„Fanku, gde ideš?“
„Na rybník.“
„A sám?“
„Šak přijdú tam kluci.“
„Keří?“
„Joza Pavlišůj a Bohuš Otépkůj. Joza má ešče nanosit vody a
Bohuš strúhá řepu. Ale za chvílečku tam budú. Poď také!“ lákal Fanek
Tonka Blechového.
„Ja. . . tož šél bych, to víš, ale dyž nemám šlajčuků,“ a smutné
oči Tonkovy se závistivě zadívaly na nové brusle, které nesl Fanek na
řeménku. „Heršoft, ale ty tvoje sú pěkné! Tos dostal na Ježiška?“
„Dostal, ale to ešče nic néni proti tomu, co dostanu. . . synku,
dybys věděl —“
„Ná co?“
„Lyže! Strýček přijedú v sobotu z Brna a slúbili ně, že ně jich
jistotně dovezú. To sa podíváš!“
Fankovi bylo odjakživa dobře na světě. Jeho tatínek byl
obchodníkem a protože Fanek byl jedináček, splnil mu každé přání.
„Dyž tobě je dobře. Vaši ťa ešče pošlú na led, ale naši, dyby sa
tak dověděli, že sem sa klzal! To by bylo bití!“
„Tož nepujdeš?“
„Co bych tam dělal? Šak ti říkám, že nemám —“
„Já vím, ale to nic nevadí. Poščám ti na chvílu svých šlajčuků a
bude!“
„Opravdu? Aj bys ně jich přišruboval?“
„To víš!“
V Tonkových očích se zajiskřilo. Pane, tož to bude něco! Projede
se na bruslích, které se přišroubují na boty opravdovým klíčkem!
Několikrát již bruslil, když mu některý kamarád půjčil brusle. Ale to
byly vždycky jen staré, rezavé „špičáky“. Šroubky na nich byly strhané a
chtěl-li si je dát na nohy, musel je přitáhnout špagátem a nějakým
dřívkem — kdežto Fankovy brusle, to jsou opravdové „kolombuse“. Jsou
pěkně zatočené, takže i když najedeš při prudké jízdě na vyčnívající
kousek ledu, nenatáhneš se jak široký tak dlouhý, nýbrž pěkně se
přehoupneš a jedeš vesele dál.
„Tak poďme!“ a rázně vykročil.
Jezdilo se opravdu nádherně. Led byl hladký jako sklo. Za malou
chvilku přišel i Joza s Bohušem. Závodili spolu v rychlosti.
Nejrychlejší byl Fanek.
Když je to omrzelo, odhodili brusle na břeh a honili se po
hladkém ledě. Hráli si na rybáře.
Pojednou Fanek, když byl blízko břehu, zaslechl prasknutí ledu.
„Kluci, poďte sem!“
Přiběhli celí udýchaní.
„Co je?“
„Tady je led slabý, právě sem zaslechl, jak praskl. Poslúchajte!“
Poskočil a prudce dupl na led. Opravdu! Nové prasknutí ledu
zahučelo rybníkem.
„Sláva!“ zajásal Joza. „Budeme dělat kožénku!“
„Budem!“
A dělali „kožénku.“ Pochytali se okolo krku, takže utvořili čtyřstup.
A nyní začali po ledě poklusovati. Fanek dával povely: Ráz, dva!
Ráz, dva! Všichni museli vykročiti stejnou nohou, aby dopadnutí
bylo co nejmohutnější. U břehu se otočili a zase opačným směrem — ráz,
dva! ráz, dva! Led se začínal prohýbati. Kožénka se dařila! Nyní se
již pustili a pobíhali po ní jednotlivě. Led se prohýbal víc a víc.
Již nebylo možno zůstati na jednom místě. Led by se probořil. Však na
několika místech již vyrazily malé, sotva znatelné praménky vody. To
bylo znamením, že přes kožénku se již nedá jíti. Kdo by tam přece šel,
opral by se v mrazivé vodě.
Právě chtěli podniknouti poslední závod, když Bohuš zahlédl Lojzu.
Utíkal od dědiny a mával jedním „šlajčukem“.
„A já idu dóm!“ zakabonil se Joza.
„Já také,“ přidal se k němu Fanek. „S Lojzú to nic néni. S každým
by sa enom bil.“
Lojzu neměli příliš v lásce, ale báli se ho. Byl z nich největší
a nejsilnější. Letos měl vyjíti školu. Byl pánovitý a kdo se mu
protivil, každého ztrestal. Ale nejvíce překážel Fankovi. Kdyby ne
Lojze, byl by vůdcem chlapců on.
Fanek již také chtěl říci, aby tedy šli domů, ale náhle mu něco napadlo.
Pane, kdyby tak dnes Lojzu před ostatními chlapci zesměšnil, aby u
nich pozbyl veškeré vážnosti! Jak by to bylo krásné, kdyby na Lojzovo
místo nastoupil on! Kdyby ho všichni chlapci museli poslouchati! Oh!
„Páni, nechoďte! Dnes Lojzovi neco provedu!“ Podívali se na něho
poněkud nedůvěřivě. Lojzovi? „Poďte dál od téj kožénky! Jak sem
přiběhne, řeknu mu, aby se mnú závodil. Kerý bude první u druhého břehu,
ten vyhrál. Pojedeme s téjto strany tam k tomu křoví a —“
„Ááááá, já už vím, co chceš —“, vpadl mu do řeči Bohuš.
„Počkaj, nechaj ně domluvit. Abysme dojeli k tomu křoví, musíme jet
přes kožénku, pravda. Až budem u ní, já sa stočím doprava, Lojza
vletí na ňu a —“
„— opere sa!“ zajásal Joza.
„Ale před ním ani muk!“
Však již tu byl Lojza.
„Tak co, kluci, jak sa jezdí?“
„Šak poď zkusit, uvidíš!“
Lojza jezdil pouze „o jednom“, ale byl rychlý jako střela.
„Kluci, kerý chcete se mnú závodit? Dyž vyhraju já, nechcu nic.
Dybych prohrál, dám ten šlajčuk.“
Fanek v duchu zajásal. Což, o ten „šlajčuk“ se mu nejednalo, stejně
by jej někomu dal, ale jak se ten Lojza sám žene do nastražené pasti!
„Tak já pojedu, lesti chceš.“
„Dobrá. A jak pojedem? Okolo rybníka, lebo rovno přes rybník?
Mně je to jedno.“
„Tak třeba rovno,“ na oko lhostejně určoval směr závodu Fanek.
„Vidíš tam to malé křoví? Kerý tam budeme první, ten vyhraje.“
„Dobrá.“
Postavili se vedle sebe. Bohuš počítal: jedna, dvě — tři! Vyrazili
jako dva chrti, ženoucí se za kořistí. Lojza jel sice jenom „o
jednom“, ale držel se znamenitě. Fanek se nechtěl nechat zahanbiti,
proto napjal všechny síly.
A již se blížili k zákeřnému místu. Bohušovi a Jozovi, kteří
napjatě pozorovali závodníky, se zatajil dech. Teď, teď musí Fanek
uhnouti do prava, aby nevletěl na kožénku!
Ale — chyba lávky! Dříve než se mohl Fanek stočiti, vjel na
nějakou větévku, noha se svezla, natáhl se a setrvačností se valil po
ledě až ke kožénce, která zlověstně zapraskala.
Žbluňk! — Fanek byl ve vodě! Bylo to sice blízko břehu, ale vody
tam bylo nad hlavu. Zoufale se chytal ledu, který se pod ním stále
lámal. . .
A Lojza? Když zahlédl padajícího Fanka, lekl se — v tom leknutí
ztratil směr jízdy, takže nejel ke křovisku, nýbrž značně do leva. Tak
se vyhnul kožénce, o níž neměl tušení.
Jeho pohled padl na tonoucího Fanka. Rychle se rozhodl, že mu
pomůže. Ulomil dlouhý prut a nedbaje nebezpečí, že led se může i pod
ním prolomiti, popošel mu vstříc.
„Fanku, chyť sa teho prutu!“
Nebylo třeba dvakrát pobízeti zděšeného Fanka. Křečovitě sevřel
nabízený prut oběma rukama. Lojza se snažil výtáhnouti ho z vody.
Nohy mu ujížděly, ale nepovolil. Štěstí, že břeh byl tak blízko.
Fanek si poležel. V horečce blouznil a prosil Lojzu za odpuštění.
Od té doby již nikdy nedostal pokušení státi se vůdcem chlapců.
A nemá věrnějšího kamaráda nad — Lojzu.
„Hore dědinú —“
Jarní sluníčko lenivě vstávalo z teplé postýlky. V zahradách se právě
rozezpívali ptáci, ale Karel jich neposlouchal. Stál u Kunderového
a netrpělivě vyhlížel kamarády. Zlobil se na ně. Řekli si přece,
že se tu dnes sejdou, sotva se trochu rozední. Ale to se myslím každý
převaluje v posteli a zapomněl, že je dnes „šlahačka“. Kdyby to šlo,
hned by jim utekl a šel sám. Ale co by sám pořídil?
Však právě se vyhrnul z domu tlustý Ruda Polehňú. Díval se na
svět trochu kysele. Protíral si oči.
„Vy ste ale chytráci,“ přivítal ho Karel. „To každý: budu tam,
budu, dyby sá stalo nevím co — a zatým su tu sám —“
„A gde sú ostatní? Já sem myslel, že už ně utečete. To ti
uplétli vaši?“ Ruda se zálibně podíval na Karlovu dlouhou žílu.
„Uplétli — Šak tá je, co? Tú dyž nekerá dostane, aspoň ucítí, ne?“
„Ale víš, co ně povídali naši? Abysme pry měli rozum a nebili po
zádoch.“
„A mně je to zas jedno. Gde švácnu, tam. Šak može utéct.“
Právě přicházel Tonda. Jeho nové „holenice“ se třpytivě leskly v
ranním slunci. Však si také vyšlapoval! A hned za ním přiběhl Vlaďa s
Jozou. Poslední se přihnal Miloš.
„Páni, to su rád, že ste ně neutékli.“
„Šak by sas mohl stydět,“ pokáral ho Karel.
„Ja, synku, co chceš. Naším sem večer aspoň dvacetkrát přikazoval,
aby ně nezapomněli zbudit. A přeca ně nechali spat. A byl bvch
spal pámbuví dokáď. Ale tatínek si sdělávali s „roštu“ břitvu a
mydlo na holéní a při tom zavadili do kalendářa a shodili ho. Dyby ne
téj rany, tož bych sa neprobudil. Podívám sa na hodiny, panomaria, co
včil? Dal sem sa do řvaní, ale potom sem si řekl, dybych vás tu ešče
zastihl! Naházal sem to na sebe enom tak, ani sem nepojedl. Ba ani umytý
nejsu. Šak vidíte.“
Podívali se na něho pozorněji.
„Šak dyby sas umyl, ani bysme ťa nepoznali,“ zaútočil Joza.
Alc Karel rázně zakročil.
„Na takové hlúpoty včil nemáme času. Ke kom pujdeme napřed?“
„Tož k Novotným,“ navrhoval Vlaďa. Ostatní souhlasili.
Pan Novotný byl pensista. Žil se svou ženou v chaloupce na konci
„řádku“.
A již se tam hrnuli v příjemném rozechvění. Zaklepali. Pan
Novotný otevřel.
„Pantáto, gde sú vaši panimáma?“
„A co — co ji chcete?“ stavěl se nechápavým dobrácký stařeček.
„Ideme jim vyšlahat. Šak vy to dobře víte!“
„Ja tož vy na šlahačku? No, tož to pojďte dál. Panímáma je v kuchyni.
Ale chlapci,“ pan Novotný ztlumil hlas, „jenom tak, trošku po
sukních, abyste jí něco neudělali, víte?“
„Nebojte sa, máme přeca rozum,“ to Ruda si vzpomněl na napomenutí
z domu.
Každý několikrát zlehka švihl stařenku přes sukně, až začala křičet:
„Už dost, už dost!“
„No, dobře, chlapci, dobře to umíte. Karlíku, ty jsi nejstarší,
tož tobě to dám a potom se spravedlivě rozdělte.“ Všechny oči se
dychtivě upřely na štědrou ruku pana Novotného. Pane, pětikoruna!
„A ke komu teď půjdete?“
„Myslím ke Šnajdrom,“ odpovídal za všechny Karel. „A pámbu zaplať!“
vzpomněl si již ve dveřích.
Ale ke Šnajdrům se marně dobývali. Hedvika na ně zatloukla přes
okno.
„Chlapci, mamička nejsú doma. Přijděte pozděj, až přijdú z kostela!“
Však již se rozléhal ranním tichem rachot rolety Klečkova
obchodu. Otvírali.