PETROHRADSKÉ POEMA.

Hlava I.

Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub

Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a

otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty

ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě

přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a

je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest

to pokračování jeho zmotaných snů.

Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji

vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí

pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené

stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového

dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na

červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem

červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap

svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.

Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s

takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do

světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více

pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství,

nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné

ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu,

ve svém vlastním příbytku.

Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin

křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál

si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se

z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem

níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek

ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl

ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na

prádelníku.

Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež

se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na

první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti,

nicméně — jak se zdálo — držitel její zůstal úplně

spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.

„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem,

„byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby

se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být,

nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se

přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo

zle; doposud jde všechno dobře."

Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin

postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a

měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval

spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima

cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho

příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho

uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.

Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky,

svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po

špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku,

hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně

vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou

chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně

i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její

přihrádku.

Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých

pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a

pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem

položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si

počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně

vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a

počítaje je od včerejška už po sté, počal je

přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi

palcem a ukazováčkem.

„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet

poloušeptem. „Sedmset padesát rublů... značná částka! To

je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti

trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se

usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému

způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka,

kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa

může daleko dovésti člověka..."

„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je

Petruška?"

Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za

přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil

se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na

podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně,

bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a

bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec,

dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.

„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá

bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde

se toulá?"

Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která

záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do

síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným

zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí.

Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se

patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování.

Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice

úplně nespokojený, ano rozmrzelý.

„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše

pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě

prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. — Nu,

co?"

„Livrej přinesli, pane!"

„Oblec ji a přijď sem."

Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě

se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na

sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým,

odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket

vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také

premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v

kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška,

řídě se svým zamilovaným zvykem — choditi vždy po domácky,

v nedbalkách — byl i nyní bos.

Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal

patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi

slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu

přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním

na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb,

což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.

„Nu, a kočár?"

„I kočár přijel."

„Na celý den?"

„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."

„A boty přinesli?"

„I boty přinesli."

„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' — Dej je sem."

Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal

si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se

velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo

čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání.

Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými

knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky;

kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně

natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě

vyčištěný.

Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své

boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se

zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas

ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.

Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto

skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se

oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně,

vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan

Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením

pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl

také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a

není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým

tlukotem srdce se schodů.

Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke

schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil

svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje

hlupácký smích, křiknul jeď!, vyskočil na zadní stupátko a

všechno to dohromady s hlukem a rachotem, řinčíc a praštíc

odjelo na Něvský prospekt.

Sotva že modrý kočár vyjel ze vrat, už si pan Goljadkin

křečovitě potřel ruce a rozesmál se tichým, neslyšným

smíchem jako člověk veselé povahy, kterému se povedlo vyvésti

dobrý kousek, a jemuž ten kousek působí veliké potěšení.

Ostatně hned po návalu veselosti smích se změnil v jakýsi

divný, starostlivý výraz na tváři pana Goljadkina. Přes to,

že počasí bylo sychravé a pošmourné, spustil obě okna

kočáru, a starostlivě si počal na právo i na levo prohlížeti

kolemjdoucí a ihned přijímal na sebe slušnou, důstojnou

tvářnost, jakmile spozoroval, že někdo hledí na něho.

Při zatáčce z Litějné ulice na Něvský prospekt zachvěl se

následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se

jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko,

chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku

svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými

kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém

sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu

Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových

okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem

na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý

na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice

neslušno na ulici.

Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!"

počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného?

Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal

si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám — jsou to

chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka,

když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu

rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi...

Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná

dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu,

zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s

pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a

znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti

neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně

velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak

dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal

nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil

náš hrdina.

Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom

úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí

náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej

Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a

schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši.

Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? —

tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se

tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně

podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak;

to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje

klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí.

„Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec

nejsem já, ne já — a odbyto."

Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí

představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se

červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.

„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně;

„měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem

důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na

oběd, a bylo by odbyto."

Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako

oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na

přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem

obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem

jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný

k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět,

na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za

nezbytné — bezpochyby pro své vlastní uspokojení — sděliti

cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči.

S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to

teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí

potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik,

jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a

znáti pacienta jest jeho povinnost.

„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje

z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné

ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to

tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což,"

pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje

tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech

cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a

není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání... Zapírati

bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu

zašel jen náhodou, jeda mimo... Uvidí sám, že to tak musilo

být."

Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se

před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna

hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič

Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.

Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři

slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření

a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal

trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas

usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že

nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan

Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky,

okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s

výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana

Ivánoviče.

Hlava II.

Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz,

velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými,

šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem,

kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně

vysokým řádem — seděl toho jitra ve svém kabinetě v

pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně

přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas

recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku

jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv

chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si

usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.

Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál

si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na

okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési

divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i

pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na

duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo

zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i

nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových

případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se

popletl, cosi zabručel — zdá se, že jakousi omluvu — a

nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si,

že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a

honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů

a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na

kterou sedl bez pozvání.

Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl

dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t.

j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při

tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně

sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil

se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou

moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny

nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně

vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že

pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já

muzikant.

Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení,

že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský,

tázavý pohled na pana Goljadkina.

„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s

úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si

dovoluju prositi za vaši shovívavost..." Pan Goljadkin patrně

měl nouzi o slova.

„Mhm... ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst

pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti

toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že

vaše léčení musí záležeti ve změně návyků... Rozličná

vyražení, nu... přátele, známé musíte navštěvovat a při

tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti

se veselé společnosti."

Pan Goljadkin, stále ještě se usmívaje, namítl honem, že, jak

se mu zdá, žije jako všichni, že si nečiní újmy, a má své

zábavy, jako všichni... že ovšem může jezditi do divadla,

neboť také má, jako všichni, prostředky na to, za dne že je v

úřadě a večer doma, celkem tedy nic zvláštního; při tom

dodal ještě mimochodem, že nakolik se mu zdá, není horší,

než jiní, že bydlí doma ve svém bytě, a konečně že má i

sluhu Petrušku. Tu však se pan Goljadkin zajiknul.

„Hm! Takový život není pravý a také jsem se vás nechtěl na

to ptát. Mně záleží na tom, abych zvěděl, jste-li velký

milovník veselé společnosti, trávíte-li vesele svůj čas...

Totiž vedete-li dále melancholický nebo veselý způsob života?"

„Já; Kresťjane Ivánoviči..."

„Hm!... povídám," přerušil ho doktor, „že musíte od

kořene přeměniti svůj způsob života a — abych tak řekl —

zlomiti svou povahu. (Kresťjan Ivánovič pronesl se značným

důrazem slovo „zlomiti" a zastavil se při něm na okamžik s

velice význačným pohledem.) Nesmíte se stranit veselého

života; navštěvovat divadla a kluby, a zejména nebýti

nepřítelem sklenky vína. Doma sedět se pro vás nehodí... vy

doma sedět vůbec nesmíte."

„Já, Kresťjane Ivánoviči, miluju ticho," promluvil pan

Goljadkin, vrhaje význačný pohled na Kresťjana Ivánoviče a

hledaje patrně slova, aby mohl zdvořileji vyjadřiti své

myšlénky. „V mém bytě jsme pouze já a Petruška — chci

říci, můj sluha, Kresťjane Ivánoviči. Chci říci, Kresťjane

Ivánoviči, že kráčím svou cestou, zvláštní cestou,

Kresťjane Ivánoviči. Žiju sám sobě, a nakolik se mně zdá,

od nikoho nezávisím. A potom, Kresťjane Ivánoviči, já také

chodím na procházku."

„Co?... Ach tak! Nu, nyní chodit na procházku není nic

příjemného, počasí je hrozně nepěkné."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Ačkoli jsem, Kresťjane

Ivánoviči, člověk tichý, jak už jsem měl, tuším, čest

vám vysvětliti, ale má cesta vede docela zvlášť, Kresťjane

Ivánoviči. Dráha životní je široká... Já chci... chci tím

říci, Kresťjane Ivánoviči... Odpusťte, Kresťjane

Ivánoviči, neumím krásně se vyjadřovat."

„ Hm!... vy pravíte..."

„Pravím, byste mně odpustil, Kresťjane Ivánoviči, že, jak

se raně zdá, neumím se krásně vyjadřovati," řekl pan

Goljadkin polouraženýra hlasem, trochu spleteně a zmateně.

„V tom ohledu, Kresťjane Ivánoviči, nejsem, jako jiní," dodal

s jakýmsi zvláštním úsměvem; „ani mnoho mluvit neumím, ani

svému slohu dodávat leposti jsem se neučil. Za to však

Kresťjane Ivánoviči, jednám; já za to jednám, Kresťjane

Ivánoviči!"

„Hm! ... A kterak tedy . . . jednáte?" ozval se Kresťjan

Ivánovič. Na to na minutku nastalo pomlčení. Doktor jaksi

divně a s nedůvěrou pohlédl na pana Goljadkina, pan Goljadkin

se své strany také dosti podezřele zašilhal na doktora.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval pan Goljadkin stále

týmž hlasem, jsa trochu podrážděn a zaražen svrchovanou

tvrdošíjností Kresťjana Ivánoviče: „Já, Kresťjane

Ivánoviči, miluju klid a ne společenský hluk. Tam u nich, ve

vznešené společnosti, Kresťjane Ivánoviči, člověk musí

umět parkety leštit botami.. . (při tom pan Goljadkin trochu

šoupnul po podlaze nohou), tam se to vyžaduje, a vtipy se též

vyžadují. . . člověk musí umět učiniti voňavkami

páchnoucí kompliment... to všechno se tam vyžaduje. A já jsem

se tomu neučil, Kresťjane Ivánoviči — takovým chytrostem

jsem se neučil; času jsem na to neměl. Jsem člověk prostý,

nedomýšlívý, nemám v sobě vnějšího lesku. V té věci,

Kresťjane Ivánoviči, já skládám zbraň; skládám ji, mluvě

v tom smyslu."

Vše to pan Goljadkin promluvil, rozumí se, s takovým

vzezřením, které zřejmě ukazovalo, že náš hrdina nikterak

toho neželí, že skládá zbraň „v tom smyslu", a že se

neučil takovým chytrostem, nýbrž zcela naopak. Kresťjan

Ivánovič, poslouchaje ho, hleděl dolů s velice nepříjemným

posuňkem na obličeji a jakoby už předem cosi tušil. Po řeci

pana Goljadkina následovalo dosti dlouhé a významné mlčení.

„Vy jste se tuším trochu vzdálil od předmětu," promluvil

konečně Kresťjan Ivánovič tichým hlasem; „abych se vám

přiznal, nepodařilo se mně dobře vám porozuměti."

„Neumím krásně mluvit, Kresťjane Ivánoviči; už jsem měl

čest vám oznámiti, Kresťjane Ivánoviči, že neumím krásně

mluvit," odpověděl pan Goljadkin, tentokrát už ostrým a

rozhodným hlasem.

„Hm!..

„Kresťjane Ivánoviči!" začal opět pan Goljadkin tichým, ale

výrazným hlasem, z části jakýmsi slavnostním způsobem,

dělaje přestávky po každém odstavci: „Kresťjane

Ivánoviči! Když jsem sem vstoupil, přede vším jsem se

omluvil. Nyní činím totéž a opětně prosím za vaši

shovívavost na některou chvilku. Nemám, Kresťjane Ivánoviči,

co bych skrýval před vámi. Jsem člověk nepatrný, sám víte;

ale na štěstí neželím, že jsem člověk nepatrný. Spíše

naopak, Kresťjane Ivánoviči; ano, abych už pověděl všechno,

jsem spíše hrdý, že nejsem člověk vznešený, mocný, nýbrž

jen člověk nepatrný. Nejsem intrikán — i na to jsem hrd.

Nejednám potají, nýbrž otevřeně, beze lsti, ačkoliv i já

bych mohl škoditi a hodně škoditi a vím také komu a jak bych

to mohl učinit. Ale já, Kresťjane Ivánoviči, nechci se špinit

a v tomto smyslu umývám si ruce. V tomto smyslu pravím, že si

je umývám, Kresťjane Ivánoviči!"

Pan Goljadkin na okamžik významně umlknul; řeč svou pronesl s

krotkým nadšením.

„Já, Kresťjane Ivánoviči," pokračoval náš hrdina,

„kráčím přímo, otevřeně a bez oklik, protože je

přezírám a ponechávám je jiným. Nesnažím se ponížiti ty,

kteří jsou snad pálenější než já a vy... t. j. chci říci,

než já a oni, Kresťjane Ivánoviči; nechtěl jsem nikterak

říci ,já a vy'. Nejsem přítel dvojsmyslných slov; mizerných

ramenářů netrpím, kleveta a pomluva se mně hnusí. Škrabošku

beru jen na maškarní ples a nechodím v ní před lidmi

každodenně. Jen to mně povězte, Kresťjane Ivánoviči, jak

byste se pomstil nepříteli svému, nejúhlavnějšímu

nepříteli svému — tomu, jehož byste pokládal za takového?"

dokončil pan Goljadkin, vrhnuv vyzývavý pohled na Kresťjana

Ivánoviče.

Ačkoli pan Goljadkin promluvil vše to nad obyčej zřetelně,

jasně, s přesvědčením, uvažuje každé slovo a počítaje na

zcela jistý effekt, přece s neklidem, s velikým neklidem, možno

říci se svrchovaným neklidem pohlížel nyní na Kresťjana

Ivánoviče. Obrátil se nyní celý ve zrak a bojácně, s

mrzutou, tesknou netrpělivostí čekal na odpověď Kresťjana

Ivánoviče.

Ale ku podivu a k svrchovanému překvapení pana Goljadkina

Kresťjan Ivánovič zabručel si cosi pod nos; potom pošoupnul

křeslo ke stolu a dosti suše, ačkoliv uctivě mu oznámil cosi

takového, jako že čas je mu drahý a že pořád dobře

nerozumí jeho slovům; že jinak, čím může, jest hotov

posloužiti podle svých sil, avšak všechno ostatní, co se jeho

netýče, že ponechává stranou. Tu vzal pero, přitáhl papír,

vyřízl z něho proužek lékařského tvaru a oznámil, že hned

předepíše, čeho je třeba.

„Ne, není třeba, Kresťjane Ivánoviči! Nikoli, toho dokonce

není třeba!" zvolal pan Goljadkin, povstav s místa a chápaje

Kresťjana Ivánoviče za pravou ruku: „toho, Kresťjane

Ivánoviči, vůbec není zde třeba..."

Ale v tu dobu, co pan Goljadkin mluvil toto, nastala v něm jakási

zvláštní proměna. Šedé oči jeho jaksi podivně se zaleskly,

rty se mu zachvěly, všechny rysy v obličeji přišly v pohyb a

trhnuly sebou. Sám on celý se třásl. Řídě se prvním hnutím

svým a zadržev ruku Kresťjana Ivánoviče, pan Goljadkin stál

nyní nehybně, jakoby sám sobě nedůvěřoval a čekal,

nenadchne-li ho zjevení nějaké k dalším skutkům.

Tu nastal dosti podivný výjev.

Trochu zaražený Kresťjan Ivánovič na okamžik jakoby byl

přirostl ke svému křeslu a pomateně pohlížel přímo do očí

panu Goljadkinu, jenž právě tak hleděl na něho. Konečně

Kresťjan Ivánovič vstal, drže se trochu výložků úředního

fraku pana Goljadkina. Několik vteřin stáli tak oba nehybně,

nespouštějíce očí druh se druha. Tu našlo svůj východ —

ovšem způsobem neobyčejně zvláštním — i druhé hnutí pana

Goljadkina. Rty jeho se zachvěly, brada se mu zatřásla a hrdina

náš dal se znenadání do pláče. Vzlykaje a kývaje hlavou bil

se do prsou pravou rukou, kdežto levicí chopil se výložku

domácího kabátu Kresťjana Ivánoviče, chtěl bezpochyby něco

promluvit, něco honem vysvětlit, ale nemohl promluviti ani slova.

Konečně Kresťjan Ivánovič se vzpamatoval ze svého ztrnutí.

„Ale přestaňte, upokojte se, sedněte!" promluvil konečně

snaže se usaditi pana Goljadkina do křesla.

„Já mám nepřátely, Křestjane Ivánoviči, mám nepřátely;

mám zlé nepřátely, kteří se zapřísáhli, že mne

zahubí..." odpověděl pan Goljadkin bázlivé a pošeptmu.

„Přestaňte, přestaňte; jací nepřátelé! Netřeba

vzpomínati nepřátel! Toho dokonce není třeba. Sedněte,

sedněte," pokračoval Kresťjan Ivánovič, usazuje pana

Goljadkina do křesla.

Pan Goljadkin konečně sedl, nespouštěje očí s Křestjana

Ivánoviče. Kresťjan Ivánovič s obličejem krajně

nespokojeným počal přecházeti z kouta do kouta svého kabinetu.

Nastalo dlouhé mlčení.

„Jsem vám povděčen, Kresťjane Ivánoviči, velmi povdečen a

dobře cítím všechno, co jste nyní pro mne učinil. Do hrobu

nezapomenu vaší laskavosti, Kresťjane Ivánoviči," pravil

konečně pan Goljadkin, vstávaje se sedadla s pohledem člověka,

jemuž bylo ublíženo.

„Přestaňte, přestaňte! Povídám vám, přestaňte!"

odpověděl dosti přísně Kresťjan Ivánovič na projev pana

Goljadkina, znova ho usazuje do křesla. „Nu, co se vám

přihodilo? Povezte mně, co se vám tam přihodilo nyní

nepříjemného," pokračoval Kresťjan Ivánovič. „O jakých

nepřátelích mluvíte? Co se vám přihodilo?"

„Ne, Kresťjane Ivánoviči, raději toho nyní necháme,"

odvětil pan Goljadkin, spustiv oči k zemi; „raději to

odložíme všechno stranou, na čas —- na jinou dobu, Kresťjane

Ivánoviči, na příhodnější dobu, až všechno vyjde na jevo,

až spadne škraboška s některých tváří a všechno se

odhalí. A nyní prozatím, rozumí se po tom po všem, co se mezi

námi přihodilo... sám uznáte, Kresťjane Ivánoviči....

Dovolte, abych vám popřál dobrého jitra, Kresťjane

Ivánoviči," dodal pan Goljadkin, vstávaje tentokrát už

rozhodně a na určito se svého místa a bera do ruky klobouk.

„Inu, jak chcete... hm... (Nastala na okamžik pomlčka.) Já se

své strany, jak sám víte, všechno, co mohu... a upřímně vám

přeju všeho dobrého."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím; nyní vám

úplně rozumím... Na všechen způsob odpusťte mně, že jsem

vás vytrhoval, Kresťjane Ivánoviči."

„Hm... Ne, to jsem vám nechtěl říci. Ostatně, jak je libo.

Léky přijímejte, jako dříve..."

„Budu přijímati léky, jak pravíte, Kresťjane Ivánoviči,

budu je dále přijímat a v téže lékárně je budu kupovat...

Nyní i lékárníkem býti, Kresťjane Ivánoviči, je důležitá

věc..."

„Jak? V jakém smyslu to pravíte?"

„V docela obyčejném smyslu, Kresťjane Ivánoviči. Chci

říci, že nyní chodí to ve světě tak..."

„Hm..."

„A že každý klouček, nejen z lékárny, před pořádným

člověkem zdvihá nos do výšky."

„Hm. Jak tomu rozumíte?"

„Mluvím, Kresťjane Ivánoviči, o jistém člověku... o našem

společném známém, Kresťjane Ivánoviči, na příklad třebas

o Vladimíru Semenoviči..."

„A!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči; a já znám některé osoby,

Kresťjane Ivánoviči, které se nehrubě drží obecného

mínění, jen aby časem mohly říci pravdu."

„A! A jak to?"

„Tak už; ostatně to je vedlejší věc; umějí tak časem

podati člověku vajíčko s podpouštkou."

„Co, co umějí podati?"

„Vajíčko s podpouštkou, Kresťjane Ivánoviči; to je ruské

pořekadlo. Umějí na příklad v pravý čas vysloviti někomu

gratulaci. Jsou tací lidé, Kresťjane Ivánoviči."

„Gratulaci?"

„Ano, gratulaci, Kresťjane Ivánoviči, jako učinil ondyno

jeden z mých dobrých známých..."

„Jeden z vašich dobrých známých... vida! A jak to?" optal se

Kresťjan Ivánovič, pozorně pohlédnuv na pana Goljadkina.

„Ano, jeden z mých blízkých známých přednesl gratulaci k

nové hodnosti, gratulaci k hodnosti assesorské druhému, také

velmi blízkému známému, a k tomu ještě příteli, jak se

říká, nejmilejšímu příteli. Naskytla se náhodou

příležitost. ,Srdečně jsem — povídá — rád

příležitosti, že vám mohu, Vladimíre Semenoviči, vysloviti

svou gratulaci, svou upřímnou gratulaci k nové hodnosti. Jsem

tomu tím více rád, že nyní, jak je celému světu známo,

vymřely už babičky, které uměly přičarovat štěstí.'" —

Tu pan Goljadkin šelmovsky kývnul hlavou a přimhouřiv oči,

pohlédl na Kresťjana Ivánoviče.

„Hm. Takovými slovy to řekl..."

„Řekl, Kresťjane Ivánoviči, tak to řekl a při tom pohlédl

na Andreje Filippoviče, strýčka naší zvláštnůstky, našeho

Vladimíra Semenoviče. Ale co mně je do toho, Kresťjane

Ivánoviči, že ho udělali assesorem? Co mně je do toho? Vždyť

on se chce ženit, ačkoli mu mléko, s odpuštěním, na bradě

ještě neuschlo. Zrovna jsem mu to řekl! Tak a tak, povídám mu,

Vladimíre Semenoviči! — A nyní jsem vám pověděl už

všechno; dovolte tedy, abych se vzdálil."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, dovolte mi nyní, jak pravím,

abych se vzdálil. A víte, abych už najednou dva vrabce jedním

kamenem zabil — jakmile jsem chlapíka sebral čarující

babičkou, obrátím se ke Kláře Olsufjevne (přihodilo se to

předvčírem u Olsufija Ivánoviče) — ona v tu chvíli právě

dozpívala cituplnou romanci — pravím jí tedy: ,S citem jste

ráčila romanci zpívat, ale nemáte upřímných posluchačů.'

Tím jasně narážím, rozumíte, Kresťjane Ivánoviči, jasně

narážím, že teď už nedbají tak o ni, ale hledají trochu

dále..."

„A! Nu a co on?"

„Spolknul citron, Kresťjane Ivánoviči, jak praví pořekadlo."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Potom i se starým jsem mluvil.

Povídám: ,Olsufiji Ivánoviči, vím, čím jsem vám povinen,

cením dokonale všechna vaše dobrodiní, kterými jste mne

obsypal tak říkaje od samých dětských let mých. Ale otevřete

oči, Olsufiji Ivánoviči,' pravím. ,Pohleďte. Jednám

upřímně a otevřeně, Olsufiji Ivánoviči.'"

„Hleďme!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči. Takovým způsobem..."

„A co on?"

„E co on, Kresťjane Ivánoviči! Žvatlá i tak, i onak, i mne

že zná, a jeho excellence že je blahosklonný pán — a tak

dále, slovem, začal se rozplývat... Ale což jiného? Stáří,

jak se říká, pořádně ho už podrazilo."

„A! Takové to je tedy nyní!"

„Ano, Kresťjane Ivánoviči! My všichni na něho stejně, ale

což plátno. Stařec, jednou nohou v hrobě, na kadidlo dýše,

jak se říká, ale jakmile někde zapletou nějaký babský klep,

už je tam a poslouchá. Jakoby se to bez něho nespravilo..."

„Klep, pravíte?..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, zapletli klep. Omočil si v něm

ruku i náš medvěd, i jeho synovec, naše zvláštnůstka.

Spojili se se starými babami a rozumí se, uvařili pěknou kaši.

Co byste řekl? Co si smyslili, aby zabili člověka?..."

„Aby člověka zabili?..

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, aby člověka zabili, totiž

mravně zabili. Rozšířili klep... mluvím tu stále o svém

blízkém známém..."

Kresťjan Ivánovič přikývnul hlavou.

„Rozšířili tedy o něm klep.., Přiznávám se vám,

Kresťjane Ivánoviči, že se až stydím vypravovati to..."

„Hm..."

„Rozšířili klep, že se už zavázal podpisem oženiti se, že

už je ženichem na jiné straně... A co byste myslil, Kresťjane

Ivánoviči, čím ženichem?"

„Nu?"

„Stravovatelky, jisté ne zcela slušné Němky, u které

obědvá. Že prý jí nabízí ruku za to, co je jí dlužen za

obědy."

„To oni vypravují?"

„Věříte, Kresťjane Ivánoviči? Němka, hrubá, ohyzdná,

nestoudná Němka, Karolina Ivánovna, znáte-li ji?..."

„Přiznám se vám, co se mne týče..."

„Rozumím vám, Kresťjane Ivánoviči, rozumím, a co se mne

týče, také to cítím..."

„Řekněte mně, buďte tak dobrý, kde bydlíte nyní?"

„Kde nyní bydlím, Kresťjane Ivánoviči?"

„Ano... rád bych... dříve, tuším, jste bydlel..."

„Bydlel, Kresťjane Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.

Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje

slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana

Ivánoviče.

„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám..."

„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl

sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. — „Ale,

Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho.

Doufám, že mně dovolíte nyní... abych vám popřál dobrého

jitra."

„Hm..."

„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně

chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před

Kresťjanem Ivánovičem... „Protož dovolte, abych vám popřál

dobrého jitra."

Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav

Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s

doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U

východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl

opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a

odebrati se přímo do kanceláře — když tu znenadání u

podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se

na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a

velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina.

Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal

jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a

vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan

Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti

zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.

„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje

do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty

léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."

Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se

rozejel opět na Něvský prospekt.

Hlava III.

Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na

Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u

kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí

v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a

zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že

má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a

čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v

assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně

provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k

holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých

užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil

tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a

možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati

číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád

dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se

kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady

krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících

pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a

bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.

Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou

bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to

proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně

způsobilo veliké potěšení.

Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv

zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že

si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a

na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán

svým časem.

Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval,

tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s

prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel —

slovem projevoval neobyčejnou činnost.

Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo

skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti

pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný

dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv

obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze

skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež

zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho

běhání — zdálo se — nebude konce.

Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana

Goljadkina. Ba i — Bůh ví, z jaké příčiny — začal pro

nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na

příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem,

ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.

Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si

pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že

veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve

skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za

půldruhého ruble v assignacích.

Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto

přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé

restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle

pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a

dočkat se určité hodiny.

Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý

zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby

— jak se říká — utišil červa, a při tom vypil skleničku

vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol

rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci

denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v

zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom

přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl

zase na své místo a vzal do ruky noviny.

Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na

hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá

ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je

neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti

čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti

nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu

pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.

On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu,

ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici — hochy

ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti.

Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli

přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo

slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být

ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno

panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na

rozpacích.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba

registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"

„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan

Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že

se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak

si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti

volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!"

Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke

kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných

mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale

populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a

místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.

„Nu, a co náš medvěd, sedí?"

„Kdo to, Jakube Petroviči?"

„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.."

Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu

dával nazpět. — „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové,"

pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se

tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba

registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se

na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.

„Sedí, a! Nu, ať si sedí, pánové. A na mne se ptal, co?"

„Ptal, Jakube Petroviči; ale co se to s vámi děje? Voníte

pomádou, voňavkami, hotový švihák..."

„Ano, pánové, pravda! Ale přestaňte..." odpověděl pan

Goljadkin, pohlížeje stranou a napjatě se pousmál. Úřadníci,

vidouce, že se pan Goljadkin usmívá, dali se do smíchu. Pan

Goljadkin se trochu zachmuřil.

„Víte, pánové, řeknu vám po přátelsky," začal po krátké

pomlčce náš hrdina, jakoby se byl odhodlal (ať už to dopadne

jakkoliv) odhaliti cosi úřadníkům: „Vy, pánové, znáte mne

všichni, ale doposud znali jste mne pouze s jedné stránky. Vinu

sváděti v tomto případě není na koho, neboť z části,

přiznám se, byl jsem vinen já sám."

Pan Goljadkin stisknul rty a významně pohlédnul na úřadníky.

Uřadníci znova na sebe mrkli.

„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo

by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo.

Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze

pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý

lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou

i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a

žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí

kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se

na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové,

neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem,

pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se

vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli

nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého,

krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte,"

namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke

dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se

naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více —

mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou,

pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli;

zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu

nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán — a tím se

pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě,

pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov

souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě

otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co

nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce

možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel,

zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška,

kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam

poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným,

vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát

zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po

třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a

možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin;

„nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve;

a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon,

jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti

sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans

fagon, proto i já mohu..."

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále

rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi

namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal

pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by

byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že

se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve

svém rodinném kruhu — sans fagon, jak se říká mezi

slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na

jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do

pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou

postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně

ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně

ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý.

Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na

sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se

vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já —já jedu k obědu,

přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás

nepřijímali."

„Ty... ty, brachu... ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to

jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan

Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že

jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás

nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje

a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já..."

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem

darebáka Semenyče. — Není možno," pravil pak zdvořile, ale

rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno.

Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se

optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není

nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:

Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout..."

„Ale proč? Co je to? Jak..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne... Nu,

co je to? Já přijedu k obědu..."

„Dovolte, dovolte!..."

„Nu, ostatně, to je něco jiného — prosí, abych odpustil.

Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou

pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům,

kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející

pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír

Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej

Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už

rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče,

měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil

úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si;

doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na

prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči..." ozval se hlas Andreje

Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním

odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost

rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem..."

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj

soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život

a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho

trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu... Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc

pranic..."

„Co... Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan

Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem

Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo

do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil,

pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej

Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o

jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se

ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A

ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul

za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se

pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si

vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu

přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových

hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu

vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec,

zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje

pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení

a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na

dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes

blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do

něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi,

aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se

mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče,

patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v

okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který

se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic... Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním

stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár

dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš

hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby

se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě

minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan

Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho

nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr

a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most,

poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti

vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina

vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se

zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel

domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si

zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice

ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel

z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si

čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a

rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Hlava IV.

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery

státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně

Goljadkinova — den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným

obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách

úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí — obědem,

který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu

— který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na

skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s

ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se

všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností

— tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem,

zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým,

příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu,

vzdělanosti a slušnosti.

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka.

Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než

plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na

příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více:

já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly

dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! — rozumí se,

aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním

člověk by přijíti nesměl — schválně bych vám zobrazil

jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten

vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a

zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a

zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na

počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti,

pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k

demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám

zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí,

majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného

šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s

místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem

— s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého

království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky -

S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu.

Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku,

jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a

upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám,

jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu

do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a

připil si na zdraví...

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl

zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna

svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem

blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí

něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při

té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada

Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil

vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn

kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou — zavzlykal

jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence

je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to

zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež

následovalo bezprostředně za tímto okamžikem — ono

uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho

mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k

státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel,

naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik

dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v

jednom departamentě — nikoliv, on se zdál něčím jiným...

nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl

výše!

Posléze... o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého,

mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony

krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly

schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad

nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu

nic, jen mlčky — a to bude nade vši výmluvnost — ukážu

vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého

dvacátého šestého jara — na Vladimíra Semenoviče, synovce

Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby

pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči

rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče,

stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i

zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto

skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout

mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben

starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle

— všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící

na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní

okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může

povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin,

kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje

Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný

přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny — stařeček, jako mléko

bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom

odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým

opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál

až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za

takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na

rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po

takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek

příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom

stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované

přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým

a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a

netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem

vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným

suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle

všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých

látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu,

který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a

byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal

o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati

Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle

také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati

malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem

jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více

podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro

hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct

hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí

akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců...

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé,

aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou

laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás,

kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice

zajímavých příhod pana Goljadkina — kterak mohu zobraziti

tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti,

zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti,

bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch

úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám,

mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově

růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s

jejich čtveračivě hravými, homeopatickými — abych užil

vysokého slohu — nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony

skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé,

radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v

přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce

dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří

všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní

hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro

krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající

nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy

samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými

sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky

dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu,

některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na

příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal,"

anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku,

jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl

čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto

mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému

hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení

velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde,

ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho

soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na

cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní — je až podivno to

vyslovit — stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku

Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen

tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne

sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak

za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi

různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a

pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší

pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může

vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a

vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní — stoje už

třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou

uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své

vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra

Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku,

jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela

vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na

pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu

postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku,

který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro

celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval — jak už praveno — v pravý čas větu

bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin

zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na

bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou

markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v

knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo

pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.

Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan

Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité?

Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je

všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal

prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož

dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se

nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů

na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního

pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v

karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A

dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv,

dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A

potom — však on už ví, co potom udělá.

V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu

naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti

těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli.

Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z

té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam

dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to

provésti nesměl... ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho

by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději

chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové,

vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl

hodiny.

A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je

mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s

Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout

dovnitř... Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin,

štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to

hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!"

Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik

něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného

cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel

okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm

nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky

přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti.

„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu... proč bych nešel? Pro

smělého je všude cesta!"

Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela

neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil

si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel.

Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se

sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má

člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako

slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou

neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu

tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní

vypit číšku čaje... A jak by bylo příjemno nyní vypit

číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což

abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!"

Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin

rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul

nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil

plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta,

popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom... potom se

pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného,

prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom...

potom... ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo

vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně,

jako když sníh na hlavu padne.

Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po

sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků,

nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan

Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze

Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra

Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to

ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé,

kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se

dalo na prvý pohled soudit... Viděl ještě tu a tam někoho.

Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž

nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples

nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě krok; vrazil

mimochodem do jakéhosi rady a stoupil mu na nohu; při té

příležitosti stoupnul na šaty jisté ctihodné stařence a

trochu je potrhal, zavadil o sluhu s podnosem, pak zavadil ještě

o někoho, a nevšímaje si všeho toho, či lépe řečeno,

všimnuv si ale neobraceje už pozornosti na nic, probíral se

rovnou cestou dál a dále ku předu, až se octnul náhle před

samou Klárou Olsufjevnou.

Není pochyby, že by se byl v ten okamžik s největším

potěšením, ani okem nemrknuv, provalil skrz zemi; ale co se

stalo, nedalo se odčinit... a jak by se také mohlo odčinit? Co

tedy dělat? „Nezdaří-li se, mysli neztrácej; zdaří-li se,

drž se!" Pan Goljadkin, rozumí se samo sebou, nebyl intrikán a

nebyl mistrem v leštění parket botami... To bylo nepochybno. K

tomu i jezuiti se jaksi do toho připletli... Ale panu Goljadkinu

nebylo nyní do jezuitů! Všechno, co chodilo, šumělo,

hovořilo, smálo se — náhle jakoby na jakýsi povel utichlo a

ponenáhlu se skupilo kolem pana Goljadkina.

Pan Goljadkin ostatně jakoby nic neslyšel, nic neviděl; on ani

nemohl pozorovati... za nic na světě nemohl pozorovati. Sklopil

oči k zemi a tak tu stál, dav si mimochodem řečeno čestné

slovo, že se hned této noci nějakým způsobem zastřelí. A

když si dal toto čestné slovo, pan Goljadkin řekl si v duchu:

„Buď, anebo!" a k svému nejvetšímu překvapení zcela

neočekávaně počal náhle mluvit.

Započal pan Goljadkin pozdravením a zdvořilým přáním všeho

dobrého. Pozdravení zdařilo se pěkně, ale při přáni náš

hrdina se zajiknul. On cítil, že zajíkne-li se, tu všechno

najednou půjde k čertu. Nu a stalo se tak. Zajiknul se a uváz...

uváz a začervenal se; začervenal se a spletl se; spletl se a

zdvihl oči; zdvihl oči a rozhlédl se vůkol; rozhlédl se vůkol

— a ztrnul...

Všechno stálo, všechno mlčelo, všechno čekalo; trochu dále

ozval se šepot; trochu poblíže ozval se smích. Pan Goljadkin

vrhl pokorný, zmatený pohled na Andreje Filippoviče. Andrej

Filippovič odvětil panu Goljadkinu takým pohledem, že kdyby

náš hrdina nebyl už ubit úplně, dokonale, byl by tímto

pohledem zcela jistě ubit podruhé — kdyby to totiž bylo možno.

Mlčení trvalo dále.

„To se týče více domácích záležitostí a mého soukromého

života, Andreji Filippoviči," zašeptal jedva slyšným hlasem

polomrtvý pan Goljadkin; „to není příhoda officiální,

Andreji Filippoviči..."

„Styďte se, pane, styďte se!" promluvil Andrej Filippovič polo

po šeptmu s nevýslovným výrazem rozhorleností, promluvil ta

slova, vzal za ruku Kláru Olsufjevnu a odvrátil se od pana

Goljadkina.

„Nemám se čeho stydět, Andreji Filippoviči," odpověděl pan

Goljadkin taktéž polo po šeptmu, otáčeje své nešťastné

zraky vůkol sebe, a pozbyv na dobro odvahy, snažil se při té

příležitosti vyhledati v překvapeném zástupu jakéhosi

středu a opory pro své společenské postavení.

„Ale nic, ale nic, pánové! Nu, co na tom? Každému se může

přihodit," šeptal pan Goljadkin, hýbaje se ponenáhlu s místa a

snaže se dostati se ze zástupu, jenž ho obkličoval. Udělali mu

místo. Náš hrdina prošel tak tak uprostřed mezi dvěma řadami

zvědavých a nechápajících diváků. Osud ho vlekl za sebou.

Pan Goljadkin sám pociťoval, že osud ho vleče za sebou. Ovšem

dal by mnoho za to, kdyby se mohl nacházeti nyní, aniž by zadal

zdvořilosti, na svém předešlém stanovišti v síni vedle

zadního schodiště; ale poněvadž to bylo nyní zhola nemožno,

počal se snažiti, aby se mohl prokrásti někam do koutečka a

tam státi — skromně, slušně, zvlášť od ostatních, nikoho

se netýkaje, neobraceje k sobě výhradně pozornosti, ale přece

tak, aby si zasloužil laskavosti hostí i hospodáře. Ale pan

Goljadkin cítil při tom, že jakoby ho cosi podmílalo, jakoby se

kolébal a padal.

Konečně se dobral do jakéhos koutku a stanul v něm jako cizí,

dosti lhostejný pozorovatel, opíraje se rukama o lenochy dvou

židlí, a zabíraje je takovým způsobem úplně ve svou moc;

při tom se snažil dle možnosti vzhlédnouti bodrým pohledem na

hosti Olsufija Ivánoviče, kteří se skupili kolem něho.

Nejblíž od něho stál jakýsi důstojník, vysoký, krásný

mladík, před nímž se pan Goljadkin cítil pouhým broučkem.

„Tyto dvě židle, poručíku, jsou určeny — jedna pro Kláru

Olsufjevnu a druhá pro kněžnu Čevčechanovu, která také zde

tančí. Já je střežím nyní pro ně," pravil zadychuje se pan

Goljadkin, obraceje prosebné zraky na pana poručíka. Poručík

se odvrátil mlčky, s vražedným úsměvem.

Když našemu hrdinovi selhalo v jednom místě, pokusil se zkusiti

štěstí někde na jiné straně a obrátil se přímo k jednomu

vážnému radovi s vysokým řádovým křížem na krku. Ale rada

ho změřil takovým chladným pohledem, že pan Goljadkin zřejmě

pocítil, že ho náhle polili celým žberem studené vody.

Pan Goljadkin stichnul. Rozhodl se raději mlčet, na nikoho

nemluvit, ukázat, že je spokojen, že je tu právě tak, jako

všichni ostatní, a že položení jeho, na kolik jemu se zdá,

jest aspoň také slušné. Za tím účelem upjal zrak k

výložkům na rukávech svého úřadního fraku, potom zdvihl

oči a upřel je na jistého pána velice ctihodného, zevnějšku.

„Ten pán má paruku," pomyslil si pan Goljadkin, „a kdyby

sundal paruku, bude míti hlavu holou, zrovna jako je tuhle má

dlaň holá." Učiniv tento důležitý vynález, pan Goljadkin si

vzpomněl také na arabské emíry, kteří, sejmou-li s hlavy

zelenou čalmu, již nosí na znamení svého příbuzenstva s

prorokem Mohamedem, zůstanou také s holou, bezvlasou hlavou.

Potom, bezpochyby následkem zvláštního styku ideí o Turcích

ve hlavě pana Goljadkina, dostal se i na, turecké pantofle, a

při té příležitosti si vzpomněl, že Andrej Filippovič nosí

boty, které se podobají více k pantoflím, než k botám.

Bylo patrno, že se pan Goljadkin z části už vžil do svého

položení, „Hle, kdyby tam ten lustr" — mihnulo se ve hlavě

pana Goljadkina, „kdyby se tam ten lustr nyní utrhnul a spadl na

obecenstvo, běžel bych okamžitě na pomoc Kláře Olsufjevně.

Až bych ji zachránil, řekl bych jí: ,Nelekejte se, slečno, to

nebylo nic; ale ochráncem vaším jsem já." Potom..."

Tu pan Goljadkin stočil oči na stranu, hledaje Kláru Olsufjevnu

a spatřil Gerasimyče, starého komorníka Olsufija Ivánoviče.

Geresimyč s nad míru starostlivým, officiálně slavnostním

vzezřením kráčel přímo k němu. Pan Goljadkin sebou trhnul a

svraštil čelo následkem jakéhosi neuvědomělého, ale při tom

velice nepříjemného pocitu. Mašinálně se ohlédl kolem sebe:

přišlo mu na mysl, aby nějak pod rukou, po tichounku, stranou

ulíznul od hříchu, aby tak nějak najednou zmizel, to jest aby

věc provedl tak, jakoby pranic nepozoroval, jakoby se to vůbec

ani netýkalo jeho. Avšak dříve než se náš hrdina mohl k

něčemu rozhodnouti, Gerasimyč stál už před ním.

„Hleďte, Gerasimyči," pravil náš hrdina, obraceje se s

úsměvem ke Gerasimyči; „jděte a přikažte — vidíte, tam

ta svíčka na kandelábru, Gerasimyči, ona hned vypadne; tedy

vidíte, přikažte, aby ji popravili. Ona opravdu hned vypadne,

Gerasimyči..."

„Svíčka? I ne, svíčka stojí přímo; ale na vás se tam

kdosi ptá..."

„A kdo se tam na mne ptá, Gerasimyči?"

„Abych vám řekl, opravdu nevím kdo. Přišel sluha od kohosi.

Je-li tady prý Jakub Petrovič Goljadkin? Tedy mně ho zavolejte,

povídá, mám mu vyřídit cosi důležitého a nutného... tak,

pane!"

„Ne, Gerasimyči, vy se mýlíte; v té věci se mýlíte,

Gerasimyči."

„To pochybuju..."

„Ne, Gerasimyči, nepochybujte; tu není, Gerasimyči, pranic

pochybného. Na mne se nikdo neptá, Gerasimyči; kdo pak by se na

mne ptal? A tady jsem doma, to jest na svém místě, Gerasimyči."

Pan Goljadkin si oddechl a ohlédl se kolem. Skutečně! Vše, co

bylo v sále, všichni obrátili k němu oči i uši s jakousi

vítězoslavnou zvědavostí. Mužští kupili se blíže a

naslouchali. Dále za nimi ulekaně si šeptaly dámy. Sám

hospodář ukázal se v neveliké vzdálenosti od pana Goljadkina,

i jakkoliv z jeho tváře nebylo možno souditi, že sám také

přijímá přímé a bezprostřední účastenství v okolnostech

pana Goljadkina, protože se všechno provádělo způsobem co

nejvíce delikátním, nicméně to všechno dávalo zřejmě

pociťovati hrdinovi naší povídky, že nastává pro něho

rozhodný okamžik. Pan Goljadkin viděl jasně, že se

přiblížila vhodná chvíle ku smělé ráně, aby zahanbil

nepřátely své.

Pan Goljadkin byl vzrušen. Pocítil náhle jakési nadšení, a

chvějícím se, slavnostním hlasem jal se opět mluviti, obraceje

se k čekajícímu Gerasimyči.

„Nikoli, přítelíčku, mne nikdo nevolá. Ty se mýlíš.

Řeknu ještě více: Ty's se mýlil i dnes ráno, když jsi mně

tvrdil... když jsi si dovolil tvrdit mně, pravím (tu pan

Goljadkin povýšil hlasu), že Olsufij Ivánovič, dobrodinec můj

z dob nepamětných, jenž mně byl v jistém smyslu i otcem,

zapovídá mně práh svůj v minutu rodinné, slavné radosti pro

jeho srdce otcovské. (Pan Goljadkin se spokojeně, avšak s

hlubokým citem rozhlédl kolem sebe. Na jeho řasách třpytily se

slzy.) Opakuju, přítelíčku," zakončil náš hrdina; „ty's se

mýlil, strašně, neodpustitelně mýlil..."

Okamžik byl dojemný. Pan Goljadkin cítil, že effekt byl

rozhodný. On stál, skromně sklopiv oči a očekávaje, že

Olsufij Ivánovič ho obejme. Mezi hosty bylo znáti vzrušení a

překvapení; ba i sám nepohnutelný a hrozný Gerasimyč zajiknul

se při slově „To pochybuju...", když tu náhle nešetrný

orchestr z ničeho nic spustil polku.

Všechno bylo to tam, všechno vzal vítr. Pan Goljadkin sebou

trhnul, Gerasimyč ustoupil o krok nazpět, všechno, co bylo v

sále, rozvlnilo se, jako moře, a Vladimír Semenovič už se

vznášel v prvním páru s Klárou Olsufjevnou a za ním krásný

poručík s kněžnou Čevčechanovou.

Diváci zvědavě a s nadšením tlačili se pohlédnout na

tanečníky, neboť polka byl tanec zajímavý, nový, modní,

jenž kroužil všem hlavu. Pan Goljadkin byl na okamžik zapomenut.

Avšak náhle nastalo všeobecné vzrušení, nastal zmatek a

chvat. Hudba umlkla... stala se podivuhodná příhoda. Unavená

tancem Klára Olsufjevna, jedva popadajíc dechu od únavy, s

planoucími tvářemi a vysoko se vzdýmajícími prsy klesla

vysílena do křesla. Všechna srdce obrátila se k rozkošné

čarodějce, všichni jeden přes druhého spěchali, aby jí

blahopřáli a poděkovali za potěšení, které jim prokázala

— když se náhle před ní ocitl i pan Goljadkin.

Pan Goljadkin byl bledý, do krajnosti vzrušený. Zdálo se, že i

on byl vysílen, neboť jedva se hýbal. Na ústech mu hrál

jakýsi úsměv a při tom prosebně vztahoval ruku. Klára

Olsufjevna v překvapení neměla času, aby utrhla ruku a

mašinálně vstala na pozvání pana Goljadkina. Pan Goljadkin

zavrávoral vpřed jednou, podruhé, potom zdvihl nožku, potom

jaksi šoupnul druhou nohou, potom trochu dupnul a pak

klopýtnul... chtěl také tancovat s Klárou Olsufjevnou.

Klára Olsufjevna vykřikla. Všichni přiskočili, aby vysvobodili

její ruku z ruky pana Goljadkina a v okamžiku náš hrdina byl

zatlačen zástupem na dobrých deset kroků daleko. Kolem něho

utvořil se také hlouček. Ozval se pískot a křik dvou stařen,

které pan Goljadkin div neskácel při svém ústupu. Zmatek byl

hrozný; všichni se vyptávali, všichni křičeli, všichni

radili. Hudba umlkla. Náš hrdina se vrtěl ve svém hloučku a

mechanicky, trochu se usmívaje, cosi mumlal pro sebe, jako, proč

prý by ne, a že prý polka, aspoň pokud jemu se zdá, je tanec

nový a velice zajímavý, stvořený na potěšení dám... ale,

když prý je tomu tak, že je srozuměn...

Avšak zdá se, že se nikdo už neptal, je-li pan Goljadkin

srozuměn, nebo ne. Neboť náš hrdina pocítil, jak náhle čísi

ruka padla na jeho ruku, že druhá ruka se trochu opřela o jeho

záda a že ho s jakousi zvláštní péčí obracejí v jistou

stranu. Konečně spozoroval, že jde přímo ke dveřím. Pan

Goljadkin chtěl honem něco říci, něco podniknouti... Ale ne,

už nechtěl nic. Jenom se mechanicky ještě usmíval v odpověd

na to, co se s ním dálo.

Konečně pocítil, že na něho oblékají plášť, že mu

narazili na oči klobouk — potom pocítil, že se nachází v

síni ve tmě a v chladu, a na konec i na schodech. Tu klopýtnul a

zdálo se mu, že padá do propasti; chtěl vykřiknout — a

náhle se ocitnul na dvoře. Svěží vzduch zavanul mu do

obličeje, a on se na chvíli zastavil. A právě v ten okamžik

doletěly k němu zvuky orchestru, jenž spustil na novo. Pan

Goljadkin náhle si vzpomněl na všechno; zdálo se, že všechna

pokleslá síla znova se k němu vrátila. Trhnul sebou s místa,

na němž stál dosud jako přikovaný a střemhlav letěl ven,

někam na vzduch, na svobodu, kam ho oči povedou....

Hlava V.

Na všech petrohradských věžích, které ukazují a bijí

hodiny, odbila zrovna půlnoc, když pan Goljadkin celý zmatený

vyběhl na nábřeží Fontánky nedaleko Izmajlovského mostu,

prchaje od nepřátel, od pronásledování, od krupobití na něho

namířených šnupek, od křiku poplašených stařen, od

vzdychání a zděšení ženštin i od vražedných pohledů

Andreje Filippoviče.

Pan Goljadkin byl ubit, ubit dokonale, v plném slova smyslu a

jestliže si zachoval v tuto minutu schopnost utíkati, stalo se to

pouze jakýmsi zázrakem, ve který na konec ani sám nechtěl

věřiti. Noc byla hrozná, listopadová, mokrá, mlhavá,

deštivá, sněživá, těhotná revmatismem, rýmami, zimnicemi,

bolestmi v krku, horečkami všech možných druhů a způsobů,

jedním slovem všemi dary petrohradského listopadu. Vítr vyl v

pustých ulicích, zdvihaje černou vodu Fontánky výše

železných kruhů, upevněných v nábřeží, a bujně otřásaje

hubenými svítilnami na chodníku, které provázely jeho vytí

tenkým pronikavým skřípotem, což tvořilo nekonečný,

pisklavý, řinčivý koncert, dobře známý každému

petrohradskému obyvateli.

Pršelo a sníh padal zároveň. Prorážené větrem praménky

dešťové vody stříkaly div ne horizontálně jako ze

stříkačky a bodaly a sekaly tvář nešťastného pana

Goljadkina jako tisíce jehel a špendlíků. Uprostřed nočního

ticha, do něhož zalehaly pouze vzdálený hukot kočárů, vytí

větru a skřípání svítilen, tesklívě se ozývalo

šplíchání a zurčení vody, stékající se všech střech,

stříšek nad vchody, žlabů a řims na žulovou dlažbu

chodníku. Ani duše nebylo ni v blízku, ni v dáli, ba zdálo se,

že ani nemůže býti v takovou dobu a za takovéto nepohody.

A tak samotný pan Goljadkin, sám se svou zoufalostí cupal v tu

dobu po chodníku Fontánky svým obvyklým drobným spěšným

krůčkem, chvátaje, aby doběhl co možná brzy do své

Šestilávočné ulice, do svého bytu ve třetím poschodí.

Ačkoli sníh, déšť a vše to, proč nemáme ani jména, když

se rozdovádí vichřice a plískanice pod petrohradským

listopadovým nebem, najednou, jedním rázem učinilo útok na

zničeného neštěstím pana Goljadkina, a nemajíc s ním ani

sebe menšího slitování, nedávalo mu oddechu, pronikalo mu do

kostí, zalepovalo oči, provívalo ho ze všech stran, shánělo

ho s cesty a zbavovalo ho poslední špetky rozvahy: ačkoli se to

všechno jedním rázem vrhlo na pana Goljadkina, jakoby se bylo

schválně spolčilo a smluvilo se všemi nepřátely za tím

účelem, aby mu připravilo povedený den, večer a noc — pan

Goljadkin přes to přese všechno zůstal skoro necitelným ke

všem těm posledním projevům pronásledujícího jej osudu; tak

silně otřáslo a zničilo ho vše to, co se s ním přihodilo

před několika minutami u pana státního rady Berendějeva!

Kdyby nyní nestranný, nezaujatý nějaký pozorovatel pohlédl

mimochodem, ze strany na tesklivý spěch pana Goljadkina, i ten by

okamžitě byl proniknut veškerou strašnou hrůzou jeho nehod a

řekl by zcela jistě, že pan Goljadkin hledí nyní tak, jakoby

se chtěl sám před sebou někde schovat, jako by sám před sebou

chtěl někam uprchnout!

A bylo tomu vskutku tak. Řekneme více: pan Goljadkin nejenom si

přál uprchnouti sám před sebou, nýbrž uplně se zničiti,

nebýti, proměniti se v prach a popel, v tyto minuty nepozoroval

nic kolem sebe, nerozuměl ničemu, co se dálo vůkol něho, a

hleděl tak, jako by pro něho ve skutečnosti nebylo ani

nepříjemnosti této sychravé noci, ani dlouhé cesty, ani

deště, ani sněhu, ani větru, ani vší té ošklivé nepohody.

Jedna kaloše, která se smekla s pravé boty pana Goljadkina,

zůstala v blátě a ve sněhu na chodníku Fontánky a pana

Goljadkina ani nenapadlo, aby se pro ni vrátil, neboť

nespozoroval, že ji ztratil. Byl tak pomaten, že několikrát,

nedbaje ničeho, co se děje kolem, a proniknut úplně dojmem

svého nedávného, strašného pádu, náhle zůstával nehybně

státi jako sloup uprostřed chodníku. V takový okamžik umíral,

mizel. Potom sebou náhle trhnul jako zběsilý, a běžel,

běžel, neohlédaje se, jakoby prchal před pronásledovníky,

před jakousi ještě hroznější nehodou...

Opravdu, jeho postavení bylo hrozné!

Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o

nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila

z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu

Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto

zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana

Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak byl duševně

rozdrásán, tak byl zmučen, tak seslábl a pozbyl beztoho už

nepatrných zbytků své duchapřítomnosti, že zapomněl na

všechno, i na Izmajlovský most, i na Šestilávočnou ulici i na

svou přítomnost...

A co také? Vždyť jemu bylo všechno jedno, věc je vykonána,

skončena, rozhodnutí potvrzeno a podepsáno; co tedy?...

Náhle... náhle se otřásl celým tělem a nevolky uskočil dva

kroky stranou. S nevysvětlitelným nepokojem počal se ohlížeti

kolem sebe; ale nikdo tu nebyl, nic zvláštního se nepřihodilo,

— ale přece... přece se mu zdálo, že nyní, právě v tento

okamžik někdo stál zde u něho, zrovna vedle něho a také se

opíral o nábřežní zábradlí, a — divná věc! — mluvil

něco, cosi mu řekl na rychlo, úsečně, ne zcela srozumitelně,

ale něco takového, co mu bylo blízké, co se ho týkalo.

„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se

ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?... Ech, ech!"

dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým

pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou

dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže

proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež

se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic

zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu.

Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří,

to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve

vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny

skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr — zdálo se

— ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou

píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný

groš na kus chleba.

„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan

Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje.

V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana

Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach... Zimničný

záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně

nepříjemný!

„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli;

„nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to

nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám

nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí

k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo."

Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou

otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou

vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno;

— avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své

nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko

ozvala se dělová rána.

„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude

povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš

vysoko."

Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan

Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a

jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že

je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin

se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál

špatného člověka, ale tak, možná... „Kdož ví, kdo je ten

opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může

být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen

náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se

dotýká."

Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly

právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi

podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho

přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od

pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na

sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan

Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta

je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu

nepřekáží.

Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem

poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím,

jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením,

jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr

obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v

sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan

Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on,

cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu

při tom poklusávaje.

„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se

usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu

přeběhl po zádech.

Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho

kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním.

Nicméně i on se konečně vzpamatoval.

„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem

opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou

cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o

ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči.

Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho

sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků.

Škubnul sebou a otevřel oči.

Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět

jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento

chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře

zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého

nového, opozdivšího se soudruha — prohlédl si ho a vzkřikl

překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu

známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti

mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním

objevil.

Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina — a překvapen

byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi

promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na

něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se

zastavil — tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak,

že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu,

zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou

tváří čekal, co mu řekne.

„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem

náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel

dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy,

ztracené s panem Goljadkinem.

Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny

žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a

přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od

čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen

neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně

nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto

člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba

ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla

hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť

zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první

pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento

člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se,

jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i

dosti význačné přednosti — slovem byl to člověk úplně

svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství,

ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak,

zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě

hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by

si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na

příklad.