Johance byl nápadný štěkot psa. Vyšla na dvůr a přišla právě
včas. Rudu již opouštěly síly. Ještě chvilku — a pustil by se.
Johanka přiběhla s metlou a dala se do Nerona. Vehnala ho do
boudy, jejíž dvířka zavřela.
Vrátila se na zahradu ke zmučenému, pobledlému Rudovi.
„A cos tu chtěl?“ zahromovala velmi přísně. Ale jen na oko, vždyť
Ruda byl sousedův chlapec a chodíval k nim s maminkou téměř denně
na besedu.
Tato otázka Rudu nadobro zmátla. Ve strachu skoro zapomněl, co
tu vlastně chtěli.
Ale rychle se vzpamatoval. Vytáhl žílu, kterou měl stočenu „za
ňadrama“ a jako by se nic nestalo, dal se do překvapené Johanky,
zpívaje při tom: „Stávaj ráno —“
Zahnal ji až do kuchyně. Psa se již nemusil obávati. Byl dobře
uvězněn.
Potom rychle k vratům. Otevřel je. Chlapci, trochu zaražení,
zdráhali se jíti dovnitř.
„Nebojte sa! Nero je zavřený!“
Přepadnutí se jim přece částečně zdařilo.
Když vyšli od Vyskočilů, zazněl dědinou hlas kostelního zvonu.
Byl čas jíti do kostela.
Ať! Však z většího to měli již „pochoděné“ a po „hrubej“ půjdou
jenom ke svým příbuzným. To půjde ovšem každý sám —
A odpoledne bylo na návsi živo. Kluci si hráli s novými gumovými
míči, troubili na dřevěné trubky, ukazovali si nové „kalkandry“,
kabely — všechno za vyšlahané peníze.
Ale největšími hrdiny byli Karel s Rudou, kteří již bůhví po
kolikáté museli vyprávěti o svém dobrodružství.