N. Vachramějev.
P. S. Svého sluhu vyžeňte; je opilec a působí vám věrojatně
mnoho klopot. Vezměte si místo něho Jevstafija, který dříve
sloužíval u nás a nyní je bez místa. Nynější váš sluha je
nejen opilec, nýbrž kromě toho i zloděj, neboť ještě minulý
týden prodal libru rozsekaného na kousky cukru Karolíně
Ivánovně za sníženou cenu, což dle mého domnění nemohl
učiniti jinak, než že vás okrádal lstivým způsobem po
malých částkách za různých dob. Píšu vám to, protože vám
přeju dobra přes to, že některé osoby umějí pouze urážet a
klamat všechny lidi, zejména poctivé a nadané dobrou povahou;
mimo to po straně je pomlouvají a líčí s docela opačné
stránky jedině ze závisti a proto, že samy sebe nemohou nazvati
takovými. V."
Náš hrdina, když byl dočetl psaní Vachramějeva, zůstal
dlouho ještě na divaně v nehybném položení. Jakési nové
světlo pronikalo skrze nejasnou a záhadnou mlhu, jež ho
obestírala už dva dni. Náš hrdina počínal trochu chápat...
Pokusil se vstáti s divanu a projíti se jednou nebo dvakrát po
pokoji, aby se osvěžil, sebral trochu své rozptýlené
myšlénky, soustředil je na určitý předmět, a potom, až se
trochu sebere, aby náležitě uvážil svou situaci.
Ale když chtěl přivstat, sklesl slabostí a mdlobou opět na
staré místo. „Ovšem, vždyť jsem to už dříve předvídal;
ale co to vlastně píše, a jaký je přímý smysl jeho slov? Nu,
smysl jejich snad znám, ale kam to povede? Kdyby řekl přímo: je
to tak a tak a vyžaduje se to a to; nu já bych mu vyhověl. Ale
věc přijímá velmi nepříjemný obrat. Ach, kdybych se co
nejrychleji mohl dočkat rána a probrati se k samé věci! Nyní
ovšem vím, co dělat. Odpovím, že tak a tak, že jsem volný se
dorozumět, své cti že neprodám a jestliže tento... tedy
třebas. Ale proč on, proč ona známá osoba, ona nešťastná
osoba se k tomu připletla? Proč jen ta se k tomu připletla? Ach,
kdyby už bylo ráno! Zatím o mně roztrouší klevety,
intrikujou, pracují proti mně! Hlavní věc však, abych netratil
času; nyní, na příklady mohu napsat odpověď a zmíniti se v
ní, že tak a tak a že tedy jsem ochoten to a to. A zejtra, než
se rozední, ji odešlu; sám pak hezky časně tento... a se své
strany vyjdu jim na odpor, abych je předešel, ptáčky... Och,
pomluví mne, jistě mne pomluví!"
Pan Goljadkin přitáhl si papír, vzal péro a napsal
následující poslání za odpověď na psaní gubernského
sekretáře Vachramějeva:
„Velectěný pane, Nestore Ignaťjeviči!
S žalostným pro mé srdce podivením přečetl jsem urážlivé
vaše psaní, neboť jasně vidím, že pode jménem jistých
nespolehlivých osob a jiných lidí se lživou šlechetností
rozumíte mne. S opravdovým zármutkem pozoruju, jak rychle,
úspěšně a jaké daleké kořeny zapustila kleveta na úkor
mého štěstí, mé cti a mého dobrého jména. Je to tím
žalostnější a urážlivější, že i poctiví lidé s opravdu
šlechetným smýšlením a hlavně lidé, nadaní přímou a
otevřenou povahou, opouštějí zájmy šlechetných lidí a lnou
nejlepšími vlastnostmi svého srdce ke zhoubné mšici, která se
na neštěstí za našich těžkých a nemravných dob rozplodila
silně a do krajnosti škodlivě. Dodatkem oznamuju, že
připomenutý vámi dluh, totiž dva ruble stříbra, pokládám za
svatou povinnost svou vám zaplatiti v úplnosti.
Co pak se týče, velectěný pane, vašich narážek,
týkajících se známé osoby ženského pohlaví, jejích
úmyslů, rozpočtů a různých cílů, přiznám se vám,
velectěný pane, že jsem neurčitě a nejasně porozuměl oněm
narážkám. Dovolte mi, velectěný pane, abych své šlechetné
smýšlení a své dobré jméno směl zachovati neposkvrněné. Na
všechen způsob jsem hotov dorozuměti se osobně, dávaje
přednost určitému osobnímu dorozumění před písemným a mimo
to jsem hotov ke smírným, rozumí se pro obé strany závazným
úmluvám. Za tím účelem prosím vás, velectěný pane, abyste
oznámil oné osobě, že jsem ochoten osobně se dohodnouti, a ji
zároveň požádal, aby mně určila dobu a místo, kde bychom se
mohli shledati.
Trpko mně bylo, velectěný pane, když jsem četl narážky na
to, jako bych vás byl urazil, jako bych byl zradil naše bývalé
přátelství a vyjadřoval se o vás nepříznivě. Připisuju to
všechno nedorozumění, hnusné klevetě, závisti a
nepřejícnosti těch, koho spravedlivě mohu nazvati svými
nejkrutějšími nepřátely. Avšak oni patrně nevědí, že
nevinnost je silná už svou nevinností, že nestoudnost, drzost a
duši pobuřující familiárnost jistých osob dříve nebo
později zaslouží si pečeť všeobecného opovržení, a že ony
osoby zahynou nejinak, než svou vlastní nešlechetností a
zkažeností srdce.
K závěrku prosím vás, velectěný pane, abyste oznámil oněm
osobám, že podivný nárok jejich a nešlechetná, fantastická
touha — vytlačiti jiné z mezí, kteréž zaujímají svou
existencí na tomto světě, a zabrati jejich místo — jsou hodny
podivu, opovržení, politování a mimo to i blázince; že kromě
toho takové jednání je přísně zakázáno zákonem, což jest
dle mého mínění zcela spravedlivé, neboť každý má býti
spokojen svým vlastním místem. Všechno má meze, a je-li toto
žert, jest to žert neslušný, neboť mohu vás ubezpečiti,
velectěný pane, že myšlénky mé o svých místech, které jsem
vyložil výše, jsou čistě mravní.