sluha J. Goljadkin."
„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní.
Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby
vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu..."
Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil
jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak
obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.
„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní... rozumíš?"
Petruška mlčel.
„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního
úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev
je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"
„Rozumím."
„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na
úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu
dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní
knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada
Goljadkin."
Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.
„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní
bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."
„Slyším."
„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní;
rozumíš?"
„Rozumím."
„A jestliže tam... kam to psaní odneseš... onen pán, jemuž
psaní dodáš... pan Goljadkin totiž... Co se směješ, balvane?"
„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se
smát."
„Nu, jestliže tedy... jestli se ten pán bude ptát, co prý
dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý
tento... nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že
pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi,
vlastnoruční. Rozumíš?"
„Rozumím, pane!"
„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je
zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že
prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"
„Rozumím."
„Nu, jdi."
„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se,
směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal
jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí
všechno k dobrému... Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny
loudat, ještě někam zapadne... Ani ho člověk poslat nikam
nemůže. Taková nehoda!... taková nehoda člověka stihne!..."
Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou
nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati
návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom
odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan,
potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti
po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati
nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu
vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se
chopí posledního prostředku.
„Petruška přijde teprve asi za hodinu," pomyslil si; „klíč
možno odevzdati podomkovi a sám já zatím tento... já zatím
prozpytuju svou záležitost, sám ze své strany prozpytuju onu
záležitost."
Netratě času a spěchaje, aby prozpytoval svou záležitost, pan
Goljadkin vzal klobouk, vyšel z pokoje, zavřel byt, zašel k
podomkovi, odevzdal mu klíč spolu s desetníkem — pan Goljadkin
stal se jaksi nápadně štědrým — a zamířil tam, kam mu bylo
třeba. Pan Goljadkin šel pěšky, nejprve k Izmajlovskému mostu.
Cestou minulo půl hodiny.
Když přišel k cíli své pouti, vstoupil přímo do dvora
známého domu a pohlédl na okna příbytku státního rady
Berendějeva. Kromě tří oken, zavěšených červenými
záclonami, všechna ostatní okna byla tmavá.
„Olsufij Ivánovič patrně nemá dnes hostí," pomyslil si pan
Goljadkin; „jsou nyní bezpochyby všichni sami doma."
Chvilku náš hrdina stál na dvoře a už se chtěl k něčemu
rozhodnouti. Avšak nebylo mu patrně souzeno, aby se rozhodl. Pan
Goljadkin se vzdal původní myšlénky, máchnul rukou a vrátil
se na ulici.
„Nikoliv, sem jsem neměl chodit. Co bych tu dělal?... Raději
nyní tento... raději půjdu, a osobně prozkoumám záležitost."
Tak se rozhodnuv, pan Goljadkin se vydal na cestu ke své
kanceláři. Cesta nebyla krátká, kromě toho bylo strašné
bláto, a mokrý sníh valil se hustými kločky. Ale pro našeho
hrdinu, zdá se, nebylo v tu chvíli nijakých obtíží. Zmokl, je
pravda, řádně zmokl a nemálo byl zablácen. „Ale," pomyslil
si, „neškodí; aspoň cíl bude dostižen."
A skutečně pan Goljadkin se už přibližoval k svému cíli.
Černá hromada ohromné erární budovy už se černala v dáli
před ním. „Stůj," pomyslil si náhle, „kam jdu a co tu budu
dělat? Pravda, dovím se snad, kde bydlí; ale Petruška se
dojista mezi tím už vrátil a přinesl mně odpověď. Tak jen
zbytečně tratím svůj drahý čas, vždyť už tak jsem utratil
množství svého času. Ale nic nevadí; všecko se dá ještě
napravit. Anebo, což abych zašel k Vachramějevu? Ne, ne, raději
později... Ech, nebylo ani třeba odcházeti z domu. Ale, co si
počnu, taková už je má povaha! Zvyk takový, že, ať je třeba
nebo ne, věčně se snažím, předběhnouti ku předu... Hm...
kolik pak je hodin? Jistě už devět. Petruška se může vrátit
a nezastané mne doma. Udělal jsem pěknou hloupost, že jsem
odešel... Ech, opravdu, nadělení!"
Upřímně se takovým způsobem přiznav, že provedl pořádnou
hloupost, vydal se na zpáteční cestu do Šestilávočné ulice.
Přiběhl domů unavený, ztýraný. Hned od podomka zvěděl, že
se Petruškovi ani nezdálo, aby se vrátil.
„Tu to máme; vždyť jsem to předvídal," pomyslil si náš
hrdina; „a je už devět hodin. Takový darebák! Sedí někde a
pije! Pane Bože můj! Dostal se mně pěkný den za podíl!"
Takto uvažuje a stýskaje sobě, pan Goljadkin otevřel si byt,
rozsvítil, svlekl se úplně, vykouřil dýmku, a utrmácený,
unavený, zemdlelý, hladový ulehl si na divan, očekávaje
Petrušku. Svíčka hořela mdle, světlo se míhalo po
stěnách... Pan Goljadkin hleděl hleděl, přemýšlel,
přemýšlel a konečně usnul, jako zabitý.
Probudil se už pozdě. Svíčka úplně skoro dohořela, čadila a
jen jen že ještě nezhasla. Pan Goljadkin vyskočil, sebral
myšlénky a připamatoval si všechno, rozhodně všechno. Za
přehrádkou ozýval se silný chrapot Petrušky. Pan Goljadkin
přiskočil k oknu — nikde ani světélka. Otevřel okeničku —
ticho; město jako by bylo vymřelo — spí. Jsou tedy dvě nebo
tři hodiny; opravdu: hodiny za přehrádkou hrkly a odbily dvě.
Pan Goljadkin vrhl se za přehrádku.
Po dlouhém namahání probudil jakž takž Petrušku a konečně
se mu podařilo, že Petruška sedl na posteli. V tu chvíli
svíčka zhasla docela. Uplynulo deset minut, než pan Goljadkin
našel jinou svíčku a rozsvítil ji. Za tu dobu Petruška usnul
znova.
„Darebáku, ničemo!" rozmrzel se pan Goljadkin, znova ho
probouzeje; „vstaneš-li pak, probudíš-li se?"
Po půlhodinném namahání pan Goljadkin dosáhl konečně toho,
že jeho sluha úplně procitl, a vytáhl ho z přístěnku do
světnice. Tu teprve náš hrdina spozoroval, že Petruška byl,
jak se říká, na mol opilý a jedva stál na nohou.
„Ničemo," vykřikl pan Goljadkin, „loupežníku! Hlavu jsi
mně srazil! Bože, kam jen mé psaní pohodil? Ach ty, Stvořiteli
můj, což jestliže... A proč jen jsem je psal? Bylo mně ho
třeba psát? Rozdováděl jsem se, já hlupák, se svou
ctižádostí! Také se mně zachtělo ctižádosti! Tu máš
ctižádost, hlupáku, tu je tvá ctižádost... Nu, ty! Kam jsi
dal psaní, loupežníku? Komu's je odevzdal?"
„Nikomu jsem nedával žádného psaní; neměl jsem žádné
psaní... když chcete vědít!"
Pan Goljadkin v zoufalství zalomil rukama.
„Poslouchej, Petře... poslechni, slyš mne..."
„Poslouchám."
„Kam jsi šel? Odpověz..."
„Kam jsi šel? K hodným lidem jsem šel! Kam bych chodil?"
„Ach ty, pane Bože můj! Napřed kam jsi šel? Byl jsi v
kanceláři?... Poslouchej, Petře, jsi snad opilý?"
„Já opilý? Ať s tohoto místa nesejdu, ani co by za ne... za
nehet..."
„Ne, ne, to neškodí, že jsi opilý... Ptal jsem se jen tak; to
je dobře, že jsi opilý; nic proti tomu nemám, Petrušo,
pranic... Snad jsi jen tak pozapomněl, ale všechno dobře víš.
Nuže, vzpomeň si, byl jsi u Vachramějeva, úřadníka -— byl,
nebo ne?"
„I nebyl, a žádný takový úřadník není. Ať s toho
místa..."
„Ne, ne, Petře! Vždyť já nic neříkám, Petrušo. Vidíš
přece, že nic neříkám... Co na tom. Venku je zima, sychravo
— nu trochu jsi se napil, což na tom? Já se nezlobím. Já sám
jsem se dnes, brachu, také napil... Jen se přiznej, vzpomeň si,
brachu: byl jsi u úřadníka Vachramějeva?"
„Nu, když tak, když tedy takhle mluvíte, tedy byl jsem, ať
třebas s tohoto místa..."
„Nu, dobře, Petrušo, dobře, že jsi byl. Vidíš, že se
nezlobím... Nu, nu," pokračoval náš hrdina, ještě více
udobřuje svého sluhu, třepaje mu na rameno a usmívaje se:
„nu, zunknul jsi, darebo, trochu... za desetník jsi zunknul, ne?
Šibale! Nu, neškodí, vždyť vidíš, že se nezlobím... Já se
nezlobím, brachu, nezlobím se..."
„Ne, já nejsem šibal, mluvte si, co chcete... Jen k hodným
lidem jsem si zašel, ale šibal nejsem a nikdy jsem šibalem
nebýval..."
„Ach ne, ne, Petrušo! Jen poslechni, Petře; vždyť ti
nespílám, pravím-li, že jsi šibal. Pravím to jen proto, abych
tě potěšil, ve šlechetném smyslu to pravím. Vždyť řekne-li
se, Petrušo, některému člověku, že je šibal, že je
čtverák, činí se mu tím čest, jako by se řeklo, že se
nezmýlí, že se nedá nikomu napálit. Mnohý člověk to má
rád... Nu, nechme toho tedy! A nyní mně pověz, Petrušo,
otevřeně, bez utajování, jako příteli... byl jsi u
Vachramějeva, úřadníka, a dal ti adresu?"
„Byl, i adresu mně dal. Hodný úřadník! ,Tvůj pán —
povídal při tom — je také hodný člověk, velice hodný
člověk — povídal mi; — vyřiď mu — povídá — mé
poručení, svému pánu, poděkuj mu — povídá — a řekni,
že ho mám rád, že si — povídá — velice vážím tvého
pána. Protože — povídá — tvůj pán, Petrušo, je hodný
člověk — povídá — a ty — povídá — jsi také hodný
člověk, Petrušo; tak tedy..."
„Ach ty, Pane, Bože můj! A což adresa, kde je adresa! Ty
Jidáši jeden!" — Poslední slova pan Goljadkin pronesl skoro
šeptem.
„I adresu... i adresu mně dal."
„Dal? Nu, kde tedy bydlí Goljadkin, úřadník Goljadkin,
titulární rada?"
„A Goljadkina najdeš — povídá — v Šestilávočné ulici.
Jak přijdeš — povídá — do Šestilávočné ulice, tak hned
na pravo na schodiště a do třetího poschodí. A tam —
povídá — najdeš Goljadkina."
„Darebáku!" vzkřikl konečně náš hrdina, jenž pozbyl
poslední špetky trpělivosti. „Loupežníku jeden! Vždyť to
jsem já; ty mluvíš o mně. Já však se ptám na druhého
Goljadkina, o tom druhém mluvím, darebáku!"
„Inu, jak je vám libo! Co já? Jak je vám libo..."
„A psaní, kde je psaní?"
„Jaké psaní? Nebylo žádného psaní, ani jsem neviděl
nijakého psaní."
„Kam jsi je poděl, ty šibale!"
„A, odevzdal... odevzdal jsem psaní. Že prý se dává
poroučet, abych — povídá —vám poděkoval; tvůj pán —
povídá — je hodný pán. Vyřiď mé poručení — povídá
— svému pánovi."
„A kdo ti to řekl? To ti Goljadkin řekl?"
Petruška se trochu zamlčel a ušklíbl se celými ústy, dívaje
se pánovi přímo do očí.
„Poslouchej, ty loupežníku!" počal pan Goljadkin celý
udýchaný a vztekem jako bez sebe: „co's to udělal se mnou?
Mluv, co's udělal se mnou? Zařezal jsi mne, loupežníku, hlavu
jsi mi uťal, Jidáši jeden!"
„Inu, jak je vám libo! Co já!" odpověděl Petruška rozhodným
hlasem a couvl za přehrádku.
„Sem pojď, sem pojď, loupežníku!"
„E nepůjdu k vám nyní, docela nepůjdu. Co já! Půjdu si k
dobrým lidem... Dobří lidé žijí poctivě, dobří lidé
žijí bez falše; a nikdy jich nebývá po dvou..."
Panu Goljadkinu zledovatěly ruce i nohy a dech se mu zkrátil...
„Ano, pane," pokračoval Petruška, „jich nikdy nebývá po
dvou, Bohu a poctivým lidem neubližují..."
„Ty ničemo, ty's opilý! Jdi spat nyní, loupežníku jeden! A
zejtra, počkej, dostaneš," řekl pan Goljadkin jedva slyšným
hlasem. Co se týče Petrušky, ten ještě cosi zabručel; pak
bylo slyšet, jak ulehl na postel, až zapraskala, táhle zívl,
protáhl se a konečně zachrápal spánkem nevinnosti, jak se
říká.
Pan Goljadkin zůstal polomrtvý. Chování Petruškovo, jeho
velice podivné, ačkoli vzdálené narážky, pro které tedy
nebylo možno se zlobit, a to tím více, že mluvil člověk
opilý; konečně celý ten nebezpečný obrat, jaký přijímala
jeho záležitost: to všechno otřáslo panem Goljadkinem až do
základů.
„Že mne napadlo kárati ho v noci," pravil si náš hrdina,
třesa se na celém těle následkem jakéhosi chorobného pocitu.
„Bylo mně třeba pouštěti se do hádky s opilým člověkem!
Jakého smyslu se může člověk nadíti od opilce. Ať řekne, co
řekne, samý nesmysl. Ale nač pak to vlastně narážel,
loupežník? Pane Bože můj! Proč jen jsem to psaní psal? Sám
jsem se zahubil, sám jsem se zavraždil! Nebylo možno mlčet!
Musil jsem tlachat hlouposti! Bylo mně toho třeba! Záhuba mně
hrozí, jako s hadrem se mnou jednají, ale ne: se svou
ctižádostí lezu, že má čest při tom trpí, že svou čest
musím zachránit! Hotový samovrah!"
Tak mluvil k sobě pan Goljadkin, sedě na divaně a neodvažuje se
hnouti sebou strachem. Náhle jeho oči pohlédly na jistý
předmět, jenž vzbudil v nejvyšší míře jeho pozornost. S
bázní, aby nebyl pouhou illusí, pouhým klamem fantasie
předmět, jenž vzbudil jeho pozornost, vztáhl k němu ruku s
nadějí, s bojácností, s nevylíčitelnou zvědavostí... Ne,
není to klam, není to illuse! Psaní, vskutku psaní, zcela
jistě psaní a jemu adresované. Pan Goljadkin zdvihl psaní se
stolu. Srdce mu strašně zatlouklo.
„To jistě přinesl ten darebák," pomyslil si; „položil je
sem a potom zapomněl; jistě tak se to přihodilo..."
Psaní bylo od úřadníka Vachramějeva, mladého soudruha a kdysi
přítele pana Goljadkina.
„Ostatně tušil jsem to hned," pomyslil si náš hrdina, „a co
je ve psaní, také tuším."
Psaní znělo následovně:
„Velectěný Pane, Jakube Petroviči!
Váš sluha je opilý a nemohu z něho dobýti rozumného slova; z
té příčiny odpovídám raději písemně. Spěchám, abych vám
oznámil, že jsem hotov vyhověti žádosti, na mne vznesené a
záležející v tom, abych odevzdal známé vám osobě psaní;
vykonám to správně a přesně. Bydlí pak ona osoba, vám dobře
známá, která mně nyní nahradila přítele, a jejíž jméno
zde zamlčuju (protože nechci zbytečně očerňovat pověst
úplně nevinného člověka), spolu s námi, v bytě Karoliny
Ivánovny a sice v témž pokoji, kde dříve, když vy jste u nás
přebýval, ubytoval se pěchotní důstojník, jenž sem přijel z
Tambova. Ostatně osobu onu můžete nalézti všude mezi
poctivými a čistosrdečnými lidmi, což by se o jiných říci
nemohlo. Svůj styk s vámi hodlám ode dneška přerušiti; není
mně také možno, abych setrval v přátelském tonu a bývalém
souhlasném způsobu naší kollegiálnosti, a proto vás prosím,
velectěný pane, abyste mi hned, jak obdržíte toto mé
upřímné psaní, zaslal dva ruble stříbra, které mně
náležejí za břitvy zahraniční práce, jež jsem vám prodal
— jestliže se pamatujete — před sedmi měsíci na dluh,
ještě za doby, když jste bydlel s námi u Karoliny Ivánovny,
kteréž si vážím z hloubi duše své. Jednám tak proto, že
jste dle vypravování rozumných lidí pozbyl citu pro čest a
dobrou pověst a stal se nebezpečným pro mravnost nevinných a
nezkažených lidí; neboť některé osoby nežijí dle pravdy a
mimo to jich slova jsou faleš a jich poctivé vzezření jest
podezřelé. Vždy a všude se najdou lidé způsobilí, aby se
zastali uražené Karoliny Ivánovny, kteráž bývala vždycky
chování mravného, za druhé jest ženština poctivá a k tomu
slečna, třebas ne mladá, ale za to z dobré zahraniční rodiny.
Žádaly mne některé osoby, abych se o tom zmínil ve svém
psaní mimochodem; zmiňuju se však o tom i svým jménem. Na
všechen způsob dovíte se všechno svým časem, nedovědel-li
jste se nyní přes to, že jste si dle vypravování rozumných
lidí způsobil smutnou pověst po všech koncích hlavního města
a proto jste mohl, velectěný pane, obdržeti už na mnohých
místech náležité o sobě zprávy. K závěrku tohoto listu vám
oznamuju, velectěný pane, že známá vám osoba, jejíž jméno
zde nepřipomínám ze známých šlechetných příčin, těší
se značné vážnosti u lidí dobře smýšlejících; mimo to
jest povahy veselé a příjemné, těší se úspěchům jak v
úřadě, tak i mezi všemi dobře smýšlejícími lidmi, stojí
věrně ve slovu i přátelství a neubližuje za zády těm, s
kým se do očí nachází v poměrech přátelských.