Pod kůlnou, dobře to zaslechli přes celý dvůr, zašustěla sláma.
Než mohli pochopiti, co by tam mohlo býti, vyrazil z boudy, pokryté
slámou, černý pes Nero — a bleskurychle zamířil k zahrádce.
Chlapci úžasem a leknutím vykřikli. Že na to tak zapomněli! Karel
chtěl ještě přivříti branku, ale nějaký kámen mu v tom zabránil.
Hnali se zpět k plotu. Karel uchopil Rudu v pase a rychle ho vysadil.
Sám se vyšvihl na plot právě v tom okamžiku, kdy Nero k nim dorazil se
zuřivým štěkotem.
Ruda se zachytil plotu, ale vyšvihnouti se na něj nemohl. Neměl
dosti síly a mrštnosti. Zůstal viseti v málo záviděníhodné poloze.
Když pod sebou ucítil dorážejícího psa, začal kopati nohama a
zoufale křičeti „pomoc!“. Nadarmo. Karel spadl dolů, za plot, ten pomoci
nemohl. Vyskočilovi patrně neslyšeli. A pes dorážel čím dále zuřivěji.
Bože, aby tak zachytil nohavicu — Ruda má nové, „sometové“ šaty . . .
co to jen bude doma!