Malý Toneček si sedl na mez, hlavu opřel do dlaní a smutně
hleděl do stmívajícího se kraje. Každý jiný chlapec by na jeho místě
plakal. Vždyť nechat si zajmouti husy, a k tomu celé stádo — může se
přihoditi něco horšího? Ale Toneček neplakal. Neměl již slz. Pod
bezcitnými ranami surového pěstouna již dávno mu vytekly. A pak — za
takových okolností pláč neměl významu. Nyní již nebylo třeba plakati.
Neboť na návrat domů nebylo ani pomyšlení. To by byla jistá smrt.
Vždyť řekne-li strýček „dostaneš kopanec“, bývá jich aspoň deset.
A dnes, když ho pouštěl s husami na pastvu, řekl: „A ne, aby sis
tam hleděl kamarádů! To ti povídám, kdyby se ti jenom jedna někam
zatoulala, nebo kdyby ti ji hotař zajal, tak bych ti žebra polámal“
— a řekne-li strýček „žebra polámal“, to znamená konec.
Hráli si. Husy se zatoulaly do žita a když si na ně Toneček
vzpomněl, byly pryč. To již sem běžela tetička Opluštilová, nezajal-li
to hotař jejich husy. Když uviděla svého Pepíka se stádem, spokojeně si
oddychla.
„A čí to tedy byly?“ zeptala se.
Všichni se soucitně podívali na Tonečka a rychle hnali domů. Tušili,
co bude. Rádi by mu pomohli, ale nevěděli, jak — — Nyní tu sedí
sám a sám a hlavou se mu honí beznadějné myšlenky. V duchu vidí hotaře,
jak se škodolibým úsměvem žene husy do svého chlívku, jak přichází za
Tonečkovým pěstounem a nafoukaně mu oznamuje, co se stalo. . . a chce-li
husy zpět, tak hezky třicet korunek na dlaň. . . A strýček — modravé
žíly mu vystupují na rudé tváři, která se zkřiví bezmocným vztekem, beze
slova jde do truhly, vytahuje z ní starý kapesník, v jehož jednom rohu
má uschovány kovové peníze, samé pětikoruny. Mlčky je podává hotařovi,
ale když ten odchází, neodolá svému pokušení a vzkřikne za ním nějakou
hrubou nadávku a potom — Potom zatíná pěsti, divoce zahrozí směrem k
pastvisku a jenom pro sebe, přes zuby zasyčí: „Však počkej, ty
darebáku. . . jenom až přijdeš!“
Ale Toneček již nepřijde. Uteče do světa. Na tom nezáleží, kam,
jenom když to bude pryč, pryč! A nikdy se již nevrátí. Však ještě jsou
na světě dobří lidé. A i kdyby padl do rukou lidí zlých, nemohou býti
horší než strýček. Ten se po něm sháněti nebude. Ještě bude rád, že se
ho tak snadno zbavil.
Ovšem. . . do světa. . . ale kam nyní, když je již pomalu noc?
Půjde do sousední dědiny. Musí jíti lesem. Ale kdyby ho tam tak někdo
přepadl? Vždyť tak často je slyšet, že někoho v blízkém okolí přepadli,
oloupili. Což, oloupení se Toneček neobával. . . ale co by tak zloději
udělali, kdyby u něho nenašli žádných peněz? Jak by si na něm vylili
zlost? Jistě by ho zabili. A zemříti Toneček nechce. Je sice smutný jeho
život, ale zemříti by přece nechtěl. Nu, ale co tedy dělat? Zde na mezi
přece nezůstane přes celou noc!
Nedaleko se rýsovaly proti tmavé oblaze zřetelné obrysy stohu. Ach,
že mu to ještě nenapadlo! Zavrtá se do něho, přespí tam v teploučku
celou noc a časně zrána, kdy celá dědina bude ještě spát, vydá se na cestu.
Rychle rozhodnut utíkal ke stohu.
Obešel jej zvědavě se všech stran. Jak je to divné! Kolikrát si v tom
stohu hrál s chlapci na dobývání hradu, ale nikdy mu nenapadlo, že
v něm bude jednou spát!
Konečně objevil pěknou díru. Až příliš pěknou. Jako by si ji tam
někdo vyhrabal za útulek. Že by tu již někdo spal? Toneček si vzpomněl,
jak se nedávno polekal. Místo do školy poslal ho tehdy pěstoun na
pastvu. Byl tam úplně sám. Běhal po louce, lozil po stromech a vesele si
zpíval. Svítilo slunce, louky se chlubily nádhernou pestrostí krásných
květin a husy se ani nehnuly. Bylo radostí žít. A pojednou ze stohu se
vykulí jakási hrozná postava, vlasy jak dráty, ježaté, dlouhé, protírá
si oči a tupě se dívá na Tonečkovy husy. Jistě chce některou ukrást.
Toneček seskočil s vysoké jabloně, švihl proutkem do stáda a s pláčem
utíkal do dědiny, žena před sebou divoce kejhající husy. Ale tulák si ho
již ani nevšiml. Když se Toneček na začátku dědiny ohlédl, už ho nebylo
vidět.
To jistě spal v této díře. . . Takový špinavec! Kdoví, nezanechal-li
tu blechy a vši! U takového pobudy nebylo by se čemu divit. A tato
myšlenka vyštvala Tonečka z díry ven, jako by tam ucítil jedovatého
hada. Raději si vyhrabe díru sám. Aspoň bude mítí jistotu, že leží
v čisté slámě.
Nedaleko staré díry se dal do práce. Za chvilku byl hotov. Otvor
ve stohu byl tak hluboký, že se tam celý pohodlně ukryl. Vyhrabanou
slámou ucpal za sebou otvor, takže byl uzavřen se všech stran.
Hnízdečko se rychle zahřívalo. Příjemné teplo by ihned uspalo, kdyby
nebylo hladu. Od božího poledne neměl nic v ústech. Doma sice toho
moc nebývá, ale nějaká ta kůrka se ve stole přece vždycky najde. Je to
zvláštní, jak někteří lidé se mají dobře. Na příklad Vašek Horáků má
vždycky k večeři hrnec mléka. A ještě ho maminka pobízí, aby si jen
nalil, má-li ještě hlad. Jak by mohl míti někdo hlad, sní-li krajíc
chleba s hrncem mléka? Nebo Masaříkovi, ti prý mají každou neděli k
obědu i k večeři maso! Ale to už je naprosto nepochopitelné. Čím to je?
Vždyť u nich se navaří ráno zasmažené polévky, bývá jí takový malý
kotlík, každý si naleje do hrnečka, nadrobí si tam chleba. . . a to je
k snídaní, k obědu, k večeři! K obědu bývají někdy mimo to brambory a
jednou za čtrnáct dní — obyčejně v neděli — ječmenné báleše. Ale jinak
nic, nic. Však Pánbíček si to jistě všechno zapamatuje a ti, kteří se na
světě mají dobře, budou se míti po smrti zle, ale takoví chudáci, jako
je on — — —.
Těžká únava mu zavírala oči. Myšlenky se zastavovaly. Od rybníka
sem doléhalo jednotvárné skřehotání žab. V dědině štěkali psi. Ponocný
odpískal jedenáct.
Toneček usnul.
Probudily ho nějaké tlumené hlasy, které se ozývalv v těsné
blízkosti jeho úkrytu. V prvním leknutí chtěl vyskočiti a dáti se na
útěk, neboť myslil, že jsou to lidé, kteří ho hledají. Ale hned si
uvědomil, že by jim neutekl. A pak — to, co slyšel, ho donutilo, aby se
neprozrazoval.
„Poslouchej, bylo by to hloupé, kdyby tak záložna byla prázdná.“
„Buď bez starosti, člověče, než se do něčeho dám, tak se napřed
přesvědčím, je-li všechno v pořádku, ne?“
„A kolik počítáš, Ferdo?“
„Včera tam bylo dvacet tisíc. Dnes přinesl pokladník z města
šedesát tisíc. To už stojí za pokus, nemyslíš?“
„To bych řekl! A kdy tam vyrazíme?“
„Musíme to zařídit tak, abychom tam byli ve dvě hodiny. Celá
dědina bude spát a ponocný bude v tu dobu na pasekách — co to?“
To Toneček udělal neopatrný pohyb, chtěje se zbaviti mravence,
který se mu vytrvale proháněl po zádech. Sláma zachrastila.
Tlumený hlas se změnil v šepot:
„Obejdi stoh s druhé strany. Člověče, aby nás tu tak někdo
poslouchal! A připrav si revolver!“
Toneček spíše vytušil, než zaslechl, jak dvě skrčené postavy se
plíží okolo stohu. Srdce mu hořečně tlouklo a zmocnil se ho divoký
strach: Kdyby ho tak objevili!
Chvíle trapného, nesnesitelného ticha: konečně zase ty tiché,
kočičí kroky.
„Nic! Hrome, člověk je pomalu jak děcko. Hned se poleká. Ale není
divu. Kolikrát už se něco zkazilo v poslední chvíli! Ale dnes už si
to nenecháme ujít. Jenom ten Žanda ať je doma. Mohl jsem mu sice
vzkázat, že místo zítřka si to odbavíme dnes, ale po kom? A bez něho
by to nešlo. Bez jeho nářadí —“
„A kdy pro něho půjdeme?“
„No hned, nebudeme čekat. Prosím tě, máš půl dvanácté. Než dojdeme
k němu do Vělic, uteče hodina, zpátky zas hodina, no, a chvilku
aby sis také obhlížel okolí, je-li všude bezpečno, ne? Ale ještě tohle
jsem ti chtěl říci. . .“ Tu šepot tak zeslábl, že Toneček zaslechl
jenom nesouvislé úryvky — „víš, s Žandou se někdy nedá mluvit. . .
ale o tom před ním ani muk! —“
Více už nezasleehl.
Plíživé kroky vzdalujících se ničemů se rychle ztratily v
hlubokém tichu letní noci.
Toneček ani nedýchal. Jejich záložna bude vyloupena! Za dvě hodiny!
A on to ví — jediný z cizích lidí! Oh! Osmdesát tisíc padne
zlodějům do rukou — a lidé jsou proti nim tak bezmocní. . . Kdyby šel
do dědiny — — ale vzpomínka na strýčka náhle oživla — kopance, rány
„dutkami“, polámaná žebra — ovšem, mohl by zachrániti ohromný majetek,
osmdesát tisíc korun! Mohl by to snad nějak zachrániti a teprve potom
utéci do světa, měl by aspoň klidné svědomí, že udělal, co mohl — —
Tak tu sedí nečinně a drahocenný čas letí, tak rychle letí!
Zloději jsou už bůhví kde, sejdou se s tím pomocníkem, Žandou, ve dvě
hodiny se dají do práce — ale kam jíti? Na koho se obrátiti? A kam by
chodil! Vždyť pan učitel jim vždycky říká, že důležité věci v obci se
mají okamžitě hlásiti starostovi. A jaké pak dlouhé rozhodování —
Opatrpě odhrnul slámu, tiše se vysoukal ven a naslouchal. Všude
ticho.
Toneček se dal do běhu. Všechno se musí zaříditi dříve, než zloději
něco zvětří. Jen aby starostovi nespali v zadní jizbě? Tam prý
není možno se na ně dotlouci.
Ale nespali. Tonečék byl až překvapen, jak rychle pan starosta
vyběhl ven. Nebyl si vědom toho, že zatloukl na okno velmi bouřlivě:
„Co je? Kdo to bouří?“
„Já!“
„Kdo je to já?“
„Já, Tonda Vavrušků —“
„Aáááá, to jsi ty, tuláku — a proč už nespíš? A co tu chceš?“
„Pantáto, zloději chtějí vykrást dnes v noci záložnu —“
„Co breptáš?“
„Opravdu, dnes v noci o dvou hodinách, slyšel jsem je, jak se
domlouvali ve stohu. Nevěděli, že jsem ukryt v díře blízko nich.
Utekl jsem tam, protože —“
„Pojď se mnou k nám, ale rychle!“
Do obrovité postavy starostovy vjel náhle život. V jizbě si dal
od Tonečka vykládati všechno, co zaslechl ve stohu. Během jeho řeči
se rychle oblékal.
„A říkáš, že mluvili o revolveru?“
„Ano!“
„Ondro!“ zahoukl do zadní světnice, „vzhůru! Rychle se ustroj,
sedni na kolo a hajdy pro četníky! Ať jsi tam za čtvrt hodiny!
A vyřiď, aby sem hned přišli, že o dvou hodinách má býti
vykradena naše raifaisenka, nebo raději jim řekni, že o půl druhé,
ať jsou tu dříve —“
Odběhl do kuchyně. Tonečkovi, třesoucímu se rozčilením,
strachem, hladem a zimou, připadal jeho hlas jako burácení hromu.
„Mařko, hybaj s pelechu! Hned se sprav, zaběhni pro Mozolu, pro Vrbu,
pro Matouška, i k Polehňům zaskoč, a vyřiď jim, aby si každý vzal pušku
a hned aby došli ke mně. Že tu máme zloděje! Ale ať je to ráz, dva!“
Vrátil se za Tonečkem.
„A co s tebou, chlapče? Zavedu tě domů, pojď!“
„Pantáto, prosím vás —“
„Jenom pojď! Já strječkovi zakáži, aby se tě dotýkal.“
„Pantáto, vy jich neznáte, oni vám do očí budou i přísahat, že
mně nic neudělají, ale sotva odejdete —“
„No, ale co s tebou? Konečně, víš co, ty si pěkně lehneš, do
rána se vyspíš u nás a potom už to zařídíme. Máš hlad?“
Starosta ho dal na starost své ženě, vzal do ruky pušku, elektrickou
svítilnu, stoupl si do dveří a čekal na ostatní. Sešli se v několika
minutách. Za necelou hodinu byli tu i četníci. Celý ten průvod
strašidelných stínů zmizel v blízké budově záložny.
Toneček se pustil do mléka a chleba s máslem s náležitou chutí.
Paní starostová se chvilkami usmívala. Ráda by si s chlapcem trochu
povykládala, ale strach o muže jí trhal myšlenky. Nemohla se soustředit.
Každým okamžikem očekávala střelbu, která může býti pro jejího muže
osudnou. Je takový divoký, žádného nebezpečí se nezalekne — Ustlala
Tonečkovi v kuchyni. Přikázala mu sice, aby hned spal, ale sama dobře
věděla, že ten rozkaz dala nadarmo. Toneček se opravdu tvářil, jako by
spal. Ve skutečnosti však napjatě naslouchal, nezaslechne-li nějaké
rány, výkřiky —
Celý ten bouřlivý den hnal se mu ještě jednou myšlenkami —
husy, hotař, strýček, stoh, zloději, starosta, pušky a zase strýček,
strýček a jeho hrozba o polámaných žebrech — a nová úzkost se ho
zmocnila, že bude vrácen zase tam, odkud chtěl uprchnouti —
Pojednou zaslechl jakýsi hluk. Nebylo to nic nápadného, jenom jako
by někdo prudce zavíral okno a nemohl ho dovříti. A zase ticho. Ale
najednou se rozštěkali psi v celé dědině, na ulici se zableskla
světla svítilen a náves zahlaholila pestrou směsicí hlasů. To
odváděli chycené zloděje — — —
Za chvíli někdo zabouchal na dveře. Starosta přicházel.
„Mamko,“ volal již ve dveřích, „máme to dnes štěstí!“
„Prosím tě, nekřič, chlapec spí, ať ho nevzbudíš —“
„A právě ho bych chtěl vzbudit! Vždyť nemáme dnes štěstí jenom my
a četníci, ale on je na tom nejlépe —“
„Ale jak to?“
„Jak to? Víš, koho jsme to dnes chytli? Ferdu Zerzavého! Víš přece,
kdo je to Ferda Zerzavý, ne? Četníci po něm pásli již dva roky,
představ si, i cena byla na něho vypsaná — dva tisíce korun, představ
si! A již má řetízky! A víš, kdo ty peníze dostane?“
„Já myslím, že se o ně rozdělíte všichni rovným dílem, či jak?“
„Tak? A kdo by se dělil? Já? Mozola? Vrba? Četníci? Ale co bychom
pořídili, kdyby nám nedal výstrahu tento chlapec?“
„Vidíš, to je pravda.“
„Všechny je dostane, do haléře! O to se zas já postarám! A ne
jenom to. Víš, mamko, kolik peněz on dnes zachránil? V pokladně
bylo osmdesát tisíc na hotovosti! A kde ty by byly v tomto okamžiku,
kdyby nebylo jeho výstrahy?! Však ve výboru se zasadím o to, aby
z nich něco dostal. A dostane je!“
„No, ale ted už pojď spat —“
„Ale co, ani se mně nechce, takovou ti mám radost —“
Dávno před klekáním věděla o tom celá dědina. Mluvilo se o
duchapřítomnosti Tonečkově i o jeho královské odměně.
Časně zrána někdo zabušil na dveře starostova domu. Paní starostová
šla otevřít. Toneček, který měl neklidný spánek, se probudil.
Zaslechl, jak paní starostová se s někým u dveří domlouvá. Ten hlas
byl mu známý, poznal by jej mezi tisíci jinými. . .
Prudce se mu vynořila vzpomínka na zajaté husy. Oblékl si
kalhoty, kabát přehodil přes sebe a utíkal na dvůr —
Ale starosta mu vstoupil do cesty.
„Co je, Tonečku, kam tak utíkáš?“
„Pantáto, prosím vás, nedávejte mne strýčkovi —“
To již přicházela paní starostová se strýčkem.
Ale to již nebyl ten zuřivý člověk, který věčně jen hromoval, klel
a tloukl. Zdaleka se na přestrašeného chlapce vlídně usmíval a jeho
slova zněla jako lákavá, sladká vidina nového, šťastného života.
„Ale Tonečku, kde tě to jenom nacházím — u pana starosty! Celou
noc jsem běhal po všech známých, nejsi-li u někoho, a ty zatím zde!
Chudinko, cos to jenom v noci vytrpěl, lidé mně již všechno povykládali
— no, pojď domů, musíš si trochu odpočinout —“
Sladký jeho úsměv byl přímo nesnesitelný. Starosta se odvrátil,
aby mu neuklouzlo nějaké ostré slovo. Toneček k němu přiskočil.
„Pantáto, já domů nepůjdu, raději mě tu hned zabijte, ale ke
strýčkovi mne nepouštějte!“
Ve strýčkových očích to zlověstně zablesklo, ale mistrně se
ovládl. Naděje na shrábnutí Tonečkovy odměny mu usnadnila potlačiti
v sobě všechnu zlost.
„Ale Tonynku, proč bys mně chtěl dělat takovou hanbu, vždyť bylo
by ti někde lépe než u nás? A zvláště teď, když začnou třešně —“
Tu se stalo něco neočekávaného. Toneček náhle shodil se sebe
kabát, vysvlékl košili —
„Pantáto a panímámo, podívejte se, tak se mám u nich —,“ hlas se
mu zlomil a pro pláč nemohl dále.
Na celém těle byly modřiny, které mu tam udělal hodný pěstoun
před dvěma dny pro nějakou maličkost.
Starosta zpřísněl. Jeho ženě vytryskly z očí bohaté slzy.
„Tož na to je, Hrbáčku, zákon! S takovou chlapec již k tobě nepůjde.
Vím dobře, oč ti jde. Rád bys dostal tu jeho odměnu, pravda? Ale —“
„Já té odměny nechci,“ vpadl mu do řeči Toneček, „jenom ať si ji
vezmou, co já mám z peněz, ale k nim už nepůjdu za živý svět —“
„Tož slyšíš to, Hrbáčku. Do té doby, než přijde rozhodnutí od
opatrovnického soudu, zůstane chlapec u nás. A co bude dále, uvidíme.
Sbohem!“
Odpovědí mu bylo temné zachrčení, v němž byla všechna bezmocná
zloba a špatně utajovaný vztek. Při odchodu práskl dveřmi, až okna
zařinčela. Ale starosta si ho už nevšímal.
„A ty se, Tonečku, obleč! Půjdeme snídat.“
Starostovi se zdálo, že ještě nikdy neviděl v očích člověka
tolik štěstí, kolik ho bylo v pohledu malého Tonečka, který mu
mlčky děkoval.
Vyřízení od soudu přišlo velmi brzy.
Toneček zůstal u starostů.
Přijali ho za vlastního.
Obsah.
Had
U stromečku
Na ledě
Hore dědinú
Šlahačka
Koníček
Hlídač
Tonečkova noc