„Cyro, hrejme si!“
„Hrejme! Ale na co?“
„Hm —“ Jenda se chytl za bradu, sklonil hlavu a přemýšlel. Pravda,
ono se řekne „hrejme si!“, ale na co, jsou-li sami dva? Kdyby
jich bylo více, třeba jen o jednoho — kolik by to bylo her! Ale na
co si mohli hráti sami dva? Pojednou Jendovi zazářily oči.
„Víš na co? Na koně!“
„To ano, to jsme si již dávno nehráli. A kdo bude koněm?“
„Třeba já!“
„Ty budeš pacholkem!“ odporoval Cyril.
„To ne!“ nechtěl ustoupiti Jenda.
„Tak já nehraji,“ rozhodl se Cyril.
„Nehrej!“
Stoupli si k výkladní skříni Burdova obchodu a prohlíželi si
její pestrý obsah.
Ale Cyrilovi to nedalo.
„Jendo, tak hrejme,“ začal. „Chvilku budeš koněm ty, potom zas já!“
Jenda souhlasil. Ze špagátu si udělali opratě. Jenda si je dal na
sebe. Cyril si ulomil z vrby u potoka tenký prut — a již vyrazili
s náležitým povykem přes dědinu.
„Vijóóó, šimla! Hata! Hát! Tihýýý — prrrrrrr!“ Ale zdivočelý
koník se nemínil zastaviti. Proto Cyril trhl opratěmi tak prudce,
že tenký motouz Jendovi div kůži nepořezal.
„Cyro, netahej tolik, copak myslíš, že to nebolí?“
„Budeš ticho! Viděl to již svět, aby kůň mluvil? Kůň tahá a
mlčí! Tak už ani slova!“
„Že si nebudu hrát —,“ vyhrožoval Jenda.
„Vijóóó, no, šimla, no, no —“ a Cyril švihal prutem Jendovi těsně
kolem uší. Opratě byly totiž poněkud krátké, takže nebyli od sebe
vzdáleni více než dva kroky.
Jenda chtěl právě svrhnouti se sebe „ohlávku“, že si již opravdu
nebude hráti, ale pojednou mu něco napadlo. Ať si jen Cyril řádí, však
za chvilku si vymění úlohy a potom mu ukáže, jak je to příjemné smýkati
tak tenkými opratěmi! A dal se do běhu.
Přiběhli před hospodu. Stáli tam koně. Žrali seno, které měli v
„opálce“, zavěšené na oji.
Jenda se vžil do své úlohy. Zamířil přímo k nim. „Tak co,
bratříčci moji, chutná, chutná?“ Ani si ho nevšimli.
„No, co se tak pyšně chováte ke svému kamarádovi? Či závidíte mu
kousek toho sena, které si chce od vás vyptat?“
Koně mlčí. Zdá se, že nic nevidí a neslyší — tak jsou zabráni
do svého sena.
„Jste vy ale uctiví ke svým hostům, jen co je pravda. Nu, když
nepobízíte, dám se do toho i bez pobízení. Však vás neubude, že?“
Cyril sice křičí „hat, tihy, curyk —“, tahá opratěmi sem a tam,
aby odvedl Jendu od podivných hodů — ale bujný koníček neposlouchá.
Necítí ani, jak se mu opratě zařezávají do kůže. Je přece koněm! Musí
tedy dokázati, že umí všechno tak jako opravdový kůň.
Přiskočil k „opálce“, sklonil hlavu a začal „žrát“. . . vydával
při tom zvuky, jimiž chtěl naznačiti, že opravdu žere: „Ham, ham, ham,
ham —“
Jeden kůň přestal žrát a velikým, moudrým okem se zadíval na
Jendu. Cyrilovi, který se srdečně smál, se zdálo, že kůň nechápavě
zavrtěl hlavou.
Jenda se dal opět do řeči.
„No, bratře, proč se vyrušuješ? Je ti divné, že jsou i dvounozí
koně? Či je ti divné, že mám takový hlad? Tomu se nediv, býval jsem s
lidmi a ti mě špatně krmili! Takový hrníček mléka — co to je?“
A dal se opět do sena.
Co si opravdový kůň myslel, to zůstalo zahaleno rouchem
tajemství. Ale to bratrství, které mu Jenda projevoval s takovou
upřímností, pochopil nějak špatně.
Neboť otočil hlavu ke skloněnému Jendovi a dříve než mohl
uskočiti, zakousl se mu do ucha. Vytryskl úzký pramének krve.
Cyril zděšeně vykřikl. Nmusel již ani křičeti na svého koníčka
„curyk“, neboť ten uskočil od koní jako by tam objevil vosí hnízdo.
Na štěstí rána byla nepatrná.
Toho dne si již úlohy nevyměnili. A ve shromáždění kluků později
tvrdili, že není hloupější hry než — „na koně“.