Vpadli tam jako smečka vlků. Pustili se do Mařky, do Emily, do
Lojzky, ba ani paní Klečková nezůstala ušetřena. Když toho bylo dost,
postavili se do řady a spustili: „Stávaj ráno, Marijáno —“
„Tož pojďte, chlapci, pojďte,“ — ach, to byla slova, na která se
těšili celý rok! To paní Klečková jim ukázala na řadu sklenic,
naplněných nejrozmanitějšími „cukrlaty“. Co všechno tam bylo! Medové,
pálené, nadívané — každý si mohl vybrati, co chtěl. A dostali po
takových „škarnětách“, že toho bylo aspoň na dva dny. To bývalo
každoročně. Ale dnes každý dostal ještě černý „špalek“ a dva kousky
„bruscukru“. Oči jim zářily nadšením.
„Tož ke komu včil?“ soukal ze sebe s námahou Tonda, neboť špalek
mu nadul skráně.
„No, počkáme, až sníme ty špalky,“ rozhodoval Karel. Nic netrvá
věčnost. Špalky teprve ne. Řekli si sice, že je budou jenom „cumlat“,
aby jim déle vydržely, ale Vlaďa podlehl. Když ten špalek po rozkousání
je dvojnásobně sladký! Ostatní nenechali na sebe dlouho čekati.
Zbýval jim ještě velmi tvrdý oříšek — dostati se k Vyskočilům.
Jejich děvčata se totiž úzkostlivě zamykala i před těmito malými hrdiny.
Chlapci se radili, jak k nim vniknouti.
„Už to mám!“ zajásal po chvilce Ruda. „Karle, už vím, jak to
uděláme!“
„Jak?“
„My dva přelezeme plot, přejdeme zahrádku a dvůr a otevřeme vrata.
Kluci budú čekat u vrat. Vyskočilom ani nenapadne, že bysme mohli
přijít dvorem, a tak jich přepadneme. Co myslíte?“
Návrh byl uskutečnitelný. Karel s Rudou obešli nenápadně zahrádku,
zatím co ostatní hoši napjatě čekali u vrat.
Všechno šlo hladce. Plot byl sice trochu vysoký, ale Karel udělal
Rudovi „stoličku“. Klekl, naklonil se ku předu, rukama se opřel o
zem a Ruda vyskočil na jeho záda, takže byl hned o půl metru vyšší.
Pak to šlo již hladce. Karel vylezl na plot i bez pomoci.
Rozhlédli se. Na celém dvoře nebylo živé duše.
Hop! a již byli v zahradě. Opatrně, ale rychle spěchali k brance,
vedoucí na dvůr. Branka zaskřípala.