubližuje,
takové to je. Ano, takové to je, ctěná slečno, chcete-li
vědít. A v chaloupce, milá slečno, za naší doby už nikdo
nebydlí. Takové to je! A bez mravnosti v našem průmyslovém
věku, milá slečno, nic nezmůžete, jakož sama nyní sloužíte
za zhoubný toho příklad. Že prý mohu sloužit písařem a v
chaloupce bydlet na břehu mořském. Předně, ctěná slečno, na
břehu mořském není písařů a za druhé, kde pak najdeme
advokáta. Neboť dejme tomu, abych uvedl příklad, že podám
žádost, představím se, tak a tak, že chci vstoupiti do služby
k advokátovi... a od nepřítele aby mne chránil... a vám
odpovědí, ctěná slečno, že písařů je mnoho, a tady že
nejste u emigrantky Falballa, kde jste se učila mravnosti, jakož
sama nyní sloužíte za zhoubný toho příklad. Mravnost však
znamená, ctěná slečno, doma sedět, otce si vážit a nemysliti
na ženichy před časem. Ženichové, ctěná slečno, už se
najdou svým časem, takové to je! Ovšem, nepopírám: různé
talenty musí ledacos umět, jako na fortepiano někdy zahrát, po
francouzsky promluvit, dějepis, zeměpis, zákon boží a
arithmetiku — takové to je! — A víc není třeba! K tomu
ještě kuchyně; nezbytně v oblast vědomostí každé mravné
slečny má vstoupiti i kuchyně! A nyní co z toho bude? Předně,
krasavice má a ctěná slečno, vás nepustí a pošlou za vámi
lidi, aby vás chytli; a potom pod zámek a do kláštera! A co
potom, ctěná slečno? Co mně potom přikážete dělat?
Přikážete, ctěná slečno, držíc se některých hloupých
románů, abych přicházel na nejbližší vršek a tál v
slzách, pohlížeje na chladné stěny vašeho žaláře a na
konec umřel, řídě se zvykem některých šeredných německých
básnířů a romanopisců. Není-liž pravda, slečno? Ale,
předně, dovolte mně říci vám přátelsky, že tak se dílo
nedělá, a za druhé i vás i rodiče vaše bych pořádně
vyplatil metlou za to, že vám dávali čísti francouzské knihy;
neboť francouzské knihy dobru neučí. V nich je jed, jed
nakažlivý, ctěná slečno! Aneb si myslíte — dovolte mně tu
otázku — myslíte si, že tak a tak, že uprchneme bez trestu a
tento... tam na mořském břehu že vám upravím chaloupku a
začneme spolu vrkati, o různých citech rozmlouvati, a tak že
provedeme celý život v dostatku a štěstí? A potom holátko se
narodí a my tento... tak a tak, otče drahý a státní rado,
Olsufiji Ivánoviči, hle, holátko se narodilo, tedy při této
vhodné příležitosti sejměte s nás prokletí a požehnejte
sňatek. Nikoli, slečno! Opět pravím, že tak se dílo nedělá,
a první věc je, že vrkání nijakého nebude, ani v to
nedoufejte. Nyní, ctěná slečno, muž je pán a dobrá, mravná
žena jest povinna ve všem mu hověti. A něžností, ctěná
slečno, nemilují za našich průmyslových dob. Už minuly časy
Žan-Žak-Rusóa. Muž na příklad přijde hladový z úřadu:
Dušinko — řekne — honem nějakou zákusku, vodky skleničku,
slanečka kousek. A vy, ctěná slečno, ihned musíte míti
pohotově vodky skleničku a slanečka kousek. Muž pojí s chutí
a na vás ani nepohlédne, jen řekne: běž do kuchyně,
koťátko, a dej pozor na oběd, leda že jednou jedinkrát za
týden vás poceluje, a i to jen lhostejně... Vidíte, ctěná
slečno, jak my na věc pohlížíme! Povídám, i to jen
lhostejně!... Takové to bude, když už máme o tom uvažovat,
když na to došlo, abychom takovým způsobem věci se podívali
na kloubek... A co já tu mám dělat? Proč mne, ctěná slečno,
připletli k vašim svéhlavým libůstkám? Píšete:
,Šlechetný, za mne trpící a na věky srdci mému milý
člověče a t. d.' Ano, avšak předně, já — ctěná slečno
— se pro vás nehodím, sama víte; na komplimenty nejsem mistr,
všelijaká taková libovonná dámská prázdná slovíčka
mluviti nemiluju, seladonů jsem nepřítel a zevnějšku, abych se
přiznal, nejsem zcela bezúhonného. Lživého chvástání a
nestoudnosti v nás nenaleznete, v tom se vám přiznávám nyní
se vší upřímností. Říkám, tak a tak: jsem nadán jen
přímou a upřímnou povahou a zdravým rozumem; intrikami se
nezabývám. Nejsem intrikán, povídám, a tím se vychloubám;
takové to je! Procházím se bez masky mezi dobrými lidmi, a
abych vám už všechno řekl..."
Náhle pan Goljadkin sebou trhnul. Ryšavá, úplně zmoklá brada
jeho kočího opět k němu nakoukla za dříví.
„Hned, hned, přítelíčku... Vidíš, přítelíčku, já hned,
v okamžiku, přítelíčku," omlouval se pan Goljadkin
chvějícím se, unylým hlasem.
Kočí se počesal na týle, potom pohladil svou bradu, pak
postoupil o krok ku předu... zastavil se a nedůvěřivě pohlédl
na pana Goljadkina.
„Hned, příteli; vidíš, přítelíčku, já jen trochu, já...
vidíš... jen okamžik tady... vidíš, můj milý..."
„A což vůbec nepojedete?" řekl konečně kočí pevným
hlasem, přistoupiv až k samému panu Goljadkinu.
„Ale ne, muj milý, já hned. Vidíš, přítelíčku, já tu
čekám..."
„Tak."
„Vidíš, můj milý... A z které vesnice pak jsi, můj milý?"
„Jsem panský poddaný."
„Máš dobrého pána?"
„Tak, tak..."
„Ano, můj milý; jen počkej, přítelíčku. Vidíš, můj
milý... A jsi už dávno v Petrohradě?"
„Už celý rok jezdím."
„A dobře se máš, můj milý?"
„Tak, tak."
„Ano, můj milý. Děkuj prozřetelnosti boží, přítelíčku.
Jen dobrého člověka vždycky hledej. Nyní jsou dobří lidé
vzácní, můj milý. On tě omyje, nakrmí, napojí, můj milý
— totiž dobrý člověk... A časem, vždyť víš, že i skrze
zlato tekou slzy, můj milý... vidíš žalostný příklad;
takové to je, můj milý."
Kočímu bylo jaksi líto pana Goljadkina. „Nu račte tedy, já
ještě počkám. A dlouho tu ještě budete čekat?"
„Ne, můj milý, nedlouho. A víš, já už nebudu čekat, můj
milý. Co myslíš, přítelíčku? Spoléhám na tebe... Já už
nebudu čekat."
„A tedy vůbec nepojedete?"
„Ne, můj milý, nepojedu. A tobě se odvděčím, můj milý.
Vidíš, takové to je. Mnoholi ti náleží, můj milý?"
„Nu, jak jsme se smluvili, tolik mi račte dát. Čekal jsem,
pane, dlouho. Vždyť vy člověku neublížíte, pane."
„Nu, tu máš tedy, můj milý, tu máš." Při těch slovech pan
Goljadkin zaplatil kočímu šest rublů stříbra, a rozhodnuv se,
že nebude déle tratiti času, t. j. že půjde dobrovolně, a to
tím více, poněvadž věc byla rozhodnuta, kočího propustil, a
čekati tedy nebylo nač, vydal se ze dvora, vyšel ze vrat, zahnul
na levo a neohlížeje se, dal se bez dechu, ale radostně do
běhu. „Snad se všechno urovná k lepšímu," pomyslil si.
„Takovým způsobem vyhnul jsem se aspoň neštěstí."
Skutečně panu Goljadkinu stalo se jaksi neobyčejně lehko v
duši. „Ach kdyby se to urovnalo k lepšímu," opět si pomyslil
náš hrdina, sám ostatně málo důvěřuje svým slovům. „Já
tento..." uvažoval dále. „Anebo radši takhle, z druhé
strany... Anebo ještě lépe udělat takhle?"
V takových pochybnostech, hledaje klíč, jímž by rozluštil
své záhady, doběhl až k Semenovskému mostu, a přiběhnuv k
Semenovskému mostu, moudře a definitivně rozhodl, že se vrátí.
„Tak to bude lépe," myslil si. „Raději z druhé strany,
totiž takhle. Budu jen tak... budu postranním pozorovatelem a
konec. Jsem jen pozorovatel, osobnost vedlejší — nic víc. Co
se tam koli sběhne, nic nebude mou vinou. Takové to je! Takové
to bude nyní!"
Náš hrdina tedy rozhodnuv, že se vrátí, skutečně se vrátil,
a to tím spíše, poněvadž dle šťastného svého nápadu
pokládal se nyní za osobu zcela postranní. „Tak je to lépe:
za nic neodpovídám a přece uvidím, čeho mi bylo třeba.
Takové to bude!" Výpočet byl tedy spolehlivější a věc je
ukončena.
Upokojiv se, zabral se opět pod mírný stín své uspokojivé a
ochranné hranice dříví a pozorně počal pohlížeti na okna.
Tentokrát nebylo mu souzeno hleděti a čekati dlouho. Najednou
bylo pozorovati ve všech oknech jakýsi podivný ruch, zamíhaly
se postavy, rozhalily se záclony a celé skupiny lidí tísnily se
u oken Olsufija Ivánoviče, všechny hledaly cosi, pátraly po
čemsi na dvoře.
Náš hrdina, zabezpečený hranicí dříví, počal také
zvědavě sledovati všeobecný ruch a horlivě natahoval svou
hlavu tu na pravo, tu na levo aspoň na tolik, na kolik mu
dovoloval krátký stín hranice, jež ho chránila. Náhle ztrnul,
zachvěl se a div na místě nesklesl úžasem. Zdálo se mu...
slovem, dovtípil se na jisto, že nehledali na dvoře cosi a
nepátrali po čemsi, nýbrž že hledali právě jeho, pana
Goljadkina. Všichni pohlížejí nyní směrem k němu. Prchnouti
nebylo lze — spatřili by ho...
Ztrnulý pan Goljadkin přikrčil se co možná nejtěsněji ke
dříví a tu teprve spozoroval, že zrádný stín ho vydal
nepřátelům, že ho nezakrýval celého. S největší radostí
uvolil by se náš hrdina prolézti nyní nějakou myší děrou
skrze hranici dříví a tichounce si tam poseděti, jen kdyby to
bylo možno. Ale nebylo nijaké možnosti. Ve své agonii počal
tedy odhodlaně a přímo pohlížeti na všechna okna; tak je to
lépe... A náhle shořel studem. Už ho spozorovali, všichni
najednou ho spozorovali, všichni ho vábí rukama, všichni mu
kynou hlavami, všichni ho volají. Cvaknulo a otevřelo se
několik vyhlídek; několik hlasů počalo mu najednou cosi
volati...
„Jen se divím, že těm holčinám nenasekají hned za
dětských let," bručel pro sebe náš hrdina, pozbyv poslední
špetky rozvahy. Nenadále ze dveří vyběhl on (však víme, kdo)
v pouhém úřadním fraku, bez klobouku, udýchaný, kroutě se,
pocupávaje, poskakuje a projevuje zrádným způsobem velikou
radost nad tím, že spatřil konečně pana Goljadkina.
„Jakube Petroviči," zaštěbetal známý svou zbytečností
člověk. „Jakube Petroviči, vy jste zde? Nastudíte se! Je zde
chladno, Jakube Petroviči. Pojďte do světnice."
„Jakube Petroviči! Ne, já jen tak, Jakube Petroviči," zamumlal
pokorným hlasem náš hrdina.
„Ne, není možná, Jakube Petroviči. Zvou vás, uctivě zvou,
čekají tam na vás. Abych prý jim učinil potěšení a přivedl
k nim Jakuba Petroviče. Tak mne prosili."
„Ne, Jakube Petroviči; já bych, vidíte, já bych raději...
Bylo by lépe, kdybych šel domů, Jakube Petroviči..." omlouval
se náš hrdina, smaže se na drobném ohni a mrzna studem a
hrůzou zároveň.
„Ne-ne-ne-ne!" zaštěbetal odporný člověk. „Nikterak,
nikterak! Pojďme!" zvolal rozhodným hlasem a táhl ke schodům
pana Goljadkina staršího. Pan Goljadkin starší se pokusil
nejíti; ale poněvadž na něho hleděli ze všech stran a
vzpírat a protiviti se bylo by hloupo, náš hrdina tedy šel —
vlastně nelze říci, aby šel, protože rozhodně ani nevěděl,
co se s ním děje. „Nu, nic neškodí; to jen tak mimochodem,"
pomyslil si.
Dříve než se náš hrdina mohl trochu vzpamatovati a sebrati
své myšlénky, octnul se v sále. Byl bledý, rozcuchaný,
utýraný. Kalnýma očima obhlédl zástup — a hrůza! Sál,
všechny komnaty — všechno, všechno bylo plno, plničko. Lidí
síla, dam celá oranžerie. Vše to se tísnilo okolo pana
Goljadkina, všechno se snažilo k panu Goljadkinu, vše to
zdvihalo na svých ramenou pana Goljadkina, jenž zřetelně
pozoroval, že ho posouvají v jistou stranu. „Snad ne ke
dveřím," mihlo se ve hlavě pana Goljadkina. Ale neposouvali ho
ke dveřím, nýbrž přímo k pohodlnému křeslu Olsufija
Ivánoviče. Vedle křesla s jedné strany stála Klára
Olsufjevna, bledá, unylá, smutná, ostatně však nádherně
odětá. Zejména padly do oka panu Goljadkinu drobounké bílé
kvítečky na jejích černých vlasech, což působilo znamenitý
effekt.
Po druhé straně křesla držel se Vladimír Semenovič v černém
fraku, s novým svým řádem v petlici. Pana Goljadkina vedli pod
rameny — a sice, jak už praveno výše, přímo k Olsufiju
Ivánoviči — po jedné straně pan Goljadkin mladší, jenž si
dodal výrazu neobyčejně slušného a spolehlivého, z čehož se
náš hrdina nad míru radoval, po druhé pak straně ho vedl
Andrej Filippovič s nejslavnostnějším výrazem ve tváři.
„Co by to znamenalo?" pomyslil si pan Goljadkin. Když pak
uviděl, že ho vedou k Olsufiju Ivánoviči, náhle jako by ho
blesk ozářil. Myšlénka o zachyceném dopise mihnula se mu
mozkem. V nevýslovné agonii stanul náš hrdina před křeslem
Olsufija Ivánoviče. „Co teď?" pomyslil si. „Rozumí se,
směle, to jest otevřeně, ale slušně. Bylo tak a tak a t. d."
Ale čeho se náš hrdina bál, patrně se nestalo. Olsufij
Ivánovič přivítal, zdá se, velmi pěkně pana Goljadkina, a
ačkoli mu ruky nepodal, přec aspoň, hledě na něho, zakýval
svou šedovlasou a úctu vzbuzující hlavou, zakýval s jakýmsi
slavnostně truchlivým, ale zároveň blahosklonným výrazem. Tak
se aspoň zdálo panu Goljadkinu. Ba zdálo se mu, že dokonce i
slza se zaleskla v kalných očích Olsufija Ivánoviče; zdvihl
oči a spozoroval, že také na řasách Kláry Olsufjevny,
stojící vedle, zaleskla se slzička, že také v očích
Vladimíra Semenoviče jako by bylo cosi nedobrého — že
konečně trvalý, důstojný klid Andreje Filippoviče také stál
za všeobecné, slzavé účastenství — ba spozoroval na konec,
že jinoch, kdysi tak nápadně podobný váženému radovi, už
hořce vzlykal, použiv k tomu nynějšího okamžiku...
Či snad to všechno se panu Goljadkinu jen zdálo, protože sám
také zaslzel a jasně cítil, jak mu horké slzy tekly po
studených tvářích. Hlasem, plným štkání, smířen s lidmi i
osudem a jsa velice dojat v tento okamžik láskou netoliko k
Olsufiju Ivánoviči, netoliko ke všem hostům dohromady, nýbrž
i ke škůdnému blíženci svému, jenž nyní patrně dokonce už
nebyl škůdný, ba ani ne blížencem pana Goljadkina, nýbrž
zcela postranním a krajně laskavým člověkem, obrátil se nás
hrdina k Olsufiju Ivánoviči s dojemným výlevem duše své; ale
z plnosti všeho, co se v něm nashromáždilo, nemohl pranic
vyjádřiti a proto pouze výmluvným gestem mlčky ukázal na své
srdce...
Konečně Andrej Filippovič, chtěje bezpochyby ušetřiti
citelnosti šedovlasého starce, odvedl pana Goljadkina trochu
stranou a zanechal ho tam, tuším, ve zcela nezávislém
postavení. Usmívaje se, bruče si cosi pod nos, trochu na
rozpacích, ale na všechen způsob skoro úplně smířený s
lidmi a s osudem, počal se náš hrdina kamsi prodírati skrze
hustý zástup hostí. Všichni se mu vyhýbali, všichni na něho
pohlíželi s jakousi divnou zvědavostí a s jakýmsi
nevysvětlitelným, záhadným soucitem.
Náš hrdina se probral do sousedního pokoje — všude tatáž
pozornost. Slyšel neurčitě, jak se celý zástup tlačil v jeho
zápětí, jak pozorovali každý jeho krok, jak po tichounku
všichni mezi sebou rozmlouvali o čemsi velice zajímavém,
vrtěli hlavami, mluvili, soudili, uvažovali a šeptali si. Panu
Goljadkinu velice by se chtělo zvědít, o čem všichni soudí,
uvažují a šeptají. Ohlédl se a spatřil vedle sebe pana
Goljadkina mladšího. Pocítiv potřebu chopiti ho za ruku a
odvésti stranou, požádal způsobem co nejvíce přesvědčivým
pana Goljadkina mladšího, aby mu byl nápomocen při všech jeho
budoucích krocích a neopouštěl ho v kritickém okamžiku. Pan
Goljadkin mladší vážně pokynul hlavou a pevně stiskl ruku
pana Goljadkina staršího. Srdce se zatetelilo nadbytkem citů v
prsou našeho hrdiny. Ostatně on s těží popadal dechu, cítil,
že ho cosi tísní, že všechny ty na něho obrácené oči jaksi
ho shýbají a tlačí...
Pan Goljadkin spozoroval mimochodem onoho radu, jenž nosil na
hlavě vlásenku. Rada pohlížel na něho přísným, zkoumavým
pohledem, jenž nebyl nikterak obměkčen všeobecným soucitem.
Náš hrdina se odhodlal jíti přímo k němu, aby se na něho
pousmál a ihned se s ním dorozuměl; ale jaksi se mu to
nepodařilo. Na nějakou chvíli pan Goljadkin pozbyl skoro úplně
vědomí, ztratil i paměť a cit... Vzpamatovav se, spozoroval,
že se otáčí uprostřed hostí, kteří ho obstoupili širokým
kruhem.
Náhle z druhého pokoje zavolali pana Goljadkina; volání ozvalo
se rázem z celého zástupu. Všechno se vzrušilo, všechno
zahlučilo, všichni se hrnuli ke dveřím prvního sálu. Hrdinu
našeho skoro vynesli na rukou, při čemž se krutě zlostný rada
v paruce octnul vedle pana Goljadkina. Tento rada vzal ho náhle za
ruku a usadil ho vedle sebe naproti křeslu Olsufija Ivánoviče,
ostatně v dosti velké vzdálenosti od něho. Všichni, kdokoli
byli v komnatách, všichni se usadili v několika řadách kolem
pana Goljadkina a Olsufija Ivánoviče. Všechno utichlo a
uspokojilo se, všichni zachovávali slavnostní mlčení, všichni
pohlíželi na Olsufija Ivánoviče, očekávajíce patrně cosi ne
zcela obyčejného.
Pan Goljadkin spozoroval, že vedle křesla Olsufija Ivánoviče a
také tedy naproti radovi usadili se druhý pan Goljadkin a Andrej
Filippovič. Mlčení trvalo dále; čekali opravdu něčeho.
„Zrovna jako v nějaké rodině, když některý její člen se
vydává na dalekou cestu; jenom schází, aby teď všichni vstali
a poznamenali se křížem," pomyslil si náš hrdina.
Náhle však vzniknul hluk a všeobecný ruch přetrhl další
úvahy pana Goljadkina. Stalo se, čeho všichni dávno už
čekali. „Jede, jede," ozvalo se v zástupu.
„Kdo jede?" proneslo se hlavou pana Goljadkina a náhle se
otřásl od jakéhosi divného pocitu.
„Je čas!" řekl rada, pozorně vzhlédnuv na Andreje
Filippoviče. Andrej Filippovič opět vzhlédl na Olsufija
Ivánoviče. Vážně a slavnostně pokynul hlavou Olsufij
Ivánovič.
„Vstaňme," promluvil rada, zdvihaje pana Goljadkina. Všichni
vstali. Tu rada vzal za ruku pana Goljadkina staršího a Andrej
Filippovič pana Goljadkina mladšího, a oba slavnostně svedli
dohromady dva úplně k sobě podobné uprostřed zástupu, jenž
je obstoupil se zvědavostí. Náš hrdina rozhlédl se rozpačitě
kolem sebe, ale hned ho zastavili a ukázali mu na pana Goljadkina
mladšího, jenž k němu vztáhl ruku.
„A, to nás chtějí smířit," pomyslil si náš hrdina a s
láskou vztáhl ruku k pana Goljadkinu mladšímu; potom — —
potom k němu vztáhl i svou hlavu. Totéž učinil i druhý pan
Goljadkin...
Tu se však panu Goljadkinu staršímu zdálo, že věrolomný
přítel jeho se usmívá, že na rychlo čtverácky mrknul na
zástup je obklopující, že jest cosi zlověstného, v obličeji
nešlechetného pana Goljadkina mladšího, ba že činí jakýsi
úšklebek v okamžiku svého jidášského políbení... Panu
Goljadkinu zaznělo ve hlavě, v očích se mu zatmělo; zdálo se
mu, že síla, celý řetěz úplně sobě podobných Goljadkinů s
hlukem se vdírá do všech dveří sálu; ale bylo pozdě...
Zvučný, zrádný polibek se ozval a...
Tu se přihodil zcela neočekávaný případ... Dvéře do sálu
se otevřely s hlukem a na prahu se objevil takový člověk, že
pouhý pohled na něho zmrazil pana Goljadkina. Nohy jako by mu
byly přirostly k zemi. Výkřik ani se nevydral z jeho
stísněných prsou. Ostatně pan Goljadkin věděl už všechno
napřed a dávno tušil cosi podobného.
Neznámý vážně a slavnostně se přiblížil k panu Goljadkinu.
Pan Goljadkin znal tu postavu velice dobře. Viděl ji, velmi
často ji vídal, i dnes ji viděl... Neznámý byl vysoký,
tělnatý člověk v černém fraku s vysokým řádem na krku a
obdařený hustými, velmi černými licousy; jen cigaro v ústech
scházelo k úplné podobnosti... Za to pohled neznámého, jak už
praveno, zmrazil hrůzou pana Goljadkina.
S vážným a slavnostním vzezřením strašný člověk
přistoupil k ubohému hrdinovi naší povídky... Náš hrdina
vztáhnul k němu ruku; neznámý vzal ho za ruku a táhl za
sebou... S tváří plnou rozpaků ohlédl se kolem zničený náš
hrdina...
„To je, to je Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor mediciny a
chirurgie, váš dávný známý, Jakube Petroviči!" zaštěbetal
čísi protivný hlas nad samým uchem pana Goljadkina. On se
ohlédl: to byl protivný svými podlými duševními vlastnostmi
blíženec pana Goljadkina. Neslušná, zlověstná radost zářila
z jeho obličeje; s vytržením třel si ruce, s nadšením obracel
kolkolem svou hlavu, s nadšením pocupával kolem všech a
každého. Zdálo se, že jest hotov začíti hned tancovat
radostí. Konečně poskočil ku předu, vzal jednomu z lokajů
svíci z ruky a kráčel napřed, svítě na cestu panu Goljadkinu
a Kresťjanu Ivánoviči.
Pan Goljadkin slyšel jasně, jak všechno, co bylo v sále, se
hrnulo za ním, jak se všichni tísnili a tlačili jeden druhého
a všichni společně jako jedním hlasem počali volati za panem
Goljadkinem, jen aby se nebál, to že není nic, že je to jen
starý přítel a známý jeho, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz...
Konečně přišli na parádní, jasně osvětlené schodiště. Na
schodech byla také hromada lidí. Hlučně se otevřely dvéře do
dvora a pan Goljadkin se octnul na venkovských schůdkách spolu s
Kresťjanem Ivánovičem. U schůdků stál kočár, zapřažený
čtyřmi koňmi, které frkaly netrpělivostí. Zlopřející pan
Goljadkin mladší třemi skoky seběhl se schodů a sám otevřel
dvířka kočáru. Kresťjan Ivánovič přesvědčujícím gestem
požádal pana Goljadkina, aby si sedl. Ostatně
přesvědčujícího gesta nebylo ani třeba; bylo tu dosti lidí,
kteří by ho sami posadili. Zmíraje hrůzou, ohlédl se pan
Goljadkin nazpět: celé jasně osvětlené schody byly posety
lidem; zvědavé oči pohlížely na něho odevšad; sám Olsufij
Ivánovič předsedal na hořejším odpočívadle schodiště ve
svém pohodlném křesle a pozorně, se značným účastenstvím
pohlížel na všechno, co se tu dálo. Všichni čekali. Repot
netrpělivosti přeběhl po zástupu, když se pan Goljadkin
ohlédl nazpět.
„Doufám, že tu není nic... pranic neslušného... anebo
takového, co by mohlo vzbuditi přísnost... a pozornost všech,
na kolik se týče mého úřadního poměru?" promluvil
rozpačitě náš hrdina. Hluk a hovor zdvihl se kolkolem a
všichni záporně zavrtěli hlavami. Slzy vytryskly z očí pana
Goljadkina.
„V takovém případě jsem hotov... svěřuju se úplně... a
odevzdávám osud svůj v ruce Kresťjana Ivánoviče."
Sotva pan Goljadkin dořekl, že úplně svěřuje svůj osud v
ruce Kresťjana Ivánoviče, strašný, ohlušitelný, radostný
křik vydral se hned z úst všech, kdož ho obklopovali a
zlověstným ohlasem se valil po celém zástupu, jenž zde
očekával. Tu Kresťjan Ivánovič z jedné strany a Andrej
Filippovič z druhé vzali pana Goljadkina pod ramena a počali ho
usazovati do kočáru; blíženec pak z podlého zvyku svého
pomáhal od zadu. Nešťastný pan Goljadkin starší vrhl svůj
poslední pohled na všechny a na všechno a chvěje se, jako
kotě, které polili studenou vodou — je li dovoleno takové
porovnání — vlezl do kočáru. Za ním hned si usedl Kresťjan
Ivánovič. Dvéře se zavřely, bylo slyšeti prasknutí biče po
koních, koně strhly kočár s místa... a všechno se hrnulo za
panem Goljadkinem. Pronikavé, zběsilé výkřiky všech
nepřátel jeho valily se za ním místo požehnání na cestu.
Nějakou dobu míhaly se ještě lecjaké tváře vedle kočáru,
jenž unášel pana Goljadkina; ale znenáhla počaly se vzdalovati
a na konec zmizely úplně. Nejdéle vytrval neslušný blíženec
pana Goljadkina. Zastrčiv ruce do pobočních kapes svých
zelených, úřadních kalhot, běžel se spokojenou tváří,
poskakuje tu z jedné, tu z druhé strany kočáru; časem,
zachytiv se rukou za okenní rám a zavěsiv se na kočár,
prostrkoval oknem svou hlavu a jako by se loučil, posýlal panu
Goljadkinu rukou hubičky. Avšak i on počal umdlévati, pořád
řidčeji a řidčeji se ukazoval, až konečně zmizel úplně.
Trapná bolest svírala srdce pana Goljadkina; krev vroucím
klokotem bila mu do hlavy; bylo mu dusno, chtělo se mu rozepnouti
se, obnažiti prsa, posypati je sněhem a politi studenou vodou.
Konečně pozbyl vědomí... Když se vzpamatoval, uviděl, že ho
koně nesou po jakési neznámé cestě. Na pravo i na levo
černaly se lesy; bylo hlucho a pusto. Náhle ztrnul: dva ohnivé
zraky pohlížely na něho v temnotě a zlověstnou, pekelnou
radostí blýskaly tyto dva zraky. To není Kresťjan Ivánovič!
Kdo je to? Či je to on? Ano, on. Je to Kresťjan Ivánovič, ale
ne bývalý, starý, nýbrž jiný Kresťjan Ivánovič! Je to
hrozný Kresťjan Ivánovič!...
„Kresťjane Ivánoviči, vždyť já... já jsem, tuším, nic
neudělal, Kresťjane Ivánoviči," počal třesoucím se hlasem
náš hrdina, chtěje aspoň z části svou pokorností a
poslušností obměkčiti hrozného Kresťjana Ivánoviče.
„Vy dostanete erární kvartýr s dřívím, světlem a obsluhou,
čehož nejste hoden," zavzněla přísně a hrozně, jako ortel,
odpověď Kresťjana Ivánoviče.
Náš hrdina vykřikl a chopil se za hlavu. Och, on to už dávno
předvídal.
Psáno r. 1846.
[1] Známý obraz v Petrohradském Eremitáži, představující
zkázu Pompeji.
[2] Pseudonym spisovatele Senkovského.
[3] Rozsypaná sůl je znamení neladu mezi přítomnými osobami.
[4] Faublas — hrdina románu ,Les amours du chevalier de Faublas'
od Louveta de Couvray.