Bylo krásné červnové odpoledne. Na čisté obloze nebylo jediného
mráčku.
U silnice za dědinou, kde byly dvě řady krásných třešní,
osypaných červenými, lákavými plody, stála slaměná bouda. Vchod do ní
byl se strany od polí.
Petr Štěrbů hlídal sám. Všichni sousedé měli již otrháno, jenom
jejich tatínek řekl, že před sobotou se do toho nedají. Dnes je čtvrtek,
ty dva dny to již nějak vydrží.
Ostatně, Petr neměl dlouhé chvíle. Měl tu dnes nejvěrnějšího
kamaráda — Hektora, vysokého, nádherného vlčáka. Přivedl si ho na
řetízku. Sekerou zarazil do země kůl, k němuž Hektora přivázal. Musil ho
uvázati, protože Hektor neznal žertů. Kromě domácích nesměl se k němu
nikdo přiblížiti. Jediný listonoš to onehdy zkusil, ale pochodil tak, že
na to tak brzy nezapomene. Kdyby na jeho pokřik nevyběhl na dvůr Petrův
otec, byl by ho tam Hektor snad roztrhal.
Vzal si ho sem po té včerejší příhodě, která mohla tak nešťastně
skončiti.
Vzpomínka na včerejší dobrodružství se objevila v plné živosti.
Bylo to kvečeru. Petr se právě chystal, že odskočí domů k večeři a pro
tatínka. Měli to tak rozděleno, že ve dne hlídal Petr, v noci tatínek.
Sotva udělal deset kroků, kde se vzal, tu se vzal — cikán.
„To sú vaše střešně?“ zahučel.
„Ano!“ Petr se úzkostlivě ohlížel napravo, nalevo, směrem k dědině
i do polí — ale nikde ani človíčka. Zmocnil se ho divný strach,
neboť cikán si počínal velmi výbojně. Byl si jist, že malý hoch je
proti němu bezmocný.
„A možu si natrhat?“
„Ne!“ Toto „ne!“ chtěl Petr vykřiknouti velmi rázně a odhodlaně, ale
splynulo s jeho rtů tak tiše, že se skoro zastyděl. Ne, ne, nikdy by
o sobě nevěřil, že má tak málo odvahy a statečnosti! Ale co dělat, když
obrovský cikán se k němu blížil s hrozivým výrazem ve tváři?
„Ne?“ opakoval po Petrovi cikán a dal se do veselého smíchu, který
by se Petrovi velmi líbil, kdyby tu nebyli tak sami. „Chlapeček
si myslí, že je doma? Že može rozkazovat?“
A nevšímaje si dále Petra, rychle jako veverka se vyšplhal na
nejkrásnější třešeň, zrovna na tu, o niž se opírala bouda.
„Slezte dolů!“ zahřímal Petr.
„Sú-li dobré? Ó, ano! Panečku, a je jich tu!“
„Povídám vám, slezte ihned dolů, nebo zavolám tatínka!“
„Co? Že ně jich pomožeš trhat? No, polez, to možeš. Ale vem
ssebú nejakú tašku, to víš, že za ňadra jich moc nevleze!“ Oh,
jak byl ten cikán drzý!
„Prosím vás, slezte dolů!“ Petrův hlas byl měkký, ustrašený a
prosebný.
Cikán si ho už nevšímal.
Ale náhle se Petr odhodlal k tomu nejhoršímu. Zvedl se silnice
velký kámen.
„Tak co, neslezete?“ a namířil kamenem na bezstarostného cikána.
„Máš také chuť, synečku?“ začal se právě zase vysmívat. Znenadání
se podíval na Petra a uviděl v jeho ruce kámen. V černých očích
se strašně zablesklo a jeho hlas byl jako syčení jedovatého hada.
„Opovaž sa hodit!“ a aby dodal svým slovům více důrazu,
vytahoval z kapsy dlouhý nůž.
Petr bezděky odstoupil několik kroků. Marně si lámal hlavu, co teď.
Nezbude nic jiného, než doběhnouti pro tatínka. Ale nedá se jen tak!
Sevřel kámen pevněji a mrštil jím po cikánovi. Na štěstí netrefil.
A již pelášil k vesnici.
Doma se ho polekali.
„Co je ti, Petře? Co se ti stalo?“
„Tati, cikán“ — více nemohl ze sebe vypraviti.
„Co je s cikánem? Zbili tě cikáni?“
Konečně nabral dechu. Trochu se vzpamatoval.
„Starý cikán je na našich třešních a nechce jít dolů —“ Otec uchopil
bič, vyskočil na kolo a ujížděl k boudě. Ale cikán byl pryč — —
Maminka již nechtěla pustit Petra do boudy. Uprosil ji však, když jí
řekl, že tam vezme Hektora.
A dnes je tu zase tak sám.
Petr odvázal Hektora, který radostně poskočil. Přitočil se Petrovi
k nohám, převalil se na hřbet a když ho Petr pohladil, vycenil
zuby, jako by se usmíval. A potom — chtěje se patrně Petrovi pochlubiti
svou rychlostí, vyrazil jako blesk k hejnu vrabců, poskakujících po
silnici. Sotva ho spatřili, zděšené vzlétli na stromy. Hektor zaštěkal,
jako by jim chtěl pohroziti, ale již se ozval Petrův velitelský hlas.
„Hektore, sem.“
Přihnal se jako bouře.
Petr uchopil kámen, naplivl naň a mrštil jím ze své síly.
„Hektore, chyť ho!“
A Hektor jako divý se žene za kamenem na to místo, kde se zaprášilo.
Rychle stiskne kámen ostrými, člověku tak nebezpečnými zuby a
než bys napočítal pět, stojí před Petrem, očekávaje další rozkazy.
Petr zvedl kámen, chtěje s ním opět mrštiti. Napřažená ruka mu
však klesla, neboť v dálce na silnici záhlídl mužskou postavu.
V Petrovi to hrklo: „Že je to ten cikán!“ Sklonil se k Hektorovi,
uchopil ho za obojek a druhou rukou ukazoval na blížící se
postavu.
„Tam — vidíš — ten mě chtěl včera zabít, ale dnes ho roztrháme
my! Až řeknu: „Chyť ho!“ — vrhneš se na něho jako opravdový vlk a
budeš trhat! Teď tě tu uváži a ani neblafni! Překvapíme ho. Rozuměl
jsi?“ Petrovi se zazdálo, že Hektor kývl hlavou. Skrčil se u boudy
a Petr si lehl do zaprášené trávy u silnice.
Leželi tak oba bez jediného pohybu, jen jejich oči se horečně
upíraly na přicházejícího člověka. A ten se pomalu přibližoval.
Ale pojednou v Petrových očích se objevilo veliké zklamání. Muž,
který přicházel, šel těžce a při chůzi se opíral o hůl. Nebyl to
cikán! — Ale ať! Nějaký pobuda je to jistě! A možná, že ještě
horší než ten cikán.
Hektore, pozor!
Však již nebyl od Petra ani deset kroků. Byl to starý, stařičký
člověk, jehož celý zevnějšek prozrazoval velikou bídu. Šaty měl velmi
ošumělé, tvář byla zarostlá hustým vousem, který dodával starci
velebného, důstojného vzezření.
Ale co nejvíce Petra okouzlovalo, to byly starcovy oči. Byly
modré a zářilo z nich tolik dobroty, že Petr rázem vypustil z hlavy
chmurné a zlé myšlenky, kterými se ještě před okamžikem obíral.
A nyní se ty oči upřely přímo na něho. Všechna zlost v Petrovi
pohasla. A místo krutého: „Hektore, chyť ho!“ splynulo s jeho rtů:
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděl stařeček a šoural se dále. Petr se zvedl
a díval se za vzdalující se shrbenou postavou.
Takový stařeček. . . chudinka. . . na celém světě nemá nikoho. . .
nikde nemá domova, nikdo se o něho nestará. Dnes jistě také ještě
neobědval. Teď přijde do vesnice, od lidí možná nic nedostane a bude
hladovět až do večera. . . a možná i do zítřka.
Veliká lítost sevřela Petrovi hrdlo.
„Stařečku!“
Stařeček se zastavil a pomalu se otočil.
„Co chceš, chlapče?“
„Nate, tu máte buchty!“
„Ale jdi, chlapče, vždyf to máš pro sebe.“
„Já jsem obědval. . . jenom si vezměte. . . a chvilku počkejte,
já vám zatím natrhám třešní.“
A rychle se vyšplhal na třešeň, pod níž skoro násilím posadil
udiveného stařečka.
Stařeček se zahleděl na buchty ve svém klíně a dvě velké slzy mu
vytryskly z očí.
Po chvíli se zvedl na další cestu. Odnášel si uzel třešní, které
mu Petr natrhal.
Hektor u boudy zavrčel. Podíval se na Petra, jako by se zlobil.
K čemu se odpoledne cvičili? Tak si to nepředstavoval!
Ale Petr se jen usmíval. Seděl na lavičce u boudy a hladil
Hektora. Díval se za stařečkem a bylo mu dobře.
Celý svět byl tak nějak divně krásný.