Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto

člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení

tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa

neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje

takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho

příjmení.

Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho

proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však,

vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly,

neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a

při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina,

kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil

trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl,

že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce,

přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní

stojí na úhlu Litějné ulice.

Pan Goljadkin zahnul do Litějné.

Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího

nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se

láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do

propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného

ducha, aby uskočil nazpět, aby odtrhl své oči od zející

propasti. Ta propast ho táhne k sobě a on zkočí konečně do

ní sám, aby tím uspíšil okamžik své shouby.

Pan Goljadkin věděl, cítil a byl úplně přesvědčen, že se

mu cestou přihodí něco nedobrého, že se strhne nad ním

ještě nějaká nepříjemnost, že se, na příklad, setká

ještě jednou se svým neznámým; ale — divná věc — on si

skoro přál tohoto setkání, pokládal je za nevyhnutelné a

prosil jedině, aby se to všechno odbylo co nejrychleji, aby se

stav jeho vysvětlil jakýmkoliv způsobem, ale rychle.

Mezi tím však stále běžel a běžel, jakoby jím hýbala

jakási postranní síla; neboť v celé bytosti své cítil

jakési oslabení a oněmění; přemýšleti nemohl o ničem,

ačkoliv jeho pomysly se chytaly všeho, jako trní. Jakýsi

zbloudilý psíček, celý mokrý a zkřehlý, přichytil se pana

Goljadkina a také běžel vedle něho, jakoby měl na spěch,

stáhnuv ohon a uši a chvílemi plaše a se strany na něho

pohlížeje.

Jakási vzdálená, dávno už zapomenutá myšlénka —

vzpomínka o jakési dávné příhodě — přišla mu nyní do

hlavy, bušila jakoby kladívkem v jeho hlavě, nedávala mu

pokoje, neodstupovala od něho.

„Eh, ten ošklivý psík!" šeptal pan Goljadkin, sám sebe

nechápaje.

Konečně spatřil svého neznámého na rohu Italianské ulice.

Jen že neznámý nešel mu nyní vstříc, nýbrž bral se týmž

směrem jako on, a také běžel několik kroků před ním. Došli

konečně do ulice Šestilávočné. Panu Goljadkinu zkrátil se

dech. Neznámý stanul zrovna před tím domem, ve kterém bydlil

pan Goljadkin. Ozval se zvuk zvonku a skoro současně zaskřipla

závora. Dvířka se otevřela, neznámý se sehnul, mihnul se a

zmizel. Skoro v týž okamžik přiběhl i pan Goljadkin a jako

střela vletěl pod vrata. Neposlouchaje bručícího podomka a

jedva dechu popadaje vběhl na dvůr a hned uviděl svého

zajímavého souputníka, jenž byl minutku na rozpacích. Ale tu

se již neznámý pustil po těch schodech, které vedly k bytu

pana Goljadkina. Pan Goljadkin vrhl se za ním. Schodiště bylo

tmavé, vlhké a špinavé. Na všech odpočívadlech bylo

nastaveno množství všelikého haraburdí, patřícího

nájemníkům, tak že cizí neobeznalý člověk, jenž přišel

náhodou na tyto schody za tmavé doby, byl nucen lézti po nich

dobré půl hodiny, jsa v nebezpečí, že si tu poláme nohy a

proklínaje spolu se schodištěm i své známé, kteří se

ubytovali tak nepohodlně.

Ale souputník pana Goljadkina jakoby tu byl obeznalý, jako

domácí; běžel po schodech lehce, bez obtíží s úplnou

znalostí místností. Pan Goljadkin už mu byl v patách; podelek

pláště neznámého člověka udeřil ho dokonce dvakrát nebo

třikrát po nose. Srdce mu trnulo v prsou. Tajemný člověk

zastavil se zrovna naproti dveřím obydlí pana Goljadkina,

klepnul do nich a (což by jindy pana Goljadkina naplnilo údivem)

Petruška, zrovna jakoby byl čekal a ani spat nešel, ihned

otevřel dvéře a kráčel za vcházejícím člověkem se

svíčkou v ruce.

Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky.

Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem

omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana

Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co

předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava

se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v

klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a

přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou.

Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat

nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil.

Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na

sedadlo.

Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého

nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám

— sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový,

jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova

smyslu...————----—

Hlava VI.

Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své

posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a

celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro

příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho

obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho

nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily

srdce pana Goljadkina.

Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a

zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti

všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to

všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení

fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl

z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka

dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost

nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to

zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a

silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru

pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i

všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.

Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi

připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře

si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet,

pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.

„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až

uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s

pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první

ustoupí."

Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když

protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy

čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal

už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za

přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl

odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan

Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká

s Petruškou tváří v tvář.

„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní

pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v

hlavě má své myšlénky."

Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v

rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s

netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem

k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi

nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a

pohlížel na všechno zespod obrví.

Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl

ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo

pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou,

obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.

„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje

k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy,

ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z

různých příčin.

Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál

se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam

bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu,"

myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl

strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co

chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly,

zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak

bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání,

jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby

nic."

Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas

letěl; bylo už skoro půl desáté.

„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do

úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se,

nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy?

Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co

mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně,

vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych

se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost

nyní... Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své

svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten

případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje

Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných

okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před

sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým

způsobem úplně své svědomí.

Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji

a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s

pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal,

oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou

nějaká akta a letěl do úřadu.

Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným

očekáváním čehosi nedobrého — s očekáváním sice

neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným;

ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty

Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se

vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním.

Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho

vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na

příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a

neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností

včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát

všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o

zdraví a pod.

Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo

nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho

blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se

ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo

nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho,

ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka

zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo,

pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati,

nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a

co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem.

Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí

býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní

obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti,

aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná

brzy; ať si třebas nějakým neštěstím — vše jedno! V tom

už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své

přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice

podivným a zcela neočekávaným způsobem.

Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a

ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba

jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně

velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu

stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl

hlavy — ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým

pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do

nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou

nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros,

pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku.

Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to

ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví

přednostové ve všech úřadech s nově přibylými

podřízenými.

„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje

nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu

Goljadkinu, a práci dostanete hned."

Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému

kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se

bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před

ním ležela celá kůpa.

Pan Goljadkin zdvihl konečně oči, a jestliže nepadl do mdlob,

stalo se to jedině proto, že už předem všecko tušil, že už

předem byl o všem zpraven, uhodnuv v duchu, kdo jest nový

příchozí. První pohyb pana Goljadkina záležel v tom, že se

rychle rozhlédl vůkol sebe — nešeptají-li si někde,

nevysype-li se odněkud nějaký kancelářský vtip o této věci,

nezkřivila-li se něčí tvář překvapením, nespadl-li

konečně někdo pod stůl leknutím. Ale k největšímu svému

podivení pan Goljadkin nevypátral na nikom pranic podobného.

Chování pánů soudruhů a spoluúřadníků pana Goljadkina ho

překvapilo. Zdálo se mu, že se to příčí zdravému smyslu.

Pan Goljadkin se až lekl tohoto neobyčejného mlčení.

Skutečnost mluvila za sebe; věc byla podivná, nápadná,

divoká. Nebylo možno, aby sebou nikdo nehnul.

Vše to, rozumí se, jenom se mihnulo v hlavě pana Goljadkina.

Sám on jakoby hořel na slabém ohni A nebylo se čemu divit. Ten,

kdo seděl nyní naproti panu Goljadkinu, byl úžas pana

Goljadkina, byl stud pana Goljadkina, byl to včerejší přízrak

pana Goljadkina, slovem byl to sám pan Goljadkin — ne ten pan

Goljadkin, který seděl nyní na židli s otevřenými ústy a se

zkamenělým perem v ruce; ne ten, který zastával úřad

příručího pana kancelisty; ne ten, který se rád ztratil a

zmizel v zástupu; ne ten, jehož chůze jasně vyjadřovala:

„Nedotýkejte se mne, já se vás také nedotknu," aneb:

„Nedotýkejte se mne, vždyť já se vás také nedotýkám;" —

ne, to byl jiný pan Goljadkin, docela jiný, ale zároveň úplně

podobný k prvému, téže postavy, téhož složení těla,

taktéž oblečený, s takovoutéž lysinou — slovem nic, pranic

nescházelo k úplné totožnosti, tak že kdyby je vzali a

postavili vedle sebe, nikdo by nemohl rozhodnouti, kdo je pravý

Goljadkin a kdo falešný, kdo starý a kdo nový, kdo je originál

a kdo je kopie.

Nás hrdina, je li možno takové porovnání, nacházel se nyní v

postavení člověka, jímž se baví nějaký čtverak tím, že

ze žertu obrací na něho kradmo sluneční paprsky skleněnou

čočkou.

„Co je to, sen či co?" pomyslil si; „je to skutečnost či

pokračování včerejšího? Jak to? Jakým právem se to děje?

Kdo dovolil takového úřadníka, kdo dal na to právo? Spím

snad, sním?"

Pan Goljadkin se pokusil štípnouti se, ano chtěl štípnouti i

někoho jiného... Ne, není to sen, to je jisté. Pan Goljadkin

cítil, že se pot s něho řine potůčky, že se s ním děje

cosi neobyčejného a dosud nevídaného, a proto, aby neštěstí

bylo úplné, i neslušného, neboť pan Goljadkin chápal a

cítil, jaká to pro něho nevýhoda, býti v takové paskvilné

věci prvním příkladem.

Na konec zmocnila se ho až i pochybnost o svém vlastním bytí a

ačkoli byl už předem na vše připraven a sám si přál, aby se

jeho pochybnosti rozřešily ať si jakýmkoliv už způsobem,

přece sama podstata okolností stála za tu neočekávanost.

Stísněnost ho škrtila a mučila. Chvílemi pozbýval úplně

smyslů a paměti. Vzpamatovav se po takovém okamžiku, pozoroval,

že mašinálně, nevědomky jezdí perem po papíře.

Nedůvěřuje sobě, počal prohlížeti vše, co napsal a ničemu

nerozuměl.

Konečně druhý pan Goljadkin, jenž seděl dosud tiše a

pracoval, vstal a zmizel ve dveřích druhého oddělení za

jakousi příčinou. Pan Goljadkin se ohlédl — nic, všude

ticho; bylo slyšeti jen skřípání per, šustění

převraceného papíru a hovor v koutech, vzdálenějších od

sedadla Andreje Filippoviče. Pan Goljadkin vzhlédl na Antona

Antonoviče, a poněvadž bezpochyby tvář našeho hrdiny úplně

vyjadřovala jeho nynější duševní stav a harmonovala s ním,

následkem čehož byla v některém vzhledě vysoce pozoruhodna,

proto dobrý Anton Antonovič odložil pero stranou a s jakýmsi

neobyčejným účastenstvím optal se pana Goljadkina, je-li

zdráv.

„Já jsem, Antone Antonoviči, chvála Bohu, zdráv," odpověděl

pan Goljadkin, zajíkaje se; „úplně zdráv, Antone Antonoviči;

teď to ujde, Antone Antonoviči," dodal nerozhodně, nemaje

ještě plnou důvěru k často jmenovanému Antonu Antonoviči.

„Ah! A mně se zdálo, že jste churav; ostatně nebylo by divu,

kdyby se vám něco přihodilo! Zvláště nyní, když panují

pořád takové nemoci. Víte..."

„Ano, Antone Antonoviči, vím, že panují takové nemoci... Ale

já jsem vlastně, Antone Antonoviči," pokračoval pan Goljadkin,

upjatě pohlížeje na Antona Antonoviče, „já... vidíte,

Antone Antonoviči, já vlastně ani nevím, jak bych vám, to

jest, chci říci, s kterého konce bych měl začít, Antone

Antonoviči..."

„Co? Já vám... vidíte, abych se přiznal, já vám

neporozuměl zcela dobře; poslechněte, vysvětlete mně

podrobněji, co vám vadí, že se nemůžete náležitě

vyjádřit," namítl Anton Antonovič, jenž sám byl také v

rozpacích, vida, že panu Goljadkinu vytryskly až i slzy z očí.

„Já opravdu... Tady, Antone Antonoviči... tady je úřadník,

Antone Antonoviči..."

„Nu! Já dosud nechápu."

„Chci říci, Antone Antonoviči, že je tu nově nastupující

úřadník."

„Ano, jest; má stejné příjmení, jako vy."

„Jak?" vzkřikl pan Goljadkin.

„Povídám, že má stejné příjmení, jako vy; taky Goljadkin.

Není váš bratr?"

„Ne, Antone Antonoviči, já..."

„Hm! Tak vidíme; a mně se zdálo, že bude asi blízký váš

příbuzný. Víte, jest mezi vámi taková, abych řekl jaksi

rodinná podobnost."

Pan Goljadkin zkameněl překvapením a na některou dobu nebyl

schopen slova. Tak lehkomyslně mluviti o věci tak podivné, tak

nevídané, o věci opravdu vzácné, o věci, která by vzrušila

sebe méně zaujatého pozorovatele a mluvit o rodinné podobnosti,

když je všechno jasno jako v zrcadle!

„Hleďte, co bych vám poradil, Jakube Petroviči," pokračoval

Anton Antonovič. „Zajděte k lékaři a poraďte se s ním.

Hleďte, vy vyhlížíte docela chorobně. Zvláště vaše oči...

víte, mají takový zvláštní výraz..."

„Ne, Antone Antonoviči, jsem vám ovšem povděčen... to jest,

rád bych se vás optal, co ten úřadník?" „Nu?"

„Totiž, nespozoroval-li jste, Antone Antonoviči, něčeho

zvláštního na něm... něčeho příliš výrazného?" „Kterak

to?"

„Totiž já chci říci, Antone Antonoviči, takové nápadné

podobnosti k někomu, na příklad ke mně. Zmínil jste se

právě, Antone Antonoviči, o rodinné podobnosti; tak mimochodem

jste se o tom zmínil... Víte, bývají někdy blíženci,

podobní sobě jako dvě kapky vody, tak že jich ani nelze

rozeznati. A právě na to bych se rád zeptal."

„Opravdu," pravil Anton Antonovič, trochu se zadumav a jakoby

byl nyní překvapen takovou okolností. „Opravdu! Máte pravdu;

podobnost skutečně nápadná a vy jste se správně vyjádřil.

Opravdu možno pokládati jednoho za druhého," pokračoval, víc a

více otevíraje oči. „A víte li, Jakube Petroviči, je to až

podivuhodná podobnost, fantastická, jak se někdy říká, totiž

zrovna jako byste to byl vy... Spozoroval jste, Jakube Petroviči?

Já sám jsem vás chtěl požádat za vysvětlení, ale přiznám

se, z počátku jsem té věci nevěnoval náležité pozornosti.

Div, skutečný div! A poslechněte, Jakube Petroviči, vždyť vy

nejste zdejší rodák?"

„Nejsem."

„A on také není zdejší. Snad jste oba z jedné krajiny. Smím

se ptát, kde se vaše paní maminka nejvíce zdržovala?"

„Pravil jste... pravil jste, Antone Antonoviči, že on není

zdejší?"

„Ano, není ze zdejší krajiny. Ale, hleďme, to je opravdu

podivné!" pokračoval povídavý Anton Antonovič, jemuž

působilo opravdovou radost, mohl-li se o něčem rozpovídati.

„To může skutečně upoutat zvědavost. A vidíte, člověk jde

tak často mimo něho, zavadí o něho, strčí do něho a nic

nepozoruje. Ostatně, z toho si nic nedělejte. Bývá to. To je,

víte... něco podobného, poslyšte, přihodilo se také mé tetě

s matčiny strany; ona také před svou smrtí viděla sebe

dvojnásobně..."

„Ne, já... odpusťte, že vás vytrhuju, Antone Antonoviči, —

já bych, Antone Antonoviči, rád zvěděl, co je to za

úřadníka, totiž jaké má zde postavení?"

„Ach je tu na místě nebožtíka Semena Ivánoviče, na

uprázdněné místo se dostal. Místo se uprázdnilo a obsadili

je. Ubožák nebožtík Semen Ivánovič; vždyť prý tři děti

zanechal, jedno menší než druhé. Vdova padla k nohám jeho

excellence. Ostatně, povídá se, že tají: má prý penízky,

ale tají je..."

„Ne, Antone Antonoviči, já chtěl... mám totiž na mysli

pořád tu okolnost..."

„Kterou? Ach ano! Ale proč pak vás to tak zajímá? Povídám

vám: nic si z toho nedělejte. To jen tak na čas. Co na tom? Vy

jste svůj člověk; to už tak sám Pán Bůh zařídil, byla to

Jeho vůle, a reptati na to bylo by hříšno. V tom je patrna Jeho

moudrost. A vy, Jakube Petroviči, nejste v tom, na kolik já

rozumím, ničím vinen. Málo-li je divů na světě! Matka

příroda je štědrá; vás za to nikdo nepovede k odpovědnosti,

vy za to odpovídat nebudete. Vidíte, na příklad, když už tak

mluvíme, slyšel jste, doufám, jak ta — kterak jim tento, ano

siamská dvojčata, jak srostla dohromady zády, a tak i žijí,

jedí a spí pohromadě. A veliké peníze prý vyberou."

„Dovolte, Antone Antonoviči..."

„Rozumím vám, rozumím! Ano! Nu, tak co? Nic. Pravím vám, jak

tomu sám rozumím, že si z toho nepotřebujete dělat pranic. Nu

co? On je úřadník jako úřadník; zdá se, že je dělný

člověk. Říkal, že je Goljadkin, že není ze zdejšího

místa, povídá, že je títulární rada. Osobně se domluvil s

jeho excellencí."

„A co jeho excellence?"

„Nic. Povídá se, že vysvětlil všechno dostatečně, důvody

předložil. Povídal prý, že tak a tak, vaše excellence, nemám

prostředků a rád bych sloužil, zejména bych si pokládal za

čest, sloužiti pod vaším náčelnictvím... nu, a všechno

ostatní, jak se sluší a patří. Vůbec obratně všecko

vyjádřil. Chytrý člověk, myslím. Rozumí se, přišel s

odporučením; vždyť jinak by to nešlo..."

„Od koho pak? Totiž, chci říci, kdo tu vpletl svou ruku do

této špinavé věci?"

„Ano. Krásné prý odporučení. Jeho excellence prý se smál s

Andrejem Filippovičem."

„S Andrejem Filippovičem se smál?"

„Ano; usmál prý se takhle a řekl, že je dobře, že tedy

třebas, a že se své strany nemá nic proti tomu, jen aby věrně

sloužil..."

„Nu a dále? Vy mne oživujete, Antone Antonoviči; prosím vás,

co dále..."

„Dovolte, já vám opět nerozumím... Nu, ano; nu a víc nic;

není v tom pranic zvláštního; povídám vám, nic si z toho

nedělejte a marně byste v tom vyhledával něco zvláštního..."

„Ne; já bych se vás rád optal, Antone Antonoviči, zdali jeho

excellence nedodal čeho... na příklad, co se mne týče?"

„Kterak to? Ach ano! Ne, pranic; můžete být docela klidný.

Víte, je to ovšem, rozumí se, okolnost dosti nápadná a z

počátku... Ale já na příklad z počátku jsem skoro pranic

nepozoroval. Ani nevím, opravdu, proč jsem nic nespozoroval do

té doby, dokud jste mně nepřipomněl. Ale ostatně můžete být

úplně pokojný. Nic zvláštního, pranic neřekl," dodal

dobráček Anton Antonovič, vstávaje se sedadla.

„Tak já tedy, Antone Antonoviči..."

„Ach odpusťte mně, prosím vás. Rozpovídal jsem se o

zbytečnostech a tuhle mám důležitou věc a k tomu spěšnou.

Musím se tamhle pozeptat."

„Antone Antonoviči!" ozval se uctivě zovoucí hlas Andreje

Filippoviče; „jeho excellence se ptal na vás."

„Hned, hned, Andreji Filippoviči, hned jdu." A Anton Antonovič,

sebral do ruky hrst listin, letěl nejprve k Andreji Filippoviči a

potom do kabinetu jeho excellence.

„Co je to tedy?" uvažoval sám u sebe pan Goljadkin. „Vida,

jaká hra u nás začíná? Tak vida, jaký větérek zavál?... To

není špatné; věc tedy se obrátila v nejlepší stranu," mluvil

sám k sobě náš hrdina mna si ruce a necítě pod sebou židle

radostí. „Naše záležitost je tedy praobyčejná záležitost.

Všechno se ukončí jako malichernost, nebude z toho nic. A

skutečně, nikdo ani muk, ani se neozvou, loupežníci, sedí a

pracují; výborně, výborně! Já dobrého člověka miluju,

miloval jsem a vždycky ho budu ctíti... Ostatně, je v tom i

tento... když se uváží, tenhle Anton Antonovič... strašno mu

věřit: je už příliš šedivý a stáří ho náležitě

rozviklalo. Ale nejlepší a hlavní věc je ta, že jeho

excellence neříkal nic a tak ho propustil: to je dobře, to

schvaluju! Jen Andrej Filippovič, proč ten se do toho vpletl se

svým smíchem? Co je mu do toho? Stará petlice! Vždycky mně

přijde do cesty, vždycky hledí, jak by člověku přeběhl

cestu, jako černá kočka, vždycky jde člověku napříč a

naproti; buď jde člověku naproti, nebo na příč..."

Pan Goljadkin opět se rozhlédl vůkol a opět ožil nadějí.

Nicméně cítil, že ho přece rmoutí jistá vzdálená

myšlénka, jakási nedobrá myšlénka. Napadlo ho dokonce, aby

sám nějak přistoupil k úřadnikům, aby věc předešel, buď

až půjdou z úřadu, anebo jakoby se šel ptát v nějaké

úradní záležitosti, a tak mezi řečí aby narazil na to, jaká

že je to nápadná podobnost, jaká to podivná okolnost,

paskvilná komédie, to jest aby si sám zažertoval nad tím nade

vším a takovým způsobem aby prozkoumal hloubku nebezpečí.

Sice, víme, v tiché touni zdržují se čerti, zakončil své

myšlénky náš hrdina.

Avšak to všechno si pan Goljadkin jen myslil a v čas ještě se

rozmyslil. Pochopil, že by to znamenalo sáhati přiliš daleko.

„Taková už je tvá povaha!" pravil si v duchu a lehounce se

plesknul rukou do čela. „Hned bys se rozplesal, hned jsi samá

radost! Duše pravdivá! Ne, už raději posečkáme, Jakube

Petroviči; čekat a míti strpení !"

Ale přes to, jak už jsme pravili, pan Goljadkin ožil plnou

nadějí, jakoby byl z mrtvých vstal. „Nic neškodí," myslil

si, „jakoby bylo pět set pudů s prsou spadlo! Taková věc! A

přece se zámek otvírá tak prostě. Krylov má pravdu... Pravdu

má Krylov, chlapík, veliký bajkopisec!A co se týče jeho, nu

ať si slouží a ať mu jde k duhu; jen ať nikomu nepřekáží a

nikoho se nedotýká. Ať si slouží; souhlasím a schvaluju!"

Hodiny zatím ubíhaly, letěly a než se nadáli, odbily čtyři

hodiny. Úřadování bylo ukončeno; Andrej Filippovič chopil se

klobouku a, jak bylo zvykem, všichni ostatní nasledovali jeho

příkladu. Pan Goljadkin trochu sečkal, kolik bylo třeba, a

odešel schválně poslední, když se všichni ostatní už

rozešli různými cestami.

Když vyšel na ulici, viděl se jako v ráji, tak že pocítil i

přání trochu si zajít a projíti se po Něvském prospektě.

„Vida, co znamená osud!" pravil si náš hrdina;

„neočekávaný převrat celé záležitosti. I počasí se

vyjasnilo, mrazík, sáně. A mráz hodí se ruskému člověku,

výtečně se shoduje s mrazem ruský člověk! Mám rád ruského

člověka. I sníh je, první popraška, jak by řekl myslivec;

honit nyní zajíce po první poprašce! Ech! Nu což, nic nevadí!"

Takovým způsobem vyjadřovalo se nadšení pana Goljadkina, ale

při tom stále ho ještě cosi lektalo v hlavě. Stesk? Ne stesk,

ale chvílemi se mu srdce tak sevřelo, pan Goljadkin nevěděl,

čím se utěšiti. „Ostatně počkáme nějaký den a pak se

budeme radovat. Vždyť co se vlastně přihodilo? Uvážíme to,

rozebereme. Uvažujme tedy, mladý příteli můj, nu, uvažujme.

Předně je to člověk takový, jako ty, právě takový. Co tedy

na tom? Je-li to takový člověk, mám snad proto plakat? Co je mi

do něho? Já stojím stranou; hvízdám si a dost! Stál by mně

za to! Ať si slouží! Div prý a zázrak; povídají: siamská

dvojčata... Nač bylo třeba siamských? Pravda, jsou to

dvojčata, ale vždyť i velicí mužové časem vyhlíželi jako

podivíni. Je i z dějepisu známo, že proslulý Suvorov kokrhal

jako kohout... Ovšem on to prováděl všechno z politiky; a

velicí vojevůdcové... Ale co je mně do vojevůdců? Hlavní

věc, že já jsem svůj a dost; znát nikoho nechci a ve své

nevinnosti přezírám nepřítele. Nejsem intrikán a tím se

vynáším. Jsem čist, přímý, spořádaný, laskavý,

nezlobivý..."

Náhle pan Goljadkin umlknul, zarazil se a jako list se zachvěl,

ba zavřel i oči na okamžik. Maje však za to, že předmět jeho

zděšení jest pouhá illuse, otevřel opět oči a plaše

pohlédl vpravo. Ne, není to illuse!... Vedle něho po chodníku

cupal jeho známý z dnešního jitra, usmíval se, vzhlížel mu

do obličeje a, jak se zdálo, čekal na příležitost, aby se

mohl s ním dáti do řeči. Rozmluva vsak nezačínala. Takovým

způsobem prošli mlčky asi padesát kroků. Veškera péče pana

Goljadkina záležela v tom, aby se co možná nejtěsněji

zahalil, aby se uschoval do pláště a stáhl si klobouk do očí

co možná nejhlouběji. Na dovršení urážky i plášť i

klobouk jeho přítele byly právě takové, jako jeho, zrovna

jakoby byl oblekl šaty pana Goljadkina.

„Vážený pane," ozval se konečně náš hrdina, snaže se

mluviti co možná po šeptmu a nehledě při tom na svého

přítele; „zdá se, že jdeme každý jinou cestou... Jsem skoro

o tom přesvědčen," dodal po krátké pomlčce. „Ostatně jsem

přesvědčen, že jste mně dokonale porozuměl," podotkl dosti

přísným hlasem k závěrku.

„Přál bych si," ozval se konečně přítel pana Goljadkina,

„přál bych si... vy mně zajisté odpustíte velkomyslně...

já nevím, ke komu se obrátiti zde... mé poměry — doufám,

že mně prominete mou smělost — mně se dokonce zdálo, že

jste dnes ráno, puzen soustrastí, pocítil účastenství ke

mně. Co se mne týče, já jsem hned na první pohled pocítil

náchylnost k vám, já..."

Tu pan Goljadkin v mysli projevil přání, aby se jeho nový

soudruh z úřadu provalil skrz zemi.

„Kdybych směl doufat, že vy, Jakube Petroviči, ráčíte mne

shovívavě vyslechnout..."

„Jsme... jsme tady... víte, pojďme raději ke mně,"

odpověděl pan Goljadkin; „přejděme nyní na druhou stranu

Něvského, tam nám bude pohodlněji s vámi, a potom uličkou...

přejdeme raději uličkou."

„Dobře. Pojďme tedy uličkou," pravil ostýchavě pokorný

souputník pana Goljadkina, jakoby tonem své odpovědi narážel

na to, že ho ani nenapadá, aby si vybíral a že za svých

poměrů jest hotov spokojiti se i postranní uličkou.

Co pak se týče pana Goljadkina, ten vůbec nechápal, co se s

ním děje. Nevěřil sobě. Ještě se ani nevzpamatoval od svého

leknutí.

Hlava VII.

Vzpamatoval se trochu teprve na schodech u dveří svého bytu.

„Ach já beraní hlava!" vyspílal si v mysli, „Kam jen ho to

vedu? Sám strkám hlavu do petlice. Co si pomyslí Petruška, až

nás uvidí oba pospolu? Co si ten darebák bude smět nyní

mysliti? A on je podezřívavý..." Alo bylo už pozdě káti se.

Pan Goljadkin zaklepal, dvéře se otevřely a Petruška počal

snímati pláště s hosta i s pána. Pan Goljadkin pohlédl

kradmo, jen tak okamžitě vrhl pohled na Petrušku, staraje se

proniknouti jeho tvář a uhodnouti jeho myšlénky. Ale k svému

největšímu překvapení spozoroval, že jeho sluha nemá ani

pomyšlení, aby mu divil, ba naopak jakoby byl čekal něco

podobného. Pravda, hleděl i nyní jako vlk, šilhal stranou, a

jakoby se chystal někoho snísti. „Snad jim někdo neučaroval

dnes všem?" pomyslil si náš hrdina; „nějaký běs neoběhl-li

je všechny? Něco neobyčejného musí býti dnes ve všech

lidech! Čert aby vzal takové soužení!"

Za takových myšlének a takového přemítání pan Goljadkin

uvedl svého hosta do pokoje a zdvořile ho požádal, aby sedl.

Host byl patrně v krajních rozpacích, byl velice ostýchavý,

pokorně sledoval všechny pohyby svého hostitele, lovil jeho

pohledy a dle nich, jak se zdálo, snažil se uhodnouti jeho

myšlénky. Cosi poníženého, utlačeného a ulekaného

vyjadřovalo se ve všech jeho pohybech, tak že — dovoleno-li

porovnání — velice se podobal v tu chvíli k tomu člověku,

který nemaje svého šatu, oblekl se do cizího: rukávy

vylézají nahoru, pás má skoro u týla, a přitom neustále buď

popravuje na sobě kraťounkou vestičku, nebo obchází stranou a

drží se opodál, nebo se snaží někam se schovat, tu zase všem

pohlíží do očí a naslouchá, nerozmlouvají-li lidé o jeho

poměrech, nesmějou-li se mu, nestydí-li se ho — a člověk se

červená, opadá do rozpaků i trpí jeho ctižádost...

Pan Goljadkin položil svůj klobouk na okno; ale od neopatrného

pohybu jeho klobouk sletěl na zem. Host ihned přiskočil, aby jej

zdvihl, setřel s něho prach, pečlivě jej položil na

předešlé místo, kdežto svůj klobouk položil na zem vedle

židle, na jejíž krajíček sám tichounce usedl.

Tato malinká příhoda otevřela z části oči panu Goljadkinu,

pochopil, že jest hostu velice potřeben a proto si nečinil už

nijakých starostí, jak začíti se svým hostem, ponechávaje to

všechno, jak se vlastně slušelo, jemu samému. Host však se

své strany také nic nezačínal, buď že se ostýchal, že se

trochu styděl, buď že z uctivosti čekal, až hostitel začne

— kdož ví, těžko se v něm vyznati. V tu chvíli vešel

Petruška, stanul ve dveřích a upřel oči ve zcela, opačnou

stranu, než kde se nacházeli host a jeho pán.

„Poroučíte dvě porce obědu přinést?" optal se nedbalo a

sýpavým hlasem.

„Já, já nevím... vy — ano, přines brachu dvě porce."

Petruška odešel. Pan Goljadkin vzhlédl na svého hosta. Host se

začervenal až po uši. Pan Goljadkin byl dobrý člověk a proto

po dobrotě své duše hned si sestavil theorii:

„Chuďas," pomyslil si, „a je teprve první den na místě:

utrpěl bezpochyby křivdu; možná, že celý majetek jeho jsou ty

slušné šaty na něm a poobědvat nemá zač. Vida, jaký je

ustrašený! Nic, nic neškodí, je to z části lépe...

Odpusťte, že jsem," počal pan Goljadkin: „ostatně, dovolte

především, kterak vás jmenovat?"

„Mne... mne... Jakub Petrovič," odpověděl host skoro šeptem,

jakoby se styděl a zároveň za odpuštění prosil, že také on

se jmenuje Jakub Petrovič.

„Jakub Petrovič," opakoval za ním náš hrdina, nemaje síly,

aby skryl svoje podivení.

„Ano, právě tak... Jsem váš soujmenovec," odpověděl

pokorný host pana Goljadkina, dovoliv si usmáti se a prohoditi

něco žertovného. Ale hned se zdržel a tvář jeho přijala

výraz vážný, ba i trochu polekaný, neboť spozoroval, že jeho

hostiteli nebylo nyní do žertů.

„Vy... Dovolte však, abych se vás optal, z jaké příčiny

mám čest..."

„Znaje vaši velkomyslnost a vaši dobročinnost," vpadl mu

rychle, ačkoli ostýchavým hlasem do řeči jeho host,

přivstávaje trochu na židli, „osmělil jsem se obrátiti se k

vám a prosit za vaše... přátelství a za ochranu..." dodal

host, jsa patrně v nesnázi o výraz a vybíraje slova nepříliš

lichotná a ponížující, aby tím nezadal sobě ve své

důstojnosti, také však ne příliš smělá, z nichž by

vyznívala nezdvořilá rovnost stavu. Vůbec možno říci, že

host pana Goljadkina choval se jako urozený žebrák v

záplatovaném fraku a se šlechtickým průvodním listem v kapse,

který nenabyl ještě patřičné zručnosti v nastrkování ruky.

„Uvádíte mne do rozpaků," odpověděl pan Goljadkin, dívaje

se na sebe, na stěny a na svého hosta; „čím bych vám mohl...

totiž, chci říci, jakým způsobem bych vám mohl býti

nápomocen?"

„Já jsem, Jakube Petroviči, pocítil k vám náchylnost hned,

jak jsem vás poprvé zočil a — odpusťte velkomyslně — ve

vás jsem složil svou naději, osmělil se složiti svou naději,

Jakube Petroviči. Já... já jsem zde člověk ztracený, Jakube

Petroviči, ubožák, utrpěl jsem velmi mnoho, Jakube Petroviči,

a zde opět. Když jsem zvěděl, že vy při svých obvyklých,

vrozených vám vlastnostech vaší krásné duše nosíte totéž

příjmení..."

Pan Goljadkin svraštil obočí.

„Nosíte totéž příjmení a pocházíte z téže krajiny, jako

já, odhodlal jsem se obrátiti se k vám a vyložiti vám, v

jakých nesnázích se nacházím."

„Dobře, dobře; ale opravdu, nevím, co vám odpovědít."

pravil rozpačitým hlasem pan Goljadkin. „Ale po obědě si

promluvíme o tom."

Host se poklonil; přinesli oběd. Petruška prostřel na stůl a

host spolu s hostitelem začali se nasycovat. Oběd netrval dlouho;

oba chvátali — hospodář proto, že nebyl ve své obvyklé

míře, a mimo to styděl se, že oběd byl chatrný. Styděl se

jednak proto, že by si byl přál hosta řádně nakrmit, a jednak

proto, že by byl rád ukázal, že není živ jako žebrák.

Host se své strany byl velice rozpačit a stále se ostýchal.

Když si vzal jednou chléb a snědl svou skývu, bál se už

vztáhnouti ruku po druhé skývě, ostýchal se bráti si lepší

kousky a neustále tvrdil, že vůbec nemá hlad, že oběd byl

výtečný, že jest úplně spokojen a do hrobu toho nezapomene.

Když jídlo skončilo, pan Goljadkin si zapálil svou dýmku,

druhou, přichystanou pro návštěvníky, nabídl hostu, oba si

sedli naproti sobě a host počal líčiti své příhody.

Vypravování pana Goljadkina mladšího trvalo tři, ne-li čtyři

hodiny. Kronika jeho příhod skládala se ostatně ze samých co

nejmalichernějších, ze samých tak říkaje nejnepatrnějších

okolností. Béželo o úřadní službu kdesi u zemského soudu v

provincii, o státní zástupce a předsedy soudu, o ledajaké

kancelářské intriky, o bídnou duši jakéhos písaře, o

revisora, o náhlou změnu předsednictva, o to, jak pan Goljadkin

mladší utrpěl zcela nevinně; mluvil dále o staré tetičce

své Pelageji Semenovně; o tom, jak pro různé intriky svých

nepřátel byl zbaven místa a pěšky přišel do Petrohradu, o

tom, jak se trmácel a nouzi třel zde v Petrohradě, jak marně po

dlouhou dobu hledal zde místo, všechno, co měl, utratil za byt a

za jídlo, bydlel div ne na ulici, jedl tvrdý chléb a zapíjel

svými vlastními slzami, spal na holé zemi, a konečně jak se ho

ujal jakýsi dobrý člověk, dal mu odporučení a velkomyslně mu

pomohl k novému místu. Host pana Goljadkina plakal při svém

vypravování a utíral si slzy modrým, kostkovaným šátkem,

jenž vypadal jako voskované plátno. Dokončil své vypravování

tím, že se úplně vyznal panu Goljadkinu a nezatajil, že

nejenom nemá, z čeho by byl živ a nemůže si najíti byt,

nýbrž že nemá ani prostředků na pořízení šatstva;

ukázal, že ani na boty nemohl stlouci a úřadní frak že si

vypůjčil kdesi na krátkou dobu.

Pan Goljadkin byl rozechvěn, byl opravdu dojat. Přes to, že

příhody jeho hosta byly příhody celkem pranepatrné, přece

všechna slova těchto příhod padala na jeho srdce zrovna jako

manna nebeská. Příčina byla ta, že pan Goljadkin zapomínal na

své poslední pochybnosti, pustil své srdce na svobodu a na

radost a konečně v mysli sám sebe povýšil za hlupáka.

Všechno bylo tak přirozené. Bylo-li proč se rmoutiti, proč si

působiti takový poplach!

Jest ovšem ještě jistá choulostivá okolnost — ale jaké

neštěstí; vždyť nemůže pošpiniti člověka, nemůže

poskvrniti jeho čest a zničit jebo kariéru, když člověk sám

není vinen, když sama příroda se do toho vmíchala. A k tomu

sám host prosil za ochranu, host plakal, host vinil osud, zdál se

takým bezelstným, prostým zlomyslnosti a chytráctví, ubohým,

nepatrným, a sám se patrně nyní styděl, ovšem možná i z

jiné příčiny, na př. pro nápadnou podobnost své tváře s

tváří hostitelovou.

Choval se svrchovaně spolehlivě, snažil se, aby ve všem

vyhověl hostiteli a vyhlížel tak, jako vyhlíží člověk,

jehož trápí svědomí a cítí, že se provinil před jiným

člověkem. Přišla-li na př. řeč na nějaký pochybný bod,

host ihned souhlasil s míněním pana Goljadkina. Jestliže však

omylem vyslovil nějaké míněni, jež se příčilo mínění

pana Goljadkina a potom spozoroval, že sešel s cesty, ihned

opravoval svou řeč, vysvětloval, co bylo třeba a dával na

jevo, že rozumí všemu právě tak, jako jeho hostitel, myslí

právě tak, jako on, a hledí na všechno právě takovýma

očima, jako on. Slovem host vynakládal všechnu možnou péči,

aby se zalíbil panu Goljadkinu, tak že pan Goljadkin konečně

usoudil, že jeho host jest zcela jistě člověk neobyčejně

příjemný v každém vzhledě.

Za řeči přinesli čaj; šlo na devátou. Pan Goljadkin cítil se

v neobyčejně dobré míře, rozveselil se, rozjařil se

ponenáhlu a dal se konečně do nejživější a

nejzajímavější řeči se svým hostem. Pan Goljadkin totiž,

byl-li rozveselen, rád vypravoval něco zajímavého. Tak i nyní:

vypravoval hostu mnoho o hlavním městě, o jeho zábavách a

krásách, o divadle, o klubech, o obraze Brjulova;[1] o tom, jak

dva Angličané přijeli schválně z Anglie do Petrohradu, aby se

podívali na mříž u Letního sadu a hned zase odejeli; o

úřadě, o Olsufiji Ivánoviči a Andreji Filippoviči; o tom, jak

Rusko den ode dne kráčí vstříc dokonalosti a že zde „nauky

slovesné dnes vzkvétají"; vypravoval též anekdotu, kterou

nedávno vyčetl ze „Severní Včely", pak že v Indii jest had

hroznýš neobyčejně silný; konečné se zmínil též o baronu

Brambeusu [2] atd. atd. Slovem pan Goljadkin byl úplně spokojen,

jednak proto, že byl opět zcela klidný, jednak proto, že se

nejenom nebál svých nepřátel, nýbrž byl dokonce i hotov

vyzvati je všechny na rozhodný boj; a konečně i proto, že sám

svou osobou poskytoval ochranu jinému a činil dobrý skutek.

V duchu ovšem se přiznával, že není v tu chvíli ještě

úplně šťasten, že v něm vězí ještě jeden červíček,

ovšem jen pramalinký, a hlodá i nyní jeho srdce. Mučila ho

vzpomínka o včerejším večeru u Olsufija Ivánoviče. Mnoho by

dal nyní za to, kdyby se nebylo přihodilo tak ledaco z toho, co

bylo včera. „Ostatně to nic nevadí !" rozsoudil konečně

náš hrdina a pevně se v duchu rozhodl, že budoucně se bude

chovati jak náleží a nebude se dopouštěti podobných chyb.

Poněvadž se pan Goljadkin nyní už úplně rozjařil a stal se

najednou skoro úplně šťastným, usmyslil si, že si připraví

dobrý den. Poručil Petruškovi, aby přinesl rum a připravil

punš. Host i hostitel vyprázdnili sklenici, pak i druhou. Host se

stal ještě přívětivějším, než prvé, a se své strany dal

na jevo nejeden důkaz upřímnosti a šťastné povahy, své,

čímž si ještě více získával spokojenost pana Goljadkina;

zdálo se, že se radoval jen z jeho radosti a pohlížel na něho

jako na svého pravého a jediného dobrodince.

Vzav pero a lístek papíru, poprosil pana Goljadkina, aby se

nedíval, co bude psát a potom, když dopsal, sám ukázal svému

hostiteli, co napsal. Ukázalo se, že to bylo čtyrverší,

napsané velice cituplně, jinak i krásným slohem a úhledným

písmem; složil je patrně sám laskavý host. Veršíky byly tyto:

Jestli ty mne zapomeneš, já tě chovám v paměti; na světě se

vše stát může: nezapomeň na mne ty!

Se slzami na očích objal svého hosta pan Goljadkin a jsa dojat v

nejvyšší míře, sám zasvětil svého hosta v některé

tajnosti své, při čemž se hlavně zmiňoval o Andreji

Filippoviči a Kláře Olsufjevně.

„Nu ,Jakube Petroviči, vždyť my si porozumíme," mluvil náš

hrdina k svému hostu; „my, Jakube Petroviči, budeme spolu žít

jako ryba s vodou, jako vlastní bratří; my, kamaráde, půjdeme

na to chytře, spolu budeme chytrosti vymýšlet; my se své strany

povedeme intriku proti nim... proti nim povedeme intriku. A z nich

se nikomu nesvěřuj. Vždyť tě znám, Jakube Petroviči, i

povahu tvou chápu: hned bys všechno prozradil, duše pravdivá!

Všech se jich straň, brachu!"

Host úplně souhlasil, děkoval panu Goljadkinu a na konec také

zaslzel.

„Víš co, Jášo?" pokračoval pan Goljadkin rozechvělým,

dojatým hlasem; „ubytuj se na čas u mne, Jášo, anebo na vždy

se ubytuj. My se shodneme. Co budeš dělat, brachu? Neostýchej se

a nereptej, že jest tu jistá podivná okolnost. Reptati, brachu,

jest hřích; je to věc přírody! A máť příroda je štědra,

to si pamatuj, bratře Jášo. Z lásky to pravím, z bratrské

lásky. Budeme, Jášo, vymýšleti spolu chytrosti, i my se své

strany provedeme podkopy a nosy jim utřeme."

Při druhé sklenici punše nezůstalo; vypil každý třetí i

čtvrtou sklenici a tu pan Goljadkin počal pociťovati dvojí

pocit: jeden, že jest neobyčejně šťasten, a druhý, že už

nemůže státi na nohou.

Host, rozumí se, byl pozván, aby zůstal na noc. Postel se

pořídila ze dvou řad židlí. Pan Goljadkin mladší se

vyslovil, že pod přátelským krovem spí se měkce i na podlaze,

že usne, ať je to kdekoli s pokorností a vděčností; nyní že

je v ráji, ale že za svého živobytí zkusil mnoho neštěstí a

hoře, se vším se obeznámil, všeho okusil, a — kdož zná

budoucnost? — může být, že ještě okusí.

Pan Goljadkin starší protestoval proti tomu, a počal dokazovati,

že všechnu naději sluší skládati na Boha. Host úplně

souhlasil a pravil, že nikdo, rozumí se, není takový, jako

Bůh. Tu pan Goljadkin starší poznamenal, že Turci mají pravdu

v jistém ohledu, když i ve spaní vzývají jméno Boží. Potom

podotknuv, že nesouhlasí s jistými klevetami některých

učenců, co se týče tureckého proroka Mohameda, a že ho

pokládá v jistém ohledu za velikého politika, pan Goljadkin

přešel k velice zajímavému líčení alžírské lazebny, o

které četl v jakési knížce v oddělení „směsi". Host i

hostitel mnoho se smáli prostotě Turků; nicméně byli nuceni

projeviti svůj upřímný obdiv jejich fanatismu, vzbuzovanému

opiem...

Host se počal konečně svlékati a pan Goljadkin odešel za

přehrádku, jednak z dobroty duše, protože ho napadlo, že host

snad nemá ani pořádné košile, a proto tedy aby nepřiváděl

do rozpaků člověka, jenž i bez toho mnoho vytrpěl; jednak pak

i proto, aby se přesvědčil podle možnosti, je-li tam Petruška,

aby ho vyzkoušel, rozveselil, bude-li možno, a řekl mu

přívětivé slovíčko, aby už všichni byli šťastni a

nezůstala na stole rozsypaná sůl.[3] Dlužno podotknouti, že

Petruška pořád ještě pana Goljadkina uváděl trochu do

rozpaků.

„Ty, Petře, jdi nyní spat," pravil laskavě pan Goljadkin,

vcházeje do přístěnku svého služebníka. „Nyní jdi spat a

zejtra v osm hodin mne probuď. Rozumíš, Petrušo?"

Pan Goljadkin mluvil neobyčejně měkce a laskavě. Ale Petruška

mlčel. Upravoval si v tu chvíli postel a ani se neobrátil k

svému pánovi, což by byl měl učiniti už z pouhé úcty k

němu.

„Rozuměl jsi mně, Petře?" pokračoval pan Goljadkin. „Nyní

si tedy lehni a zejtra, Petrušo, mne probuď v osm hodin;

rozumíš?"

„Ale vždyť vím; jaké řeči!" zabručel si pod nos Petruška.

„Nu, proto, Petrušo. Říkám to jen proto, abys i ty byl

spokojen a šťasten. A nyní přeju ti dobré noci. Usni,

Petrušo, usni; všichni musíme pracovat... Abys si nemyslil,

brachu, něco tento..."

Pan Goljadkin započal cosi, ale zastavil se v řeči.

„Nebude-li to přes příliš," pomyslil si; „nezašel-li jsem

příliš daleko? Ale to je vždycky tak; já vždycky přesypu."

Hrdina náš odešel od Petrušky velice s sebou nespokojený. Mimo

to hrubost a nepohnutelnost Petruškova trošku ho urazila. „S

darebou čtveračí, darebovi pán dělá cest a on ani necítí,"

pomyslil si pan Goljadkin. „Ostatně celé jejich pokolení má

takovou podlou tendenci!"

Trochu vrávoraje vrátil se do pokoje a vida, že jeho host už

leží, přisedl na minutku k němu na postel. „Ale poslechni,

Jášo, přiznej se," počal pošeptmu, jedva že udržuje hlavu

přímo: „vždyť jsi podlec, jsi vinen přede mnou? Vždyť ty,

jmenovče můj, víš, tento..." pokračoval, žertuje dosti

familiárně se svým hostem. Konečně se však s ním rozloučil

přátelsky a šel také spat.

Host zatím už zachrápal. Pan Goljadkin si lehl a usmívaje se,

šeptal si v duchu. „Ale vždyť jsi dnes opilý, přítelíčku

Jakube Petroviči, ty darebo jeden, ty Goljadko — už tvé

příjmení je takové! Nu, z čeho jsi se zradoval? Vždyť zejtra

budeš plakat, moldánky natahovat začneš; nu co si má člověk

s tebou počít?"

Tu se ozval dosti podivný pocit v celé bytosti pana Goljadkina,

cosi jako pochybnost nebo lítost. „Spustil jsem se," pomyslil

si; „ v hlavě mi víří, jsem opilý. Nezdržel jsem se, já

hlupák! Hloupostí jsem namluvil sílu, ba i chytračit jsem

chtěl. Ovšem, zapomenout a odpustit urážky je první ctnost,

ale přec je to špatné! Takové je to!"

Tu pan Goljadkin vstal, vzal svíčku a po špičkách šel se

ještě jednou podívat na svého spícího hosta. Dlouho stál nad

ním s hlubokým přemítáním. „Obraz nepříjemný! Paskvil,

hotový paskvil a konec!"

Konečně pan Goljadkin ulehl nadobro. V hlavě mu šumělo,

praskalo, zvonilo. Počal znenáhla pozbývat vědomí... snažil

se o čemsi přemýšleti, připomenouti si cosi nad míru

zajímavého, rozhodnouti cosi velice důležitého, jakousi

choulostivou záležitost, ale nemohl. Spánek sletěl na jeho

ubohou hlavu, i usnul tak, jak obyčejně spí lidé, kteří,

nejsouce tomu zvyklí, vypijou najednou pět sklenic punše na

přátelském večírku.

Hlava VIII.

Jak obyčejně, druhého dne pan Goljadkin probudil se v osm hodin.

Procitnuv, ihned si připomněl všechny příhody včerejšího

dne — připomněl si a zaškaredil se.

„Nu tropil jsem ze sebe pěkného blázna!" pomyslil si,

přivstávaje na posteli a vzhlížeje na postel svého hosta.

Jaké však bylo jeho překvapení, když nejenom hosta, ale ani

postele, na které spal, nebylo v pokoji.

„Co je to?" div nevzkřiknul pan Goljadkin; „co by to

znamenalo? Co značí tato nová okolnost?"

Zatím, co pan Goljadkin v překvapení s otevřenými ústy

patřil na prázdné místo v pokoji, vrznuly dvéře a přišel

Petruška s čajovým podnosem.

„Kde je, kde?" promluvil jedva slyšným hlasem náš hrdina,

ukazuje prstem na místo, nabídnuté včera hostovi.

Petruška z počátku neodpovídal, ba ani nepohlédl na svého

pána a jen obrátil oči do kouta na pravo, tak že pan Goljadkin

sám byl přinucen pohlédnouti do kouta na pravo. Ostatně po

nějaké chvilce Petruška odpověděl sýpavým, hrubým hlasem,

že pán není doma.

„Hlupáku! Vždyť já jsem tvůj pán, Petruško!" odvětil pan

Goljadkin trhaným hlasem a vyvalil oči na svého sluhu.

Petruška opět neodpověděl, jen pohlédl na pana Goljadkina tak,

že tento se zapálil až po uši; pohlédl na něho s jakousi

urážlivou výčitkou, málem podobnou k nadávce. Panu Goljadkinu

až ruce sklesly. Konečně Petruška oznámil, že druhý odešel

už před půldruhou hodinou, že nechtěl čekat.

Odpověď byla pravděpodobná; bylo vidět, že Petruška nelhal,

že urážlivý pohled jeho a slovo druhý, jehož užil, byly jen

následek vší té známé hnusné okolnosti, ale nicméně

chápal, ačkoli dosti neurčitě, že tu není všechno v

pořádku a že mu osud hotoví ještě nějaký dárek, ne zcela

příjemný. „Nu, uvidíme," pomyslil si v duchu, „uvidíme,

všemu tomu přijdeme na kloub. — Ach, Bože můj!" zastenal k

závěrku již docela jiným hlasem; „proč jen jsem ho pozval,

proč jsem to všechno dělal? Vždyt sám opravdu strkám hlavu do

jejich zlodějského oka, sám si provaz na sebe pletu. Ach ty

hlavo, hlavo! Ani zdržeti se nedovedeš, abys se nepodřekl jako

chlapec nějaký, jako písařík nějaký, jako nedůstojná

chamraď nějaká, hadr, veteš nějaká prohnilá, klepno jedna,

babo jedna!... Ach vy svatí moji! I veršíky dareba napsal a z

lásky se mně vyznával! Jak bych mu tento... Jak bych mu,

darebovi, nějak zdvořile mohl ukázati na dvéře, kdyby se

vrátil? Rozumí se, jest mnoho různých obratův a způsobů. Tak

a tak, na příklad, při mém nepatrném platu... Anebo ho nějak

postrašit, že, na příklad, uváživ to a ono, jsem nucen

oznámit, že v polovině měsíce bude třeba zaplatit za byt a

stravu a peníze že se musejí dáti napřed. Hm, ne, čert to

vezmi, tak to nejde. Tím bych sebe pošpinil! Nebylo by to

delikátní. Leda nějak tak to zařídit: navésti Petrušku, aby

mu Petruška nějak zasolil, aby si ho nevšímal, nahrubil mu a

zbaviti se ho takovým způsobem? Poštvati je tak nějak na

sebe... Ne, čert to vezmi, tak také ne! Je to nebezpečno a

potom, vezme-li se to s takového stanoviska — ovšem, bylo by to

nepěkné. Zcela nepěkné! A což když nepřijde? I to nebude

dobře. Včera večer jsem se mu podřekl!... Ech, běda, běda!

Špatná je naše věc! Ach já hlava, nešťastná hlava!

Nemůžeš si zapamatovat, co se sluší, rozumu sobě do hlavy

vbít nemůžeš! Což když přijde a odřekne? Dej Bože, jen aby

přišel. Velice bych byl rád, kdy by přišel..."

Tak přemítal pan Goljadkin, srkaje svůj čaj a neustále

pohlížeje na hodiny na stěně.

„Tři čtvrti na devět; je čas, abych šel. Co tam bude, co

bude opět? Přál bych si vědít, co zvláštního se tu vlastně

tají — jejich cíl, směr, různé jejich háčky. Dobře by

bylo zvěděti, k čemu vlastně směřují všichni ti lidé a

který bude jejich první krok..."

Pan Goljadkin se nemohl déle zdržeti, odhodil nedokouřenou

dýmku, oblekl se a pustil se do úřadu, chtěje odhaliti, bude-li

možno, nebezpečí a o všem se přesvědčiti svou vlastní

přítomností. A nebezpečí hrozilo; to už sám věděl, že

nebezpečí hrozí.

„Však uvidíme... však my tomu přijdeme na kloub," mluvil pan

Goljadkin, snímaje plášť a kaloše v předsíni; „hned

pronikneme do všech těch záležitostí."

Odhodlav se jednati takovýmto způsobem, náš hrdina uspořádal

na sobě šat, přijal výraz slušný a úřadní a chtěl už

vstoupiti do sousední místnosti, když se náhle v samých

dveřích srazil se včerejším svým známým a přítelem. Pan

Goljadkin mladší, zdá se, jakoby nebyl spozoroval pana

Goljadkina staršího, ačkoli do sebe vrazili skoro nosem. Pan

Goljadkin mladší byl bezpochyby zaměstnán, spěchal kamsi, měl

na kvap; vzezření jeho bylo tak officiální, tak dělné, že se

zdálo, že každý mohl vyčísti z jehlo tváře, že je vyslán

kamsi na zvláštní rozkaz přednostův.

„Ach, to jste vy, Jakube Petroviči!" zvolal náš hrdina, chopiv

svého včerejšího hosta za ruku.

„Později, později, odpusťte, později mi to povíte," zvolal

pan Goljadkin mladší, snaže se vykročiti v před...

„Ale dovolte; vždyť jste, tuším, chtěl, Jakube Petroviči,

tento..."

„Co? Jen, prosím, rychle."

Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z

přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana

Goljadkina.

„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu

jednání... jednání, jehož bych vlastně ani nemohl

očekávati."

„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence

a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu

správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"

„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte

do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo

žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."

„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl

teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího.

„Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"

Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál — officiálně,

úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť

nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem

Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne,

podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší

dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama

několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil

oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že

jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a

zmizel.

„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako

zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu

pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle.

„Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře,

„vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno

jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera

jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní

poručení."

„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal

se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl

vedle něho. „Máte ji zde?"

„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího

představeného trochu rozpačitým pohledem.

„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už

dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že

jeho excellence pro ni pošle..."

„Ne, vždyť je hotova ..."

„Nu, dobře."

„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou

povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně

uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."

„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"

„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči,

jen vysvětlit, že já... to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že

časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají

pouze svou každodenní odpornou potravu..."

„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu

nyní narážíte?"

„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím

přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem

intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři

ti, mohu zcela spravedlivě honositi."

„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám

vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube

Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se

nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé

nepřítomnosti — a koho pak nepomluví za zády? — jsem hotov

snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň,

milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do

očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na

svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti..."

„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste

mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči,

mohu si pokládati jen za čest, když..." „Nu, prosím abyste i

nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili

podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách

vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte,

pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."

„Jsem - přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně

přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli

masku, Antone Antonoviči."

„Masku?"

„Vy už opět... bojím se, že opět si vyložíte docela jinak

smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze

thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé,

nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní

poznati člověka pod maskou."

„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy

je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."

„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na

přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest

pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to

doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což

rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci,

Antone Antonoviči."

„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času,"

pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje

jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci.

„A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým

časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s

tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího

soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží

úřadování."

„Ale ne, Antone Antonoviči, já..." obrátil se pan Goljadkin,

trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já

jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento... Ale co je to?"

pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten.

„Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"

V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina

se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední

komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch,

dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou

chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho

excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana

Goljadkina.

Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat

Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak

se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek

listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem

se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou

Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích,

vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý

uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením

a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se

nejméně nadál podobného úkolu.

„Listiny, Jakube Petroviči, listiny... jeho excellence se

ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem

a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej

Filippovič vás čeká."

„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší

také po šeptmu a ve spěchu.

„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube

Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn

účastenstvím."

„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte,

dovolte..."

„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči,

a třetí stránku založte... Dovolte, Jakube Petroviči..."

„Ale dovolte přec..."

„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči;

všimnul jste si té skvrny?"

Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.

„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu... Ale ctěný

pane, rozumíte-li po rusky?"

„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se

na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube

Petroviči, a na mne spolehněte... Já tuhle trochu nožíčkem..."

Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.

„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není

nikde nijaká skvrna?"

„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady — dovolte — tuhle jsem ji

viděl; vidíte, dovolte... jen mně dovolte, Jakube Petroviči,

já trochu nožíčkem... z účastenství k vám Jakube

Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem... tak, vida a

hotovo."

Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina

staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a

rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané

přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem

z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina

staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky

se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani

jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře.

Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v

ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat...

Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace.

Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to

jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně

s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha

cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před

ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a

svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na

stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana

Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal

drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a

cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej

Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.

V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší

podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade

všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v

době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl

krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i

poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval;

pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho

nezapomene...

Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat,

protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez

sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale

Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest

čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude

poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani

na své vlastní potřeby.

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.

„Zkusím to raději s jiné strany... půjdu raději k Antonu

Antonoviči..."

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl

také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když

žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!"

pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V

takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo

k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl

v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli.

„Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak,"

přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný

skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a

jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to

jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně

stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou... a sám sebe

jsem tam přijal za někoho jiného... slovem, to je nemožná

věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc,

vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v

obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných

slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko,

řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po

kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin

mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí

pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se

mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s

kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl

přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval

manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě

ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina

už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci,

stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se

zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada

dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho

straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více

bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl

rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na

pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte

nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol

sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával

znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v

tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane,

nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je

chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se

vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do

očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený

titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy.

„Doufám, že změníte ton..."

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv

se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela

neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma

prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že

protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí,

červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti,

může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom

předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě

dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a

od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem

ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se

mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši,

šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s

úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil:

„Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit

budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než

se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního

útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící

kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka

zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil

oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu

za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a

vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se

vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je

ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se

stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích

osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal

za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že

všecky provazy se strhaly — to poznav, pan Goljadkin rozběhl se

za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani

přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni

smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a

jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela

jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a

zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti,

odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan

Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si

opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi

rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu,

jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem

do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten

mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže

se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše

své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se

zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak

má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic

nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností,

milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu.

Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému,

jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane,

dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na

dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že

počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a

neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co

nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se

rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas

úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto

opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti

celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul

zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však

dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan

Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto

případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad

by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i

tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati

příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své

nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom

ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a

konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že

on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na

milost, ano — kdož ví — snad by se zrodilo opět nové

přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší,

než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by

konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti

nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba

titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta

let, atd.

Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu

litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned

dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal

pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval — odpustil bych

mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě

přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se

rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to

pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"

Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste

vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat

všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk!

Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně

mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti

to člověku úplně zkaženému.

Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl,

kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v

hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez

odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i

vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl;

ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr

ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas

jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých

skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.

Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na

to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan

Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on

nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina

uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům,

kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl

se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl

rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a

nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti.

Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana

Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl

podlézti, našeptat a provésti podlost.

Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana

Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela

otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí

ohlédl se kolem, oběhl — bezpochyby aby zůstavil po sobě

dobrý dojem — všechny úřadníky, prohodil slovíčko k

jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil

třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele

sklouznul dolů po schodech.

Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti

skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u

pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a

pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.

„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu

Goljadkinu.

„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám,

že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky,"

promluvil náš hrdina.

„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"

Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.

„Já jsem se vyspal dobře... Ale dovolte, abych vám řekl,

velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."

„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl

trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s

témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana

Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem,

spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v

okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.

Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl

kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za

uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s

otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel

se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku.

Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina...

Hlava IX.

Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu

Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen.

Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj.

Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když

se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na

pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí.

Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan

Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To

byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na

okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen

tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu

stranou, jako by se mne netýkalo — přemýšlel pan Goljadkin

— propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad

i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a

ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je

vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně

někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí.

Hloupost! Praobyčejná věc!...

Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu

zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a

usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou

myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s

místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se

k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní

někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti?

Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil

času, vzal drožkáře a letěl domů.

„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se

ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co

nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do

konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"

Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle

třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou

rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a

jítřiti takovým způsobem své rány.

„Kdyby tak nyní" — uvažoval dále — „přišel nějaký

kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že

by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit;

nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to

bude stát — dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych

oko nezamhouřil... Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně

zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se

to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo

sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku,

všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco

semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"

Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi,

přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze

vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo,

přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do

druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně

však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku,

hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl

ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v

ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk

a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky,

aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je

to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. — ale poněvadž

se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned

zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování

dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe,

že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se

nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho

i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k

Andreji Filippoviči.

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan

Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje

Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu

nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta

záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná

záležitost... Tak vida, jaká je to vlastně záležitost..."

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a

uvnitř ozvaly se čísi kroky... Tu pan Goljadkin div sám sebe

neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné

nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé

záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem — to vše mu

přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej

Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil

si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má

oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je

dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s

jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil

drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože

prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu

nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není

možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se

důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu,

vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat?

Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je

odbyta a nedá se odvolat... vždyť jí neodvolám! Uvažme jen:

přijde člověk — přijde člověk s náležitým doporučením,

řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko

chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti — všelijaká

protivenství — co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se

tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti?

Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se

podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová

kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do

úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda

tím vinna — má býti proto setřen jako veteš, má mu proto

být odepřena možnost sloužiti... Kde potom bude spravedlnost?

On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu

káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli

představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to

palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne!

Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému

chuďasovi... Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci,

že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a

dost — takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci

si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře,

dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a

urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen

si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila —

hle — dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo,

vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv

trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic

takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo...

Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká

potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane

Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě

jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé

— takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin!

Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení

pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o

něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho!

Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý

je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu

poctivý — a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na

něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je

poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v

úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře...

ale což když tento... což když si nás tam popletou! Vždyť on

je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!... Och on podstrčí

člověka, podstrčí, darebák — jako hadřík člověka

podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane

Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin,

nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na

Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi

mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích

zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a

teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš

pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se,

kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází

právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se

připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš

hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl

si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a

proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do

restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V

restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká

okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani

času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá

hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé,

stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil

nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět.

Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se,

skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do

koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh;

když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a

znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl,

čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že

tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?... Já... já jsem si tuším vzal jen jeden

piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy... na kolik mohu soudit... vy se, tuším, mýlíte... Já

jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste

bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká

nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí

pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už

sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se

zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak

jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního,

že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní

jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu

divit a čemu se posmívat..."

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem

pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily

se všechny jeho pochybnosti... Ve dveřích do sousedního pokoje,

skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu

Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud

za zrcadlo, stál jistý človíček — stál on, stál sám pan

Goljadkin — ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky,

nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším

rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu

hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel

tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního

pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto... tak že

všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední

kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana

Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se

studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho

kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od

něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu

obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené

moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se

neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil

si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se

všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně

nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset

kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic

nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici.

Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle

se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu

uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle

dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se,

jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do

Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem,

seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé

dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal

péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící

se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami,

ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost

mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a

proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za

úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností,

které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli

zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít,

tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan

Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„... Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane

můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých

nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo

se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi.

Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v

kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě

vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a

společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo

zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny

a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku

představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo

zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým

způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém

případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde

o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném

jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na

marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu

nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na

zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před

očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob,

patřících k slušné společnosti..."

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin.

„Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka

na slušnou společnost na příklad?... Ale co! Nutno mu ukázati

pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit,

trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„...Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem,

kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných

citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému

prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti

opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento

list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také

mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice

po mém sluhovi.