„Už idú!“ zavýskla Terka a odskočila od okna. „A je jich celá kopa!“
Ale Fanka se na přicházející chlapce ani nepodívala. Chytila
starší Mařku za sukni a všechny o překot utíkaly ze světnice.
Měly docela opravdový strach. Vždyť co se jim kluci ve škole
naslibovali, jak je na šlahačku vyplatí! A už jsou tu!
Otec se jenom usmíval jejich zděšenému útěku.
„Tati, zamkněte nás a klúček od komory si zasej vytahněte a negde
ho skovajte! A řekněte, že nejsme doma. Že sme třeba u kmotřenky —“
Sotva za nimi zapadly dveře komory a otec ukryl klíč, chlapci se
vřítili do jizby s válečným pokřikem.
„Strýčku, gde máte Terku?“
„— a Fanku?“
„— a Mařu?“
Mávali žilami, svázanými barevnými pentličkami, a bystře se
rozhlíželi po světnici. Ignác se díval pod lůžka, Ferda prohlížel temné
kouty u stolu a pod lavkami. Bohuš právě přicházel ze dvora, kde marně
pátral po děvčatech.
Strýček čekal, až se chlapci trochu uklidní.
„Tož gde sú všecky?“ Čtrnáct zvědavých očí se nedočkavě zabodlo
do jeho tváře.
„Hm, tož gde by byly. . . všecky sú —“ strýček zakašlal.
Děvčata na komoře ani nedýchala. „— všecky sú v kostele na ranní.
Nepotkali ste jich žádný?“
Ale chlapcům se nechtělo ani odpovídat. Tak byli zklamáni.
„To je škoda. . . a my sme sa těšili, jak jim vyšústáme.“
„No, nic to, chlapci. . . šak až přijdú, tož potom dojděte zas. . .
dyt ony vám neutečú!“
A strýček pomalu, tajemně sahá do kapsy, levou ruku klade na
ústa na znamení, aby byli potichu, vytahuje klíč, a podává jej Ignácovi
s významným mrknutím ke komoře.
Chlapci pochopili.
Tož tak!
„Tož my včil idem ešče ‚pode vsu‘,“ hodně hlasitě pronášel Ignác,
„ale potom sa k vám vrátíme. . . šak děvčicám možete řéct, že sme
tu už byli a že už nepřijdem. . .“
„No može. . .“
To již byli v síni, u komory. Děvčata stěží zadržovala smích. Ti
chytráci! Kdyby věděli, že jsou tak blízko! To zas bude ve škole výsměchu!
„Tož spánembohem, strýčku, je to škoda, že nejsú doma.“ Ignác
přísným pohledem nařizoval chlapcům ticho. „Šak ono sa jim to neztratí!“
Bohuš s Fankem vyšli ze síně hlasitě rozmlouvajíce. Ostatní se
rozestoupili okolo dveří vedoucích do komory. V rukou žíly a v očích
horečné napětí.
„Spánembohem, chlapci,“ volal do dvora strýček, „enom dojděte!“
Dupot vzdalujících se kroků zanikl. Ticho.
„Tak, tak,“ dal se do samomluvy strýček, „a včil pustím své
hareštantky.“ Při tom mrkl na Ignáce, který držel klíč.
„A nebály ste sa tam?“
„Tati, už sú pryč? Nezostali pod kolňú?“
Ve starém zámku zarachotil klíč.
„Gde tým je konec!“ lhal strýček, „už sú myslím u Hančíkového —“
Dveře se rozletěly.
Pestrá směsice výkřiků zahlaholila síní a komorou. Byly to výkřiky
radosti i leknutí.
„A tož na ně —!“ vykřikl kdosi. Chlapci vrazili do komory a pustili
se do děvčat. Oh, to není jak jindy! Dotkneš se některé a už
„prosím, pane učiteli, Martinák ně bíl“ — a zůstaneš po škole a
děvčiska sa ti ešče vysmějú. Dnes je to zaručeně bez trestu, vždyť
strýček sami —
Když toho bylo dost — (děvčata měla na krajíčku) — a chlapci
ne a ne přestat, strýček zakročil.
„Tak dost, chlapci, už dost. . . poďte z téj komory zas ven. . .
nesmíte si u nás ty žile rozmlátit, ešče vás čeká hodně práce. . .“
Vyšli dost neradi.
„A včil chceme vajíčka,“ rozkazoval Bohuš, který se zatím vrátil.
Fanka se ušklíbla, Mařka se dala do smíchu.
„No, mosíte jim neco dat, děvčice, zadarmo vyšlahat — to nejde —“
Chvilku se zdráhaly, ale jen na oko. Vždyť na co je schovávaly a
včera barvily?
Chlapci se vypínali radostí, když si odnášeli po jednom vajíčku.
Někteří dostali červené, jiní modré, Ignác dokonce rýsované. . .
U kostela se sešli s druhou „partou“, která chodila na „horním
konci“.
Ukazovali si svou kořist.
„Ale takových vajíček nemáte, co?“ vytasil se Ferda s modrým.
„A takových také ne —,“ zašermoval jim před očima Bohuš s červeným.
„A o takových sa vám ani nezdálo, že?“ vytrumfl Ignác.
„Horňáci“ zůstali zaraženi. Ne, takové kořisti neměli, opravdu —
„A já vím co, já sa s tým nebudu opatrovat a sním ho,“ rozhodl
se náhle Jožka.
„A já také,“ přidal se k němu Ferda.
Hned byli všichni při tom. Jen Ignácovi bylo líto toho rýsovaného,
ale konečně i on podlehl.
„Tak sníme?“
„Sníme!!!“
„Řeknu: ráz, dva, tři — jak řeknu tři, každý si mosí svoje
rozbit. . . a dyby nerozbil, ostatní by ho zbili, aha?“
„Može!“