Rozbili všichni. Ale udělali by lépe, kdyby nerozbíjeli.
Vajíčka nebyla uvařená. . . začala téci. . . a strašný, omračující
zápach se začal šířiti okolo ubohých kořistníků, jejichž bledé
tváře a vytřeštěné oči se tak divně vyjímaly vedle pestrobarevných
skořápek, pohozených na zemi.
„Já sem dostal záprtek[*]!“ hrobovým hlasem zakvílel Ruda.
„Já také —“
„Já také —“
„Já také —“ letělo ozvěnou.
Byla v těch slovech všechna lítost, hanba, že se dali tak
napálit, zlost, zklamání —
„Hromské děvčiska!“ vzpamatoval se Ignác, „šak toto jim přijde
draho!“
„Přijde!“ přisvědčovali ostatní.
Ale nepřišlo. Děvčata se toho dne již ani neukázala. A potom —
potom již chlapci neměli na ně práva.
Snad zase až na rok.
[* Staré, zkažené vejce.]